Gallirea - Příspěvky uživatele

1) východ
2) řeka
3) měsíc
4) bílá
5) panna
6) levá
7) B
8) B
9) C
10) A
11) C
12) D
13) A
14) E
15) E

Výsledek: HAVRASPÁR
Věta: Škrkny...

Nenechal se rozhodit z dobré nálady, i když jeho informace nebyly nijak tajné. Byl hrdý na to, že je má a není za hlupáka! Tedy, on samozřejmě ani za hlupáka být neumí, že, ale s informacemi je to o maličko snazší! A teď se mu jich dostávalo víc a víc a vlček nestíhal krotit svůj úžas - kdyby ho vůbec měl v plánu nějak krotit. "Wuaau! Takže ty jsi taky nějak hodně... no, hodně... hodně toho umíš?" snažil se přijít na ta správná slova, protože přesně sám netušil, co je ten Život za krom toho, že bude určitě dost boží. A ještě bratr kmotry malovaného... Nickolas měl trošinku problém v tom rozpoznat, co to pro ně znamená, ale pochopil, že jsou si jisto jistě nějak super moc blízcí. Všichni vlci tady byli hrozně moc skvělý, tohle místo pro jeho maličkost bylo jako dělané, proč ho nenašel dřív!
Nickolas najednou nevěděl, jak reagovat a tak nastala vzácná vteřinka ticha. Do teď se k tomu nikdo nevyjadřoval, ale jeho nový malovaný přítel Alastor mu nasadil brouka do hlavy - naštěstí ne doslova. Protože Nickoli, to byla vznešená přezdívka, co mu dala Nora, ale Nickolas... Nickolas, to bylo jeho jméno. Skutečně jeho. A vždy na něj byl moc pyšný. A tak, když se konečně vlček dobral k uvědomění, že mu jeho barevný společník pochválil jeho skutečné jméno, rozhýbal nadšeně oháňku a úsměv mu vrátil ještě o něco zubatější a veselejší.
Chtěl Alastora ubezpečit, že jemu vůbec nevadí, že neumí mluvit s želvami, aby z toho nebyl třeba smutný, ale ke slovu se nedostal, protože místo něj začal mluvit keř. Nick leknutím nadskočil a prudce se otočil tím směrem, při čemž drcnul do malovaného a zůstal stát těsně u něj, kde jeho hlavička vyhodnotila nejbezpečnější pozici. Když má na sobě takové malůvky, určitě ví jak se bránit před mluvící vegetací. "To... to ten keř! Mluví," oznámil Alastorovi, který byl podobně zmatený ale spíš znepokojený, než že by se bál, a tak i Nickolas odsouval strach dál do své mysli a rozhodl se nevzít nohy na ramena. "Je... je to normální? Že tu keře mluví?" rozhodl se tentokrát svou nevědomost přiznat a jen doufal, že tenhle keř bude třeba alespoň trochu přátelský.

"Obrázky od Života? Joo, o tom už jsem něco slyšel!" zopakoval zaujatě po vlkovi a světaznale pokyvoval hlavou, aby vlček naproti němu pochopil, že už taky něco ví a zná a není to přeci žádný hlupák. Protože pozornost tohoto černobílého stvoření byla velmi roztěkaná a selektivní, bylo pochopitelné - tedy hlavně pro něj samotného - že se spíš nechal uchvátit fascinujícím vzhledem kožíšku než zjizveným výjevem ve vlkově tváři. Vlastně se mu v té záplavě chlupů docela ztrácel, ale na okamžik si toho přeci všimnul. Zaražení, které ho v tu chvíli přepadlo, však trvalo jen vteřinku. Jizvy ne, na ty se tenhle vlček neptá. Ne, ne, ne, opakoval si v duchu a honem rychle utíkal myšlenkami zpět na veselejší místa. "Takže neumíš mluvit se želvami?" nadhodil Nickolas v mžiku zpět svůj široký zvídavý úsměv, jako by si ničeho skutečně nevšiml. Navíc ho tato otázka velmi tížila, protože na ni malovaný neodpověděl a on nutně potřeboval vědět, jestli dneska zjistí, o čem si povídají želvy. To, že vlkovi želvičky ve skutečnosti nepatří, samo sebou se vší elegancí přeslechnul.
Zbystřil. Představit se zapomněl! Ještě, že mu to Alastor připomněl. "Alastor..." zopakoval zamyšleně, "to zní tak jakože záhadně a magicky... To se k tobě úplně hodí!" zazubil se vesele. "Já jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se i on sám svou tradiční formulí a neopomněl u toho hrdě vypnout hrudníček s načechranou opečovávanou bělounkou srstí, na kterou byl vlček velmi pyšný.

// Náhorní plošina (Amorek transport)

Rozplýval se nad vidinou krásného jezera uprostřed jejich lesa. Už v něm viděl tu křišťálově čistou vodu a vysnil si tam i vážky, které vzali kdo ví kde, což ho vůbec netrápilo. Byly tam. Nickolas si spokojeně pokyvoval hlavou, jak to dobře zařídili, nehledíc na to, že je to zatím jenom představa a jak měl brzy zjistit, tak také dlouho ještě bude. Jejich cestu za hledáním vody totiž překazilo... no, on to vlastně neviděl, takže to nemohl popsat. Kráčel chvíli spokojeně se zavřenýma očima, pak ucítil podivné šimrání a když oči otevřel, už kolem sebe viděl jen růžovou clonu a najednou byl ta tam.
A pak tu byl zase les a zeleň a voda! A... "Zor...?" špitnul si nechápavě pro sebe a po očku se rozhlížel po vlčici, která ještě před malým okamžikem jisto jistě kráčela vedle něj. Kam se teď jenom vypařila? Zabloudil pohledem k řece a vodopádu. Vodu jsme ale našli! Tak třeba šla hledat ty vážky a mloky, jak je chtěl, ano, s takovým vysvětlením se vlček bez potíží spokojil. Však ona se vrátí! Musí, protože on neměl tušení, jak se dostali sem natož, jak odsud trefit zpátky do lesa.
Při pročesávání okolí však našel ještě něco jiného. "Želvičky!" vyhrknul nadšeně. Jasně, mloci jsou super, ale želvy budou ještě lepší! Když se však přikradl blíž k nim, všiml si mezi nimi postávajícího vlka. Smůla, želvičky už byly zabrány. "Ahoj!" zvolal na vlka a houpavým tanečním krokem doťapkal k němu. "Jsem tě vůbec neviděl tady, promiň, nevěděl jsem, že jsou tvoje," zazubil se a jeho pozornost sklouzla k neobvyklé barvě vlkova kožíšku. "Pááni!" netajil se úžasem, "to vypadá úžasně! To je magický, že jo? Máš to kvůli těm želvám? Můžeš s nimi nějak mluvit, když máš takové flíčky? Co ti říkají?" vychrlil na vlka před sebou salvu otázek, při každé ještě nadšenější než u té předešlé.

// Středozemní pláň

Vlček měl velmi krátký rozptyl pozornosti a co ho v jednu chvíli trápilo bylo v té druhé už problémem dávných dob. Než tak srovnal se svou společnicí krok, už zapomněl, že jí chtěl původně zastavit, aby jí vysvětlil, proč je medvěd u jejich jezera vlastně skvělé znamení. Zor byla tak nadšená do hledání nového, že se tím nadšením nechal Nickolas až příliš lehce nakazit. Nikoho jiného by asi odpověď "Nevím" při otázce, kam se vydávají, tak nepovzbudila, jako jeho. Tohle zavánělo zábavou a objevování a to on rád, dokud z toho nebylo nebezpečí a průšvih, ale to samo sebou jeho hlavička nepředpovídala.
"Jo, jo, dobře, tak tedy někam!" zubil se a při houpavé svižné chůzi mrskal oháňkou do všech stran. "Myslíš, že nějaké bude v lese?" zajímal se, když zbystřil, kam je jejich nožky nesou. "Já už jedno jezero našel," pokračoval o něčem jiném, protože se chtěl svým objevem pochlubit. "Ale to hezké nebylo, to by v lese určitě nechtěli. Navíc je hned kousek od něj a je celý takový... takový červený. A je plný takový červený lepivý trávy, takže to vůbec není dobré jezero do Sarumenu." Poučil študovaně Zor, spokojen sám se sebou. "A možná bychom tam mohly sehnat i nějaké mloky. A vážky! Budeme mít vážky?" vykulil prosebně na vlčici šedivá kukadla, kterým se rozhodně nedalo říct ne.

// Les ztracených duší

Poskakoval, radoval se a nejspíš předpokládal, že Zor umí číst myšlenky a ví naprosto přesně, z čeho je on sám tak nadšený. Na chvilku to tak i vypadalo, protože se vlčice radovala s ním a pak vyhrkla něco o tom, že si musí najít nové jezero. V závalu emocí Nickolas horlivě přikyvoval, jako by na to jeho drahá nadšená kamarádka kápla, pak mu však došlo, co vlastně řekla a přikyvování začal zpomalovat, až se plynule změnilo ve zmatené vrtění hlavou, kterého vlčice nedbala a už se vydala na svou misi za novým jezerem, zatímco vlček zůstal chvilku nechápavě postávat na místě, dávajíc si dohromady dvě a dvě.
Zase to v něm hrklo a on se probral. Divoce zamrkal a ohlédl se za hnědým kožíškem Zor, který už si to namířil někam... no, někam, vlček popravdě neměl tušení, co se tím směrem nachází, tak daleko ho jeho nožky ještě nezanesly. "Po-po-počkej!" vzpamatoval se, až se mu nohy na místě trochu zamotaly, než vyrazil za vlčicí. "A kam jdeme!" hulákal možná víc, než bylo nutné, ale potřeboval, aby ho slyšela, i když mu ještě chyběla docela štreka, aby ji dohnal.

// Náhodní plošina

// Medvědí jezero

Černobílá šmouha se mihla loukou, jen tráva zašustila. A to Nickolas nebyl kdo ví jaký běžec, ale když pelášil, aby si zachránil vlastní kožich, to se za ním jenom prášilo. Teď se za ním neprášilo, teď za ním odletovala voda do všech světových stran. Než ho tak napadlo poprvé zpomalit, aby zkontroloval, jestli má stále před čím utíkat, měl už kožíšek pěkně provětraný a téměř suchý.
Prudce zastavil a zběsile oddechoval. Takové cvičení mu dalo zabrat. Nelenil však a ohlédl se, aby se přesvědčil, že ho medvěd nesleduje. Vytřeštil oči hrůzou a vyjekl, hnědá koule se valila za ním! A než se stihl dát znovu na úprk, už ho měla, div do něj nevrazila. Nebo možná vrazila.
"Zor, Zor!" křičel, nejspíš ve snaze sám sebe přesvědčit, že to nebyl žádný medvěd, ale vlčice, které se podařilo taktéž bezpečně pláchnout z jezera. "Zor, to- to jsem rád, že jsi v pořádku!" Vykoktal ze sebe, ale panika konečně začala ustupovat. "Takže..." opatrně nakouknul za vlčici, jestli se přeci jen nevalí za ní. "... medvěd tam zůstal," konstatoval. "Zůstal tam!" zopakoval o něco vítězoslavněji a začal sebou smýkat až s nepochopitelným nadšením, při čemž zíral do zelených očí vlčice z nekomfortní blízkosti, jako by čekal, že přeci musí vědět, co se mu teď motá v hlavě a taky se tak začne radovat.

Těžko říct, zda byl vlček duchem nepřítomný z důvodu paniky, nebo mu na chvíli zkrátka zhasly všechny kontrolky, protože mohly. A černobílý stál s nečitelným, prázdným výrazem ve tváři, zatímco jeho společnice už se jala konat a vystrnadit je z jezera, než se k tomu odhodlá medvěd sám. Na Nickolase ale pošťuchování zabralo a ohlédl se na Zor.
"Co... co to..." chtěl se jí opatrně optat, protože neměl všechny smysly ještě plně nastartované. Místo toho už se zase díval před sebe na mohutného chlupáče a tentokrát mu oči málem vypadly z důlků. Konečně mu začalo docházet nebezpečí, ve kterém se octli. Medvěd zatím nevypadal, že by se chystal k útoku, ale černobílý neměl v plánu čekat, až si to rozmyslí. Možná by bylo moudřejší opatrně a pomalu ustupovat, na to však Nickolas také neměl trpělivost. Rázem se dal do pohybu a zápasil s vodou, ve které se pochopitelně běhá vskutku obtížně, až se mu podařilo doplácat se na mělčinu a šup z vody ven. Nadělal při tom rámusu, jak voda divoce cákala a šplouchala. Medvědovu pozornost to samozřejmě pouze přitahovalo. Nickolas po něm ještě zběžně hodil očkem, ale pak už pelášil pryč co mu nožky stačily.

// Středozemní pláň

Bylo mu velmi rychle vysvětleno, kam vlčice tak pospíchala. Nickolas radostně pokyvoval hlavou, tohle zdůvodnění se mu líbilo! Ano, ano, ke kamarádům se musí běhat rychle a oni přece byli kamarádi! Teď už o tom nebyl pochyb. Nickovi rozhodně nevadilo, když se za ním někdo hnal. Znovu plácnul do vody a tentokrát ji vystříknul Zor do tváře. Jen malinko. Ale nevadilo mu to a usmyslel si, že jí to taky vadit nebude, protože už stejně byli oba pěkně zmáčení. Celý se v té čišťounké vodičce tetelil.
Světe drž se, protože černobílý dostával nápady a v okolí nebyl nikdo, kdo by ho zarazil. Naopak. Zor byla pro jeho návrh úplně nadšená. Sarumen netušil, co se na něj chystá. A Nickolas zatím zběsile přitakával, hrdý na svůj geniální plán a potěšen nadšením své společnice. "Jo, jo, přesně tak to uděláme! A, a všichni pak z toho taky budou mít radost! Protože tam teče jen ta- eww řeka," zkřivil vlček znechuceně čumáček, "ale uprostřed lesa budeme mít krásné koupálko!" Ve vodě si poskočil a pak najednou ztichnout a opatrně se porozhlédl po okolí. "Ale, ale musíme potichu!" varoval Zor přesto, že on byl mnohem hlasitější. "Aby nás někdo neslyšel a ten nápad nám nevzal. A tu vodu taky ne. Měli bychom ji nějak zabezpečit, než to v lese připravíme," přemýšlel nahlas a kroužil ve vodě prohlížejíc si její břeh, jako by už plánoval, že tam začne stavět klacíkové opevnění. Náhle se zastavil a ani nedutal. Jeho oči si přeměřovaly cosi ohromného, hnědého a chlupatého, co se mohutnou kolébavou chůzí objevilo u jezera. Medvěd. A černobílý stál nehybně ve vodě jako socha s prázdným výrazem, jako by jeho mozeček právě vypnul a rozhodl se si dát šlofíka. Popravdě, právě to se nejspíš skutečně stalo, jinak by ho minimálně nějaký zbyteček instinktu, co v něm zbyl, vystřelil z vody jak kulový blesk.

Pravdou bylo, že černobílý neměl vodu rád. Když byl jeho kožíšek mokrý, nebyl tak hebounký a načechraný. Pořád byl ale lepší mokrý, než špinavý a zaplácený. Navíc, teď pršelo, takže se vlček nijak z jezera ven nehrnul, sic by byl promočený tak jako tak. Hlavně byl čistý. Čistý. ČISTÝ. Jeho radost by mohla hravě konkurovat té vlčecí, když jim vyprávíte o Vlčíškovi. Vlastně, spíš ta jejich by se měla snažit rovnat s tou jeho. Nickolas byl v nadšení jednička, to jo, to on uměl.
Kroutil se a čeřil vodu kolem sebe, kapky nechával létat do všech stran a užíval si její průzračnost. Proč neměli takhle čistou vodu poblíž lesa? Až se vrátí, měl by si o tom s někým promluvit, protože byl přesvědčený, že není jediný, kdo by to ocenil. Křišťálově čisté jezero uprostřed lesa? Ano, prosím!
Nickovi zacukala ouška, když uslyšel hlas. A ten hlas volal jeho jméno. Vzhlédl vykuleně, ale už se neděsil, že ho někdo uvidí, už to bylo v pořádku. Ocásek měl ztěžklý vodou a tak jím nemohl divoce kmitat, ale výraz v jeho tváři jasně prozrazoval nadšení ze zjevení hnědé vlčice. Ta k němu přiřítila jako kulový blesk, Nickolase ani nenapadlo, že by byla schopná zastavit. Inu, byla. A pak stejně vletěla do vody za ním.
"Válečnice!" zvolal pozdravem. "Někdo tě honil? Běžela si úplně rychle. Jak to, že běháš tak rychle?" Zazubil se a všiml si, jak pozorovala vlnky na vodní hladině. Znovu do vody párkrát tlapou poplácal, aby se začala opět vlnit. "Je to pěkný, že jo? Úplně čistý!" zvolal nadšeně, jako by objevil poklad. "Takový taky v lese potřebujeme! Myslíš, že bychom ho tam mohli vykopat? Vykopeme takovou ooobrovskou jámu a pak do ní tu vodu přeneseme!" zasvětil ihned Zor do svého plánu, aniž by tušil, jak bude vodu přenášet nebo kdo tu díru bude kopat, protože on si hlínou rozhodně tlapky mazat nebude. To všechno však byly problému budoucího Nickolase, pokud se mu tento nápad udrží v hlavě dost dlouho, aby ho vůbec donesl domů.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Nickolas prosvištěl přes louku jako vítr, stejně tak nezpozorovaný se dostal ke svému cíli dřív, než sám předpokládal. Dával si takový pozor na případné vlky v okolí, že do jezera, které se před ním zjevilo, málem vběhnul, aniž by si ho všimnul. Zpozoroval ho na poslední chvíli a nějakou tu vteřinku mu trvalo, než dokázal tuto novou informaci zpracovat.
Voda.
Čistá voda.
Hodně čistá voda.
Jak se tomu říká? Fatata... fata... fatamorgána! Musela to být ona, protože o tak čistém jezeře se vlkovi mohlo maximálně tak zdát. Připlížil se k ní opatrně, jako by ji nechtěl vyplašit. Voněla... jako voda. Čistě. Žádné splašky. Vlček váhal. Pak do ní smočil špičku tlapky a postupně ji omočil celou. Druhou. Třetí. Stál po břicho ve vodě a pořád si připadal jako ve snu. Hlína, špína a bahno se z něj zatím pomaloučku odmáčelo. Jak začala realita osvěžovat vlčkův mozeček, začal si ve vodě spokojeně potlapkávat a pak se kroutil jako had, kráčel sem a tam, po tlamičce se mu už zase rozléval spokojený úsměv a on se čachtal a užíval si, jak jeho bělostně bílá srst opět prokukuje na světlo světa.
Prost paráda. Vlček si radostně hvízdnul.

// Sarumen

Vlček se propletl lesem a vylezl na drobnou loučku. Nezdálo se mu to. Prší. Ale ne dost, aby to jeho kožíšek zachránilo. Musel najít vodu. Řeku. Potok. Cokoliv. A jaké to měl štěstí, když po chvíli vzdalování se od lesa natrefil na celé jezero vody! Po dlouhé době se vlček skoro rozzářil radostí a popoběhl k němu, aby už už byl zase krásný.
Radoval se předčasně. Jezero i voda v něm vypadaly... podezřele. Nebyl si jistý, jestli takhle vyhlížející vodě chce svůj kožíšek svěřit. Přistoupil k ní s nejvyšší opatrností, jako by snad měla sama hladina najednou povstat a stáhnout ho do svých hlubin. Opatrně si přičichnul, ale řeka u Sarumenu měla mnohem horší odér, než tohle. Pro Nickolase to však byla jen slabá útěcha. Smočil si ve vodě tlapku. Překvapilo ho, jak je teplá a samým zaskočením jí postavil na dno a vlezl do vody i druhou tlapou. Když však tlapy zase vytáhnul, táhla se na nich i nějaká červená tráva. Vlček couvnul a snažil se ji a tlapek zbavit, ale bylo to obtížné. Tiše úpěl, v tomhle se přeci celý umýt nemůže, to už by byl navždycky červený!
Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí. Dokud nehrozilo, že ho někdo v jeho žalostném stavu zahlédne, mohl se zkusit poohlédnout po čistším zdroji, ale kudy se vydat? Za ním se tyčil Sarumen. Ne, tam rozhodně ne. Třeba výš na sever, tam by mohly být vody průzračnější. Nebo v nějakých horách... vlček toho obecně o světě moc nevěděl, ale kde najít čistou tůňku, na to měl své vychytávky. A tak se nenápadně, shrbeným krokem namísto své obvyklé sebejisté chůze, vydal napříč otevřenou plání co mu nohy stačily, aby unikl nežádoucím pohledům případným přihlížejícím.

// Medvědí jezero (přes Středozemku)

Shromáždění začalo, bylo tu mnoho vlků a ten nejspolečenštější z nich se zrovna držel nejvíc vzadu, že byste tomuto tvrzení jen stěží věřili, kdyby jste ho právě viděli. Nickolas těkal vykulenýma očkama ze zadku jednoho vlka na druhého, protože nic jiného pořádně nebylo vidět. Netrápilo ho to. A pro jednou ho ani netrápilo, jak zamazané a neupravené zadnice většina ostatních vlků má. Ne, trápila ho teď jenom ta vlastní. Špinavá. Slepená. Umorousaná. Cítil se strašně, chtěl vypadnout. Chtěl se umýt. Ale poslušně vyčkával, co se bude dít.
Maple si vzala slovo a během jejího proslovu z ní vyšla spousta jmen, které vlček přebíral jedním uchem dovnitř a druhým ven. Opravdu se nedovedl soustředit zvlášť, když mu ty jméno nic neříkala. Až na jedno. Když zaslechl jméno pandovité vlčice, zbystřil a vzhlédl k alfě, protože to jeho hlavičku pro jednou zajímalo. Kde je Darkie? Proč s nimi nebyla na lovu? Proč není tady? Pozorně se rozhlédl, ale ne, ani jedna zadnice, kterou viděl, nepatřila dámě s růži. Nickolase přepadl nepěkný pocit vteřinu před tím, než je Maple seznámila s nevyhnutelnou realitou. "Nevrátí?" špitnul neslyšeně pro ostatní. Jeho mozeček zpomalil. Jako by všechno, co Maple teď říkala, k němu docházelo pomalinku, aby mu nic z toho neuniklo. Darkie... je pryč. Ale je se svou matkou. To bylo asi dobře. Se svou matkou... třeba, třeba jí teď bylo líp. Byla hodně smutná, když ji Nickolas potkal, třeba už není smutná. Třeba už přišla na to, jak se zase radovat. Darkie je šťastná, Maple. Je šťasná, chtěl vlčici říct, ale nemohl to vyslovit nahlas. Chtěl jít za ní a pomoci, ale copak mohl někomu pomáhat, když vypadal takhle? Vlček bleskově vyhodnotil situaci. Vlci tu byli hodní a milí, zatím jí někdo pomůže a on... musí se očistit. Až bude zase krásný, vrátí se a pomůže a bude ta nejlepší pomoc, kterou v tomhle lese někdo může chtít. Jo, musí si pospíšit.
A tak černobílá silueta zmizela z lesa, aniž by si toho třeba jen jediný pár očí všimnul.

// Ohnivé jezero

Děkuji za akci, nápad naprosto skvělý :-)

Prosím o:
Nickolas
1* do obratnosti
5 bodů -> 23 květin
1 bod -> 3 mušle

Kaya
4 body -> 12 mušlí

Děkuji!

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Černobílý se dobelhal k nevábně vyhlížející řece. S tím, jak vypadal on sám ji ale tentokrát neměl moc co vyčítat. Když ji přebrodí, jaká bude šance, že vyleze ještě špinavější, než už je? Moc velká nejspíš ne, tak proč se namáhat s přelézáním nějakých klád.
Proud byl moc silný, proto. Nickolas vlezl tlapkami do vody, ale brzy poznal, že dál by to nezvládl. Sotva se vlekl na souši, tady by se svým bolavým tělíčkem sotva vzdoroval rozbouřené vůli řeky. Vylezl proto znovu na břeh a jal se s vypětím všech sil překonat padlé kmeny, ani to však nebyla hračka.
Zaostával daleko za lovci a vůbec mu to nevadilo. Přišel do lesa sám a v okolí nebyl nikdo na dohled. To ho maličko uklidnilo, měl čas dát se do kupy, udělat ze sebe zase toho pohledného fešáka, na kterého byl tak pyšný a na kterého je radost pohledět. Jenomže než se rozešel jakýmkoliv směrem, rozeznělo se lesem vytí. Nickolas zaúpěl a chvíli zvažoval, že ho neuposlechne. Nechtěl mezi tu hordu vlků, které se jistě kolem původce volání za okamžik shromáždí. Nechtěl, ale nožky už ho pajdavými kroky nesly přesně tam. Snažil se našlapovat opatrně, každý krok ho bolel.
Měl pravdu, bylo tu hodně vlků. Až moc vlků. Nick je viděl už z dálky mezi stromy a tak se zastavil nedaleko shromáždění, místo aby se vrhnul přímo do jeho středu, jak by to udělal, kdyby se teď tak úzkostlivě nesnažil vyhnout jakémukoliv pohledu od ostatních. Nemusí ani vědět, že tu je. Zůstal stát jen tak tak na doslech a maličko se schoval za kmen stromu, pro jistotu.