Gallirea - Příspěvky uživatele

Pohled na západ slunce Noriho nikdy nedokázal omrzet. Ohnivý kotouč, který se pomalu ukládal ke spánku, zahalil celou oblohu i poklidné moře do oranžového hávu. Sytá zář se pak odrážela od všech vlčích kožíšků, které se po písčitém břehu procházely. Poslední paprsky, které se kolem nich dotěrně ovíjely, příjemně hřály a dávaly tak Zemičce své sbohem. Zanedlouho je měl totiž vystřídat chladný měsíc, jenž Galireu zalije svým stříbrem.
Nori zvesela hustil své průpovídky do malé vlčí slečny, která nedaleko od sebe měla svého věrného hlídače. Už se nemohl dočkat, až si od sličné Cynthie vyslechne šťavnaté výhrůžky, či zda se rozhodne mu jednu rovnou ubalit. Ať už za to, jak Sheyu tenkrát nechal hořícímu ocásku napospas, nebo za to, že se k vlčeti tak drze měl.
Ovšem netrvalo dlouho a jeho malá parťačka, kterou celou dobu tak pilně hledal, se zčistajasna vynořila poblíž a velice důvěrným gestem se s ním vítala. Nori překvapeně zamrkal a nadšeně začal mávat ocasem ze strany na stranu. „Ejhle! Koho to sem čerti nesou!“ vyhrkl zvesela a čumákem přátelsky šťouchl Baghý do hrudi. Opravdu to byla ona! Že by ho sem šla hledat?
„A teď ti přišla i teta Baghý!“ mrkl zpátky na Sheyu. Baghý si začala s vlčí dámou okamžitě povídat, dokonce ji i varovala před jeho skvělým smyslem pro humor. Na tuhle poznámku se jen spiklenecky ušklíbl. Malá Sheya se ho však rozhodla přivítat poněkud nešťastně. „Strejda Vořech?“ kníkl ublíženě a s přimhouřenýma očima blýskl pohledem po Cynthii. Tohle jí určitě poradila ona! Musel uznat, že byla vskutku vynalézavá.
„No-ri! Je to Nori,“ ohradil se ublíženě a tlapkou se chytil za srdce. Přeci neměl zas tak složité jméno, no ne? Sheya se také nezapomněla pořádně ohradit; dokonce i před Baghý. Nori se nervózně zahihňal, hned na to však k vlčeti natáhl krk a věnoval mu významný pohled. „To byl jenom vtípek, vždyť jsem se vrátil a i s Thiou!“ odvětil dostatečně nahlas a tlapkou poplácal Sheyu mezi ušima; jemně, ovšem s důrazem. Jako kdyby jí tím předával tajnou zprávu. Telepatické vlny totiž moc nefungovaly. „A žádná padavka taky nejsem! Zachránil jsem se před hady a neřeknu ti jak, to je tajemství,“ vyplázl na ni jazyk, „a pamatuješ si na toho mluvícího zajíce? Tak tomu jsem se schválně obětoval! Abyste měly náskok.“ Při svém přesvědčování pokýval hluboce hlavou, to aby svému výroku přidal na důvěryhodnosti. Pak se podíval na Baghý. „Tohle smrádě se čirou náhodou objevilo tehdá v těch jeskyních, kde bylo uvězněný to naše Slunce,“ vysvětlil své kamarádce situaci. Pak hodil očkem po Cynthii. „A támhle Thia tam byla taky,“ dodal pro jistotu rychle. Ještě by se urazila.
Sheya se mezitím Baghý vyptávala, zda byla Noriho přítelkyně. Při té otázce se div nezalkl. Poplašeně trhl hlavou a na malou dámu vykulil oči. Cos to řekla? projelo mu okamžitě myslí. Pak se podíval na Baghý, zpátky na Sheyu, na Cynthii, a pak zase na Baghý. Nakonec se skřípavě zasmál. Vykolejilo ho to.
„Ale prosím tebe!“ mávl ležérně tlapou (nebo se o to alespoň snažil), „Kdes k tomu přišla?“ Doufal, že to jeho parťačka zachrání. Nakonec stačilo, aby se zmínil o své nové smečce. A o Borůvkovém lese. Sheyu ani tolik nezajímalo vlče, kterému ji chtěl představit, ale les samotný. Nori si proto rychle odkašlal a horlivě přikývl: „Přesně tak! Borůvkovou. Alfuje tam takovej podivín, kterej má na těle červený chlupy, no věřila bys tomu? A prej je výhradně na vlky.“ Musel se s ní spiklenecky podělit i o poslední poznatek. „Po celém lese rostou takový malý keříky s borůvkama, ty voní úplně všude. Prej jsou ale magický!“ dodal tajemně.
„V Maharský smečce jsme se taky byli podívat! I když omylem...“ pochlubil se s čertíky v očích. Pak mrkl na Baghý. „Že jo? A museli jsme s sebou táhnout i takový dvě strašně milý paní,“ zakoulel očima. Při vzpomínce na Rez se Styx se mu akorát zvedaly chloupky na krku. Rozhodl se proto myšlenky na ně vypudit.
„A z jaký smečky jste vůbec vy?“ zeptal se na konec zvědavě. Nikdy se nepochlubily.

« Velké houští (Les ztracených duší)

Nori běžel vpřed, přímo za čenichem. Po tom, co vylezl z hustého porostu různých křovin, ho obloha příjemně překvapila. Nestačilo to sice, aby to zahnalo veškerou zášť k zachráněnému Slunci, ovšem bylo to lepší než větví do oka. Horké letní slunce se pomalu klanělo k obzoru a připravovalo se na odpočinek. Teplota nepoznatelně klesla, ovšem dusno bylo stále. Noriho černý kabátek to od sluníčka schytával snad ze všeho nejvíc. Bylo mu pod ním horko; teď už by mu vykoupání ve studené vodě přišlo nanejvýš vhod. Po dešti se mu ale stýskat ještě nestihlo. Naštěstí.
Cesta, která měla jediný cíl — najít Baghý, se mu pod tlapkami různě měnila, až dospěla do stádia, kdy se mu mezi drápky proséval dotěrný písek. Skoro jako v kopcích, kde sídlil Život. Nori se při vzpomínce na velkého, bílého vlka ušklíbl. Pořád mu dlužil. Mezitím došel až k písčitému břehu, který olizovaly šumivé vlny. V písku odpočívaly zase ty podivné kamínky, které už tu jednou spatřil. Pláž si pamatoval; docela nedávno tudy s Baghý procházeli, jenže tehdy krutě lilo a písek byl mokrý a jen se do něj bořily tlapky. Tehdy tu nebylo ani živáčka, teď však cítil a viděl hned několik vlků. Mezi nimi byla i Evelyn. Evelyn a... Sheya? A Thia? Okamžitě zbystřil. K jeho smůle žádná Baghý.
A tak se na truc vydal za pachy, které znal. Do zorného pole se mu tak dostalo to malé smrádě a černá, žíhaná Thia, která už neměla ty krásné zaječí uši. Jaká to škoda! Nori se k nim sebevědomě přibližoval a obličej mu zdobil typicky drzý úšklebek.
(//VLA - vlče; Sheya, s dovolením si ji vypůjčím na dva posty )
„Zdravíčko, dámy!“ zahulákal na ně zvesela. Tušil, že Cynthia z jeho přítomnosti tak nadšená nebude, ovšem, co ten malý capart, Sheya? Namířil si to proto rovnou k ní. „Jak se má moje oblíbená neteř?“ mrkl na ni a celou si ji prohlédl. Po ohořelém ocásku ani stopy. Třeba to celé byla jenom iluze? Podobná té, kterou na něj vyčarovala Evelyn? „Koukám, že se obě těšíte pevnýmu zdraví, co?“ poznamenal škodolibě, „Když jsem vás viděl naposled, tak to mělo jiný grády.“
Nori se posadil kousek od vlčic, to kdyby se po něm Cynthia rozhodla náhodou skočit. Moc dobře si pamatoval, jaká byla celá nerudná. Zato Sheya byla poměrně přátelská. Přeci jen to byl strýček Nori! „Pamatuješ si na to vůbec ještě? Asi bych se ti měl omluvit, viď? To správní strejčci dělaj,“ pokýval lehce hlavou. Měl bych se jí omluvit, dokud se po mě ta bláznivá vlčice nevrhá, pomyslel si hořce. Stačila mu ta pozérka na Vyhlídce.
„Nechtěl jsem tě tam tak nechat, ale zase jsem díky tobě mohl běžet na pomoc támhle ušople—“ zasekl se a rychle si odkašlal, „Cynthii.“ Celou dobu se tvářil jako největší svatoušek. „Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ mrkl na ni pak mile. Pak si vzpomněl na Drobka z Borůvkového lesa. Co mu to jen navykládal? Že by je mohl seznámit? Norimu se rozzářila očka, ve kterých tančily malé jiskřičky.
„Víš, Sheyo, potom jsem se dal na dobrodružný toulky,“ začal nenápadně, „a nedávno jsem potkal jednoho malýho mládence. Je to pořádnej kus vlka, samosebou v tvojí velikosti.“ Při vzpomínce na vypasené vlče se uchechtl. „Mohl bych vás seznámit, co na to říkáš?“ Nori si připadal jako ten nejlepší dohazovač na světě. „Bydlí kousek odtud, v Borůvkovém lese. Shodou náhod tam teď budu prej žít taky, ve smečce, víš?“ pochlubil se hrdě, „Určo by nebyl problém, kdyby ses tam někdy tady s Cynthií zastavila! Drobek by měl děsnou radost.“ Nabízel malé vlčí dámě takovou nabídku, která se přeci nedala odmítnout!

« Řeka Mahtaë - sever (Řeka Mahtaë - jih)

Nori pokračoval podle proudu, poctivě se držel Baghý pachu, ovšem zanedlouho jej zase ztratil. Najednou se totiž ocitl v hustém, zalesněném porostu. Tlapky našlapovaly do podivné směsice písku a půdy, sem tam přeskočily nějaký kámen a nesly Noriho poslušně dál. Lehce se protáhl skrz křoví, ovšem čím hlouběji prostupoval, tím horší byla cesta. Vlezlé větvičky kolem něj začaly pomalu houstnout. Mělo to jen jediné plus — byl tu stín. Alespoň na chvíli utekl hladovým paprskům, které mocné slunce vysílalo na celou Gallireu. Lepší vzduch mu však hustý porost nenabízel, pořád se kolem něj vznášelo titěrné dusno. Na chvilku zapřemýšlel, že by se vrátil a podobně jako Evelyn hupsnul do řeky, jenže... Musel najít Baghý. Baghý, jejíž stopu ztratil. Úžasný, pomyslel si trpce, zatímco se prodíral skrz ostré větvičky.
Zároveň přemítal nad tím, co mu Evelyn všechno pověděla. Téma Smrt ho zajímalo asi ze všeho nejvíc. Začal si pohrávat s myšlenkou, že ji potřebuje nutně navštívit; snad aby se o jejím charakteru přesvědčil sám. A žádná racionální část, která by v sobě schovávala alespoň jednu buňku pudu sebezáchovy mu neodporovala. Jenže Smrt žila na severu. A on teď hledal Baghý. Možná by jí pak mohli navštívit společně?
Nori zrychlil, ačkoli si díky tomu od hustých křovisek odnesl pár škrábanců. Nechtělo se mu zpátky na slunce, ovšem jeho kamarádka mu byla dražší. Odpočívat bude moct, až se vrátí do Borůvkového lesa. Alfa už na ně určitě netrpělivě čekala.

» Mušličková pláž (Les ztracených duší)

Evelyn se s Norim podělila o svoji příhodu se Smrtí. S pravou Smrtí! Ne s tou pozérkou na Vyhlídce. Se zaujetím proto poslouchal a občas pokýval hlavou. „Na tak to potěš,“ povzdychl si, jakmile mu jeho domněnku potvrdila. Smrt byla nakonec mnohem víc nepřátelská než ta vzteklá vlčice. V duchu ji stále přezdíval smrt, ovšem s malým S. Co se dalo dělat, informaci si proto uložil do paměti s připomínkou od Života. Pořád mu totiž dlužil tu laskavost. Vlastně se docela těšil, no nebylo to šílené?
Nori vrtěl ocasem spolu s Evelyn. „Jistě by tě byla škoda,“ zazubil se. Kdyby si Evelyn Smrt podmanila, znamenalo by to, že by ve světě převažovalo víc vztahovačných fúrií a to by byla nerovnováha! To přeci nemohla dopustit ani samotná Smrt. Pobaveně se zasmál, jakmile mu šedá vlčice začala ukazovat své (ne)vyrýsované tělo. Zkusil ji při tom napodobit. Ovšem na něm se toho rýsovalo mnohem víc než na ni. Život přeci jen dodržel své slovo. Nori začal přemýšlet nad tím, že by mu nějaké ty květiny měl přeci jen nasbírat. Možná bylo konečně na čase. Po tom vydatném dešti se musely nové barevné květy jen rojit!
Poté, co Evelyn prozradil smečkovou magii Ragarské smečky, ona mu na oplátku pověděla o Asgaaru. Okamžitě si vzpomněl na Elisu, která se rozvalovala u jezera s bílým poskokem po boku. Nori se při té vzpomínce uchechtl. Už se viděl, jak si v Borůvkovém lese také někoho podmaní. Třeba by si mohli s Baghý podmanit to tlusté vlče.
„To je praštěný,“ podotkl pobaveně. Povídat si přes kameny? Chození po sněhu? Nebo všechno ovonět borůvkami? Nemohl si vybrat, co se mu líbilo nejvíc. To s těmi borůvkami je pak musel Blueberry naučit! Nemohl se dočkat, až o tom poví Baghý.
Baghý! Musím najít Baghý, připomněl si v duchu. To už se s ním však loučila i Evelyn. Vesele proto zamáchal ocasem. „Všechno jí vyřídím, ta bude čučet!“ slíbil jí a pokynul hlavou na pozdrav. Sám se potom otočil jiným směrem a rozeběhl se po Baghý stopě. Musel jí dohonit dřív, než mu zase někam zmizí. Ani na něj nečekala!

» Velké houští (Řeka Mahtaë - jih)

Stál u vody a líně u toho šťoural tlapkou do hlíny. Už se chtěl otočit a jí dál po stopě Baghý, která ho nemilosrdně opustila a ponechala té vzteklině napospas, nicméně nehnul se ani o píď. Sluníčko ho požíralo zaživa, ale Nori odevzdaně čekal na místě. Ani nevěděl, proč to vlastně dělal. Jenže tahle podivně přátelská Evelyn ho zajímala. A taky si úplně nepřál, aby ji ta Smrtka zmrzačila, ovšem na pomoc jí neběžel, rozhodl se pouze čekat. Jako džentlmen! Nebylo přeci slušné narušovat něčí smrtící obřad.
Nakonec v dáli přeci jen spatřil šedivý kožíšek s hnědými ušisky, jak si to peláší přímo za ním. A nebo do vody... Evelyn ho s grácií oběhla a hupsla přímo do věčně utíkající řeky. Nori škubl ocáskem, jakmile se o něj roztříštila smršť kapek. A to sotva uschnul! S protaženým čumáčkem po vlčici blýskl očkem a jakmile začala volat o pomoc, jen pozvedl hrdě bradičku. „Tomu se říká karma, milá Evelyn!“ vyplázl na ni žertovně jazyk a nezúčastněně si poposedl — pěkně dál od vody, aby na něj nemohla případně stříkat další vodou, zatímco by se topila. Chtěl jí nabídnout pomoc, ale něco za něco! Ovšem než svůj návrh stihl vlčici sdělit, už se škrábala hrdinsky ven. Samosebou se s ním podělila o další vodní lázeň. Evelyn na nic nečekala a začala na něj chrlit slova. Nori lehce vykulil očka, jakmile mu prozradila, že nabroušená vlčice Smrtí nebyla.
„Kecáš! To mi chceš říct, že pravá Smrt je ještě horší než tohle?“ vyhrkl hororově. Ovšem... nový příliv informací Noriho velmi zaujal. „Naučí mě, jak ovládat magie za šutráky?“ střihl zvědavě uchem a koutky tlamy se mu záhy rozjely do lišáckého úsměvu. „Já potkal jenom Života, ten žije v těch písečných kopcích a za kytky z tebe může udělat slušnýho nabušence,“ podělil se i o svůj poznatek. A ani není protivnej. „Prej to jsou sourozenci,“ dodal ještě lhostejně. Evelyn mezitím odvedla téma zpátky na vlčici na kopci.
„Nejdřív s ní mluvila Baghý, ale nemám šajna o čem. A ta pak vzala roha s podivným pohledem na tváři, tak jsem se šel tý dámy zeptat, co jí nakukala,“ vysvětlil a při té vzpomínce se kysele zakabonil.
„Vykládala mi o tom, že u ní ve smečce umí chodit po sněhu, aniž by dělali stopy! To musí bejt sakra hustá magie,“ vyžvanil Evelyn okamžitě. „A co umí ta Asgaarská? Odtud jednu vlčici znám, Elisa se jmenuje!“ Ani tuhle informaci nedokázal před Evelyn utajit. Opravdu se mu líbila!

« Vyhlídka (Borůvkový les)

Nori se vydal stejným směrem, kterým se před pár chvílemi vydala jeho malá, hnědá kamarádka. Slunce nemilosrdně pražilo a hladově se s pomocí svých dlouhých paprsků krmilo na kožíšcích všech barev. Jen na Norim možná o něco víc. Dešťová voda už se stihla pod náporem horka vypařit, bylo tak mnohem snazší se pohybovat.
Nori běžel rychle pryč, s lehkostí zdolal kopec dolů, koutky roztažené do veselého úsměvu. Provokování si nanejvýš užíval. S jedinou myšlenkou se hrnul vpřed. Baghý! Už běžím! Zároveň se těšil z nových informací. Přemýšlel, zda by se s nimi měl své parťačce pochlubit. Hlavně musel ale zjistit, proč se uráčila tak rychle odejít. A ani na něj nečekala! Co jí ta babizna Smrt pověděla, že se tvářila tak kysele? Všechny podobné otázky mu létaly hlavou v nekonečném víru myšlenek. Dokonce i bez zastavení proběhl Borůvkovým lesem. Stín pod listnáči byl příjemný, ovšem pach Baghý jej vedl dál. Jako v transu šel po stopě. Až pak si uvědomil, že na něj Evelyn něco zdáli křičela. Možná ho žádala o pomoc?
Zpomalil a pro jistotu se ohlédl za sebe. Nejistě stepoval na místě a vyhlížel světle šedou vlčici. Něco uvnitř hlavy mu říkalo, aby přeci jen počkal. Snad šestý smysl? Došel tedy k protékající řece a hltavě se napil. Pak si kecl na zadek a spolu s pařícím sluncem se rozhodl čekat. Věděl, že Baghý tudy procházela také, cítil ji. A ani nemohla být nijak daleko.

Nori se z bezpečnostních důvodů držel od vlčice dál, ovšem stál u ní dostatečně blízko, aby si ji mohl lépe prohlédnout. A taky aby ji slyšel, pěkně nahlas a zřetelně. Museli si to nakonec vyříkat, Baghý výraz ho přeci jen krapet vykolejil. Ovšem buď byla vlčice zklamaná, že od ni stál tak daleko, nebo byla naštvaná, že stál moc blízko. Jak ale bylo u tohoto mimozemského pohlaví zvykem, vždy to bylo obojí najednou, nejednoznačný a zároveň všechno dávalo neuvěřitelný smysl. Takovou mozkovou kapacitu však obyčejní vlci neměli, a tak se černý vlček musel spokojit se svým vlastním úsudkem.
Vlčice však byla natolik ochotná, že mu přeci jen nějaké to tajemstvíčko prozradila. Páni, takhle zaprodat vlastní smečku, ušklíbl se. Informaci o chození po sněhu si pečlivě uložil do paměti — koneckonců, kdyby ho někdo mučil, mohl by to použít. A nebo vyměnit za pár kytek pro Života. Tolik možností! Lehce pokýval hlavou. Vlčice byla už na pohled vzteklá a vůbec, nebyla nějaká stará? Tak teď už všechno dává smysl. Vlčice a ještě k tomu stará, oddychl si v duchu. Už tušil, odkud vítr vanul. Milá dáma se pak ráčila dokonce rozpovídat; další znak staříků, vždycky rádi něco vyprávěli druhým. Jenže to, co povídala tahle vlčice Noriho nanejvýš zaujalo.
„Blueberry z Borůvkové smečky?“ střihl zvědavě uchem a napřímil se. „Jaká to náhoda! Blueberryho znám,“ zahihňal se a pak přimhouřil očka. Netušil, kdo byla Tailla, ani proč zemřela, ale zřejmě to bylo pro Borůvkovou smečku důležité. I tuto informaci si uložil do hlavy. Jestli je fakt idiot si zjistím sám, pomyslel si pak. Neměl nutkání jí hned věřit, kdoví, co se mezi nimi stalo. Zdálo se však, že se s alfou dobře znali. Byl by se vlčice i zeptal, kdyby se za ním neozval hlas. Známý hlas.
„Eeeevelyn!“ protáhl a nadšeně zavrtěl oháňkou, zatímco se otáčel k našedlé vlčici. Stále jí neodpustil ten její vtípek s pavoukem. „Tentokrát jsem jí sem vytáhl já,“ pochlubil se a škodolibě se zachechtal. Mezitím se k němu Evelyn vetřela a natáhla k němu krk. Nori stál klidně na místě; dokonce ani neměl strach o své zdraví. Světlá vlčice byla zrovna jedna z těch, které se zdály být v pohodě. Nechovala se k němu ošklivě (jako ostatní vlčice z nevysvětlitelného důvodu), ani povýšeně a čišel z ní optimismus. To se Norimu líbilo. Upřímně se na ni proto usmál s lišáckým mrknutím. „No jo, přidal!“ přiznal se vesele, „Už mě nebavilo žrát jenom vyhublý zajíce. Navíc se jako tulák nemáš v zimě kde schovat a když se podíváš na můj kožich—“ odmlčel se a letmo se oběma ukázal, „Tak o něj prostě musíš pečovat. A maso ve smečce je kvalitka.“ Poznámka o borůvčí vůni jej však donutil lehce našpulit tlamu. „Lepší než smrdět jako tulák,“ pokrčil pak ramínky.
Polekaně sebou škubl, když se zničehonic, za krásně slunečného počasí, na vteřinu udělala bouřka. Nebo se mu to jenom zdálo? Nezdálo! Ta divná vlčice se záhy objevila přímo před ním a ošklivě se na něj mračila. Fujtajbl! Nori vlčici zamračení oplatil. „Ty musíš bejt asi ta slavná Smrt!“ vyhrkl, jakmile hrozba infarktu pominula. „Představoval jsem si tě teda trochu jinak, ale mám tě pozdravovat od Života,“ dodal rychle a začal od ní pomalu couvat. Tlamu měl roztaženou do kyselého úšklebku. Jakmile byl od Smrti dostatečně daleko, na chvilku se na ni opět zadíval.
„Z dálky vypadáš přece jenom mnohem líp!“ křikl po ní uštěpačně. Pak hodil očkem po Evelyn. „Rád jsem tě zase viděl, Evelyn! Přijď se na nás s Baghý podívat někdy do Borůvkového lesa! Jestli se odtud dostaneš živá,“ zasmál se a vzal roha. Musel dohnat Baghý.

» řeka Mahtaë - sever (Borůvkový les)

Baghý se hned celá rozčertila. Díky tomu si vzpomněl na to, že to byla vlastně taky vlčice. A ty byly pěkně vztahovačný. Jeden špatný krůček a bylo po vás. Jakmile se začala Baghý rozčilovat, rozhodl se pobavený úšklebek vyměnit za andělský a vlkumilný úsměv. Stačilo si nad jeho hlavou představit už jen svatozář a v pozadí zvuk magické harfy. Stačila jen chvilka a Baghý se opět usmívala. Nori v duchu dlouze hvízdl. Děsivý.
„Proto je to Drobek,“ vysvětlil jí škodolibě, jakmile navázala na konverzaci. Názor na Blueberryho jej však překvapil. Nakonec neřekl nic, nechtěl, aby se z ní stala zase funící hydra. A tak jen souhlasně přikyvoval. V hlavě mu totiž jako ozvěna stále znělo slovo „děsivá“.
A aby toho nebylo málo, kousek od nich se o chvíli později vynořila další. Další vlčice, která je chladně ignorovala. AU, zamračil se na ni, byť to nemohla vidět. Baghý mezitím načala další zajímavé téma. Jak jinak než magie. Nori si poposedl a krátce se zamyslel. „No, pamatuješ si na tu jeskyni, kde žije Život? Ta mi přišla magická dost,“ pokrčil ramínky. Věřil, že to bylo možné. Stačilo, aby nějaký čarovlk vybranou krajinku začaroval. Když mohli házet kouzla na druhé, proč ne i na místa? Nebo rovnou celou smečku?
„Můžeme se zeptat Bluebe—“ začal říkat, jenže to už se Baghý zvedla a sebevědomě si to začala kráčet k té cizí vlčici, jež seděla opodál, „—rryho.“ Zvědavě přimhouřil oči a s nakloněnou hlavou do strany sledoval svou malou kamarádku. Schválně zůstal sedět na zadku a nehrnul se za ní. Byl zvědavý, s čím u vlčice pochodí. Z jejich rozhovoru slyšel jen útržky, a tak si alespoň představoval, o čem se asi tak mohly bavit.
„Tě péro, já su Baghý!“
„Čus, já jsem Ťapina.“
„Támhle s mým nejlepším parťákem na světě, kterýho si strašně vážim a je prostě skvělej, jsme se chtěli zeptat, jestli nevíš něco o magiích, který se týkaj smeček.“
„Tyjo, přesně na tuhle otázku jsem čekala! Víš, je to takhle — blablablabla.“
„Díkec Ťapino! Tak zas někdy.“
Přiblble se u toho usmíval. Nakonec neslyšel ani ty útržky. Až když se Baghý vrátila k němu, ve tváři podivný výraz, který na ní ještě nikdy neviděl a řekla, že se jde projít. Lehce se na ni zamračil. Nejdřív lehce a pak pořádně. No tak moment! Co jí ta podivínka řekla? škubl hlavou a zadíval se na šedočernou vlčici. Rázným krokem se pak vydal přímo k ní.
„Dámo!“ oslovil ji, jakmile od ní stál jen pár metrů. „Mám dojem, že ste mi rozbila parťačku,“ našpulil tlamu a celý se vyprsil. „Určitě ste jí řekla něco nepěkného. Šla se vás jenom zeptat, jestli může mít smečka vlastní magii! A teď je smutná.“ S přimhouřenýma očima si vlčici prohlížel a čekal na její obhajobu. Zvědavý červíček jej však zároveň nahlodával také.
„Může mít smečka vlastní magii?“ pípl proto nakonec a tázavě na ni zamrkal. Třeba Baghý prozradila nějaké strašně tajné tajemství a to ji rozhodilo!

« Borůvkový les
// Můžete nás ignorovat :D

Ačkoli se mohlo zdát náhlé opuštění alfy a zbytku přítomných vlků jako drzost, Noriho nutkání objevovat a prozkoumávat nové místo nad ním převládlo. Mělo to mnohem větší sílu, než se na první pohled mohlo zdát. V očích mu nadšeně jiskřilo a ocas se nezastavil. Jakmile opustili hranici lesa, pustil Baghý ucho z tlamy a rozhlížel se kolem. Neměl tušení, jaká další místa přilehlá k lesu patřila ke smečce. Prudký déšť, který ještě před pár chvílemi zužoval celou Gallireu, poctivé značkování hravě smyl. Bylo tedy složité rozeznat, zda se ještě nacházeli na zabraném území, či nikoli.
Nori šel rovnou za nosem a nad cestou moc nepřemýšlel. Kdyby ano, zřejmě by si tuto cestu dobře promyslel. Půda totiž začala stoupat; razil si to napříč kopci a přemýšlel o svém novém domově. „Oni nás vážně vzali!“ vyhrkl najednou a začal kolem Baghý vesele poskakovat. Jako kdyby to vlče byl on. „A Drobek bude Drobek, když nám neřekne ani svoje velectěný jméno,“ zabrblal s bradičkou nahoru. „Co říkáš na alfu? Nejdřív jsem si myslel, že ty tlapy má od krve, ale krev vypadá jinak, takže to mě docela zklamalo,“ ušklíbl se a ťapkal dál.
Za chvilku došli až na vrchol. Pod tlapkami se jim objevila podivná fialová tráva. Ani to však Noriho nezastavilo. Až když spatřil kamenný vrch, tak začal zpomalovat. Vlastně ani netušil, proč se rozhodl vystoupat až nahoru. Ovšem ten výhled!
„Tyjo! Podívej! Odtud můžeme vidět všechno,“ vydechl zasněně a vyškrábal se na holý kámen. Se zatajeným dechem sledoval krajinu, která se před nimi rozprostřela jako na dlani. Cítil nějaké pachy, rozhodl se je však ignorovat. Výhled byl totiž mnohem zajímavější.

VLA — Taenaran část 2
Vypadalo to, že se vlčeti jejich podlézání zčásti líbilo. Ovšem jakmile si ho vzali pod křídla, celé se naježilo. Hlavně tedy na Baghý. Nori se neudržel a z hrdla se mu vydral pobavený smích. „To mi připomíná, že bych ti mohl ještě povyprávět o návštěvě Života,“ mrkl na černobílého spiklenecky. „Hodně nám s Baghs pomoh, ještě mu dlužíme. Je to úchyl na kytky, děsný,“ zavrtěl krátce hlavou s mlasknutím. Udržel myšlenku o květinách v hlavě a uložil si jí do paměti — aby na něj třeba nezapomněl.
„Ale nekecej, ještě jsi byl rád, že jsme tě bránili, zatímco tě ti dva pošukové šikanovali,“ vyplázl na vlče jazyk. Moc dobře si vzpomínal, jak se k němu přiřítili ti dva cizáci; šedý arogantní vlk a nahnědlá vlčice, která měla kolem nohy ovázanou podobnou věc jako Blueberry. Ten mezitím vlčeti nabídl lov a značkování území. Po tom dešti to bylo jistě třeba.
Prtě se mezitím dostalo na stejnou vlnu, jako byl on s Baghý. Začal s nimi hrát divadlo o rodině, zatímco v očích se mu odráželo pobavení. Nori divoce pokýval hlavou a blýskl očima po Baghý. „Tak mámo, kdy vyšleme tohohle čerta do lesa? Ať nám uloví, hejsek jeden,“ odrecitoval profesionálně a tlapkou lehce poplácal vlče mezi ušima. A jelikož se jim stále nepředstavilo, leč keců mělo mnoho, Nori se zamyslel. „Drobek! Budeme ti říkat Drobek,“ prohlásil s naprosto kamennou tváří. V očích mu však čertovsky svítilo. Celou dobu se díval na Baghý a čekal na její reakci; byl přeci hotový génius! Výstižnější jméno jsem vymyslet nemohl, poplácal se uznale v duchu po černém ramínku.
Slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu a svým žárem obohacovalo nový den o nechutné dusno a absolutní bezvětří. Jediné plus bylo, že všem bez keců vysušilo zmoklý kožich. Nori se cítil najednou mnohem lehčí. Ještě chvíli laškoval s tím malým buřtem, štvalo ho, že se jim ještě nepředstavil. Ani po tom, co se oni představili jemu! „Tak co Drobku, bude to?“ popíchl ho a zkoumavě si ho prohlédl. Opravdu vymyslel skvělé jméno!
VLA — Taenaran konec části 2
Za chvilku se slova ujal opět Blueberry a oficiálně je přivítal ve smečce. Nori se vesele usmíval a letmo mával ocasem. Pohledem opět zabloudil k Baghý a nadšeně se zazubil. Tak přeci jen spolu skončili ve smečce! Trochu ho zamrzelo, že zbytek smečky byl mimo les, tak rád se seznamoval! Jako na zavolanou se k nim však připojila bílo-hnědá vlčice, jež měla na těle další podivné čarověci. Nori si ji zkoumavě prohlédl. Usmívala se a i ona je ve smečce vítala. Nori jí úsměv oplatil. „Tlapku líbám! Nori k vašim službám, slečno,“ představil se vesele.
Pak se otočil na Baghý a Blueberryho. „Když se nám takhle pěkně vyčasilo, myslím, že je to skvělá příležitost jít prozkoumat náš nový domov!“ S tím popadl Baghý jemně za ucho a táhl ji pryč.

//Omlouvám(e) se, jen si odskočíme na další úkol a brzy zase přijdeme!
» Vyhlídka

//Jelikož s Baghý plníme VLA, můžeme si Taeho ještě na chvilku půjčit? Potřebovaly bychom s ním ještě jeden post. Prosím! :D

Nori se rozhodl, že Borůvkový les musel nosit vlkům štěstí. Přestalo totiž pršet. Měsíc po noční obloze doputoval zpět do svého úkrytu a na všechny se teď smálo zářivé slunce. Letní paprsky se zase začaly pomalu sápat po všem, na co jen dosáhly a hladově olizovaly kožíšky všemu živému. Jednu výhodu to však přeci jen mělo — smáčené chlupy se mohly těšit brzkému usušení.
Černý vlk sice stále vypadal jako mokrá vydra, ale úsměv měl na tváři stále. Pozoroval Blueberryho, tu zvláštní alfu a doufal, že je přivítá s otevřenou náručí. Místo toho se do jejich společnosti přiloudalo vlče. Ha! Rozzářily se mu oči, nicméně škodolibé jiskřičky opět uhasly, jakmile Nori zjistil, že to nebylo to vlče, které hledal. Kabátek však mělo téměř stejný. Postávalo v bezpečí za Blueberrym a sledovalo, co se dělo. A vlastně k Blueberrymu ani nepatřilo. Alespoň pokrevně ne. Prozradil jim, že žádné potomky nemá a že smečku dohromady okupují tři vlčata. TŘI! Nori už se viděl, jak těm malým hejskům předává všechna svá moudra. Nadšením se celý zatetelil. Tím lépe, že vlčata nebyla potomky alfy. Ovšem jeho nabídka výchovné síly Blueberryho moc neoslovila.
„Druhý plus?“ usmál se na něj nevinně, „No jsme přece dva!“ To bylo přeci jasné! Jeden Nori a jedna Baghý rovná se dva plusy pro smečku! Nabídka, která se neodmítá! Přinášeli s Baghý tolik výhod, jen blázen by jim řekl ne. Blueberry jim pak začal povídat o smečce. VIP tůňka jen pro smečku, suchý úkryt, zobání borůvek, harmonie. Nad vším souhlasně pokyvoval hlavou, jako kdyby si odškrtával políčka na seznamu. Znělo to dobře, téměř až svádivě. Prodaný byl Nori okamžitě po příslibu, že by na ně čekal „přísun dobrého jídla“. To bylo to poslední, co ho zlomilo jako suchý klacík. Už si před tlapkami představoval tučného dvanácteráka a vycpaný pupek jako mělo to vlče předtím. To byl Noriho nový cíl! Byl by si i spokojeně pomlaskal, kdyby se za Blueberrym nevynořil...

Konečně. Konečně přestávalo pršet. Vysoká černá silueta, která kdysi, v dobách, kdy se na svět smálo jasné sluníčko, byla vlkem. Nyní toto bájné stvoření jen připomínala. Zmoklý kabátek se láskyplně tulil s nahou kůží a Nori pomalu šílel. Kdykoli přírodu bičovaly podobné deště, držel se výhradně ve smečkovém úkrytu; ten mu však Rin sebestředně sebrala. Vyhnala jej z Pomněnkové smečky a nezapomněla si při tom dupnout na jejich pouto. V duchu musel své drahé sestřičce hořce poděkovat. Ale co po tom! Čert to vem! Díky vyhnanství získal věrnou parťačku; Baghý stepovala spolu s ním v krutém dešti a i v takovou chvíli jí na tváři hrál úsměv plný života. Déšť si na ní také pěkně smlsl. Pod mokrou srstí se rýsovaly vyčuhující kosti, skoro jako kdyby si přály škodolibě koketovat se světem. Jistě na tom mělo vinu i Baghý stáří, ale znal staříků ze smečky, kteří byli pořádně vypasení. Koneckonců i to byl jeden z důvodů, proč před Borůvkovým lesem nyní stáli.
Nori byl tulákem sice krátce, tudíž z něj ještě nestihl všechen tuk a nabrané svaly slézt, ale jistě z něj bylo cítit toulavý životní styl. Způsob, jakým se rozhodl žít, jakmile zdrhl, se na něm začal pomalu podepisovat. A taky smrděl všudypřítomnými lesy; ani by nespočítal, kolik zeleně a porostů jeho tlapky stihly prozkoumat.
Teď stál po boku malé, hnědé vlčice a život si užíval plnými doušky. Jen by to ještě chtělo toho macatého jelena u nohou! Místo toho se před ním zjevil vlk. Byla noc, měsíc byl schovaný a do těl se jim opíral vtíravý vítr. Nori měl zvědavě našpicovaná ouška vpřed, z místa se však nepohnul. Spokojeně seděl pod rozvětvenou korunou a čekal, co z vlka vypadne. Stál kousek od nich, nevypadal však, že by je měl v plánu sežrat. To bral jako pozitivní start. Vypadal ale zvláštně. Jistě se jednalo o dalšího čarovlka. Nori začal přemýšlet, zda vůbec existovali nějací nečarovlci; zkrátka někdo normální. Zatím to však chudáci prohrávali a to na plné čáře.
Vlk se představil jako Blueberry, alfa. Tak tohle je ta slavná alfa o který žvanil ten tlustoprd, pomyslel si se škodolibým zájmem. Ten černobílý hejsek, který se tu před nedávnem vyvaloval, na vlastní alfu práskl, že dával přednost vlkům. Nori se snažil tvářit neutrálně, pravý koutek tlamy mu však nenápadně vyjel nahoru do poloúšklebku.
Baghý se ujala slova. To bylo další překvapení, ačkoli se to u malé vlčice stalo za poslední dobu normálním jevem. Nori si však stále pamatoval, jak mu div hlavu neutrhla. Stále se nevzdával myšlenky, která byla doplněna hned několika fakty z jeho skromných poznatků: Vlčice jsou zkrátka děsivé. Vlastně se ani nedivil, že tenhle Blueberry měl radši vlky. Naprosto to chápal.
A zatímco Baghý mluvila, Nori zaujal roli okrasného stromku a jen se tupě usmíval. Na jazyku jej přitom pálila jediná otázka: Můžeš si udělat vlčata s vlkem?
Ke štěstí snad samotných nebes jej Baghý zvládla i představit a hodit po něm zvlášť nebezpečný pohled. Jeho úsměv se ještě rozšířil a malým kývnutím se Blueberrymu mlčky představil. V očích mu hravě jiskřilo a špička mokrého ocásku sebou nenápadně škubala ze strany na stranu. „Přicházíme v míru!“ vyhrkl, jakmile Baghý vlka obeznámila, proč mu stepují před lesem. Tak! Teď, kde je ten malej vandrák? rozhlédl se kolem s malými ohníčky v očích. Měl chuť si do toho vlčete pěkně rýpnout, jenže nebylo nikde k vidění. Zklamaně tedy pohlédl znovu na vlka před nimi.
„Přinášíme hned dva plusy,“ prohlásil důležitě, „výchovnou sílu!“ Nori se tvářil nevinně; tak andělsky, jak jen to dokázal. Mokré chlupy se mu sice lepily k sobě a vypadal víc jako čert než anděl, ale řasami uměl sladce zamrkat téměř profesionálně! Bylo to však eso, které se rozhodl nechat ukryté v rukávu ještě o chvilku déle.

« Úzká rokle (Řeka Mahtaë - sever)

Nori souhlasně přikyvoval hlavou, zatímco Baghý mluvila. „Vlčata jsou teda dobrá věc, chápu,“ přitakal škodolibě. Pak se začala vychloubat šikanou, černý vlček po ní proto hodil vyděšený výraz. Pochopitelně bravurně sehraný. „A kdo by se tě nebál? Furt seš samice,“ uchechtl se potom a pro jistotu od Baghý nenápadně o pár kroků odstoupil. Co kdyby se rozhodla mu jednu ubalit? Už takhle stačilo, že si ho dobíral otravný déšť; šikanu ještě od Baghý by už pravděpodobně psychicky neunesl. Stačila mu Rez a Styx, ty dvě se hledaly až se našly. O tom nepochyboval. Nerozuměl jen jedné věci — proč se s nimi Baghý vůbec zahazovala? Vždyť měla na lepší. Při té myšlence se hrdě narovnal; však byl také ukázkovým příkladem! A zachránil Slunce.
Cestu k Borůvkovému lesu jim ztížila široká řeka, která se vlivem deště změnila v divoký živel. Kameny, přes které přes vodu přeskákali na druhý břeh, zlomyslně klouzaly a sloužily jako skvělá bruska drápků. S dokonalou pedikúrou se pak vydali směrem, který si matně vybavovali jako správnou cestu k lesu. Ukázalo se, že jejich orientační smysl nebyl zas tak mizerný, protože jakmile vystoupali mírný svah, objevil se před nimi mírumilovně vyhlížející les. Norimu přišlo, že z listnatých stromů vychází vábivé vibrace a bylo nutné jejich volání následovat. S tančícími jiskřičkami v očích se tak ohlédl po menší, hnědé vlčici a vesele zavrtěl zmoklou oháňkou.
„Baghs! Vidíš to co já?“ Uši měl zvědavě našpicované vpřed. Nejprve si to k lesu štrádoval svižným tempem, jakmile se ale začali přibližovat k hranicím, začal zvolna zpomalovat. „Myslíš, že se ten pupkoun bude povalovat zase někde poblíž?“ mrkl na Baghý pobaveně. Černobílé vlče však nikde neviděl. Koneckonců, tentokrát přišli z jiné strany. Možná, že se ten darmožrout povaloval pořád na stejném místě. A nebo si dá tu práci a přijde je přivítat i tentokrát? Tak či onak, Nori cítil v žaludku plamínek vzrušení a možná... Co to jen bylo? Snad ne nervozita?
Zastavil se na hranicích lesa a kecl si na zadek. Nejradši by si to zamířil do samého středu sytě zelených listnáčů, ale předpokládal, že by se to alfě nemuselo vůbec líbit. A tak se poslušně usadil pod stromem, který stál na samém kraji a nechal se aspoň trochu chránit jeho širokou korunou před deštěm. Pohledem zabruslil k Baghý, byla stejně promočená jako on a zpod kůže jí vylézaly ostré hrany kostí. Smečka by se jí fakt šikla, pomyslel si.
Nori si nebyl jistý, zda déšť jejich pachy zcela nezakryl. Ani on totiž necítil jindy výrazné značkování tak jasně, jak by asi měl. Mrkl proto na Baghý a letmo pohodil ramínky. Pak se zhluboka nadechl a zavyl. Mokneme, tak šup šup! pobídl v duchu toho chudáka, který si je musel vyzvednout. Ať už to byl kdokoli. Určitě museli být všichni schovaní někde v úkrytu. Kdo by se dobrovolně povaloval po lese, když takhle lilo? Noriho priorita to tedy nebyla.

« Sněžné hory (Dlouhá řeka)

Dolů z hor to šlo mnohem rychleji, než když se drápali nahoru. A navíc měl dobrou náladu. S takovou se jednomu hned líp fungovalo. Ani déšť mu ji nedokázal jen tak pokazit, byť byl promočený až na kost. Moc rád by se schoulil někde v suchu a počkal, než se ta mokrá pohroma přežene. Teď mu však nezbývalo nic jiného, než sejít hory a následovat proudící tok řeky, který z nich vycházel. Samozřejmě s Baghý po boku!
„Vidělas ten jeho pupek? Byl větší než jeho hlava! Neuvěřitelný,“ zavrtěl hlavou s protáhlým čumáčkem. „Jestli si nás bude chtít alfa adoptovat, taky chci mít takovej,“ prohlásil pevně, zatímco šlapali z kopce dolů. Divadlo na alfu Baghý sice zamítla, ale potom nápad znovu oživila. „Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ řekl hrdě a vypjal hruď. Dobře jsem si tě vychoval! Po Baghý drcnutí zadkem hraně odletěl dobrých pár vlčích stop do strany a ublíženě na ni zamrkal: „Kroť se trochu, nebo mě zabiješ!“ Pak ale vybuchl smíchy a rozchechtal se na celé kolo. Mezi kopci se dokonce nesla malá ozvěna. Nori byl veselý, měl dobrou náladu a Baghý po boku. Co víc si mohl přát? Snad jen tu smečku a vypaseného jelena u tlap.
„Tak jo, pojďme to zkusit!“ přikývl vážně, když vlčice zahlásila motivující prohlášení. S veselým úsměvem zrychlil tempo, už se nemohl dočkat!

» Borůvkový les (Řeka Mahtaë - sever)