Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velké houští (přes Mahtaë)

Naštěstí mě Dunčí moc dlouho neprozkoumával a prohlásil, že už tu jsme. "Už tu jsme! To je super!" zazubil jsem se na něj a s o něco větším nadšením si začal pozorně prohlížet naše okolí. Tváře mne pořád hřály z toho, jak jsem se styděl, ale Dunčí si to klidně mohl vyložit tak, že jsem zapálený do prohlížení si lesa. Lesa na kopci, stáhl jsem na moment uši a celkem těžce polkl. "Tam bych nechtěl spadnout, Dunčí," špitl jsem nejistě a zavrtěl hlavou.
Což jsem možná neměl dělat, poněvadž to vypadalo, že i Dunčí je nesvůj. Byl celý napnutý a nedíval se na mě jako někdo, kdo se sem chtěl podívat naschvál. Už jsem se nadechoval, že se zeptám, jestli je všechno v pořádku, ale nakonec mi to došlo. Dunčí to jen hraje! On to jen předstírá! Poněvadž mě chce překvapit! Možná i trochu vystrašit! A- a já se nenechám! Trhl jsem sebou, abych se narovnal, a s uculením Dunčímu pohled opětoval. "Vypadá to tu super! Mám rád lesy! Nebo- nebo myslíš, že je to hvozd? Mám rád i hvozdy! Možná i o něco radši než lesy!" oznámil jsem mu vesele a spokojeně zamával ocasem. I když hvozd je nejlepší jen jeden! Ale tenhle les taky vypadá pěkně! Je tu... pohled mi znovu sklouzl k prudkému srázu dolů, do řeky. Je tu pěkně, cukl jsem sebou a zoufale se snažil ani trochu nezavrávorat. Navíc Dunčí taky potřeboval, abych byl co nejstabilnější, a já mu to hodlal slíbit. "Tak jo! Nic jim nepovím! Teda- teda! Teda asi nic o tobě! Možná jen něco! Ale spíš ne! Ale jinak- jinak si s nimi povídat budu! Nevadí to? Já si rád povídám! Ale nebudu si s nimi povídat, jestli se to nehodí, Dunčí! Nechci ti dělat ostudu!" povzbudivě jsem se na něj pousmál a dokonce na to i párkrát přikývl, než jsem se celý nesvůj přidal k Dunčího vytí. Společně jsme zněli docela dobře, a to mě alespoň na chvíli uklidnilo. Do té doby, než se Dunčí vydal vpřed, hlouběji do leso-hvozdu. "A... a ty tu někoho znáš, Dunčí? Znám je taky? Je to nějaká tvá kamarádka? Nebo kamarád! Ale- ale ty jsi říkal, že jsem tvůj jediný kamarád! Ale- ale mě tu znáš! Takže je to správně! Takže- takže je to nějaká kamarádka? A proč není s námi ve smečce?" zaplavil jsem svého nejlepšího kamaráda dotazy, částečně pro to, abych mohl alespoň předstírat, že je vše v pořádku, a nejistě se u toho rozhlížel.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Dunčí mě opravdu důkladně informoval o tom, jak to s vlčicemi je, a já mu za to byl vděčný, i když mi občas připadalo, že jsem ty věci, co mi říkal, docela věděl. Ale to nevadí! Je dobře, že si to můžeme společně zopakovat! uculil jsem se se skutečným vděkem, a chápavě přikývl na jeho další slova. "Chápu, že se s nimi jen nekamarádíš! Některé jsou tvé příbuzné a jste rodina! Ale pořád můžete být kamarádi! A nebo! Nebo se můžete partneřit! Nebo... nebo..." zamyšleně jsem s otevřenou tlamou zalapal po dechu a přimhouřil oči, "Nebo... nebo... tak!" Spokojeně jsem se usmál a byl ještě víc než předtím rád, že si všechno s Dunčím ještě takhle dodatečně vyjasňujeme.
"Co nejvíc kamarádek!" zopakoval jsem po něm v nadšení a zběsile začal mávat ocasem, "Uděláme si úplně ze všech kamarády a kamarádky, Dunčí! Každý se s námi bude kamarádit! A budeme spolu všichni podnikat různá dobrodružství! A bude nás hrozně moc! A budeme se všichni mít rádi, poněvadž budeme přátelé! A! A budeme přátelé i jejich přátel! Takže ti, co by byli přátelé přátel, budou naši přátelé, a tak najdeme další přátele přátel, se kterými se kamarádit! Jakože- jako že s těmi přáteli přátel, kteří jsou naši přátelé, tak od nich! Od nich najdeme přátele, a od nich pak přátele! A od těch- od těch taky přátele! A pak- pak už možná nic, poněvadž to bude už hodně vlků, co budou hodně daleko. Ale my to zkusíme zvládnout!" odhodlaně jsem horlivě přikyvoval a pokaždé, když jsem řekl slovo "přátelé", jsem omylem zvýšil na hlasitosti, až můj proslov byl spíš prokřik. "A já jim vždycky povím, že jsi skvělý, Dunčí! Já jim to povídám všem už nyní!" přesvědčil jsem ho ještě, tentokrát už trochu tišeji, aby to bylo důvěrně zmíněné jen mezi námi. On Dunčí stejně moc nepotřeboval, abych ho vychvaloval, poněvadž každý, kdo ho znal, to o něm věděl. Jak je skvěluper! A kamarádský! A hodný! Nápomocný! Nejlepší kamarád, uculil jsem se na něj zasněně a znovu začal nepatrně pokyvovat.
Párkrát jsem pokýval i tehdy, když jsme spolu dořešili kurevníky, a dokonce u toho nakonec byl i nějakou dobu zticha, abych dodržel slib, že pomlčím. Ten jsem Dunčímu vlastně ani nedal, protože jsem už mlčel, ale rozhodně jsem ho nechtěl zklamat. Znovu jsem se ozval až tehdy, kdy řekl, že s Amny máme hezký vztah. "Děkujeme! Moc!" rozzářil jsem se a vážil si toho, že nás Dunčí takhle chválí. Jsme roztomilí a hezcí! To musím říct Am- Hodlal jsem si v hlavě naplánovat, jak to všechno Amny vyřídím, ale Dunčí mě... trochu zarazil. "Pardon!"
vykníkl jsem neobvykle vysokým hlasem a pohled upřel do země, aby můj nejlepší kamarád nemohl poznat, jak se červenám. Ale Amny nemá moc ráda, když na ni někdo sahá! A- a- a není to mezi námi? Ale Dunčí! Dunčí je můj nejlepší kamarád! Možná, že si to kamarádi říkají! Ale- ale neměl bych se zeptat Amny, jestli mám takové věci říkat? Ale Dunčí je můj nejlepší kamarád! A chce si o tom povídat! v rozpacích jsem si prohlížel své tlapy. Je to můj kamarád! Ale Amny... ale Dunčí! Amny... "Já nevím!" dostal jsem ze sebe nakonec a nervózně se zahihňal. "Už... už tam budeme! Dunčí?" zeptal jsem se zbrkle, abychom dál nezůstávali u povídání si o něčem, co jsem nevěděl, jestli mohu říkat.

// Bukový sráz (přes Mahtaë)

// Vyhlídka (přes Midiam)

Pozorně jsem naslouchal Dunčímu, když mi vysvětloval, že vlčice nemají rády, když se vlk kamarádí s vlčicemi. "Doopravdy?" překvapeně jsem na něj zamrkal a nepatrně zavrtěl hlavou, "To jsem vůbec nevěděl! Já myslel- myslel jsem! Že se všichni můžeme kamarádit, jak chceme? Nebo- nebo ne?" Usmíval jsem se, ale trochu jsem se začínal obávat, jestli jsem něco nepokazil, když jsem se se všema kamarádil. Ale já se rád kamarádím, stáhl jsem uši a nejistě koukal na Dunčího, jestli mi z téhle situace nepomůže. A Dunčí se zeptal, jak to máme s Amny. "S Amny!" vydechl jsem a už samotná představa mé partnerky mě uklidnila, "S Amny to máme skvěluper! My se oba kamarádíme! Já se třeba hodně kamarádím ještě s Gangwoli, nebo s Maple, nebo s Darkií! Nebo taky s... s..." Zadrhl jsem se a zaraženě se znovu podíval na Dunčího: "Já vlastně nemám tolik kamarádek, Dunčí! Měli bychom si najít kamarádky spolu!" Vesele jsem si do téhle představy, že máme spoustu kamarádek a kamarádů, mával ocasem. Možná by to i znamenalo, že mi Dunčí představí jeho kamarádky! A budeme všichni kamarádi! nadšeně jsem si do toho přikyvoval, když...
Zamyšleně jsem naklonil hlavu do strany, když se Dunčí pustil do vysvětlování toho, co je to kurevník. Moc mi to nepomohlo, ale nechtěl jsem mu to kazit, poněvadž on byl jinak moc dobrý vysvětlovač, takže jsem začal znalecky pomručovat. "Hm, aha!" odsouhlasil jsem mu co nejvěrohodněji a nebyl zrovna přesvědčený, jestli teda kurevník jsem, nebo jestli ne. "Ale jestli jsi kurevník ty, Dunčí, tak mi to vůbec nevadí! Je to pořád super!" dodal jsem ještě, abych ho podpořil, a přátelsky se na něj culil.
A culil jsem se ještě víc, když se zeptal, jestli jsme s Amny kamarádi. V nadšení z toho, že se budeme bavit o Amny, jsem nějak nepostřehl jeho zmatení ve hlase, a rovnou se pustil do intenzivního a veselého přikyvování. "S Amny rozhodně a jistojistě jsme kamarádi! A máme se rádi! A- a jsme partneři! Ale i nejlepší kamarádi! A kamarádi! Ona je moje kamarádka a já jsem její kamarád! Já- já vlastně nevím, jestli jsem její nejlepší kamarád! Nejsem si jistý, jestli jsem se na to ptal. Ale asi jo! Poněvadž jsme nejlepší kamarádi! A mám ji moc rád!" vysvětlil jsem mu v rychlosti ochotně a spokojeně se tomu začal hihňat.
Byl jsem moc rád, že jsem mohl jít s Dunčím, ať už jsme šli kamkoliv. Podle něj to bylo jedno místo, kde něco bude. A já se hodně těšil. "Těším se, Dunčí!" oznámil jsem mu ještě, aby si byl naprosto jistý mým zájmem, "Moc!"

// Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Moje povzbuzování, ani moje povzbuzovací uculení na Dunčího moc nefungovalo. Vypadal, že se zlobí. "Víc vlčic! Jako víc než jedna! Třeba dvě! Kamarádky!" pokusil jsem se rychle vysvětlit, ale Dunčí mě poměrně v obratu poučil, že to nemám říkat před vlčicemi, poněvadž by pak nebyl důvěryhodný a nebyl by... "Pardon, cože?" vypoulil jsem na něj oči a naklonil zmateně hlavu do strany. Ku-rev-ník, zopakoval jsem si pro sebe a tlamou tvaroval to slovo, jako kdybych ho ochutnával. Znám kurník! Z doslechu! Trochu. Jsou v něm ptáci! Něco jako hnízdo, ale víc jako strom! Nebo tak! Ale... kurevník. Kurevník! "A je špatné být kurevník? Jestli ano, nemyslím si, že jsi kurevník!" potvrdil jsem mu a několikrát u toho rovnou zavrtěl hlavou, i když jsem si nemyslel, že by bytí hnízdem mohlo být negativní. Znělo to poměrně neutrálně. "A taky slibuji, že už nikdy před žádnou vlčicí nic takového říkat nebudu! Nikdy! Přísahám! Bude to naše tajemství!" zapřísáhl jsem se mu, zatímco jsem tasil hruď v té nejdůležitější přísaze.
"Další vlčice!" vykníkl jsem po něm a znalecky pokýval hlavou v pochopení, "To nevím! Ale mohl bych to zjistit! Mohl bych... mohl bych někam jít! A hledat!" nabídl jsem se horlivě a skoro se už rozeběhl dolů z kopce, kde bych jistojistě nějakou další vlčici našel. "Vlastně!" zadržel jsem se a věnoval svému kamarádovi opět poněkud rozhozený výraz, "Já nevím, která je další. Ale to nevadí vlastně! Můžu se jich zeptat, jestli tě znají! A když ne, tak ti je představím a budete kamarádi!" Znělo to jako poměrně chytrý plán. Je moc hezké, kolik si Dunčí chce dělat kamarádek! Kamarádů má určitě už hodně, tak potřebuje i nějaké kamarádky! Šťastně jsem se na něj pousmál.
Když jsme se společně domluvili, že se s Evelyn někdy Dunčí setká, měl jsem opravdovou radost. A ta trochu přetrvávala i tehdy, když říkal, že tu jinou vlčici uvidí až později. Sice to neznělo jako společný výlet, ale vypadalo to, že Dunčí by to takhle řešil raději, a já mu ani náhodou nechtěl odmlouvat. "Tak jo!" odsouhlasil jsem mu a vesele se na něj usmál, i když mi připadalo, že bude těžké ho znovu rozveselit, a i když jsem doopravdy moc chtěl vyjádřit překvapení, že je ta jiná kamarádka v naší smečce. A já ji neznám! podivil jsem se alespoň v duchu, zatímco jsem soustředěně tiskl zuby k sobě, abych neřekl nic, co by Dunčímu mohlo ublížit. Naštěstí jsem to nějak vydržel a byl moc rád, když Dunčí znovu promluvil. A dokonce s nabídkou, že mi něco ukáže! "Ano, prosím!" nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři, plný očekávání, co by mi Dunčí mohl ukázat. "Co bys mi chtěl ukázat, Dunčí? Mám ti taky něco ukázat? Já asi nic nemám. Ale něco vymyslím! Určitě by se našlo něco, co bych ti mohl ukázat! Ale nejprve ukážeš ty!" spokojeně jsem mu nabídl své ukazování a vesele si do toho pokyvoval cestou. Mám toho nejlepšího kamaráda! uculil jsem se na něj vděčně.

// Středozemka (přes Midiam)

Dunčí byl rozhodně přesvědčený, že je Amny úžasná, a já za to byl moc rád. Za co jsem ale moc rád nebyl, bylo, když prohlásil, že s ní mám spoustu štěstí. To samo o sobě bylo pravda a moc hezké, ale nelíbilo se mi, že k tomu říkal, že on snad štěstí nemá. "To ne!" vydechl jsem a v protestu začal zběsile vrtět hlavou, "Tak to určitě není! Totiž! My s Amny máme hrozně velké štěstí! Ale- ale podle mě! Podle mě ho máš stejně velké! Jen- jen ve více vlčicích, takže je rozmístěné! Kdybys ho měl v jedné, tak je stejně velké, ale takhle je trochu menší, ale na více místech!" S drobným uculením jsem se ho pokusil alespoň trochu povzbudit.
Povzbuzoval bych ho i dál, kdyby nezmínil vlčici, která, jak se náhle ukázalo, nebyla vůbec mou sestrou. "Ty neznáš Evelyn!" zopakoval jsem po něm v upřímném šoku, "To je škoda! Ale to nevadí, Dunčí! Někdy- přesně!" Nadšeně jsem se zazubil a přikývl na jeho nápad, že mu ji někdy představím. Jsme jako souzněné duše! Máme úplně stejné nápady! Jsme doopravdy ti nejlepší kamarádi na světě! "Někdy ti ji představím!" potvrdil jsem mu a rovnou se pustil i do řešení toho, jestli je Evelyn pěkná, "Je pěkná! Teda, řekl bych! Já to úplně nemohu posoudit, ale určitě se ti bude líbit! A ty jí! Má ráda dobrodružství! A je legrační! Je- je jako já! Ale lepší!" Vesele jsem se zachichotal z představy, že nejen, že budu trávit čas s Amny, ale rovnou se k tomu přidá i Dunčí, a to nejen se svou kamarádkou, ale i s Evelyn, která bude najednou taky jeho kamarádka!
Jenže to se za chvíli začalo trochu kazit, poněvadž Dunčí řekl, že nemusíme jeho kamarádku hledat. "Ale ne!" vykníkl jsem a soucitně se na Dunčího zadíval. Připadalo mi, že vypadal smutně. Určitě je smutný. Já bych byl taky smutný, kdybych nevěděl, jestli mě chce někdo vidět! Možná by potřeboval uchlácholit! Ode mě! Přimhouřil jsem zamyšleně oči a zvažoval, jestli nemám Dunčího kamarádsky poplácat po tlapce, nebo ho nějak jinak obejmout, ale při zkoumání našich těl, nějak mě nenapadalo, jak to udělat hezky. Naštěstí jsem měl i další způsoby, jak Dunčího podpořit. To je ono! zaradoval jsem se a okamžitě nápad, který ještě nebyl úplně zformulovaný, začal sdílet se svým kamarádem. "Dunčí! Já vím, jak to uděláme! My- my ji najdeme! Ale hodně nenápadně, aby o nás nevěděla! A- a- a- já se jí pak zeptám, jestli by tě chtěla vidět! A... a ona určitě řekne, že ano! Podle mě tě určitě ráda uvidí! Já tě taky vždycky moc rád vidím! Nenapadá mě, proč by tě mohla nevidět ráda. Takže tě uvidí moc ráda! A pak- pak řeknu, že může! A ty se tam objevíš a budete zase kamarádi! A ty mi ji pak představíš!" nadšeně jsem za pochodu uplácal náš plán a s očekáváním se zadíval na Dunčího, jestli s ním bude souhlasit. "Bydlí v nějaké smečce?" zeptal jsem se ještě narychlo, než jsem se znovu vrátil ke svému očekávání-plnému výrazu.

Trochu zmateně jsem přikývl, když Dunčí řekl, že je Amny docela kočka. Nebyl jsem si úplně jisté, jestli je tohle Amnyina primární vlastnost, ale pořád to ze strany Dunčího byla chvála, a Dunčí byl můj kamarád, takže jsem moc nevěděl, co s tím dělat. "Je moc hodná a pečlivá! A starostlivá! A milá!" dodal jsem nakonec a doufal, že tím trochu všechno Amny vynahradím, poněvadž určitě nebyla jen docela kočka.
Ale celkově jsem byl rád, že tu s Dunčím můžu být. Nebo teda, že můžu být s Dunčím. Na lokaci až tolik nezáleželo. Ale taky se mi líbí, uculil jsem se na nejbližší vřes co nejpovzbudivěji, aby si nemyslel, že na něm nezáleží. Jenže pak jsem si zase uvědomil, že vlastně nedávám pozor, a s nastraženýma ušima a vypoulenýma očima se obrátil na Dunčího. Nečekal jsem, že by se doopravdy jmenovala Newlin, ale stejně to byla škoda. Můj sen toho, jak spolu my čtyři někam půjdeme, se začal rozpadat. To je doopravdy škoda! Ale... ale! Ale Dunčí by mohl jít s tou kamarádkou, co není já! To je pořád moc fajn! Ještě lepší! zamával jsem nakonec spokojeně ocasem, když jsem našel takovouhle útěchu, a zamyšleně se podíval na Dunčího. "Takže by to doopravdy mohla být Evelyn!" vykníkl jsem po chvíli vítězoslavně a párkrát si na to pokýval, "Jmenuje se Evelyn a je tady! Někde! Potkal jsem ji tu! A je nejlepší! Já- já se s ní předtím neviděl moc, ale! Ale tady jsem ji viděl a bylo to skvěluper! Ona je moc super, Dunčí! A- a- a! Vypadá podobně!" Bylo by moc hezké, kdyby to byla Dunčího velká kamarádka, poněvadž pak bychom spolu mohli všichni trávit víc času a Evelyn by třeba občas přišla do Sarumenu. A občas bychom my šli za ní! Jen tak! Někam! zazubil jsem se nadšeně a moc doufal, že to bude ona. Kdo by to taky mohl být jiný? Další sestru už jsem neměl.
To ale neznamenalo, že se nebudu zajímat o tu druhou kamarádku. Já mu to zapomněl nabídnout! uvědomil jsem si s vypoulenýma očima, když Dunčí začal stáčet téma jinam, Já na to úplně zapomněl! "Dunčí!" vypískl jsem a postavil se na všechny čtyři, abych vynahradil svou zapomnětlivost odhodlaností, "Dunčí! Co kdybychom! Co kdybychom... našli! Tvou jinou kamarádku!" Úplně jsem s tím ignoroval jeho otázku ohledně smečky, ale tohle mi připadalo mnohem důležitější. "Použijeme naše srdce a najdeme ji! Nebo ji nehledáš? Víš, kde je? To pak můžeme rovnou za ní! Mohl bych taky, prosím? Jestli ne! Tak- tak to nevadí. Já tady rád počkám! Nebo jinde! Měl bych počkat jinde? Ale někdy! Někdy bych ji rád viděl. Třeba bychom mohli někam spolu na výlet! Já a Amny a ty a kamarádka! Hledáš rád mušličky?" zkoumavě jsem si ho prohlížel, plný očekávání z toho, jestli s ním vůbec budu moct jít, a občas netrpělivě přešlápl. Nemohl jsem se dočkat, až potkám Dunčího jinou kamarádku.

Srdeční vlny! zopakoval jsem si šťastně ještě jednou, když mi Dunčí potvrdil, že přesně tak se za mnou dostal, a téměř dojatě si představoval, jak hladím své srdíčko za to, že odvedlo tak dobrou práci a přivolalo mého kamaráda. A navíc ten kamarád nakonec přiznal, že ani tolik nesmrdím! "Uff, to jsem moc rád!" vydechl jsem s úlevou a nervozita byla pryč. Pořád jsem se cítil trošičku nepříjemně ve svém těle, jako kdyby nemohlo přece jen přestat smrdět, ale... když Dunčí řekl, že nesmrdím, tak jsem smrdět nemohl. Alespoň ne tolik. A byl jsem doopravdy moc spokojený s tím, jak se věci děly, poněvadž kromě toho, že jsem nakonec nesmrděl, Dunčí chtěl rovnou i potkat Amny. "Tak jo!" vykníkl jsem vesele a skoro už rovnou vyskočil na všechny čtyři, abych mu ji představil. "Amny je totiž opravdu frajerka! A hlavně je moc hodná! A milá! A ráda pomáhá ostatním! A hodně si dělá starosti, aby nikomu nebylo ublíženo a aby se všichni měli hezky! A ona je moc hezká! A taky se o mě moc pěkně stará! A já se rád starám o ni! A rád ti ji představím! Já teda... já teda nevím, jestli se už neznáte. Ale asi ne! A tak se znát budete! Najdeme ji a bude to skvěluper!" zazubil jsem se a v hlavě už jsem viděl, jak spolu zrovna my tři hledáme ty mušličky. Nebo! Jak má Dunčí Amny rád a ona jeho a jsou kamarádi. Nemuselo se jít hned na mušličky. Zahleděl jsem se nepřítomně na moment na oblohu, abych si uspořádal, co by tak mohla být první věc, co spolu my tři podnikneme. Jenže kromě mušliček mě toho zrovna moc nenapadalo, takže jsem spíš koukal do dáli, kamsi do oblak, a hledal inspiraci.
Akorát že i ta potom musela jít stranou. "S jednou kamarádkou?" pípl jsem udiveně a okamžitě byl pozorností zase na zemi, zcela upnutý očima na Dunčího tlamu, která se chystala říct něco fantastického. "Byla mi podobná!" zaradoval jsem se a vyslechl si jeho další popis oné kamarádky. Žíhaná! Já jsem taky žíhaný! A modrooký! Asi si budeme doopravdy podobní! Nemohla by to být... "Hhh!" zalapal jsem v údivu překvapeně a možná tím trochu přerušil to, co chtěl Dunčí ještě říct, ale tohle čekat nemohlo. "Dunčí! Dunčí!" vykřikl jsem netrpělivě a pootevřel tlamu, abych byl okamžitě připraven sdělit tuhle zásadní informaci, "Dunčí!" Potřeboval jsem nutně jeho veškerou pozornost. "Co když! Je ta vlčice! Moje sestra! Já mám sestru! Víš, že mám sestru? Je taky žíhaná! Na zádech! A- a- má takové fialovo-modré oči, ono to nejde úplně poznat! Myslíš, že by to mohla být ona? Možná by to mohla být ona! Nebo- nebo!" pootevřel jsem tlamu ještě ve větším šoku, "Jsi mohl potkat mou dvojnici! Jmenovala se taky Newlin?" Moc se mi představa toho, že tu je někde Newlin, co nejsem já, ale nějaká vlčice, líbila. Možná se jednou potkáme! A půjdeme spolu na procházku! Nebo hledat mušle! Já a Amny a Newlin a Dunčí! A budeme skoro rodina! Párkrát jsem si na tuhle myšlenku přikývl a moc doufal, že mi Dunčí potvrdí, že opravdu potkal mě. "Ještě, že jsme teď spolu, Dunčí! Dělá mi to radost!" oznámil jsem mu nakonec a konečně přestal tasit hruď. Nikdy jsem se asi necítil spokojeněji.

Amnyy, Amnyyyy... nechával jsem své srdce, aby vycítilo mou nejmilejší kamarádku, a snažil se co nejméně otevírat oči. Občas něco nedaleko zašustilo, ale poněvadž byl vítr, tak vlastně šustilo všechno možné. A Amny by šustila jinak! ujistil jsem se a dál vysílal srdeční vlny, které by Amny našly, když- "Gh," překvapeně jsem ze sebe vydechl zvuk, když do mě něco narazilo, a zmateně se začal rozhlížet. Vůbec mě v tu chvíli nenapado používat srdce a radši jsem se zase spoléhal na oči, což se taky vyplatilo. "Dunčí!" vykníkl jsem radostně a přiskočil ke svému podivně dřepícímu, ale rozhodně nejlepšímu kamarádovi, "Dunčí!" Je to on! Nadšeně jsem začal mávat ocasem a prohlížel si každý jeho kousek. Vypadal trochu rozcuchaně, ale taky pořád moc hezky. "Ahoj, Dunčí! Jak se máš! Rád tě vidím! Opravdu doopravdy moc rád tě vidím! Jak ses měl? Co jsi dělal! Jsem rád, že jsi zrovna tady! Ty jsi mě našel srdcem? Já se snažil vysílat takové srdeční vlny!" vysvětlil jsem mu rychle siuaci a nepřestával se culit od ucha k uchu. "Je to pravda! Doopravdy! Pravda doopravda to je!" odsouhlasil jsem mu a horlivě u toho přikyvoval, zatímco na mě Dunčí možná trochu nevěřícně koukal. Chtěl jsem mu mezitím ještě jednou zopakovat, jak rád ho vidím a že jsem rád, že tu vůbec je a že vypadá dobře, i když trochu rozcuchaně, a rovnou jsem se ho mohl zeptat i na to, jestli ho rozcuchal ten vítr, a rovnou mu na to říct, že jsem se snažil pracovat poslepu, jenže... Dunčí měl taky otázky, co jsem musel zodpovědět.
"Smraďochu?" vydechl jsem trochu rozpačitě a stydlivě stáhl uši. Byl jsem si poměrně jistý, že mi tak předtím neříkal, a velmi nenápadně jsem pootočil hlavu tak, aby můj čumák více nasál mou smraďochovitost. Připadala mi pořád stejná, i když možná byla přece jen trochu kyselejší, zmoklejší, a zatuchlejší z toho, jak jsem celkem dlouho spal. Ještě, že fouká, a celé se to vyvětrá! usoudil jsem nakonec a rozhodl se, že je čas na to, abych už doopravdy zodpověděl Dunčího otázku. "Já se tu vyloupnul skoro jako oříšek!" zahihňal jsem se, "Taky bez očí! Teda! Víš, oříšek nemá oči! A já je mám, ale nepoužíval jsem je! Trochu! Trochu ano, poněvadž to bylo malilinkato nebezpečné! Ale koukal jsem se maličko, jako skoro-oříšek! Máš rád oříšky? Já asi nikdy žádný neměl! Ale- ale! Objevil jsem se tady tak, že jsem přišel! Hledám Amny!" zmateně jsem dával slova do takového pořadí, že alespoň trochu připomínaly vysvětlení. Nakonec jsem k tomu ještě znovu vytasil hruď, aby cítil mé srdeční vlny, a dovysvětlil poslední zásadní věc: "Srdcem!"

// Řeka Midiam

I přes přivřené oči jsem moc dobře cítil, že kopce pořád nemám úplně rád. Ale není to tak, že bych je měl nerad! To určitě ne! Jen... jen nevím, jestli je mám nejraději! Amny mám nejraději! A kopce... kopce nejsou vůbec jako Amny. Což není nic špatného! Mohou... mohou být úplně jiné a pořád bych je mohl mít nejraději! Ale- ale já je asi úplně nejraději nemám. Ale mám je rád! zamyšleně jsem se škrábal vzhůru. Občas mi podklouzla tlapa a já se vylekal a otevřel oči naplno, ale hned jsem je zase zavřel, jakmile jsem se ujistil, že doopravdy nepadám. Třeba Amny bude tady nahoře! zaradoval jsem se a hned se mi funělo o něco lépe. Bude tam na mě čekat a společně najdeme něco dalšího! Třeba poklad! Nebo! Půjdeme zkontrolovat ty naše hvězdičky! Jak se jim asi daří? Nebo můžeme najít něco úplně jiného, třeba... třeba toho vlka, o kterém se mi zdálo! Možná to byl Amnyin kamarád z minulosti! A dal jí kdysi mušličku! A kdybychom ho našli, mohli bychom najít i tu mušličku! Nebo bychom mohli najít společně další mušličky! Nadšeně jsem mával ocasem a zasněně hleděl se zavřenýma očima tam, kde jsem tušil, že by mohla být dále. Líbila se mi představa toho, že si uděláme další kamarády, a hlavně toho, že budeme zase spolu.
Když jsem konečně dorazil na vrchol, posadil jsem se a udýchaně začal tasit hruď. Rozhodně by se mi to dělalo lépe, kdybych byl trochu odpočatý, ale já se tak hrozně těšil, že jsem nemohl čekat. Amny, Amnyyyy... soustředěně jsem se prsil a doufal, že mé zběsile bušící srdce zachytí Amnyinu přítomnost. "Někde tu jistojistě bude!" špitl jsem a poslouchal co nejvíc své srdce.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Má hledačská mise probíhala poměrně úspěšně! Ne že bych zatím našel Amny, to se mi ještě nepovedlo, ale z těch dobrých věcí jsem stihl třeba vidět jezero, které vypadalo poměrně spokojeně, a k tomu ještě přestalo pršet, což mi předtím taky vůbec nevadilo, a začalo velmi osvěživě foukat. Doopravdy velmi osvěživě! nadšeně jsem se zazubil a nastavil tvář větru, který mě příjemně hladil. Joooo! spokojeně jsem si mlaskl, i když mě vítr pomalu začínal studit a cítil jsem, jak mě oči trochu začínají pálit. "Děkuju moc, větře! Jsi moc hodný!" vděčně jsem se uculil a rovnou ty oči i trochu přivřel. Vlastně bych mohl chodit poslepu! napadlo mě a šťastně se tomu zahihňal. Ani to není špatný nápad! Poněvadž Amny ani nemusím vidět, abych ji našel! Ono to je teda taky výhodné, ale! Ale takhle! Takhle ji můžu víc cítit! Ucítím ji! Svým srdcem! Spokojeně jsem si na své rozhodnutí párkrát přikývl a podle sluchu se snažil jít chvíli podél řeky. Jenže ono to moc nešlo, poněvadž přes foukání nebylo slyšet, jak řeka žbluňká. "Tak já to zkusím jinde?" vydechl jsem, zatímco jsem nerozhodně přešlapoval na místě. Opravdu jsem nevěděl, jak se rozhodnout. Moc jsem chtěl, aby mě nestudily oči, a abych dokázal Amny najít poslepu, ale zároveň jsem ji úplně nechtěl hledat v řece, až tam omylem spadnu. Mohl bych tam spadnout naschvál! napadlo mě ještě a zamyšleně jsem přimhouřil oči, což se taky nedělalo moc dobře, poněvadž jsem je měl stále zavřené. Ale nechtěl jsem si stěžovat, abych někomu neublížil. "Tak já to zkusím zkusit jinde! A pak se sem vrátím a dohledám to tady! Půjdu... půjdu někam, kde jde vidět hodně! I když, to vlastně nebudu potřebovat! Mohl bych jít někam, kde vůbec nic vidět není! Nebo! Nebo jít někam, kde se kouká dobře, ale! Ale nekoukal bych tam!" zamyšleně jsem špulil rty a nakonec si na to naposledy rozhodně přikývl. "Tak jo!" odsouhlasil jsem si a na moment otevřel oči. "Tam půjdu!" oznámil jsem tak nějak všem, co byli kolem, a poklusem se s přivřenýma očima vydal k nejbližším kopcům.

// Vyhlídka

// Sarumen (přes Kopretinku)

Běžel jsem tak moc, jak jsem jen po vydatném spaní a hrabání mohl. Což nebylo zrovna úplně moc, poněvadž jsem nebyl běžec, ale rozhodně jsem se snažil! Těšil jsem se, až uvidím Amny. Pečlivě jsem prozkoumal naše pole kopretin, kde by klidně mohla být, a potom, co jsem zjistil, že tam není, jsem se vydal spíš tam, kde by být neměla. Pro jistotu. Amny teda asi pořád vodu ráda nemá. A navíc prší! Zdvihl jsem hlavu k obloze, zatímco jsem trošku přivřel oči, aby do nich nenakapalo, a spokojeně se usmál. "Jsem rád, že se všechno hezky namočí! Namočené věci jsou skvěluper!" oznámil jsem jen tak do prázdna, a vrátil hlavu se zamrkáním do normálu. Něco na tom dešti se mi úplně nezdálo, protože trochu pálil, když se mě dotkl, ale nevypadalo to, že by to dělalo problémy ostatním. Jistojistě ne květinám po cestě a jezero, co bylo přede mnou, taky vypadalo v pořádku. Až na to, že tu nebyla Amny, ale to jsem mu nemohl vyčítat. "Ahoj, jezero! Hledám Amny! Nevidělo- neviděl? Neviděla! Nevi... nebyla tu někde vidět Amny? Já ji totiž hledám!" zbrkle jsem několikrát přikývl a pečlivě si prohlížel hladinu jezera, jestli náhodou něco nežblunkne jako odpověď. A ono díky dešti docela i žbluňkalo, ale neznělo mi to jako běžná jezerní mluva. "Chmmmm," přitakal jsem jezeru a mile se na vodní hladinu usmál. "To jsem rád!" zkusil jsem odpovědět a přiblížil se blíže k jezeru, abychom na sebe nemuseli tolik křičet. "Vždycky jsem rád, když je něco dobře! Třeba jsem rád, že prší! Snad je to dobře. Určitě! Pršení nikdy neublížilo! Možná někdy. Ale tohle ne! Tohle nikomu neublíží!" vykřikl jsem pár zdvořilostních informací a vesele u toho vrtěl ocasem. Kdybych mohl, nejraději bych si tu povídal celou dobu. Jak jsem spal, nějak jsem si moc nepopovídal, a teď by byla jedinečná příležitost si to vynahradit, kdyby... "Amny!" vykníkl jsem a okamžitě se připravil na další ne příliš rychlý běh, "Já musím najít Amny! Ale pak se vrátíme! Nebo vrátím! Amny nemusí vodu. Ale třeba jo! Jezero není tak špatné! Nejsi vůbec špatné! Jsi vlastně super!" povzbudil jsem ho a několikrát ještě přehoupl ocas do strany, než jsem se konečně přestal kochat jezerní hladinou a vyběhl vstříc své hledačské misi.

// Řeka Midiam (přes Středozemku)

"Rozhodně bychom spolu měli sbírat květiny!" oznámil jsem nadšeně Amny, zatímco jsme stáli na louce, kde poletovalo hrozně moc včel. "Máš ráda včely, Amny? Já se tě na to nikdy nezeptal! Nevadí, že jsem se tě na to nikdy nezeptal?" zvědavě jsem si ji prohlížel a čas od času se nahnul, abych si přičichl k další květině. Bylo moc pěkně, i když těch včel bylo opravdu mnoho. A já nevěděl, jestli množství včel může ovlivnit počasí, a chtěl jsem se na to zeptat Amny, ale dřív, než jsem to stihl, včely byly pryč a Amny mi na pláži vyprávěla o tom, jak jsme tehdy našli tu její mušličku, až na to, že říkala, že ji našel někdo jménem Zindar. "Doopravdy?" udiveně jsem ji pozoroval, ale rozhodně jsem se s ní nechtěl hádat. Když jsem nad tím přemýšlel, měl jsem pocit, že jsem našel tu mušličku já, ale Zindara jsem neznal, takže jsem nemohl říct, že ji nenašel on. "Zindar musí být moc hodný, Amny, když ti našel tu mušličku! Já ti taky najdu mušličku! Našel jsem ti mušličku! Vzpomínáš? A najdu ti ji zase, chceš?" Nadšeně jsem se vrhl do kopání v písku. Věděl jsem, že najdu tu nejhezčí a nejlesklejší, abych ji mohl dát Amny. Každou chvílí. Jenže vždycky, když jsem vykopal díru, zaplnila se vodou a já musel začít odznova. A Amny začala odcházet se Zindarem, který byl ve skutečnosti Dunčí, a já s tím nemohl nic udělat, poněvadž jsem nejdřív potřeboval najít tu mušličku. A pláž se měnila v moře ze včel a já potřeboval mušličku, ale nemohl jsem ji najít a-
Trhl jsem sebou a překvapeně si prohlížel tlapy, které kolem mě vykopaly několik příkopů. "Tady bych mušličku nejspíš nenašel!" zahihňal jsem se a omluvně začal zase půdu srovnávat. "Pardon, já nechtěl! Mně se- mně se zdálo něco! O Amny! A o mušličkách! Musel jsem ji najít! Ale byly tam včely a vlk, a já kopal a- a pardon!" něžně jsem připlácával zemi k sobě, aby po ní všichni mohli znovu chodit, a vesele se přitom usmíval. Už se mi dlouho nezdál sen a už vůbec ne o Amny. Amny! Uculil jsem se ještě o něco víc a zasněně si prohlížel svůj výtvor uplácané zeminy, jako kdyby to byla její krásné, fialovo-žluté oči, a jeji milý úsměv a příjemná srst. "Amny!" vykníkl jsem znovu a zbrkle se postavil na všechny čtyři, což vedlo k tomu, že se mi trochu zamotala hlava. "Dlouho jsem asi neviděl Amny!" oznámil jsem bývalému příkopu a párkrát na toto prohlášení přikývl, aby mi věřil. "Neviděl jsi Amny? Určitě ji znáš! Ona je odsud! Je moc hodná! A milá! A opatrná! A přátelská! A vždycky se o všechny postará! A taky je černá s puntíky, co jsou bílé, a má oči! Barevné!" zběsile jsem u tohoto popisu začal mávat ocasem, čistě proto, že tu někdo jako Amny byl. "Určitě tu někde bude!" oznámil jsem mu nakonec nadšeně, když se neměl k tomu, aby mi pověděl, kde je, a pomalu se začal vydávat na cestu naším hvozdem. "Moc děkuju!" poděkoval jsem ještě a s jedním pokývnutím se rozloučil.

// Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Nadšeně jsem se uculil, když mi Gangwolfi řekla dvě skvělé informace. Tu první, že viděla Amny nedávno, jsem moc rád slyšel, ale tu druhou, tu jsem vůbec ani neočekával. "Nová členka Jenna!" vykníkl jsem po Gangwolfi a zamával ocasem. "Já- pardon. Pardon, já- měl jsem být na lovu taky. Asi jsem někde byl! Ale- ale nevím kde. Nějak- nějak jsem zmatený! Trošku. Pardon. Příště! Příště budu na lovu taky! Slibuji, Gangwolfi! Pokud se teda nepůjde na Hnědoušky. Víš, že jsem objevil Hnědoušky? Totiž! My! S Mistrem Nafoukánkem! Dlouho jsem ho neviděl. Ale! Ale jsem moc moc rád, že jsi viděla Amny! A že já vidím tebe! A- a- a ta členka!" Radostně jsem se široce usmíval a zběsile mával ocasem, když jsem si představil naši novou rudou kamarádku. "Není se Setií příbuzná? Měli bychom se jich zeptat! Hlavně asi Jenny, teda! Já- já Setii docela dlouho neviděl. Ale to nevadí! Určitě- určitě se má hezky!" Nechtěl jsem se moc zabývat tím, že je možné, že se Setie už nikdy nevrátí proto, že zmizela tam, odkud se Amny a Dunčí zázrakem vrátili. Chtěl jsem být veselý. A být rád! A to jsem taky byl, dokud... Ale ne, stáhl jsem uši a rychle se zadíval do země, zatímco mne propíjely Gangwolfiiny oči, které od běžné milosti nyní ukazovaly spíše bolest a smutek, co jen tak nezmizí. "Gangwolfi," špitl jsem a stále se neodvažoval podívat se jí do očí. Ani podívat se kamkoliv jinam. Myslet na cokoliv, co by připomínalo Nokta. A to, že tu už nikdy nebude. "Mě- mě to moc mrzí, Gangwolfi," dostal jsem ze sebe nakonec a konečně se odvážil zdvihnout hlavu. Je pryč. Všichni odchází. Všichni jdou pryč. A nejsme pod stejnými hvězdami, jak to říkala Bouře, pokusil jsem se o úsměv a nevzdával se, i když mi to vůbec nešlo. Ale tím jí nepomůžu, utvrdil jsem se a usmál se o něco důvěryhodněji, zatímco jsem se rázně postavil, jako kdyby to mému proslovu, co se měl chystat za pochodu, mohlo nějak pomoct. "Gangwolfi!" oslovil jsem ji a párkrát přikývl, stále trochu nejistý tím, co a jak se vůbec chystám něco říct, "Gangwolfi! Já- možná vím, co by ti mohlo pomoct! My! Tvá rodina! Já- já vím, že nikdo z nás není jako Nokt, poněvadž nemáme tu ťupku, co měl na čumáku! A nejsme- nejsme tak hodní! Nebo tak stateční! A obětaví! Ale- ale jsme taky tvoje rodina! A všichni jsme připraveni pro tebe cokoliv udělat! Kdykoliv! A dělat ti radost! A být tu pro tebe, když se cítíš smutně! Jako teď! Jsem tu a chci ti říct, že tě máme rádi! A- a že je to těžké. A že ti rozumím! A- a že tu budu pro tebe. Víš? Jako kamarád! Nejlepší! Jsi jedna z mých nejlepších kamarádek, Gangwolfi! A Nokt byl taky. Totiž, kamarád, ne kamarádka. A stále je! Je- je tu pořád s námi, Gangwolfi! Nejsme... nejsme v tom sami, a ty už vůbec ne! Přece tě měl rád! Nikdy by tě neopustil úplně!" Povzbudivě jsem se usmíval, zcela upřímně, přirozeně, a občas do svých slov přikyvoval. Vzduch hvozdu působil mnohem krásněji, když jsem se cítil, jako že Nokt, i když ho nevidíme, sedí stále s námi. "A navíc!" dodal jsem ještě a doufal, že i tahle informace Gangwolfi pomůže, "Možná-" sekl jsem se, když mi došlo, že toho chrlím moc, a pokusil se o něco zpomalit, "Možná... se Nokt vrátí, Gangwolfi. Já... taky... přišel o... o... přišel jsem a- vrátila se. Vrátila se, Gangwolfi! Třeba- Třeba se Nokt taky vrátí! Můžeme na něj počkat!" Povzbudivě jsem se na ni znovu uculil a s úsměvem se zadíval na místo vedle Gangwolfi, které nyní nezelo prázdnotou docela. "Nokt bude všude s tebou, Gangwolfi," špitl jsem ještě, než jsem ji nechal, aby vše promyslela. Sám jsem věděl, že není možné přejít k radosti jen tak, náhle, ale... byl jsem připraven své kamarádce a spolusmečkovnici jakkoliv pomoci. Nebo se o to alespoň snažit.

Bouře mi na to opravdu nic neřekla, i když jsme se na ni jak Gangwolfi, tak já moc usmívali. A pak najednou vyběhla vpřed. "Bouře, počkej prosím!" vykníkl jsem a nejistě přešlápl na místě, tak trošku v doufání, že se má kamarádka ještě zastaví, nebo že alespoň zpomalí. Nepřipadalo mi správné nerozloučit se s Gangwolfi, když na nás byla tak hodná. Musíme se s ní ještě rozloučit, Bouře! Jen říct "Ahoj"! Nebo- nebo něco delšího, kdybys chtěla! Počkej, prosím! Sledoval jsem, jak vlčice mizí v dáli, a nervózně se pousmál na Gangwolfi, i když celý úsměv jen zakrýval smutek z toho, že se má kamarádka bez rozloučení vydala pryč od našeho hvozdu a... pravděpodobně i ode mě. "Já- já si nejsem jistý, jestli by chtěla, abych běžel za ní," vydechl jsem nakonec a dál se pokoušel o úsměv, i když mi to bylo opravdu líto, "Ale! Ale to nevadí. Třeba má Bouře moc ráda duhy! A nebo- nebo jí nerozumím. Ale je moc hodná! Doopravdy, Gangwolfi! Povídala si se mnou o mracích a počasí! A o západu slunce! A o hvězdách! A- a- doopravdy byla moc milá! Ale jakmile jsme přišli, tak..." Zavrtěl jsem hlavou, abych naznačil, že vlastně vůbec netuším, co se stalo. Snad se ještě někdy uvidíme. A já ji budu moct představit Gangwolfi mimo smečku! Nebo mimo hvozd. Bylo to hvozdem? Možná radši mimo hvozd a smečku! Tak! S novým nadšením jsem se na Gangwolfi uculil a přátelsky zamával ocasem. I když jsem už říkal, že ji rád vidím, tenhle pocit naprosto přetrvával. Svou kamarádku jsem neviděl už celou věčnost, tím, jak dlouho jsem strávil čekáním u řeky, než se Amny vrátí. Amny! Zbystřil jsem a možná mimoděk na nic netušící Gangwolfi vypoulil oči. "Gangwolfi! Gangwolfi, neviděla jsi Amny? A jak se máš! Jak se mají ostatní? Mám vás všechny rád, víš o tom! Totiž, víš o tom? A! A- mám rád Amny! Jsem- jsme- my jsme- my už nejsme kamarádi! Teda, jen kamarádi! My... já ji mám moc rád! A ona mě taky! Věděla jsi o tom? Je to docela novinka! Totiž, to, že my dva- to! Ne že by mě Amny neměla ráda předtím, to ne! Jsem moc rád!" zavalil jsem svou kamarádku salvou slov a nadšeně u toho mával ocasem, připraven ze sebe zcela kdykoliv vyprostit další zásobu informací.

Na Gangwolfi jsem se šťastně usmál a dokonce i vesele zakmital ocasem, což asi v téhle mlze úplně nemohla ocenit. Celkově mlhu, co jsem přivolal, nakonec neoceňoval vůbec nikdo. "Pardon!" vykníkl jsem, hlavně směrem k Bouři, která špitla, že jí mlha vadí, "Já- já myslel, že je to dobrý nápad! Aby- aby ses nebála! A- a byl to špatný nápad. Pardon! Já to hned napravím!" Zbrkle jsem několikrát přikývl, což bylo opět celkem zbytečné gesto, a nechal mlhu, aby se vytratila zpátky, odkud přišla. Chvíli mi trvalo, než jsem v nově viditelném světě Bouři uviděl. Ale ne, stáhl jsem uši a starostlivě si ji prohlížel, jak leží přitisknutá k zemi, bezbranná a vyděšená. Jenže já nemohl být smutný před Gangwolfi, ani před Bouří. Byl jsem veselý. A nic jiného jsem neměl umět. "Pardon!" vykřikl jsem tedy ještě jednou a omluvně se pousmál, zatímco jsem vrátil pohled na Gangwolfi, kterou jsem doopravdy dlouho neviděl. "Ahoj, Gangwolfi! Už- už tě rád vidím!" uculil jsem se na ni a radostně zamával ocasem, jako kdybychom se znovu zdravili. Venku, mimo hvozd, mezitím začal dopadat jemný déšť, takový ten, co se většinou nečekaně objeví za slunečného dne na jaře. "Prší!" oznámil jsem všem, převážně pak Bouři, která by nejspíše uvítala jakékoliv počasí, co nebylo písečná bouře, jen aby mohla pryč, "Ale jen maličko! To je hezké. Myslíte, že bude duha? Já mám deštíky docela rád! A duhu taky!" Koukal jsem se směrem k úplným hranicím hvozdu, jako kdybych mohl dohlédnout až na všechny drobné kapky, co v okolí padaly, a zasněně se u toho usmíval. Duha by byla hezká! Kdy jsem naposledy viděl duhu? To... to už je asi dávno! Ale ne moc. Určitě ne moc! Duha je opravdu pěkná! "Mohli bychom!" vydechl jsem a ze zasněného pohledu kamsi se přesměroval na Bouři, "Mohli bychom jít najít duhu! Co ty na to, Bouře? Určitě už je venku bezpečno! A- a teda, tady můžeš být taky, ale... ale! Tady není duha! Totiž, je to tu taky pěkné. A mám to tu rád! Jen... jen! Tu není duha," sdělil jsem svůj názor na věc a pustil se do poměrně rychlého vstávání na všechny čtyři, čistě pro případ, že by se Bouře chtěla vydat na hledání duhy. Co na tom, že se stmívalo.