Příspěvky uživatele

Tak teda ještě jeden se hlásí!

// Zarostlý les

Nickolas kolem sebe za chůze rozhazoval cizí slovíčka, která pochytil od své nové kámošky a ůbec ho to netrápilo. Totéž se nedalo říct o Noře. Ale co se mu nelíbilo, na tom, že to říká? Ona to říká pořád, tak to nemůže být nic zlého, ne? Vlka to z nálady rozhodně nevyvedlo. Po dlouhém čase měl někoho na klábosení, kdo s ním už teď vydržel krafat dost dlouho a teď šli na lov! Byl štěstím bez sebe, takže si vlčice mohla kolem sebe šlehat hromy blesky, dokud by mu jeden z nich nezohavil kožich, asi by si jejího rozpoložení nevšimnul.
Zatímco se vlčice rozčilovala ve velmi vysokých tónech, Nickolas se široce usmál. "Tak mi je vysvětli," pobídl ji. "Když mi je vysvětlíš, už jim taky budu rozumět," broukl zlehounka a bezstarostně, jako by šlo naučit se nový jazyk ze dne na den. Další poznámka ho taky pobavila. Nahlas se zahihňal. Byla to legrace, ne? No jen pro jistotu se vmžiku ocitl po boku vlčice, kdyby fakt chtěla padat. Jen o fous do ní opět málem nevrazil. "Tak nepadej!" zaculil se s dobrou radou. "To by byla škoda kožíšku," dodal stále zvesela, ale už o něco vážněji, jelikož o srsti se nežertuje. Dokázal hned poznat, že vlčice určitě o svou srst pečovala, možná skoro tak dobře, jako on sám, a nepřál by ji, o nic víc než sobě, aby si ho někde vyválela. Musel na sebe dávat pozor, a teď i na ni, když byla jeho kamarádka.
Za krátko vystrčili oba čumáky na louce osvícené posledním denním světlem. Nickolas nelenil a hned svým odborným loveckým okem prozkoumal situaci. Zjisti, že - podle jeho vlastní slov - byla ta louka faaaakt velká a taky tu byly zvířata. Zubři. Ty poznal. Neptejte se jak. A tamhle v dálce možná viděl utíkat lišku. Nebo zajíce? Možná to byl list. No možností rozhodně měli dostatek, a tak se vlček spokojeně uculil. "Jak velký máš hlad?" zeptal se bezstarostně Nory, jako by klidně plánoval vrhnout se i na toho bizona, kdyby k tomu odpověď směřovala. Na té louce vypadali tak mírumilovně... Nickolasovi jistě nedocházelo, že přesto, že šlo o bíložravce, byla větší pravděpodobnost, že by ten zubr sežral jeho, než naopak.

"Heeej!" ohradil se dotčeně černobílý, protože možná byl trošinku opožděnější a jednodušší, ale rozhodně dokázal rozpoznat, když ho někdo urážel. Většinou. Někdy. Občas měl světlé chvilky, jasné? Bylo ale těžké dál oponovat, když měla vlčice pravdu. A tak si vlček jen vzdorovitě nafoukl tvářičky a vrhl na ni nepěkný pohled, jako by tím najednou měl získat všechny schopnosti superlovce. Ale hádejte co? To se nestalo. "Však... však já vím," zabručel ne moc spokojeně. "Ale ty seš teď taky tak trochu šlus ende," dodal, ať už to znamenalo cokoliv, a zamrkal na ni nevinnýma šedýma očkama, jako by se telepaticky ptal "tak co s tím uděláme, když jsme na tom oba stejně bídně?".
"S houbami to nemá nic společného," zastával se dál tvrdošíjně svého jména, "je vznešené!" To mu ke štěstí stačilo. Nebyl to vůbec nároční chlapec, vidíte? Ale jeho nová kamarádka si na náročnosti zjevně potrpěla a pokud něco Nickolas o přátelství věděl, tak to, že se o něj musí pečovat. V tomhle případě to znamenalo přistoupit na její hru. Však ten její Nicoli taky nezněl vůbec zle. Vítězství? Kdo by nebral takové jméno. "Vítězství, hm? Tak to by šlo," hlesl Nickolas uznale, a pokyvoval odborně hlavou, i když se mu jeho nejistota nejspíš úplně zakrýt nepodařila. Měl z nového jména... přezdívky, radost. To přátelé mezi sebou dělávají, ne? Dávají si přezdívky. Ale pořád se mu moc nelíbilo, jak vlčice mluvila o jeho opravdovém jménu. O tom si ještě budou muset promluvit. Ale ne teď, jindy. Až jim do toho nebudou skákat hrůzostrašné zvuky deroucí se z útrop jejich prázdných žaludků.
Vlk se hned rozzářil jak světýlka na stromečku, když Nora souhlasila s loveckou spoluprací. "Určitě budeš skvělá, rifiuto!" zazubil se povzbudivě, opakujíc po ní stále ty prapodivná slova, aniž by měl ponětí o jejich významu. "Takže, ehm-" důležitě si odkašlal a postavil se vzpřímeně, jakože ví, co dělá, "první věc! Musíme jinam. Tady je to děsný. Jakože tu není ani noha, kromě těch našich, že jo, ale taky je tu plno těhlech blbostí." Příhodně stál vedle jedné elegantně se k zemi svíjející liány a tlapou do ní názorně šťouchnul, až se rozvlnila. "Překážej," shrnul velmi stručně jejich nepraktičnost, než znovu přiskočil k Noře a strčil ji do ramene, aby ji snad pomohl nabrat počáteční rychlost potřebnou k pohybu kupředu. "Tak jdeme, jdeme, já vím kam!" naléhal energicky. A taky pěkně kecal, ale to nebylo přeci vůbec podstatné.

// Zubří vysočina

Inu, vlčice sice tvrdila, že je všemocná, ale pak se musela svést k zemi s pomocí stromu. Kde komu by to možná přišlo podezřelé, zhroutila se snad? Popravdě nevypadala, že by byla v nejlepší kondici, ale to ani jeden z nich. Nickolas však poznával tyhle mocenské manýry. Ano, takhle se velcí velevlci prostě projevovali, aby se odlišili. Aby všichni hned věděli, co jsou zač. A tak byl spíše zhrozen, než zklamán, když z vlčice narovinu vypadlo, že na tom není prostě dobře. Vlk stáhnul smutně uši k hlavě a poraženecky se shrbil do sedu. "Ne," brouknul, ale najednou mluvil o dost tišeji, než normálně. Proč asi. "Teda, ne moc dobře," aby jakože nevypadal jako úplně neschopný. "Ale udrží tě to naživu," oponoval, když se zmínila o krádeži mršin. Zněl smutně, jako by se ji snažil přemlouvat, ať tuhle část ještě přehodnotí. Nějak už viděl, jak umírá jen proto, že odmítá žrát mršiny a to by bylo moc špatný, však se z nich sotva stali přátelé, tak nemůže umřít.
Něco na způsobu řeči Nory způsobilo, že Nickolas visel na každém jejím slově. Nejen, že měla výrazný cizí přízvuk, ale mluvila půvabně poeticky, i když šlo zrovna o masivní vymýcení snad celé krajiny, a vlček se zájmem poslouchal. Byl tak unešený znělostí těch slov, že se zapomněl úplně ohradit, že není žádný capart, ale vážený Nickolas, jak už jí jednou říkal.
"Jméno cti?" zopakoval zaujatě. To byla další novinka. Teď už mu ale neuniklo, když se mu vlčice znovu uráčila jeho jméno pohanit. Dotčeně se načepýřil. "Není divný," zaprotestoval, ale vyznělo to jako vzdorovité kníkání trucovitého vlčete. Nora mu ale vzala vítr z plachet, když mu představila jméno nové. Povolil rychle ve své trucovitosti a zase se zazubil. "Větších věcí, jo? Tak jo. A znamená to taky u vás něco? To moje jméno?" vyzvídal. Nicoli. To zní taky vznešeně, určitě to znamená něco vznešeného! A pak, jako by ho něco raflo do zádele, vyskočil energicky na nohy, a hupsnul k Noře, div ji nárazem neshodil na zem. Nebo shodil. Dostal totiž geniální nápad. "Můžeme něco ulovit spolu! Ve společném lovu jsem dobrý!" Už zapomněl na ten drobný detail, že ve společném lovu byl dobrý jen tehdy, pokud byl dobrý a schopný jeho parťák.

Jedna z dalších věcí, které tomuto velmi, velmi bystrému vlčkovi neuniklo, bylo jak neskutečně zvláštně ta vlčice mluvila. Někdy normálně, někdy najednou úplně dramaticky vykřikla. To se mu líbilo. A navíc se teď ukázalo, že se ho ptala na úplnou blbost, protože sama už odpověď stejně znala. Ale on byl za to o něco moudřejší! "Culo?" zopakoval neobratně, "to je taky divný. Kdo ty jména vymýšlel?" Zhodnotil zcela nemilosrdně název zdejší krajiny, ale ten už naneštěstí napravit nemohl. Neměl čas se o to ani pokusit, protože do něj začala vlčice znovu něco hustit.
Nickolas na ni koukal se širokýma očima a rytmicky přikyvoval, jakože rozumí, dokud se za krátko jeho přikyvování nezměnilo v kroucení, jakože nerozumí. "Jak jako zakázaný? Ty jsi je taky říkala," upozornil vlčici taktně, "ale ty těch zakázaných slov používáš nějak moc." Poukazoval tím na zvláštní slůvka, které se často vloudila do její řeči.
Pak ta vlčice přiznala, že se jí Nickolas zamlouvá. Jako by o tom byly kdy nějaké pochybnosti, ale stejně mu to udělalo radost, jelikož to provedla v tom nejgeniálnějším stylu. Pasovala ho. Nickolase. Pasovala! Sice ho to její pasování málem zabilo, protože i když si to nejspíš neuvědomovala, skoro tím malým šťouchnutím vyrazila vlkovi dech, ale to Nicka teď vůbec netrápilo, jak se musel bolestí trochu stáhnout, ale ocáskem neúnavně kmital ze strany na stranu.
"Ha, tak jo!" zavýsknul si souhlasně, když se znovu narovnal. "Já budu kámoš všemocné Nory!" prohlásil s hrdostí. "A ty můžeš být taky moje kámoška, samozřejmě," ujistil ji, kdyby náhodou měla pochybnosti. "Takže ty seš Nora, hm? To je dobře. Nozdra by bylo fakticky příšerný. Nora je hezké jméno!" zazubil se na ni spokojen, že ve finále nemusí předstírat, že její jméno schvaluje. Také se mu zamlouvalo, že se označila jako všemocná a velevážená, protože proč by o sobě tak mluvila, kdyby to nebyla pravda? Tedy, někdy to vlci dělají, ale... Nora určitě ne. Vypadala velmi veleváženě, na to měl Nickolas moc dobrý odhad. A mít takovou všemocnou a veleváženou kámošku se vždycky hodí. Třeba by mu teď mohla ta její všemocnost něco ulovit.

Měl pravdu. Měl pravdu... jasně, že měl pravdu! A ta vlčice to narovinu přiznala, což Nickolas vzal jako jasné znamení, že je v pohodě a teď můžou být nejlepší kámoši. Protože nejlepší kámoši ti vždycky dají za pravdu! A když ne, prostě do nich hučte tak dlouho, dokud to nevzdají...
"Útvar? Jako zemi... jako kraj! Jak se to tu jmenuje? To tady má nějaké jméno? Já nevím, to mi nikdo neřekl, jak bych to měl vědět? Stromy nemluví, aby mi to řekli," pronesl černobílý pobaveně a skoro až hrdě, že ví, že stromy a kytky a jiné věci s vlky normálně komunikovat nemohou. To byla náhodou dost důležitá vědomost a určitě se podle toho dala odvodit jedincova inteligence. Představte si, jak hloupě by vypadal, kdyby tohle nevěděl. A Smrt to vem, koho zajímalo jméno téhle krajiny. Nickolase zaujalo něco docela jiného.
"Cosa No-co? Nostra? Co to je?" zajímal se zmateně. "To je tvoje jméno? To je docela divný, ne? Jak ti říkají? Cosa? Nostra? To zní skoro jako nozdra. Kdo by se chtěl jmenovat nozdra?" Zase už mu tlama jela a myšlenky se skrze ní řítily ven, místo aby zůstaly bezpečně v hlavě. "Já jsem Nickolas!" představil se energicky dodatečně a vesele zavrtěl oháňkou, zatímco čumáček mu hrdě vystřelil vzhůru. Byl na své jméno velice pyšný. A o to pyšnější, když ho mohl představit nějaké Nozdře. Ale třeba by jí mohl vymyslet přezdívku, aby mohla mít také pěkné jméno, jako on. Co on by pro své přátelé neudělal...

Vlk se zrovna plížil... nebo se snažil vymotat z jedné z lián, které tak příhodně visely a válely se snad všude. Opatrně přešlapoval, aby se do nich nezamotal ještě víc. V sázce byl čistota a uhlazenost jeho kožichu a pro tu by byl ochotný udělat mnohé.
Ha! Konečně se mu zadařilo a z tlapy sklepal poslední kořen. Vítězně pohodil hlavou, na něj si nějaký les nepřijde! I když, kdyby na něj nějaká vlčice z dálky nezahulákala, otočil by se právě na druhou stranu a napral to čumákem do mohutného kmene, takže... těžko říct, kdo koho přelstil. Teď ale zaměřil svůj pohled do tmy, ze které se vynořil černý přízrak.
Jelikož na něj vlčice hned necenila tesáky, vyhodnotil situaci jako adekvátní k tomu, aby tu zkrátka stál a zvídavě si ji prohlížel. Měla velmi výrazný hlas, ale její slova jako by nedávala smysl. Aniž by to černobílý vlk nijak vědomě ovlivnil, na tváři se mu usadil hloupoučký výraz, který jen podtrhl, když se mu hlava svezla ke straně a jedno ouško přepadlo též. V tom šeru se snažil rozpoznat, jestli se mu kvalita srsti té cizí vlčice snad jenom nezdá.
Pak, jako by nic, se narovnal pěkně do celé své výšky a kouknul vlčici do zlatých oček. "Jaké zemi?" nechápal. "Tohle je les."

// Nad kopci (přes Ještěrky)

Přesně, jak vlk očekával, žádná mrtvá srnka ani ubohý zajíc mu sami k nohám nepadli, a tak se musel zařídit jinak. Byla noc, to poznal podle toho, že byla tma. Ha! To byl dobrý začátek, ne? Pokud se dobře pamatoval, v noci vylézalo víc zvířat. Lišky a tak. "Když chceš ulovit lišku, musíš se chovat jako liška," špitnul si pro sebe radu, kterou mu nikdo nikdy v životě nedal, ale on se tvářil, že ano. Potichounku našlapoval - to on uměl, krůčky tiché, neslyšné, jako baletka - a u toho se krčil při zemi. Tedy, pokud se tomu, že sehnete hlavu a trochu se nahrbíte, dá říkat krčení. Přeci se tu nebude plazit po zemi, že. To už by se rovnou mohl válet v kdejaké špíně.
Asi není pro nikoho překvapení - kromě samotného Nickolase - že jeho lovecká taktika mu maximálně přivedla bolest do zad a ještě větší prázdnotu, kde teď mělo tkvít ulovené maso. Narovnal se, za ty záda mu to nestálo, a spočinul před hustým lesem, přes jehož porost se ani měsíční světlo neproplížilo. Byla tu jakože faktický tma. Beze sporu, to na Nicka udělalo dojem. A protože měl šeredně špatný odhad na vhodné prostředí pro ideální lov, vrhl se do jeho hlubin jako kachna do vody. "Ne, kachna ne, labuť," opravil vlk sám sebe a spokojen, že našel vhodné zvíře, které by se skoro mohlo svou bělostí rovnat jeho čistému kožíšku, se vrhl kupředu netušíc, kolik nástrah pro něj má tento les nachystaných...

// za hranicemi fantazie

Zima se pomalu loučila se světem a vládu předávala jaru, které měnilo sníh ve vodu, holým stromům dopřálo mladých pupenů a rozezpívalo ptáky po celém širém kraji. Gallirea, tak jak ji známe, se pomaličku, polehoučku probouzela opět k životu. Gallirea, jak ji známe, nebyla připravená na takový příval krásy a majestátnosti, které sem vkročila spolu se zbloudilými tlapkami jednoho načančaného černobílého elegána.
"Páni, další les!" Vlk snad nezněl ani zklamaně. Skutečně byl další hordou stromů a keřů, které ho provázeli na cestách po celý život, znovu a znovu uchvácen. Nebo byl už tak zoufalí, že doufal, že les a tající sníh znamená jídlo zdarma. Jídlo bez námahy, kterou neumí vynaložit, i kdyby na to měl dost sil. Šmátral tak po lese, čmuchal a čenichal, ale osud mu nepřál. To mladíka už drobátko znepokojovalo, jak se mu na tváři začal rýsovat zkřivený úsměv. Vyčerpaně si oddechnul. "Dobře se o sebe postatej, dobře se o sebe postarej... to já bych fakt rád, ale jak, když si tu všichni očividně syslí všechnu kořist lakomě pro sebe?" Vlk otočil hlavu a starostlivě si přejel tlapou po boku. "Vlci nemají ani ponětí, jak těžké je udržet si takovou srst bez pravidelného stravování," zabědoval, nepochopen celým širým světem. Ve skutečnosti neměli vlci zpravidla vůbec ponětí, jak si vůbec srst udržovat. Většina z nich podle toho pak vypadala. Ale Nickolas teď nemohl trucovat se svěšenou hlavou, musel jít dál, jelikož jeho monology začínalo čím dál tím častěji přerušovat kručení v prázdném žaludku. Začínal se obávat nejhoršího. Že žádnou čerstvě ulovenou nezabranou kořist nenajde a bude si ji muset obstarat sám...

// Zarostlý les (přes Ještěrky)