Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Sněženková louka (Tajga)

Baghý Noriho vyvedla z mýlky. Černý vlček se po ni zmateně podíval. „Jooo, tohle jezero myslíš,“ protáhl pak, jakmile mu v hlavě vyskočil obraz obrovského jezera, které navštívili... Hm, už se mu to pletlo. Ale pamatoval si na něj moc dobře! Tam se totiž rozdělili, jenže pak se Nori zapletl do záchrany Slunce a všechno šlo do kytek. Obrazně řečeno. „Muflona jsem neměl pěkně dlouho,“ vydechl, zatímco mu z koutku tlamy visela dlouhá slina. Ačkoli se nedávno zasytil srnou, žaludek se opět hladově ozýval. Měl hlad! Výprava a záchrana lesa ho zkrátka vyčerpaly.
Souhlasně pokýval na Baghý slova a následoval ji po cestě skrz kopce. Podařilo se jim vystoupat opět do hor. Místní terén byl však i pro dlouhána jako byl Nori poměrně složitý. Už párkrát se stalo, že se málem natáhl. Rozhodl se proto ťapkat ve stopách své menší kamarádky, koneckonců ona v horách vyrostla. Tento terén jí tam musel být mnohem bližší.
„Co tady vlastně hledáme?“ zeptal se po chvilce ticha. Sluníčko pomalu zapadalo a na Gallireu padal soumrak.

» Safírové jezero

« Stepní pláň

Baghý poznámku o bordelu si vzal osobně. Pozvedl proto bradičku hrdě k nebi a blýskl po své kamarádce pohledem. „No dovol!“ prohlásil ukřivděně, ačkoli v očku mu tančila neposedná jiskřička. Krátká rvačka dodala Norimu elán a konečně se mu na chvíli podařilo zapomenout na onen mrtvolný pohled Naomi. A také na zelený oheň, který hladově olizoval starý listnáč. Navíc se jim cesta pod tlapkami začala měnit v kopec. Nori do této chvíle dočista zapomněl na jejich původní plán. Kurnik... ulevil si v duchu a poplašeně se zadíval na Baghý.
Jakmile však otevřel tlamu, jeho parťačka akorát vyřkla to, co chtěl říct. Kromě toho jezera... To říct nechtěl, ale nápad to byl skvělý! „Cestou zpátky to ale budeme muset vzít trochu jinudy,“ zazubil se. Pochyboval, že v horách něco kloudného najdou a navíc... Komu by se to chtělo táhnout takovou dálku? Nori pokýval hlavou, necítil se špatně za to, že si místo lovu šli prohlížet horské jezero. Alespoň si tím vyčistí hlavu a jak řekla Baghý, tak i plíce. „Horskej vzduch je prej skvělej na pevný zdraví,“ přitakal s vlastní výmluvou a s nepatrnou nechutí se vydal do kopce, protože... No, kopec. Nori neměl rád kopce. Ale po boku měl Baghý a navíc byli na záchranné výpravě! A to se počítá.

» Sněžné hory (Tajga)

« Křovinatý svah

Nori následoval svou kamarádku, zapředen do hovoru. Byl rád, že se Baghý necítila už tak špatně a že jí rozmluva s bratrem ulevila. Ani on sám nedokázal plně pojmout, co se vlastně u jezevce událo, ale věřil, že na Baghý to mělo dobrý dopad. Koneckonců o svém zážitku mluvila s jistým nadšením. Nori se na vlčici povzbudivě usmál. Těšilo jej, že mu naslouchala, když se trošku rozpovídal o své minulosti.
„Ani to není nic zajímavýho...“ ušklíbl se a lehce zavrtěl hlavou. Nori neměl tak dramatický příběh k vyprávění jako jeho starší kolegyně. Vehementně pokýval hlavou, když Baghý s jeho nevyřčeným výrokem o samicích souhlasila. Chytla se i poznámce o stáří. Nori se zastavil a s jiskřičkami v očích sledoval, co na něj jeho kamarádka sehrála za šarádu. Koutky tlamy se mu rozšířily do úsměvu, jakmile jej vlčice svalila opět k zemi. „Beru zpět! Beru zpět!“ zahalekal se smíchem. Nezapomněla mu ani pořádně poslintat kožíšek. Nori se znechuceně zakabonil a oplácel Baghý dovádění tak, že jí zuby tahal za ucho. Nakonec se nad ním smilovala a nechala ho pořádně oslintaného ležet.
Nori okamžitě vyskočil na nohy a celý se oklepal. Najednou se modlil, aby se bouře vrátila a smyla z něj Baghý sliny. Jeho kožíšek! Nori protáhl obličejík, než se vydali zpátky na cestu.

» Sněženková louka

« Velké houští (Mahtäe - jih)

Zatímco bouře doznívala a šla si hledat nové oběti, Baghý se Norimu otevřela zase o trošku víc. Pověděla mu o svých rodičích a bratrovi, který jí byl zřejmě velmi drahý. Jelikož Nori nebyl zvyklý na podobně „těžká“ témata, rozhodl se mlčet a jen tiše naslouchat. Koneckonců co víc pro to mohl udělat? Občas přikývl, aby dal Baghý najevo, že ji poslouchá. Překvapilo jej, že si Baghý byla se svým bratrem blízká podobně jako on s Rin. Nebo to tak maj všichni? zamyslel se na moment. Vždycky si myslel, že měl se svou sestrou speciální pouto.
„To je mi líto...“ pronesl, když mu Baghý prozradila, jak o svého bratra přišla. „Doufám, že už si to nedáváš za vinu,“ usmál se na ni a zlehka do ní šťouchl. „Můj odchod ze smečky zavinila moje sestra... Rin,“ rozhodl se také s pravdou ven. Komu jinému by o tom měl povědět, když ne Baghý? „V podstatě mě vyhnala... Samice,“ protočil panenky a odlehčeně se zasmál. „Vypadal docela staře... Skoro jako ty,“ popíchl svou kamarádku a doufal, že tím zlepší posmutnělou atmosféru. „Zubatá? Jako třeba... třeba Styx?“ ušklíbl se pobaveně a doběhl menší vlčici.
Pozdravy od Evelyn ho potěšily. „Evelyn mám rád!“ prohlásil a zakmital u toho ocasem. „Ona a ty mě jako jediný nechcete sežrat,“ posteskl si hraně, zatímco pokračovali v cestě.

» Stepní pláň

« Středozemka (Náhorní plošina)

Baghý mu vyprávěla o tom, jak potkala svého bratra a rodiče. Nori polkl, přemýšlel, zda by byl také tak nadšený, kdyby mohl opět vidět svou nejbližší rodinu. Nad tou myšlenkou se musel ale pozastavit. Rin... Viděl bych rád Rin? přemítal. Bylo mu po svém dvojčeti smutno. Když si ale vzpomněl na to, jak jej donutila opustit vlastní smečku a místo, kde vyrůstal, hořce si odfrkl. O svých rodičích raději ani nepřemýšlel. Celou dobu jej měli za černou ovci rodiny.
„Hm... Chtěl jsem říct, že to je skvělý, ale...“ podotkl s malým úsměvem. Je skvělý, když jsou všichni po smrti? Blbče. Baghý se ale netvářila nijak smutně, třeba z toho měla opravdu radost? Tlapky je nesly opět přes nekonečnou planinu, kožichy promoklé. Norimu to ale nijak nevadilo; bylo to lepší, než se trápit ve vedru. Pak došla řeč na jeho zážitek u jezevce.
Nori se zamyslel, než odpověděl: „Víš, že ne?“ Svého děda neznal, ani ho nikdy neviděl. Věděl o něm jen z vyprávění, které nebylo nijak milé. Pak si vzpomněl na to, jak mu starý vlk prozradil, že si jsou velmi podobní. Možná byl taky černou ovcí rodiny? „Nic moc, ale byl to příjemnej pokec... Slíbil mi, že mi příště poví o tom, jak nabaloval vlčice,“ uchechtl se pobaveně. „Ach! No jo, málem bych zapomněl,“ vyhrkl, jakmile Baghý zmínila smečku, na jejíž hranicích ho nechala čekat samotného.
„Prej se ta smečka jmenuje Sarumenská. A potkal jsem jednoho vlka, Newlina,“ prozradil své menší kamarádce. „Chtěl, abych mu říkal New... Nakonec jsem se rozhodl je jenom varovat,“ pokrčil vranými rameny, zatímco se soustředil na cestu skrz houší.

» Křovinatý svah (řeka Mahtaë - jih)

Nori měl buď ohromné štěstí, nebo pro něj pracoval vesmír a sestavil planety tak, aby se jeho myšlenky uskutečnily. V mlze, kterou déšť vytvořil se zničehonic objevila Baghý. Nori vyskočil na nohy a vesele zakmital ocasem. Opravdu to byla ona!
„Zrovna jsem na tebe myslel!“ vykřikl nadšeně. Zdálo se, že ho jeho kamarádka viděla ještě radši, neboť se k němu přiřítila a rovnou na něj skočila. Povalili se tak do mokré trávy. Nori hravě vyštěkl a zoubky lehce pocuchal Baghý srst na hrudi. Mokrá zem příjemně chladila a Nori se v trávě pro jistotu ještě pořádně vyválel. Slastně u toho zabručel, než se vyškrábal zpátky na nohy a oklepal se. Baghý se mu mezitím omlouvala, ovšem povídání o jezevci jej donutilo vykulit překvapeně očka. „Cože?“ vybafl na ni a rozevřel oči ještě víc. „JÁ HO VIDĚL TAKY!“ zakřičel a začal kolem své kamarádky splašeně poskakovat. Měl radost! „Já zas... já zas viděl svýho děda!“ řekl nadšeně. Bez váhání vlčici následoval, musel jí všechno povědět.

» Velké houští (Náhorní plošina)

« Ježčí mýtina (Tenebrae)

Nori běžel bouřkou pryč. Černý kožich políbený deštěm už nehořel horkem. Alespoň nějakou výhodu ta těžká mračna, která si to lebedila na obloze, měla. Nori se přebrodil přes další řeku; bylo mu jedno, zda se u toho smočí ještě víc. Vlastně řeku přeplaval rád. Mohutně se na druhém břehu oklepal a běžel dál. Skoro by se zapomněl držet Baghý stopy, jenže... ta mu nějak zmizela. Nori se zastavil.
Nacházel se na rozlehlé pláni a po Baghý ani památky. Dokonce i déšť ustával a bouřkové mraky se přesouvaly pomalu dál. Nori se posadil, aby si na chvilku odpočinul a popřemýšlel, kudy se vydat. Možná zamířila zpátky do Borůvkového lesa? napadlo jej. Nápad ale zavrhl, přeci by se nevracela s prázdnou. Nori si povzdychl a začal si svůj mokrý kožíšek upravovat. Jazykem uhladil všechny odstávající chloupky a zároveň se snažil nenabrat si do tlamy chlupů příliš. A tak tam seděl, olizoval se a čekal na kdoví co.
„Baghý!“ zakřičel na celou pláň. Třeba odněkud záhadně vyleze..

« Jezevčí les (Eso)

Nori běžel stejnou cestou jako předtím. Byl tu cítit Baghý starý, ale i nový pach. Musel se trochu víc soustředit, aby čapl ten správný, a pak se rozeběhl dál. Podařilo se mu překročit vodu, která protékala kolem lesa s jezevcem a pokračoval přes rozlehlou mýtinu. Cíle měl nyní dva: 1) Najít Baghý a 2) Nají něco k snědku. Bylo mu líto, že tyhle dvě věci nemohl spojit dohromady, hned by to bylo mnohem jednodušší! S pochechtáváním nad vlastní myšlenkou si to ťapkal přes mýtinu, která byla prorostlá různými květinkami. Zelená tráva ho laskala po srsti a kdyby mohl, nejradši by se do ní svalil. Jenže to pitomý sluníčko!
Nori věnoval hořící kouli nevraživý pohled. Ačkoli se kolem ní ochomýtalo stále víc a víc dešťových mraků, černý vlček mohl vidět, jak se na něj vesele šklebí. Zachránil jsem tě a tohle je tvůj vděk? pomyslel si trpce na účet Slunce. Opět se mu hůř dýchalo, to dusno bylo téměř nesnesitelné. Musel kvůli tomu i zpomalit. Už se přes mýtinu neřítil jako neřízená střela, běžel jen lehkým poklusem. Horko, které světu panovalo se mu zažíralo do srsti, do jeho krásného černého kabátku a tam si lebedilo. Ani oklepání Norimu neulevilo od vedra. Musel proto běžet s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem.
Plesk! O čumáček se mu roztříštila obrovská, tučná kapka. Až hlavou divoce zatřepal. Za chvíli první kapku následovaly její věrné přítelkyně — protože nikdy to neskončí jen u jedné. Nori si povzdychl. Zase budu celej mokrej... posteskl si. Na druhou stranu byl rád a doufal, že jej déšť zbaví toho úmorného horka. Rozpršelo se rychle. Vzduch se však neochladil, pořád bylo dusno. A zatímco se o černého vlka rozbíjelo nespočet nových kapek, vysoko nad jeho hlavou dunivě zahřmělo. Měl bych se někam schovat... Nebo mě to sežehne, pomyslel si suše. Na mýtině byl totiž sám a na les poblíž nesázel. Nasucho polkl. Ani toto nebyl způsob, jakým by chtěl odejít.
A tak se brodil hustým deštěm, který kolem vytvořil dokonce mlhu. Nori se však cítil lépe. Horko jej opravdu opustilo a slané kapky příjemně chladily. Napůl naštvaně a napůl vděčně se zadíval na zataženou oblohu, která nyní plakala. A jak! Kromě šlehajících blesků a ohlušujícího hřmění, se z nebe snášela lavina kapek a déšť se brzy změnil v dlouhé liány.
Nori zrychlil. Chtěl se odsud dostat co nejrychleji pryč a najít úkryt (a Baghý).

» Středozemní pláň (Řeka Tenebrae)

« Jezevčí plácek

Nori, nabitý novým elánem, běžel... Kam vlastně běžel? Nezastavoval se, pokračoval dál, měl hlavu plnou toho, co se právě stalo. Opravdu se mu to jen nezdálo? Nori zatřepal hlavou; byl by se i kousl do tlapky, aby se přesvědčil, ale něco mu říkalo, že si to nevymyslel. Tak či onak, příhodu s jezevcem si bude pamatovat ještě dlouho. Ani neměl čas si s tou černobílou potvorou víc promluvit a zeptat se ho, co to bylo za čáry. Možná iluze? napadlo jej, zatímco běžel lesem. Šikovně se vyhýbal všem stromům i vyčnívajícím kořenům.
Nebo to s iluzemi nemělo pranic společného? Pro Noriho to byla záhada, kterou se snažil ve své hlavě rozlousknout. „Baghý... byla tady taky?“ zamumlal si pod vousy zamyšleně. Cítil ji tu, musela tudy procházet. Potkala se konečně se svým bratrem? zajímalo ho. Musel ji najít. Bůhví, kam se zase zatoulala! Nori si vyčerpaně povzdychl. S takovou nic neulovíme... pomyslel si a kysele protáhl čumáček.

» Ježčí mýtina (Eso)

« Jezevčí les

Ta malá potvora Noriho vedla dál, hlouběji mezi stromy, kde stromy kupodivu vlastně vůbec nerostly. Uprostřed lesa se rozprostírala malinká mýtinka. Zelená, dlouhá tráva se hravě ovíjela kolem Noriho nohou. Všude rostlo nespočet barevných květin, mezi nimiž dominovala bílá sedmikráska. Místečko to bylo malebné, ovšem proč jej sem jezevec dovedl? Možná chtěl jen získat víc času, než se po něm Nori vrhne? Černý vlk naklonil zvědavě hlavu do strany a černobílé zvířátko nespouštěl z očí. „Tady žiješ?“
Jezevec se úlisně ušklíbl. „Kdepak! Tohle je speciální místo... pro speciální vlky,“ odvětil tajemně. Nori netušil, co tím jezevec myslel. Posadil se, chuť na lov jej přešla. Chtěl se ho zeptat ještě na něco, ale jakoby náhle zmizel. Byl prostě fuč! Nori se zmateně rozhlédl kolem sebe. Potvora... pomyslel si hořce a chtěl se zvednout k odchodu, když tu najednou... „Krucinál!“ vyjekl a polekaně přitom zalapal po dechu.
„Tos nečekal, co?“ zahihňala se postava před ním. Zčistajasna se před Norim vynořil starý vlk; starší než byla Baghý (a to bylo co říct). Měl podobné zbarvení jako Nori, jen s jiným uspořádáním šedivých odznaků. Na tlapkách mu prokvétaly stařecky šedivé chloupky, stejně jako v okolí čumáku a očí. „No, co tak blbě vejráš, kluku bláznivá?“ zaburácel vlk pobaveně. „Nepoznáš svého děda?“ mlaskl a lehce zavrtěl hlavou.
„D-Děda?“ zopakoval po něm černý vlček zmateně. Pak si vzpomněl na to, co mu Baghý o tomto místě pověděla. „Ach... Ty seš jenom duch...“ zamumlal a natáhl tlapku ke starému vlku. Štíhlá nožka jím lehce projela; kolem ní se tělo vlka rozplývalo jako mlha. Když tlapu znovu vytáhl, tělo se zocelilo.
„Ty hejsku jeden!“ zasmál se srdnatě vlk. „Jsi stejný jako já,“ podotkl s nostalgickým úsměvem. Nori tomu však nerozuměl. Proč se mu zjevil jeho děda? Ale jeho duch jako kdyby uměl číst myšlenky. „Přišel jsem ti povědět jednu věc... Moc dobře vím, co se v Pomněnkové smečce dělo. A je mi líto, že smečka, kterou jsem založil, takhle dopadla...“ zavrtěl hlavou a hořce si odfrkl. „Koneckonců, ty a Rin jste oba jako já... Ačkoli jste úplně jiní.“
„Rin...“ hlesl Nori tiše. Jak je to už dlouho, co svou sestru viděl naposledy? „Ničeho se neboj,“ konejšil jej starý vlk, „jistě se má dobře. Však se podívej na sebe! Nikdo nevěřil, že bys přežil sám, mimo smečku!“ Nori přikývl. Jeho nitra se zmocňoval podivný pocit. Radost? Vděčnost? Smutek? Nějak nemohl dát dohromady, co přesně to bylo, možná se to všechno mísilo v jeden nepojmenovatelný pocit.
„Náš čas je omezený,“ posmutněl starší vlk, avšak jiskra v oku mu pořád hravě žhnula. „Jsem rád, že sis našel tak dobrou přítelkyni! Kdy to spolu zalomíte, co?“ neodpustil si a škodolibě Noriho popíchl. Ten se ušklíbl.
„S Baghý? Ále... Chtěl bys jí dohodit?“ zavtipkoval zvesela. Poprvé za dlouhou dobu cítil, že není sám; že má ve své rodině nějakou oporu, byť je po smrti. Ale hej, copak tohle taky nebylo zajímavé? Nori zavrtěl ocasem. „Měl bych ji jít najít...“ řekl po příjemné chvíli ticha.
„Ach, jistě, jistě...“ přitakal starý vlk. Koutky tlamy měl roztažené do vlídného úsměvu. „Ještě se potkáme... A pak ti budu vyprávět o tom, jak jsem balil vlčice!“ slíbil mu a... zmizel. Stejně tak rychle jako se objevil, starý vlk byl záhy pryč.
Nori se postavil a s úsměvem na tváři se vesele rozeběhl pryč.

» Jezevčí les

// Snad to dává smysl... Kvůli VLA zkráceno.

« Ježčí mýtina (Říční eso)

Nori šel dál a dál a pomalu se přestával orientovat. Území, kterým procházel mu bylo povědomé, avšak nedokázal si vzpomenout, zda tudy opravdu někdy šel, či nikoli. Byl zmatený a začínal se bát, že se ztratil. Přimáčkl tedy čenich k zemi a začal poctivě stopovat. Matně si vzpomínal na to, jak jej to kdysi otec učil. Přimhouřil proto oči a soustředil se na Baghý pach. Někde tam byl a byl čerstvý. Jakmile chytil tu správnou stopu, napřímil se a běžel rovnou za nosem. Něco mu na tom však stále nesedělo.
„Hej, ty tam!“ ozvalo se za Norim. Černý vlk sebou polekaně cukl. To neznělo jako Baghý... Chvíli mu trvalo, než našel stvoření, kterému hlas patřil.
„Jezevec?“ naklonil hlavu a pak ho to trklo. „Kruci, že ty seš ten o kterým říkal Život Baghý?“ zamrkal na černobílé stvoření. Ono stvořeníčko stálo na zadních a pobaveně si Noriho prohlíželo.
„Baghý? Ach... Baghý!“ rozpomnělo si zvířátko vesele. „Nehledáš ještě někoho?“ vyptávalo se drze. Nori se ušklíbl. Něco na zub... Třeba tebe! Místo toho se však na jezevce sladce usmál a zavrtěl hlavou. „Ale kdeže!“ odvětil. Koutky tlamy měl stále roztažené do nevinného úsměvu. Ovšem pomalu se začal skládat k zemi do startovací pozice. Když po něm rychle skočí, mohl by být jeho... Ale jezevec se nenechal jen tak ošálit.
„Hej! Vím, o co se snažíš, ty padouchu!“ nařkl jej a celý se zakabonil. „Pojď se mnou! Jen pojď!“ vyzval ho místo toho a poklidným krokem se vydal hlouběji mezi stromy. Nori zmateně zamrkal. No jo... Vždyť ono to i mluví.
„Děsivý...“ zamumlal. Okamžitě si totiž vzpomněl na mluvícího zajíce. Byl však zvědavý, co si na něj jezevec přichystal, a tak se mlčky vydal za ním.

» Jezevčí plácek

« Sarumenský hvozd

Nori běžel po stopě své menší parťačky, která ho nechala u Sarumenské smečky. Jako obětního beránka, pomyslel si ublíženě. Netušil, kam se odebrala tentokrát, ovšem chtěl jí dohnat co nejrychleji! A zatímco běžel vpřed, přemítal nad opět nad vším možným. Nad novou tváří, kterou potkal, nad názvem nově objevené smečky, či nad tím, co se vlastně stalo v Borůvkovém lese. Mrtvý pohled Naomi mu utkvěl v hlavě a jako naschvál odmítal Noriho mysl opustit. Skoro jako kdyby se mu společně se zeleným plamenem vypálil do zadní části lebky. Cítil, že se toho výjevu už nikdy nezbaví.
Teď se divil, že Evelyn od Smrti vyvázla bez zranění. Nebo že od ní vůbec vyvázla... Ačkoli předtím cítil potřebu Smrt také navštívit, teď o tom silně uvažoval. Ale naopak. K té podivné fanatičce se mu vůbec nechtělo! Co když Naomi a zapálení lesa byla její zpráva? Komu? Možná nikomu... Možná samotnému Norimu.
Černý vlček se zhnuseně oklepal. Po zádech se mu plazil nepříjemný mrazík a mohl opět cítit, jak se mu chloupky na krku divoce ježí. Byť měl rád adrenalin a nebezpečí, Smrt byla úplně jiná liga. Nori si svého života cenil. Alespoň to rád tvrdil; možná, že si víc cenil svého kožichu, ale... po tom, co se stalo v Borůvkovém lese? Nori zběsile zavrtěl hlavou. Snažil se všechny obdobné myšlenky vyhnat pryč, jen ta Naomi zůstávala... Nasucho polkl a radši se soustředil na Baghý stopu.

» Jezevčí les (Říční eso)

Ani Baghý si nevšimla, že si to napochodovali rovnou k cizímu území. Až když do Noriho nabourala. Návrh, který však vznesl se jí asi moc nezamlouval a snažila se to uhrát na to, že se necítila dobře. Noriho očekávání povadlo, nestihl svou kamarádku ani zastavit. Malá vlčice si to odkráčela pryč, až Norimu zmizela pomalu z dohledu. Zůstal tak stát na hranicích lesa sám, tlama lehce pootevřená s nikdy nevyřčením „Prosím?“ Už zase mi zdrhla! povzdychl si v duchu. Kupodivu se na starší vlčici nezlobil; jen ho trošku zaskočila. To tu teď mám škemrat o pomoc SÁM? ukápla mu imaginární slzička. „Protože takhle mi každej hned uvěří...“ zamumlal si pro sebe, zatímco přešlapoval na označených hranicích.
Nějakou chvíli se nic nedělo, ovšem zanedlouho se mezi stromy vynořila světlá postava. Nori se postavil, napřímil se, co nejvíc uměl a pozvedl ocas do přátelské pozice. Pohled mu okamžitě padl na šedivého vlka se zvláštním žíháním a ještě zvláštnější ozdobou na hlavě. Málem by mu unikla i blyštivá ozdůbka, kterému vlkovi visela na krku. Netušil, zda si to k němu nakráčel ochranář, beta, či rovnou alfa smečky, ale ať to byl kdokoli, tvářil se mile. Co mile... Sálal z něj ozařující optimismus. Nori div nemusel přivřít oči při pohledu na žíhaného vlka.
„Zdravím! Já jsem Nori. A-A přišel jsem z Borůvkového lesa,“ oplatil mu stejnou mincí a svižně zamáchal ocasem. Na to, že si to k nim do smečky nakráčel naprostý cizinec, se tenhle Newlin tvářil, jako by byli nejlepšími přáteli od narození. Vypadá naivně, pomyslel si napůl škodolibě.
„Moc mě těší Newe!“ chytil se okamžitě jeho slov nadšeně. Newlin měl mnohem víc otázek než on sám. Norimu se však líbilo, že po dlouhé době mluvil zase s někým, kdo ho nechtěl při první příležitosti sejmout. A také se konečně dozvěděl, jak se jmenovala další místní smečka! Černý vlk přemýšlel, zda na svého nového kamarádíčka vyrukovat s původním plánem. Jenže to by ho Baghý nesměla nechat na holičkách. Nori se proto rozhodl pro plán B.
„Vlastně jsem vás přišel varovat,“ řekl a ohlédl se směrem k Borůvkovému lesu. „Možná jste si toho všimli, není to zas tak daleko, ale v našem lese hořelo. Samosebou že za to mohla Smrt. Vzala si i jednu vlčici, Naomi...“ prozradil Newlinovi. „To je vše!“ Musím najít Baghý...
Nori se na Newlina usmál a znovu zavrtěl ocasem. Sklízel se k odchodu. „Dejte si pozor a zase někdy, Newe! Rád jsem tě poznal!“ S tím se s vlkem rozloučil a poklusem se vydal směrem, kde Baghý zmizela.

» Ježčí mýtina

Nori o všem přemýšlel, kam však šlapal, přehlížel. Kde se vzala tahle úzká chodba? Kdyby díru přehlédl, stala by se nehoda. Zvědavosti plný rozešel se vpřed, nerad by však byl, kdyby napůl cesty v díře zabřed. Čím hlouběji se nacházel, na podivný liščí pach narážel.
„Kdo se mi to sem vloupá?“ ozvalo se najednou. Ach... Liška hloupá! vykoumal vlk noru tajemnou. Chlupy se mu na krku zježily, dvě pichlavé oči si jej v tu ránu střežily. „Zdravíčko, fešáku!“ Nori se rozhlédl — všude bylo květin jako máku! „Ty jsi taky obchodnice, nebo prostá podvodnice?“ Zeptal se s úšklebkem rezavé dámy. Všude měla různé krámy. Támhle kožešina, pak zas kost, to musela být radost!
„I ty hejsku! Já ti snad jednu lejsknu!“ ohradila se drze a popošla blíž k němu norou skrze. „Nejsem žádná podvodnice. A tady jsem domovnice!“ Výhružka to byla jasná. A Noriho napadl skvělý nápad jen tak zčistajasna! Popošel blíž k menší lišce. „Měl bych návrh!“ a koukl po žluté pampelišce. Květinka ležela opodál a Nori by jí hned chytře zaprodal! Životovi přeci! Ten si líně lebedil ve své jeskyni v kopcích kdesi.
„Vezmu si tuhle květinu a tohle setkání nezapomenu! Všem, koho potkám, povím, že jsem se setkal s obchodníkem novým! „Má fér ceny, nemusíte se bát!“ A uvidíš, jak dovedu s tvým obchodem zahýbat.“ Liška se zamyslela.
„Fajn! Ale běda ti!“ zakřičela. Nezapomněla ani pohrozit mu tlapkou. To už se však Nori cpal ven dírou křivolakou. V tlamě si nesl žlutou pampelišku a už se nemohl dočkat, až všem poví, jak přelstil tuhle lišku!

« Řeka Tenebrae

Nori šel bezmyšlenkovitě podél řeky. Přemítal nad tím, na jakou kořist by se měli s Baghý zaměřit, jestliže chtěli nakrmit většinu smečky. Anebo zkrátka všechny, kdo pomáhali lesu, aby celý neshořel. Vzpomínal si, že tam zahlédl i Arcanuse. Mohutný černý vlk křičel na Blueberryho, aby zapálil vše kolem vlastní magií. To musel být odvážný krok — jak od Arcanuse, tak od jejich alfy. Norimu to žíly nijak zvlášť netrhalo, neměl s lesem takovou vazbu... Ale za prkénní situaci to považoval; bylo to neštěstí.
Teď se museli s Baghý (na stará kolena) plahočit po krajině a hledat vhodnou oběť, ze které by se mohli všichni nažrat. Nemělo by to bejt navopak? fňukal v duchu. Nori se celý tetelil blahem, když si představil, jak se o něj smečka hezky postará. Samosebou, že by přidal tlapku k dílu, ale až tak? Skoro zapomněl jaké to je — patřit znovu do smečky. Ne že by mu to bylo hodně proti srsti, ale v duchu jej začal nahlodávat červíček pochybností. Udělal jsem správný rozhodnutí? vyvstala mu v duchu myšlenka. Hned na to však divoce zatřepal hlavou. Měl po boku Baghý, jeho parťačku! Stali se kamarády teprve nedávno, avšak Nori si starší vlčice cenil. Byl rád, že měl po boku někoho takového. A teď spolu mohli být i ve smečce! Copak to nebylo dostačující?
Z hloubání jej vytrhl až známý a zároveň neznámý pach. „Sakryš... Hranice?“ zastavil se těsně před vstupem do zalesněného hvozdu. Zmateně se rozhlédl kolem. Tady už jsme jednou přece byli, došlo mu vzápětí. Nori nerozhodně přešlápl a s nastraženýma ušima se posadil. Co teď? naklonil hlavu ke straně. Poté se ohlédl po Baghý.
„Můžeme se poptat místních,“ navrhl. „Řekneme jim, co se stalo — a pokud nejsou úplní ignoranti, určitě si všimli, že někde hoří. Navíc smrdíme jako důkaz,“ ušklíbl se ironicky. Mohli by jim pomoct; říct jim kudy kam, kde co a tak. Nebo jim rovnou hodit kus zásob rovnou do pracek...
Nori nečekal na odpověď. Zhluboka se nadechl, krátce si odkašlal a zavyl. Snad se brzy někdo ukáže. (A nebude je chtít okamžitě zakousnout.)

// Domluvená (kraťounká) hra s Newlinem. (VLA)