Příspěvky uživatele

// Nad kopci (přes Ještěrky)

Přesně, jak vlk očekával, žádná mrtvá srnka ani ubohý zajíc mu sami k nohám nepadli, a tak se musel zařídit jinak. Byla noc, to poznal podle toho, že byla tma. Ha! To byl dobrý začátek, ne? Pokud se dobře pamatoval, v noci vylézalo víc zvířat. Lišky a tak. "Když chceš ulovit lišku, musíš se chovat jako liška," špitnul si pro sebe radu, kterou mu nikdo nikdy v životě nedal, ale on se tvářil, že ano. Potichounku našlapoval - to on uměl, krůčky tiché, neslyšné, jako baletka - a u toho se krčil při zemi. Tedy, pokud se tomu, že sehnete hlavu a trochu se nahrbíte, dá říkat krčení. Přeci se tu nebude plazit po zemi, že. To už by se rovnou mohl válet v kdejaké špíně.
Asi není pro nikoho překvapení - kromě samotného Nickolase - že jeho lovecká taktika mu maximálně přivedla bolest do zad a ještě větší prázdnotu, kde teď mělo tkvít ulovené maso. Narovnal se, za ty záda mu to nestálo, a spočinul před hustým lesem, přes jehož porost se ani měsíční světlo neproplížilo. Byla tu jakože faktický tma. Beze sporu, to na Nicka udělalo dojem. A protože měl šeredně špatný odhad na vhodné prostředí pro ideální lov, vrhl se do jeho hlubin jako kachna do vody. "Ne, kachna ne, labuť," opravil vlk sám sebe a spokojen, že našel vhodné zvíře, které by se skoro mohlo svou bělostí rovnat jeho čistému kožíšku, se vrhl kupředu netušíc, kolik nástrah pro něj má tento les nachystaných...

// za hranicemi fantazie

Zima se pomalu loučila se světem a vládu předávala jaru, které měnilo sníh ve vodu, holým stromům dopřálo mladých pupenů a rozezpívalo ptáky po celém širém kraji. Gallirea, tak jak ji známe, se pomaličku, polehoučku probouzela opět k životu. Gallirea, jak ji známe, nebyla připravená na takový příval krásy a majestátnosti, které sem vkročila spolu se zbloudilými tlapkami jednoho načančaného černobílého elegána.
"Páni, další les!" Vlk snad nezněl ani zklamaně. Skutečně byl další hordou stromů a keřů, které ho provázeli na cestách po celý život, znovu a znovu uchvácen. Nebo byl už tak zoufalí, že doufal, že les a tající sníh znamená jídlo zdarma. Jídlo bez námahy, kterou neumí vynaložit, i kdyby na to měl dost sil. Šmátral tak po lese, čmuchal a čenichal, ale osud mu nepřál. To mladíka už drobátko znepokojovalo, jak se mu na tváři začal rýsovat zkřivený úsměv. Vyčerpaně si oddechnul. "Dobře se o sebe postatej, dobře se o sebe postarej... to já bych fakt rád, ale jak, když si tu všichni očividně syslí všechnu kořist lakomě pro sebe?" Vlk otočil hlavu a starostlivě si přejel tlapou po boku. "Vlci nemají ani ponětí, jak těžké je udržet si takovou srst bez pravidelného stravování," zabědoval, nepochopen celým širým světem. Ve skutečnosti neměli vlci zpravidla vůbec ponětí, jak si vůbec srst udržovat. Většina z nich podle toho pak vypadala. Ale Nickolas teď nemohl trucovat se svěšenou hlavou, musel jít dál, jelikož jeho monology začínalo čím dál tím častěji přerušovat kručení v prázdném žaludku. Začínal se obávat nejhoršího. Že žádnou čerstvě ulovenou nezabranou kořist nenajde a bude si ji muset obstarat sám...

// Zarostlý les (přes Ještěrky)