Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Stepní pláň (Ledová pláň)

Nori poslušně pochodoval vpřed. Blížili se k horám, které se tyčily vysoko do výšky; jejich vrcholky vypadaly, jako kdyby se dokonce dotýkaly samotného nebe. A čím blíž k horám byli, tím víc černého objímal chlad. Déšť stále kropil okolí, ale Nori jej zvládl zastrčit do koutku mysli a soustředit se jen na výšlap. Šlo to lépe než minule, ale pořád se do něj opírala únava. Náznaky toho, že by si jeho tělo potřebovalo odpočinout však úspěšně ignoroval.
Baghý jeho nápad s Borůvkovým lesem naštěstí nebojkotovala. Vlastně se jí líbil, což Noriho potěšilo. Vesele se proto na vlčici zazubil a pokýval hlavou. „Skvělej nápad. Až ho dostanu do merku, to bude teprve tanec!“ vyštěkl zlomyslně. Já mu dám hovínkovou magii! zakabonil se v duchu kysele. Stále to však bylo jen vlče, Norimu se však ten malý ďábel zamlouval. Jistě s ním musela být ohromná legrace.
Baghý ještě dodala, že by se v lese mohli zdržet. Na dýl. Očkama na ni nevinně zamrkal. „Hádám, že naše divadlo tentokrát nesehrajem?“ zeptal se zklamaně, v očích mu však hravě jiskřilo. Myšlenka nového domova se mu vlastně docela zamlouvala. Ovšem nejprve by si musel tu slavnou alfu oťukat. Nechtěl se přidat někam, kde by to bylo jako v Pomněnkové smečce. Jen z té vzpomínky se mu zježily znechuceně chloupky na zátylku.
Konečně zdolali ohromný kopec; kolem nich se rozprostírala krásná, zablácená horská krajina, chyběl tomu už jen ten sníh. Zvládli to! A téměř bez zadýchání! Nori se rozhlédl. „Co si pamatuju když jsme tu byli posledně, tak to tu vypadalo teda mnohem líp,“ ušklíbl se, jakmile očima zastavil na odpuzující nedaleké hroudě bahna. Když popošli dál přes menší kopeček, měli dokonce výhled i na jezero, jehož barva měla zvláštní safírovou barvu. Tentokrát se v něm však měsíc neodrážel.
„Je to tady fajn, navrhuju ale, že půjdeme zpátky, co myslíš?“ Nakonec to byla jen řečnická otázka, protože aniž by počkal na Baghý odpověď, otočil se a houpavým krokem se rozešel směrem dolů, pryč z hor.

» Úzká rokle (Dlouhá řeka)

« Stepní pláň (Křovinatý svah)

Konečně se prodrali skrz husté houští. Nori spokojeně vydechl, jakmile se ocitl pod nekončícím náporem deště. Tentokrát jej však neobklopovaly pichlavé keře. Jediným otravným přechodem byla však další voda. Řeka, která se se dost pravděpodobně vlévala do toho obrovského jezera, od kterého mířili pryč. Baghý mezitím povídala o svém dojmu z nekonečné vody, kterou pojmenoval jako Konec světa. Mezitím Nori začal pociťovat první vlny únavy. Už se těšil, až se někam schovají a uschnou jim kožíšky. Při té myšlence si vzpomněl na jejich nedávnou debatu o smečkách.
„Hele, nechtěli jsme se vlastně vrátit do Borůvkového lesa? Za tím černobílým ňoumou, kterej nás tak ošklivě šikanoval?“ připomněl Baghý zamyšleně. Třeba bychom se tam mohli na chvíli schovat... a porozhlídnout se. „Ani jsme nepotkali tu zajímavou alfu.“
Jakmile přeskákali po kluzkých kamenech řeku, vyšlapali porostlý svah a ocitli se na další pláni. Byla holá, kamkoli se Nori podíval, nespatřil ani malý stromeček; jen křoví a trávu. Místo tak vyškrtl z možností úkrytu.
„Mohli bychom tam po cestě zajít,“ navrhl pak a s očekáváním pohlédl své malé kamarádce do tváře. Museli ujít opět pořádný kus světa. Ačkoli jej Život obdaroval, pořád to byl jen prostý smrtelníček. Tlapky měl namožené a mokrá srst studila. Netušil, kam šli, ale cítil, jak se vzduch kolem začal ochlazovat. V dáli se na ně mračily vysoké hory, jejichž vrcholky byly pokryty bílou vrstvou. Zřejmě sněhem. Že by to byly ty samé hory, které před nedávnem navštívili? Vzpomínal si i na horské jezero, ve kterém se odrážel obrovský měsíc. Na krátkou chvíli zatoužil malé jezírko opět spatřit.

» Sněžné hory (Ledová pláň)

« Ostrůvky (Mušličková pláž)

Se zklamáním, že žádný poklad nenašli, se vrátil z ostrova zpět na pevninu. Hbitě seskočil do písku, který se mu vlezle lepil na tlapky a vydal se dál od vody. Ve vzduchu se stále nesla ta podivná slaná vůně, výhled na rozbouřenou vlnící se vodní masu však byl zajímavý. Noriho očka to fascinovalo, zvědavě sledoval, jak voda písčitý břeh polyká a zase plive ven. Byl by se z vody napil, ale bál se jít blíž. Pak pohlédl na Baghý, tvářila se pořád stejně nadšeně. Jeho spontánní cesta na ostrůvky ji sice neoslovila, ale to ničemu nevadilo. Zazubil se na ní a zamával mokrým ocasem.
„Tak poď, naše cesta ještě nekončí!“ zvolal a rozeběhl se od moře pryč směrem na sever. Zakrátko se ocitli mezi hustými křovinami; čím hlouběji byli, tím horší prostup mezi nimi byl. Nově objevené místo se netvářilo extra přátelsky. Nori se proto rozhodl se skrz křoví nějak prodrat a běžet dál. Bohužel ani tady se nedalo před deštěm pohodlně schovat.
„Co na to říkáš? Na konec světa?“ nedalo mu obrátit na Baghý pohled. Pamatoval si, jak říkala, že má v plánu něco takového objevit. Kdoví, třeba se za tou mystickou vodou skrývalo něco dalšího, ale kam oko dohlédlo, tak vidělo jen tmavou vodu. Nori přemítal, co za ryby v ní muselo asi žít, když to bylo tak veliké. Až ho z toho zamrazilo.
„Zaplavat bych si tam asi nechtěl,“ řekl svůj názor a hořce se ušklíbl. „Ale třeba je to průchod do toho druhýho světa!“ napadlo ho. Očka mu při tom zasvítila.

» Stepní pláň (Křovinatý svah)

« Les ztracených duší (Mušličková pláž)

Podivný šeptající les nechali za sebou. Nori se věrně držel nově nalezené stopy; zlomyslně jej lechtala v čenichu a nutila ho jít jí vstříc. Ve vlnách ji totiž k černému vlkovi přinášel sílící vítr. Ani déšť ji nedokázal pohltit, neb se nesla krajinou jako kdyby jí patřila. A Nori toužil po tom zjistit víc! Vedl tak Baghý pryč; pryč z lesa a rovnou přes svah plný písku. Byl mokrý a ztěžklý díky silnému dešti, stejně se ale Norimu podařilo párkrát zakopnout o malé, podivně vyhlížející kamínky. Tedy aspoň to vypadalo jako kamínky. Předměty válející se v mokrém písku měly zvláštní tvar; takový ještě nikdy neviděl. Zkoumavě si je prohlížel, ale ta vůně! Táhla jej stále dál a dál. A tak ji mlčky následoval.
Zastavil se až tehdy, když se před oběma vlky začala vykreslovat ohromná rozbouřená vodní plocha. Divoce to hučelo a vítr jako kdyby zesílil; vlny větru a deště narážely do černého kabátku. Nori zasněně hleděl na vodu. Takto obří jezero tedy ještě nikdy neviděl! „Tak to je hustý,“ zmohl se jen na hlasité uznání. „Tak takhle vypadá konec světa?“ Nori odlepil pohled od moře a ohlédl se po Baghý. Vzpomínal si, že na začátku jejich výpravy chtěla objevit konec světa. A tenhle výjev podle Noriho skvěle pasoval.
Kousek od nich se nacházely jakési skalky a za nimi dva ostrovy. Trpělivě stály v běsnící vodě a vyhlížely kohokoli, kdo okounil na břehu. Nori zahlédl i kamennou cestičku. Vyzývavě se ohlédl po hnědé vlčici. „Co takhle to prozkoumat? Třeba tam bude ukrytej poklad!“ S tím se odvážně vydal ke kamenům. Cesta nevypadala nijak zvlášť nebezpečně a přechod na první ostrov nebyl složitý. Netušil však, zda si na to Baghý troufne. Věděl, že se bála vody a zahučet za takového deště dolů by nechtěl ani on.
Zakrátko se však úspěšně ocitl na prvním ostrůvku. Nebyl nijak zvlášť velký a vypadalo to na něm vcelku mírumilovně. Poklad však nikde neviděl. Ani pořádnou skrýš, která by je mohla aspoň na chvilku před deštěm zachránit.
„Tak nic, je to tady trapný! Museli bychom asi ještě dál,“ zakroutil hlavou zklamaně a vydal se po kamenech zpět. Rovnou pak navázal na Baghý otázku. „Jestli někde tohohle Života uctívaj, tak to musí bejt zajímavá sekta,“ ušklíbl se, „Můžeme se zkusit poptat ostatních vlků, až na nějaký narazíme.“

» Velké houští (Mušličková pláž)

« Středozemní pláň (Náhorní plošina)

Před nimi se rozprostíraly nekonečné pláně plné zeleně. Vydatný déšť zaléval všechny rostliny a Nori si připomněl, že až přestane pršet, musí Životovi natrhat nějaké ty květiny. Za náhlou svižnost, kterou jeho tlapky znenadání oplývaly, mu musel zkrátka nějak poděkovat. A jestli chtěl jen prachobyčejné květiny? Čert to vem! Má je tedy mít!
Baghý ho sledovala, cítil její pohled v zádech. Začal se cítit jako lovná zvěř, nepřestával se však smát. Nohy jej nesly svižným tempem dál a dál, tráva se pod ním ohýbala a šlehala jej do boků spolu s vražednou kombinací deště a větru. Cítil se skvěle! Dokud jej Baghý nedohnala; šťouchla do něj čenichem a předala mu tak babu. Pak se rychle rozeběhla pryč daleko před Noriho. Černý se ušklíbl a snažil se jí dohnat. „Jen počkej!“ zahalekal na ni vesele. „Jasně žes mu řekla jo!“ křičel za ní. Stejně jako já! Zajímalo ho, zda na světě existoval vlk, který by na takovou lákavou nabídku řekl ne, bylo to vůbec možné? Nori do takové kategorie rozhodně nespadal. Uměl využít všeho, čeho mohl. Ať už to bylo zadarmo, či nikoli.
Baghý zpomalila, a tak měl konečně možnost vlčici zase dohnat. Běžel jí v těsném závěsu, babu si však pro teď nechal. Hezky si počká, až to bude nejméně čekat. Škodolibě se na Baghý proto zazubil a oběhl ji tak, aby nyní běželi bok po boku. Jenom s nevinným dvoumetrovým odstupem. Netrvalo dlouho, než přes ohromnou pláň přeběhli a nad hlavami se jim objevil štít ze stromových korun. Ocitli se v malém lesíku ve kterém to podivně šelestilo. Norimu se to moc nelíbilo, bylo to, jako kdyby na ně stromy promlouvaly. Zajímalo ho, jestli by jim Život také rozuměl.
Do nosu se mu však zakrátko přikradl podivný pach. Cítil vodu, ale s podivnou pachutí. Takové by se jistě nikdy nenapil, přesto jej však zajímalo, odkud to přicházelo.
„Cítíš to taky?“ zeptal se Baghý a pomalu se vydal po stopě.

» Ostrůvky (Mušličková pláž)

« Ježčí mýtina (Řeka Kiërb)

Povídání o Životovi vystřídala veselá hra na babu. A kdo jiný ji mohl mít než právě Baghý? Nori ztřeštěně letěl napříč ohromnou zelenou plochou a u toho se hlasitě smál. V nohách cítil probuzenou sílu a zvedající se vítr mu skotačivě hvízdal kolem uší. Rychlost nabral mnohem snáz a rychleji, než byl doposud zvyklý. Tělem mu proudil adrenalin; Baghý se za ním vydala s děsivou výhrůžkou. Hravě běhal kolem, občas udělal kolem Baghý kolečko, pak zas velkou osmičku a párkrát před vlčicí hodil manévrující myšku. Jenže netrvalo dlouho, než mu dýchala pomalu až za krk. Byla rychlá jako Nori, snad možná ještě rychlejší.
„Že tys mu na ten obchod kývla?“ vyštěkl na ni pobaveně, když kličkoval jako zajíc. Déšť se v té rychlosti změnil na ostré jehličky a kapky jej nepříjemně štípaly v očích. Pomalu začínal věřit, že bílý vlk mu opravdu dopomohl s lepší fyzičkou. Cítil se mnohem lehčí a pohyb vpřed byl svižnější. Dokonce se ani tolik nezadýchal! Zázrak, pomyslel si lišácky.
Bez obtíží se přebrodil přes další řeku, která se kus od nich rozdvojovala a pokračoval v běhu na druhém břehu. Zpomalil, aby se ujistil, že Baghý neodnesla voda a pokračoval přes zelené pláně lehkým klusem. „Jestli si takhle představuješ tahání nohou, tak seš na tom ještě docela dobře,“ popíchl jí ironickou poznámkou. „Kdyby tě nějakým způsobem omladil, tak bys rovnou lítala!“ zasmál se.

» Les ztracených duší (Náhorní plošina)

« Bažiny (Říční eso)

Konečně se jim podařilo vymotat se z těch smrdutých bažin. Oproti zarostlému lesu to bylo mnohem otravnější, protože si museli dávat sakra pozor, kam zrovna šlapou. Stačila mu malá ochutnávka u Maharské smečky. Tušil, že jejich území se nachází někde blízko, navštěvovat jej ale znovu nechtěl. Baghý šla za ním a občas na něj vykoukla. Nori byl jako pokusný králík, který testoval bezpečnou cestu.
„To není špatnej nápad,“ souhlasil s nápadem poslat natrhané květiny Životovi po proudu. „Jenom bychom museli najít ten správnej.“ Upřímně neměl tušení, jakým směrem by měli rostlinky poslat. Zapadlou jeskyni našel jen čirou náhodou a mohla za to v podstatě sama Baghý. To ji v první řadě přeci hledal.
„Polobůh, hm?“ pronesl zamyšleně; taky by se mu líbilo být polobohem. „Taky věděl něco málo o mé minulosti,“ zamumlal tak akorát nahlas. O tom, jak jsem opustil Rin. Zajímalo jej, jestli by si s ní s pomocí magického jezevce mohl také promluvit. Netušil, jak to fungovalo, možná by muselo být jeho dvojče mrtvé? Nori zatřepal hlavou, nechtěl na podobné věci ani myslet.
„Třeba ho navštívila i ta Elisa. Říkala jsi, že vypadala jinak, než jak si jí pamatuješ, ne?“ nadhodil. Šedivá opravdu vypadala jako kdyby byla v jeho věku. Hořce se ušklíbl, když Baghý začala mluvil o Alexeiovi rozhořčeným tónem. Souhlasil s ní; byl to nebezpečný čarovlk a netoužil zrovna po dalším setkání. Tlapky je nesly dál a cesta je bezpečně vyvedla pryč — jen se museli ještě dostat před řeku. Jakmile se vyškrábali na druhém břehu, ocitli se na rozlehlé pláni. I tu Nori poznával; docela nedávno přes ni cestoval. Bylo to poklidné místo a na rozdíl od bažin, to tu nesmrdělo. Do nohou se mu tak vrátil ztracený elán, který jej donutil do skotačivého běhu. S úsměvem se rozeběhl vpřed a párkrát při tom obkroužil hnědou vlčici. Hravě jí při tom cvakl po mokrém ocasu, než se vydal dál.
„Máš jí!“ zavolal na ni se smíchem.

» Středozemní pláň (Řeka Kiërb)

« Kopce Tary (Zarostlý les)

I Baghý kopce poznávala. Oba si na hnědého vlka velmi dobře pamatovali; ještě aby ne, když je očaroval a Nori pak básnil o Baghý zadku! Nerad se k té vzpomínce vracel, cítil se trapně a musel by se někde zakopat, kdyby to na něj jeho parťačka vytáhla. Pokýval proto jen rozhodně hlavou a za chvilku začarované kopce úspěšně opustili. Nori si nenápadně oddychl. Místo toho se část cesty prodírali těžce přístupným lesem.
„Rychlé nohy,“ zopakoval po Baghý tiše. „Když já mu ještě žádný kytky nenatrhal... Říkal, že si to nějak vybere, ale nevím, co tím myslel,“ přiznal a zamyšleně naklonil hlavu. „Myslíš, že nás sleduje i teď?“ S tím se zadíval na plačící nebesa a přimhouřil na ně oči. Snad aby dal Životovi na vědomí, že si je jeho přítomnost dobře vědom! Pak se s nadšením v očích zadíval na menší vlčici. „Třeba fakt umí omlazovat vlky!“ Hnědá očka mu i v přítmí, které na Gallireu padlo, vesele zasvítila. „Myslíš, že by ti dokázal uzdravit i to voko? To by bylo krutopřísný!“ vydechl a začal si představovat, kolik kytek by Život na takovou proceduru potřeboval. „To abys vysbírala celou louku,“ ušklíbl se pak.
Baghý se přiznala, že se jí líbily víc kožichy hnědé. Okamžitě si vzpomněl na tu patálii s Alexeiem. „Alexei byl hnědej,“ pronesl nevinně. Moc dobře si pamatoval, jak se kolem něj Baghý lačně nakrucovala. Nad tou vzpomínkou se krátce zahihňal. A jak přiblbe se na něj tvářila!
„Tak hele!“ ohradil se hned jak začala s těmi smrdutými močály. „Jenom se podívej kolem sebe! To tady bys teprve nechtěla někam omylem zapadnout,“ vyplázl na ni jazyk. Ocitli se totiž v smradlavé bažině. Všude kolem se rozprostírala zablácená voda a Nori si musel dávat sakra pozor, aby do nějaké kaluže nezahučel. Už nechtěl opakovat tu samou chybu jako tehdy v Maharu. Puch to byl ale opravdu nechutný. Nori se znechuceně zašklebil a snažil se nad výpary neudusit.
„Poď, radši zmizíme, než nás nějaká příšera sežere,“ pronesl a začal se mezi bažinami opatrně proplétat pryč.

» Ježčí mýtina (Říční eso)

« Les pod horizontem (Borovicová školka)

Ačkoli byl zprvu z deště rozčílený, teď už ho tolik nevnímal. Byl ponořen do konverzace s Baghý a to bylo přeci jen zajímavější než brblání nad deštěm. Povídali si o podivném čarovlkovi, který výměnou za květiny nabízel jakési magické služby.
„Co ti vůbec nabídl za obchod? Mě se taky snažil překecat, prej by mi za kytky uměl vylepšit fyzičku,“ pozvedl na vlčici laškovně obočí a několikrát s ním zakvrdlal. „Že to máte rády, povídal,“ zachechtal se a vesele pohodil hlavou. Při zmínce o vlkovo balících technikách se Baghý rozesmála. Norimu se tlama roztáhla do pobaveného úšklebku. „A kdo je tvůj typ, když ne velký, statný a supersilný čarovlk?“ pronesl s hraným údivem. Vždyť na takového baliče musela letět snad každá, no ne? Jenže Baghý využila situace a rozhodla se jej škodolibě popíchnout. Tvářila se jako malý čert. A taky že byla! Nori našpulil tlamu a hrdě pozvedl tlamičku k nebesům. Tlapky je nesly skrz vlnité kopečky, které mu přišly poněkud povědomé. A pak si vzpomněl!
„Tady už jsme jednou byli! S Alexeiem!“ vyhrkl a zamluvil tak Baghý otázku o randění. „Kde je mu vůbec konec? Nebo ne! Nechci to ani vědět! Ještě by nás zase očaroval,“ zavrtěl rázně hlavou. Pro jistotu se však obezřetně rozhlédl. Co kdyby se potuloval někde kolem? Nakonec to byl hnědý medvědí vlk, který je sem přeci zavedl.
Baghý na jeho poznámku o tom, že ladila s lesem, zareagovala přesně tak, jak čekal. Šibalsky na ni vyplázl špičku jazyka a o kousek jí předběhl — to kdyby si to náhodou rozmyslela.„To trochu postrádá logiku,“ hodil po ní jiskřivým očkem, „nemůžeme bejt teplí bratři, když ty seš samice.“ To bylo přeci jasné! „Ach, Baghý, Baghý,“ zamlaskal a lítostivě zavrtěl hlavinkou.

» Bažiny (Zarostlý les)

« Liščí nory (Vřesoviště)

Baghý vypadala poněkud čile. Na tváři jí stále hrál veselý úsměv a na svůj věk běhala kolem Noriho až moc živě. Vyjukaný vlček netušil, kde se v tak malé vlčici bralo tolik energie. Možná, že se u Života vyspala dorůžova, pěkně v suchu a na měkkém. Navíc u něj v jeskyni panovala tak přátelská a klidná atmosféra, že to muselo zkrotit i rozzuřeného vlka. Sám si v přítomnosti bílého připadal krotce jako beránek.
Pobavilo jej, když zjistil, že o sobě mluvil jako o bohu. „Vidíš a mně tvrdil jak takový „pompézní“ názvy nemusí,“ protáhl čumák kysele. Je to akorát pěkná kecka! pomyslel si o té „magické entitě“ suše. „Hele,“ mrkl na Baghý spiklenecky, „třeba tě chtěl jenom sbalit!“ Nori se přiblbe zahihňal; skoro jako malé vlče. „A navykládal ti o sobě bůhví co. Mně vyprávěl akorát tak o svojí sestře. Prej jí místní vlci říkaj Smrt. To je docela praštěný, co říkáš? Život a Smrt. Dokonce po mně chtěl, abych jí vyřídil jeho pozdravy, že žije někde na severu,“ pokrčil černými ramínky, zatímco se proplétal mezi stromy. Představoval si, jak asi taková Smrt musela vypadat. Život povídal, že měla odlišný názor na svět; možná to byla temná a chladná čarovlčice, která nenáviděla všechno živé. Najednou měl nutkání se za onou podivnou vlčicí vydat.
Byl rád, když ho Baghý uklidnila. Sice vypadala trošilinku smutně, když mluvila o svém bratrovi, ale nezdálo se, že by o tom odmítala mluvit úplně. To bylo dobré znamení. Koneckonců se mu tím celá otevřela. Nori jí proto opětoval letmý úsměv. Nechtěl se jí vyptávat, co přesně se mu stalo. Ostatně to nebylo ani tak důležité. Co ho však zajímalo víc, byl ten podivný mluvící jezevec. „Určitě se do toho lesa někdy vypravíme!“ pronesl a slib si pečlivě uložil do paměti. Rád by se s jezevcem potkal.
Déšť pomalu ustával a tlapky je nesly statečně dál. Ušli poměrně dlouhou cestu; nyní se nacházeli v dalším lese. Půda byla měkká a poznamenaná deštěm, ale jinak to vypadalo jako klidné místo. Na Noriho z okolních stromů dýchala jakási nostalgie a stáří. V hrudi mu díky tomu začal poskakovat zvláštní, nepojmenovatelný pocit. „Páni,“ vydechl, když zrovna obcházel obrovskou bahnitou plochu. „Docela sem zapadáš,“ vyplázl pak na Baghý žertovně jazyk. Byl by v lese zůstal o něco déle, ale tlapky se ne a ne zastavit.

» Kopce Tary (Borovicová školka)

« Studánky (Švitořivý les)

Cesta byla pohodová, když si jeden odmyslel otravný déšť. Ponořeni do konverzace prošli skrz mlhu, která zalévala celý les a objevili se na dalším novém místě. Opět je obklopovaly listnaté stromy, tentokrát však bez mlhy. Přes den to mohlo být jistě pohodlné místo k odpočinku. Vzhledem k dešti se však zdálo, že byl les poněkud opuštěný; všechna zvířata se zřejmě schovávala před nehostinným počasím.
Nori Baghý mlčky naslouchal. Zdálo se, že ten vlk, Život, byl opravdu zvláštní. Musel to být velmi mocný čarovlk, protože to vypadalo, jako by o ostatních vlcích věděl všechno, až do posledního detailu. Bylo to děsivé a fascinující zároveň. „Tyjo, že bych tě přehlíd?“ pronesl zadumaně. „Ani jsem necítil tvůj pach, seš si jistá, žes mě tam slyšela? Možná použil nějakou iluzi, jako Evelyn,“ napadlo ho. Proto si nevšiml Baghý přítomnosti. A taky to byl možná důvod, proč Život tak zamyšleně sledoval malý vodopádek, který bublal do křišťálového jezírka, když se o své kamarádce zmínil. Třeba mezitím sledoval spící vlčici, kterou před Noriho očky fikaně schoval. Nori se ušklíbl. „Vlastně bych se ani nedivil.“
Jakmile se však Baghý zeptal na jejího bratra, atmosféra poznatelně zhoustla. Nori mlčel. Mlčel i chvíli po tom, co vlčice přiznala, že její bratr byl po smrti. To bylo něco, co si mladý vlček nedokázal představit. Netušil, co by dělal, kdyby zjistil, že Rin zemřela. Ačkoli ji už nějakou dobu neviděl, pořád to byla zcela jiná situace, než kdyby jej jeho dvojče opustilo. Byli spolu už od narození a Nori spoléhal na to, že spolu i jednou odejdou.
Ouška mírně svěsil dolů a přestal nadšeně poskakovat spolu s Baghý. Nějak nevěděl, co na to říct. S podobnými věcmi se nikdy nemusel vypořádávat. „A Život říkal, že si s ním můžeš s pomocí tohohle jezevce promluvit?“ zeptal se proto místo toho opatrně.

» Les pod horizontem (Vřesoviště)

« Poušť Ararat (Kaňon řeky)

Cesta přes poušť se zdála téměř nekonečná. Bylo to rozlehlé území a ztratit se tam v parných letních dnech by byla jistě sebevražda. Nad Gallireou se začalo pomalu smrákat a Norimu se zdálo, že déšť pomalu ale jistě ustával. Už nebyl tak silný jako odpoledne. Neposedné kapky však i nadále padaly z tmavých mraků. Jen se tvářily víc mírumilovně. Zvedající se vítr se ale Norimu vůbec nezamlouval. Stačil jeden silnější závan a mokrý kožich jej nepříjemně zastudil.
Baghý se ho rozhodla přivítat letmým otřením o skráň. Podobně jako to dělala s Rez. Toto přátelské gesto ho potěšilo a zároveň uvedlo do lehkých rozpaků. Nevěděl, jak na to reagovat, a tak se jen vesele zazubil. Nikdy si nebyl s nikým natolik blízký, aby měl možnost podobné gesto na někom cvičit. Dokonce i s Rin se spíš víc kočkovali, než aby k sobě projevovali sourozeneckou náklonnost — přesto si však byli velice blízcí.
Baghý mu začala vyprávět o svém zážitku. Zdálo se, že také narazila na velkého bílého vlka. I jí se představil jako Život a ukázal jí svou vyzdobenou jeskyni. Nori na ni překvapeně zamrkal. „To fakt udělal?“ reagoval na Baghý poznámku o tom, že je ten podivný čarovlk rozdělil záměrně. Její poskakování však bylo nakažlivé, a tak se i Nori začal nadšeně pohupovat do nepravidelného rytmu. Poušť nechávali daleko za sebou. Místo toho se jim podařilo dostat se přes divokou vodu a nyní pochodovali poklidným lesem. Jedinou zvláštností byla jen všudypřítomná mlha, která se nezbedně kroutila kolem kmenů listnatých stromů.
„Proč si omdlívala?“ zadíval se na menší vlčici upřeně. „Snad tě neočaroval?“ zhrozil se okamžitě a nesouhlasně se zamračil. „Ty kytky jsem viděl taky! Prej se mu mezi sebou furt hádaj,“ odfrkl si pobaveně. Stále nerozuměl tomu, jak je mohl slyšet; rostliny přeci nemluvily! Ledaže by ovládal nějakou zelenou magii.
Baghý se dokonce zmínila i o jakémsi bájném místě, Jezevčím lese, ve kterém sídlil mluvící jezevec. Nori už byl nucen věřit lecčemu. Jen doufal, že ten jezevec nebyl stejně prohnaný jako ten zajíc, který se rozhodl ukrást Slunce.
„Tvůj brácha je tady taky?“ vyzvídal okamžitě, „A ještě jsi nás ani nepředstavila?“

» Liščí nory (Švitořivý les)

« Narrské kopce

Lilo a lilo a lilo. Nori přemítal, co zataženou oblohu tak rozplakalo, kdo jí ublížil? A proč pak trestala je? Dobrá nálada, kterou měl, když seděl u Života v jeskyni, z něj pomalu vyprchávala. Svět viděl stále barevný, ale o poznání méně sytý. A hustý déšť tomu nepomáhal. Nori se ponuře táhl z kopců dolů, jindy vyhřátý písek teď připomínal bahno a tlapky se do něj jenom bořily. Nori musel vynaložit víc síly, aby se do mokrého písku nezabořil úplně. Očima mezitím pročesával okolí, stále hledal Baghý. Nemohla být přeci daleko. Neměl sice tušení, jak dlouho u Života dřepěl, ale v tomhle počasí se špatně pohybovalo. Možná je někde schovaná? napadlo jej.
„Nori!“ Černý vlček sebou škubl; zastavil se na místě a začal se zuřivě rozhlížet. Baghý! Musela být někde poblíž. Rychle se otočil za hlasem a opravdu! Drobná, hnědá vlčice stála přímo za ním. Ocas mu mimoděk začal kmitat ze strany na stranu a v očích mu jiskřilo.
„Já? Já tě celou dobu hledám! Kdes byla ty?“ odpověděl na oko ublíženě. Nevydrželo mu to však extra dlouho. Než mu Baghý stačila odpovědět, už se z něj valila další slova. „Neuvěříš, co jsem po cestě našel! Nebo spíš koho. Takovýho podivína jsem ještě jaktěživ neviděl! Snad i Alexei byl normálnější, než tenhle týpek,“ pochlubil se jedním dechem. Ani si nevšiml, kam je vedl. Poslušně počkal na Baghý, a pak se vydal dál. Oči celou dobu upíral na moknoucí vlčici, zatímco tlapky jej nesly vpřed. Za chvilku je začala obklopovat písečná pustina. Zase. Opět pochodovali po poloprázdné poušti, na míle daleko ani živáčka.
„Jmenoval se — teď se podrž — Život a byl fakt zvláštní. Myslím, že má i nějakou úchylku...“ Noriho hlas pomalu utichal. Konečně si začal všímat i okolí kolem. „Krucipísek, jak jsme se semka zase dostali? Tady žádnej úkryt nenajdeme,“ zakroutil hlavou a rázným krokem se vydal dál. Začínal mít toho písku plný zuby.

» Studánky (Kaňon řeky)

« Vrchol Narrských kopců

Nori se cítil zvláštně, jako kdyby ho někdo omámil. Že by sám Život? Trochu litoval, že od bílého vlka tak rychle utekl, ale měl pocit, že kdyby se rozhodl zůstat o něco déle, odcházelo by se mu ještě hůř. A navíc musel najít Baghý! Tak kde se courá, přemýšlel, zatímco opatrně scházel z vrcholku písečných kopečků. Déšť neustával a obloha se na Gallireu stále mračila. Zvláštní změna po Noriho zážitku. Stále nechápal, co měl ten podivín za fetiš s kytkami. Přišlo mu bláhové, aby výměnou za obyčejné luční kvítí mohl od vlka získat lepší fyzičku. V tu chvíli to však znělo jako skvělá nabídka; taková, která se neodmítá! A Nori takové nabídky rád.
Omámení z něj pomalu vyprchávalo. Čím dál byl od jeskyně, tím čistší měl mysl. A ta na něj křičela jediné: Baghý! Připadal si, jako kdyby ztratil malé vlče, které dostal na starost. Na chvilku se zhrozil, ale vzápětí se zahihňal; velikostně tomu hnědá vlčice odpovídala.
Mezi očima mu přistála tučná kapka a drze se mu rozplácla přímo na čumáku. Náladu se mu jí však pokazit nepodařilo. Ačkoli se těžká mračna netvářila, že by se v blízké době plánovala roztrhat a nechat průchod letnímu slunci, Nori měl po návštěvě Života dobrou náladu. Byl to sice zvláštní čarovlk, ale těch tu koneckonců běhalo všude plno. „Ale ne!“ došlo mu najednou. „Já se ho zapomněl zeptat na tu mojí magii,“ povzdechl si, ale vracet se mu už nechtělo. Znamenalo by to, že by se musel znovu táhnout do blátivého kopce a na to už neměl žádnou kapacitu. Chtěl jen najít Baghý a někam se schovat. Někam, kde bude sucho a nebude tam žít divnej bílej vlk... S tím se vydal dolů z kopců.

» Poušť Ararat (Tmavé smrčiny)

// OBJEDNÁVKA

Směnárna:
58 = 29

Vo1:
Síla » 1* = 5
Rychlost » 4* = 2 + 18
Vytrvalost » 3* = 15
Obratnost » 5* = 17 + 8
Taktika lovu » 2* = 6 + 4

Vo2:
Rychlost » půlka šesté * = 25

Vo3:
Pippa - síla » 2* = 15 + 15
Baghý - rychlost » 1* = 5 + 10
Alfredo - rychlost » 1* = 15

Dohromady:
Květiny: 86 = 7 50 29
Drahokamy: 74 = 14 60

V inventáři zbyde:
0 květin; 0 ; 2 ; 1