Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sopka (přes Sněžné hory)

Zima, která nás začala doprovázet, mě trochu probrala. Pomalu jsem cítil, že mám znovu přehled o tom, co se děje, a celkově jsem se cítil méně otupěle. Chtěl jsem se o tyto informace podělit i s Blátem, jenže to stále ještě potřebovalo odpočívat, a tak jsem si jen trochu sklíčeně povzdechl. "Nechtělo bys vstávat? Já vím, že spánek je moc důležitý! A určitě můžeš spát dál! Já jen- myslel jsem, že... že bys chtělo na dobrodružství! A nyní jsme na dobrodružství a- a... víš?" špitl jsem k Blátu a velmi opatrně ho na obou tlapách pošťouchl čumákem, pro případ, že by ho to probudilo, nebo že by alespoň něco zamumlalo ze spánku. Ale bylo ticho. "Ale jsem moc rád, že jsme spolu, to jo," odsouhlasil jsem sám sobě a mile se na něj usmál. Přece jsem se nemohl zlobit, že můj kamarád chtěl na dobrodružství, i když byl vyčerpaný. "Třeba- třeba potkáme ještě někoho! A můžeme cestovat spolu! A nosit se vzájemně! Občas budu spát i já! A vy půjdete dál! A naše přátelství a dobrodružství nikdy neskončí! Možná někdy půjdeme spát spolu, abychom si mohli vyprávět o tom, co se nám zdálo! Ale jindy budeme střídavě dobrodružnit! Ale ne moc! To- to bychom pak vlastně nikdy neměli dobrodružství úplně spolu, kdyby to někdo zaspal! Ale občas bychom se střídali! A! Kdyby přišlo nějaké dobrodružství náhle, tak bychom si dali vědět a všichni bychom byli vzhůru!" vysvětlil jsem spícímu Blátu a zasněně se zadíval do dáli, kde už začínalo svítat.
V dáli bylo ale kromě svítání ještě něco dalšího, co stálo za zmínění. Nastražil jsem uši a nadšeně začal automaticky mávat ocasem. I když jsem se původně vodě vyhnul, aby byl Bláto v bezpečí, nyní jsem měl nápad, který by Blátu nijak neublížil, a zároveň nám pomohl v dobrodružství. "Mám skvěluper nápad, Bláto!" oznámil jsem svému společníkovi a rozeběhl se planinou až k jezírku. "Já- ty to nevíš! Ale já kdysi! Kdysi, ale ne úplně dávno! Měl jsem kamaráda! A ten kamarád- ten kamarád byl voda! Bublina! Mistr Nafoukánek! Už... už si nepamatuji, jak se u mě objevil, a nikdo z mých kamarádů ho nikdy neviděl, poněvadž jednoho dne prostě zmizel! Ale- ale my bychom! My bychom mohli jít k tomu jezírku a poprosit, jestli není doma! On teda- on teda bydlí v jiné řece, ale podle mě je všude!" vysvětlil jsem ve zkratce Blátu náš plán, zatímco jsem dobíhal k jezírku, a nadšeně se před něj postavil.
Původně jsem myslel, že jen to bude stačit, a že se Mistr Nafoukánek prostě objeví před námi, připravený na dobrodružství, ale tak to nejspíš nefungovalo, poněvadž jsme zatím byli jen sami dva. "Já si moc nepamatuji, jak se to stalo!" omluvil jsem se s tichým chichotem a o něco soustřeději se zahleděl do temné vody. "Možná, když se ho zeptáme hezky?" navrhl jsem a na moment se tázavě zadíval na své zablácené tlapy. Bláto rozhodně nevypadalo, jako že by bylo proti, a tak jsem se zkusil hezky zeptat. "Mistře Nafoukánku? Jsi tam? Haló!" zkusil jsem zavolat na vodu a nespouštěl z hladiny oči, "Jestli jsi tam, můžeš přijít, prosím?"

// Velké vlčí jezero

"Nemuselo se nikomu nic stát, to si nemusíš dělat starosti! Ale- ale radši se ujistíme! Měli bychom se o to postarat, aby bylo všechno úplně naprosto v pořádku!" vysvětlil jsem potichu Blátu, které ještě stále vyspávalo, a párkrát na to horlivě přikývl. Možná, že by se mi i více líbilo, kdybych Bláto probudil. Nebylo to ode mě sice hezké, ale mít s sebou někoho, kdo by mě povzbudil, by bylo moc pěkné. Ale on mě povzbuzuje i tak! rozhodl jsem se po chvíli a uculil se na spokojeně vypadající Bláto, které docela pevně objímalo mé tlapy. A to je dobře. Má se dobře! Takže je všechno dobře, zahihňal jsem se pro sebe a po chvíli, kdy jsem hledal odhodlání, se jal lézt nahoru, na nejbližší vrchol.
Problémem bylo, že všude kolem byla vrstva teple vypadající hmoty, která teprve opouštěla svou teplou rudou do chladné černé, a tak jsem se musel hodně soustředit, abych do ničeho nešlápl, a neublížil tak jak Blátu, tak sobě. "Jen vylezeme- vylezeme nahoru a ujistíme se, že to neudělalo žádnou škodu. A půjdeme se tím směrem podívat. A bude to v pořádk-u," funěl jsem, abych se uklidnil, a snažil se příliš nevnímat, jak jsou mé nohy vyčerpané. Ne že by snad Bláto byl hodně těžký, ale potom, co jsme spolu vyšli a sešli několik kopců, jsem se už cítil doopravdy unaveně. Jenže tady odpočívat nemůžeme! zakázal jsem si a naprosto odmítavě zavrtěl hlavou, i když mi připadalo, že teplý vzduch, který jsme míjeli, mě přímo lákal, abych si tu lehnul a trochu se ohřál. "Ale my doopravdy musíme jíííít," vysvětlil jsem klimbavě teplému proudu vzduchu, který mě znovu přemlouval, a zavrtěl jsem hlavou tak, že jsem otřásl celým svým tělem, což mě zamotalo ještě o něco více. "My musíme nahoruuuu, viď, Blátooo!" prohlásil jsem a s žádostí o podporu se zadíval na své tlapy, na kterých jsem dál táhl svého společníka. "On spí, ale určitě souhlasí!" vysvětlil jsem po chvíli mlčení vzduchu a tentokrát se rovnou nesnažil přikyvovat, abych nezakopl. Musel jsem se více než kdy dřív soustředit na to, aby mé tlapy dělaly takové ty věci, co běžně dělají, jako chození a pohyb, ale nakonec...
"Už! Už jsme tady!" zahulákal jsem vítězoslavně a poměrně pomatený se svalil na zem. Příjemně hřála, takže jsem se nebránil tomu, abych si na ní rozplácl celá záda. Lísal jsem se k ní a spokojeně se usmíval od ucha k uchu, dokud se vedle mě pár kamínků nerozpadlo kamsi dolů. "Ah!" zděšeně jsem vykřikl a vyskočil zpátky na nohy, které jsem roztáhl dost na to, abych měl stabilitu i při menším pomatení. "Tam nesmíme spadnout!" vysvětlil jsem Blátu, kterému na tom momentálně příliš nezáleželo, a zadíval se dolů. Nebyla tam láva, a to bylo hezké, ale pořád to vypadalo jako docela velká výška. Docela velká výška! uvědomil jsem si a opatrně, abych přece jen nějak nesklouzl do kráteru sopky, se otočil úplně druhým směrem. Krajina vypadala poměrně temně, až na jeden malý, malilinkatý kousíček, který zářil jemně fialovomodrým světlem. "Tam!" zvolal jsem a rovnou tím směrem pro Bláta i ukázal, což vedlo k tomu, že jsem tím směrem ukázal i Blátem. "Půjdeme to tam prozkoumat! Musíme- musíme tamtím směrem! To je- to je..." zamotala se mi hlava a já musel přivřít oči, aby se mi lépe soustředilo, "To je někde u sněhu?" Zavrávoral jsem a prudce sebou trhl. "Půjdeme tam!" prohlásil jsem a radši zahájil náš opatrný sestup, jen abychom neskončili dole příliš rychle.

// Safírové jezero (přes Sněžné velehory)

// Vyhlídka (přes Mahtaë sever)

Doopravdy jsem se snažil, abych trefil správně, ale místo bažin jsme se společně s dřímajícím Blátem ocitli u řeky a jezera, ze kterého vytékala. "Hhhh!" zděšeně jsem vydechl a velmi opatrně udělal od břehu několik kroků vzad, aby nehrozilo, že se Blátovi něco stane. "Dávám na všechno pozor, neboj se! Jsem velmi, velmi velmoopatrný!" oznámil jsem mu, aby se na mě dál mohl spolehnout a vesele pokračoval v cestě. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že se tu nevyznám tak, jako kdysi, a že nám cesta potrvá o něco déle. Navíc můj milý společník vypadal, že ho mé povídání nijak zvlášť neruší, a dokonce, že ani nijak zvlášť nespěchá domů, takže jsme mohli pokračovat v našem dobrodružství i přes noc a dodatečně i přes to, že spal. "Prožijeme toho spousty! Hlavně najdeme Amny! Ale- ale mohli bychom pak jít zpátky a zkamarádit se se sovami, až se budou cítit více povídavě! Taky bychom mohli Dunčímu najít nějakou kamarádku! A! A mohli bychom najít Dunčího! A taky-" Rychle jsem zavřel oči, když se na nebi ukázalo prudké světlo. Byl jsem zvědavý, jak vypadá, a chtěl ho pořádně prozkoumat, ale když jsem se o to pokusil, oči mě při pohledu na fialovomodré světlo začaly pálit. "TO JE TA NEJVĚTŠÍ HVĚZDA, JAKOU JSEM KDY VIDĚL!" zakřičel jsem k Blátu o dost hlasitěji, než bylo potřeba, obzvlášť vzhledem k tomu, že se snažilo pohodlně spát. Měl jsem strach. Nikdy jsem neviděl hvězdu, co by byla tak velká, a zářila tak dlouho, zatímco padala. A už vůbec nikdy jsem neviděl hvězdu, co by mířila přímo na zem, k nám. Vyděšeně jsem se tiskl k zemi a doufal, že ta hvězda nakonec změní směr a odletí úplně jinam.
Jenže to se nestalo. Země se nepatrně otřásla a já věděl, že ta záře, co jsem viděl na obloze, musela vyhasnout a ponořit se někam do lesa, nebo na louku. "Snad se nikomu nic nestalo!" vykníkl jsem a zmateně otevřel oči, které byly oslepené prudkým světlem, se nemohly rozhodnout, co je kde. Matně jsem mžoural a snažil se soustředit na oblohu, která nyní působila o něco poklidněji, jen kdesi za horizontem se linula pořád ta podivná, fialovomodrá barva. "Musíme to vyzkoumat! Musíme tam jít! Zjistíme, co se stalo! A pomůžeme jim! Snad se nikomu nic nestalo. Ale kdyby ano! Tak! Pomůžeme!" horlivě jsem přikývl a rozběhl se, jen ne úplně za světlem, jak, podle všeho, Bláto očekávalo. "Musíme se rozhlédnout!" vysvětlil jsem, zatímco jsem se znovu začal sápat do kopce.

// Sopka Fëlga'Tarátar

Vůbec se mi to nelíbilo, že to celé nedává smysl, a tak jsem se rozhodl, že budu hledat jen hezké věci. Třeba... třeba je tady hezký výhled! Nádherný výhled! povzbudil jsem se a pokusil se i vesele zamávat ocasem, ale pořád jsem se cítil kvůli Morfovi a Ney špatně. Nebo... nebo jsem tady s kamarádem! zadíval jsem se na spící Bláto a snažil se, abych z něho měl radost. A já z něho radost měl! Jen... se mi chtělo plakat. Oni jsou pryč, zopakoval jsem si pro sebe a sklesle stáhl uši, ještě blíže k hlavě. Nebo jsou někde... tam? odvrátil jsem pohled zpátky na oblohu, kde padaly hvězdy, a snažil se najít nějaký pár hvězd, které by připomínaly jejich oči. Vlastně hledám jen Morfa! Poněvadž Ney je v úkrytu! Ale Morf- Morf by tu mohl být! Začal jsem hledat čím dál tím intenzivněji, dokud jsem nenašel pár, který vypadal jako ty jeho. Morf! uvědomil jsem si a prudce vyskočil zpátky na všechny čtyři. "Mo-morfe!" vykníkl jsem a snažil se na sebe co nejvíce upozornit, i když mi pořád připadalo, že jeho oči se dívají někam jinam. "Morfe! To jsem já! Tady!" vykřikl jsem znovu a hrozně moc doufal, že si získám jeho pozornost. Že si mě všimne, pozdraví mě a vrátí se zpátky, k nám. Ale on se ani nehnul. "Morfe," špitl jsem zklamaně a smutně se zadíval na měsíc.
Morf na nebi mě neposlouchal a moc jsem nevěděl, co dělat. Nechtěl jsem vzbudit Bláto, poněvadž vypadalo, že by si skutečně chtělo odpočinout, ale zároveň jsem se cítil příliš smutně a osamoceně. Takhle v noci, když jsem byl uprostřed temnoty docela sám, jsem si uvědomoval, kolik vlků mi chybí. Není tu Morf. Ney. A Amny- mě tak mrzí, že ji nemůžu najít, zakroutil jsem hlavou a smutně povzdechl. A pak mi připadalo, že nejlepší bude, když jen narovnám hlavu. A když jsem to udělal, zdvihl jsem ji ještě o trošku výš. A pak znovu, až se skoro dotýkala hvězd. Má tlama se pootevřela a já melodicky zavyl směrem k tomu obrovskému, nafouknutému měsíci. Vyl jsem poměrně dlouho, tak dlouho, než jsem se cítil lépe. "Pardon," špitl jsem s nejistým úsměvem směrem k Blátu, které to jakýmsi podezřelým způsobem neprobudilo. "Děkuji," uculil jsem se ještě směrem k měsíci, se kterým jsme si hezky zazpívali, a s přikývnutím se rozloučil. "Já ho musím dostat domů," vysvětlil jsem mu a hlavou ukázal na Bláto. Je čas jít domů, Bláto, naznačil jsem svému kamarádovi na předních tlapách a velmi opatrně začal sestupovat zpátky dolů, do lesa, a nejlépe rovnou do bažin.

// Velké vlčí jezero (přes Mahtaë sever)

// Zarostlý les (přes Zrcadlové hory)

Musel jsem být úplně, ale úplně ztracený, protože namísto do močálů jsem zabloudil a dostal nás do hor. A než mi to došlo, byli jsme v půli kopce. "Moc se omlouvám," špitl jsem a snažil se u toho příliš nefunět, poněvadž jsem měl podezření, že Bláto už spí úplně, a že bych ho jakýmkoliv dalším zvukem probudil. "Já už budu potichu a odnesu tě domů za světla, to se nám půjde lépe. Slibuji!" dodal jsem ještě šepotem a na důkaz slibu rázně přikývl, což Bláto už jistojistě nevidělo, hlavně proto, že hluboce spalo.
S těžkým vydechováním jsem nás oba dostal na vrchol hory, kde jsme se nedávno setkali s Dunčím, a vyčerpaně se rozvalil, hned, jakmile se mi nabídla možnost. "Ale je tu moc-" nachytal jsem se při tom, jak se zase snažím si s Blátem povídat, a napomínavě sám na sebe zavrtěl hlavou. Je tu moc hezky, řekl jsem si jen pro sebe a s úsměvem se zadíval na tmu pod námi, ve které se díky měsíční záři leskla všemožná jezera. A opravdu padají hvězdy! zadíval jsem se nadšeně na oblohu a s úsměvem vítal každou, která se rozhodla, že spadne k nám. Snad jim doopravdy nic není, a ani je to nebolí, když takhle spadnou! Určitě... určitě si sem padají jen odpočinout, a pak zase vyletí nahoru! Sledoval jsem, jak se mihotají přes celé nebe, pak se rychle rozsvítí, než úplně zmizí. A nebo... nebo se jim něco stane? Smutně jsem stáhl uši dozadu a raději odvrátil zrak dolů, zpátky do tmy.
Kdyby to tak bylo, tak... tak to není dobře, protože je tady o hvězdu méně. O několik hvězd! A žádná- žádná už určitě nebude taková, jako ta, co zrovna spadla. A i když asi všechny musí spadnout, tak- tak je to moc smutné a nemělo by to být. Proč by měly padat? Proč by se něco takového muselo dít? Nemohly- nemohly by prostě svítit úplně navždy? Vždyť nikomu nepřekáží! A nikomu neubližují tím, že svítí! Proč by měly jít pryč? Tázavě jsem naklonil hlavu do strany a neměl jediné tušení, proč by tak tomu mělo být.
A proč bychom měli- proč bychom měli... pro jistotu jsem se rychle podíval na Bláto, zda už spí a nemůže mě nachytat, že jsem smutný, Proč bychom měli umírat my? Proč by měli umírat ti, které mám rád? Proč by měl Dunčí umřít! Dunčí teda umřel, říkal to. Ale vrátil se! Ale umřel! A Amny- Amny taky! A někteří- někteří se... nevrátili. Cítil jsem, jak mi začíná být chladno, když jsem si vzpomněl na Morfa a na Ney, ze které byla socha. Už... nejsou. A nebudou. A... já nevím, proč by to tak mělo být. Je to- je to proto, že si chtěli odpočinout, a tak se nevrátili? Ale- ale proč bychom si měli odpočinout všichni? Proč by všichni měli nakonec jít a... spát navždy? Zamyšleně jsem koukal do temnoty a občas si zavrtěl hlavou. "To nedává smysl," špitl jsem nakonec rozesmutněle.

// Mahar

Alespoň jsem byl přesvědčený, že i s Blátem odcházím hlouběji do bažin, ale nakonec se nějak stalo, že docela rychle močály skončily a místo nich jsme se společně ocitli na dobrodružství v hustém lese. "Ten les je doopravdy hustý!" oznámil jsem Blátu, pro případ, že by to nevidělo, a nadšeně se zahihňal své slovní hříčce. Ale jestli nevidí, tak mu to stejně nepřipadá legrační! "Jako že je hustý jako dobrý, ale zároveň i hustý jako- jako hodně porostlý! Je tady hrozně moc kmenů! A taky stromů!" vysvětlil jsem s podobně veselým naladěním a opatrně se začal soukat skrze stromy, což mi při mé postavě moc nešlo, takže jsem občas musel nenápadně vycouvat ze své původní trasy a začít se protahovat úplně jinudy. "Někdy jsou doopravdy hodně blízko u sebe! Jako nejlepší kamarádi! Celý les je plný nejlepších kamarádů!" zaradoval jsem se a schválně se dostal do úzké skuliny mezi stromy, abych zapadl. "Koukej, Bláto! Mohli bychom tu zůstat a růst! A být s nimi nejlepší kamarádi! Stali bychom se lesem! To jsem nikdy nezkoušel! Myslíš- myslíš! Že! Jsou vlci, co se dokáží proměnit na strom? Chtělo by ses proměnit na strom? Jaký strom bys bylo? Já nevím! Já bych- asi- hm. Já nevím! Já-" zamyšleně jsem přivřel oči a prohlížel si stromy kolem sebe, které všechny vypadaly docela stejně. Všechny měly minimálně podobně jehličnaté koruny. "Já moc stromy nezn-" chtěl jsem Blátu vysvětlit, že druhy stromů moc neznám a nevyznám se v nich, a že bych ani nevěděl, jestli si vybrat, jestli budu strom jehličnatý, nebo listnatý, ale celou mou úvahu přerušilo cosi, co jsem v jednom spolukoruní dvou stromů zahlédl. "Pššt," špitl jsem a rychle se přikrčil k zemi, zatímco jsem fascinovaně koukal na siluetu v temném jehličí. "Myslíš, že je to-" začal jsem pomalu a potichu, ale čím jistější jsem si byl, tím těžší bylo nevykřiknout, "sova!" Zaradoval jsem se a vesele se rozmával ocasem. "A tamhle je další!" upozornil jsem s ukázáním tlapy směrem na další sovu Bláto, o kterém jsem si pořád nebyl úplně jistý, jestli to všechno vidí. "Jsou moc hezké! A sedí! Nebo stojí? Je to sezení, nebo stání?" pokusil jsem se popsat scenérii před námi, než jsem se začal zaobírat jejich postavením a posezením. Hu-hů, ozvalo se zeshora a já radostně nastražil uši. "Teď jedna z nich zahoukala! Ale to jsi asi slyšelo. Ale je to moc hezké houkání! Hukot! Říká se hukot, nebo houkání? Proč myslíš, že houká?" podíval jsem se tázavě na Bláto na svých nohách, jestli k tomu nemá nějaké zajímavé postřehy, ale to tak nějak začínalo tvrdnout a připadalo mi, že nejspíš usíná. "Asi chce taky spát, tak... tak já tě odnesu domů," sdělil jsem mu o něco více potichu a pečovatelsky se na usínajícího kamaráda uculil. "Tak zatím ahů-hůj!" rozloučil jsem se ještě se dvojicí sov, co si asi chtěly povídat jen mezi sebou, a vydal se směrem, odkud jsem měl pocit, že jsme přišli.

// Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

// Středozemka

Připadalo mi velmi matoucí, kolika místy jsem prošel, než jsem se dostal k močálům. "Takhle dlouho mi to určitě nikdy netrvalo! Doopravdy ne!" zavrtěl jsem omluvně hlavou a zadíval se na bláto pod svými nohami. Nevypadalo, jako že by se zlobilo, a rozhodně bylo otevřené dalšímu povídání. "Nevidělo jsi Dunčího? On někam sem běžel! Šel! Myslím! Já- cítil jsem ho! Nebo- nebo! Nevidělo jsi Amny? Amny se jistojistě někde toulá! A bylo by moc hezké, kdybychom se na hvězdy mohli koukat spolu! Padají moc pěkně! Jednou jsme takhle viděli spadnout hvězdy a! A pak! Jsme je schovali! Nechali jsme je spát, přikryté u stromu, aby byly navždy spolu! Jako my! My budeme taky navždy spolu!" vysvětlil jsem v takové krátkosti, jak to jen bylo možné, a zasněně se zadíval na oblohu. "Doufám teda, že je hezké, když padají," zašeptal jsem a zadíval se na moment na bláto a na své tlapy. "Ale- ale myslím, že se jim doopravdy nic stát nemůže! Ony- ony jen padají, ale zvládají to úplně naprosto! Jen pak nesvítí! Ale- ale to neznamená, že by-" tázavě jsem se zadrhl a zavrtěl nepatrně hlavou, "že ne?"
Nevěděl jsem, jestli Bláto zná odpověď, ale rozhodně se mi nelíbila představa, že by se mi líbilo, že hvězda padají, když by... už pak nebyly. "Určitě ne! Ty naše hvězdy si jen potřebovaly odpočinout na zemi! A pak zase poletí pryč!" rozhodl jsem se nakonec a spokojeně se pousmál, i když jsem se cítil trochu smutně. Nechtěl jsem, aby to Bláto vědělo, a tak jsem velmi nápadně zívl, abych odvedl jeho pozornost. "Waaah!" vydechl jsem a pomalu se protáhl, zatímco mě v hlavě cosi trápilo. A- a jak spadnu já? A bude to brzy? Já bych... nechtěl bych, aby to bylo brzy. Ještě jsem nezažil dost dobrodružství s Amny! A s ostatními taky! Nepatrně jsem zavrtěl hlavou a ještě o něco více se usmál. "Já asi půjdu dál hledat Dunčího! Ale- ale můžu tě vzít trochu s sebou, jestli bys chětlo na dobrodružství!" nabídl jsem se a chvíli vyčkával na odpověď, než jsem opatrně zabořil své přední do bláta a nanesl si na své tlapy trochu svého nového kamaráda. "A teď můžeme prožít úplně cokoliv!" vykřikl jsem radostí a rozešel se dál, o dost slavnostněji a pečlivěji, abych ani trochu Bláta neztratil, hlouběji do bažin.

// Zarostlý les

Šťastně jsem pokyvoval na svá slova a Křovisko vypadalo, že taky pokyvuje. Jenže pak se staly dvě zásadní věci, které úplně všechno pozastavily. "Páni!" vykníkl jsem a překvapeně zalapal po dechu, zatímco se mi do čumáku linula Dunčího vůně a, ještě o něco více překvapivě, na nebi začaly padat spousty hvězd. "Podívej nahoru!" vydechl jsem udiveně a nadšeně se uculil, zatímco se mi v očích odrážela každá hvězda zvlášť. "Padá jich úplná spousta!" zaradoval jsem se a začal zběsile vrtět ocasem. "A taky je tu někde Dunčí! To je ještě důležitější! Ale asi jde pryč! Musíme ho najít! Někde tady bude! Můžeme- můžeme jít za ním! Půjdeme za ním a já ti ho představím! A budete kamarádi!" nabídl jsem se a odhodlaně jsem vyskočil na všechny čtyři, aniž bych příliš v rámci nadšení uvažoval nad tím, jak seznámím Dunčího s vlčicí, co se mi ještě nepředstavila, takže jsem o ní celkově moc nevěděl. "Pojď, půjdeme za Dunčím! A- a pak můžeme koukat na hvězdy všichni tři- čtyři? Je ještě s někým? Asi ano! Můžeme všichni jako kamarádi koukat na hvězdy!" zahihňal jsem se vesele a s povzbudivým pokývnutím se naposledy zadíval na vlčici, než jsem se rozeběhl pryč. "Zatím ahoj, Křovisko! Rád jsem tě viděl! Brzy se uvidíme!" rozloučil jsem se ještě rychlostně, zatímco už jsem byl dávno docela pryč. Chtěl jsem co nejrychleji Dunčího dohnat, abych mu dovedl kamarádku a abychom se mohli toulat k tomu, co mi chtěl původně ukázat. Tak to totiž nejlepší kamarádi dělali.

// Mahar

Vypadá to zatím moc nadějně, Dunčí! vzkázal jsem v hlavě jednomu ze svých nejoblíbenějších kamarádů a široce se na svou společnici uculil. "On tě taky zdraví, jen to nejde tak poznat!" informoval jsem ji a ukázal tlapou rychlostně na Křovisko, které doopravdy zdravilo. Cvičené oko to vidělo hned. "Taky se ptá, jestli jsi tady ráda! A jak- jak se jmenuješ? To už se ptám spíš já! Jestli to nevadí! Snad to nevadí, většinou to nevadí!" zahihňal jsem se a pomalu začal vstávat na všechny čtyři, poněvadž jsem měl skvělý plán. "Nechtěla by ses se mnou po Dunčím podívat? Je to opravdu moc hodný vlk! A hlavně pěkný! Ale hodný je taky, moc!" přesvědčivě jsem začal přikyvovat, tak moc, že se mi tlama chvílemi skoro dotýkala vyprahlé země. "Mohli bychom se všichni tři kamarádit! To by mohlo být hezké! On je Dunčí určitě někde poblíž! Před chvílí byl totiž se Styx! Ty znáš Styx? Ona- já- já jí moc nerozumím, asi. Ale Dunčí! Ten si s ní rozumí! On je hodně přátelský, tak si rozumí se všemi!" pokýval jsem si i na tyto informace, aby se neřeklo, že s nimi nesouhlasím, a pomalu se vydal směrem k vlčici. "Jestli neznáš Dunčího, tak to nevadí! Křovisko ho taky nezná, a to jsme kamarádi hrozně moc příšerně dlouho! Ale bylo by skvěluper, kdybys ho znala!" povzbudil jsem ji a zvědavě vyčkával, jestli Dunčího zná. "Skvěluper jsem vymyslel! Je to kombinace super a skvělý!" vysvětlil jsem ještě a nadšeně začal mávat ocasem. Byl jsem doopravdy rád, že vedle Křoviska mám i další, naprosto novou a nepoznanou, společnost.

I Křovisko si podle všeho myslelo, že bychom se tu měli hezky, a to mi dělalo velkou radost. "Ale můžeme tu být spolu šťastní, i když nebudu muset odpočívat! To je pravda!" uznal jsem mu a párkrát na to, na znamení absolutního souhlasu, přikývl. "Stejně ani nevím, jak bych mohl začít- odpočívat! Jak by se to stalo, víš!" prohlásil jsem po chvíli a zamyšleně přimhouřil oči. Normálně by to asi až tak hezké povídání nebylo, ale takhle, když jsme byli jen spolu, a Křovisko tomu moc nerozumělo, to asi nevadilo. A já nad tím nikdy nepřemýšlel a byl zvědavý, co se ohledně toho dalo vymyslet. "Já bych moc rád prostě jen usnul! Někde hezky, třeba tady! Víš, že by všude kolem mě bylo hezky, zapadalo by slunce! Ne! Vycházelo by! A já bych prostě- prostě bych usnul. A nevzbudil se! Ale ležel bych někde hezky, třeba na měkké trávě, nebo mechu! Nebo! Nebo mezi spoustou veverek! Já si nikdy moc nenadělal kamarády s veverkami, ale kdyby jo, tak bych ležel s nima! A pak bych usnul a nevzbudil se! To by se mi líbilo asi ze všeho nejvíc! Nebo někde, kde by rostly květiny! Třeba na louce s kopretinami! Ale- ale asi bych jinak nechtěl. V zimě to tak hezké být nemůže! Ale s listy na podzim by to ještě hezké být mohlo. Ale! Ale nechtěl bych, aby to bolelo, to určitě ne," zakroutil jsem intenzivně hlavou a tázavě se zadíval na Křoviska, jestli na to má co dodat. "Možná! Snad! To nebolí, když vlk jen usne! A i kdyby to bolelo, tak- tak jen na chvíli, viď? Jen chvililinku! A pak by bylo hezky! Ale i tak bych byl radši, kdyby to nebolelo! A- a taky by se mi líbilo, kdyby z toho nikdo neměl radost. I když! I když by bylo vlastně hezké, kdyby nikdo nebyl smutný? Takže! By mohli mít radost, ale tak jako že hezky, ne přímo z toho, že odpočívám, spíš jako- spíš jako že! Jako že jsem odešel, ale pořád mohou mít radost, poněvadž já bych byl pořád s nimi! Jako Křowlin!" Šťastně jsem se zazubil nad představou toho, jak kolem mě budou chodit vlci a zdravit mě a povídat mi, jako já s Křoviskem. A i Křovisku se to podle všeho líbilo, poněvadž vůbec neprotestuje. "Ale doopravdy bych moc nechtěl, kdyby to bolelo! A jestli, tak jen maličko! A- a asi by tam nesměla být krev. Krev moc nemám rád!" oznámil jsem mu a zalapal po dechu, abych přidal další detaily o tom, co by se mi nelíbilo, ale k čumáku se mi dostal cizí pach.

Překvapeně jsem se ohlédl směrem, odkud přicházel, a automaticky se začal culit. Po chvíli jsem dokonce i viděl vlčici, které patřil. "Ahoj! Já jsem Newlin! A tohle je Křovisko!" nadšeně jsem představil i svého společníka a přátelsky začal mávat ocasem. Vidíš, Dunčí! Zrovna, když tady nejsi, tak je tu budoucí kamarádka! vzkázal jsem v hlavě jednomu ze svých nejlepších kamarádů a potichu se zahihňal. "Taky! Mám kamaráda Dunčího, který je velký fešák!" dodal jsem ještě urychleně, když jsem si vzpomněl na to, co jsem mu slíbil. Musel jsem mu najít kamarádky.

// Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Nadšení mi vydrželo až do chvíle, než jsem doběhl ke Křovisku. Potom přišla jakási forma nad-nadšení. "Ahoj, Křovisko! Moc rád tě vidím! Náramně moc rád! Naposledy jsme se viděli... to už je dlouho!" oznámil jsem mu a nad-šťastně se na něj culil. Pořád tu postávalo, uprostřed pláně, maličko zohýbané tím prudkým větrem, co tu nedávno řádil. "Vypadáš moc dobře! Jak se máš? Doufám, že dobře! Více než dobře! Skvěluper, třeba?" s hihňáním jsem se u něj svalil a dál si prohlížel jeho poměrně drobné větvičky, na kterých ještě pořád držely teď už pomalu žloutnoucí lístky. "Ta žlutá je moc pěkná! A tamhle- to je oranžové! Ty jsi žluto-oranžové! Vypadá to moc hezky!" spokojeně jsem pokyvoval a představoval si, jaké by to asi bylo, kdybych byl žluto-oranžový já. "Taky bych mohl být žluto-oranžový!" začal jsem se s Křoviskem dělit o své nápady, aby se necítilo příliš osamoceně, "Měl bych své pruhy o trochu žlutější! A třeba by z nich taky rostly lístky! A pak- pak, kdybych si sedl k tobě! Tak- tak by mě třeba někdo úplně přehlédl! A myslel by si, že jsem taky jen křoví! Totiž- totiž ne jen. Tak jsem to nemyslel! Myslel jsem, že je hezké, že jsi křoví! A já bych mohl být taky! Takže by si někdo mohl myslet, že jsem křoví! Ale ne jen, křoví jsou super! Mám je rád!" Od svého ne příliš hezkého přeřeku jsem začal čím dál tím horlivěji přikyvovat, abych Křovisko přesvědčil, že být křoví je úžasné, což jsem si taky přesně myslel.
Radostně jsem si u toho prohlížel, jak se obloha nad plání zbarvuje do ranní růžové, a jak těsně nad zemí ještě leží mlha. "Dneska je moc pěkně. Doopravdy moc!" vydechl jsem a nechal Křovisku prostor, aby se taky vyjádřilo. "Musí být moc pěkné tady být celou dobu! A vidět tohle každé ráno! A v noci koukat na hvězdy! A přes den se vyhřívat na sluníčku!" odsouhlasil jsem mu, i když to takhle Křovisko úplně neříkalo, a šťastně si do toho i mlaskl.
Seděl jsem takhle docela dlouho, zatímco jsem jen sledoval, jak se jemná růžová mění na prudce červenou. Je tady doopravdy moc hezky, naznačil jsem Křovisku potichu, jako kdybych komentoval východ slunce před námi, ale velmi opatrně, tak, abych ho nevyrušil. "Víš ty co, Křovisko!" vykníkl jsem najednou v náhlém uvědomění. "Až nebudu! A- a já vím, že to není hezké to říkat, ale- ale až nebudu! Jako- jako že- že- že se mi něco stane! Nebo- nebo budu starý! Už teď jsem docela starý! Ale ne moc! Asi... asi! Určitě ne. Ale! Ale kdyby ano, tak- já bych asi... asi bych chtěl být tady?" zadíval jsem se tázavě na jednoho ze svých nejlepších kamarádů a čekal, co na to poví. Nevypadalo moc šťastně, poněvadž si jistojistě dělalo starosti kvůli tomu, že by se mi něco stalo. "Určitě to nebude nic hrozného, až se to stane! Nebooooj!" pustil jsem se do uklidňování a jemně ho přitom tlapou poplácal po jedné z jeho spodních větviček, "Určitě to bude rychle hotové! Nebo- nebo to bude třeba i hezké! Já myslím, že to musí být hezké, když vidíš všechno, co- víš! Co jsi prožilo za celý svůj život. A určitě bych pak chtěl odpočívat tady! Nevadilo by to? Já- já bych si jinak našel jiné místo! Třeba- třeba u nás ve hvozdu! Nebo na louce s kopretinami! Tam je taky moc moc pěkně! Ale- ale tady!" Zasněně jsem se znovu zadíval na nebe, které pomalu přicházelo o svůj růžový nádech a zbarvovalo se do podzimní šedi: "Tady by se mi líbilo ze všech míst nejvíc! Mohl bych tu odpočívat, sledovat, jak kolem vlci chodí na všechna možná místa, aby se potkali! A taky bych tu byl s tebou! A třeba by na místě, kde bych- kde bych odpočíval! Třeba by tam vyrostlo další křoví! A to bych byl já! A dokonce! By možná mělo jen oranžové lístečky, jako mám já pruhy! Byl bych Křowlin!" Při té představě, že bych u všeho, co by se tu dělo, byl, a nikdy ne sám, ale s Křoviskem, se mi skoro chtělo odpočinout si už nyní. "Měli bychom se tu spolu moc hezky! To rozhodně ano," přikývl jsem naposledy, než jsem se zadíval na svého společníka, jestli nechce něco dodat k mému plánu.

// Bukový sráz (přes Mahtaë)

I když jsem v místech, kde kopec navazoval na řeku, trochu přibrzdil, celkově by se dalo říct, že jsem utíkal velmi rychle. I když jsem úplně nevěděl, od čeho. Od sestry Styx, protože- poněvadž Amny? Stáhl jsem uši a zmateně funěl, zatímco jsem nehodlal zpomalovat. Ale- ale Amny je v pořádku. Jistojistě je v pořádku! Je moc hodná a dává na sebe pozor! Ale- ale Styxina sestra jí ublížila! A nevypadala, že by- ona se- Žaludek se mi překrucoval, zatímco jsem si matně vzpomínal na to, jak se usmívala, jak se hihňala, jakou radost měla, zatímco Amny praskala žebra. Amny! zavrtěl jsem prudce hlavou a snažil se dýchat zhluboka, což za běhu nešlo příliš dobře. Amny, Amny, Amny. Amny! Je v pořádku! A má se hezky! Je jí dobře. Nic jí není! Teda- teda to nejlepší jí je! Má se moc pěkně! A až se uvidíme, tak se pomazlíme! Maličko. Ale bude to moc pěkné! A třeba- třeba se i počumáčkujeme! A já se ujistím, že je v pořádku! A pak si popovídáme! Hodně! Moc! Křečovitě jsem se usmíval, zatímco všechno uvnitř mě panikařilo, že tomu tak z nějakého nepochopitelného důvodu nebude. A! Jestli jsou všichni Styxáci tady, tak- tak! Nemůžou být tam! A Amny je úplně naprosto v bezpečí! I když- i když nevím, kde by mohla být, sklesle jsem se na moment zastavil a prudce vydechoval, zatímco jsem si s upřímnou bezradností prohlížel křoví, kterým jsem se zrovna procházel. Nevěděl jsem, kde Amny je, a nevěděl jsem, jak ji najít. "Já nevím, kde by mohla být! Snažil jsem se- snažil jsem se používat své srdce, ale to mě navedlo jen na horu, na které byl Dunčí!" vysvětlil jsem rychlostně větvičkám a několikrát si do toho přikývl. "To bylo taky moc pěkné, že jsme se takhle viděli! Ale- ale já nevím, kde je Amny! A rád bych- rád bych, abychom se viděli! Možná- možná je někde... doma? Nebo na jiném místě, kde to má ráda?" zamyšleně jsme přimhouřil oči a trpělivě vyčkával, jestli mi příroda kolem mne tenhle nápad odsouhlasí. V jemném vítru se větvičky otřásly, což mi připadalo, jako kývaly hlavou. A to mi k odsouhlasení bohatě stačilo. "To je perfektní! Určitě tam někde bude! Na některém místě! Děkuji! Já- já už musím jít! Vydám se... vydám se! Vydám se ke Křovisku! Tam jsme se potkali! A určitě ho taky dlouho neviděla, takže tam někde bude!" s nadšeným máváním ocasu jsem ještě párkrát poděkoval a vyběhl dál, směrem ke Křovisku.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Styx prohlásila, že s ní nechci být kamarád, a já naprosto nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Chtěl bych být s tebou kamarád! Moc! Myslím si, že- že můžeme být kamarádi! Určitě můžeme být kamarádi!" přesvědčivě jsem se na ni zazubil a trochu doufal, že Dunčí začne přikyvovat, aby ji přesvědčil, ale během několika okamžiků, kdy na mě Styx zase promluvila, jsem si to začal rozmýšlet. Maličko. Marion, stáhl jsem uši a zmateně zalapal po dechu. "To od tebe nebylo tehdy hezké," zašeptal jsem a zadíval se na své tlapy. Marion byla ještě vlče! A Styx- Styx jí ublížila, zavrtěl jsem nepatrně hlavou a nevěděl, co si počnout. Neměl bych si se Styx ani povídat! Ale- ale třeba je už hodná! Třeba to byl celý omyl! Třeba se snaží, a já to jen nevidím! Ne- ne! Já to uvidím! Přinutil jsem se na moment na další velký úsměv, tentokrát věnovaný zemi pode mnou, než jsem nejistě přešlápl. Ale co když- co když nemůžu? Zoufale jsem se podíval na Dunčího, jak tam stojí a je rád, že si povídá se Styx. Styx musí být hodná, když se s ní Dunčí baví! Nebo... rozpačitě jsem stáhl pohled zpět k tlapám, ne?
Nemohl jsem se rozhodnout, dokud se Dunčí nezeptal na Styxiny sourozence. S panikou jsem těkal pohledem mezi mými předními a snažil se se nepozvracet, zatímco se mi stahoval žaludek. Amny! V hlavě jsem měl pohled na řeku, jak líně teče, jako kdyby se nic nestalo, a na Amny, jak se vytrácí, kamsi pryč, pryč ode mě, i když se zoufale snažím cítit její teplo. Chtěl jsem jít pryč, utéct. Ale zároveň jsem potřeboval, aby mi Dunčí pomohl. "Dobře," zamumlal jsem, když mi Dunčí řekl, abych šel domů, a párkrát zbrkle přikývl, "Dobře!" Pokýval jsem ještě několikrát a zoufale se zadíval na Styx, která se ptala, jak se Amny má. "Nevím," špitl jsem zmateně a zdrceně se konečně rozeběhl pryč. Nechtěl jsem to Dunčímu vůbec kazit, poněvadž mi záleželo na tom, aby měl ty kamarádky, jaké si moc přál. Ale i tak mi nepřipadalo, že by tohle byl jeden z mých oblíbených lesů.

// Velké houští (přes Mahtaë)

"Já tenhle les třeba vůbec neznám! Ale je moc pěkný!" přidal jsem se do jejich diskuze o tom, čí je to oblíbený les. "Můj les to teda není oblíbený, vlastně ani nevím, jestli oblíbený les mám! Možná ten se stromy, co jsou hodně nízko? Ale to bude určitě taky hvozd! Mám dva nejoblíbenější hvozdy! Ale tenhle les je moc pěkný! Máte hezký oblíbený les! Můžete ho mít spolu!" uculil jsem se na ně šťastně a doufal, že jim pomůžu vyřešit tenhle problém. Ještě mě napadlo, že bych mohl říct, že je to i můj oblíbený les, abych zapadl, ale Dunčímu by to asi takovou radost neudělalo. A nebo jo! zkoumavě jsem si ho chvíli prohlížel, abych z něj vyčetl, jak se asi cítí o sdílení svého oblíbeného lesa. Ale já už s ním sdílím oblíbený hvozd! A to asi stačí! Takže... takže! Bych si měl najít svůj vlastní oblíbený les! A pak ho Dunčímu a Styx ukázat! Byl jsem doopravdy rád, že spolu můžeme takhle trávit čas. I když jsem úplně nevěděl, jestli Styx není v rozpacích, bylo jasné, že Dunčímu se to líbí moc, a to mi ke spokojenosti stačilo. Navíc, Dunčí ukázal náušnici, které jsem si předtím vůbec nevšiml! "Páni!" vydechl jsem a fascinovaně si prohlížel, jak se mu třpytí v uchu, "Ta je moc pěkná, Dunčí! Moc se omlouvám, já si jí předtím nevšiml! Ale úplně září! A hodí se ti k očím! Mohlo by to být tvé třetí oko! Zkoušel ses přes ni koukat? A! A..." Přimhouřil jsem oči a snažil se dál usmívat, i když jsem byl najednou docela zmatený: "A jak se ti tam dostala?"
Nyní už jsem nebyl jen nadšený, ale taky upřímně udivený. Ale to se asi nedalo říct o Styx, protože... Au? zmateně jsem sebou cukl a nevěděl, jestli to udělala schválně, nebo jestli to byla jen nehoda. Určitě to byla nehoda! usmál jsem se na ni co nejpřátelštěji ještě moment předtím, než začala vrčet. Nebo ne, stáhl jsem uši a omluvně se zadíval do země. Takže my... nejsme kamarádi? koukal jsem na svoje tlapy a naprosto se nemohl soustředit na to, jak se mě Dunčí zastává. Já myslel, že mám kamarády všude! A Styx... Styx není moje kamarádka? Nebylo mi z té představy moc dobře. Klidně mluv, Newline, nastražil jsem uši a narovnal se. "Děkuji ti, Dunčí!" uculil jsem se na něj vděčně a během rychlého myšlenkového pochodu došel k jedinému: že když se Styx kamarád ještě nejsem, tak brzy budu. "Já se budu snažit být taky tvůj kamarád, Styx! A třeba pak jednou budeš kamarádka se mnou! Takže- takže jsme vlastně napůl kamarádi! A to je taky moc hezké!" povzbudil jsem ji a párkrát do toho přesvědčivě přikývl. Na tváři, tam, kde se mě dotklo její křídlo, to trochu pálilo, když jsem hýbal koutkem.
Dunčí se pak začal vyptávat na Bobří ostrov a Styxiiny sourozence. No jo, polkl jsem a zamyšleně se zadíval do tmy, Nemá Styx sestru? Kterou jsem viděl jen chviličku, protože... Zalapal jsem po dechu a prudce zavrtěl hlavou. "Dunčí, já tady být asi nemůžu!" vykníkl jsem, zatímco můj žaludek začal těžknout a krk opuchat. Styxina sestra- ona- Amny! "Pro mě to není správné, já bych- já bych měl asi jít!" vysvětlil jsem rychle a panicky se začal zvedat na nohy, aniž bych si předtím uvědomil, že jsem si někdy sedl. Amny! Já musím za Amny! Musím zkontrolovat Amny! Amny musí být v pořádku! "Já musím, pardon!" zopakoval jsem a zoufale se díval na Dunčího, zatímco mé srde splašeně bušilo, a dál jsem se nepohnul ani o kousek. Musím pryč! Musím za Amny!

Dunčí mi oznámil, že jde o starou známou, a mě okamžitě napadlo hned několik dotazů na to, jestli je doopravdy stará, nebo jestli je stará známá v tom významu, že ji dlouho neviděl, a jestli známá znamená, že jsou kamarádi. Jenže než jsem se stihl zeptat, Dunčí měl naléhavější otázku. "Uh!" zbystřeně jsem pootevřel tlamu, abych byl připraven vytasit se s odpovědí hned, jak pečlivě prohlédnu jeho vzhled. "Vypadáš... vypadáš dobře, Dunčí! Jsi trochu rozcuchaný z toho, jak foukalo! Ale jinak ti to moc sluší! Vlastně ne jinak! Prostě ti to sluší! Ta rozcuchanost tomu dodává svěžest! Jsi svěží, Dunčí!" povzbudil jsem ho a rovnou se chtěl i zeptat, jak vypadám já, abych se případně mohl lépe připravit na setkání se starou známou, ale během okamžiku bylo pozdě.
Zaskočeně jsem vykníkl, když Dunčího rychle něco sejmulo k zemi, a potřeboval jsem ještě dalších několik okamžiků, než jsem se vzpamatoval. "Dunčí!" vydechl jsem nakonec a pokusil se alespoň trochu přiskočit blíže k němu, abych svého nejlepšího kamaráda uchránil před... Styx? zmateně jsem naklonil hlavu do strany a můj bránící postoj, který mi stejně nikdy nešel, se vytratil úplně. Styx má křídla? překvapeně jsem si prohlížel její peří a moc se nesoustředil na to, co jí Dunčí říká. I když Styx vypadala, že nás tu nevidí ráda, Dunčí byl v klidu. A to znamená, že je to v pořádku! Stará známá Styx! uculil jsem se nakonec a začal nepatrně mávat ocasem. "Ahoj, Styx! Páni, ty máš křídla! Máš je hezká! Jak se to stalo? Já- já upřímně nevím, co tu chci! Jen chodím za Dunčím. A on chtěl jít tudy! A pak tu chtěl zůstat kvůli sta-" na moment jsem přerušil své vysvětlování a podíval se na svého kamaráda. Úplně jsem si nebyl jistý, jestli říkat, že Dunčí o Styx říkal, že je stará známá. Intenzivní snahou o oční kontakt jsem se s ním chtěl domluvit, ale nakonec jsem to vzdal a stejně došel k vlastímu závěru. Dunčí taky říkal, že si můžu povídat, jak chci! pousmál jsem se na něj a jednou rázně přikývl, jako že jsem porozuměl. "Kvůli staré známé! Taky tě rád vidím!" zahlaholil jsem nakonec a nadšeně si celou situaci prohlížel.