Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 9

Stál jsem tam a pozoroval každý jeho pohyb. Přeci jenom jsem potřeboval mít přesný odhad, jak bych mohl na něho skočit, nebo prostě kde by bylo nejlepší na něho zaútočit. Jak si tak stál, jeho krk vypadal vyloženě slibně. Opět jsem si oblízl horní část zubů a tak nějak mu okem propaloval jeho kůži na krku, jako bych mu tam chtěl udělat už díru pohým koukáním. Je mi už tak nějak jedno, co řekne. Zase se nějak rozkecal a mluvil o tom, co dělá doktor, ale to bylo tak unavující, že jsem si jen zívnul a nijak na to nereagoval. Pročpak asi taky. Nechtěl jsem mu udělat tu radost, takže jsem jen imaginárně pokrčil rameny a nechal to jen viset ve vzduchu, protože jsem se už prostě nechtěl zdržovat. A rozhodně jsem nebyl takový, co by v takové situaci útočil z ničeho nic. Chtěl jsem se s ním pořádně porvat, abych jeho smrt pocítil pak celým tělem. Stále je možnost, že tě zabije, nad tím jsem imaginárně mávl packou.
Pak zmínil o tom, že smrt je pro posery. To jsem se ušklíbl. ,,Přesně. To je zrovna něco pro tebe," řekl jsem a udělal pár kroků vpřed, abych mu dal jasné znamení, že žádná jiná cesta, než k rvačce, nevede. Sice prohlásil, že by šel, ale já mu rozhodně záminku k odchodu dávat nehodlal. Tohle bylo jasný znamení, že buď teď a nebo nikdy. Ještě více jsem se ušklíbl, chlupy se mi naježily, kde jen mohly a já se přikrčil k zemi. ,,Připraven na Smrt?" řekl jsem téměř šeptem a s jasnou chutí po jeho zamordování. Musel to vidět i v té jiskre mého oka. A opřel jsem se do zadních a tu krátkou vzdálenost mezi námi zrušil. Sekl jsem ho přední tlapou do ksichtu a snažil jsem se do toho dát, co nejvíce síly, takže ho to muselo celkem rozhodit. Dopadl jsem zpátky na nohy a hodlal zaútočit na jeho krk.

Obešel jsem kolem něj kolečko. Stavbou těla jasně říkal o sobě, že je to běžec, jak jsem si myslel, ale podceňovat jsem ho nehodlal. Ostatně, to bych nebyl já. Své soupeře nikdy nepodceňuji, ale nijak to neubírá na chuti se s nimi porvat. I když to byl třeba ten morbidní Morfeus. To ani nebyl vlk, spíše medvěd a magií, jak byl tlustý. No, nemohl jsem se dočkat, až za ním někdy zaskočím. To už Sarumen půjde stoprocentně po nás všech. No, už takhle u nich máme vroubek kvůli Styx, jdyž zřídila tu malou. Ale teď jsem nechtěl myslet an tyhle věci, měl jsem tu mnohem důležitější věci na práci. Duncana a jeho pošťuchování. Zastavil jsem se a pozvedl obočí, abych mu na oko dal najevo zaražení, i když mi bylo jasné, co tím myslí. ,,Doktora, říkáš?" chtěl jsem prostě po něm veškeré vysvětlení a myslím, že momentálně nastala chvíle na to, aby se rozkecal. Protože pokud nebude kvákat, tak mě spíš dojde trpělivost. Ne, to je špatné slovo. Jsem spíše nedočkavý. Prostě se s ním chci rvát a prokousnout mu hrdlo, to je asi tak vše. Se Styx jsem se nějak už prostě smířil. Za bratra mě stejně potom, co jí zabiju hračku, považovat nebude. Nebo zda mě už zavrhla teď, netuším. Bolí to? Ano. Styx mi byla nejbližší, ale zavinila si to sama. A když už pro mě nehodlá dýchat, já nehodlám dýchat pro ni. A pak Duncan řekl něco zajímavého. Ušklíbl jsem se. ,,Asi, ale tohle fakt neřeším," pověděl jsem jen. Já se smrti nebál. Hlavně mi bylo řečeno, že se tu neumírá, takže jsem se o to "bál" méně. Možná jsem to tak nějak vítal. Třeba jsem právě dělal tyhle věci, abych se k smrti přiblížil, kdo ví.

,,Tak ty musíš být fakt vybíravej," řekl jsem s jasným protočením okem. Nesnášel jsem takové vlky. Žralo se, co se prostě žralo. Já si v minulosti vybírat teda rozhodně nemohl a zjistil jsem, o kolik věcí bych se asi jako normálně žijící vlk ochudil. Vlčí maso? Srdce? Nejlepší. Hlavně na něj to sedělo, aby si vybíral. Přeci jen je to "pán magič" a takový si prostě žijou. I když docela jsem se divil, že se svou prořízlou hubou vůbec ještě stál na svých nohách. Asi by mu měl někdo dát lekci, ušklíbl jsem se. Vlastně tak nějak celkově má tvář byla v úšklebku. A taky mě už nebavilo stát na místě a dal jsem se do pohybu. Začal jsem kolem něho kroužit a zjišťoval jeho stav těla. Vypadal na atletického, běhacího vlka. Ale tady v té zemi vlk nikdy nevěděl, kolik může mít síly. Ostatně on taky netušil, kolik síly jsem vlastnil já. Jeho poznámku o tom, že rozříznout hrdlo je sexy jsem ignoroval. On ostatně sám za nějakou chvíli posoudí, jak moc sexy to je. Pocítí to.. na vlastní kůži. Tím jsem si byl prostě jistý. Jsi až přehnaně sebevědomí. Co když ti nakope prdel? No a? Zastaví mě to v tom mu ji nakopat, až se vrátím? Ne. Pak si rozhodně bude ležet na červeném podnosu on. Duncan pořád rejpal okolo Styx. ,,Chudinka. Pofoukal si jí bebí?" řekl jsem na oko starostlivě a pak se jen uchechtl. Byl jsem zvědavý, kam až se svými poznámkami dojde. Protože mě docela zajímalo, jakým stylem zmíní, že se s ní chtěl vyspat.
Pak se konverzace stočila ke mně. Opět jsem pozvedl obočí. ,,Stýskání je opětovné," prohodil jsem a opět si olízl horní řadu zubů. Ani jsem si neuvědomoval, jak často to dělám, ale bylo to dost často. Prostě takový můj znak. Asi. Každopádně měl otázku k mému tělu. ,,Dostatečně na to, aby mě to pořádně vyškolilo v boji. Zkušenosti nepřijdou jen tak," řekl jsem a to byla prostě pravda. ,,Spíš já mám plný zuby jich," a mrknul jsem v náznaku, že jsem doufal, že to pochopí. ,,Ty se k nim za chvíli přidáš," dodal jsem.

Zajímalo by mě, co se tomu blbečkovi honí hlavou, protože mi přímo moje oko propaluje. Hlavně jsem si všiml, jak se zadíval na to moje druhé, čímž jsem automaticky pohl, aby se z toho třeba mohl totiž pozvracet. Ač neudělal žádnou grimasu, jeho oči mluvily a já byl velice pobaven. ,,Máš slabý žaludek?" řekl jsem. Já věděl moc dobře, jak nechutný na to pohled je, ale já už se s tím nějak srovnal a hlavně mě to už nijak nebolelo. Vlastně jsem to ani nevnímal, že mám jedno oko. Docela jsem si zvykl a i můj zrak se tomu přizpůsobil. A fakt, že jsem byl celej takovej pokousanej. No, pokud hodlá dělat poznámky na můj vzhled, nebude to novinka. A hlavně to není nic, čím bych se nechal vyprovokovat. já za své jizvy byl rád. Nosily v sobě příběhy.
,,Ach, to nevíš? Prokousneš vlkovi hrdlo a kolem něj se utvoří takový krásný podnos z jeho vlastní krve," dodal jsem mu popis. Vlastně se mi to celkem zamlouvalo. Rozkousnout mu ten jeho dlouhej krk by byla velká zábava. A hlavně, on byl přeci takový šprímař, ne? Určitě to i on ocení, až se pak vrátí z mrtvých. Protože tam ho hodlám dneska poslat.
A jak na zavolanou začal se svým pošťuchováním. Věděl jsem, kam tím míří a nehodlal jsem se tí vytočit. ,,Ale ne, ty nevíš? Já měl za to, že jste si naposledy pěkně pokecali na bobřím ostrově. Teda, skoro," řekl jsem naoko zamyšleně. Pokud se ten blbeček bude vychloubat, jak mi málem zbouchl sestru. Ha. Já měl lepší vyprávění.

//loterie 8

Stál jsem tak před ním a díval se mu do očí. Sám neuhnul, tudíž jsem jen pozvedl provokativně jedno obočí. Asi si myslel, jaký to bude drsoň, když mi vydrží koukat do mého jednoho oka bez mrknutí, ale vsadil bych se, že je vnitřně podělaný strachy. Už minule jsem mu dal málem do držky, ale to tam byla Styx a zastavila mě. A navíc, já si často udržel svou hlavu chladnou a nenechal se jen tak vytočit, jenže tenhle blbeček mě vytáčel už jen svojí existencí, ale to jsem mu nehodlal dávat nijak najevo. Ne teď, protože já jsem si hodlal vychutnat tuhle situaci. Zastřihl jsem ušima, když pověděl, že jsou z něho vlčice hotové. Uchechtl jsem se. Tak to určitě. ,,Tak to abych tě Smrti připravil rovnou na červeném podnose ne? Určitě by se jí to líbilo," řekl jsem s úšklebkem, který sám o sobě říkal, že mám velkou chuť mu vyrvat hrdlo a pochutnat si na něm. Takže jsem se jen tak mírně přikrčil a svým postojem mu dal jasně najevo, že bez rvačky to nikam nepovede a já málokdy startoval prnví. To je velký kec a ty to víš. Celkem si to užíváš a proto startuješ. Drž hu*u. Prohodil jsem ocasem a nastavil ho do polohy, která mi byla pohodlnější, pokud bych měl zapřít tlapkama do sněhu a vystartovat po něm. Ale prostě, hodlal jsem ho šťouchat dlouho a věřím, že i on taky. Jenže blbeček neví, že já už jeho největší trumf znám. Pak se snad snažil zahrát na dobrou notu. ,,Vlky tu moc zabít nejde, ale já to beru jako výhodu. Budu si na vás moc pochutnávat do aleluja," olízl jsem se.

// loterie 7

Vlastně až teď jsem si všiml, že je slunečno a pěkně na mě svítí. Ač byla zima, docela se začalo oteplovat, přišlo mi, což bylo rozhodně fajn. Alespoň to znamenalo, že se minulá zima nebude opakovat. Jenže, bylo by fajn, kdybych se trošičku zahřál. A v tom jako na zavolanou, jsem kolem sebe ucítil teplý vzduch, který tak nějak na okamžik pokryl mé tělo a hned zmizel. Zamračil jsem se a koukal se kolem sebe, jenže nikde nic. Hádej, co to asi bude. Chtěl jsi to celou dobu potlačovat, ale i Život ti to řekl a ten nekecá, věř mi. Byl jsem nucen si přiznat fakt, že ve mě koluje magie a s tímto přiznáním jako kdybych jí ucítil, jak mi proudí po těle a jak se konečně může spokojeně uvelebit, jelikož její host povolil, aby v mém těle byla. Ošil jsem se. Byl to divný pocit. Ale zase to bylo mnohem jednodušší, po tom rozhovoru s bratrem. Jen by mě zajímalo konkrétně, co přesně za magii vlastně mám. Buď je to vzduch nebo oheň. Ač jsem magii nikdy neměl, hodně jsem jim vlastně rozumněl. Kvůli Lahraištím.
A tom mě do čumáku praštil pach. Ten, který jsem tak moc chtěl cítit. V očích se mi zalesklo, srdce rozpumpovalo a já se ušklíbl. Kořist mi jde naproti, jak nádherné, ušklíbl jsem se a vydal se za pachem. Šel jsem pomalu a díval se. Hledal jsem ho a pak ho uviděl. Stál tam, jak kdyby čekal doprovolně na porážku. Sám pro sebe jsem se uchechtl. Idiot. Z nějakého důvodu mi přišlo, že ví, co se děje. A já k němu kráčel. Normálně, avšak s pohledem jasně říkajícím, že odsud odejde jen jeden a bylo mi silně u p*dele, kdo z nás to bude. Však stejně nikdo nechcípne. Olíznul jsem si horní zuby. Byl jsem připraven na cokoli. A hlavně od posledně nastala spousta změn. Já nabral na síle, na váze a hlavně... moje myšlení se změnilo, což ale on nemusel vědět. Vlastně ani ne tolik. Zabít jsem magiče chtěl pořád. ,,Ale ale, koho mi sem samotná Smrt přinesla? Asi se nudí a chce, abys jí navštívil," řekl jsem ještě těsně, než jsem k němu blíž došel. I když mě vnitřně s*alo, že si to tohle hovno chtělo rozdat s mou sestrou a že i ona k tomu málem svolila, ale nedal jsem to znát. Nehodlal jsem se nechat vytočit. To ne. Takovou radost tomu blbečkov i neudělám.

//loterie 6

<< Kopce Tary (přes Březiny)

Vlastně, na mysli jsem měl hlavně jednoho vlka, kterého jsem chtěl rozcupat snad ze všech nejvíc. Toho blbečka Duncana, který chtěl p*chat mojí sestru. I když s ní jsem si musel promluvit taky. Míchat naše geny s magiči? Co to sakra je? Jako, nakonec jsem dokázal zkousnout asi všechno, ale tohle fakt ne. Zejména mi přišlo, že pomalu zapomíná na minulost a jasně, vlk by v tom nemohl žít, ale takhle to prostě nejde. Je to nejen naše minulost, ale i historie. Prostě nejde to jen tak zavrhnout. bodlo mě u srdce a v tom momentě jsem si vzpomněl na slova Života. Milovat. Co to vůbec je za pocit? Však ani nevím, zda to co cítím má nějakou pozitivní stránku. Však milování je pozitivní, ne? Nikdy jsem nic takového nepocítil, tak jak to ku*va mám vědět? A hlavně s tím, co se mezi námi stalo to asi už stejně vymizelo. Styx se prostě někde courá kolem, šoustá si s místními a na nás plně zanevřela. Zavrčel jsem. Chtěl jsem si s ní ještě promluvit. Vyslyšet ji, dát jí šanci, ale to bylo asi zmařeno. A já hlavně na minulost zapomenout nemohl. Ne potom, co se mi objevil bratr s prosbou o to, abych magičům nakopal prdel i za něj. Což jsem taky hodlal udělat. Postupně mořit tuhle zem a dělat tak Smrti radost. Poslat pár duší na návštěvu asi nebude problém a udělám si tak u ní menší plus, že? V tom jsem si vzpomněl, že by bylo vlastně fajn se někdy zase potkat s Rowenou, tlouštíkem a broukem. To byli snad jediný vlci, u kterých jsem si dokázal přiznat, že by ten mozek magií nemuseli mít otrávenej. Ač z toho jedno bylo vlče.
Nakonec jsem se rozhodl zastavit a trochu počkat s tím vším trháním vlků na kusy. Vlastně vědět tak, odkud to hnědý hovno pochází, tak by to bylo snad i jednodušší ho najít, protože mojí žízeň po rozcupování nezažehne nikdo jiný než on, olíznul jsem si horní část zubů snad už jen ze zvyku.

//loterie 5

<< Nad kopci

Utíkal jsem značnou chvíli a pak jsem zpomalil. Srdce mi rychle tepalo a v těle mi krev kolovala tak ryhle, že jsem to snad i cítil. Adrenalin mě teď poháněl. Ani jsem nevěděl, co to do mě vjelo, ale bratrova slova mě prostě nějak nakopla pokračovat v tom, co hodlám dělat. Ničit magiče. Jenže teď už tedy efektivnějším způsobem. Jenže stále se hodlám zlepšit ve své fyzičce. Kdybych se mohl tak s někým teď porvat. Bylo by mi celkem u p*dele, co se mi stane. Však umřít nemohu a mrzákem se asi taky úplně nestanu. Tahle země je magická a rozhodně i léčí. Vlastně mě teď nemohlo nic zastavit. Ty *ole, dávej si sakra bacha. Dohodli jsme se, že na to půjdeme s mírou a budeme prostě rozdmýchávat vztahy a lézt jim pod kůži. Ale jo, jasný, jenže mi úplně nezabráníš v tom, abych někoho teď nezmašíroval. Doufám, že na někoho brzy narazím. Jo, je fakt, že jsem se s tím hlasem domluvil, že budeme teda jednat trochu mírněji, protože magiči a protože nemám tolik možností, ale jakmile získám magii, budu k nezastavení. Oh, vlastně jsem se mohl zeptat bratra, kdo ten hlas vlastně je. No, pozdě.
Každopádně jsem pokračoval v cestě dál a rozhodl se vydat na jih. Přeci jen tím směrem jsem měl asi větší šanci někoho potkat. Málo kdo se zdržoval v téhle oblasti. Prozkoumávání terénu se fakt hodí. Vlk toho hodně zjistí. Hlavně tam byla i ta smečka toho tlustýho i*iota. Pousmál jsem se, protože on bude mezi prvními, koho navštívím s nově nabitou magií. Až tedy bude.

>> Spáleniště (přes Březinu)

// loterie 4

Chtěl jsem vědět, co mi bratr dál na to řekne, i když jak se postupně vytrácel, došlo mi, že mám už žalostně málo času na to, aby mi mohl cokoli říct, proto jsem ho poslouchal a bral si jeho slova k srdci. A on mluvil. Mluvil o magii jako o daru. Kdybychom k ní měli přístup už i dřív, idioti Lahraiští by pěkně čumeli. Vlastně, bratrova slova dávala smysl. A vlastně i slova už i Styx. Jenže v té době jsem prostě nechtěl pomyslet na možnost, že bychom se magii podvolili. Je to něco nekalého, mimo naše bytí. Něco, co je nevlčí a to jsem prostě nesnášel, jenže jiná země a jiné zacházení. Sice jsem sám musel uznat, že mi tohle trvalo, ale přeci jen jsem k tomu došel. No, chlubit se tím fakt rozhodně nehodlám. Ani Styx, Rigelovi nebo Tase, i když ta už sama vlastní nějakou magii a používá ji, jenže ta by to vykecala. Podíval jsem se na bratra. ,,Neboj se, s nově nabitou silou a magií budou magiči utíkat se staženými ocasy. Haha, pomstím tě bratře," řekl jsem a na tváři se mi objevil úšklebek. Oh, jak já měl chuť teď nekomu roztrhat kožich. A co, že nemohou umřít. Tak je prostě roztrhám a oni si pak prostě přijdou na svět.
Pak se ještě naposledy zmínil o sestře. Bylo to divné. Netušil jsem, jak to brát. Ale jistým způsobem se mi prostě ulevilo. Asi mrtvá nebude, protože to by bratr řekl na 100%. Pak se se mnou rozloučil. ,,Sbohem. Udělám, co bude v mých silách," o sestrách jsem celkem pochyboval, teda spíš o Styx. Ta nějak už přičuchla k životu tady a nějak víc se rozhodla vměstnat do života magičů. A hlavně se málem vyspala s tím hnědým de*ilem. Oh, jak já bych mu rád zkřivil chloupek na těle. A s touto myšlenkou jsem se rozešel. Spíše rozeběhl.

>> Kopce Tary

//loterie 3

Fakt se mi nelíbilo, nad čím jsem vlastně přemýšlel, jenže se nedalo asi jinak. V mém těle se vařil vztek a zároveň jsem tam cítil ten pocit, který velice chtěl zkusit nové věci. A to k tobě musel přijít tvůj mrtvý bratr, aby ti tohle vše došlo. Ty drž tlamu! Neměl jsem fakt náladu na svůj hlas a na jeho blbé poznámky o tom, jak on už věděl vše dopředu a tohle a tamto. Protočil jsem očima a podíval se na svého bratra, který nakonec potěšeně křikl bingo. Ušklíbl jsem se. ,,Nebo jsem náhodou součástí nějakého tvého posmrtného plánu? Říkej," protože taková myšlenka by mi asi svědčila víc. Vědět, že má se mnou bratr plány, proto chce, abych zabřehl k magii a začal s ní něco dělat. Jako, už tak jsem asi vnitřně přijmul, že není jiná možnost, ale vědět, že je to jeho chuť, jak se pomstít a udělat ze mě vražednou mašinu, o které nikdo netuší, jak vražedná bude, to se mi líbilo mnohem víc. Jenže pak jsem si všimnul, jak se začínal vytrácet a jak jeho tvář posmutněla při řeči o Apaté. Nelíbilo se mi to a už vůbec ne to, co řekl. ,,Co i tím chceš říct?" Kdyby mi tak mohl potvrdit, zda žije nebo je mrtvá, odešel bych s klidem v duši, ale tohle se mi nelíbilo. Jak jako přijde a odejde? Občas tu je a není? Co jí ku*va magiči udělali??? vlastně teď mi došlo, že já sám budu magičem, ale bez možnosti.

// loterie 2

Netušil jsem tolik, co se děje, ale vlk už tady asi nemohl být pořádně ničím zaskočen, když tu existoval Život a Smrt. Bylo jasný, že tu bude i možnost vidět duchy svých mrtvých příbuzných. Jen jsem prostě tohle nečekal a nebyl jsem na to zdaleka připraven, ale za to jsem se rychle uklidnil a akceptoval situaci, jaká nastala. Kha’rji však se nějak nezdál. Jeho duch, či to to vlastně stálo přede mnou, zněl trochu divně, ale je možný, že to bylo jen nějaká halucinace. A je možný, že prostě potom, co odejde naše duše, může dojít k různé mutaci.
Kha’rji mi odsekl, že se mi nezjevil, abychom tu tlachali o tom, jak se mu daří a nedaří. Byl tu za jiným účelem a s tím jsem prostě nesouhlasil. Poslouchal jsem ho dál, ač se mi příčilo všechno, co říkal. Ale nemohl jsem se udržet. ,,Dar? Tohle, že je dar?" řekl jsem zahořkle. Nedokázal jsem si prostě připustit, že by zrovna on tomu říkal dar. Něčemu, co ho zabilo.
,,Jo, tohle všechno už jsem zjistil. Tahle země jako kdyby vlastně ani zemí nebyla a byla jen nějakým obrovským přeludem, kde se děje nemožné," řekl jsem spíš pro sebe, ale v hlavě mi rezonovala jeho věta. Jo, oni nechcípnou jen tak. Ale možná jim magiem mnohem více ublíží? Možná neumírají na normální zranění, ale na zranění magií? Však Styx říkala, že tu jednu sežrala a ona se pak znovu dala dohromady. Co když je potřeba je zabíjet magií? Mlel něco o tom, že mě měl vždy za toho chytřejšího. Poznal jsem, že mi jen chce poškádlit ego a vyprovokovat mě. Už jsem přistoupil na to, že útočit na magiče je prostě bláznovství, tudíž je lepší rozvířit mezi nimi vztahy. Infiltrovat se nikam už nemohu, pověst o nás je už dostatečně rozšířená, ale tak pokud od téhle chvíle prostě budu nějak mlčet, chodit okolo a provokovat maximálně, tak by třeba mohli ztratit podežření, nebo jakékoli myšlneky na mě. A pokud bych k tomu získal magii, nelíbilo se mi, kam moje myšlenky směřovaly. ,,Fajn, asi to bude tak lepší," řekl jsem neochotně.
Pak mě však vytrhl jeho hlas, když se zeptal na Apaté. ,,Netuším, co se s ní děje. Stalo se něco?" pokud se ptá, asi musí být naživu, jinak by o ní věděl.

// loterie 1

Tasa se samozřejmě vydala za vlčetem. Stačil jsem na ní ještě křiknout, ale rychle se vdálila za obroz a já neměl šanci jak jí dohonit. Blbé nečekané momenty, zanadával jsem si vzduchu, protože tohle mě štvalo. Moje reakční doba mi přišla, že se čím dál tim horší. Měl bych to rozhodně trénovat, ale zima tomu moc nepomáhá a hlavně, s kým bych asi jako trénoval? Možná tak když bych sám naháněl stádo nebo něco na ten smysl.
Chtěl jsem se otočit na patě, smést veškeré myšlenky z hlavy, ale v tom se najednou přede mnou kdosi objevil. Musel jsem několikrát rychle zamrkat, protože jsem si byl nejdříve na sto procent jistý, že ten silný vítr si jen se mnou hraje a vytváří obrazce, jenže podoba se více a více vyjasňovala a opravdu přede mnou stál bratr. Něco mlel, o nějaké magii, ale já to jedním uchem poslouchal a druhým vypouštěl. Moje duše málem totiž opustila tělo. ,,K... K... Kha’rji?" nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Postupně jsem šel k němu, chtěl jsem ho povalit na zem, jak jsem ho rád viděl, ale když jsem k němu běžel, nic. Ač bylo jasný, že umřel, že živý není, tohle mi pěkně zahrálo s myslí. Oklepal jsem se a znova se k němu otočil. On jen vyčkával na mou odpověď. ,,Jsi v pořádku? Kde jsi? Je ti lépe?" vypadlo hned ze mě, aniž bych vůbec nad tím přemýšlel. Své sourozence jsem měl nadevše rád, nebo zda jsem vůbec byl schopen takové emoce. Vlastně sám jsem si nebyl jistý, zda to co cítím je... vůbec něco pozitivního. Ale, pravděpodobně se tu objevil jen z jednoho důvodu. Magie. Zamračil jsem se a s vrčením na něho vyštěkl. ,,Ovládat něco, co tě zabilo? Pche, tak určitě. Ten jed si do žil nevpustím, ač by to bylo výhodou," řekl jsem a odvrátil jsem pohled. Nechtěl jsem si připustit, že jsem kdy měl myšlenku, že by se magie opravdu hodila.

• 160 oblázků = 20 lístků
• 40 drahokamů = 4 lístky
• 60 květin = 6 lístků

DOHROMADY: 30 lístků

//děkuji za zajímavou akci :3 mušličky prosím na Eloru

Skrček celu dobu nic neříkal a to se mi líbilo. Všechny prťata, co jsem mohl potkat, řvala jen co jsem se přiblížil. Tenhle však sice mlčel, ale za to tiše plakal. Velice mě tenhle stav těšil. Hlavně se mi líbilo, že jsem mohl Tase dopřát takovou hostinu v podobě vlčka. Vypadala celkem spokojeně, protože co tak říkala, zatím žádného neochutnala. Já vlastně taky ne, ale vsadím se, že mi alespoň něco nechá. Začala k němu čuchat a pak se zaryla svými zuba do jeho stehna. Moje oči nebezpečně probleskly. Byl to úplně skvělý pocit vidět sestru, jak si ochutnává magické vlče. Vrátilo mě to na okmažik zpátky do minulosti, kdy jsme všichni poprvé ochutili vlčečí maso. Ač to bylo vlče, které bylo z naší smečky, tu chuť nikdy nezapomenu. Hotová delikatesa. Hlavně skrček začal krvácet hodně silně, že po sobě zanechal dost červené barvy. Ten silný vítr kolem nás mi donesl tu vůni k mému čenichu tak rychle, že jsem na okamžik nebyl schopen vnímat nic, než jen tu sladkou chuť. Chci taky, jenže v ten moment jsem povolil stisk na jeho hrdle a ten parchat se vykroutil a využil příležitosti a zdrhnul. Ještě při cestě s sebou flákl, ale jaka jsem byl celkem mimo, trvalo mi než jsem zareagoval. Tiše jsem zavrčel. ,,Kruciš. Mít tak magii, tak ho zachytím uprostřed pohybu," řekl jsem naštvaně spíš sám pro sebe, jenže v tom jsem se zarazil. Co jsem to ku*va jen vypustil z huby? Otočil jsem se na sestru, zda slyšela, co jsem řekl. Nedokázal jsem uvěřit vlastním slovům.