Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velká houština přes Mahtae (manipulace s Wizku povolena)

Vlček se držel za sestřičkou, doslova, za oháňku, a nechal se vést, zatímco ona jim cestu prorážela s hořícím klackem v tlamě. Když přešla noc a pominul největší chlad a Nickolase už nebavilo mít v tlamě její ocas, pustil se a ladným tanečním krokem hopsal vedle ní. Byl rád, že přežili a neuhořeli v tom houští. I když ho pořád trochu děsila ta hořící větev, co Wizku stále držela v tlamě. Ale teď už byli v mnohem otevřenějším lese, takže kdyby se tu rozhodlo něco chytnout... prostě by utekl! Jo, to byl jeho plán. Ale zatím, protože nic nehořelo a sněhu ubývalo, si užíval volnost, kterou mu tenhle prostor dopřával. Protáhl si tlapky a pobíhal hyperaktivně kolem své sestry. "Dokázali jsme to, Wizku! Juhuuu, jsi jednička! Teda jsme, jsme jedničky!" zazubil se na ni a vyhodil do vzduchu trochu sněhu z hromádky, co se tu ještě povalovala. "Za chvilku bude jaro, není to skvělý? Já se tak těším, všechno bude růst a vonět a-" ne a ne zavřít zase jednou tu svoji chlebárnu, naštěstí už na něj sestřička byla zvyklá. Byl však tak moc zabraný do těšení se na teplo, až mu úplně přelétlo přes hlavu, že jsou v lese, který někomu patří a měli by se tu chovat úplně jinak...

LORNA | březen 1/10

Byl krásný den. Ideální na posedávání u vody a obdivování sebe sama na ničím nerušené vodní hladině jezera. A přesně to také černobílý - vlastně teď už modrobílý vlk dělal. Když jste totiž měli kožíšek tak krásný, jako on, byl takový ideální den vždycky. Vlček vždy tak trochu záviděl všem ostatním, že ho můžou vidět a obdivovat, kdežto on se může obdivovat jenom v nějakém odraze.
Prohlížel si zrovna svou promodralou srst, když okolní klid narušil rachot, křik a... proč to znělo jako nějaký pták? Vlček zdvihl hlavu od vody, aby uviděl, jak se k němu doslova řítí rozzuřená labuť, která se zjevně rozhodla pozměnit jídelníček a přidat na něj vlčata. Nickolas se polekal, rozhodně se tomu opeřenci nechtěl připlést do cesty, ještě by mu pocuchal perfektně srovnanou srst! Nebyl sice želva, ale instinktivně se přilepil k zemi a schoulil do pomyslného krunýře, který pochopitelně neměl. Ať to v tu chvíli zapříčinilo cokoliv, voda, u které se krčil, se zvířila a vytvořila obří vlnu, která sebou práskla o břeh a zmáčela jak labuť, tak vlče, které před sebou pták hnal. Jen místo, kde se krčil modrý vlček, zůstalo takovým netknutým suchým ostrůvkem.

Wizku sice tvrdila, že se vlček u Života přemlouvat za ní nemusí, ale ten měl vlastní hlavu. Samozřejmě, že pro svou sestřičku udělá cokoliv, včetně tohohle! A Život byl hodný, takže ho vyslyší. A pak budou přátelé všichni! Byla to krásná představa, co se modrému vlčkovi formovala v hlavě. A protože se soustředil víc na ni, než na to, co se momentálně děje kolem, škubnul sebou, když se u nich najednou objevil oheň, až u toho do své drahocenné sestřičky strčil. Nechtěl přeci, aby mu jeho krásný fešný kožíšek ohořel! Wizku ale z toho ohně nebyla překvapená, a tak si dal říct i on a z uctivé vzdálenosti se hřál. Postupně bylo znát, jak mu teplo z plamenů rozpouští zbytky obezřetnosti a jen si užívá, že už nemrzne.
"To je dobrý, že ano? Že může tohle křoví jen tak vzplát a zahřát nás," brouknul spokojeně jen proto, aby mu za pár dlouhých vteřin došlo, co to znamená. "Tohle křoví... může vzplát! Wizku, Wizku, musíme pryč! Můžeme uhořet!" začal panikařit a vytvářet tak mnohem nebezpečnější situaci, než ve které byli původně, když se zmateně točil a nekontrolovatelně máchal oháňkou nad ohněm. Wizku čapla část ohně do tlamy a rozhodla se vyvést je ven a Nickolas, jako poslušný bratříček nic nenamítal. Zejména pro to, že jako druhou možnost viděl, že tu prostě uhoří. "Držím se!" zahlásil a zakousl se - jemně - Wizku do ocasu, protože si její instrukce pochopitelně přebral až moc doslovně. Na to se nechal vlčicí vyvést z houští do širého, sněhem zužovaného světa...

// Buk přes Mahtae

lot 2/5

"Je to tu trochu zarostlé, no," přiznal vlček a na rozdíl od své sestry větve nepokoušel, ale elegantně se mezi nimi proplétal jako by jeho tělo nemělo kosti. "Ale alespoň tu nefouká, víš. Venku byla strrrašná zima," zaklapal tesáky, aby tomu dal ten správný důraz. Wizku však už měla nápad, co dál. Ha! Nickolas věděl, že se na svou sestřičku může spolehnout! Celý se nad tím nápadem rozzářil. "Říkám, že určitě! Tedy, pokud myslíš lepší les. Lepší houští asi nepotřebuju, cuchá mi to kožíšek," postěžoval si. A když byla řeč o kožíšku, neopomněl ho jak se patří předvést a ani málo místa kolem nich mu v jeho manévrech nezabránilo.
Wizku naštěstí o Životovi věděla, takže si byl jistý, že ví, jak velká věc to je. A taky se podle toho tvářil. Jeho sestřička jej dokázala jak se patří ocenit a za to se jí vděčně otřel o krk, jako by ní chtěl také kousek té své úžasnosti zanechat. I když ona byla skvělá už jen tím, že byla jeho sestra, přeci. S tím se nedalo nic dělat, to už bylo v krvi! "Že ano! Nikdo si nedovolí říct ne kamarádovi od Života!" zubil se. "Mohl by být i tvůj kamarád, přemluvím se. Bude tě mít rád," navrhl neviňoučce a stočil očka k ozdůbce na své noze. "Viď! Ale to je tím, že je tvůj!" prohlásil a obratně ho z nožky sundal. "Staral jsem se o něj moc dobře, fakt! Podívej," a vnutil ho Wizku před čumák, aby mohla péči o její ozdůbku posoudit řádně z blízka.

lot 1/5

Nickolas se zatvářil jako to nejnevinnější stvoření pod sluncem, což dost možná také byl. "Nejsem v Sarumenu, no... to není tak lehké, víš. To není o tom, že já nejsem tam, ale že Sarumen není tady!" snažil se vysvětlit své sestřičce velmi logicky a při tom se tvářil, že to maximálně dává smysl. Protože přeci nemohl na rovinu přiznat, že ho od začátku zimy prakticky nemůže najít. Může se celá smečka i s lesem jen tak vypařit? Začínala to být varianta, nad kterou by měl také zauvažovat.
"Já vím, kdybys mě chtěla vyhodit, přeci mě nehledáš!" zavrtěl rychle ocáskem, protože nečekal, že svým prosebným kukučem Wizku takhle... vyplaší? To nechtěl, ne ne ne! A pak mu to došlo. "Wizku, koukej, vidělas tohle? Podívej!" vyžbleptnul překotně a snažil se jakože parádivě předvést ve svém novém kožíšku na tom mále místa, které tady mezi křovinami a sněhem bylo. Ostatně, jako by ta modrá snad na poprvé přehlédnout šla... "Hezký, viď? To mám od Života. Jsme teď kamarádi! Víš, kdo je Život, že jo?" Potřeboval se ujistit, že to ví. Že ví, že jí právě řekl, že jeho nejnovější kamarád je doslova bůh.

Vlček se stočený do sebe klepal ve své provizorní skrýši, ale bez působení toho úporného ledového větru mu brzy začalo být... ne teplo, ale snesitelně. Už se přestával třást a začal zase vnímat okolí a radost, že prostě je, když ho najednou zaplavila radost asi tisíckrát větší. To když zaslechl své jméno. A to jméno pronesl někdo hlasem jeho sestry. Tedy, pochopitelně, to musela být jeho sestra!
"Wizku?!" vyhrkl a doslova vystřelil hlavu z uzlíku svého vlastního těla, jen teda koukal přímo do závěje. Musel se otočit, aby skutečně viděl, kdo ho našel. "Wizku!" vyhrknul znova, tentokrát už koukajíc na známou tvář černobílé vlčice. Během mrknutí oka se zvednul a vrhnul se na ni jako velká voda. Neměla šanci uniknout jeho mohutnému obětí. "Ty jsi tady! Tady! Já jsem tak rád, že tě vidím!" jásal a odmítal se od ní odtrhnout. Částečně pro to, že jí opravdu rád viděl, a částečně protože když se k ní přitulil, tak pěkně hřála. A jemu už dlouho chybělo nějaké to objetí.
"Co tady děláš? Jak jsi mě našla? Ne, počkat, já tě našel? Bydlíš tady? Ach ne, že já zase vlezl kam jsem neměl," bědoval, ale nejspíš ho to zase tolik netrápilo, když charakteristiky mlel páté přes deváté. "Ale teď mě vyhodit nemůžeš, venku je strááášná chumelenice. Přeci bys za brášku nechtěla sněhuláka?" vyvalil na Wizku svá nově modrá prosebná očka.

// Středozemní pláň

Jako by toho sněhu nebylo už tak dost, přes noc se pořádně rozsněžilo, až z toho byla pořádná chumelenice. Nickolas se brodil sněhem a prodíral větrem a bouří. Alespoň měl tentokrát dobrou výmluvu, proč šel úplně na opačnou stranu, než by měl jít. Tlapky už ho studily a začínal se postupně třást celý, i když ho normálně jeho huňatý kožíšek hřál velmi vydatně. Na tohle počasí to ale zjevně nestačilo.
Vlček byl však dítětem štěstěny a ani tentokrát na svého synáčka ono štěstí nezanevřelo. Když už byl v nejhorším, doslova vrazil do zarostlého porostu, co se mu postavil do cesty. Nebo tu rostl dřív, to nezkoumal. Ale celý zmrzlý se rozhodl do něj najít průchod a tak urputně čumáčkem rozrážel větvičky, až se mu podařilo vyhrabat nějaké místo a tam vklouznout. Hustota porostu a stále se sypající sníh z toho udělaly takovou sněžnou skrýš, kde minimálně nefoukalo. Vlček se v ní stočil ve snaze se alespoň trochu zahřát. Už nebyl venku v té bouři. Už byl v bezpečí. Ale byl opravdu v bezpečí?

AK 5. Postav vlkuláka.

Zasněně se rozvaloval ve sněhu na zemi, až z toho usnul. Přesně v téhle poloze. A přesně v téhle poloze se také probudil, ráno, zapadaný sněhem, že vypadal spíš jako zasněžená strom s tím, jak mu trčely tlapky do stran, než jako vlk. Obrátil se a většinu sněhu ze sebe tak setřásl, a zbytek následoval, když se zvedl a patřičně se oklepal. Sníh v kožíšku mu nevadil, ale teď by nebyla vidět jeho úchvatná modrá barvička, kdyby si ho tam nechal. Nešlo nic, musel pryč.
Vlček se znovu ohlédl k lesu a všichni víme, na co myslel. Ale les byl z té dálky stejně opuštěný a prázdný, jako když usínal. Ale někde v něm, někde v tom lese byl. Král Asgaaru. Co vlastně musí takový vlk udělat pro to, aby byl králem? Nickolase to zajímalo a teď trochu zalitoval, že tak rychle odešel a nezeptal se ho. Vrátil by se tam raz dva, ale pochopil, že Král měl plné tlapky práce a tak mu chtěl ukázat, že mu rozhodně nechce další přidělávat tím, že by ho obíral v tak nelehkém období o drahocenný čas. Ne. Vrátí se sem na jaře, to už na něj určitě čas mít bude!
Myšlenkami byl však stále u Beliela a protože se za ním nemohl vrátit, rozhodl se mu přiblížit jinak a postavit ho ze sněhu. Pracoval tak nějak automaticky - hromádka sněhu a kupil a kupil a kupil, pak vytvarovat čumák, trochu do té hroudy vydlábnout mezeru, ať to alespoň trochu vypadá jako nohy a ocas. Uši bylo udělat nejtěžší, ale i s těmi si poradil. Něco mu na tom ale stále nesedělo, a tak začal hrabat. A hrabal fakt urputně, protože se prohrabal až k pevné zemi a vyškubal z ní trochu trávy, kterou položil sněžnému Belialovi na ocas. Tak, teď vypadal úplně jako on. Nickolas byl na svůj výtvor pyšný, tyhle věci mu fakt šli! Přál by si se tím hned někomu pochlubit, ale jak už se rozhodl, do Asgaaru se hned vrátit nemohl. Ale... vlastně jim toho sněhuláka postavil doslova za dveřmi. Takže si ho ještě naposledy prohlédl, zda mu to fakt tak sluší - slušelo - a zanechal ho tam s vědomím, že jej určitě najdou, až se vypraví z lesa ven.

// Velká houština

AK 25. Ochutnej padající sněhové vločky

// Asgaar

Vlček div z Asgaaru pozpátku nevycouval. Tentokrát ne snad pro to, že by byl zmatený, ale protože se nechtěl připravit o jedinou vteřinu, kdy měl ještě stříbrného vlka na dohled. Něco na něm jej nutilo se dívat. Zírat. Viset na něm pohledem. Na jeho lesklém stříbřitém kožíšku, na té odvážné zářivě zelené, která varovala, ale zároveň budila respekt. A tak na autopilota kráčel do zimy, do sněhu, do volného prostranství a ven z lesa, zatímco oči stále ještě upíral mezi stromy a díky jeho velmi živé představivosti mu přišlo, že tam vlk stále stojí. Kouká na něj, jako by se ujišťoval, že fakt odešel, přestože už to nebylo nic víc, než vidina v Nickolasově hlavě.
Couval tak dlouho, dokud se mu ve sněhu nezapletly tlapy a on si z toho nedřepnul na zadek, stále s tím polovičatým výrazem na čumáku nemohl Beliela dostat z hlavy. "Heh," vyšlo mu jedině z tlamy, než se celý zpomaleně povalil do sněhu a párkrát se obrátil sem a tam v měkké zimní přikrývce. Nakonec se ustálil v poloze na zádech a blaženě koukal na šedou zamračenou oblohu, odkud se k němu snášelo miliony drobných vloček. Vlček ale jako by je nevnímal, byl vězněm svého vlastního snění. Pootevřenou tlamičkou mu pár vloček vklouzlo na jazyk a on si jen automaticky pomlaskal, než ji znovu otevřel a čekal na další, aby pohyb zopakoval, ale rozhodně nevnímal, jak by se mu rozpouštěly v tlamě nebo na horkém čumáčku, který místy vypouštěl teplé obláčky jeho dechu do vzduchu.

Vlček se třásl a krčil u boku černobílého, a moc nevnímal, co mu říká, protože se pekelně soustřeďovával na to, aby ho ty kroutící se větve nečaply a neodtáhly kdo ví kam. A pak? Pak se kroutit přestaly, křupání umlklo a z lesa se vynořil další vlk. Ladná chůze. Stříbrná srst jemně se vlnící ve větru, místy protkávaná magickou skoro až zářící zelenou. Nickolas na něj zůstal zírat, naprosto přehlížejíc fakt, že použil jeho jméno, aniž by se ho na ně nejdřív zeptal.
"Ty... jsi král Asgaaru?" vydechl vlček zpola opatrně, zpola s obdivem. Musel být. Skoro to totiž vypadalo, že stromy na jeho pokyn po vlčkovi přestaly šmatat. Až takový tu měl respekt. Sionn byl alfa, ale Belial? Belial byl král.
"Já... jistě, umím... umí se o sebe postarat," snažil se Nickolas přisvědčit ke slovům stříbrného vlka, ale nemohl skrýt, že byl částečně myšlenkami někde trochu jinde. Stále nemohl odtrhnout oči od toho lesklého perfektního kožíšku. Chtěl by si sáhnout, ale zároveň ho něco drželo zpátky. Jako by měl dostat ránu elektrickým proudem, kdyby se dotknul zdroje toho napětí. A tak jen chvíli mlčky užasle zíral, než ho ledový závan větru donutil se zachvět a probrat.
"Je mi líto, že jsem vás vyrušil v přípravách. Opravdu jsem myslel, že je tohle můj les. Asi jsem musel někde špatně odbočit," zazubil se omluvně a trochu křečovitě na Sionna, než skočil pohledem zpátky ke stříbrnému, jakoby z něj nemohl ani na okamžik spustit oči. A tím pohledem ho vyprovázel až do chvíle, než zmizel z lesa úplně. Div při té cestě ven v takových podmínkách do nějakého stromu nevrazil, ale štěstí bylo zjevně na vlčkově straně a další takové potupy ho uchránilo.

// Středozemní pláň

Nic netušící vlček si vykračoval lesem, když tu jeho pozornost upoutal jakýsi zvuk. Klidně by odpřísáhnul, že to nebyl žádný jiný vlk, ale ani obyčejné zvuky lesa, které tu slýchával. Listí přeci šumí a nepíská. A tohle bylo rozhodně pištění, a ne jedno. Opatrně se tedy sehnul k zemi, jakoby se snažil zmenšit, ale zase ne moc, aby se jí nedotýkal břichem a nedej vlku si od ní třeba neušpinil bílou srst, jak se tak nenápadně k tomu zvuku blíž a blíž přikrádal. Letmo pak nahlédl za větší keř, u kterého si byl jistý, že původce toho zvuku skrývá. A co tam uviděl, tomu se ani jemu samotnému nechtělo věřit. Tvorové tak maličtí, že by si je jeden spletl klidně s myší - a Nickolas určitě, protože lesní hlodavci rozhodně nebyli jeho hlavní expertíza - tam na drobném plácku mezi stromy pobíhali, mezi sebou si posílali šišku a celé to vlastně vypadalo jako nějaká hra. Asi do ní byli hluboce zabraní, když si nevšimli vlka pozorujícího je z vrchu, protože se samým údivem zapomněl schovávat. Tak je tam pozoroval a přišlo mu, že je ta hra vážně docela zábavná. Aby to Smrt vzala, že by si snad nechal takovou psinu ujít, zatím co se mu odehrává přímo pod nosem. Možná nad tím ale mohl trochu víc přemýšlet, protože hned jak ho to napadlo, vrhl se doprostřed toho, co nejspíš bylo hracím polem hlodavců, a ti se s vyplašeným jekotem rozutekli do všech stran. Nickolas tam zůstal docela osamocen, s líně se povalující šiškou u svých tlap. "Připomínám vám snad nějakou příšeru?" uraženě zamumlal vlček a s šiškou chvíli balancoval pod tlapou, než ji zvedl do tlamy a bez dalších okolků už se jeho kožíšek míhal lesem. Musel si přeci najít nějakého nového spoluhráče, kterému ukáže tuhle skvělou novou hru, kterou právě vymyslel!

Přidáno.

Autumn had all the colors one could ask for and many would claim it their favorite season of all, but not this boy. It wasn't that Nickolas didn't appreciate all the beauty this season had to offer, but with all its beauty came the real struggles with keeping your fur clean and fluffy, while the weather was... not that great for all that. So when winter took over, the little boy was not complaining. Frozen grass didn't hurt his appearance and better yet, it was allowed to truly shine once the land was fully covered in whine snow. No matter how much one tries, you just can't get dirty with snow, so easily sad, winter was made for him.
And it was one of these white winter days, when Nickolas was roaming the lands looking for something. Or more like someone. Of course he didn't forget about his encounter with the angel times ago and now he wondered where did the angel dissapeared to. Nickolas hoped for the snow to help him uncover this mystery since it was really easy to trace someone by the pawprints left behind, but the area he searched was empty. The only trail he could found was his own and it was only a matter of chance he didn't start to follow that one. It was one of these brighter days it seemed. Still, no sights of anyone, much less an angelic entity. Nickolas was slowly turning to leave, when an idea crossed his mind and he decided to leave a message for anyone else passing by. Hopefully, one potentional angel, too.
Not to demage the final outcome, he startet to run out of nowhere through the untouched piece of snow covered land, then leaped into the air and with a silent *thud* burried himself backfirst into the snow. He wiggled a little, creating some sort of an angel-like image in the snow. Now, if the angel crosses this path, he'll know someone is looking for him for sure! Now if only Nickolas could get back up without destroying the image... which he really could not without anybody's help. And so, if no one happened to came by, the wolf has most likely been just chilling in the snow ever since.

Nickolas si znatelně vydechnul úlevou, když mu vlk před ním oznámil, že žádnou bouli nemá. Jako by na tom snad závisel jeho život, a ne na dobrosrdečnosti a trpělivosti vlka před ním... "Do tvojí smečky?" zopakoval vlček, který zdálo se snad poprvé za celou dobu skutečně slyšel a vnímal, co se mu místní snaží říct. Zmateně se při té otázce rozhlédl kolem, jako by se probudil z divného snu a nevěděl, kde je. Ta druhá část tak docela nebyla jen jako. "Možná..." natahoval vlček svou odpověď, zatímco mu to v hlavince šrotovalo. Ale nedošrotovalo, protože se mu v ní místo toho rozezněl mohutný cizí hlas.
Nickolas zíral na zlověstně se kroutící stromy a naslouchal hřmícímu hlasu, který nevyhodnotil jako dvakrát přátelský. Zlobil se snad na něj? Když pak uviděl, jak se k němu sápají i větve, nezarazil se nad tím, jen se polekal a místo úprku se během mrknutí oka objevil po boku černobílého vlka, div do něj nestrčil. Třásl se a krčil se u něj, jako by se přes něj zlověstné stromy dostat nemohly. "Ztratil jsem se, o-omlouvám se! Půjdu-půjdu pryč, slibuju! Můžeš... můžeš uklidnit ty stromy... prosím..." koktal ze sebe Nickolas vystrašeně. Nejspíš předpokládal, že tím králem Asgaaru je tenhle vlk, když les označil za svůj, takže tohle všechno určitě mohl odvolat. Mohl, že jo?

Listopad 1/10 | Wizku

Pořád pršelo a pršelo a vlček na jednu stranu neměl vlhkost ve svém kožíšku rád, ale na tu druhou se nemohl prát s přírodními živly do nekonečně. Takže to vzdal a teď se řítil k jezeru a těsně před ním sebou plácnul do trávy a začal se v ní převalovat. Když už nemohl ten déšť zastavit, alespoň se v něm řádně omyje a nebude při tom muset lézt celý do vody.
A jak se tak překuloval, do čumáčku se mu vloudil známý pach. To ho přimělo v jeho žížalovitém kroucení přestat a zpozornět. "Wizku?" žbleptnul si překvapeně pro sebe a už se rozhlížel kolem, jestli svou sestřičku nezahlédne. Neviděl ji. Vyskočil na nožky a jal se jako profesionální stopař, kterým nebyl, po pachu, který za krátko odhalil to, co hledal. "Wizkuuu!" zvolal, když svou sestru uviděl vysedávat pod nějakým stromem, a rozeběhl se nadšeně k ní.

S prosebným kukučem nakopnutého štěněte upíral svůj zrak na černobílého vlka před sebou, jako by doufal, že mu řekne, že stromy ve skutečnosti rostou jako houby po dešti a vzhledem k tomu, jak za poslední dobu pršelo, mýtina skutečně zarostla. Jako by stačilo, že to vlk řekne a bude to pravda. Ale vlk to neřekl. Mýtina tu nebyla. Tečka.
Nickolas zůstal jako uvězněný v transu. "Žádná... mýtina..." pronesl polohlasně, zatímco zbitým pohledem sklouznul k zemi a rezignovaně se posadil. "To... to ale nedává smysl..." Jako by s neexistující mýtinou přestal existovat celý jeho svět. Už mu chyběl jen osobní depresivní mráček, jak tak ztraceně dumal, kde se stala chyba. Ale pak na něj černobílý zase promluvil. Nickolas k němu polekaně zdvihl oči. "Cože? Ne. Proč? Mám někde bouli?!" vyhrknul v nově nabyté panice a tak divně začal hlavou otáček, jako by si na ni snad sám mohl vidět, když se bude dostatečně snažit. Nutno podotknout, takhle to nefungovalo, takže si pak hlavu alespoň projel tlapkou, ale nic neobvyklého tam necítil. "Není tam nic, že jo? Nemám bouli, že ne?" Sklonil před vlkem hlavu, aby mu to pomohl zkontrolovat.