Seznamte se se sluncem vašeho dne a nejjasnější hvězdou vaší noci, protože tenhle vlk září. Jeho energie, elán a charisma se rozpíná do všech stran a kam jen jednou tlapou vkročí, je ho hnedka moc. Stejně jako nevydržíte dlouho zírat do ostrého světla, je velmi pravděpodobné, že i v přítomnosti tohoto vlka vás brzy začne bolet hlava. Nickolas tlamu nezavře. A pokud ano, můžete si být jistí, že ne na dlouho. Je to přítel všech a všeho a jeho bezstarostný přístup může snadno přebarvit temné dny zpět do růžova. Nebo vás vytočit do ruda, záleží, jaký typ společnosti vlastně jste.
Dovolte mi vás upozornit, že potkáte-li tohoto vlka, váš osobní prostor bude narušen. Opakuji. Váš osobní prostor budenarušen. Tedy pokud nejste zrovna obalení v blátě a špíně, která by ohrožovala perfektní čistotu Nickolasova kožíšku. V takovém případě jste v bezpečí, ale jinak se budete muset s neustálým nárazovým fyzickým kontaktem prostě smířit. Černobílý vlk pro tohle nezná hranice (nebo zná, ale se vší grácií je nerespektuje) a vy mu můžete jako kolovrátek opakovat, aby si držel odstup, ale nejjistější způsob, jak mu váš názor dlouhodobě vštípit do jeho pohledné makovičky, je hrubá síla. V momentě, kdy Nickolas pochopí, že jste mu za jeho chování více než schopní uštědřit jakékoliv zranění, si na vás dá pozor. Stále je tu riziko, že se ho nezbavíte úplně, ale alespoň už na vás nebude nalepený jako hrášek v jednom lusku.
Nickolas je snílek a optimista. Svým stylem vyjadřování – které je běžně velmi teatrální a hlasité – ale i chováním, musí zpravidla působit jako nevinnost a naivita sama. Nenechte se však zmást, rozhodně to není o tom, že by Nick o pravé krutosti a nespravedlnosti světa nic nevěděl, jen se rozhodl jít proti proudu. Nenechat se svrhnout na kolena smutkem a hořkou pachutí života. Jen stěží ho zahlédnete fňukat někde v koutě a utápět se v černých myšlenkách, na to on dávno zanevřel. Zakázal si to. Nikdy nesmí klesnout až na dno. Bojí se. Má strach, že už by se z toho dna už nikdy nesebral.
Sám sebe vnímá trochu jako zachránce. Chrabrého bojovníka. Sir Nickolas k vašim službám! Elegantní, jednoduchá (někdy až moc dramatická) řešení vašich problémů na počkání! Nic pro něj není nemožné, alespoň pokud řešení zůstává stále v teoretické rovině. Jakmile dojde na činy, v jeho akčnosti se začínají projevovat silné mezery, jelikož ve finále rozhodně nejde o toho udatného, statečného rytíře, za kterého se pokouší vlk vydávat. Velmi ochotně za sebe nechá bojovat ostatní, ale na oplátku vám pochválí ladné pohyby, zatímco si budete lízat rány a fandit zpovzdálí, aby se náhodou nepřipletl do válečné vřavy. Není to nejlepší rváč, ale rozhodně jde o prvotřídní fanynku.
Nickolas má svou úroveň, své standardy. A ty mu nedovolují pouštět se do ničeho, co by zahrnovalo újmu jeho pečlivě udržovaného vzhledu. Přímo se děsí situací, které hrozí takovou pohromou a on nemá, jak z nich uniknout. Zároveň má neskutečnou hrůzu ze soubojů, rvaček a potyček z toho samého důvodu. Existuje zde až příliš velké riziko zranění. Tenhle vlk nemá rád zranění. Říká, že „nejsou hezká“, ale pravdou je, že jsou to hmatatelné důkazy něčeho hrůzného, na co sám odmítá myslet. Pokud tedy máte nějakou super cool jizvu nebo vám třeba chybí noha, nedivte se, že se Nickolas bude tvářit, jakože nic takového neexistuje a vy jste jako ze škatulky.
Třebaže si je Nickolas svých nedostatků dobře vědom, hravě ho urazíte, pokud na ně třeba jen slůvkem poukážete a bude se s vámi dohadovat klidně i o úplných malichernostech, jen aby se hádal. Jen abyste uznali, že má pravdu. Jen aby… jen aby… jen aby se mu prostě nikdo nemohl vysmívat. Nesnáší to. Ale také ví, že je proti tomu nakonec bezbranný. Má jen slova a svůj důvtip, zatímco síly do vínku příliš nepobral. Většinou se tak alespoň trucovitě vzpouzí, což jeho pointě vůbec na důstojnosti nepřidává.
Ve zkratce je Nickolas super kámoš a přívěsek na cesty, pokud vaše existence bezprostředně neohrožuje jeho zdraví či srst. Umí pozdvihnout morálku a sem tam se mu zadaří vykouzlit úsměv na cizí tváři. Je to ale stále přívěsek. Nečekejte, že vám bude prakticky k užitku. Lovit neumí, ve stopování je zrovna tak marný a při první známce nebezpečí stahuje ocas a prchá do úkrytu. Je ale poslušný a velmi pozorný, rád vás počastuje nějakou lichotkou, bude-li zasloužená. Protože však nemá zrovna vyjadřovací filtr, může mu z tlamy vylézt i spousta nepěkných poznámek na vaši adresu, nepadne-li mu něco na vás do oka. Jedno je jisté, s tímhle stvořením po boku se rozhodně nudit nebudete.

Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, narodilo se jednoho velmi veselého dne jisté vlčici pět malých vlčátek. Zní to jako pohádka, že? Takhle totiž pohádky začínají, ale nenechte se oklamat, tohle rozhodně není další z nich.
Život v téhle povedené rodince, která kdysi bývala součástí smečky, ale pak se sebrala a spolu s pár dalšími vlky si šla po svých, nebyl vůbec jednoduchý. Protože v každé pohádce existuje dobro a zlo, a je opravdu na nic, když se právě to zlo narodí spolu s vámi. To byl můj brácha. Shadow. Největší zlo naší rodiny. Jediné zlo, abych byl přesný. Protože pak tu byli máma a táta, a ti byli dobro. A taky sestry Asu, Wizku a Ayshi, ty byly dobro. A rodinná známá Tana a její rodiče – no co myslíte – taky dobro. No a já, já byl to nejdobrovatější dobro ze všech, o tom žádná. A Shadow byl zlo. Černá ovce rodiny. To na něj opravdu sedělo, protože on fakt černý byl, jako by už u mámy v břiše věděl, že bude zlý a vybral si tu barvu sám. Nedivil bych se, kdyby se to opravdu tak stalo.
Žili jsme si takhle spokojeně ve své jeskyni – naše rodina a ta Tany. A my byli ještě děsně maličcí a nemuseli jsme dělat nic, jen jsme se celý den váleli a pak přišla máma a bylo jídlo. Neříkejte mi, že takhle spokojený život nevypadá. Nebýt Shadowa, který snad v jednom kuse vymýšlel, jak nám vecpat do tváře, že je ve všem lepší než my, byl by to ráj. Měl spadeno hlavně na Ayshi, ta byla taková nedomrlá. A když si ji táta zrovna hlídal, prostě šel po každém, kdo mu právě přišel pod tlapu.
Díky bráškovi jsme si tak nestihli ani řádně to spokojené období nic nedělání užít a bum, byli jsme velcí. Tedy, zase tak velcí ne, ale asi už dost na to, abychom používali zuby na kousání. A pak i nohy na běhání. Měli jsme se začít učit lovit. A měli jsme s tím asi začít o dost dřív, protože nám to vůbec nešlo. Tedy až na Shadowa, že, protože tomu šlo všechno. A na Asu. Zatímco se Shadowem jsem trávil nejvíc času hádáním a rvačkami, který jsem zpravidla nevyhrával, s Asu jsme se často plížili pryč a společně objevovali nebo prostě jen byli sami. Myslím, že mě odváděla schválně, aby se mi nemohl Shadow tak často dostávat pod kůži. Opět, doslova.
No, takže lov a Asu. Lov a Asu šlo prostě dohromady. To bylo strašně fajn, protože víte, co nešlo dohromady? Lov a Nickolas. Lov a Nickolas bylo velký špatný. No a lov a Nickolas a Shadow v publiku už zavánělo skutečným průšvihem, takže bylo jen dobře, když jsme se na náš první pořádný lov rozdělili a já skončil s mamkou, Ayshi a Wizku. Co si budeme povídat, skončilo to fiaskem tak jako tak, ale alespoň ne mým.
„Když on je to takovej… blbec!“ nadával jsem na koho jiného, než svého bratra, kterému se mě podařilo přesvědčit, abych šel na truc lovit lasičky. To kvůli němu jsem teď ležel u tůňky a máčel si v ní pokousanou tlapu. Od čeho, ptáte se? No od té lasičky, přece! Ale to se brácha nesměl v žádném případě dozvědět.
„Říkala jsem ti, ať se jím nenecháš vyprovokovat. A nech tu tlapu v klidu.“ Asu. Byla tu se mnou. Věděl jsem, že se na mě také zlobí, ale přesto tu byla. Prohlížela si ty kousance, jako by je měla zahojit samotným pohledem.
„Myslíš, že… no, že mi tam zůstane-“
„Jizva? Ne, bude to dobrý. Zahojí se to.“ Věděla to. Věděla, jak hrozně jsem se bál jizev a zranění. Nechtěl jsem je. Také věděla, že je to proto, že jsem rád zkrátka čistý. Upravený. Jizvy nebyly nic hezkého. Shadow se mi za to samozřejmě posmíval, že prý každý pořádný vlk má jizvy z bojů nebo tak něco a já byl houby vlk, když jsem měl problém i schovat se ve křoví.
„Já nejsem žádný pako!“ křikl jsem po bratrovi, když jsme se zase jednou dohadovali, a ten na mě civěl jako na blázna.
„To jsem neřekl. Ale koukám, ani jsem nemusel. Tobě už hrabe jako Ayshi. Je to dědičný? Ale dva magoři v rodině stačí, ne?“ vysmíval se jedovatě, ale úsměv mu zmizel z tváře, když se přišlo na to, že jsem nebyl šáhlej a jenom jsem objevil magii. To ho dopálilo a nějakou dobu nás nechal být, protože po Wizku, Ayshi a Asu jsem byl čtvrtý ze sourozenců s magií a Shadow pořád nic. Muselo pro něj být hrozné, když celý život vyrůstal v tom, že je nejlepší a teď jediný neměl magii. Patřilo mu to. Kdybych za zlomyslné pošklebování neschytal pohlavek od táty, šklebil bych se na něj dodnes.
S nově nabytými magiemi a další loveckou průpravou jsme postupně začínali opouštět naše skromné rodinné společenství. Já k tomu přišel úplně náhodou, když jsem nějakým omylem ulovil zajíce, kterému jsem div nezahučel do nory. Byl jsem na sebe ale moc pyšný, a Asu byla pyšná a máma s tátou taky a to mi stačilo. Oni hlavně máma s tátou tak docela nevěděli, jak se to událo, jinak by asi tak pyšní nebyli, ale to nevadilo. Mohl jsem jít do světa a sestru jsem si vzal s sebou. Tedy spíš ona mě, ale občas jsme se tvářili, že je to naopak, protože já měl být jako ten velký silný vlk, jak by tvrdil Shadow a asi i táta, kdyby šli s námi.
Ale já nebyl velký ani silný a neuběhl snad ani týden, když jsme se s Asu rozdělili. Jak? Já bych vám to opravdu rád pověděl, ale sám to nevím. Prostě tu najednou nebyla. Jenom vím, že toho dne byla všude strašlivá mlha a můj kožíšek byl z té vlhkosti děsně těžký. A taky jsem neviděl na krok. Ani na sestru. A tak jsem se asi ztratil a při hledání Asu jsem našel někoho úplně jiného.
„Taky hledáš sestru? Tak to je povedená náhoda.“ Mluvil hlubším hlasem a byl vyšší, než já. Měl dech beroucí stříbrný kožich. Tedy, byl šedivý, ale celý se leskl, takže stříbrný. Jmenoval se Muruk. Ukázalo se, že také hledá někoho ztraceného a tak jsme hledali společně. Asu jsme nenašli, za to jeho sestru po pár dnech ano. Šli jsme za zvukem lítého zápasu a zrovna dorazili, když vlčice zaháněla na ústup bandu cizích útočníků. Sama.
„Viděl… viděl jsi to taky?!“ Zíral jsem na to s otevřenou tlamou. Muruk se mi smál.
„Jo, to je moje sestřička, Ciel. Pojď, seznámím vás.“ A tak jsem se seznámil asi s tím nejsilnějším vlkem, které jsem kdy potkal. Ciel byla fakt třída, ale ani Muruk ani ona nechápali, proč jsem tak překvapený, že si hlídají záda. Vyprávěl jsem jim tak o svých sourozencích, tedy o tom jednom především.
„Tvůj bratr byl opravdu hrozný,“ přiznali oba a souhlasili, že mi pomohou s hledáním Asu. Svého slibu dostáli, ale nikam to nevedlo. Asu jsem už nikdy znovu neviděl. Za to jsem zůstal s těmahle dvěma. Když jsem musel opustit tu předešlou, oni teď byli má nová rodina. Taky jsem zatoužil mít tak hustou ségru, jako měl Muruk. Byli jsme dva vlci, ale chránila nás ona. Byla o dost starší, než my. Brzy jsem dostal podezření, že ani oni nejsou ve skutečnosti příbuzní, třebaže se tak na oko tvářili.
Cestovali jsme krajem a nejčastěji se jen tak poflakovali. Nickolas, Muruk, Ciel. Jen my tři a svět. Ciel se nás snažila trénovat v lovu, zjevně jsme v tom s Murukem byli oba stejně marný. Chtěla nás naučit se rvát, proti ní jsme ale nikdy neměli šanci a s Murukem jsme na sebe nikdy neútočili s dostatečnou vážností, aby nad tím alespoň jedinkrát Ciel nekroutila bezradně hlavou. My se smáli, Ciel nás každého mrskla tlapou, my zmlkli a pak se smáli dál. Život byl fajn. Byla tohle ta pohádka, na kterou jsem čekal? Možná, ale ani pohádky netrvají věčně.
Když se poflakujete po světě s bitevní silou 1:2, něco se stane a stane se to zrovna, když to nejmíň čekáte a naprosto se to nehodí. I když jsme byli tři, pro okolní tuláky jsme nejspíš byli snadným terčem, a tak jsme se právě snažili ubránit mladého kolouška, kterého jsme pomohli Ciel ulovit a nějací cizáci nám ho plánovali vzít. Do bitevní vřavy, které jsem se snažil maximálně neúčastnit a jen varovně vrčet z povzdálí, se přidal další hráč. Ukázalo se, že jsme si na lov vybrali místo velmi blízko medvědímu brlohu a ten si teď také dělal na kořist nárok. A na nás taky. A na všechno, na co těma svýma obrovskýma pazourama dosáhl. Vypukl chaos.
Chtěl jsem utéct. Měl jsem strašný strach. Viděl jsem Ciel, jak brání kořist před tuláky. Viděl jsem Muruka, kterého právě zatlačil nějaký další vlk do kouta. Medvěd právě odhodil neznámé vlčí tělo stranou a blížil se k padlému kolouškovi i skupině vlků. Ciel ho měla za zády. Nemohla o něm vědět. Zabije ji. Musel jsem utéct. Medvěd napřáhl tlapu. Ciel se otočila. Vyběhl jsem. Ostrá bolest mi projela přes krk. Skočil jsem přímo před vlčici. Medvědův úder mi roztrhl hrdlo a já padl k zemi. Poslední, co jsem si pamatoval, byli zděšením rozšířené oči vlčice, křik, cizí vzteklé vrčení, medvěd, chlad, řev, hlasy, chlad… čí byl ten výkřik?
Probral jsem se ani nevím za jak dlouho. Byl jsem slabý. Tedy, slabší než obvykle. Byl jsem v nějakém kapradinovém úkrytu. Sám. V hlavě mi hýřilo tolik otázek, ale nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem se pohnout. Měl jsem hlad. Jako na smilování se v ten moment ukázala ona. Ciel prošla kapradinovým houštím a přitáhla s sebou kus masa. Vypadala… příšerně. Smutně. Zbitě. Poraženě. A byla sama. Nezáleželo, jak moc jsem se vyptávala, nikdy mi neřekla, co se vlastně stalo. Vlastně už se mnou nemluvila vůbec. Jen bručela, přikyvovala a kroutila hlavou, když už byla k nějaké konverzaci svolná. Většinu času stejně byla pryč, přišla za mnou jen, když mi přinesla jídlo. Rána na krku se mi jen zázrakem nestala smrtelnou a pomalu se hojila. Dodnes z ní zbyla už jen ošklivá jizva, která zůstala ukrytá pod huňatou srstí. Když bylo znát, že už se začínám stavět na vlastní nohy, Ciel jednoho dne odešla z úkrytu a už se nevrátila. To bylo znamení. Musel jsem se sebrat a naučit se, jak přežít úplně sám. Nutno podotknout, že mi to zrovna nešlo. Byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát. Sám jsem prostě přežít nemohl.
Jednou jsem už dost vyhladovělý přišel k malé studánce. Díval jsem se do ní tak dlouho, až jsem z toho dostal halucinace. V odrazu jsem najednou zahlédl Muruka. Když jsem se však ohlédl, byl jsem tu sám. Ani v tom odrazu už nebyl a přesto jsem měl pocit, že se dívá. Dívá se, co dělám se svým životem, který jsem si mohl na rozdíl od něj ponechat. Nezasloužil si zemřít, abych to já pak takhle vzdal, že ne? Vzpomněl jsem si na naše společné plány a cíle. Naše společné chvíle. Jen my tři a svět. Teď jsem to byl já a svět a Muruk by byl určitě rád, kdybych nesl myšlenku nás všech dál. Nesměl jsem to vzdávat. Teď ne. „Ty jsi silnej, víš to? Jenom to nesmíš zkoušet předvádět v boji,“ smál se mi často. Měl pravdu. Jsem silný. Možná ne fyzicky, ale v duchu… v duchu mě nic nepřekoná.
Toho dne jsem odešel od studánky s novým elánem proudícím po celém těle. Věděl jsem, co musím udělat. Musím žít. A musím žít tak, že až znovu budu natolik mimo, že uvidím obrazy mrtvých na hladině vody, nebudou se mračit, ale usmívat. Muruk se bude usmívat, a já s ním. A svět bude zase jednou pohádkový.

Zajímavosti:

✿ Velmi si potrpí na svou vizáž a čistotu kožíšku.
✿ Bez ohledu na roční období má Nickolas vždy super extra heboučkou, lesklou a načechranou srst - nesnáší podzim, protože při něm se to udržuje nejhůř.
✿ Má hrůzu ze rvaček a bojů, jelikož by při nich mohl přijít ke zranění, které už se nezahojí.
✿ Na spodní straně krku má ošklivou jizvu, která mu naštěstí zarostla a ztratila se v huňaté srsti, a tak mu nekazí jeho dokonalý zevnějšek.