Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(zeptat se někoho na informace o Galli)

Mezi žraním toho zajíce jsem se občas mrknul na Styx. Přímo toho zajíce hltala, div ho nesežrala i s kostmi. Musel jsem se ušklíbnout. Já jsem až tak zběsilý nebyl. Jo, hlad jsem měl, ale celý život jsem byl zvyklý na menší dávky masa a nikdy jsem nehltal. Stalo se to jednou, a pak jsem se z toho poblil, protože můj žaludek byl zvyklý na prázdnotu a ne na náhlý nával žrádla. A za tu dobu, co jsem tady jsem toho taky moc nesežral. Naposledy vlastně tu rybu a teď zajíce. Zajímalo by mě, jak na tom s jídlem zatím byla ona. Ale nehodlal jsem nijak rušit tuhle poklidnout hodinu, kdy jsme jedli. Můj králík byl ale hubenější a toho maso ubylo docela rychle, takže mi už zbývaly jen kosti. I ty ale byly fajn na okosuvání. Alespoň ten pocit, že pořád něco žeru je fajn.A kosti jsou výživný, to je další plus. Styx už taky jen okusovala a využila té příležitosti, kdy jsme měli plná břicha. Začala mi povídat o tom, co měla za jídlo posledně a docela jsem jí záviděl. Jenže, ona vždy byla výborný lovec. Dokázala cokoli, já jsem na to byl celkem poleno, co si budem. Boje mi vyhovovali více, než lovení zvěře, a když už, tak společně. Sám jsem to málokdy dával, i když poslední dobou jsem se zlepšil. Alespoň v něčem.
Popsala mi boj o srnku. Sice jen tak ledabyle, ale ta jizva dokazovala, že to nebylo jen tak. Olíznul jsem si čumák a nechal jí mluvit dál. Další informace mě přímo vytrhla z momentu. Prudce jsem na ni otočil hlavu a se zábleskem v očích na ní pohleděl. ,,Vlka, magiče?" párkrát jsem praštil ocasem do země, jak jsem byl potěšenou touto informací. A ona na mě byla hrdá jen, že jsem někomu vyškrábal oči. Ušklíbl jsem se a až skoro děsivě na ní hleděl. Ne každý by asi tento pohled unesl, ale tohle byla Styx. ,,A vlastně bys mi mohla povědět všechno, co jsi tu zažila, či jaké informace si nasbírala. Nebo rovnou vysvětlila ty tvoje návštěvy," odfrknul jsem si. Myslím, že jsem byl připraven na vše, co mi chtěla říct. Zároveň jsem ale toužil po všech informacích, které jsem jen mohl dostat. V této zemi jsem nebyl tak dlouho, ale už jsem stačil něco projít. Vsadil bych cokoli, že Styx to tu má prošmajdané odshora dolů. Každá informace byla tedy cenná, pokud jsme byli momentálně dva proti dvěma smečkám. Ale stále mě zaráží fakt, proč bych se z toho měl posrat. Však ona ví, co vše jsme spolu prožili. Z čeho bych měl být v háji? Zastřihl jsem ušima a jen vyčkával na její vyprávění.

(úkol - chytit rybu/zajíce 3/5)

Naštěstí mě poslechla a nesnažila se namítat, ale bylo na ni vidět, že by nejraději něco řekla, pronesla. To byla prostě Styx, hlavně když se jednalo o lov. Proto jsem jí nedal de facto prostor k jakékoli námitce. Kulhavým pohybem se odebrala na druhou stranu s tím, že si najde nějaké pohodlné místo a já se zatím rozhléžel po místě. Pokusil jsem se došlápnout na můj kotník. Už to tak nebolelo. Připadalo mi, že to celé nějak splasklo a já tu nohu mohl používat volněji, ale nebyl jsem blbej. Takhle bych si tu nohu dokurvil ještě víc, pokud bych na ni začal normálně chodit. Přesto, než jsem se rozešel, trochu jsem si tím kotníkem zakroutil. Trochu mi tam křuplo a píchlo, ale nebylo to něco, co bych nevydržel. Zvedl jsem hlavu a začichal. Pořádně jsem nic necítil. Musel jsem trochu popojít do lesa. No, vlastně jsem se rozešel docela hlouběji do lesa. Sněhu tu stále bylo dost, ale jak to všechno roztávalo, zem to nebyla schopná vše absorbovat. Občas jsem tedy fakt šlápl do roztáté břečky a tak dělal více zvuku, než jsem chtěl. Musel jsem zastavit. Bál jsem se, že je možné, že jsem svojí kořist už dost rozeštval. Začichal jsem ve vzduchu a zachytil pach zajíce a ne jednoho. Ušklíbl jsem se a přikrčil k zemi. Bude hostina. Zvedl jsem jednu nohu a svoje kroky dělal pomalé. Byla noc a moje noční vidění stálo za prd, ale podle pachu byli nedaleko. Opatrně jsem našlapoval a doufal, že nedělám moc hluku, protože zající přeci jen byli vybaveni obr ušima, že? Zahlédl jsem pohyb a já ztuhnul. Očima jsem se snažil zachytit mojí kořist, která ale zmizela za stromem. Každopádně jsem už věděl, kde jsou. Moje noha, co nebyla úplně funkční, se teď funkční musela stát. Opřel jsem se do chodidel a skočil. Udělal pár rychlých kroků a cvakl zubama před sebe. Zachytil jsem králíkovi ocas, ale blbec se vytrhnul. Jenže ocas jsem měl v hubě. Odplyvl jsem ho. Zajíc odskočil, ale zanechával za sebou krvavé stopy. Chtěl jsem jít za ní, ale hned naproti jsem uviděl další pohyb. Rychle jsem se otočil, rozeběhl se k tomu stromu a byla tam nora. Začal jsem hrabat jak šílený. Normálně mají zajíci docela hluboké nory, ale tohle mi připadlo, jako kdyby vzniklo na rychlo. Tlapou jsem do něčeho škrábl a zanechal po tom krvavé stopy. Musel jsem zajíci ublížit. Strčil jsem tam tlamu, jenže hajzl začal kousat a bránit se. Docela to zabolelo a na tlamě jsem tak měl škrábance, co začaly krvácet, ale jen co jsem otevřel tlamu, chytnul jeho hlavu s silně stiskl, jeho lebka se poničila a tím jsem i zmařil jeho život. Vytáhnul jsem ho a ještě se škubal, teda jeho svaly. Rychlým trhnutím jsem mu urval hlavu. Olíznul jsem si tlamu, která byla od krve a potěšeně šel po stopách toho druhého zajíce. Daleko se nedostal. Hehehe, dneska mám štěstí. Tahal jsem v hubě jednu mrtvolu a k té další dokulhal. Zajíc ztrazil hodně krve a už jen ležel na místě. Stále dýchal. Odložil jsem mrtvolu a tady tomu zakousl krk. Bylo po něm. Nějakým způsobe jsem čapnul obě zaječí mrtvoly do tlamy a šel s umazanou hubou za Styx. Poničenou nohu jsem stále ještě nenamáhal, i když mi docela pomohla při lovu a nebolela tolik. Stále to ale nebylo ono.
Styx nedošla daleko od místa, kde jsme se "rozdělili". Ležela si u kmene a vyčkávala na mě. Musel jsem se ušklíbnout a i v očích mi zajiskřilo. Byl jsem na sebe pyšný. K jejím tlapkám jsem předhodil toho tlustšího bez ocasu a já si hodlal pochutnat na tom menším a hubenějším bez hlavy. Popravdě jsem takový hlad neměl. Nedávno jsem jedl rybu, a i když si můj žaludek neustále stěžoval na nedostatek jídla, nikdy jsem toho v životě nesnědl tolik, jak jednoho či dva zajíce. A to bylo fakt jen občas, kdy se zadařilo. ,,Na, naber síly," dopadl jsem na zem vedle ní, až se ta rozteklá břečka rozprskla. Nijak jsem na to nereagoval a pustil se do svého jídla. Konečně žraní.

(projít Západním územím 3/10)

<< Ústí

Pokračovali jsme dál v cestě a občas i zastavili, protože... co si budeme. Zrovna jsme tak akční nebyli, teda hlavně Styx. Schválně jsem i zastavoval kvůli ní, aby prostě toho na ní nebylo tolik. Když jsem koukal tak před sebe, vypadalo to tak, že se řeka klidní, čím jsme vlastně výš. Což bylo dobré, protože se konečně mohla napít. Já bych to vlastně potřeboval taky. Nějak mi vyschlo v hubě. Mlaskl jsem si sám pro sebe a olíznul čumák, abych ho trochu navlhčil. Vlastně víc než to jsem měl opět hlad. Podíval jsem se přes řeku a viděl tam dost hustý a porostlý les. Nevypadá to, že by bylo těžké tu řeku přebrodit, usadit se v tom lese a nachytat si nějaké zajíce, usmyslel jsem si. Střihl jsem uchem a otočil se na Styx, která se trochu narovnala a s pyšným úsměvem na mě hleděla. To mě rozveselilo. Musel jsem se ušklíbnout a trochu se zasmát. ,,Jo, my ty magiče jednou zlikvidujem," řekl jsem a tajemně se ušklíbl hledíc někam do dáli. Nehodlal jsem se špinit jako ty sráči a nechat si kolovat v žíle ten jed. Byla to nechutná představa. Ale myšlenka toho, že svou vlčí sílou, svou fyzickou zdatností přeperu nějakého magiče tak, že ho rovnou zlomím a zabiju, to bylo něco, čeho jsem chtěl dosáhnout. A ne jedn jednoho, ale několik. Stát na hromadě kožešin jako vítěz. To byl můj životní cíl, ať už vypadal sebevíce nereálně.
Styx začala mluvit něco o vlčatech. V téhle zemi jsem zatím nebyl asi dostatečně dlouho jako ona, protože jsem zatím potkal tři vlčata, což je takový asi standardní počet, takže mě zajímalo, na co vlastně naráží. A to, že nemají aktuální rodiče, to jsem taky nemohl zcela potvrdit, ale byla pravda, že u těch dvou se vždy ochomejtl někdo, kdo rozhodně nebyl jejich rodičem. No a ta třetí, za ní matka běžela až později. Spíše to jen dokazuje, jak jsou jejich rodiče nezodpovědný hovada. ,,Hele, to ti nemohu potvrdit. Já jsem zatím narazil na tři vlčata, která už páchla smečkou. Jedno bílé smrádě s tvím dvojbarevným tupcem, pak nějaké světle hnědé s nabušenou starou rašplí a pak to, co si nedávno zřídila," prohodil jsem a začal si čistit jazykem zuby. Přišlo mi, že se mi tam při tom mluvení o těch idiotech zasekl nějaký kus něčeho. Možná jsem si to jen představoval.
Zastavili jsme u řeky a mohli se oba v klidu napít. Byl i k řece snadný přístup. Dával jsem očkem pozor na Styx, aby náhodou nezkolabovala, neuklouzla a já jí nemusel lovit z vody. Přišlo mi to vše tak příjemné a spokojené. Nerušené trávení času s mojí sestorou. Hlavně už byla noc a na obloze se drželo hodně mraků, takže byla ještě větší tma. Udělal jsem pár nemotorných kroků vpřed a nepřišlo mi, že by řeka měla silný proud. Pokynem hlavy jsem jí naznačil, aby mě následovala. Řeka ani nebyla v této části nějak moc široků, takže jsme jí břebrodili během chvilky. Hlavně to chladno mi i pomohlo rozproudit všude krev, čímž jsem se i zahřál a vlastně mě i začal pohánět adrenalin.
Vylezl jsem z řeky a oklepal se. Možná i ten menší proud pomůže Styx vyčistit tu ránu na noze, ale pak tím pádem má pomoc ppřišla vniveč. Nebyl jsem si jistý, že ta bylina bude i tady. Každopádně jsem měl najednou víc energie, ale bál jsem se, že to byl jen fakt, že se mi rozproudila kreva s tím i adrenalil. Tak studená voda docela nakopne, co si budem. Otočil jsem se na Styx ve chvíli, kdy jsme byli obklopeni obr stromama. ,,Ulovím pro nás nějaké zajíce. Určitě tu něco bude," ujišťoval jsem spíše sám sebe. Podíval jsem se starostlivě na ní. ,,Potřebuješ nabrat energii, takže žádný silný řeči. Jsi víc v prdeli než já. A taky si musím vyčistit hlavu, abych se teda z těch tvých informací neposral," mrknul jsem na ni a olízl si čumák.

(bez urážek a konfliktů 5/5)

Vypadala, že se hodila do normálu. Normálně reagovala tak, jak by si každý představil, pokud by něčím takovým prošel. Hlavně si konečně plně uvědomovala všech těch následků a toho, co se jí vlastně stalo. Bylo mi ji líto, ale tohle byl prostě život a život je zrovna na nás tou největší bestií. Rozdělil vlky na naprostý debily a na nás, co trpíme kvůli debilům. Prohodil jsem ocasem a odfrknul si. Potřeboval jsem nabrat síly a stát se silnějším. Pro sebe, ale i pro ni, protože těm debilům musím natrhnout prdel. Ti, co jí to udělali, si podepsali rozsudek smrti. Nemohl jsem se té hořkosti zbavit. byl v mém krvi a navždy zůstane.
Styx se sebrala a docela vratce se vydala za mnou. Drželi jsme spolu docela tempo, což bylo fajn, i když jsme oba byli docela v na nic situaci. Pak se zeptala, co se mě stalo. Zastřihl jsem uchem, které bylo natrhlé. ,,Ale, porval jsem se s jedním magičem. Natrhl ucho a prohloubil ránu na noze, protože jsem chtěl sežrat jedno malé bílé vlče. Za to jsem mu ale vyškrábal oko. Myslím, že utrpěl mnohem víc," zasmál jsem se. Na tváři mi zůstal úsklebek a tím jsem tak trochu cenil zuby. ,,Hlavně, že vypadal strašně nabušeně. Po celém těle měl zelené žilky a byl černobílý, jenže byl totálně nemotorný. Jako by neuměl bojovat," odfrkl jsem si. A svou nemožnost si kompenzuje magiemi. ,,A pak jsem potkal další vlče nedaleko jedné smečky, jenže tam byla nějaká staruše, co mi zamordovala kotník," naštvaně jsem odvrátil zrak.
Pokračovali jsme dál nemotorně v cestě za řekou. Šlo nám to pomalu, ale neštěžoval jsem si. Nechtěl jsem na sestru tlačit a pospíchat. Kam bych vlastně taky šel. Neměl jsem tu své místo, kam bych se vracel. Ale mohli bychom si nějaké najít, mít nějaké naše vlastní útočiště. Byl to krásná myšlenka, ale ta musela počkat. Nejdřív jsme se museli dostat do lepšího stavu. Oba. Jemně jsem do ní drcnul, aby se trochu usmála. Popravdě jsem byl nesmírně rád, že jí tady mám. ,,Myslíš, že se tu potuluje i někdo další z naší rodiny?" pronesl jsem jen tak na prázdno s pohledem zaměřeným před sebe. Bylo by fajn, kdybychom se zase všichni sešli a bojovali proti tomuhle světu, do kterého jsem se narodili.

>> Bukový sráz

Já moc děkuji za zpříjemnění karantény. Nápady se mi moc líbily, i když jsem byla hodně líná cokoli pro mě těžšího udělat (postavit bunkr bylo nad moje lidské síly - nope, já jsem prostě jen líná, co si budem). Ale líbilo se mi, že se to fakt drželo toho, co můžeme udělat doma a co projevovalo naši fantazii.
Sice mě trochu mrzí, že jsem se snažila s vámi komunikovat pomocí vzkazíků, které jsem vám psala ke každému úkolu, a ptala se vás na to, jaký máte den a nedostala žádnou odpověď . Ale chápu, že prostě jste neměly čas odpovídat, stejně jako já dělat ty "složitější" úkoly.

Ale k bodování...
Norox má 15 bodíků a chtěl by: 90 kytiček

Pridané spolu so špeciálnou odmenou za krásne vzkazy

(bez urážek a konfliktů 4/5)

Dal jsem poslední zbytky na její ránu, když jsem si všimnul, jak jí kmytají víčka. Pravděpodobně se jí zdála nějaká noční můra, jelikož se jí zrychlil i dech. Chvíli jsem se na ní díval a přál si, abych jí z toho vytáhnul a mohl jí pomoci, ale ona ten spánek potřebovala. I když se nacházela na místě, kde se jí nelíbilo. Opatrně jsem na její hlavu dal svojí tlapku. Byla docela horká, ale rozhodně nehořela. Pravděpodobně jí ten sníh trochu schladil. Byl jsem rád, že alespoň něco pozitivního. Jenže stále byl její stav žalostný. Taková díra v hlavě bude srůstat dlouho a ta jizva na noze je fakt hnusná. Rozhodl jsem se na to dát taky nějaký sníh, jenže to se probudila a hned měla otázky, co jsem jí to nakydal na hlavu. ,,Bylinky," řekl jsem jednoduše a bez dalších řečí jí opartně dával sníh na ránu na noze. ,,Tohle potřebuje taky schladit," pronesl jsem tak nějak bezduše. Jako bych to spíše říkal sobě. Rozhodně jsem potřeboval dát i ty bylinky na tuhle ránu. Aby se nějak rychleji zahojila. Dokulhal jsem tedy ke zbylým bylinkám, utrhnul je a přinesl je k Styx. Teď už jsem to v hubě nerohňácal, jen jsem položil ty velké lístky na tu ránu. ,,Neptej se, jak to vím. Tuhle kytku jsem si dal na svou ránu a pomohla. Risk je někdy zisk," řekl jsem dřív než se mohla vůbec zeptat, kde jsem se to naučil. Život naučí, jen život. Byl jsem se svým dílem spokojený. Trochu jsem poodešel a podíval se na to z dálky. Bylo by lepší, kdyby byla v pořádku, ale takhle to taky šlo. Alespoň jsem jí mohl ty její rány nějak ošetřit. Kouknul jsem se na ní a čumákem jí jemně drcnul do tváře. ,,Než mi řekneš, co se ti všechno stalo, nepůjdeme se napít? Musíš mít po tomhle všem žízeň." Vlastně jsem se jí neptal. Byla to jasná věc, ale tahat jsem jí nikam nechtěl. Ale pokud se má napít, musí po svých. ,,Možná, když půjdeme trochu podél řeky, bude to tam klidnější," zauvažoval jsem nahlas. Snad jí ale nebude vadit, že někam vyrazíme. Možná by potřebovala více odpočinku. Začal se ve mně probouzet starostlivý bratr. Nasraný jsem byl stále, ale musel jsem to trochu potlačit i kvůli ní. Nejdřív se o ní musím postarat, a pak zabít ty idioty, co jí to provedli.

(bez urážek a konfliktů 3/5)

Stále se usmívala a chechtala snad ke všemu, co jsem řekl. Měl jsem chuť jí tu hubu něčím zalepit nebo zamotat, jenže to by pak chrochtala a dělala jiný posty, což bych nevydržel už vůbec. Ale dávat jí to najevo jsem nehodlal. Přeci to jen bylo kvůli tomu, že ztratila tolik krve. Sníh se jí roztékal na kebuly, protože jí tutově měla teplou. Sahat jsem jí na to nechtěl, ale doufal jsem, že každou chvíli se nějak hodí do pohody. Možná bych přeci jen moh zkusit najít nějakou bylinku, rozkousat jí v hubě a dát jí to na ránu. Třeba by to pomohlo. Ale jakou? Nebyl jsem v tom vůbec zdatný. Sice jsem měl asi minule dost štěstí, že jsem si na ránu dal tu správnou, ale u Styx jsem nechtěl tolik riskovat. Už takhle byla dost v prdeli, a kdybych jí tam flusnul něco, co by nebylo ok, ještě bych jí to více zesral.
,,A kdy já věci osobně neberu, hm?" prohodil jsem na její poznámku. Pokud se to týkalo jí, týkalo se to i mě. Pokud na ní hodlají útočit smečky, budou muset zaútočit i na mě. Byla by blbost jí v tom nechávat samotnou. Byli jsme přeci sourozenci a mi prostě držíme při sobě. Na život a na smrt. A já nehodlal dopustit k tomu, aby mi jí někdo zmordoval. Už jsem si tě našel a taky si tě udržím. Znovu jsem jí ztratit nechtěl. Byla to pěkná blbost si jít každý po svým. Koho to kurva napadlo? Z myšlenek mě vytrhlo její zasmání a poznámka, že se poseru z toho, co mi všechno řekne. ,,Tak si to budeš taky uklízet," řekl jsem a ušklíbl se. Si myslí, že když je teď v takovém stavu, že by se něčemu takovému vyhla. Pche.
Když jsem jí čistil srst, cítil jsem jak si spokojeně zabručela, což jí rozvibrovalo celé tělo. Upřímně mi to chybělo. Ta blízkost, ta společnost. Bloudit světem takhle sám a snažit se vyhubit ty smrady nebyla taková zábava, jako kdybych byl se svými sourozenci. Však jsme měli cíl nastolit společně pořádek.
Když jsem si všimnul, že jí poklesla víčka, spokojeně jsem si na její krk položil svou hlavu. Občas se její tělo cuklo, ale jinak mi přišlo, že spí celkem v klidu. Ovšem dlouho jsem tak nevydržel, protože se v mém zorném objevila kytka velice se podobající té, co mi pomohla se zraněním. Opatrně jsem se teda osšoupnul, abych tu spící krásku nevzbudil, a šel jsem natrhat pár bylinek. Naštěstí jich bylo akorát na to, abych je rozemlel v hubě a dal je na zranění. Musel jsem kousat nějakou chvíli, ale pak se z toho stala taková podivná hmota. Snad to bude působit. Přišel jsem zpátky ke Styx a opatrně na ni dával ty bylinky. Snažil jsem se. Na pohled to mohlo vypadat, že jí přímo bleju do ucha, ale já jí jen dával rozemleté bylinky. Alespoň bude mít nějakou hmotu na ráně, než tu sračku předtím. Snad to nějak bude působit.

(bez urážek a konfliktů 2/5)

Trochu se s sebou ošila, když jsem na ní dal tu nálož sněhu. Moc jsem si nedokázal představit to, jak jí to asi muselo studit, ale holka to musela vydržet. Nejen že jí to schladí hlavu, ale také jí to vyčistí ránu. Rozhodl jsem se, že si lehnu vedle ní a případně čumákem jí nahrnu další vrstvu, což jsem vlastně udělal hned. Její záda se opírala o mé tělo. Pozoroval jsem to její zranění zblízka. Vůbec se mi to nelíbilo. Jak se to vyčistilo, mohl jsem vidět, jakou pořádnou díru teď má vlastně v hlavě. Byli tam i vidět nejké základy ucha, ale bylo prostě kompletně pryč. Mé srce bylo naplněné vztekem, ale do toho se mísil smutek. Avšak s tím, jak žijeme je jasné, že úrazů bude požehnaně. Jen mě mrzelo, že přišla o tak důležitou část. Sluch je naším nejlepším pomocníkem. Ale neříká se náhodou, že když vlk ztratí jeden smysl, další se mu zlepší tak desetkrát tolik? Možná bude mít lepší čich. V tom však promluvila a tak mě vytrhla z myšlenek. Prohodila něco o vrčení a na to jsem si jen odfrkl a praštil ocasem do země. Nemohl jsem si prostě pomoci neprojevit své emoce. Hlavně jakmile mi sdělila, že jí vyhlásili válku, dalšímu zavrčení jsem se neubránil. Byla to fakt nahovno situace, pokud jdou po jejím krku ne jen jedna smečka, ale dvě. I když, vlastně to nebylo o tolik jiné, než co jsme už zažili. Jen jsme na to byli sami dva. ,,Vyhlásili válku možná tobě, ale oni nevědí, že jsem tu ještě já," pronesl jsem jen tak do prázdna a podíval se někam do dáli směrem k moři. Vlastně to tu fakt bylo příjemné, pokud by ta řeka nebyla tak rozvodněná, a pokud by mi tu neležela sestra jen s jedním uchem. Mohla to být idylka, jenže v našem světe taková neexistovala. Zasraní magiči. Všechno kazí.
Stočil jsem pohled opět na sestru a nahrnul jí další sníh do té díry. Snad už poslední. Čumák jsem měl tak od krve. Styx si mezitím sundala vrstvu sněhu, co jí dopadla na ksicht. Musela být opatrná, aby s sebou tolik nepohnula. Na to mi řekla, ať se trochu zklidním. Protočil jsem oči. ,,Tak sorry, že mi ta situace není jedno. Nechi kvůli těm zasraným magičům přijít o dalšího sourozence," zavrčel jsem tiše a olízl jí hřbet. Měla na něm krev, které jsem si nevšimnul. Chtěl po mě, abych se uklidnil, ale to jsem nemohl udělat. Ne hned, kdy se ve mě vařila krev vztekem na ty sráče, kteří by si zasloužili pomalou smrt. Hlavně mi přišla až nezdravě v pohodě. Ale bylo mi jasný, že když vlk ztratí tolik krve, nemá úplně kontrolu nad svými emocemi, a proto jsem jim nedával takovou váhu. Ani občasnému zasmání se. ,,Fajn, jsem v klidu," pronesl jsem a odfrkl si, čímž jsem pošimral její srst na krku. Pokračoval jsem dál v čištění její srsti. Trochu jsem i doufal, že usne a odpočine si. Její tělo muselo procházet něčím, co jsem si nedokázal představit. Hlavně jsem úplně zapomněl na tu její nohu, kterou měla taky hodně poraněnou. Ale neteklo z ní tolik krve jako z hlavy. V tom se začala chichotat při zmínce Duncana. Fakt nevypadala v pohodě. Vlk by si myslel, že má sebevražedný sklony, když říkala takové blbosti. Máchl jsem ocasem. ,,Už radši mlč," řekl jsem jen.

(bez urážek a konfliktů 1/5)

Musel jsem protočit oči stejně, jako je protočila ona. Sníh, ty vole, jak mohu být tak blbej? To může ta nasranost. Zatemnila mi racionální myšlení. Než jsem však stačil cokoli říct, tak si už lehla na zem a opatrně začala nahrnovat tu sračku k sobě. Měla jí položenou na zemi přesně tak, abych tam postupně nahrnoval sníh. Upozornila mě, abych nebyl zbrklý, což kupodivu byla dobrá poznámka, protože jsem měl chuť jí to tam násilím začít plácat. Ne abych jí způsobil bolest, ale prostě že byl tak nasraný, že bych nepřemýšlel moc nad tím, co dělám. Stále jsem u jejích zad a tlapkou pomalu a opatrně začal nahrnovat sníh k tomu uchu. Muselo jí to hodně studit. Hlavně tenhle sníh nebyl úplně sněhem, ale zvláštní vodnatou formou, která divným způsobem držela při sobě. Sníh, nebo teda ta sračka, jak tomu říkám, se okamžitě zbarvoval do červena. Krve bylo dost. Hlavně jen část jsem jí toho nemohl zakrýt, to potřebovalo být pod touhle hmotou všechno. Ale stále jsem se snažil být opatrný, ovšem nebyl jsem spokojený, dokud to neměla v té sračce zabalené úplně.
Začala povídat. Vyšlo ze mě celkem potiché vrčení. ,,Jo, všiml jsem si, že ses dala do návštěv. Proč to do háje děláš? Chceš se vážně zabít?" nasraně jsem hrábl tlapou tak, aby jí ta sračka dopadla na ksicht. ,,Nedaleko odsud je jedna smečka. Byl jsem zrovna poblíž, když mě navštívil ukecaný blbec jménem Newlin. Pak přiběhl tvůj debílek Duncan, se kterým ses prý ve smečce asi paktovatla. Přiběhl se zraněným smradem a hned na to asi matka toho mrněte. Měla si to zabít hned. Teď máš na kontě další nasranou smečku," řekl jsem a prohodil ocasem. Hlavně jsem stále nechápal, proč to dělá. Co je její záměr. Doufal jsem, že mi to bude každou chvíli vysvětleno. Já si vysvětlení zasloužím, protože tohle není normální. Doufám, že fakt má nějaký zákeřný plán. Nasál jsem její pach a fakt smrděla. Byla to směsice několika hnusů najednou. Divil jsem se, že to zvládá nést na sobě. Hlavně ke mně mluvila, jako bych snad chápal, kde se ta smečka nachází.
Trochu jí toho sněhu opadlo, takže jsem se dal hnovu na nhrabání toho sněhu. Začalo se to tu červenat, jak kdyby tu proběhl nějaký masakr. Nasranost ze mě neopadala, i když jsem už neměl nakrčený nos a tolik nevrčel. Mračil jsem se však tak moc, že mě začala z toho bolet už hlava. Stejně bychom měli dojít k nějaké vodě, aby se napila. Tuhle srajdu pít nebude. Ale než tak učiníme, musí se trochu hodit do pohody. Nehodlal jsem jí vláčet z místa na místo.

(projít Západním územím 2/10)

<< Les ztracených duší

Neopírala se o mě tak, jak jsem očekával. Vlastně po zjištění, že i moje noha je docela v háji se oddálila úplně. Teď si přijdu, že ze sebe dělám jen chudinku, když nemohu došlápnou na nohu, kterou mám mnohem méně zřízenou jako ona. Sám jsem si pro sebe nasraně odfoukl a podíval se na ni. Zase měla silný řeči a i se tak chovalo. To mě prostě sralo. Když je prostě vlk v háji, tak alespoň to přiznám, ale ona musela dělat ze sebe někoho, kým prostě není. A ona prostě momentálně není v pohodě. Ano, sice možná neumře, ale to neznamenalo, že si přede mnou nemohla bolestí zařvat, nějak si ulevit. I když projevovala jinou emoci a tu, že mě ráda vidí. Bodeť by ne, když s ní nekdo zacházel jako s kus hadrem. Olízl jsem si čumák a zastřihl uchem. Potřeboval jsem z ní pak nějak dostat informace. Nehodlal jsem to nechat jen tak být. O dalšího sourozence jsem nehodlal přijít.
Pokračovali jsme v cestě dál a blížili se k řece. Popravdě to tu vypadalo pěkně. Jako místo, kam jen tak někdo nezajde. Jenže, s čím jsem rozhodně nepočítal byl fakt, že všechen ten sníh taje a tím tak rozvodňuje řeku, která už z dálky vypadala nebezpečně. Kurva drát, fakt. Jak jí doprdele tak vymeju ránu? Zastavil jsem a rozhlédl se. Koukl jsem se očkem po ní a pak zase do dálky. Nevěděl jsem, zda v nějakém úseku bude ta voda klidnější nebo ne. Jako, rozhodně to způsoboval ten tající sníh, protože v určitých částech bylo vidět, že to ta voda nabírá. ,,Fajn, tady ti to asi nevymejem," zhlesl jsem celkem zklamaně. Hlavně další promarněné vteřiny znamenaly, že může kvůli té ztrátě krve omdlít a já nemám sílu na to tady tahat něčí tělo. I když je to moje sestra a já bych se s tím taháním fakt snažil, al nic to nemění na faktu, že tolik síly fakt nemám.
Byl jsem nasraný na sebe, na celou tuhle situaci na ty idiotské magiče. Protože mi bylo jasný, že nikdo jiný jí tohle nemohl způsobit. Měl jsem toho jejich podělanýho smrada dorazit! Otočil jsem se opět na ni a s nakrčeným nosem a výrazem, který nedokázal pořádně ukázat žádnou jinou emoci, než totální vytočenost, jsem k ní promluvil. ,,Kdo ti to udělal?" řekl jsem to celkem tiše. Hrudník se mi zvedal. A bylo mi úplně u prdele, zda se jednalo o nabušené magiče. Vlítnu jim tam a natrhám jim prdel.

(projít Západním územím 1/10)

>> Údolí morény (přes Zrádcův remízek)

Pokračoval jsem v hůzi dál. Začínal jsem si pomalu zvykat, že používám jen tři nohy a ne čtyři. Sice jsem se o tu čtvrtou občas opřel, ale jen nepatrně. Zase tolik jsem ji pozlobit nechtěl. Konečně jsem cítil kolem sebe klid. Žádný podivný zápachy, žádné okolí načichlé magií. Přišlo mi, jako bych narazil na území, kde je prostě čisto. Asi bych to tu měl lépe prozkoumat. Pravděpodobně tu moc debilů nezavítá. Přeci jen jsem sám pro sebe musel najít úkryt. Něco, kam se budu vracet a říkat si tomu domov. Bylo by to moc super. Nemohu se přeci toulat krajem a chodit pořád někde a číhat na ty blbce. Ano, potřeboval jsem je sice vymítit, ale taky jsem potřeboval nabrat energii a zase se dát nějak do pořádku. Vsadím se, že je tu okolo spousta úkrytů, do kterých nikdo nikdy nezavítal.
Procházel jsem se dál tím lesem. Přišlo mi to tu fajn. Žádný hluk, žádný otravný hlas Newlina, prostě klid. Terén byl poměrně rovný a ani vyrostlé kořeny tu nebyly. Jako kdyby tohle bylo místo stvořené pro nějakého tuláka, co se potřebuje zabydlet. A já jsem zrovna přišel do plně otevřených dvěří. jen teď najít ideální místo, kde bych si mohl lehnout. Trochu jsem zavětřil, abych si byl jistý, že jsem v lese sám. Ale opak byl pravdou. Někdo tu byl. Někdo, koho zrovna hledám. Ocas mi začal vrtět. Byl jsem šťastný, že konečně po dlouhé době potkám sestru a budu se jí moct zeptat na ty věci, které mi zbytečně zaplňovaly mysl. Což jsem opravdu nepotřeboval.
Po chvíli jsem jí zahlédl v dáli, jak leží a jak ci myje nohu, jenže vzduchem se nesl pach její krve a už zdálky jsem viděl ten obří krvavý flek na její hlavě. Zastavil jsem tím šokem, jak ten pach byl tak silný. A mě se zatemnilo před očima. Viděl jsem červeně. Srdce mi začalo bít neuvěřitelnou rychlostí, protože se mi začal adrenalin vlévat do žil. Prudce jsem dýchal a v mys zařval jsem z plných plic v momentě, kdy jsem se rozeběhl. Noha, nenoha. Sral jsem na všechny možný následky. Zda si nohu taky zkurvím ještě víc mi bylo jedno. Moje sestra krvácí, a to pořádně.
Doběhl jsem k ní a zastavil se. Rychle si jí prohlédl. Vypadala příšerně. Všiml jsem si, že jí ti parchanti urvali ucho, natrhli tlamu a poranili nohu, kde jí chyběla část i s masem. Nasraně jsem začal vrčet. Celou jsem si jí obešel. Zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je! Ale žila, zatím žila. Dýchala, ale ztěžka. Když jsem byl za jejími zády, začal jsem jí opatrně olizovat ránu na hlavě. Zbavit jí té krve, té bolesti. Nemohl jsem ale dělat nic víc. Ani jsem netušil, zda by nějaká bylinka na to pomohla. V tomhle jsem byl bezmocný, ale mohl jsem jí vyčistit rány tam, kde ona nemohla. Zabiju je, zabiju je, zabiju je, zabiju je. Zrychleně jsem oddychoval. Větší chuť zabít jsem v životě snad neměl. ,,Musím tě dotáhnout k vodě. Ta to vyčistí lépe," napadlo mě v tu chvíli. Takhle bych jí akorát zachvíli vylízal další díru do hlavy. Hlavně jsem tušil, že mám hrubý jazyk, takže vlastně ničemu nepomáhám. Nehodlal jsem tam tak stát a čumět na to, jak mi může každou chvíli moje sestra pojít. Zavětřil jsem a rozhlédl se. Ucítil jsem nedaleko vodu. Hlavou jsem začal do ní šťouchat. ,,Dělej. Zvedni se a opři se o mě. Dojdeme k té posrané řece," řekl jsem, skoro jsem až štěkl ze všeho toho nasrání. Pomohl jsem jí vstát a nechal na ni, jak moc se o mě opře. Oba dva jsmě kulhavým krokem šli k té řece. Posraná noha, posraný život. Zabiju je, zabiju je! Celou cestu jsem měl nakrčený nos a tlumeně vrčel. Tohle mě tak neuvěřitelně sralo.

>> Ústí

<< Ohnivé jezero (Zlatavý les)

Snažil jsem se popoběhnout, nějakým způsobem znova rozbohybovat ten kotník, ale šíleně to píchalo. Jako, kdybych asi hodně stiskl zuby, tak by se to dalo přežít, ale to jsem neudělal a taky udělat nehodlal. Prostě jsem potřeboval tu nohu šetřit asi nejvíc, co to šlo. Zbytečně na ni dávat celou svou váhu jsem nehodlal. Ale to jezero fakt pomohlo. Možná půjdu k dalšímu a třeba se mi rozbohybuje víc. Kdyby mi tam ale nepřišli ti idioti magiči a nezkazili mojí idylku, mohl jsem ten kotník dávno mít v pohodě.
Stále jsem byl ale nervlý a naštváním bych jen prasknul. Sám pro sebe jsem si musel zavrčel. Trpět přítomnost magičů je nechutné. Všude kolem přítomnost té hnusné magie, ale věděl jsem, že jsem udělal dobře. Styx je musela pořádně nasrat. Však jim málem zabila vlče. Hrozné chuďátko. Když měla tu šanci, měla ho zabít úplně. I když asi chtěla, aby trpělo. Pomalá a bolestná smrt. Olízl jsem si čenich a uchechtl se. To se mi sice zamlouvalo, ale pak měla na triku nasranou smečku, a to prostě není dobrý. Budou jí hledat. I když mě stále nedocházelo, co do prdele dělala ve smečce, u magičů. Potřeboval jsem jí najít, potřeboval jsem zjistit, jaký má plány. Musela mít plány. Ona není hloupá. Má výborné strategie. Na lovech byla vždy nejlepší. Ale jak ji najdu? Tahle země je kurevsky velká.

>> Les ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

//omlouvám se lidičky. chtěla jsem počkat dál, ale nakonec půjdu dál

Začal jsem si olizovat svojí nohu, protože jsem jí stále měl celkem nateklou, i když tak nafoukle nevypadala. Nevím, proč jsem to dělal, ale přišlo mi logické dělat něco než nic. Hlavně ti ubožáci pořád řešili toho malého smrada, který díky těm bublinám najednou "zázrakem" cítil dobře. Musel jsem si odfrknout. Samozřejmě, že si magií tak pomohou, špíny. Prostě tohle je nefér. Rány se mají hojit samotné a když už, tak sežerte nějaké bylinky, idioti. Musel jsem se zklidnit. Tohle mi vůbec nepomáhalo. Potřeboval jsem vymyslet nějak svůj plán, jak zmizet. Jak nenápadně jít okolo, aby na mě nazeútočili, jenže jak jsem se na to tak díval, začal jsem si uvědomovat fakt, že nemají možnost na mě zaútočit. Vlastně mají. Jim může přes čumák cokoli přeletět a už mi skáčou po krku. Každopádně když jsem nasál vzduch do plic, cítil jsem Styx všude. Sice ten idiot věděl, že jsem její bratr, ale fakt, že to ještě nevykecal dokazuje, že tu šance pro mě na zmizení je. A i takové, že prostě odejdu. Mohl jsem vlastně to jezero obejít okolo. Bude to dlouhá cesta, ale alespoň se těm špínám vyhnu. Jenže než jsem stačil ten svůj zadek zvednout, přiblížil se ke mně Duncan aka debil. Osočil se na mě. Nakrčil jsem nos. ,,A kdo si jako myslíš, že jsi? Oči mám od toho, abych čuměl," řekl jsem nasupeně a vstal. Otřepal jsem ze sebe zbytky vody a otočil se. Nemohl jsem jim dát žádnou šanci k tomu, aby mě nějakým způosbem napadli. Bez dalších řečí jsem se vydal pryč. Tohle bylo příšerný. Tak dlouho jsem v sobě nedusil chuť někoho zabít. Potřeboval jsem zmizet. Někam dál, kde tyhle idioti nebudou. Až se příště vrátím, rozhodně tomu ukecanému blbovi vyrvu hlasivky. Jeho hlas mi zvonil v uších do teď.

>> Údolí morény (Zlatavý les)

Děkuji a gratuluji všem výhercům i účastníkům

(bez urážek a konfliktů 2/5)

Jak jsem taky řekl, on provedl. Dal mi další informace k mé sestře. Sice se nejednalo o nic tolik konkrétního, ale i tak to postačilo. Budu muset najít toho Duncana, aby mi pověděl víc. A nebo se taky infiltrovat do jejich smečky? Newlinovi jsem pouzde přikývl. ,,A jak vypadá ten Duncan?" optal jsem se, jenže jsem nečekal, že ho zrovna v tu chvíli spatřím. Podle Newlinovi reakce ten nově příchozí byl Duncan. Vypadal dost nasraně a já věděl, že jsem asi hodně v prdeli. Nesl něco v hubě. Když jsem se soustředil dostatečně, uviděl jsem malé vlče, které krvácelo a bylo dost pohmožděné. Nasál jsem vzduch a ucítil směsici pachů a mezi nimi i velice známý pach. Pach mé sestry a v tom mi došlo, co se stalo. Takže drahá Styx měla postranní plán. Ona vždy na tohle byla mistryně. Věděl jsem, že mě nezklame. Prohodil jsem ocasem, ale tvář jsem měl neutrální. Věděl jsem, že teď bude hodně důležité potlačit moje choutky k rozcupování toho smrada na kousíčky. Co jsem tak mohl vidět, krev vycházela z uší, které vypadaly skoro jak povyslé. Hlavně jsem se musel zdržovat veškerých blbých poznámek a narážek. Což bylo hodně těžké, ale zhatit plány jsem své sestře rozhodně nechtěl.
Ten Duncan vystartoval, řval na Newlina a aby toho nebylo málo, přiběhla vlčice, která vypadala, že se asi každou chvíli posere. Začala nějak olizovat tu malou a celá se klepala vztekem. No ty vole, tak kde si asi začnu kopat hrob? Tady to ale stejně nevypadá špatně. Rozhlédl jsem se po okolí. I když jsem nic neudělal, mohli ze mě poznat pach mé sestry a vylít si zlost na mě. Samozřejmě, že jsem se hodlal bránit, i když pochybuji, že bych vůbec něco svedl, když stále mám tu debilní nohu v háji. No, já si mohl tak maximálně vylejvat zlost na to, že jsem prostě neopatrnej idiot. Nehodlal jsem nijak zasahovat, nic říkat natož udělat nějaký pohyb, protože pokud jsem chtěl zmizet, musel jsem projít kolem nich, a to jako pardon, ale prostě i já dokázal uznat, kdy jsem solidně v prdeli. Bitky mám rád, hlavně když jim mohu natrhout prdel, ale teď by jí natrhli mně. Sice mě totálně sralo a příčilo se mi vidět, jak používají svojí magii a mluví na toho smrada samý ťuťu ňuňu a pofoukáme bolístku a tyhle další řeči. Chtělo se mi blejt, chtělo se mi řvát a skočit jim všem po krku, ale já seděl dál a nečině přihlížel. Kurva, fakt. Proč lezla ty vole do smečky? Jí se snad podařilo zdrhnout, protože vypadali nasraně a ne šťastně ze zabití vlčice. Jenže co já?
Všude lítaly nějaké bubliny, Newlin pořád tu hubu nezavřel a ta vlčice vypadala, že každou chvíli vzteky vybuchne. Což by byla zajímavá podívaná a já bych to rozhodně uvítal. Bylo by o jednoho magiče méně a hlavně bych měl zase co žrát. Já už s tím jídlem musím přestat. Od doby, co jsem opustil smečku nemyslím na nic jiného, fakt.