Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem mu řekl přímo do ksichtu, co si o něm momentálěn myslím uchechtnul se a souhlasil. Tady máš jasný důkaz, že i někdy magiči jsou zajímavý. Ostatně proč by se s těmi bezduchémi ničemi tahal Styx? Přece má navíc a sama to ví. Možná narazila taky na zajímavé jedince. Ale všichni magiči jsou stejně podlí, hnusní a v hlavě mají nas*áno. Je mi jedno, že nereaguje tak, jak by každý magič reagoval. Zastřihl jsem svým natrhnutým uchem. ,,Ale i tak bych být tebou se tím nechlubil. Protože i šváb může být lehne nějakou packou rozmačkán," řekl jsem tak, abych dal důraz zejména na slově "nějakou", jelikož jsem měl na mysli tu svojí, zejména. Ač by někdo řekl, že vedeme zajímavou konverzaci a možná by si i myslel, že si to obě strany užívají, já se měl chuť ale prát. Natrhnout mu jeho kožich a ukázat mu, že může mít názor jakýkoli, já nehodlám dělat mezi magiči vyjímky. Ale něco ve mně se zarazilo. Zarazilo se, když jsem mluvil o tom, že zde nikdo neumírá. Teď vlk konečně vypadal, že ho něco nemile překvapilo až vyděsilo. Pohrdavě jsem se uchechtl. ,,Ty to nevíš? Moje sestra údajně nedávno jednu magičku zabila, ale hned na to se opět zjevila a povstala z mrtvých," dal jsem se do pohybu a obešel jsem ho dokola, přičemž jsem sledoval každý záhyb jeho těla. Stehna vypadala hubená, skoro jak bez svalu, ale stále jsem měl chuť mu je vyrvat z těla. ,,Se*e mě to, ale má to i své výhody," došel jsem až před něj. Jakobych si měřil svojí oběť, jako když by byl v mém zajetí a stačila jen vteřina, abych po něm skočil. Zastavil jsem, na ksichtě opět ten úšklebek a v očích nebezpečný lesk, který vlkovi jasně říkal, že mi nikam neuteče. ,,Magiče tak mohu mučit až do aleluja, protože alespoň tu bolest cítí," poslední slova jsem procedil skrz zuby. Bylo, jako by ze mě mluvila sama smrt. Jakoby na něj smrt čekala.

//okay, Norox asi už tolik hodnej na pokec nebude. jsi ok se rvát? já vím, že máme nevyrovnané síly a další char ti zabíjet nebudu :D ale asi by Stín neodešel bez úrazu. klidně mi napiš na discord nebo sem do zpráv, pokud máš nějaké "přání" atd.

Vlk neuhnul pohledem, čímž si mě trochu i získal. Získal tím, že tohle bude rozhodně zajímavý bojovník. Buď jsem vlky během minutky vyprovokoval, takže zaútočily a nebo stačilo, že mě jen viděli a měli chuť se prát, ale tenhle se mnou vedl rozhovor, který jsem si myslel, že nikdy reálně mezi mnou a magičem neproběhne. O zkáze, chaosu a zabíjení. A neuhnul, prostě se nepohnul ani o píď, jen že vlastně stál teď naproti mě. To bylo vše. Docela jsem se těšil, až se s ním porvu nebo cokoli. Nezaujal mě však způsobem, že bych se s ním chtěl třeba nějak kamarádíčkovat, to fakt ne. Je to magič!
Prohodil, že on je pozorovatel, jak se všude kolem ničí. ,,Oh, takže ty si takový ten otravný šváb, který se vždy schová, pozoruje a jakmile se vše hotovo, vyleze a otravuje ostatní? Šváby vždy přežijí. Všechno," pronesl jsem. Neviděl jsem ho vlastně jinak. Sám se tak popisoval. Nicotná duše o rozměru švába. Možná zkáze napomůže, ale rozhodně se bude držet stranou, sledovat jak se vše bordí, vše hoří, ničí a nastoluje nová vláda. Pak vyleze a bude oxidovat dál. Takováhle stvoření žila dlouho. nelíbilo se mi to, ale ani nijak neznepokojovalo, protože tenhle budižkničemu stejně tolik nezpůsobí. Jeho existence je k ničemu. Naklonil jsem hlavu do strany s úšklebkem, po kterým by se každému vlčeti rozklepaly nožky strachem. ,,Jak říkáš, vždy se jim vše daří. A to protože tihle s*áči, když se nehodláš s nimi ztotožňovat, což tě nedělá o nic méně magičem, tady mají ty svoje pos*ané bohy, kteří zajišťují jejich blahobyt. Ať už je sebevíc Smrt smrtí. Vždy zařídí, aby jejich "miláčci" nechcípli. Protože to tady...nejde," naklonil jsem se k němu a poslední slova zašeptal. Mohlo to znít vyčítavě, nebo spíše jako varování, že i přesto, že ho nemohu zabít, stejně mi to nebrání v ublížení. Chtěl jsem to vlastně udělat tak, aby se měl na pozoru.

Jediné, co mě na tom blbečkovi zaujalo byl fakt, že jsem opravdu z něho měl pocit, že kdyby mohl, bude šlapat po mém boku a bude mým věrným sluhou, který se bude prát, zabíjet, mučit všechny okolo jen pro čistou zábavu. Nevypadal, že by na to měl, abych byl upřímný, ale jeho oči mluvily. Přesto to byl jen zlomek, malá část ve mně, kterou zaujal. Byl to magič, a tím to prostě končilo. Všechno.
Počasí se začalo pomalu a jistě klidnit, i když stále pršelo, bylo vidět, že se mraky postupně trhají a další ráno bude rozhodně jasnější a bez deště, což jsem uvítal. Oklepal jsem se. Samozřejmě, že bude tenhle idi*t s magií. Má hnusné, bílé oči a rozhodně by si uvařil se svými kamarádíčky nějaký lektvar, to taky umí. Alespoň ti u nás to uměli. Vždycky něco uvařit, fuj. Povídal však dál, pozvedl jsem obočí a šel k němu. Takhle zblízka jsme si byli velice podobný. Oba takový hubený, dlouhý nohy a nebylo na něm vidět moc svalů. Já byl vyhublý, ale bylo prostě poznat, že na mém těle jsou svaly a zkušenosti. Zda mě považovali, že vypadám jak použitý hadr, tenhle blbeček byl rozhodně hadr, se kterým si vytírali svoje *itě. Takový bys mohl být taky. Jako on. Teď nenarážím na vzhled, vypadá fakt bídně, ale spíš na to, jak vidí svět. Proč bys nemohl tu svojí magii, co v tobě ktví, vypilovat? Ovládat zbraň magičů, použít ji proti nim, ale stále se hnát za pořádkem? Jaký by to pak mělo smysl, když chci nastolit pořádek pro nemagiče a porazil bych magiče magií? Asi docela padlé na hlavu ne? A hlavně, tu hnusnou věc si nikdy do žil nepustím. Střihl jsem uchem. ,,Zkáza sice zrušující může být, ale rozhodně je vzrušující, když si ten, kdo tu zkázu přináší," řekl jsem s úšklebkem když jsem stál naproti němu. Mohli jsme se výškou měřit. Oba dva jsme patřili k těm vyšším jedincům, přesto jsem mezi námi cítil obrovskou propast ve zkušenostech, v dovednostech a vlastnostech. Prostě to mezi námi bylo "viditelné". ,,To, že jsou tu všichni moc šťastní je z toho důvodu, že jim ega přerostla přes jejich honosné zadky a nosí se jak páni, protože vy magiči, přeci můžete vše. Podmanit si koho chcete, získat, na co ukážete, aniž byste pohli jediným chlupem na svém těle," zavrčel jsem a odplivnul si vedle něho, abych dodal na znechucení, které jsem vůči magičům v sobě nesl.

Tenhle ten blbeček asi nedokázal pochopit, že ze mě nic nevytáhne. Snažil se dál, i potom, co jsem mohl dožrát játra. Pravděpodobně chtěl využít příležitosti, že nemám co jíst. Nebo spíše, že jsem sežral všechno a s plným břichem by měl být každý "příjemnější", jenže to narazil. Otočil jsem se k němu a pozvedl obočí. To nad tím zdravým okem. Díval jsem se na něj pohrdavě, když mluvil něco o tom, že ho zajímá, na čem pracujeme, že chceme tvořit zkázu a chaos. Bylo mi u p*dele, že ho to zajímá a ještě víc, zda je to pravda nebo ne. Co bych mu asi jako měl říct? Vyzradit věchno, co máme v plánu a fakt, ž vlastně za sebe nekopeme? Padavka. Myslí si, že mu vše přinesu na zlatém podnose. Přesně, i*iot. Vytahej ty z něho informace. Nabádal mě hlas. Hlavně já magičům nevěřil. Mohli by mi nakukat cokoli, mohli by se prokázat a ukázat, že to myslí vážně, ale ani bych jim nevěřil jejich pos*aný čumák na ksichtě. ,,A podívejme se. Magič, co by byl proti magii? Nevídaná to podívaná. Co tě na chaosu zajímá?" olíznul jsem si tlamu od krve a na tváři mi hrál úšklebek, jako nějakého psychopata. Dělal jsem, že mám zájem. Vlastně mě to zajímalo, co by ho lákalo na vytvoření chaosu v téhle zemi, ale já mu nehodlal nic říkat. Hlavně tyhle oči znám. Jo, jsou to myšlenky, tak teď si dávej bacha na co myslíš. Vypadá uboze, vypadá slabě, ale nikdy nevíš, co ty s*ině mají v rukávu. V očích se mi nebezpečně zalesklo a já udělal pár kroků vpřed, aby, kdyby se cokoli posralo, jsem mohl jedním skokem mu skočit po krku a mučit jeho nebohou dušičku.

Pojídal jsem vnitřnosti toho zajíce, ale ten zku***syn prostě musel dál mluvit. Hrozně se chtěl šťourat s tím svým podrápaným čumákem v mém zadku, aby ze mě mohl vydolat nějaké informace, aby si povídal. Dokousal jsem střeva a znova se na něho otočil. Teď už jsem se ale otočil celým tělem, snížil hlavu a uši připlácl k hlavě. Zavrčel jsem. Zaujal jsem postoj. ,,Pokud ti to nedošlo, blbečku, nemám chuť se s tebou vybavovat a ztrácet čas s nicotným magičem, jako jsi ty. Takže zase zalez tam, kam jsem tě nastrkal, protože pokud nepůjdeš dobrovolně, já to s radostí provedu znovu," odplivnul jsem si a narovnal jsem se. Déšť stále neustával, ale jak jsem tak naproti němu stál, trocha krve z hrudi stekla do bahna. Přesto jsem se trochu oklepal, jako bych se snažil tu krev ze sebe setřást, ale to nebyl záměr. Jen mě ty kapky štvaly. Otočil jsem se zpět k jídlu, kdež to zelenáč pořád mlel. Mluvil o nějaký kanibalce. Styx, blesklo mi hlavou bez přemýšlení. Chtěl si ujasnit, že jsem s ní nějak spojený, že smrdíme stejně a co jsme údajně za bandu. Teď je tvá šance. Nechceš jim to v budoucnu přeci posrat ne? Tak to hraj tak, že jste příbuzní, ale za ni nekopeš. Pak se rozšíří drby o tom, že jste se rozdělily a třeba už nebude asociovaná s tebou a bude mít tak více šancí. Střihl jsem uchem a dal si na čas, než jsem odpověděl. Ač jsem s ním nechtěl navázat žádnou konverzaci, tenhle de*ílek mi dobře poslouží k rozšíření drbů. ,,Wow, ty máš ale dobrej čich," řekl jsem ironicky a koukl po něm zdravým okem, jen abych se ujistil, že si ten zelenáč udržuje odstup. Protože jen by se přiblížil, hned bych po něm vystartoval. ,,Jo, pravděpodobně si potkal sestru, ale neřeším. Každý kopeme za sebe," procedil jsem skrz zuby a pustil se do posledního sousta, co mi zbývalo. Játra.

Zajíc byl fakt výborný. Možná i chutnal lépe, protože jsem přitom jednomu magičovi zarazil hlavu do bláta, ale popravdě jsem na něho v ten moment i zapomněl. Déšť, který stále silně pršel, však nedokázal pořádně smýt to bláto, tu špínu a tu krev z mého kožichu. Nejvíc špinavý jsem byl na hrudi a na nohách. Co se týče hřbetu, to jsem netušil, zda jsem taky na tom tak špatně. Nemělo ani cenu zajíce stahovat z kůže. Byl tak prosáklý vodou, že ho sušit bylo skoro až nemožné. Vytáhl jsem však z něho vnitřnosti, jako kdybych se právě na stáhnutí kůže připravoval, ale já si jen vnitřnosti vytáhnul, abych to nejlepší měl na konec.
Vyžral jsem jeho maso a šel se pustit do srdce, když v tom jsem za sebou slyšel kroky. Vlastně i nepatrné pohnutí toho zmetka stačilo, abych se k němu otočil. Naštěstí jsem měl oko na dobré straně, takže jsem ho zmerčil hned. Šedě zbarvený vlk byl pořádně zmordovaný. Postavit se vedle mě, byli bychom fakt povedená dvojka. Jizvičky, kam se podíváš. Každopádně byl pořád na svém místě, ale divně se na mě křenil, nechápal jsem. Spolkl jsem poslední sousto srdce, olíznul si hubu a zavrčel na něho. ,,Co tak blbě čumíš? Zalez si zase do díry, kam patříš," pronesl jsem s jízlivým úšklebkem a otočil jsem se. Rozhodně by si nepřál, abych ho do té díry zmačkal. To by bylo hodně nepříjemné mučení. Zkusil jsem si to v hlavě představit, jak se jeho tělo mačká a smrskává jen aby se vešlo do té malé díry. Jak mu lámu končetiny, abych je pak mohl smáčknout, aby se vešly. Různě nalomit jeho tělo. Zachvěl jsem se. Ta představa byla úžasná. Nemusel jsem to však udělat jen jemu, mohl jsem tuhle věc použít i na vícero koko*ských magičů.
Věděl jsem, že mi tenhle magič nebude schopen nic udělat. Byl dost poškozenej na to, aby si něco dovolil. A pokud jen pomyslí na to, že by použil magii, tak mu zlomím vaz a až ho jeho miloučký bůh probere zpet k životu, bude mít navždy krk do strany. S úšklebkem jsem se zakousl do štřev.

<< Ronherský potok

Dostal jsem se někam dál do lesa, nebo co tohle vlastně bylo. Ale ani tady jsem ničemu neutekl, i když se déšť o něco zmírnil. Moje tělo se začalo ale probouzet ve smyslu toho, že z toho všeho běhání, chození a tak dále, ač jsem získal větší sílu, rychlost, vytrvalost, stále jsem nemohl vydržet věčně v dobré kondici. Potřeboval jsem prostě žrát. Zvedl jsem čenich nahoru a snažil se nasát hodně vůní a pachů, ač pršelo, něco jsem pochytil. Asi se i můj čenich zlepšil, pomyslel jsem si narychlo a otočil hlavu tím směrem, kudy se linula vůně potenciální obědo-večeře.
Přikrčil jsem se a v naději, že zajíc bude hluchej a neusylší moje čvachtání v bahně jsem se pomalu přibližoval tím směrem. Opravdu jsem si dával bacha a záležet na každém kroku. Po chvíli jsem zajíce spatřil, jenže jsem se dostatečně nepřiblížil a už mě zmerčil. Debilní bahno. Vystartoval jsem za ním. Byl mrštný, ale já ho snadno a rychle dohnal, jenže jsem netušil, že tady bude magič, který vše posere. Zamračil jsem se ještě víc, ale v hlavě mi rychle blinkul nápad. Magič nemohl nijak zaregovat, jelikož čumák měl zabořený v hlíně a bůhvíco dělal. Zajíc kolem něho strachy prokličkoval, jelikož bylo možné, že mu magič okupoval noru. Měl jsem nabranou rychlost a bylo nemožné zastavit, takže jsem vyskočil, zadnímá tlapkama se odrazil od magičovi hlavy a skočil po zajícovi. můj odraz musel být docela silný vzhledem k tomu, kolik síly jsem získal od Života, ale ne nijak smrtelný. Pouze dostatečně bolestivý. Dopadl jsem na všechny čtyři, kousek díky bahnu popojel a zajíce tak chytil. Zakousl jsem se mu do krku a jedním silným zkousnutím mu zlomil vaz a prokousl ho skrz na skrz. Krev se všude roztřískla. Dopadla na bahno, ale i na mě samotného. Nijak jsem se neotáčel, neměl jsem o magiče zájem, ale měl jsem urputný hlad, takže jsem si zajíce začal žrát rovnou na místě.

// menší manipulace, snad nevadí

<< Vrbový lesík

Šel jsem dál, nějak jsem ale nedával pozor, kam vlastně šlapu, kam jdu. Poznával jsem to tady, ale nějak jsem si nedokázal vzpomenout, co přesně tohle bylo za místo. Ale neřešil jsem, dokud jsem měl možnost být sám, dokud jsem měl možnost být od sourozenců daleko. Nemohl jsem však nijak utéct té proradné magii, která tady byla nasáklá všude, přítomna všude. Kolem mě, ve stromech, v zemi, v řece, která byla nedaleko, což mě probralo ve smyslech. Ač jsem byl mokrý do morku kostí, stále jsem měl žízeň a vlk se přeci jen napije z řeky lépe, než kdyby měl otevřenou hubu a snažil se chytit kapky. Soustředil jsem se na cestu, abych tu řeku našel co nejdříve.
Netrvalo dlouho a já došel k řece. Zmoklý snad ještě dvakrát tolik než do teď, protože jsem byl na otevřené planině. Zas*aný déšt. Už by si mohl dát pokoj, ne? Hodil jsem ocasem ze strany na stranu, jako bych se tím snažil odehnat ty blbé kapky, co dopadaly na něj. Sehnul jsem se ke břehu a kouknul se na sebe. Vypadal jsem jako bych si měl sesbírat všech pět švestek a táhnout někam do prčic. Vypadáš, jak kdyby tě vyblila sama smrt a ještě tě pár krát kopla do ksichtu. Viděl jsem sám sebe, jak ke mně můj obraz mluví, ale já nic. Zamračil jsem se a přiblížil jsem hlavu k vodě. Co čumíš tak blbě? Jo, jsem to já, řekl můj obraz. Tak mě to vykolejilo, že jsem tlapkou hrábnul do vody a zatřepal hlavou. Ale nějak jsem se nad tím nepozastavil. Dělo se tu už moc šílených věcí, že jsem si asi zvykal. ,,Musím si fakt posbírat svých pět švestek a táhnout pryč," řekl jsem si tiše pro sebe a pak jsem se jen v klidu napil.

>> Pahorkatina dlouhých uší

<< Údolí morény

A už to tu bylo zase. Ten proradný k*revský déšť. Zase tak šíleně pršelo. Byl jsem nasranej. Na všechno kolem, na tuhle zemi, na zakomplexovaný magiče, co si honí ego tím, že nejsou schopni fyzických útoků, na svoje pošahaný sourozence, kteří sežrali všechnu moudrost světa a věděli vše nejlíp a na sebe. Tohle počasí tak přesně zosobňovalo mě samotného, a proto mě to tak s*alo. Hlavně jsem pořád nedokázal vysvětlit, co za hlas ve své hlavě mám. Měl můj hlas, ano, ale neměl moje myšlenky nebo alespoň měl jiné, než který jsem chtěl, než se kterými jsem se ztotožňoval.
I když jsem byl v lese, bylo to tu skoro jak pod vodou. Všude bahno, všude to bylo takové špinavé. I já jsem vypadal, jak kdybych se celý v bahně vymáchal, ale to jen špína se smývala. Oklepal jsem se, i když to bylo celkem zbytečné. Cítil jsem se jak nějaká dýně, kterou všichni rozšlapou a z ní se stane jen hromada rozmačkané směsi. Hlavně v momentech, kdy jsem šlapal do toho všeho bahna. Jenže tu nebyla možnost, jak se takhle necítit. Potom všem, co jsem cítil, co jsem prožil. Měl jsem chuť se na všechno vys*at. Ale, na co konkrétně a jak? Blbečku, cítíš se teď na dně, že jsou sourozenci lepší? Že vlastně na to přišli? Že by se opravdu mělo ty blbé magiče zabít jejich vlastní zbraní? Ty vo*e ale už fakt dost!,,JÁ MAGII NIKDY NEPŘIJMU!" zařval jsem. rychleně jsem dýchal, tak mě to všechno štvalo. ,,Já se na tu úroveň nesnížím. Nikdy nenechám ve svých žilách kolovat ten jed. Ta hnusná magie mi zabila bratra, zničila smečku, ničila celou naši minulost, historii. Nebudu otrok magie jako jsou oni," dořekl jsem nahlas, oklepal se a šel dál. Tímhle tahle divná konverzace v mé hlavě skončila. Alespoň na nějakou dobu.

>> Ronhenský potok

<< Ostrůvky

Běžel jsem opravdu dlouho. Přeskákal jsem všechny kameny, menší ostrůvky nebo co to bylo, abych se dostal na tu pevninu. Sice mi bylo docela tepleji než před tím, jelikož na ostrůvku hodně silně foukalo, ale teď jsem byl mokřejší než předtím, a to se mě doslova dotýkaly vlny. Pršelo tak hustě. Měl jsem opět pocit, že jsem zmoklá slepice. Ale nic to neměnilo na mé náladě. I přesto, že jsem se pořád necítil na správném místě, jako bych byl ztracený každým krokem víc a víc, ale dalo se to pochopit. Jsem v zemi, kterou nesnáším. Vládnou jí Bozi, kteří vytváří magiče a krmí jejich ega. A všude to páchne magií. Jsem na území, které mi bude proti srsti celý život. Samozřejmě, že zde budu sám, jelikož to nikdy plně nepřijmu. Nepřijmu magii, nepřijmu tuhle zemi. Budu navždy ztracen bez přátel. Nepotřeboval jsem je však. Měl jsem rodinu. Ale po posledních konverzacích s nimi věřím, že by se mě chtěli zbavit. A taky se jim divíš? Si debil, který pořád žije minulostí a nedokáže se pořádně přizpůsobit přítomnost, i když teda udělal si nějaké změny, ale to neznamená, že ses zlepšil k lepšímu. Přestaň ke mně mluvit, tebe poslouchat nechci. Ale budeš muset, protože beze mě chcípneš sám. Pravděpodobně tě zabije magič a nebo tvoje vlastní rodina. Si jen osinou v zadku, která ustavičně je nasraná, štěká a říká totální hovadiny. Zastavil jsem tak prudce, že se mi udělalo blbě. Chytly mě závratě, protože jsem zároveň byl tak strašně nasraný. Nasraný na to, že ke mně ten hlas mluvil a měl... pravdu. Nesnášel jsem to, tenhle pocit. Žaludek se mi převracel a země kolem točila. Jediný, co jsem slyšel, byl déšť. Už dost, už přestaň. To se nestane. Nezmizím, protože jsem tvoje lepší já. Potřebuješ mě, abys nechcípnul. Nech mě napokoji, ty sáči. Nadáváš sám sobě, blb*ečku. Čeho tak tím dosáhneš? Ale jak chceš. Dělej si dál ty svoje píčoviny, dál si běhej za magičema a rvi se s nimi, ale co tím způsobíš? Potíže svým sourozencům. Potřebujš plán. Ale ho*no potřebuji. Mluvil jsem sám k sobě, přitom jsem v realitě měl co dělat, abych sebou neplácl na zem. Točila se mi neuvěřitelně z toho všeho hlava.
Stál jsem na místě, nechal na sebe pršet. Byl jsem taky na otevřeném prostranství, tudíž jsem se ani nikam schovat nemohl. Měl bych se pohnout a zalézt někam do lesa. Odhodlal jsem se udělat pár kroků, ale málem jsem se poblil. Ještě chvíli jsem teda setrval v jedné pozici, zhluboka dýchal a vyšel. Už mi bylo lépe, závratě povolily.

>> Vrbový lesík

<< Mušličková pláž

Když jsem dorazil na místo, ještě jsem stále byl na pevnině. Díval jsem se na ostrov. Vlastně jsem zjistil, že jsou dva a dostat se k nim vypadalo velice složitě, ovšem ne nemožně. Horší však bylo, že byla ta bouřka. A sílila. Ovšem, proč bych se měl cítit, že to byla snad špatná věc. Byla jako přítel, který mě vítal do své náruče. Do náruče chaosu, nebezpečí, smrti. Tam, kam jsem vlastně patřil. Vlastně jsem ani nechápal pořádně pojem "kamaráda, přítele", ale dokázal jsem si představit, že to ně někdo, u koho se nebudu cítit ztraceně, opuštěně. Je to však možné? Ztracen jsem i mezi svou rodinou, v téhle zemi. Bouře mě pochopí. Je jako já. Kam přijde, tam smete vše živé. Udělal jsem krok směrem k ostrovu. Vlny se mě snažily dotknout, stáhnout k sobě. Nechal bych se ukolébat a pohltit v té temnotě, která mi přišla momentálně mnohem bližší než cokoli jiného. Všechno, co jsem znal, rodinu, smečku, moje proncipy, moji nenávist mi přišlo tak vzdálené. Tady, na tomhle místě s bouří kolem mě, jsem se cítil přesně tam, kde patřím. Začal jsem se smát. Bouře sílila, moje srst opět byla mokrá, ale já se smál. Moje celé tělo se chvělo, ale způsobem, který mi byl příjemný a blízký.
Přeskočil na ostrov a otočil se zpátky. ,,Jsem zde, příteli," zakřičel jsem do prázdna, koukal jsem se na nebe. Zrovna udeřil nedaleko blesk. Bylo směrem k té pračivé smečce, kam tíhla Styx. Že bych se měl vydat tím směrem? Promlouváš ke mně? Nepřipadal jsem si zvláštně, když jsem k bouřce mluvil jako k někomu, kdo mi mohl rozumět, kdo mi byl více než blízký. Kdo byl mým přítelem. Blázním... ale bylo mi to jedno. Smál jsem se. Musel jsem se vrátit zpátky na pevninu. Přesto že jsem se zde cítil tak, jak nikde jinde a jak s nikým, musel jsem zpátky. Tak nějak jsem věřil, že ten blesk mi má něco naznačit. Takové přátelské varování.

>> Údolí morény

<< Velké houští

Běžel jsem nějakou tu chvíli, až jsem se přes pole dostal k moři. Zrovna vycházelo Slunce, nebo alespoň mělo. Bylo docela zataženo. Místama mraky byly hodně černé a podle hřmění jsem usoudil, že bude bouřka. Každopádně jsem se tím nedal nijak rozptýlit, vlastně naopak. Tohle počasí mi vyhovovalo. Zastavil jsem se u pobřeží, kdy se mi tlapky bořily do písku. Mou srstí se prohrabával vítr a já jen koukal do dáli na to rozbouřené moře. Cítil jsem se tak malý a tak méněcenný. To moře by mě pohltilo a utopilo do svých hlubin, ale připadal bych si tam více jako doma než tady. Tady jsem byl nikdo. Neměl jsem tu sílu, neměl jsem tu moc, abych dokázal změnit okolí. Byl jsem jen sám v sobě ztracen, co vlastně chci a co mám dělat. Moje mysl byla rozdělena na dvě části. Jedna chtěla vraždit, prát se, masakrovat a mučit magiče, ta truhá tíhla k nápadům, které má Styx a Rigel. Moje myšlenky se poslední dobou ubíraly všemi možnými směry a i přesto, že jsem se ztratil, vždy jsem dokázal nalézt jednu věc. Svoji nenávist k magičům. Nikdy se jí nezbavím a nikdy je silné slovo.
Povzdechl jsem si. Bylo mi těžko. Nejenom, že jsem byl prostě obyčejný vlk bez magie, který hodlá napravit tuhle neférovost, která se mi děla a stále děje, ale hlavně mezi sourozenci jsem prostě... jiný. Oddaluji se od nich, ztrácím se ve svých principech, idejích. Oni se přizpůsobují, oni se postupně dostávají na stranu našich společných nepřátel. Dobrovolně ten most překračují. Ale ty ma*ore, oni je hodlají zničit zevnitř. Však si vzpoměň, co Rigel dokázal jen tím, že ti něco nakecal? Má sílu vlky přemuvit, aby něco udělali. Tím je roerve zevnitř a magiči padnou. Zakroutil jsem hlavou. Zase ten otravný hlas, který si myslí, že sežral všechno vědění světa. Zavrčel jsem, ale vrčení se mi utlomilo v tom větru. Stalo se jeho součástí.
Bylo příjemné dívat se na ty vlny, protože tady jsem si tak ztracen nepřipadal. Burácející, nepřátelské a ničivé vlny. Jako já. Dokázaly být občas klidné, ale hloubka moře přináší tajemno a pravděpodobně smrt, zejmména pro nás, vlky. Jako já. Až na to, že ty magiče úplně zabít nemohu. Ještě budu muset přijít na to, jak se jich přesně zbavím. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a pak se otočil a rozhodl se jít pryč, jenže v tom jsem si všimnul ostrůvků. Zaujalo mě to. Hlavně to vypadalo, že bude docela snadné se tam dostat. Nikdy jsem takhle na moři nebyl. Hrozně mě zajímalo, jaké to bude. Náš ostrůvek je na řece, to je jiné. Možná jsem našel místo, kde si budu více připadat jeho součástí.

>> Ostrůvky

<< Kamenná pláž

Jakmile se přestaly kameny vyskytovat v takovém množství, začaly se pomalu promněňovat v písek a v písek normální zeminu. Už jsem konečně mohl zase pokračvoat v běhu a prosmyčkovat to mezi stromy. Nevěděl jsem ani kam vlastně běžím, ale rozodl jsem se následovat svůj nos. Občas jsem omylem narazil do stromu, protože moje oko si v té velké zimě nemohlo tolik zvyknout. Bylo to fakt těžký. Ale jak jsem byl v tom lese sám a slyšel jsem dost blízko šumení vody, moje myšlenky se opět daly do pohybu. Takže, situace se má tedy tak, že není možné magiče zabít. Je však možné je mučit a ublížit jim, avšak tím nijak nepomůžeme jejich vymýcení a vymýcení tedy magie. Což teda vede k tomu, že musíme dopomoci jejich rozpadu a vyvrácení vztahů mezi nimi, ale to už tolik nepůjde, protože se tu o nás šíří už velké zprávy. Rigel musel dokonce slíbit své alfě, že nás zabije. Stejně nedokážu pochopit, že se přidal do smečky. Zavrčel jsem si při té myšlence. Ale alespoň jde na to dobře narozdíl od tebe. Ty se necháš všemi rozcupovat, ještě předtím, než vůbec získáš nějakou sílu. Debil. Pomalu jsem zabrzdil, když jsem slyšel ten hlas v hlavě zas a znova. Otočil jsem se. Kde jsi? Jsem ve tvé hlavě. Mluví ti to tvoje lepší já. Lepší já, které by se pachtovalo s magičema. Proboha, to budeš vždycky mít tak zas*aný mozek těmahle kecma? To ti nestačila Styx? Nebo Rigel? Voba na to jdou dobře. Pomůžou rozvrátit smečky, aby se sežrali mezi sebou, protože tady máš omezené možnosti, blbečku. Jakto, že je můj vlastní hlas tak proti mě? Protože asi něco děláš blbě, vzpamatuj se. Jsi do p*dele. Silně jsem přivřel víčka, zakroutil hlavou a opět se rozeběhl s tím, že radši nebudu na nic myslet a tak nedám prostor tomu idio*skému hlasu se vůbec projevit. Ani nevím, kde jsem získal tu schopnost prostě vypnout. Každopádně se mi to více než hodilo.

>> Mušličková pláž

<< Bobří ostrov

Cítil jsem v nohách větší sílu. Odrazy byly mnohem ráznější, svaly jsem měl napnutější a bylo poznat, že jsem nejenom rychlejší, ale také jsem nabral více svalové hmoty. Sice nevím jak se to událo, ale vnímal jsem to. Avšak na pohled jsem mohl mást své protivníky. Hubený, pošramocený vlk. Všichni budou podceňovat tu nadvlčí sílu. Ušklíbl jsem se. Tohle se mi více než líbilo. A ču*ky nebudou vědět s čím se vlastně potýkají, hahaha. Dělalo mi to nesmírnou radost. Rozhodně jsem byl rychlější, ale stále mi přišlo, že bych reálně na Styx nikdy neměl. Ta tu rychlost měla už v sobě nějakou chvíli. Ale já se zlepším i bez Životovi pomoci. Určitě.
Dorazil jsem na místo, které bylo plné šutrů a tady jsem běhat fakt nemohl, pokud jsem si nehodlal namlátit držku, což jsem fakt nechtěl. Ty, co byly blízko řeky byly ještě více kluzké než snad ty, co jsou pořád ve vodě. Bylo to divný. Ale balanc jsem měl skvělý. Na okamžik jsem zastavil a rozhlédl se. V noci vlk vidí na dálku plný ho*vno, hlavně když to oko má jen jedno, ale rozhodl jsem se věřit svému čuchu. Ač jsem v těch jižních končinách byl poměrně často, stále jsem si úplně nemohl vybavit cestu. Trochu jsem se oklepal. Bylo fajn mít konečně chladnější večery, i když na zimu jsem se netěšil. Doufal jsem, že nebude tak vražedná, jako byla letos. Jen zpomínka na to a nohy se mi dali opět do pohybu. Jako bych té myšlence chtěl utéct.

>> Velké houští

Setkání s bratrem jsem si představoval jinak. Už od malička jsem s Rigelem bojoval více a lezli si krkem konstantně, ale byli jsme bratři a pomáhali si, když to bylo potřeba. Nechápal jsem, co se v něm stalo, kde přesně nastala změna. Byl to pořád Rigel, ale stejně jsem v něm viděl tu změnu a ta se mi nelíbila. Rigel se Styx by si měli podat tlapky a běžet spolu do západu Slunce. Dělají, jak kdyby s*ali rozum všude kolem a přišli na všechno dřív než kdoli ostatní. Kdyby to byla pravda, tak by určitě pomohli zamezit tragédii, která nastala u nás ve smečce. Stavají se z nich egoističtí idioti taky. Měl jsem vztek. Zaryl jsem drápy do hlíny a tlumeně zavrčel. Zatřepal jsem hlavou. Neměl bych takhle o svých sourozencích přemýšlet. Ne, tohle je špatný. Prostě se jen se situací vypořádávají jinak. Nadechl jsem se a vydechl.
Musel jsem jít něco dělat. Ač jsem svoje sourozence miloval a fakt s nimi chtěl být pořád, abych věděl, že jsou v pořádku, na jednu stranu mě hrozně srali. I Styx, a to jsem měl za to, že ona vždy u mě bude takový výjimka. Tím rozdělením se prostě v nás všech asi něco změnilo. Čapl jsem pohozenou kůži od srny a odhodil jí do úkrytu. Viděl jsem, jak pomalu sklozla zpátky dolů a nějak neřešil, zda je pořádně schovaná. Bylo mi to prostě u p*dele. Jakmile jsem tak učinil, rozeběhl jsem se ke kreji ostrůvku a přebrodil se na druhou stranu řeky. Potřebuji se proběhnout a zmapovat tenhle svět, abych nebyl jedinej tak mimo. Rozhodl jsem se a běžel tam, kde jsem věděl, že jsou smečky.

>> Kamenná pláž