Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tasa tomu skrčkovi řekla, že by se přeci neměl bavit s cizíma a hned na to začala slintat. Musel jsem se uchechtnout, to byla celá Tasa. Bláznivá, uslintaná. Myslím, že z nás všech právě vlčata měla nejraději. Pochodoval jsem kolem něho dál, až jsem se zastavil přímo před ním, jenže on jaksi nechápal, v jaké situaci se on nachází. Možná byl stejně praštěnej jako ta jeho sestra. Co voni to mají za rodiče, že vítají nebezpečí? Na to však Tasa začala poskakovat a říkat, jak má neskutečný hlad a jak ho chce sežrat. Vlče se snažilo si z toho nedělat hlavu, ale v očích se mu zaleskl strach a zmatení. Tohle se mi líbilo. A pokud vím, tak Rowena říkala, že oni všichni nějak nad ní zanevřeli, ne? Tak jí jeden brácha snad chybět nebude. No, na nic jsem nečekal. Prcka jsem svalil na zem tak, aby ležel na zádech, přičemž jsem ho tímto způsobem mohl lehce poškrábat na boku, ale to jsem nějak neřešil. Spíš jsem si užíval fakt, že tu máme po dlouhé době nějaké vlče, na kterém si třeba můžeme pochutnat. Blbečku, děláš chybu. Hlas v hlavě jsem ignoroval.
Packou jsem ho tlačil na hrudi a nebezpečně jsem se přiblížil k jeho hlavičce. Spokojeně jsem zavrčel a otočil se na sestru. ,,Chytil jsem ti jídlo, tak si ho užij," pověděl jsem hned a čekal jsem, až se Tasa dostatečně přiblíží a přebere nad vlčetem kontrolu. Já teď nedávno jedl, takže si vezmu zbytek. ,,Sorry prtě, snad nevadí, že tě sežerem," řekl jsem, jak kdyby se nechumelilo.

Fakt jsem se rozjel a vůbec jsem se nezastavoval. Byl jsem z toho celej vytočenej, že jak jsem funěl, vytvářel jsem kolem sebe obláček mého vydéchaného vzduchu. Jenže ten byl taky pak rychle v čudu, protože se opět zvedl silný vítr a po těle mi přecházel mráz. Ale měl jsem velké štěstí, že jsem se tady na Galli celkem rozežral, takže jsem už nevypadal tak děsivě hubeně. A navíc už mi nebyla tak velká zima, ale stále jsem jí dost na kůži pociťoval. Zku*vená zima, zku*vená Styx! Ošil jsem se a zázrakem mi ty blechy všechny dopadly do sněhu a vítr je odnesl někam hodně daleko. Celkem jsem čuměl. Tak to bylo jednoduchý.
Tasa se ke mě otočila. Vypadala jak ublíženej pes. Zakňučela mi popis toho de*ila. A samozřejmě že to byl Duncan. ,,Duncan," zavrčel jsem jeho jméno potiše, ale Tasa to mohla slyšet i přes ten vítr. Ten pos*anej idiot.... vasdím se, že když mu natrhnu ten jeho podělanej ksicht, tak se Styx postaví na jeho stranu. Každopádně pak se Tasa rozhodla nějak vysvětlit, proč dělá Styx, co dělá, ale já to nehodlal poslouchat. Nechtěl jsem to slyšet. Díval jsem se celou dobu na ní a normálně bych vsadil všechny svoje vnitřnosti na to, že jí ocas na okamžik zmizel. Musel jsem rychle zamrkat, ale pak už tam byl. Tahle země mi už leze na mozek, fakt. Pak ale řekla něco, co mi dávalo smysl. Zastavil jsem se a přemýšlel. Počkat počkat počkat. Když mám dělat herečku kolem všech magičů, mohu dělat herečku i kolem Styx, že? Dělat, jak mě to vlastně nesere a ona tak postupně spadne do mých spárů. Ale jako, jakmile se ten parchant rozhodne mi **ustat mojí sestru, tak mu urvu krk. Ech....fůj. Ale nesmím tomu **rdovi dát najevo, že jsem vytočenej do běla. Hodně škodolibě jsem se usmál, v očích se mi za lesklo a na tváři mi hrál široký úšklebek. Vítr tomu dodával atmosféru. Přiblížil jsem se k Tase a otřel se jí otvář. ,,Jsi skvělá sestřičko, víš to?" řekl jsem velice potěšen. Bude to sice oříšek, ale oni dva si na mě nepřijdou.
A v tom se mezi námi objevil tenhle malý skreček, který smrděl jako Rowena. Na tváři mi pořád zůstal ten samý výraz. Musel jsem přeci jen působit velice... děsivě. Otočil jsem se na sestru a potěšeně na ni mrknul. ,,Podívej se, sestřičko, koho nám to samotná Smrt přinesla. Malého spratka, co se zatoulal," z nějakého důvodu mě vůbec nezajímalo, že i tenhle skrček právě bude pod ochranou Smrti. Rowena mi přišla speciální, ale její bratři? Pche. Na ně se*e pes.
Pomalu jsem ho obešel a olíznul jsem si horní špičáky. Však si je Smrt zase přivolá k životu, ne? A hlavně, má ty vlčata tři. Určitě nebude vadit, když si s jedním pohrajeme a pochutnáme si, ne? Ty blbečku. Však sis chtěl Smrt získat na svou stranu? Jako je fakt, že už takhle musí být velice potěšená, protože bez nás tohle musela být tak strašně nudná země, ale nezabíjej jí její ratolesti. Drž tlamu!

Začalo mě to postupně svědit všude. Celé tělo bylo jak na trní. Všude to kousalo, štípalo. Měl jsem chuť s sebou prásknout na zem a začít se válet všude kolem, jen abych se těch pos*anejch blech zbavil. Jenže jsem věděl, že takhle to nefunguje. Bohužel. Takže jsem se jen horlivě drbal za uchem. Snad ty blbky rychle zmizí, protože na tohle fakt nemám náladu. Vůbec. Sestra omluvně pípla, já jsem jen mávl ocasem a nějak už to neřešil. Zku*vená Gallirea, fakt.
Pak jsem jí ale věnoval pozornost. Začala mluvit o tom, co se stalo mezi ní a Styx. Začala tak, že to vlastně nemohla myslet zle, v co jsem doufal, jenže pak když mluvila dál a dál, ve mě se začala vařit krev. No a poslední poznámka to vše dorazila. ,,Že ten vometák byl hnedej, takovej podviživenej hajzl?" zavrčel jsem a z toho rozrušení jsem se postavil.
,,Ty *ole, tohle fakt nepochopím. Ona za mnou přijde, kecá kolem jak nezapomněla na to, co se stalo u nás ve smečce, jak pomstí bratra, ale pak se kamarádíčkuje s magičky, píchá kde se dá a na minulostí úplně zanevřela a nějaký sourozenci jsou jí úplně u p*dele," říkal jsem rozčíleně a chodil jsem z jedné strany na druhou, až jsem vyšlapal cestičku do sněhu. A že toho sněhu bylo už fakt hodně. A s novým dnem se taky objevil silný vítr. Ale teď jsem ve své hlavě řešil tolik věcí, že jsem nějaký vítr ignoroval. I na ty blechy jsem zapomněl. ,,Jsem snad jedinej, koho to tak se*e? Nemáme jako sourozenci držet při sobě? To jsem jedinej, komu na tom záleží, abychom nespadli do spárů těch s*áčů? Kvůli ní jsem přistoupil na fakt, že teda v téhle zemi ti pi**sové nechcípnou, mají tady tolik zas*anejch magií, že by se z toho vlk po**al, tak jsem přistoupil na to, že je teda asi lepší se s nimi bezhlavě nervat, a prostě nenápadně zamotat s nimi, jako po psychický stránce, takže se snažím přijít na nějakou strategii, ale tohle MĚ TAK SE*E!" zrychleně jsem dýchal, musel jsem se zastavit. Fakt jsem tohle nedával. S*alo mě to, že jsem se svých očích byl schopen šlehat imaginární blesky. Potřeboval jsem se fakt zklidnit.

Darkie: b,a,e,f,c,e,b,f,a,a,d,a,d,c,d,b,a,a,b,a,a,b
Co to jen vidím v té tajemné kouli? Les, mlhu a borůvky? Ach, ano. Měla bys jít do Sarumenu nebo Borůvky, tam patří tvá duše.
Tady v kartách vidí mechového šotka, to bude Mechová smečka, a otočený mi tu leží osamocený pískal, takže rozhodně nedoporučuji tuláctví.

Zakar: b,c,a,f,a,c,b,c,f,c,c,c,c,e,a,c,b,a,a,b,a,a
To je zapeklité, to je zapeklité. Kam tebe jenom dáme? Oh, už to vidím. Asgaarská smečka se mi zde objevila, ale počkat, počkat... že bys byl i tulák?
Tady máme v lístcích nerozhodně mezi Ragarem, Asgaarem a tuláctvím.

Norox: a,a,d,b,d,d,d,a,b,d,f,e,f,f,e,d,a,a,b,b,b,a
Tak u tebe je to jasné hošánku, ty jsi tulák jak dělaný. Tebe nikam strka- COŽE? Tobě se tu ukázala Ragarská smečka! Jak je to jen možné?
Tady ses trefila EDIT: I am so sorry :DDDDD

Elora: b,b,b,d,e,c,c,d,d,e,a,e,f,d,c,b,b,a,b,b,b,b
Máme tady opět směsici dvou smeček. Buď bys měla být v Borůvce a nebo v Mechovém lese, avšak si dej pozor na Ragar, ten ti nebude dělat dobře.
Ve své magické lepce vidím Asgaarskou smečku. Nejméně dobře by se ti mohlo dařit v Ragarské.

Seděl jsem naproti ní a měl možnost jí chvíli pozorovat. Měla ukousnuté ucho, pár jizviček po těle. Některé byly více viditelné a delší, nekteré vypadaly, že se každou chvíli zahojí, ale stejně by mě zajímalo, kde k nim přišla. Popravdě si už tolik nepamatuji, zda něco z toho bylo ještě v naší původní smečce, nebo k tomu všemu přišla až potom, co jsme se dostali ven. A nebo se přizná a řekne, že tady jí někdo nakopal zadek, protože to je taky dost pravděpodobné. Jsme v zemi blbečků. V tom jsem ale ucítil podivné kousání, škrábání na těle. Nedokázal jsem to ze začátku přiřadit k čemukoli. Ale když jsem zahlédl Tasu, jak se škrábe ustavičně na jednom místě, došlo mi, že to nebude jen tak ledajaké svědění. ,,Ty si přitáhla blechy? Grhhh," tiše jsem nasupeně zavrčel a sám se začal drbat. Nejhorší to bylo za uchem. Tam se jim velice dařilo.
Pak mi odpověděla na otázku a celkem jsem čuměl. ,,Ty ses dala do křížku se Styx? Co se tady do háje děje?" dost mě to překvapilo, ale nějak jsem to...čekal? Styx celou dobu vypadala, že ač mě přesvědčovala, jak stále chce těm idiotům nakopat zadek, tak se k nim stejně přidá. Ale je možnost, že se jen přátelsky/sourozenecky porvaly, jako to bývalo v naší smečce. Možná to nic neznamenalo. Ale my už nejsme malá vlčata. Proč by útočila na svou sestru, kterou dlouho neviděla? nedávalo mi to smysl a doufal jsem, že mě Tasa zasvětí do situace. Podotkla, že mi to sluší a já se uchechtl. ,,Taky jsem se snažil," podotknul jsem a ušklíbl se. ,,Oko mi vyškrábal jeden tlustoprd z jižní smečky, tu jizvu na zadní noze mám kvůli jedný ohnivý čubce, natrhnuté ucho mi způsobil jeden blicí maniak a škrábance mám tak nějak od ostatních," pochlubil jsem se se svou sbírkou.

Tasa nejdříve nedokázala pochopit, že to jsem já a cenila na mě zuby. Jenže pak pochopila, že se jedná o mě, její pohled zjemněl a začala se svým čumáke hrabat v mé srsti na krku. Bylo to příjemné, ale zároveň takové neohrabané. To ležení na zádech a hlavně po té ráně do stromu bylo dost nepohodlné a ona se na mě mačkala celou vahou a snažila se mazlit. Její ocas, jak kdyby na chvíli žil sám. Kmital takovou rychlostí. Musel jsem si odkašlat. ,,Povol trochu," řekl jsem v mezi kašlání, protože jsem měl něco zaseknutého v hrdle. Ale Tasa rychle pochopila a sedla si, ovšem pořád vypadala jak malé štěně, které dostalo ždibek masa. Neohrabaně jsem se si sedl. Snažil jsem se narovnat a trochu si prokřupat zády. Tou ránou se mi celkem blokly. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na ní. Ušklíbl jsem se. ,,Taky tě rád vidím, sestřičko," pronesl jsem. Viděl jsem však, že taky byla taková zmordovaná. Ne sice tolik, jako třeba Styx, ale nevypadala celá. ,,Koukám, že toho máš taky hodně za sebou. Je vše v pořádku?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, zda se jí teď nějak daří, alespoň jí. Sice mě netešilo, že další sourozenec je v téhle zemi plné magičů, ale co jsem už mohl dělat. Ještě chybí Apaté.

Radši jsem ještě nějakou dobu spíš postával na místě a čekal, až to vše nějak utichne. Mlha se vytratila docela rychle. Náznaky po ní téměř vymizely, což byl pro mě jasný signál, že se mohu lépe orientovat. Všude kolem mě byly stromy a bílo. Nic než bílo. Díval jsem se na zem, zda neuvidím nějaké ťápoty té malé, ale všechno zahladil sníh. ,,Pche," frknul jsem si a ušklíbl se. Nešel bych za ní, ale přeci jen by mě zajímalo, jakým směrem šla, abych se náhodou nevydal tím samým. Měl jsem té malé už celkem pokrk. Hlavně jsem na takovou společnost nebyl zvyklý, vlastně na žádnou. A původní plán byl najít někoho na zmordování, jenže to teď asi moc nepůjde, když nastává zima. Do háje. Ale tak co, přeci jen jsem změnil plán a musel jsem se podle toho taky zachovat. Čau na přemýšlení jsem měl fakt hodně. A vracet se do úkrytu nechci, i když by to asi byla nejlepší možnost. Chci si projít ten sever a východ.
V tom jsem ale v dáli zahlédl šedý kožich. Že by se na mě usmálo štěstí? Jenže jak padal sníh a byla vichřice, nemohl jsem zaznamenat pach vlka. Trochu jsem se přikrčil a dělal pomalé kroky směrem k vlkovi. Rozhodl jsem se pro taktiku překvapení. Skočil na vlka a skolit ho na zem. Díky tomu, že můj kožich nebyl až tak zářivě šedý, ale spíše špinavě bílý, dokázal jsem rozhodně více splynout s prostředím. Ha, to bude překvápko. Na tváři mi hrál úšklebek, čím více jsem se blížil. Když jsem byl v dostatečné blízkosti, sebral jsem veškerou sílu a rozeběhl se. Udělal rychlých pár kroků, skočil, jenže při skoku jsem si všiml zbarvení a mou myslí rychle projela myšlenka na sourozence. Až když jsem se přiblžil, uvědomil jsem si, kdo to je, jenže bylo pozdě. Narazil jsem do ní a oba jsme udělali pár kotrmelců, než jsem zády narazil do stromu s Tasou na sobě. Byla to celkem rána, takže jsem na okamžik zkřivil tvář bolestí, ale hned jsem prudce otevřel oči. ,,Taso?"

//omlouvám se za lehkou manipulaci

Netušil jsem, že mě ta malá poslechne na slovo a vydá se ted apo stopách té lasičky. Upřímně jsem měl chuť jí pomoci, jen ale v tom smyslu, že bych prostě stál na druhé straně, až by jí lovila, jenže se stala věc, kteoru ani jeden z nás nečekal. Zvedl se prudký vítr, začalo sněžit o sto šest a vytvořila se tak hustá mlha. Ani jsem nepochytil, kam ta mrňavá odběhla. Slyšel jsem jen z dálky její prosebný hlásek, který volal moje jméno. Ušklíbl jsem se. Tak, a zmizela. Nemusel jsem se jí zbavit, zbavila se ona sama. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo stát na místě. Přivřel jsem oči a čekal, až trochu mlha poleví. Na volání jsem nereagoval. Tušil jsem, že takové pomatené vlče jako je ona někam pláchne. Hlavně už jsem chtěl být fakt sám a neřešit takovou zbytečnost, jako je ona. Bacha na slova. Oba víme, že zbytečná není. Teď sis možná u ní udělal černý puntík. A z toho se mám jako rozbrečet? Je to mrňe. Jí nakukáš, co bude chtít a ona tomu uvěří. Na tuhle bych si dával bacha být tebou. Nevypadá tak naivně. Fajn, když myslíš. Prohodil jsem ocasem a udělal pár kroků vpřed. Zjistil jsem, že napadlo mnohem víc sněhu. Přes ty přivřené oči jsem si toho tolik nevšiml. Vše vypadalo totiž bíle. Mlha však trochu ustála, ale vichřice nepolevila. Budu muset někam zalézt.

<< Ještěří lučina

Den se přehoupl v noc a ten zase v den. Už jsem radši nevěnoval žádnou myšlenku tomu, jak mě tohle ubíhání a neubíhání času vlastně sralo. Ale tak, co očekávat od vlka, co momentálně nemá cíl a jen se plahočí světem nesvětem? Hlavně za zádelí jsem měl tohle malé vlče, které pořád o něčem žblebtalo, ale naštěstí to bylo snesitelnější, než blábolení toho pošuka ze smečky na jihu a té vlčice, co jsem poznal u jednoho úkrytu. Olíznul jsem si tlamu a podíval se na zem, která se postupně zaplňovala sněhem. Věřil jsem tomu, že na jihu taková snuška jako tady nebyla. Ale nijak mi to nevadilo, i když mě zima začínala docela kousat do prdele. Možná to prostě někde otočím a vrátím se do úkrytu. Kožešin máme dost, ale co třeba jídla? Teď jsem hlavně žral, ale hlad budu mít za pár dní stoprocentně. Nevěděl jsem, zda sestra doplnila zásoby, ale spíš jsem věřil tomu, že do úkrytu radši ani nepáchla. Proč by se taky plahočila k nám "domů", když má spoustu přátel tady okolo. Už jsem ani z toho nebyl tak nasraný, jako prvně. Spíš mě mrzel fakt, že radši zanevře nad rodinou. Ale ne že nesere. Sere, a to takovým způsobem, že už to ani nevnímám.
Prohodil jsem hlavou k vlčeti, které mi řeklo, že se stejně vrátí domů. Na to jsem jen pokrčil rameny. ,,Jak myslíš, prtě. Ale měla bys pohnout prdelí, protože s takovou tu někde brzo umrzneš. Já se o tebe nehodlám starat," pozvedl jsemobočí nad svým zdravým okem. Už věděla, že jí stejně nezabiju, ale to neznamenalo, že jí naopak budu hýčkat a nezkřivím ani vlásek. I když, to už mohla tušit taky.
Pak se na mě otočila s tím, že má hlad a pokud jí něco neulovím, tak se hned vrátí domů. Ušklíbl jsem se. ,,Tady, holčičko, s štěkáním okolo nepochodíš. Pořádný vlk si umí obstarat potravu sám. To mi neříkej, že tě ta tvoje úžasná rodina nenaučila lovit?" ušklíbl jsem se na ní tak, že mi byli vidět snad všechny zuby na levé straně. Trochu jsem se jí vysmál a pak sjem se rozhlédl. Ve vzduchu jsem nic necítil, protože mě v nose štípal chlad a sníh, ale nedaleko od nás jsem si všiml stop. Vyšel jsem tím směrem a začenichal ve směru, kam se ubýhaly kroky. Otočil jsem se na Rowenu. ,,Pokud se to chceš naučit, máš nejlepší možnost. Nedaleko je lasička. Tak akorát pro tebe," řekl jsem a napřímil se.

<< Řeka Kiërb

Nakonec se mnou přeci jen šla. Tohle mrně asi fakt hodně toužilo po dobrodružství a po smrti. Teda, ne že bych jí to druhé mohl dopřát, protože tady to fakt nešlo. Načež mi i položila otázku, proč jsem jí nesežral hned. Sama se přitom na mě podívala takovým vychytralím výrazem, že jsem jen pozvedl obočí. Vlastně, dostala mě docela do kouta, co jí na to kurva mám říct? Nemohu na ní vypálit, že jí využívám k tomu, že má za kmotru smrt. Ano, to je správně. Tohle rozhodně neříkej. Ona je dost malá, ale celkem vychytralá. Bude lepší jí z části říct pravdu, ozval se můj druhý hlas, ale tolik mi nepomohl. V tom se opět ozvala, že musím mít nějaký plán. Zastavil jsem se a stočil jsem k ním zrak. ,,Jak už jsem jednou řekl, nedávno jsem žral, takže jsem docela plnej. To je jeden důvod," začal jsem. Ona to byla pravda, hlad jsem fakt neměl, protože ten rys byl celkem tučný, ač jsem ho neměl tolik. Ale já moc jíst prostě nemusel. To byla výhoda toho, být hubený. ,,A za druhé, si celkem zajímavé vlče. A hlavně ne tak stupidní jako všichni okolo. A hlavně, jaký bych měl požitek z toho, když tě vlastně nemohu zabít? Mučit malé prcky je pod mojí úroveň," dodal jsem a zněl dost přesvědčivě. Snažil jsem se o to. Olíznul jsem si horní ret a pak pokračoval dál v cestě.
Noc se přehoupla v den a s tím se změnilo i počasí, byla větší zima a taky se tu objevila mega hustá mlha. Nebylo tolik vidět na krok. A hlavně, neměl jsem nějak cíl kam jít, tudíž jsem prostě jen tak nějak šel. Unavený jsem nebyl, hlad jsem neměl, takže prostě nezbývalo mi nic jiného, než někam jít a doufat, že narazím na nějakého blbečka, co se porve. Vlastně poslední dobou jsem měl celkem rvačky na denním pořádku, což se tolik nedělo, ale... nijak to neubylo na síle toho, že se chci rvát pořád a znovu. ,,No, když už se nechceš vrátit zpátky do smečky za rodinou, jaký máš plány?" zeptal jsem se, protože jsem chtěl vědět, jak dlouho tohle mrně budu mít na krku. Ne, že by mi to nějak vadilo. Čím víc si jí nakloním na svou stranu, tím víc si nakloním na stranu smrt, protože se za mě Rowena přimluví. Hlavně tohle je nejlepší moment, když je vlče naštvané na rodinu. Musím využít těch emocí ve svůj prospěch.

>> Nad Kopci

2x zmrzlé ouško lišky - házím po Roweně, protože brzy takhle jedno stejně ztratí a aby toho nebylo málo, trefilo se jí to do zadku a zanechalo škrábanec
2x zmrzlé ouško lišky - po Taenaranovi, protože je to blbeček a už taky nějaký ztratil, určitě! a taky ho moje síla hodu trefila do tváře, aby toho nebylo málo
3x sobí paroh - Rigelovi, protože je to blbeček, to prostě stačí. ať si je nasadí na hlavu, slušelo by mu to.
1x Vlčíškův bobek - to patří mé sestře Styx, protože si ho zaslouží. je to naše rodinná h*e. hovno letí rychlotí kulového blesku a oslepuje jí ksicht.
1x Vlčíškův bobek- přistává na hlavě Meinerovi, abych si ho takhle hezky označil, protože pokud se znova uvidíme, budeto zábava
1x pozlacený divočák - tu házím druhé sestře Tase, protože tu jsem ještě nepotkal a určitě mě jako jediná ze sourozenců bude milovat a neříkat, že jsem blbeček

Mé protrhlé ucho se nasměrovalo směrem k malé vlčici, která stála opodál s výrazem, který jasně ukazoval, že nemá o tuhle situaci zájem. Vypadala, že každou chvíli začne zývat a já jí celkem rozumněl. Tahle *inda nestála za nic. Ani za boj. Jenže já už zaujal svůj postoj a byl jsem celkem natěšen, že téhle vlčici natrhnu zadnici. Jenže v tom Rowena promluvila o svém otci a já pozvedl obočí. Já věděl, že se něco děje s její rodinou. Bylo to očividný už od začátku. Vlče, co vehementně chce domů se toulá pak samo? Nesmysl. A ke všemu bude radši se mnou. Každopádně ta vlčice reagovala na Rowenu s tím, že ho asi zná a když jsem pořádně nasál pach, smrděly obě dost podobně. A v tom mi to docvaklo. Ony byly spolu ve smečce, takže ten alfák, o kterým říkala, je z hor, které Rowena zmiňovala, tudíž místo, kde jsem ji našel... Mé oko se mi rozzářilo. Věděl jsem o poloze další smečky. Tím pádem mám všechny, skvělý. V hlavě jsem si vytvořil pomyslnou mapu, kde všude jsem byl, jaká místa navštívil, abych věděl, kde může být velká koncentrace vlků a kde zase ne.
Ta vlčice se začala vzdalovat, vrčet a frflat si něco pod vousy. Vypadalo to, že si vybrala taktiku "zdrhání". Uvolnil jsem postoj a pohrdavě jsem si frknul. Rowena za mnou došla a měla nějaké kecy o té vlčici s tím, že si najdeme jiného blbečka na mlácení. Zavrčel jsem, protože jsem měl fakt pocuchané nervy. ,,Ta se v životě nikam nedostane, pinda," řekl jsem jejím směrem a flusnul jsem do země. V tom jsem si všimnul, že začalo sněžit. Oklepal jsem se. Pohledem jsem pak opět zakotvil na té malé. ,,Pevně doufej, že na někoho narazíme, jinak si dám k svačince tebe," olízl jsem si horní špičáky a vyšel směrem, kterým jsem nějak nevěděl, kam vede. A dělal jakoby nic. Nečekal jsem, že by vlče za mnou pořád cupitalo, ale pokud ano, tak mi to až tak moc nevadilo. Přeci jen ona byla ta speciální. Musel jsem si jí víc držet při těle.

>> Ještěří lučina

Vlčice udělala pár kroků zpět, aby nějak znovu našla svůj ztracený balanc. Ušklíbl jsem se, ale zůstal na místě. Chtěl jsem vidět, co tahle pinda asi udělá. Zvedne se v ní kuráž a zaútočí? Rozbrečí se, protože jí pořádně nikdo ještě v životě nedal facku? Bude mít nějaký drsný kecy? Netušil jsem, jaká scenérie mě teď očekává. Sledoval jsem jí svým okem. Zatnula tlapky a hodila pohledem po Roweně, přičemž řekla něco, že jsem asi táta naprd. Pozvedl jsem obočí, protože hned na to spustila na mě. Musel jsem se zasmát. ,,Ha, a kde jsou teda tvoji rodiče teď, hm?" řekl jsem a udělal krok dopředu. Měl jsem navrh a bylo mi úplně jedno, zda je nezkušená, že je to holka. Měla kousíček od dospělosti a pořád se odvolávala na rodiče. Pořád si myslela, že jí snad myšlenka na ně zachrání před utrpením. V rychlosti ještě dodala, že jí ochrání i její údajnej alfák Falo. Nevěděl jsem, o koho se přesně jedná a bylo mi to silně u zadnice. Po očku jsem se koukl na Rowenu. ,,A takhle Roweno vypadá vlk, který je posraný až za ušima a nikdy nevyroste," dodal jsem, jakoby ta nově příchozí vlčice měla být příkladem té malé. Pokud by z Roweny vyrostl takový poděs jako je ona, tak bych osobně došel za Smrtí a pěkně se jí vysmál do ksichtu.
Vlčice udělala několik kroků dozadu. Já se postavil do útočného postoje, kdy jsem stáhl ušiska do zadu a vycenil svoje tesáky. Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení, který mohly slyšet jen ty dvě kolem mě. ,,Tak co uděláš? Jsi jen další pos*aný přerostlý vlče nebo velká holka?" ušklíbl jsem se a nechal na ni, zda zaútočí první, nebo stáhne ocas a zdrhne.

Cítil jsem se velice nažhaveně. Opravdu jsem tam chtěl naběhnout, pořádně mu natrhnout kožich, sám zažít adrenalin v krvi, mít nějaké zranění a kdoví, co ještě, ale... nemohl jsem. Bylo jich víc a zároveň začali další přicházet. Zavrčel jsem. Ještě ke všemu to malé prtě mělo taky na to kecy, že jich je tam hodně. Nasraně jsem zahrabal tlapou do země. ,,Samozřejmě tak blbej nejsem, abych se pustil do rvačky, která je předem prohraná. Proti takové přesile bych neměl šanci. Jen jsem se na okamžik nechal unést tím...pachem," poslední slovo jsem jen téměř zašeptal. Tak moc jsem chtěl proti němu někdy znovu bojovat, natrhnout mu chlupy, cokoli by bylo jen možné. Pořádně mu napráskat kožich, protože mě ten idiot neskutečně vytáčel. Chtěl jsem ho prostě pořádně dodělat, když už jsem ho načal.
Nakonec jsem se oklepal a otočil na tu malou. ,,Musíme hledat d-" ani jsem nedokončil větu, když jsem ucítil nový pach a rychlé, lehké krůčky. Vlastně k nám tak nějak někdo naběhl. Jak tu bylo pachů jak na*ráno, ani jsem si nevšiml, že je tu nová vlčice, která vypadala, že nemá daleko k dospělosti. Rozhodně jí chybělo ale dost centimetrů, aby mě dorostla. Byl jsem přeci jen jeden z těch dlouhánů tady. Došla k nám a když se mi podívala do oka, řekla hodně nahlas fuj a to rozhodně dělat neměla. Ušklíbl jsem se. Na mé tváři hrál opravdu velký, děsivý úšklebek, jako kdybych ztělesňoval její noční můru. Mírně jsem se otočil na Rowenu a v mém oku se zalesklo. Ona moc dobře věděla, co to znamená. Náš blbeček přišel. ,,Takže fuj?" udělal jsem k ní dva rychle kroky a tlapou jí dal pořádnou facku, čímž se musela zapoetácet. Zároveň jsem jí udělal pár škrábanců na obličeji, ale pro její dobro naštěstní nic hlubokého, co by zanechalo jizvy, ovšem. Nemohlo se to obejít bez trochu krve. ,,To tě naučí poslušnosti," vydralo se ze mě tlumené zavrčení.

//děkuji za krásnou akci! byla to fakt zábava :D

já si teda říkám o 10 oblázků --> cena útěchy