Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Jít chytit kapříka -

// Gejzírové pole

Je to pták? Je to netopýr? Či snad neidentifikovatelný černobílý objekt řítící se krajinou nadsvětelnou rychlostí? Ne. Je to Nickolas. A řítí se pomaleji, než světlo, ale do světla nemá daleko. Najednou byl mrštný jako had a rychlí jako... jako jiný had, ale dokázal tak dostat to nejcennější, co má, do bezpečí. Sebe.
Konečně se zastavil, když už se zdálo, že za ním přestala vybuchovat zem. Ani se nesnažil skrýt svůj zběsilý dech a od tlamy mu odcházely obláčky páry. S rozšířenýma očima kontroloval krajinu za sebou, jako by ho vroucí voda z podzemí měla pronásledovat. Hluboký nádech a výdech se vší úlevou, co na světě jeden má. "Fííha, tohle bylo ofous," upozorňoval sám sebe, aby si byl jistý, že to byla realita. Rád totiž takové momenty, kdy se až příliš přiblížil k nebezpečí, pokládal za představy. Nedělal to schválně, jenom to vytěsňoval a někdy měl světlejší chvilky, kdy si to uvědomoval. A zrovna teď nutně potřeboval, aby na to nezapomněl. Nic se mu nestalo a vroucí vodě nedá další příležitost, aby ho znovu dostihla.
Všiml si o kousek dál protékající řeky a neochotně se k ní vydal, aby zkontroloval svůj zevnějšek. Mohlo by ho utěšit, že řeka byla v mnohem horším stavu, než on, ale to nestačilo. Vlček si oblízl tlapu a sem tam si uhladil rozčepýřená místa. Jeden chlup za uchem ho dováděl pomalu k šílenství, protože ne a ne lehnout. A jak se tak průběžně v té řece kontroloval, zblýsknul v ní pohyb. Ryba. Hned měl zase tlamu plnou slin a na jeho tváři bylo znát, že svádí nelehký vnitřní boj. Nechtěl se namočit. Ale měl hlad, velký hlad. Oblízl si tlamu a očima prošmejdil břeh. Dá tomu šanci.
Pomalounku scházel dolů, až dosáhl okraje řeky a voda mu jen tak tak olizovala špičky tlapek. Váhal. A váhal tak dlouho, až se z něj stalo jen další těleso nehnutě existující u vody. Nebo nejspíš to si alespoň myslel malý kapřík, který se na ten nový objekt připlaval podívat. Pudy byly silnější. Kapřík připlul až ke břehu a váhání bylo ta tam. Nickolase přemohla přirozená divokost a vrhl se do vody. Celý. Zahučel tam jak balvan a voda se rozprskla všude kolem. A pak cákala a cákala dál, protože vlček se snažil ve vodě najít rovnováhu. Když se konečně postavil, čekalo ho veliké překvapení v podobě úlovku v jeho tlamě. Pravdu dít, byl z toho stejně vykulený jako ta ryba, a tak tam a sebe chvíli přihlouple zírali oba, než se jal vlček z vody vylézt a vzal si zajatce s sebou. Ze zajatce se rychle stal kostlivec. Vlček ho slupnul na pár soust, ale teď mu byla pekelná zima. Nebo spíš nebeská zima? Prostě zima. Fakt velká, až se mu třásl každý koneček osamělé srsti po celém těle. Oklepal se, ale co mu to bylo platné. Vydal se tak dál s nadějí, že najde místo, kde by se mohl usušit.

// Křišťálová louka

// Kaskády (přes Východní hvozd)

Z lesa vyšel úspěšně nezpozorován a tak si mohl lehce vydechnout, přestože ještě zdaleka neměl vyhráno. Teď spočinul na nějaké pusto pusté pustině a jak jí tak přejížděl pohledem, usoudil, že k lovu úplně ideální nebude. Ne, že by byl na lov kdo ví jaký profík, i když on by vám tvrdil opak, ale i černobílý věděl, že na takhle prázdném a čistém prostranství nic neuloví především proto, že tu nic nenajde. Byl tu klid. Až příliš velký klid a vlček cítil ve vzduchu napětí, jako by se každou chvilku něco chystalo. Ale co? To měl teprve zjistit.
Normálně by se do neznáma nevrhal, ale stejně jako tu nebylo nic, co by ulovil on, tu nebylo také nic, co by ulovilo jeho. Přinejmenším to si myslel a tak vykročil ladným pohybem kupředu. Zem tu byla... jiná. Tichá. Jako všechno. A pak se to ozvalo. Zase mu kručelo v břiše. Ale jak tu byl sám, tolik na tom nesešlo, i když se pochopitelně i před sebou rád choval na jedničku. Jenomže pak to kručení pokračovalo. Na tom bylo něco zvláštního. Vlk se podezíravě podíval na své břicho, ale to mu nic neprozradilo. Doslova. Ten zvuk nedělalo břicho.
Blik.
Vlček se ohlédl právě v moment, kdy sotva pár krůčků za ním vylétl do vzduchu sloup vody. Horké vody, to mohl z té blízkosti vlček hned poznat. Horko, vlhko. Srst se mu z toho kroutila. To se mu nelíbilo. Jo a taky ho to mohlo pekelně poranit, to taky nebylo dobrý. Naštěstí v utíkání do bezpečí byl Nickolas mistr mistrů, a než by jeden napočítal... než by jeden vůbec začal počítat, už jeho silueta mizela v dáli, doprovázena ještě pár vodními sloupci.

// řeka Kierb

- Jít se podívat na zamrzlý vodopád -

// Východní hvozd

Nickolas se klidil z cesty kojotům, co možná šli jeho směrem a možná nešli nikam. Sám na sebe byl však pyšný, že uchránil svůj kožich, na něj si nějací kojoti nepřijdou. A teď se vydral z lesa a zjevil se u vody. Už z dálky jí slyšel, ne že ne, moc dobře věděl, co ho tímto směrem čeká, ale nedal se tou vidinou zastrašit. Byla to buď řeka nebo kojoti a řeka po vás alespoň neskočí a v horším případě se vás nesnaží potrhat. I když... vlčkovi se rozlil pobavený úsměv po tváři, jak se sám rozveseloval vlastními představami v hlavě. Taková řeka, co útočí a chňape po vlcích, to byl ale nesmysl. Ale také to mohla být zajímavá historka - totiž, kdyby se to stalo někomu jinému, ne jemu. K čemu ale vlček došel, to nebyla jen obyčejná řeka. Voda tu burácela mnohem hlasitěji, než obyčejný proud v korytě.
Nickolas vystrčil hlavu zpoza stromů a nestačil žasnout. "Wow-wow-wow-wow-wooow!" div nehvízdal. Tak tomuhle, vlci a vlčice, vlčata všeho věku, se říká nádhera! Kdyby si tak tenhle skvost mohl přenést do smečky, to by všichni teprve koukali. Ale nemyslete si, černobílý nebyl žádný hlupák, už přenášení takového jezera musela být pěkná fuška, takže vodopád musel holt zůstat tam, kde ho teď objevil. Přesto se na něj nemohl vynadívat. "Sem bych měl všechny vzít," pokyvoval si pro sebe, "Nora! Nora by teda koukala! Jak se asi řekne vodopád v tom jejím jazyce?" dumal nad dávnou kamarádkou, ale dumání ho nikdy na dlouho nezabavilo. Neodolal a vykročil k vodopádu blíž. Proud sice stále tekl a on tak nebyl úplně zamrzlý, avšak místy díky tuhému nástupu zimy už se tvořily mohutné krápníky z rampouchů a promiňte, ale tenhle vlk si musí sáhnout! Došel k nim tak opatrně, jako by se ho měly snad leknout a utéct, kdyby ho zaslechly. Zvedl tlapu a jemně do jednoho zmrzlého tělesa šťouchl. Ne, nešťouchl, jen přes něj přejel polštářky. Zastudilo to víc, než sníh, ve kterém celý den a noc kráčel, ale vlčkovi se ani chloupek zimou nezatřásl. Možná nemusel hledat tu spadlou věc, kdyby se mu jen podařilo získat kousek tohohle. Maple by určitě byla nadšená, ale třeba to tu zná?
Černobílý se zase o maličko vzdálil a rozhlédl se kolem. Takovou krásu rozhodně muselo přijít obdivovat více vlků, ale teď tu nebyl jediný chlup. Chm, nevědí, o co přicházejí, pomyslel si a naposledy se toužebně na vodopád a jeho zmrzlé ozdoby podíval, než mu tuhle malebnou chvilku překazilo hlasité zakručení v břiše. Muselo být opravdu řádné, protože to vyděsilo i pár ptáků skrytých v nedalekém stromě. Teď byl Nickolas hodně rád, že tu byl sám, protože jinak by se studem propadl. Tohle nebylo zrovna elegantní. Pohledem zabloudil k vodě, která po pádu z vodopádu pokračovala dál. Sem tam v ní zahlédl pohyb a cítil, jak se mu v ústech chtě nechtě sbíhají sliny. Jenomže sotva udělal krok, a to prosím pěkně nechtěl k té vodě, ale od ní, pěkně mu to uklouzlo, až ho to vyděsilo. Ne, nejenže nemůže do vody, ale tady už vůbec ne. Muselo to být hrozně studené. A kluzké. A... a mokré. Vlček s maximální opatrností začal couvat, aby se dostal z nebezpečné zóny. Tady s ukojením svého hlasitého společníka nepochodí a tak se vypravil jinam, ale opatrně, skoro jako agent, aby nebyl zpozorován, protože nevěděl, kdy zase se společník rozhodně buransky ozvat.

// Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

- V noci pozorovat zimní oblohu -

// řeka Tenebrae (přes Esíčka)

Nemáte to lehký život, když máte pocit, že na vás záleží tolik věcí. A tolik vlků na vás spoléhá. A tolik jich ještě neví, že by na vás spoléhat mělo, že jste pro ně dobrý, ten správný parťák, rádce a poradce a kdesi cosi. Nickolas ale tohle všechno zvládal a zároveň si život vcelku užíval. Jen se ho zkuste zeptat a sám poví, že si z něho těžkou hlavu nedělá. Vždyť je to hlavně legrace a o tu jde. O legraci a o jeho kožich, samozřejmě. Pokud při tom trpí jeho kožich, legrace to není. A aby se neřeklo, že ostatním nepřeje, tak jejich kožíškům by se samozřejmě také nemělo nic stát.
Ale dost o cizích, když tu máte toho nejlepšího aktéra. Nickolas už věděl, že něco hledá. Měl pěkný seznam toho, co by měl najít, ale kde začít, kde začít. Nebyl to žádný hlupák, a tak mu trvalo pouze půl dne, než ho ke stopování napadlo použít čenich. On ale ve stopování nikdy moc nevynikal, to jste totiž museli ten čenich strkat do všeho možného i nemožného a to nebylo nic pro něj. Nebylo tedy s podivem, že ho nožky jen nesly dál úplně náhodným směrem, až dorazil do lesa. To mu také nepomáhalo, však ten les vypadal dost podobně, jako každý druhý, kterým prošel. Sarumen to nebyl, to věděl. Vzdal stopování, nebo na něj spíše kvůli jeho neužitečnosti rychle zapomněl, jak se poohlížel kolem a využíval k tomu svůj daleko lépe vyvinutý smysl - zrak. Tím prošmejdil co se dalo. Ten les nebyl ošklivý, mohl usoudit. Ale les nebyl tím, co hledal. Pokud mohl s jistotou říct - a to on nemohl, ale stejně se tak rozhodl - žádný vlk tu nebyl. Tedy kromě něj!
Dovolil si na chvíli odpočinout a usadil se do studené nadílky. Normálně by jen tak neposedával, ale sníh mu kožíšek nezamazával, takže se dalo říct, že v zimě toho naseděl víc, než po zbytek roku. Pohledem pak vklouznul na oblohu, ani si neuvědomil, že ji pozoruje. Myšlenkami byl zjevně někde ztracen a oči upíral vzhůru, kde jemně problikávala světélka a jen opravdu bystré oko se takovým nenápadným pohybem mohlo těšit. Teď už se přistihl, že nemyslí na nic a jen kouká, která hvězda zase ustoupí a která se rozzáří. Byla to hra na obloze a vlčkovi přišlo zvláštní, že po takové sněhové nadílce přes den se nebe stihlo takhle uklidnit a vyčistit. Stěžovat si však rozhodně nehodlal, čisté nebe v zasněžené krajině bylo na pohled ještě nádhernější, než takové nebe v létě. Za vlčkem se v dáli ozývalo tlumené vytí, které nepatřilo jeho druhu. Bylo dost daleko na to, aby ho to nevyděsilo, ale dost nepříjemné na to, aby ho to přimělo opět vstát. Společností nepohrdnul, ale o kojotí doprovod dvakrát nestál. Střety s takovými tvory nikdy nekončily pro jeho kožíšek dobře a tak se raději rozešel na opačnou stranu, než slyšel jejich jekot.

- Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl -

// Uhelný hvozd

Vlček si to vcelku rozzlobeným krokem štrádoval z lesa a přes louku. Kam měl přesně namířeno netušil, ale nezastavoval se, dokud mu to samotnému nedošlo. Nemá vlastní směr. Kam že to šel? Něco hledal... nebo nehledal? Když šel tímhle směrem, musel to být správný směr. Třeba až dojde kam ho nohy nesou, u cíle zjistí, proč zrovna tudy. A tak nezastavoval a prostě pokračoval dál. Zatím mu to vždycky vyšlo, no ne? Když si rozvzpomněl, kam ho jeho časté údajně bezcílné bloudění zavedlo.
Nebýt bloudění, nepotkal by... je. A po nich zase bloudil. A bloudění ho udržovalo v chodu. Kdyby zůstal na místě, už by tu jisto jistě nebyl. Ale on šel dál a vida! Jeho nožky sice nemluví, ale stejně ho zodpovědně dovedly na další dobré místo. Dovedly ho za Norou. A za Maple. A za celou Sarumenskou smečkou. Kdyby nebloudil tak, jak to profesionálně umí jenom on, nikdy by nikoho z nich nepoznal a to by byla škoda! Jak dlouho už to vlastně bylo? Před zimou? Po zimě? Vlček si musel přiznat, že pamatováka na tohle zrovna neměl. Ale vzpomínal si na mluvící vydru. A na medvěda, co hlídal vybrané jezero pro Sarumenský hvozd, než ho se Zor přijdou přestěhovat. A na drzí mluvící keř, na ten si teda hodně pamatoval! A taky na Malovaného, kterého hodně ten keř neměl rád. A pak šli ke Smrti, ale Smrt nebyla doma a... kde byl asi Malovaný teď? Nickolas zaklepal hlavou. Stále měl pocit, že by měl být rád, že je malovaný vlk pryč, ale už stačil zapomenout proč. A když už si nevzpomíná proč, možná to nebylo tak hrozné. A co když bude mít zase problém s tím keřem?
Vlček ve své paměti vylovil i spadlou věc z oblohy před nedávnou dobou. Hledal ji, nenašel. Kdo byl ten druhý, který ji šel hledat s ním? Třeba ji našel on. Snad z ní něco vzal pro Maple, jak slíbili. A Nickolas... Nickolas byl tady. Závodil a ani nevěděl o co s vlky, kteří nevěděli vůbec nic. Na ducha, co jim dělal nepozvanou společnost, už ani nevzpomněl.
Jak si to tak v hlavě promítal a přepočítával, byl to všeho všudy dobrý rok, plný spousty dobrých věcí a přátel. Nickolas byl za něj rád, ještě nikdy toho tolik nezažil! Tedy od doby, kdy... prostě byl rád. Proč by něco dělal jinak? Takhle to bylo tak akorát skvělé! Jediné, co to mohlo vylepšit, by byla Nora. Slíbila mu přeci, že ho naučí tu řeč! A taky musí najít Zor a přenést to jezero, aby mohl všechny v Sarumenu překvapit. A najít tu spadlou věc a dojít o tom vyprávět Maple. Pomaličku ho začalo děsit, jak se mu to nastřádalo, až samovolně přidal do kroku, aby všechno hezky stíhal, i když už byl ve skluzu snad od doby, co poprvé vykouknul na svět.

// Východní hvozd (přes Esíčka)

- Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Černobílý přiběhl a vůbec netušil, co se tady děje. Ne, že by se tu něco dělo. Popravdě se tady nedělo zhola nic a právě to bylo celé špatně. Odin ještě neměl nalezený další sklíčko a Coffee nebyla nikde k nalezení přesto, že běžela před ním. Tak ne, už taky doběhla. A taky neměla sklíčko. A pak se na ně ten nerudný vlk obořil, že jsou neschopní či co a odkráčel si. Vykašlal se na ně, prostě jen tak. Nickolas byl vlk mnoha úsměvů a poklon, mračit se byste ho viděli jen velmi vzácně a přesto přesně teď to byl ten případ. Nebylo to přátelské mračení, které vyprovázelo vlkovu zadnici do neznáma lesa. Vlček by se normálně zajímal, co ho žere a čím může jeho den rozjasnit do barevnějších odstínů, ale v tomhle případě na to neměl pomyšlení. Zlobil se. To už se zlobili dva. "Ať si jde, my ho nepotřebujeme!" pronesl rozhodně a aniž by se ohlédl, jestli má ještě stále na koho mluvit a ta vlčice ho také neopustila, vydal se rozhodným krokem na opačnou stranu, než zmizel Neruda. Vlastně by byla škoda, kdyby už tu vlčice nebyla, protože být svědkem takového rozhořčení se u černobílého poštěstí jen málo komu.
A že černobílý rozhořčený byl. Neruda nerudný mu zkazil pěkně náladu. Kdyby si nechtěl ublížit a příliš špinit tlapky, podrážděně by nakopával vše, co by mu pod ně přistálo. Takhle ale jen rázoval lesem a pomalu se uklidňoval. Do teď vlastně jenom šel. Možná vypadal rozhodně, ale poháněla ho zlost a netušil ani v nejmenším, kam jde a za čím. Až teď, když se opět zastavil, měl možnost si rozpomenout. Sklíčko, napověděl mu tichý hlásek v hlavě a vlček okamžitě začal stříbrným pohledem skenovat okolí, jako by zrovna tady mělo být a nikde jinde.
Zastavil se. Pohled mu upoutalo cosi, co se lesklo v hromádce sněhu nedaleko. Vlček se spokojeně zazubil. "Ha! Vida! Však já říkal, že si to najdu," pochleboval si pro sebe a jako panenka skoro po špičkách k lesklému předmětu docupital, sotva ve sněhu stopy zanechával. Popadl sklíčko do tlamy a... zrada. Nebylo to totiž vůbec sklíčko. Byl to kus ledu, Podezřele rovný, pravděpodobně rozbitý a odněkud odpadlý v tom správné světle vypadal úplně jako něco jiného. Teď už bylo pozdě na podobná zjištění. Vlkovi se chladný povrch okamžitě přicucnul na jazyk a ne a ne se pustit. "Me! Puf! Puf!" snažil se mluvit s ledovou překážkou v tlamě, jako by se jí snad dalo rozkazovat. Samo sebou, že nedalo, a tak si tam jen dál tvrdohlavě hověla v jeho ústech, zatím co vlčka se zmocňoval čím dál tím silnější diskomfort. Konečně zatřásl hlavou tak, že se mu povedlo led vyplivnout. A teplý dech z jeho tlamy měl na tom jistě také svůj podíl. Nickolas si srovnal zmražený jazýček v tlamě a zlostně se zadíval na místo, kam zbytek ledu odpadl. Tohle se přeci nedělá, takhle někoho tahat za jazyk! Už se ani nerozhlížel, zda někdo tu podívanou sledoval. Věděl, že je tu sám. A věděl, že už tu být nechce. Tohle sklíčko mu za to nestojí, on má důležitější úkoly. Například... například měl pocit, že určitě s sebou měl mít něco, co neměl ztratit. Ale kam se to teď podělo?

// řeka Tenebrae

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Vyrazil ve stopách svých společníků, co ho původně nechali v prachu. To od nich nebylo hezké, ale on je dožene. V dáli už před sebou zahlédl hnědý kožíšek a věděl, že běží správně.
Pak kožíšek ztratil z dohledu a najednou se ocitl v lese. A že to byl les s velkým L. Byl naprosto hustý. Doslova. Zarostlý a ne zrovna pohodlně přístupný. Taky vzduch se mu tu zdál o ně vlhčí a vůbec se mu to nelíbilo. Víte, co taková vlhkost udělá se srstí? A pak to uviděl. "Ha!" vyhrkl a popoběhl, aby se přidal k Odinovi. "Mám tě!" doklusal až k němu a rozhlížel se. "Kde je?" ptal se na vlčici, co jisto jistě vyběhla před ním, ale teď tu po ní nebyly ani stopy. To bylo zvláštní. Ale víc než vlčici potřebovali něco úplně jiného. Vlček tedy pokračoval v rozhlížení a pátrání, kde by se mohl skrývat další kousek sklíčka a doufal, že tentokrát nebude v obložení suchozemských ryb nebo vodních divočáků nebo něčeho podobného, protože kdo ví, co si tohle tajemné světlo dovede vymyslet.

Napjaté vyhlížení se černobílému vyplatilo, protože z houští se o pár chvil později skutečně vynořil další kožich, tentokrát toho tmavého. Nebyl úplně nejlepší společností, ale na tom teď nesešlo, protože měl to, co Nickolas potřeboval. Sklíčko! Nick pozvedl vesele hlavu a zavrtěl ocasem. Třeba si to Odin vyloží jako, že je rád, že vidí jeho a ne jen tu věc v jeho tlamě. Když k němu přišel, něco říkal, ale přes sklíčko mu bylo houby rozumět a tak se jen otočil a šel dál po pláni za ním. Pochopil, že teď asi musí najít to světýlko, kterému sklíčko dají.
Nalezeno!
A ta hnědá vlčice taky. Objevila se najednou vedle nich, ale Nick teď nespouštěl oči ze světýlka a tak se na příchozí ani neohlédl. Znepokojeně se mu zkřivil výraz, když zahlédl stav ostatních skupin. To nebylo fér, ne? Odina to zjevně popudilo a rozběhl se pryč s tlamou plnou příkazů. Coffee ho následovala a Nickolas ještě chvíli setrval na místě a pozoroval obláček, ve kterém už se vznášely tři sklíčka. Co když si vezmou prostě tyhle? Přidají je k těm svým a budou čtyři! Úkol zněl posbírat sklíčka, nikdo neřekl pořádně kde. Než se však vlk rozhoupal k činu, jeho spoluzávodníci byli ta tam. Vlček se začal zmateně rozhlížet a pak vyrazil za nimi, aby neremcali, že zdržuje. A co když bude při dalším získávání jeho dokonalá maličkost potřeba?

// Uhelný hvozd (přes Ohnivé jezero)

// Velká houština

Vlček se vymotal z houští na povědomou pláň. Než se ale jal rozhlížet, udělal přesně to, co by každý slušný vlk po takovém zápase udělat měl! Zkontroloval se, jak vypadá. Jen pár větviček si ještě ze srsti vytahal a pak spokojen se svým zjištěním pokýval hlavou. Byl se sebou nad míru spokojen. Suchozemským rybám utekl. Kroupám utekl. A jak se tak rozhlížel, i svým spolusoutěžícím utekl. Zatvářil se znepokojeně. Uznával, že to by mohl být trochu problém. Mrsknul pohledem odkud tušil zářící věc. Třeba mu přidělí nový tým, když ten jeho sežraly ryby. Nebo ho nechá jít samotného! Nickolas ani na chvilku nezapochyboval, že sám by to zvládl úplně stejně excelentně a nezapomněl u této chrabré myšlenky absolutně opomenout fakt, že při získání prvního sklíčka byl maximálně postradatelný. Co ovšem jeho roztěkaný mozeček ignorovat nemohl byl fakt, že to sklíčko teď u sebe nemá. Bude stačit, když světélku řekne, že ho viděl? Třeba když ho popíše, najde si ho už sám.
A tak, jak se černobílý snažil vymyslet, jak se z této šlamastiky dostat, s nadějí vyhlížel k houští, ze kterého se vynořil a doufal, že možná, ale jen možná se těm dalším dvěma také zadařilo uniknout. Nebo alespoň jednomu z nich a ten jeden bude mít, co potřebuje. To zatracené sklíčko.

// Ranský les (přes Mahtae jih)

Přebrodil řeku, že by mu kde která ryba mohla závidět. A stále se držel své zásady se neotáčet. Věděl, že není zrovna z nejrychlejších a klidně mohl mít pronásledovatele v patách. Kdyby jen na chvilinku zastavil, aby se ohlédl, mohlo to pro něj být osudným. Nickolas nebyl hloupý, věděl, jak přežít po svém. A tak zaplul do houští na druhé straně řeky hned, jak do bylo možné.
A taky si hned nadával, kam to vlezl. Větývky a kde co se mu zabodávalo do srsti a div si svá krásná stříbrná očka nevypíchnul! Kdepak otáčení, prodírání se touhle houštinou ho zpomalovalo mnohem víc, ale to nebral v potaz, protože zrovna zápasil s nějakým klestím o kousek svého kožíšku. Naštvaně jej čapnul do tlamy a zlomil, aby ho pohodil stranou. Na jeho kožíšek si nikdo dovolovat nebude, ať už to bylo sebevětší dřevo! Najednou zjistil, že stojí. Stojí a nikdo ho nehoní. Jeho plán s řekou nejspíš vyšel! Vlček se spokojeně zatetelil, jako by ho chválil někdo jiný a ne on sám. Ale jak se rozhlédl, také se maličko pokáral. Mohl si pamatovat z cesty tam, že tohle místo nebylo dobré na průchod. Inu, teď už si to bude pamatovat určitě! A co že to... ano, musel se nějak dostat ven. A tak už značně pomaleji, opatrně, aby si nemusel nárokovat kožíšek před dalším křovím, pokračoval libovolným směrem a doufal, že ho vyplivne na malebnějším míste.

// Středozemní pláň

// Lachtaní pláž (přes Máry louku)

Nezastavujeme, máme zpoždění. Přesně to by si někdo pomyslel, vidět černobílý kožíšek pelášit přes louku i les, skrýš neskrýš. V lese krupobití sice ustalo, kroupám v dopadu na jeho urozenou hlavinku zabraňovaly při nejmenším holé větve, co z nich už odešlo všechno listí, ale to mu nestačilo. Neutíkal totiž jenom před počasím. I když tedy netoužil zrovna dvakrát dostat ránu a mít z toho bouli. Víte, jak nehezky vypadá taková boule? A ještě třeba uprostřed čela, no jéje! To by nešlo. Takže vlk běžel jednak před počasím a za druhé před rybami. Jak rychle vlastně asi běhají takové suchozemské ryby? Vlček byl dost moudrý na to, aby se nezastavoval, aby to zjistil. Ne, ještě ne. V dálce už slyšel šum řeky a věděl přesně, kde je. Když řeku překoná, třeba... třeba to ty ryby nezvládnou. Nebo je voda uklidní! Bylo nanejvýš pošetilé si myslet, že zrovna ryby by voda zpomalila, takže to byl ideální plán pro jeho mozkové závity. Kde se zatoulali jeho dva zbylí týmovníci neměl ani zdání. Nejdřív musel zachránit kožich sobě, pak se mohl starat o to, aby se ujistil, že ten kožich je pořád hezký a vystavovatelný a pak až se mohl starat o ostatní. Svět přeci musel mít svůj řád, no ne?

// Velké houští (přes Mahtae jih)

Duch byl docela držkatý, ale Nickolas se nezmohl na víc, než nedůvěřivé zkřivení obočí. Fajn, takže byl k ničemu. O živém by si tohle vlček nikdy ani nepomyslel, ale o duchovi? Vážně, proč tu byl? Neměl tu být. Tenhle svět... to nebylo místo pro mrtvé. Byl pořád tak nějak na půl mimo, což se špatně rozpoznávalo i těm, kteří ho znali, protože on často vypadal mimo. Alespoň s druhou částí jeho plánu souhlasili, to se zase zděsil, protože to pochopili úplně špatně. On nebude dělat návnadu předem a schválně! Neměl ji v plánu dělat ani kdyby se něco zvrtlo, ale ti dva to úplně překroutili. Než však stihl namítat, spustil se z nebe hněv všech mrtvých. Rozhodl se tomu tak říkat, protože se určitě přírodě nelíbilo, že se tu s nimi potuluje ten duch a chtěl ho ubombardovat zpátky do záhrobí.
Nickolas panikařil. Odin se plížil pro sklíčko. Z nebe padaly kroupy velké jako vlčí tlapy. A jejich plán to naprosto zbortilo, protože takové rány pochopitelně začaly suchozemské ryby budit, aniž by vlci museli něco udělat. Vlk mrsknul pohledem po Odinovi, který už se pohyboval v hemžící mase těl a rovnou ho odepsal. Tomu už nebylo pomoci. "Utíkej!" houknul na Coffee a sám se dal na úprk. Byl super zmatený, takže vběhnul do náruče hned několika vzbuzeným rybám, než našel průchod z té tlačenice a uháněl pryč, seč mu síly stačily, ani se neohlédl...

// Ranský les (přes Máry louku)

Pláž? Nevnímal. Písek? Nevnímal. Suchozemský ryby? Nevnímal. Svoje společníky? Nevnímal.
Nickolasův mozeček stále zpracovával informaci o mrtvých a zíral při tom do prázdna kamsi před sebe. Nějaký úkol, sklíčko, závod teď z hlavy dočista vypustil. Mrtví se nemůžou vrátit. Jsou pryč. Napořád. Pryč. Už nikdy... pryč! ta myšlenka ho pronásledovala a rozpínala se do všech zákoutí jeho mysli. Na nic dalšího tam nebylo místo. Dokud na něj nehouknul Odin, ať se probere. Nickolas se na něj otočil, ve tváři zmatený výraz nakopnutého štěněte. Ale trochu to pomohlo. Než se jeho dva společníci vypovídali, co dělat či nedělat, černobílému se začalo v hlavě dělat místo i na další věci. Po očku ale stále sem tam nejistě pokukoval po mrtvém vlčeti, jako by nevěděl, co si o něm myslet.
"Odpoutám pozornost," ozval se nepřirozeně klidným hlasem a zabral si tu z jeho pohledu méně nebezpečnou funkci. Nevěděl, co jsou ty suchozemské ryby zač, ale vypadalo to, že mrtvé nejsou, jenom spí. A kdo ví, jaké byly, když se probudí. Nickolas se k nim moc přibližovat neplánoval. Navíc, na odlákávání pozornosti byl mistr, kdo by si jeho jenom mohl nepovšimnout! Ne, že by plánoval na sebe strhnout pozornost téhle armády ryb, kdyby bylo třeba. Ale zatím se tvářil, že ano. "Měl bys tam jít ty," obrátil se na Odina. Jeho protivná energie v případě potřeby jistě i ty ryby zapudí, o to se Nickolas nebál. Pak sklouzl obezřetným pohledem k sestře Coffee. "Nebo ona?" navrhl jsem. "Jestli je to, no, duch, tak je přeci nevzbudí," vysvětlil, přesto že mu slovo duch nešlo řádně přes jazyk. Ale když už je tedy mrtvá tak... tak jí se přeci už vůbec nemůže nic stát, ne?

// Márylouka

Vlček vzal své přesvědčení zpět. Ten Odin se mu ani trochu nelíbil. Navážet se do Nory byla jedna věc, ale urážet jeho samotného, to bylo úplně za čárou. A Nickolas nebyl hloupý, jak si vlk myslel, on urážku moc dobře poznal. A tak se taky zamračil a uraženě si odfouknul. Zvedl čumáček dotčeně do výšky a odešel se bavit dál.
Hnědá vlčice zkoušela jeho jméno zkrátit. Nickolas vypadal, že nad tím usilovně přemýšlí, ale nakonec pokývnutím svolil. "Jo, to by taky stačilo," zazubil se. Důležité bylo, že si ho bude teď pamatovat. A taky na něj nebude volat jen "Hej, počkej". Zubení nevydrželo dlouho, protože z Coffee vypadlo, že vedle ní běží duch. Nickolas znatelně zpomalil, jak ho to zaskočilo. "C-cože?" vykoktal ze sebe. Ne, tohle si jeho hlavička dohromady dát nezvládne. Mrtví. Mrtví jsou mrtví. Jací duchové? Duchové neexistují a co jednou zemřelo se nevrátí, tak ať ho tu teď nikdo nemotá.
Tohle, to vůbec nebylo dobré. Vlček za svou nesourodou skupinkou začal znatelně zaostávat, což zase tolik nevadilo, protože neměli už moc kam dál běžet. Před nimi se pomalu začala rozkládat pláž, která byla plně obsazena zavalitými těly suchozemských ryb. Nickolas si jich nevšímal. Ani svých společníků si teď nevšímal a jen se dál s prázdným výrazem pokoušel pochopit existenci toho vlčete.

// Mahtae jih (přes Ranský les)

Vlček se na Odina zatvářil naprosto šokovaně, pobouřeně. "Nelže!" trval si na svém. "To já bych poznal, kdyby lhala," kývl důrazně hlavou, aby svá slova ještě zdůraznil. Vůbec se mu nelíbilo, že si tady ten nějaký Odin dovoloval zpochybňovat jeho jméno a jeho přátelství. Ale možná jen nebyl spokojen s tím svým? Třeba on žádné kamarády neměl. Vlček by se tomu moc nedivil, jestli byl na všechny takový. Ještě, že černobílý měl tuhý kořínek, to dávalo béžovému stále naději vniknout alespoň do jeho přátelského kruhu. Vlastně, pokud žádné kamarády neměl, mohl by Nickolas být jeho první kamarád! To vůbec neznělo jako zlá výzva, jen se černobílý už věnoval zase někomu jinému, zatímco Odinovi z dobré vůle přenechal vedení.
Vyptával se hnědé na jméno, ale dostalo se mu pěkné rány. Jak to, že neví, jak se jmenuje? Však už se představoval! Ale možná, možná chce představení sama pro sebe. Vlk se to rozhodl brát jako lichotku a po překonání řeky nezpomalil, přesto se ve svižném pohybu dovedl záhadně napřímit a vítr mu urozeně čechral chundelaté hebké tváře, zatímco spustil: "Jsem Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně." Na moment se odmlčel a jen se tvářil super důstojně, aby jeho pronesená slova správně vynikla. Tak to urození dělali. A pak povolil a zase se soustředil na běh a usmíval se. "Tak jo, Coffee, a kdo je tohle?" posunky poukázal na dalšího tvora běžícího s nimi, jako by to byl prostě jen další vlk, co se připletl do téhle hry.

// Lachtaní pláž