Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem tak blízko. Chyběl mi jen kousíček, abych ho zubama zase kousl a byl jen můj, jenže to by bylo moc ideální, že? A v můj prospěch, jenže dneska se vše obracelo proti mě a ani pořádnou večeři jsem nemohl mít. Něco mě kouslo do nohy, ale vlk to nebyl. Rychle jsem se proto stáhnul, abych to uviděl, ale začalo se mi mlžit před očima. Zahlédl jsem jen něco zeleného a úzkého. Hádal jsem. Had? Tady? Nedokázal jsem přemýšlet. Motala se mi hlava a bylo mi blbě. Položil jsem se stranou vedle stromu a začal zvracet. Vedle blitek jsem sekl hlavou a zrychleně dýchal. Nemohl jsem to točení zastavit. Do toho mi krvácely nohy a ucho číleně bolelo. Jako bych všechno cítil 1000x více. Bylo to šílený. Nemohl jsem ani na nic myslet, moje smysly byly otupělé. Pachy se mi mýchaly s tím smradem zvratků, sluch se mi rozostřil a stím i zrak. Měl jsem chuť blít znovu a znovu. A taky se tak stalo, rychle jsem se nadzvedl a vyzvracel se na tu hromadu, co tam byla předtím. A opět s sebou flákt vedle sebe. Tvář jsem měl zkřivenou v nasrané grimase.

Ten blbeček začal něco křičet, ale já ho moc nevnímal. Sám jsem byl na pokraji sil. Cítil jsem, že už toho moc nezvládnu. Odhákl jsem se z jeho nohy. Pomohlo mi k tomu fakt, že se mu začala zpevňovat kůže. Já se s úšklebkem na něho podíval. Ha, a tady to máme dámy a pánové. Magiče v plné kráse. Čekal jsem na další projev magie, ale nic. Žádný nečekaný útok kořeny, nic, ale on zaútočil. I když vypadal dezorientovaně, pravděpodobně mu sluch fungoval na dokonalé úrovni, jelikož mi nakousl ucho a silně trhnul. Cítil jsem tu palčivou bolest. Naštvaně jsem zavrčel. Celé tělo se mi zpěvnilo. Ta bolest byla jako kdyby mi to ucho vyrval celé. Hajzl, jeden. Překulil jsem se hned na tu stranu, kterou jsem měl postiženou a ledoval jsem si to ve sněhu. Štípalo to jako čert, chtěl jsem, aby to přestalo. Sykl jsem bolestí, ale prakicky už nic moc udělat nemohl. Já byl spokojený, protože jsem odvedl slušnou práci. Poznamenal jsem ho na celý život.
Na něco jsem však na okamžik zapomněla, a to bylo maleé škvrně. Jak jsem byl takhle položený ve sněhu, můj pohled zavadil o ten otvor, ve kterém se schovával. Využil jsem situace, kdy ten blbeček bojoval se zrakem a snažil jsem se odplazit od něho k tomu otvoru, který nebyl daleko. Možná bude dost zaneprázdněný na to, řešit svoje problémy a konečně mě nechá se najíst. Věděl jsem, že to vlče bylo podělané strachy až za ušima. Dost dlouho tam čekalo, takže až ho zabiju, šokem se pravděpodobně bude klepat a tak to maso nebude moc dobré, ale stále to stojí za to, abych ho zabil. Zanechával jsem za sebou cestičku krve. Už jsem byl u toho otvoru. To ucho mi krvácelo tak, že mi krev stékala po obličeji. Pokud se smrad už nekoupe ve svých výkalech, tak teď bude, protože tma tomu mému lstivému ušklebku dodávala šmrnc. Úplně ze mě mluvila chuť po jeho smrti. ,,Nemysli si, že jsem na tebe zapoměl, škvrně," řekl jsem s úšklebkem a natáhl se po něm, připraven ho chytnou zubama za jeho pidi nožičky.

I přes to, že jsem věděl, že se jedná o celkem slušně vytuněného magiče, stál za úplný prd. Ale no tak, to se snad neumí rvát, holčička. Takže, aby byla nějaká sranda, zakousl jsme se mu do toho jeho smradlavého zátylku nejsilněji, jak jsem v té chvíli dokázal. Nohy mi krvácely a v těle mi koloval adrenalin. Chtěl jsem, aby použil svojí magii, aby na mě vytáhl svoje nejtajnější zbraně. Všichni magiči jsou stejní, všichni se vychloubají a tohle je jen další poseroutka, co sotva něco zmůže. Zavrčel jsem, když jsem ho pustil. ,,No tak zatraceně už něco dělej, ty poseroutko. To je jediný, co umíš? Kňourat a řvát jako holka?" snažil jsem se mu dostat pod kůži. Snažil jsem vytáhnout na něho svoje nejlepší karty. Jaký? Moje skvělé jízlivé poznámky. I když tenhle vypadal, že za chvilku doklepe a bude jen mrtvolou, strašně mě to štvalo. Chtěl jsem pořádný boj. Tohle bylo nic. Sice mi pořádně rozkousal nohy tak, že jsem cítil, jak se mi vytváří jizvičky a z nich jizvy. Tekla mi krev, začínal jsem sám cítit, jak moje tělo oslabuje a začínají se mi klepat moje slabý nohy. Pod mým tělem se začala ve sněhu tvořit louže krve. Byl jsem v tu chvíli naštvaný sám na sebe, že prostě nemám fyzičku, jakou jsem si představoval.
Konečně mi pustil nohy a já mu pustil ten zátylek. V tu chvíli, jako bych sám ztratil oporu v nohou. Prostě se mi neuvěřitelně rozklepaly nohy a já se svezl na zem. Zavrčel jsem. Ani ne tak kvůli té blbé bolesti, ale kvůli tomu, že to začalo jít vše pěkně do kelu. Byl jsem vyčerpaný z toho cestování, z minulého boje. Trochu se to začalo na mě projevovat. Točila se mi hlava. Nohy mi krvácely dost, ale to bylo díky tomu, že byly pokousané a poškrábané na vícero místech. No, nehodlal jsem se jen ta vzdát a dát mu možnost k dalšímu útoku. Vypadal docela, že sám bojuje s tím, aby s sebou neflákl na zem. Když jsem byl tak na zemi, spadl jsem na bok a své pozice jsem využil. Zvedl jsem svou tlapu a vší silnou mu jeho přední nohu poškrábal. Já nedělal malé šrámy, já vždy dělal jen ty velké a silní. Cítil jsem, jak se moje drápy zasekly o jeho svaly. Posměšně jsem se ušklíbl.

Samozřejmě, že se ten blbeček začal klepat. A aby toho nebylo málo, tak řval jak holčička. Měl děsně vysoké tóny. Málem jsem to neudržel a začal se mu smát, ale já se musel soustředit na to, abych mohl zase zaútočit a překvapit ho, jenže to se nestalo. Překvapil on mě. Vrhl se dopředu a začal mi ničit moje přední nohy. Snažil sjem se z toho vyprostit, ale i přes to, jak byl úplně mimo měl dost dobrý instinkty. Docela mě děsilo, jaký by to bylo, kdyby byl úplně v pohodě. Ale nenechal jsem to jen tak. To bych nebyl já, že. Takže, když mi útočil na nohy, snažil jsem ho kousnout do zátylku, když už byl tak sehnutej. musel jsem mu to oplatit a to ve velkém. Kurevsky mi poškrábal nohy a já rozhodně nechtěl, aby mi přethal šlachy. Nohy mi začaly krvácet, a tak jsem mohl zasáhnout. Kousl jsem ho do zátylku, dokud jsem měl tu možnost. Potřeboval jsem, aby se pak na rovnal a já mu mohl urvat nohy. Každopádně jsem mu nedával dost nadějí na to, že by dlouho vydržel stát na nohou. Musela se mu hodně motat hlava, když jsem mu vyškrábal oko, které mu krvácelo tak moc, že jsem cítil, jak se jho krev mísí s tou mou na mých nohách. A do toho ten malej blbeček začal křičet o pomoc. Ať zatraceně mlčí. Hlavně teď k němu nemohu, když mám tady toho zelenáče, co se mi snaží zmrzačit. Nejradši bych, aby zase zmizel stejně rychle, jak se objevil a já si mohl sežrat svoji večeři. Ani jsem si nevšiml, že se tak strašně setmělo. Byla totální tma. Zavrčel jsem mu do té jeho smradlavé kůže.

To mrně začalo vydávat zvuky. Bylo mi jedno, zda si toho ten zelenáč všimne, že se mi tam ukrývá něčí malý harant, ale bylo mi to jedno. Totiž, i když v naší smečce bylo docela běžné, že jsme si sem tam ulovili nějaké vlče, nebo snědli mrtvolu, věděl jsem, že jinde to tak nevedou a dívají se na to hodně divně, ale bylo mi jedno, jak na mě ostatní hledí. Jedná se o dobré maso, tak proč bych se ho měl vzdát?
Vlk stojící přede mnou vypadal děsně mimo. Vyhodil ze sebe ještě další várku a celkově mi přišlo, že se motá. Tohle je úplně nejlepší chvíle zaútočit. Tak rychle se asi z toho nedostane, a pokud ano, tak když tak zdrhnu. V hlavě jsem si začal tvořit plán. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Vypadal snad víc nemotorně, než ten debil z minula, což jsem se divil, že se dalo překonat. Upozornil mi na smrada schovaného v tom kmeni. Bylo vidět, že je fakt dezorientovaný a smysly mu nepracují. Protože pokud necítil, že se jedná o zraněné vlče, tak je to asi v klidu. Sklonil jsem se do bojové pozice a nakrčil nos. ,,O svou kořist se nedělím," procedil jsem skrz svoje zuby. Nevěděl jsem, jestli se náhodou nejdná o vlk, co by si taky pochutnal na vlčeti nebo ne, ale byl to můj úlovek a já si ho seřeru. Ale pokud se mi taky podaří zneškodnit i jeho, bude to pořádná hostina. Hlavně konečně se mi do cesty zapletl debilní magič. Mohu začít se svým plánem. Využil jsem momentu a vyskočil. Svou přední packou jsem se mu zaryl do kůže nad jeho bílým okem a táhl své drápy přes jeho ohavné oko. Cítil jsem, jak moje drápy zasahují pro vlka velice drahocenou věc. Jeho zrak. Oslepl jsem ho, určitě. Tedy, doufal jsem, protože jsem svoje drápy zaryl dost hluboko. To nebylo takové povrchové seknutí, ale nedíval jsem se, co vše jsem způsobil. Plánoval jsem už další útok. Moje tlapa z jeho ksichtu sklouzla dolů a připravil jsem se na útok. Mým cílem teď byla jeho hruď. Zavrčel jsem a mířil zubama na jeho kráskný krček.

To škvrně začalo ječet. Měl jsem chuť mu vyrvat hlasivky, protože to bylo neúnosné, jenže já se k němu úplně nemohl dostat. Část kmene stromu mě začala tlačit na horní část mé tlamy. Naštvaně jsem se oddálil. Nečekal jsem na nis a zkusil jsem škrábat okolo, nebo do toho tlapama narážet, bohůžel to ničemu nepomáhalo a otvor to nezvětšovalo. Do háje s tím. Byl jsem nasraný, protože tohle prostě nešlo. Ten malý parchat byl přitisknutý ke konci toho otvoru a já tam nedosáhl. Ještě jednou jsem se sehnul a packou začal do toho otvoru hrabat. Snažil jsem se ho dotknout, vystrčit ho. Občas jsem o něj drápem zavadil, aly bylo mi to k ničemu. ,,No ták, jen vylez. Stejně tě sežeru, ty smrade!" řekl jsem posměšně. Vlastně proč jsem tak pospíchal. Mohl jsem si jeho utrpení a strach užívat delší chvíli. Věděl jsem, že jsem ho zranil a to mě ještě více těšilo. Ale lepší by bylo, kdyby si hověl v mém žaludku. Přišel jsem však na jinou taktiku. Začal jsem u toho vchodu hrabat. Odhrnul jsem vrstvu sněhu raz dva a začal si vytvářet takovou prohlubeň, aby se tam vešlo moje tělo. Rychle, silně. Pomalu se dělala prohlubina a já se začal křenit. ,,Už jsem brzo u tebe," řekl jsem tiše, aby se pohl podělat strachy. Když už prohlubeň byla dostačující, abych tam alespoň vlezl větší částí předního těla, skrčil jsem se připraven si ho chytit. Konečně měl na mě plný pohled. Mlsně jsem se oblíznul. Vypadal tak vystrašeně. To byla lahoda pro moje oči. No, ahooooj.
Už jsem chtěl po něm vystartovat, byla to jedinečná možnost, jenže to by mě jeden debil nesměl pozvracet moji prdel. Nasraně jsem se otočil. Vrčel jsem na vlka, který se tu objevil zčista jasna. Neměl jsem ani čas si to vyválet ve sněhu, protože mě vytočil do nejvyších obrátek. Hned jsem si všimul, ja je jeho tělo zeleně žilkované. Ty kráso. Další se zemí. Tohle je snad osud ne? Aby na mě útočili posraní zelenáči. Postavil jsem se do útočného postoje. I když vypadal slušně mimo, fakt, že se jeho magické schopnosti projevovali změnou jeho vzhledu vypovídalo, že tohle nebude takový kašpar jako ten debil z minula. Musel jsem si dát bacha. ,,Vypadni, ty zelenáči," štěkl jsem po něm. Ty zvratky na těle mi stékaly po zadku. Oklepal jsem se, takže část spadla, ale ne všechno. Za to zaplatí, ať je sebesilnější magič nebo ne.

<< Západní galtavar

Utekl jsem asi tomu nejhoršímu. Les byl o něco klidnější, ale prostě ten vítr. Ten musel prostě být všude. Kdyby měl vlčí formu, tak mu asi zlomím krk. Prostě nemůže přestat srát, že. S vyloženě nasranou náladou jsem pokračoval v cestě. Alespoň tenhle les vypadal slibně. Rozhodně jsem musel být někde hlouběji, protože tam byl ten vítr mnohem slabší, než tady na kraji. S až vražedným výrazem jsem si to kráčel do samého středu. Sníh tu nebyl tolik hluboký, ale stejně jsem měl tan čtvrt nohy prostě ve sněhu. Rozhlížel jsem se po stromech. Bylo tu až neuvěřitelně mrtvo, jenže v tom jsem uslyšel slabí hlásek. Nevím, co říkal, ale určitě to byl vítr. Nějaké ztracené zvíře? I když jsem prostě hlad neměl, nějakou tu menší honičku bych bral. Alespoň by mi jídlo zůstalo na později. Proto jsem taky začal všechny svoje smysly soustředit. Byl tu nějaký divný pach. Nedokázal jsem nejdříve určit přesně, čí to pach byl, protože ten debilní vítr kazil všechno, ale mohl jsem ten pach následoval. Čím blíže jsem tomu zvířeti byl, tím mi docházelo, že je to vlčí pach a smrděl mladostí. Očka se mi zablýskla a moje tlama se mi zkroutila do vražedného úsklebku. Moje tělo teď pohlcoval adrenalin. Vlče! To bylo jediné, co mi hrálo v mysli. Přikrčil jsem se a díky mé suprové srsti jsem tak splynul. Neslyšně jsem se pohyboval. Jediný co mě prozrazovalo, byly nepravidelné kapky krve. Prostě ta rána se nezahojila, ale nebyla tak velká, aby mi z toho teklo pořád.
Došel jsem k nějakému stromu, ale ze zadu. Cítil jsem toho malého parchanta tak blízko. Opatrně jsem nakoukl přes strom, ale nic neviděl, jenže můj čich mi nikdy nelhal. Když jsem byl z boku, všiml jsem si otvoru tak akorát pro takové vlče. Já jsem se do toho rozhodně nevešel, ale to nic neznamenalo. Jídlo jsem tu měl jak na samém podnosu. Už je to doba, co jsem neměl nějaké to vlče. Nechtěl jsem na sebe upozornit, ale kdy jsem se koukl do toho otvoru s vražedným pohledem, ten malý spratek si tam ležel a spal. Tak v klidu, netušíc, že ho za chvíli zabiju. Začmuchal jsem, ale nikoho jsem tady jiného necítil. Ach, opuštěné vlče? Ještě lepší. Na nic jsem nečekal a packou jsem začal šmátrat po vnitřku toho otvoru. Cenil jsem zuby a krčil tak svůj čumák. Vrčel jsem. Díval jsem se dovnitř. Mohl vidět moje oči, které přímo dychtily po jeho masu. Bohužel jsem tam hlavu strčit nemohl, takže musela stačit přední noha. ,,Pojď sem maličký. Tvoje smrt bude rychlá!" řekl jsem hladově. Moje drápy se však zachytily o jeho tělíčko. Netušil jsem kde přesně, ale zas tak hluboká díra to nebyla, abych ho nezasáhl. Snažil jsem se ho k sobě přitáhnout, jenže něco tam vadilo a úplně to prostě nešlo, co si budeme. Naštvaně jsem cvakl zubama do vzduchu. Už jsem ho chtěl cupat na kousíčky. Proto jsem prudkým pohybem zase k sobě vrátil tlapku, možná zanechal nějakou hlubší ránu, ale to jsem teď neřešil. Sehnul jsem se, jak nejvíce jsem mohl, ale do toho otvoru jsem jen strčil svou tlamu. Začal jsem cvakal zubama a vrčel. Z tlamy mi kapaly sliny a možná i nějaká doletěla na něho. ,,No tak už vylez, ty parchante. Chci jíst!"

<< Neprobádaný les (řeka Aina)

Les byl fakt malinký. Prostě stačilo kousek a byl jsem hned venku. A čekala mě další řeka, jenže ta už obejít nešla. No tak to je skvělý. Ale štěstí stálo na mé straně. Řeka byla malá, úzká a taky dost, dost zamrzlá. Našlapoval jsem opatrně, abych se nepropadl, protože by to byla moje jistá smrt. Být uvězněn pod ledem, nemít nikoho kolem sebe. No, risk to byl celkem velký. Trochu to křupalo a byla místa, kdy jsem vyloženě cítil, že by to mohlo být hodně na tenkém ledě. Vyhábal jsem se tomu a soustředěně křivil tvář. Lepší by byla nějaká pořádná rvačka s magičem. Už chci konečně mít nějakej ten extra kožich na sobě, aby mě zahřál, protože tohle mi už šíleně leze krkem. A žaludek bych si naplnil jeho střevama a čersvým masem. Jen při té představě se mi nahrnuly sliny do tlamy a nějaká ta slina ukápla. I když jsem nedávno jedl, vlka bych si dal bez debat. Bylo to vždy nejlepší maso. Nemohlo se tomu nic rovnat. Hlvaně mi to připomínalo dny, kdy jsem byl se sourozenci, což byly nejlepší časy, i přes to, jaké hrůzy jsme zažívali.
Řeku jsem úspěšně přešel, ale čekala mě otevřená pláň a mnohem více toho debilního větru. Už mě to začalo štvát a to že já mám docela chladnou hlavu. Tohle počasí by potřebovalo nakopad do prdele, fakt že jo! Naštvaně jsem štěkl proti větru, jenže jakoby samotné počasí tady mělo vlastní mysl a vítr se do mě opřel. Musel jsem se zastavit, přivřít oči a přikrčit nos, jak jsem se snažil stát proti tomu větru jen na jednom blbým místě. Udělal jsem jeden krok, pak druhý. Šlo to, ale těžko. Pak to zase ustalo do toho svého klasického tempa. Uviděl jsem les, který nebyl docela daleko. Sebral jsem svoje síly a běžel se schovat. Tohle jsem prostě už nezvládal.

>> Ageronský les

<< Nad kopci (přes řeku Kierb)

Potřeboval jsem se trochu proběhnout, abych ignoroval fakt, že mě ti záda štípou. Protože jak jinak na to nemyslet, než tak, že si způsobím více bolesti. Vycenil jsem zuby, ale v úsměv. Ne že by to zas tak bolelo, ale tím, že jsem rozpohyboval svaly jsem tak nějak způsobil, že mi stekl pramínek krve po boku. Kašlal jsem už na to, abych si to nějak čistil. Zkusil jsem to, jen jsem to zase otevřel. Ale proč ne. Jednou za život si taky mohu dovolit být debilem.
Zpomalil jsem, protože jsem cítil trochu únavu. Přeci jen jsem musel přejít pár území. Dokonce jsem při své cestě narazil i na řeku. Naštěstí nebyla tak divoká, takže břehy byly docela zamrzlé, ale ne tolik. Popošel jsem, abych se napil. Šíleně to studilo a myslel jsem, že mi umrzl i mozek, ale na dodání energie to bylo to nejlepší. Spokojeně jsem si mlaskl. Musel jsem se trochu projít, protože jakej idiot při se brodil přes řeknu v takové zimě? Rozhodně ne já. Musel jsem jí teda obejít, takže jsem si trochu zašel, ale už jsem tak nepospíchal. Neměl jsem úplně cíl. Počkat, však chci najít nějaký úkryt, ale tady jsou samé lesy a stále nic. Naštvaně jsem nakrčil nos, abych zavrčel. Doufal jsem, že nebudu takhle běhat věčnost, protože bych ani věčnost běhat nemohl. Umrzl bych. A to by mi zhatilo všechny moje plány.
Obešel jsem řeku a dostal jsem se zase do nějakého lesa. Skvělý, a nějaká skála nebo něco by nebylo? Zkoušel jsem se rozhlížet. Viděl jsem sice nějaký výstupek, ale už z dálky vypadal, že došlo k sesuvu sněhu. Celá část tak byla pokryta. Tudíž, zda tam byl nějaký úkryt, tak už vlastně nebyl. Musel jsem hledat dál.

>> Západní Galtavar (řeka Aina)

<< Severní hvozd (přes školku)

Netušil jsem vůbec kudy jdu, ale snažil jsem se držet zejména v lese. Na toho debila jsem radši už zapomínal, protože to ani nemělo cenu dál řešit. Počkej, až tě znovu potkám. Takové štěstí ten debílek mít nebude. Stále mě však svědilo to zranění. Už tolik nekrvácelo, ale stále to bylo nepříjemné. Našel jsem si plácek, který vypadal bezpečně. Přeci jen tu bylo hodně stromů, a kdybych s sebou flákl jen tak do sněhu, šance že narazím na nějaký kořen byla velká. No, radši jsem na to šel nakonec opatrně. Packou jsem si ohmatal místo, lehl si na zem a převalil se na záda. Hodně to studilo a místama až nepříjemně pálilo, ale bylo to mnohem, mnohem lepší. Všiml jsem si, jak se sníh pode mnou zbarvoval do červené barvy, ale zase to nebylo tak hrozné.
Po chvíli jsem přestal a zase se postavil zpět na nohy. Podíval jsem se na tu spoušť a imaginárně pokrčil rameny. Když se tu náhodou někdo bude procházet, tak to bude zajímavé. Ušklíbl jsem se a pokračoval v cestě. Vítr to stejně rozmetá. A už by taky mohl přestat. Dal jsem se do běhu.

>> Neprobádaný les (přes řeku Kierb)

Když jsem si sednul do toho sněhu, začal mi mrznout zadek. Normálně by mi ten sníh tolik nevadil, ale ledový vítr to jen umocňoval a mě to začalo šíleně štvát. Naštěstí díky tomu věmu jsem své rány necítil tolik. Jen prostě svěděly, což bylo normální. Ale rozhodně jsem tu nechtěl zůstat delší dobu. Potřeboval jsem najít úkryt, abych se zbavil toho neústálého provětrávání mé srti. Za chvíli se ze mě stane kostka ledu. Ale to nebyla jediná překážka. Pořád tu byl on a vedl rozhovory. Byla chyba na něho vysypat část mé minulosti, ale co se dalo dělat. Já u nikoho litování nehledal. Ne od zrádců, co předstírají, že mají magii.
Začal zase mluvit a to hodně, ale pro teď jsem dával pozor, co říká a poslouchal ho. Musel jsem se ušklíbit, protože se tu ze mě snažil udělat debila a někoho, kdo si neuvědomuje jasná fakta. Neslouží mu sluch, nebo je jen naprosto vypatlaný? Nevšiml si toho, že jsem mu řekl, že jsem s magiči byli ve válce několik let? Wow. Ale proč se vlastně snažím. Však on se chce stát jedním z nich. Zrádce. Jeho poslední poznámka byla absurdní. Celkově mi tenhl vlk připadal, že sice má mohutnější postavu, ale za to vygumovaný mozek. Nepřišlo mi normální, aby když už jsem mu něco řekl, začal žvanit o úplném opaku. A hlavně, dával mi dost jasně najevo, že se chce snížit k jejich úrovni. K úrovni debilních magičů. S jeho stupiditou tam bude mezi svými. A.... co když chce ze mě vydolovat veškeré ifnormace, aby věděl, po čem konkrétně jdu? Postavil jsem se a ušklíbl se. Jeho názor mi byl dost hluboko v zadnici. On moji situaci nechápal a já se ani nesnažil o to, aby jí vůbec pochopil. Já jsem věděl, za čím jdu a proti komu jdu. Takový debil, jak si on myslí, vážně nejsem, ale kdo on je, aby mě vůbec nějak soudil? ,,A ty jsi asi sežral veškerou znalost světa, že? Na vaši úroveň se nikdy nesnížím. Chceš vědět, jak budu proti nim bojovat? Tak se hlavně dívej s očima dokořán," lišácky jsem na něho pohleděl. S tímhle debilem jsem ztratil času už dost. Ta zima mě neskutečně vytáčí. Už chci zmizet. Pro teď ho nechávám jít, ale příště už to tak lehké nebude. Spokojeně jsem si mlaskl a otočil se. Nehodlal jsem s ním trávit další vteřinu. Idiot.
I přes to, jak byl vítr silný, přeci jen se v tomhle lese dalo snaději pohybovat a dokonce i vidět na cestu. Potřeboval jsem se soustředit, abych našel nějaký menší otvor, kam bych zalezl. Stačilo cokoli, kam bych si mohl zasunout svůj zadek a na okamžik odpočívat. Přeci jen jsem ušel kus cesty a navíc jsem chvíli bojoval s tím debilem. Unavený jsem tolik nebyl, jen mě vážně štval ten vítr.

>> Nad kopci ( přes Borovicová školka)

// omg! tohle je naprosto skvělý #teamstyx

Vypadalo to, jako by si mě tu chtěl udržet. Pro svou vlastní zábavu, ale mě už to bylo jedno. Byl mi ukradený, protože jsem prostě nemohl dostatečně na něm trénovat. Naše síly byly vyrovnané, to bez debat, ale tady prostě veškerá sranda končila a s tím i moje nadšení pro rvačku. Sice by vypadal jako rohožka obstojně, ale k čemu mi to je? Můj cíl je jeden a nebudu se tady zaplétat do potyček s někým, kdo by se nakonec mohl hodit. I když o tomhle blbečkovi silně pochybuji. Díval jsem se na něho a jen sledoval, jak si to užívá. Ušklíbl jsem se a s pobaveným výrazem ho sledoval, co všechno se mu dere z té jeho nevymáchané huby. Jenže pak když zmínil magii, nakrčil jsem nos a tiše zavrčel. ,,Magie mi sebrala domov, rodinu! Magie mě pronásleduje celý život. Naše smečka byla utlačovaná, protože jsme obyčejní vlci. Proč? Jenom protože ti zasraní "magiči" disponují tou hnusotou zvanou magie. Válejí si šunky a nás zotročují, kradou jídlo, vraždí," měl jsem neuvěřitelný vztek a tak jsem celou dobu vrčel. Hlavně když jsem viděl, jak se na mě dívá těma zkaženýma očima. Nemohl jsem si an to zvyknout, že má prostě oči jako ON a přitom žádnou magii nemá. Fajn, asi za nic nemůžeš, ale stále to vypadá hnusně. Odplyvnul jsem si nasraně stranou.
Sedl jsem si do sněhu, protože se zase rozkecal a já se potřeboval podrbat. Šíleně mě štípalo za uchem. Možná proto, že jsem na bedrech měl ještě otevřenou ránu, a tak nějak se to svědění táhlo až k hlavě. Když dokončil, dal hlavu jsemna stranu. ,,Tak když už jsme u toho, příteli, bojuji hlavně s těmi, co nějakou magii vlastní, což ty nejsi. Škoda. Potřebuji se zlepšit v boji proti magiím, abych si z nich udělal rohožky a dosáhl své odplaty!" olíznul jsem si tlapku, která byla lehce škrábnutá, když se na mě ten blbeček sápal. Jo, je pravda že jsem asi měl vypilovat své schopnosti i tak, ale se svými bojovat nechci. Ne, když jsem konečně v zemi, kde to jen magií přetéká. Však já si nějakého obětního beránka najdu.

Pokud tenhle vlk něco uměl, tak si hrát se slovy. Jak si asi myslel, že mě vytočí. Byl na omylu. To já jsem tady byl přeborník ve vytáčení ostatních a dneska jsem měl náladu vytočit hlavně jeho. Celou dobu měl strašně velká a silná slova. Ale prostě mi to nesedělo. Vůbec mi to nezapadalo do toho profilu těch hnusných vrahounů magičů. Hlavně jsem měl zkušenosti s jedním s těmi hnusnými zelenými oči. Nakrčil jsem nos a hrdelně zavrčel. Jenže tenhle blbeček nemohl tušit, že na jeho blbý kecy nereaguju, ale reaguji na vzpomínku, která se mi vynořila v hlavě. Měl stejně odporné oči jako ty a pořád se chlubil, jak umí ovládat zem. Kořeny mě spoutaly a vrhl se na mě, jak sup na kostru. Začal škrábat, kousat. On si na žádné velké řeči nehrál. On jednal. Všichni jednají, protože to je jediný, co umí.
Zastavil se semnou a já sledoval jeho reakci, jenže žádný pohyb. Žádný tik oka, nebo cokoli. Stále si stál za svým. A já jsem se hodlal přizpůsobit. Čím víc mi spadal do profilu vlka, který se jen snaží ostatní zastrašit tím, že vůbec nějakou magii ovládá. Tenhle zmetek byl sakra dobrý se svými slovy a se svým přesvědčením, proto jsem s ním začal hrát svou hru. Je pravda, že se třeba mohou ukázat nějaké výjimky mezi magiči. Možná je jedním z nich a má neuvěřitelně dobrou taktiku. Naklonil jsem hlavu na stranu a ve tváři měl vychytralý pohled. Stejný, jako má on. ,,Ale, ale. Samé velké řeči, ale co z toho? Jen to ukazuje, jak velký posera seš. A pokud si to doteď nezjistil, já budu klidně riskovat všechno," pozvedl jsem jedno obočí a zavrčel. Pokračoval jsem ve svém kruhu. Už jsem si začal vyšlapovat cestičku. ,,Víš, za ta léta jsem zjistil jednu věc. Že ti, co nemají nic vždy předstírají, že mají všechno," s úšklebkem jsem na něho promluvil. Já vím, že tě tohle nevyprovokuje mi dokázat, že máš magii. Protože žádnou nemáš. A vlastně. Má domněnka se mi potvrzovala každou chviličku. Sice se to úspěšně snažil znehodnotit, ale čím více jsem nad tím přemýšlel, čím více jsem si vybavoval všechny moje "setkání" s magiči, nezapadal mi do toho profilu. A já si chtěl dneska užít.
A zase. Zastavil jsem se. Usoudil jsem, že tohle je prostě k ničemu. Nemohl jsem se zlepšit v boji proti magičím tím, že budu plýtvat časem s někým, kdo je absolutní nula v magii. Proto jsem se zastavil a opět se napřímil. Zda bude chtít za útočit, jsem ready pro další rvačku, ale z mé strany to byl konec. I když, spokojeně jsem si přeci jen musel mlasknout. Nebylo to zcela k ničemu. Rvát se umí.

Bylo to tady. Přiznal se. Na tváři mi zase hrál posměšný úšklebek. Takže je to v plánu jeho taktiky. Chce mě nejdříve uštvat silou a pak použít magii. Nebo jen chudáček nechce plýtvat svým talentem nad někým tak obyčejným, jako jsem já. Všechno to zapadalo do celku. Přikrčil jsem se a opět zaujal bojovou/obrannou pozici. Nakrčil jsem nos a vycenil zuby. ,,Ach vážně? Tak proč si to neudělal hned? Ne, počkej. Přece bys vlastně neplýtval svým talentem nad obyčejným vlkem, že?" Začal jsem opět dělat kruhy. Pomalu, ale jistě jsem se otáčel po směru. Dělal to samé, co já. Útočit se mi jako prvnímu nechtělo. Ne, když jsem konečně mohl pocítit magii na svém těle. Potřeboval jsem to, abych si zlepšil své schopnosti se proti tomu bránit. Sice jsem celý život žil v bojích, ale jen málokdy se mi reálně podařilo s magičem bojovat. Ale přeci jsem ty zkušenosti měl. Jenže, nikdy jsem nebyl v situaci, kdyby magič nepoužil magii. I když to bylo na ubohý úrovni, vždy se o něco pokusili. I o blbý vánek, jen aby nás vyděsili, že disponují sílou. Zase jsem se na okamžik zamračil. Zněl přesvědčivě. Až moc přesvědčivě na to, abych mu uvěřil. Což se dařilo. Je to přece magič. Má zelené oči.
Opět jsem se zastavil a napřímil se. Zamračeným pohledem a s vyceněnými zuby jsem se mu zahleděl do jeho očí. Vypadal přesvědčivě, jenže blbeček asi netušil, že od malička jsem byl ve válce s magiči a já poznám jejich povahu. Že on je jeden z těch nemagičů, kteřím magiči vrazili do mozku myšlenku, že mohou být jako oni? Viděl jsem, jak se jim měnili oči, ale nic nedokázali. Věrohodně zněl a já mu to na okamžik sežral. Tady teda už nemělo cenu plýtvat energií. S vlastními nebojuji, alespoň rohožky si nedělám. Naštvaně jsem si povzdechl. ,,Že ty jsi ten jeden z těch, co sotva něco zvládne?" a v tom mě to trklo. Sám pro sebe jsem si otráveně uchechtl. Však na začátku říkal, že "magič je divný jméno", že mu koluje "v žilch jen krev". Jenže debilní magiči dokážou být fakt vypočítavý. Dneska jsem narazil.