Gallirea - Příspěvky uživatele

// Tundra
Hranice - Ledová pláň

A kdybychom jedli trávu, byla by moc ráda i Derian! Ona tak nerada jí zvířátka. Nikdo nechce, ale- musíme. Ale nemuseli bychom! Kdybychom jedli trávu! Hnědoušci hromádkoví by nás mohli hodně věcí naučit! Ale museli bychom si získat jejich důvěru! Možná, že kdybychom je nejprve skamarádili s vydrami! A vydry s námi! Ale třeba Lady Mlhahule nás ráda má! Tak by to řekla ostatním vydrám, my bychom je ukázali hnědouškům... a pak bychom se kamarádili úplně všichni a všechno se naučili! A taky bychom byli velcí! A možná měli i rohy! A pořádné chlupy! A nebo! Nebo kdybychom našli velké hnědé vlky! Třeba... třeba... Dunčí je docela maličký, ale kdyby si nějak šikovně stoupl, určitě by vypadal podobně! A nebo... kdopak ještě? Možná Maple! Nebo! Nebo bychom se mohli všichni vykoupat v bahně! A udělat si rohy! To bychom taky mohli! Mohli bychom si... tam dát kameny! Rohy jsou stejně kameny! Usmíval jsem se od ucha k uchu a věřil, že by to dělal i mistr Nafoukánek, kdyby měl uši a tlamu.
Jen se mi teda do tlamy začínal dostávat studený vzduch, takže celá má radost musela probíhat v tak nějak skrčeném postoji. "Zima! Tohle je zima, mistře Nafoukánku! ZI-MA! To je, když tě něco nehřeje! A tady!" rázně jsem ukázal tlapkou přímo před sebe na zem, "Tady je sníh! Tady ještě nebylo jaro! To je zajímavé! Tady- tady jsou samé zajímavé věci! Nejprve hnědoušci a... a pak je tu zima! Možná, že je tu neustále zima!" Udivěně jsem se na bublinu podíval, ale připadalo mi, že je nějaká méně hybná. "Mistře Nafoukánku!" vypískl jsem, když jsem si uvědomil, co se každou chvílí mé bublině stane. "Mistře Nafoukánku! Určitě zmrzneš! A- a to nechci! Musíme tě ochránit! Pospíšíme si! Tady je taková z-z-zima, že by tu ani Morf nebyl! A to je ledový král! Ale tady asi nebude, tady ne! Pojď, půjdeme pryč! Najdeme Morfa v teple! Abys ty byl v pořádku! Všichni musí být v pořádku, aby se nám dobře hledalo! A Morf musí být v pořádku, aby se našel! Ale teda, on i když bude v nepořádku, tak ho najdeme! Ale bude v pořádku!" V nejlepším! Občas jsem si do svého proslovu přikývl, ale hlavní pro mne bylo, abychom se co nejrychleji dostali do tepla.

// Kry

// Stepní pláň
Hranice - Tundra

Hnědoušci hromádkoví se naštěstí rozhodli, že nás nebudou pronásledovat. "Páni!" vydechl jsem a nedokázal přestat funět. "Oni- oni nebu-dou asi úplně, ufff, kamarádští!" oznámil jsem bublince a trochu zmateně se za sebe ohlížel. "A nebo možná ano! Asi jsou moc kamarádští, jen jsme je vylekali. Ale já je nechtěl vylekat! Já chtěl, abychom byli kamarádi. A taky! Taky jsem se chtěl zeptat, jestli se jim líbí, že jsou hnědoušci hromádkoví! A nebo! Nebo se jich zeptat, jak se jmenují! A jak- jak to vlastně dělají, že jim tráva chutná," vyplázl jsem žalostně jazyk a začal zbytky trávy opatrně seškrabávat drápky. "A jak to, že jsou tak velcí!" udiveně jsem vypoulil oči, jako kdyby před námi jeden takový hnědoušek ještě stál, což naštěstí nebyla pravda, poněvadž z blízka vypadali docela děsivě. "A Morf tu taky není?" zeptal jsem se a vrátil se ke své oblíbené činnosti posledních hodin, rozhlížení.
"A vlastně! Mohli bychom taky vzít jednoho hnědouška hromádkového a- a nechat ho u nás! Víš! Mít ho v Sarumenu, aby se kamarádil s vydrami! A taky, abychom věděli, jak se vlastně jmenují doopravdy! Někdo to bude jistojistě vědět! Třeba Nosiel! Neight by to určitě věděl, ten věděl, jak vypadají vydry! A teda, VY-DRA je takové menší hnědé zvířátko, menší než ty, a je takové legarčně rozplácnuté! Totiž, ono je takhle normálně! Takže není zašlápnuté, ale je prostě takové- takové... placatější! A za to roztáhlejší! Teda, pořád není tak roztáhlé, jako jsem já, ale je roztáhlejší než ty! A taky má takový čumáček a je hnědé! A trošku bílé! A má na tlapkách jako když ploutve! V Sarumenu jich máme hodně! Ale něco takového, jakou jsou hnědoušci, to jsem dnes viděl poprvé!" Chvíli jsem vrtěl hlavou, abych dosvědčil hnědouščí neznámost, a téměř okamžitě se vrátil k culení a představování si, jak hezké by bylo, kdyby hnědoušci hromádkoví vozili vydry na zádech. A ty vydry by je škrábaly na zádech! A taky by jim bydlely na hlavě! A v zimě by se všichni zahřívali! A my bychom je moc nelovili, poněvadž jsou vzácní! A taky o nich nic nevíme! A taky bychom se naučili jíst trávu! A byli bychom velcí! A pak by se s námi hnědoušci kamarádili naprosto jistojistě!

// Ledová pláň

// Křovinatý svah
18. území z 25

Spokojeně jsem si posakoval, obzvlášť, když jsem věděl, že už nezbývá moc míst, kde by se Morf mohl schovávat. Pokud teda taky není na výletě! Možná, že kdybych počkal na jednom místě, Morf by mě našel! Ale to asi spíš ne! On se určitě někde zapovídal, našel si nové kamarády... a já ho najdu! Šťastně jsem se culil, úplně stejně, jako se culil můj společník. A pak to přišlo. Přímo před námi se páslo asi tak deset... "Co to je?" zeptal jsem se šeptem a doufal, že alespoň tentokrát bude mistr Nafoukánek znalý. Ten ale jen zavrtěl hlavou, totiž bublinou, a vypadal stejně šokovaně jako já. "Takové zvíře jsem nikdy neviděl! Je to... je to divočák? Divočák má ale rypák a tohle..." zamžoural jsem, "Tohle rypák nemá! A má to rohy! Skoro jako jelen, ale jelen má parohy! A taky dacani, dacani mají taky parohy! Tohle je... tohle je taková hnědá chlupatá hromádka..." Sledoval jsem, jak si ty hromádky, které byly vlastně o dost větší než já, plní pomalu tlamy trávou. "Možná, že jsme našli úplně nový zvířecí druh! Třeba ho tu nikdo nenašel! Totiž, možná, že jsme zvířecí objevitelé! My jsme teda zvířecí zvířecí obyvatelé! Poněvadž jsme zvířata a našli jsme... našli jsme jiné zvíře! Jak bys ho pojmenoval?" zvědavě jsem se na něj podíval, ale mistr Nafoukánek neměl slov. Já vlastně taky ne, poněvadž tyhle hromádky byly naprosto fascinující. Byli tak velcí, a přesto žrali jen trávu. To mi připadalo celkem hodně legrační, takže jsem se během chvilky dal do chichotání. Jsou velcí a jí trávu! To je moc hezké! Možná- možná jsou velcí, poněvadž jedí trávu! A kdybych jedl trávu, tak... s nadějí jsem se zakousl do nejbližšího trsu a celý si ho narval do tlamy. "Budu velký, mistře!" nadšeně jsem mu oznámil a přežvykoval zelenou hmotu, ale rozhodně jsem na sobě necítil žádné velké změny. Ale nevzdám se! A teď... znovu jsem se vrátil k zírání na hromádky. "Já bych je pojmenoval... já bych je pojmenoval hnědoušci hromádkoví! Co ty na to? Líbí se ti hnědoušci hromádkoví? Mně se to líbí! Myslíš, že se to bude líbit jim?" Ani jsem nečekal na odpověď a opatrně se k hnědouškům hromádkovím začal plížit. "Hnědoušci? Hnědoušci, líbí se vám, že jste hnědoušci?" šeptal jsem, ale oni se i tak vylekali. Totiž, vylekali se tak, že se všichni obrátili proti mně a vypadali dost rozzlobeně. "Hnědoušci!" vypískl jsem vyděšeně a okamžitě začal couvat. "Hnědoušci! My- my už... už půjdeme!" vyhrkl jsem a s mistrem Nafoukánkem v zádech se rozeběhl pryč.

// Tundra

17. území z 25

Šplhání vzhůru mi šlo mnohem hůře, než jsem očekával. Sice jsem se hezky prospal a byl znovu odpočatý a připravený na cestu, ale tohle byl ten nejstrmější kopec, na jaký jsem na celé Garlei narazil. Mistr Nafoukánek mezitím poletoval, jak se mu zachtělo, a já mu trošku záviděl. "Kéž kdybych byl jako ty!" obdivně jsem ho pozoroval a vrtěl nad ním hlavou. Být mistr Naofukánek, jen bych poletoval vzduchem a dostal se do kopce raz dva! Ani by mě to nebolelo! A ani bych se nemusel moc snažit! Mohl bych... nadšeně jsem pootevřel tlamu. "A víš ty co?" vykřikl jsem a okamžitě mi připadalo, že jsem se povznesl o tři metry, "Já to všechno zase vyletím!" Bublinka poposkočila radostí a já to cítil naprosto stejně. "Pozoooor... pozoooor... pooo..." nahnul jsem se dopředu a s plným očekáváním začal vrtět ocasem. Tento okamžik byl velmi napínavý a já ho nesměl pokazit. "Zor!" vypískl jsem a rozeběhl se. Nohy mi sice podkluzovaly a občas jsem sklouzl úplně celý, ale bylo to legrační a opravdu jsem se cítil celkem bublinkovitě. "Vžžžž! Vvvvžžžžž! Vžžžžž! Vží vžú... vžžž!" šťastně jsem vydával zvuky létání a byl svědkem toho, jak se pomalu dostávám zpátky na vrchol. Dokonce jsem už minul i místo, na kterém jsem usnul. Bylo tak nějak otlačené a keřík, který mi při usínání dělal společnost, byl trošku zohýbaný. "Vžžž! Vží vžú! Vžžžž!" omluvně jsem ho pozdravil a pokračoval v běhu.
Dokázal jsem to. "Dokázali jsme to!" nadšeně jsem se zazubil na svého kamaráda, který vůbec nevypadal zmoženě. "Musíme ještě přistát! Pozor... přistáváme... teď!" vykřikl jsem a na místě vyskočil co nejvíce do vzduchu, jen abych jako že z letu dopadnul na všechny čtyři. "Tak! To bychom měli! Co budeme dělat nyní? Jsem připravený! Úplně na všechno! Třeba naaa... třeba naaa..." ani jsem nemusel příliš přemýšlet, abych si uvědomil, co to mám vlastně v plánu, ale dělalo mi radost, že se o právě tento plán zajímá i mistr Nafoukánek. "Nalezení cibulí a Morfa! Hlavně Morfa!" zaradoval jsem se a s hihňáním opustil strmý svah, na kterém se vlastně až do poslední chvíle moc hezky spalo.

// Stepní pláň

Post na 3 A4 část 2.

"Děkuji za svezení! Moc! Jste moc hodní a já jsem vám vděčný! Moc vděčný!" zavolal jsem na oba papoušky a rozeběhl se do jeskyně, kde rostly samé šedé rampouchy. Vůbec jsem nechápal, jak se může stát, že v jeskyni rostou rampouchy, obzvlášť v téhle, která hřála, ale to nevadilo. "Je to úkryt! Je to úkryt Sluneční smečky! Proto to teplo!" zajásal jsem, když jsem si uvědomil, proč je tu takové horko, a lehl si do písku. Vedle mě se okamžitě objevil Duncan, který na mě zase vystrkoval zadek, ale tentokrát vůbec nemusel, poněvadž už mě jednou zachránil. "Děkuji ti, Dunčí! Moc hezky jsi mě tehdy zachránil! Tehdy, jak…" zamžoural jsem, jak jsem se pokoušel si vzpomenout. "Byly tam ty ryby," řekl Duncan a já mu to celé odsouhlasil. "Byly tam ryby!" zopakoval jsem a otřásl se děsem. Sice jsem si vůbec nemohl vzpomenout, jak se to stalo, ale bylo to rozhodně to nejděsivější, co jsem kdy zažil.
Jenže jak jsme se o rybách bavili v té jeskyni, přišly za námi a chtěly dostat najíst. Hladově otevíraly tlamy a měly v nich chapadla, což mi vůbec nepřipadalo hezké. "Dunčí, co uděláme?" zeptal jsem se svého kamaráda, jenže ten se změnil v hnědé slunce. Měl i několik paprsků, ale ať jsem se soustředil, jak jen jsem mohl, nemohl jsem je nikdy spočítat. Ale nebylo jich hodně, to bych poznal. Ale poněvadž byl Dunčí slunce, vůbec nechtěl mluvit. Jen si tak hnědě zářil a nechal ryby, ať mají dál hlad.
"Ryby, rybičky, co do vaší tlamičky?" zeptal jsem se teda ryb a ty si stouply na čtyři, i když žádné čtyři vlastně neměly, a řekl bych, že šilhaly hlady. Já musel asi taky šilhat hlady, poněvadž během okamžiku se z ryb stala Mari, Kas a ty dvě šedobílá vlčátka, která jsem znal jen z dob, kdy ještě neviděla. "Alberte!" zvolal jsem s nadšením a přitiskl se k jednomu vlčátku. "Ahoj, všichni!" pozdravil jsem je a spokojeně si je prohlížel, než jsem začal cítit palčivou a nutnou otázku na svém jazyku. "Dali byste si ryby?"
Vlčata zavrtěla hlavou, ale to vůbec nevadilo, poněvadž jsem nyní byl rybou já. Měl jsem šupiny! A taky žábry! A ploutve! A špulil jsem na ně tlamu a pokusil se něco říct, jenže to jsem nemohl, dokud jsem nebyl pod vodou. A tak jsem se rozhodl, že uteču na déšť, poněvadž pak by mi vlčata mohla alespoň trošku rozumět, tak jako šumivě, stejně šumivě, jako šumí listí, když prší.
Jenže listí bylo všude a zase jsme byli v lese. "Newline, ten kokos!" ozval se za mnou Dunčí a já měl radost, že už není slunce, jenže on tím sluncem pořád tak trošku byl a jeho paprsky mě šlehaly po hlavě. "Kokos! Kokos!" zmateně jsem se rozhlížel, abych nějaký v tom našem jehličnatém lese našel, "Kokos!" Byl jsem naprosto zoufalý a netušil, jak této prosbě vyhovět. Věděl jsem, že je hodně důležitá, ale ten kokos, který jsem hledal, to asi nevěděl.
Proběhl jsem několika jeskyněmi a několika plážemi, než jsem si to konečně uvědomil. "To ty jsi kokos!" vypískl jsem a obrátil se na slunečného Duncana, který mne celou tu dobu pronásledoval. "Ty jsi kokos! Koukej! Jsi hnědý a máš paprsky! Ne, to nejsou paprsky, to jsou kokosové chlupy! Ty jsi ten kokos, jakého hledám!" obdivně jsem vykřikl a poklonil se před ním. Chtěl jsem to říct i Litai, že ten kokos už máme, jenže jsem nemohl, poněvadž jsem se začal valit z kopce.
Opravdu jsem se valil z kopce. "Jé!" vykřikl jsem a vyděšeně začal máchat rozespalýma nohama kolem sebe, jen aby se zachytily o něco pevného. Vůbec jsem neočekával, že usnu na kopci, natož, že se z něj budu během spánku kutálet. Úspěšně jsem se zaryl drápy do jednoho stromu, kterého jsem se křečovitě držel. "Mistře Nafoukánku!" volal jsem, abych zjistil, jestli je i můj bublinovitý společník v pořádku, a opravdu. Poletoval si nade mnou, ale vůbec nevěděl, jak mi pomoci. Vypadal hodně zmateně a mě to svým způsobem udělalo radost, poněvadž jsem byl rád, že se o mě takhle hezky stará. "To je v pořádku, mistře Nafoukánku! Já tu jen- trochu-" přitáhl jsem se ke kmeni a konečně se pevně postavil. "Jen se musíme vyškrábat pryč! A najít Morfa! Ale hlavně se musíme vyškrábat pryč. Mimochodem! Vyškrábat se taky jen říká! A jak ses vyspal ty?" s rozespalým úsměvem jsem si ho prohlížel a na moment mi připadalo, že řekl, že se vyspal dobře, ale to se mi asi opravdu jen zdálo.
Zdvihl jsem hlavu nahoru a zatvářil se tak odhodlaně, jak jen jsem mohl. "A ty kokosy najdeme taky!" slíbil jsem mu a vrávoravě začal šplhat vzhůru.

// Jinovatková pláň
Post na 3 A4

Jenže než jsme přeběhli celou pláň, musela uběhnout celá věčnost, poněvadž během dalších okamžiků, kdy jsme vstoupili do křovíkatého lesa, jsem nedokázal přestat zívat. "Já vím, že nesmím," zamlaskal jsem a trochu ostudně se podíval na vlastní tlapky, poněvadž jsem měl podezření, že mistr Nafoukánek by mě mohl napomenout. "Já vím, že bych měl... jít dál, jenže já jsem- já jsem tak strašně- áááááv, unavený!" zavrtěl jsem náhle malátnou hlavou a plácl svým tělem o zem. "Já bych- já bych si tu... jen na chvilku..." mhouřil jsem oči a má tlama se opět stočila do spokojeného úsměvu. "Zdříml," zašeptal jsem a během okamžiku jsem neměl ponětí, co se kolem mne děje.
A hned nato jsem to ponětí zase měl. Utíkali jsme po vodě! Já, Duncan a Litai. Duncan byl teda taky vlastně Litai, ale tu pravou Litai jsem hned poznal a trochu jsem se styděl, že se mi předtím pletli. "Musíme sehnat pořádný kokos, Newline!" zakřičel Dunčí a já jeho větě naprosto rozuměl. Litai nic neříkala, ale tušil jsem, že kdyby něco říkala, řekla by přesně to samé. Museli jsme sehnat kokos a byla to otázka života a smrti. Ale ne Života a Smrti, ti totiž všechno moc dobře věděli, takže se na nic ptát nemuseli. "Seženu ho! Seženu nám kokos! Jistě bude na kokosovém kopci!" odpověděl jsem jim a doběhl po louce, co na moři začala růst, až na vrchol kopce. Byly na ní hlavně kopretiny, které zpívaly o pampeliškách. "To se rýmuje s liškou!" oznámil jsem jim ve spěchu, ale na ně to neudělalo žádný dojem. Na koho to ale dojem udělalo, byl obří ježek. Jeho bodliny byly úplně všude a já se na něj nemohl moc dívat, ale kdybych se na něj podíval, určitě bych si všiml, že má bodlinky I na čumáku. Takhle jsem se nekoukal a prostě to věděl. "Ty jsi teda vtipálek, Newline!" zazubil se na mě ježek jeho bodlinatými zuby, které byly bodliny a na kterých bodliny byly, takže to byly vlastně takové dvojitě bodlinaté zuby. Ale já dál běžel do kopce, poněvadž Litai s Duncanem mě začali honit a pořád potřebovali ten kokos. A já taky potřeboval kokos.
Takže jsem běžel, co mi síly stačily. A ani jsem se nezadýchal! Najednou jsem byl na vrcholu kopce, který byl vlastně takové kamenné skalisko, ale rozhodně na něm žádné kokosy nebyly. "To musí být nějaký omyl! Já jsem tu pro kokosy! Co se děje, ó kokosový kopče? Kopci? Kopcu?" zmateně jsem zavrtěl hlavou. Netušil jsem, jak se kopec správně oslovuje, a kopec to nejspíš taky vůbec nevěděl, poněvadž zůstal dál stát, ale kokosy se na něm neobjevily.
"Newline! Ty jsi snad úplně mimo!" zakřičela na mě pravá Litai a já se jí docela i lekl, poněvadž jsem vůbec nebyl zvyklý na to, že by Litai takhle mluvila. Stydlivě jsem zavrtěl hlavou a chtěl jí říct, že mimo nejsem, že tenhle kopec je přece kokosový kopec, takže by tu kokosy měly být, jenže jsem nemohl. Cosi v mém krku mě začalo legračně šimrat a já se místo omluv a vysvětlování začal hihňat. Nedokázal jsem přestat, ani když přede mnou vyrostly modré maliny. "Hele, modrý maliny, ať tě ani nenapadne je žrát, krásko. Chcípneš a naroste ti třetí oko," řekl zatím Duncan Litai a mě došlo, že oni dva jsou vlastně celou tu dobu partneři. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že ještě nedávno Dunčí chtěl, aby Litai byla s Maleem, totiž možná se Zikmundem, a teď se k ní zase chová takhle hezky. A taky jsem vůbec nechápal, proč by Litai nemohla jíst takhle výtečně vypadající modré maliny. Ona byla celá červená, takže dávalo smysl, že jí bude chutnat ovoce. Ale bylo hezké, že Duncan svou partnerku varoval, poněvadž to by měl udělat vždycky každý partner, pokud zrovna potkal nebezpečné ovoce.
"Newline, ty kokose kokosácká! Sežeň kokosy!" zakřičeli oba sborově a já se konečně mohl alespoň hnout z místa, které, jak jsem po bližším prohlédnutí zjistil, byla kaluž. Ale vůbec se mi nelíbilo, že jsem podle nich kokos, když má srst byla stále jen šedá s oranžovým žíháním. "Tohle je kopecový kokos! Kokosový kopec! Tady mají růst kokosy! Nebojte se, nějaký najdu! Najdu ten nejkokosovitější kokos na tomhle nejkokosovitějším kopci," oznámil jsem jim a doufal, že pochopí, že se opravdu snažím, jak jen to jde, jenže oni mezitím usnuli. "Ale ne!" vyděšeně jsem vypískl a začal se zmateně rozhlížet, poněvadž jestli Litai s Duncanem usnuli, znamenalo to, že poblíž je obří nebezpečí v podobě pana Jehláčka, což byl ten ježek s podivně bodlinkovitýma zubama. "Ale ne, ale ne!" zděšeně jsem se začal klepat a netušil, co dělat. "Litai, Dunčí, vstávejte! Vstávejte! Probuďte se a nespěte, vy- vy- drahoušci!" pokusil jsem se o Duncanovo slůvko, ale vůbec to nezabralo a ti dva dál leželi. "Co budu dělat! Co budu dělat! Co si počn-" panikařil jsem a zmatkoval, ale pak mi došlo, že jsem celou dobu stál v řešení našich problémů.
"Mám to! Přišel jsem na to! Nebojte!" zvolal jsem a začal pít z kaluže, ve které jsem celou tu dobu louhoval své tlapky. "Je to kokosová kaluž! Měl jsem to tušit! Jaká jiná kaluž by byla na kokosovém kopci!" chápavě jsem nasál poslední zbyteček kokosové kaluže do tlamy a rozeběhl se k Dunčímu s Litai. Pořád spali, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mi připadalo, že se mi podezřele vzdalují. Opravdu, byli hodně daleko. Nejprve ode mě byli na skok, pak na tři, a nyní, nyní jsem je ani neviděl. Museli být na druhém kopci!
Ohlédl jsem se za rameno a opravdu, druhý kopec, ten který jsem vůbec neznal, tam stál a usmíval se, a já moc dobře tušil, že ohrožuje zdraví Litai a Dunčího, ale nemohl jsem mu to říct, poněvadž jsem měl stale plnou tlamu kokosové kaluže. Rozeběhl jsem se teda o to rychleji, ale jakmile jsem skočil z útesu kokosového kopce, stačilo mi máchat předníma nohama a já si uvědomil, že celou tu dobu umím létat.
"Newline!" zavolal na mě les pode mnou a já ještě nemohl přiletět, poněvadž jsem měl v tlamě pořád to kokosové mléko. Už to nebyla kaluž a chutnalo to moc dobře, takže jsem se rozhodl, že nejmoudřejší bude, když ten kokosový mok vypiju. Teprve po tomto občerstvení jsem se snesl do lesa, ve kterém rostly samé duby. Duby jsem poznal, poněvadž všechny jejich listy jsou takové jako když kulaťounké, ale vlastně ne.
Jenže jsem stále nedokázal přijít na to, kdo volal. "Haló? Haló! Je tam někdo? Já jsem Newlin! Ahoj! Přiletěl jsem! A jmenuji se- jmenuji se Newlin! Ale to vy víte, když jste mě-" chtěl jsem pokračovat, ale byl jsem příliš překvapený z toho, že mě něco spolklo. Byl jsem ještě více překvapený, když jsem viděl, co to bylo. Byl to papoušek! Měl na sobě snad všechny barvy! Modrou, zelenou, červenou… a oranžovou! A měl mě plný zobák, což bych jinak nemohl vědět, ale já byl částečně venku. Totiž, věděl jsem, že moje tělo je uvnitř jeho zobáčku, ale moc dobře jsem to viděl, takže jsem musel být i mimo papouška.
Naštěstí ten papoušek nebyl sám. Kdyby byl, mohl by být smutný a to jsem rozhodně nechtěl. Vedle něj letěl ještě jeden, který byl zase celý jen zelený a vlastně byl tak nějak louka. Věděl jsem, že jsem ho už někde potkal, asi někdy ležel na zemi a já si ho spletl se… zemí. Byly na něm květiny! A pár stromů, ale ty opadaly, jakmile zakrákoral. A já byl ten zelený papoušek.
"Vůbec nevím, co s tím budeme dělat! Co si počneme? Takhle brzy ráno!" zavrtěl jsem nechápavě svou papouškovitou hlavou a čekal, co mi na to papoušek Neight poví. Byl to Neight, poněvadž jsem ho dokázal perfektně rozpoznat díky jeho proužkám na tlapkách. Ne že by teda ten papoušek měl tlapky, ale ty proužky si nechal. "Takhle brzy ráno!" zabědoval po mně můj společník a taky zavrtěl hlavou. Naštěstí ale začalo pršet, takže jsme měli více času na přemýšlení.
"Já bych tu smečku asi založil v pozdemí! Představ si to, podzemní smečka! Měli bychom úkryt a smečku najednou," povzdechl jsem a očekával, že mi to Neight odsouhlasí, ale on jen mlčel, dokud jsme po nějaké době nepřiletěli do nějaké díry. Chvilku jsem si říkal, že asi chce proměnit má slova v činy a opravdu založit smečku v podzemí, jenže on začal nechutně kašlat a chrchlat, až ze sebe dostal šedivého vlka, který jsem byl vlastně celou dobu taky já.

// Kamenné pole
16. území z 25

"Mooorfeeee! Mooorf-" z neustálého volání mne začínal bolet celý krk. "Ee," zasýpal jsem a dál se akčně rozhlížel. Morf nebyl vůbec nikde k nalezení, a to jsme prošli už spousty a spousty míst. Ale rozhodně jsem to nehodlal vzdávat. Věděl jsem, že tu někde je, a navíc, nedávno jsme ho moc dobře cítili, takže daleko být taky nemohl. "Najdeme ho, neboj se, mistře Nafoukánku," usmál jsem se na svého společníka a opatrně pokračoval v chůzi. Byl jsem rád, že jsme konečně opustili kamennou louku a narazili na louku zcela běžnou, která měla alespoň trávu. Spokojeně jsem se usmál. "Mám rád barvy!" zaradoval jsem se a rozevřel oči co nejvíce, abych do nich taky mohl vstřebat co nejvíce zelené. "To už jsem říkal? Já mám totiž barvy opravdu rád. I zelenou! A modrou! A žlutou! A oranžovou! A klidně i červenou! Tu jsem snad nikdy neřekl. Víš, já se vždycky vlků ptám, co mají rádi za barvu a... a!" Rázně jsem vyskočil, abych upoutal pozornost bubliny, a postavil se jí do cesty. "Jakou barvu máš rád ty?" zvědavě jsem si svého vodního kamaráda prohlížel, i když jsem už po všech těch zkušenostech tak nějak tušil, že jeho reakce nebude zrovna veliká. "Je to modrá? Jako voda! A jako obloha! Je to modrá?" zkusil jsem si tipnout a doufal, že mi to bublina odsouhlasí, jenže ona se ani nehnula. "Taaak... zelená! Zelená, jako je tahle tráva! Tráva travička, zelená je celičká!" zkusil jsem znovu, tentokrát i s chichotáním a hihňáním vlastnímu rýmu. Byl jsem na sebe za všechno to rýmování docela hrdý, poněvadž jsem nikdy netušil, že bych něco takového doopravdy dokázal. Jenže nezávisle na tom, jak skvělým básníkem jsem se stával, mistr Nafoukánek stále neodsouhlasil jeho oblíbenou barvu. A já si řekl, že tomu samozřejmě přijdu na kloub, i když má bublina zrovna žádný neměla a chodilo by se po něm jen špatně. "Žlutá!" vypískl jsem a ani nečekal na reakci, "Fialová! Je to fialová? Béžová! Bílá! Hnědá? Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by měl rád hnědou! Já ji teda rád mám a ostatní určitě jistojistě taky, ale neříkají ji jako nejoblíbenější! Oranžová! Šedá! Černá! Černou má rád třeba Morf. Stříbrná! Zlatá! Nachová!" Poslední barvou jsem si nebyl zrovna příliš jistý, jak vypadá. Ale představoval jsem si ji jako takovou zvláštní kombinaci fialové a červené. "Červená!" vzpomněl jsem si ještě a tázavě se na svého společníka podíval. "Ty... už vím!" zaradoval jsem se a chápavě na něj přikývl. Bylo to celé naprosto jasné. "Ty máš rád úplně všechny barvy! To je moc hezké!" pochválil jsem ho a rozeběhl se po naší zelené louce dál, vstříc Morfovi a cibulím.

// Křovinatý svah

// Ostrá skaliska
Hranice - Kamenné pole

"Vžžžž! Vžžžžžžžžž! Vžíííí! Vžžžž!" volal jsem a jakmile se naše cesta vracela zpátky na pevnou zem, začal jsem si troufat i na takové akrobaticko-letecké činy, jako byla drobná kolečka a zatáčky. Doletěli jsme přímo k louce, až na to, že tahle byla celá pokrytá kameny a kamení bylo taky to jediné, co na ní rostlo. "Přistáváme!" zvolal jsem a rázně se zastavil. Trochu jsem přitom sebou samozřejmě trhl, aby bylo jasné, o jak prudké zastavení a přistání se jednalo. Mistr Nafoukánek se mnou nepřistál a dál poletoval, ale to jsem naprosto chápal, poněvadž mi připadalo, že to je zkrátka jeho přirozenost. "Tak jsme tady!" šťastně jsem se na něj uculil, i když jsem si příliš nebyl jistý, co to tady znamená. "Vidíš tu někde Morfa?" zeptal jsem se a začal se rovnou rozhlížet, jestli se někde mezi vší tou šedou neukrývá černá. "Morfe!" vykřikl jsem, ale nikdo se neozval, natož právě Morf. "A přitom jsme mu byli už tak blízko!" zakňučel jsem a bezradně se posadil. Poslední dobou jen pršelo a i když mi déšť nevadil, tohle byl ten druh, který ničil všechno hezké. A taky jsme poslední dobou procházeli jen místy, které byly samý kámen. A kameny jsem měl samozřejmě také rád, jen mi připadaly trošku smutné. Lehl jsem si a okamžitě schoval svou hlavu do tlapek. Byl jsem unavený a vyčerpaný. A Dunčí sice říkal, že dobrodružství není pro lenochy, jenže já začal přemýšlet nad tím, že jsem dobrodružství měl tak akorát. "Chtěl bych domů... chtěl bych, abych našel Morfa, a šel domů..." Stýskalo se mi po hvozdu. Stýskalo se mi po našem teplounkém Skalisku. Stýskalo se mi po vlcích ve smečce. Byl jsem strašně daleko a vůbec jsem netušil, jak se po tak dlouhé cestě vrátím. "Kdybychom našli Morfa, tak... by to bylo lepší. Mohli bychom jít domů všichni tři. Jemu se přece musí taky stýskat po domově, tak..." nešťastně jsem odkryl jednu tlapku z obličeje. Bublina sice nic neříkala, ale já moc dobře věděl, co si myslí.
"Máš pravdu!" vypískl jsem a s novou novou energií vyskočil odhodlaně na všechny čtyři. "Najdeme ho! A nebo ho zachráníme, jestli to bude potřeba! Ale to snad ne! Morf je strašně silný, ten by záchranu nepotřeboval! Ale postaráme se o něj! A najdeme spolu cestu domů! Určitě tu někde bude!" usmál jsem se na svého společníka a znovu se rozeběhl. "Morfeeee! Moooorfeeeee!" volal jsem, aby naše hledání bylo co nejúčinnější, a docela rychle opustil všechny kameny v okolí.

// Jinovatková pláň

// Kamenný mys
Hranice - Ostrá skaliska

"Ale!" vypískl jsem ještě, poněvadž jsem si během chvilky uvědomil, jak daleko jsem se od původního povídání dostal, "Ale určitě s tebou všichni budou chtít být kamarádi!" Spokojeně jsem se usmíval a nechal celé své tělo následovat svůj čumák, který mířil kamsi dopředu. Problémem bylo, že nás najednou zavedl mezi skaliska, která byla špičatá, nebezpečně vypadající a... vůbec se mi nelíbila. Chtěl jsem si dál povídat s mistrem Nafoukánkem, jenže to úplně nešlo, poněvadž jsem se najednou musel příliš soustředit na to, abych nikam nespadl. Foukal tu ošklivý vítr, pršelo a všechno klouzalo. "Možná jsme..." zaťal jsem zuby, "měli jít jinak." Kameny pode mnou vůbec nevypadaly stabilně a já doufal, že naše cesta každou chvílí skončí. Spadneme. Co když spadneme? Já bych nechtěl spadnout! Jenže- vyděšeně jsem se přikrčil, jak se do mého těla opřel silný vítr. Chtěl bych pryč, zakňučel jsem a zoufale se podíval na svého bublinovitého kamaráda, který si dál bezstarostně poletoval kolem.
Měl bych být jako mistr Nafoukánek! Měl bych... měl bych být silný! A poletující! To bych taky nemusel řešit vůbec cestu! Prostě bych letěl a bylo by to! A mohl bych všechno vidět z výšky! A nebát se, že upadnu! Nebudu se bát! A budu jako mistr Nafoukánek! Odhodlaně jsem udělal další krok a začal si představovat, že jsem sám taková vodovitá bublina, která jen lehce poletuje vzduchem. Vítr se mnou nic nedělal a já se jen usmíval, i když jsem neměl tlamu. "Jsem Newlin bubliňák!" vykřikl jsem a zabalancoval na dalším kamenu, který se tak nějak nakláněl dopředu a dozadu. "Poletuji vzduchem, stejně jako to dělá mistr Nafoukánek! My se ničeho nebojíme! Jsme jen bubliny! Nebojíme se! Tak to bubliny dělají!" radoval jsem se a přeskočil na další kámen, který tentokrát pevně držel. To samozřejmě ale ani nemusel, poněvadž jsem byl ještě pevněji přesvědčen, že by se mi jako bubliňákovi nic nestalo. "Vítr si může foukat, jak jen chce, poněvadž my ho máme rádi! Jsme s ním kamarádi! To se taky rýmuje! A- a nic nám neudělá! A kameny- kameny se nás netýkají, poněvadž mi se jich taky netýkáme! My létáme!" nadšeně jsem zamával ocasem a pustil se do něčeho, co by mi jako nebublinovatému stvoření připadalo hodně nebezpečné, ale takhle jsem si to mohl dovolit. Rozeběhl jsem se a ani se příliš neobtěžoval všímat si drobných kamínků, co se mi valí přes cestu. "My letíme! Vžžžžž! Vžžžžžžžžžž!" volal jsem a občas poposkočil, aby to celé působilo dojmem, jako že jsem spíš ve vzduchu než na zemi.

// Kamenné pole

// Divoká pláž
Hranice - Kamenný mys

Vyškrábali jsme se zpátky na kamenný povrch a konečně jsem mohl trochu ztišit hlas, poněvadž tu nebylo žádné velké vlnobití, přes které bych nebyl slyšet. Mohl jsem, ale neučinil jsem tak. "Ale pak jsou tu vlci, kteří mají žluté oči pořád! I když už jsou velcí!" vykřikl jsem a vypoulil oči, aby si bublina uvědomila, jak fascinující a překvapující tahle informace vlastně je. "To je třeba Maple! A nebo Litai! A Dunčí! A Nosiel... Nosiel ne! Ten má ty záhadně hnědé oči! Jednoho dne se ho zeptám, jak to dělá, že je má hnědé! A Allairé je má červené! Na tu jsem úplně zapomněl! Ale taky ji mám rád, je to moje dobrá kamarádka! A naše spolusmečkovnice! Totiž, má rozhodně! A tvá... tvá je budoucí!" povzbudil jsem mistra Nafoukánka, poněvadž mi připadalo, že kdybych to neudělal, necítil by se vůbec vítaně. "Stačí jen, když najdeme cibuli pro tebe, abys měl kamarády! Pak najdeme cibuli pro Mari, aby měla radost, že je dospělá! Pak najdeme Morfa! Pak najdeme řešení, aby se nezatopil Sarumen! Pak předáme Mari cibuli! A tobě ji předáme hned, to se vůbec nemusíš bát! A pak se Morfa zeptáme, jestli si tě budeme moct nechat! Máme ve smečce hodně vlčat! Je tam Mari, Kas a... a ještě další vlčata, ta neznám jménem. Ale napravím to! Jakmile najdeme ty cibule a Morfa, vyřešíme potopu a přidáme tě do smečky, budu si víc povídat i s ostatními vlčaty! Já se hodně staral o Mari a... a třeba Kas, ten je můj kamarád, ale ten je Maple! Opravdu! Trošku vypadá jako Dunčí! Dunčí je takový tmavě hnědý! A stejně takový je i Kas! On se teda jmenuje Kasius, ale Kas je hezké jméno! Ten je teda Maple. A pak jsou tam ještě dvě vlčata, bráškové Mari! O ty se asi musí celou tu dobu starat Nosiel, poněvadž toho jsem taky dlouho neviděl..." zamyšleně jsem přimhouřil oči Možná je vzal na nějaký výlet! Pořádně dlouhý výlet! Nebo je už učí lovit! Ale na to je asi trošku brzy! Ale on ví, co dělá, je moc chytrý! A nebo je s nimi ve Skalisku! Jenže tam jsem nedávno odnesl Mari a... nikdo tam nebyl! A nebo se mě ta vlčata bojí! Ale to snad ne, vždyť... jsme kamarádi! Možná, že jsou opravdu na výletě. Ale proč by šli sami? To nedává smysl! Pokyvoval jsem si zamyšleně hlavou a nechal tlapky, ať jdou automaticky dál.

// Ostrá skaliska

// Bukový sráz
15. území z 25

"A teď!" zvolal jsem vítězoslavně, zatímco jsme míjeli poslední bukovité stromy, "Teď ti budu povídat o těch žlutých očích!" Nadšeně jsem se zazubil a doufal, že to mistra Nafoukánka zajímá, poněvadž pro mě to bylo taky docela zajímavé. "Žluté oči nejsou jen žluté. Jsou taky! Oranžové! Nebo takové... takové zlaté! A takových vlků jsem potkal docela dost! Totiž, nejprve ti musím říct, že-" zastavil jsem se, jak jsme z nějakého nepochopitelného důvodu opět vyšli u moře. "Jé, tady je vody!" překvapeně jsem vypoulil oči nejprve na vodu, pak na svého bublinovitého společníka, a pak zpátky na vodu. "Dneska jsme našli už opravdu hodně pláží! Jsme profesionální plážochodci! Já teda na těch předešlých možná někdy byl, ale na téhle... tahle je taková hezky maličká, viď?" šťastně jsem se uculil a celou pláž oběhl, poněvadž opravdu nebyla nijak velká. "Jsme objevitelé pláží! Schválně, kolik jich ještě najdeme! A na těch ostrovech, co jsme viděli, tam! Tam musí být taky strašně moc pláží! Vlastně, ostrovy jsou na okrajích určitě jen pláže! Je to jako kopec v moři- MO-ŘE je slaná voda! A taky jsou ještě JE-ZE-RA a ŘE-KY. Ale vlastně, vodě ty rozumíš! Vždycky zapomenu, pardon! Chtěl jsem říct, že..." začal jsem trošku hrabat do písku, čistě jen tak, pro radost, "že mám rád pláže!" Spokojeně jsem přikývl na pozdrav další pláži. Kromě toho, že byla maličká a roztomilá, byla taky moc pěkná. Jenže ani tady nebyl Morf. "Že a pláže se rýmuje!" uvědomil jsem si ještě a dokázal tak upozornit svého kamaráda na další rým. Ale už je poledne a my Morfa stále ještě nenašli! Brzy se začne stmívat! A Morf je tmavý, tak se bude hodně špatně hledat!
"Musíme si pospíšit!" povzbudil jsem mistra Nafoukánka a obrátil se k moři zády. "A kde že jsme to vlastně skončili!" chtěl jsem se zeptat, ale omylem jsem větu znovu vykřikl. Celkově jsem byl na křičení taky docela profesionál. "Žluté očiiii," povzdechl jsem chápavě a bez dalšího otálení, přemýšlení a pobíhání po pláži začal znovu povídat. "Když jsou vlci malí, jakože když jsou ještě vlčátka, tak mají všichni žluté oči! Tak už to je! Nikdy jsem neviděl nějaké vlče, které by mělo oči barevné! Na to je asi nějak brzy. Možná, že mladé oči prostě nemůžou bít barevné! Ale barevně vidí, to ano," zahihňal jsem se, nadechl se, a okamžitě pokračoval, "A pak! Pak, když je jim tak rok, jakože těm vlčátkům! Když je vlčátkům rok, tak právě někdy tehdy se ta jejich magie začne projevovat! Nějak maličko! Já třeba... já třeba odhalil svou magii tak, že... na mě nepršelo! Chviličku! Ani nyní by na mě vlastně nemuselo pršet, jen..." Zamyšleně jsem se podíval vzhůru, přímo na zamračené nebe. "Já mám déšť rád!" prohlásil jsem a spokojeně se rozeběhl pryč z pláže.

// Kamenný mys

// Ústí
14. území z 25

Pomocí řeky jsme se dostali až do dalšího lesa, tentokrát listnatého a plného buků, a já byl odhodlaný vysvětlit mistrovi Nafoukánkovi úplně všechno, co o magii vím. "Magie! Magie je kouzlení," začal jsem svůj výklad základní informací a přidal k tomu první pokyvování hlavou. "Magie... dokáže úplně všechno! Já mám třeba magii vody! Teda, tu jsem měl jako první! A ta se projeví tak, že funguji s vodou. Totiž, umím s ní toho opravdu docela dost! A podle ní mám taky modré oči. Ale! Jsou vlci, kteří mají magii vody, a podle ní oči nemají! Totiž, mají je takové žlutounké, jako je mají vlčata! Ale není to tak, že by byli nevyvinutí, to ne! Jsou stejně šikovní a chytří, jen mají jiné oči! A pak... pak jsou vlci, co..." přimhouřil jsem oči. Gangwolfi! "Gangwolfi má taky modré oči! Máme je úplně stejné! A ona to taky umí hezky s vodou! A..." soustředně jsem přikousl vlastní jazyk, aby se mi lépe přemýšlelo. Jaké znám další magie? Třeba... "Myšlenky! Myšlenky jsou, že můžeš číst myšlenky! Můžeš koukat jiným vlkům do hlav a kebulí! Ale ne cibulí! A zjistit, co si myslí! To má třeba Morf! A jsou to takové stříbrné oči! A má je ještě Maleo! Možná ho znáš jako Zakara, já vůbec netuším, jak se doopravdy jmenuje. Ale mám ho rád! A jsme kamarádi! A teda, pak jsou ještě... zelené oči! Zelené oči ovládají zemi! To znamená, že můžeš třeba nechat narůst květiny, nebo stromy! Klidně i stromy! A myslím, že toho vlk s magií země zvládne ještě víc, ale ty moc neznám. Darkie má zemi! A Ney, Ney měla taky zemi! A Larry! Larryho jsem dlouho neviděl. A Neight měl zase vodu!" byl jsem rád, že jsem si vzpomněl na tolik vlků, ale zároveň jsem cítil takovou zvláštní bolest u srdce. Netušil jsem, jestli se tihle mí kamarádi ještě někdy vrátí. "A teda! Pak je tu ještě oheň! Oheň měla Setie! Ta mě teda neměla moc ráda, ale měla oheň! A byla v něm dobrá! Myslím. Věřím tomu! Ale já ji měl rád a stejně jsme byli kamarádi. A pak..." na moment jsem se zastavil, poněvadž i chůze byla během takovéhohle přemýšlení dosti náročná. Voda. Myšlenky. Země. Oheň... "A Iluze!" zaradoval jsem se a znovu si přikývl. "Iluze měla Amny! To byla moje nejlepší kamarádka! Ale už jsem ji strašně dlouho neviděl. Totiž, pořád je moje nejlepší kamarádka! Ale- ale je doopravdy už hodně dlouho pryč. A nikoho jiného jsem s fialovýma očima asi nepotkal!" Myšlenky a voda, oheň, země, iluze... "A ještě jsem někdy viděl takové hnědé oči! A taky takové světle modré! Ty světle modré už určitě voda nebyly, ale nevím, co teda byly," zavrtěl jsem zmateně hlavou a znovu se dal do pohybu.

// Divoká pláž

// Les ztracených duší
Hranice - Ústí

Tiše jsem kráčel a nechal bublinku, aby se nám postarala o zábavu. To jí samozřejmě příliš nešlo, poněvadž zatím se její novorozenecké schopnosti zakládaly pouze na poletování a občasném zatřesení, ale to vůbec nevadilo. I tak jsem byl ale moc rád, že mi dělá společnost. Takhle uplynula nějaká doba, než jsem znovu promluvil. "Omlouvám se," zašeptal jsem nakonec a nervózně se usmál. "Totiž!" dodal jsem, tentokrát už o něco hlasitěji, "Je mi moc líto, že jsem nemluvil. Já- byl jsem- zamyšlený! Hodně jsem nad něčím zamýšlel! Přemýšlel se! Přemýšlel jsem a zamýšlel se! Víš, já- mám takovou kamarádku, která se nyní nemá moc dobře a... napadlo mě! Co takhle, kdybychom jí udělali lépe? Víš, ona je taky v Sarumenu, spí ve Skalisku! O tom jsem ti ale už říkal. O tom, jak je ve skále. Ale! Je tam tahle má kamarádka! Ona je vlče, to jsem ti taky vysvětloval, co znamená, ale... brzy dospěje! Víš, už není úplně malilinkaté vlčátko, je to spíš... spíš taková slečna! A tak přemýšlím, co by jí mohlo udělat radost! Úplně mě to přemýšlení ztrhlo, proto jsem nemluvil. Co si myslíš? Totiž! Co myslíš, že by byl takový hezký dárek pro ni?" zeptal jsem se a zvědavě si bublinu prohlížel. Mistr Nafoukánek toho opravdu moc nenamluvil, vlastně nenamluvil nic. Ale když jsme dali hlavy dohromady, totiž tu moji, tak se nám stejně přemýšlelo lépe. "Co bychom jí jen mohli dát! Co by ti udělalo radost, kdybys dospěl? Něco dospěláckého? Neee, to neee... chce to něco, co by jí dělalo radost pořád! Něco... něco jako cibuli!" zaradoval jsem se a začal se po nějaké rozhlížet, i když to jsem měl vlastně dělat už předtím, poněvadž tohle nebyla první cibule, co jsem ten den slíbil. "Podle mě cibuli ještě nikdy neviděla! A mohl by to být zajímavý dárek! Ale- ale asi ne hlavní. Ale mohl bych jí přinést cibuli! Asi by se ale rozplakala. Ale smutná by nebyla! A cibule, cibule je-" přestal jsem mluvit, jak jsem musel plnou pozornost věnovat ohromenému zírání na rozbouřenou řeku, co se vlévala do moře. "Fajn," polkl jsem a popoběhl blíže k řece. Bouřila se a byla rozhodně nejšedošpinavější, jakou jsem kdy viděl. "Jak tohle přejdeme?" zeptal jsem se a naklonil hlavu do strany.
V okolí nebyla žádná věc, která by nám pomohla přejít, takže mi zbývala jen jediná možnost. "Magie!" zaradoval jsem se, aniž bych si byl jistý, jak ono slovo mistrovi vysvětlit. Rozbouřená řeka se zastavila. Nehybně stála, pevná jako skála. "Můžeme přejít!" oznámil jsem svému společníkovi a vesele se vydal vpřed, přímo přes ztuhlou řeku. Teprve když jsme byli oba v bezpečí protějšího břehu, řeka se znovu vrátila ke svému bouřlivému pohybu. "Tohle byla magie," vysvětlil jsem čistě pro přesnost a pokračoval v našem putování.

// Bukový sráz

// Mušličková pláž
13. území z 25

Vesele jsem poskakoval a občas se ještě protáhl, abych byl naprosto neúnavný, dokud jsme neopustili pláž a nedostali se do lesa. "Tak tady!" vypískl jsem a udiveně si prohlížel větve, které rozhodně nebyly tak zkroucené a nebezpečně vypadající jako ty, co jsme potkali v posledním lese, "Tady jsem taky ještě nebyl! Vidíš, já toho s tebou ještě poznám! Poslední dobou poznávám samé nové věci!" Fascinovaně jsem pozoroval každý detail tohoto lesa. Rozhodně tu bylo hodně květin a jiných rostlinek, ale jinak to byl zkrátka další les. "Moc hezký les!" dodal jsem, abych naše nové místo nijak neurazil, a pochvalně se usmál.
"Mistře Nafoukánku?" oslovil jsem pro změnu svého společníka, aby se necítil opomenutě. Sice jsem netušil, co mu zatím říct, ale byl jsem si jistý, že každou chvílí na něco přijdu, takže jsem pootevřel tlamu, aby byla perfektně připravená na proslov, zhluboka se nadechl a... "Mistře Nafoukánku!" oslovil jsem ho znova, poněvadž jsem stále na nic nepřišel. "Mistře! Mistře Nafoukánku! Máš- máš hezké jméno! Je moc pěkné! Jak se ti vůbec líbí?" zvědavě jsem na něj vypoulil oči a pokoušel se vypozorovat jediný náznak odpovědi v bublině plné vody, ale nic se nestalo. Jenže to mi vůbec nevadilo, poněvadž jsem si na tohle bubliňácké chování začal zvykat. "Ty toho moc nenamluvíš, viď! Umíš vůbec mluvit? Já ti tu celou dobu povídám, ale vůbec netuším, jestli mi rozumíš! Nemluvíš, poněvadž nechceš, nebo to neumíš? Poněvadž! Poněvadž jestli to neumíš, mohl bych tě to úplně všechno naučit! Není to teda jen tak, to musím uznat, ale! Ale rád bych ti s tím pomohl! A pak bychom si mohli víc povídat! A navíc! Navíc, když budeš hodně povídat, budeš mít hodně kamarádů! Tak to mám teda já. Vždycky si s někým povídáme a- a než se naději, tak jsme kamarádi! Bez povídání vznikají jen samé problémy! Třeba- třeba nedávno jsem nemohl mluvit a-" zadrhl jsem se, poněvadž jsem si uvědomil, jak špatná vlastně vzpomínka, o kterou jsem se chtěl podělit, je. A jak špatně dopadla. Chudák Mari. Smutně jsem sklouzl pohledem na vlastní tlapky a stále se cítil vinen. Kdybych mohl mluvit a hlídal ji, tak by se to nestalo. Jenže já tam nebyl. Nepostaral jsem se o ni. Nechal jsem ji, nechal jsem Styx, aby jí ublížila. Nepostaral jsem se o ni vůbec hezky. Tichounce jsem zavrtěl hlavou a rozhodl se, že tentokrát možná bude lepší, když budu pro jednou mlčet. Chudák Mari.

// Ústí

// Ostrůvky
12. území z 25

"Kebule a cibule se vlastně rýmují!" zaradoval jsem se znovu, když mě na tento fakt upozornil nikdo jiný, než právě mistr Nafoukánek. "Ale jinak jsou opravdu úplně naprosto jiné! Zatímco cibule... cibule se vlastně dá jíst! Tak kebule... kebule je hlava. Neznám nikoho, kdo by chtěl jíst hlavy! A taky! Taky kebule je rozhodně větší, než je cibule! Cibule je taková- taková celkem malinká, asi jako moje tlapa!" domluvil jsem a napřáhl před sebe celou nohu, aby ta velikost cibule byla představitelná. "A taky!" dodal jsem, stále nadšen z nových informací, i když ne nových pro mne, ale pro mistra Nafoukánka, "Taky je cibule vrstvitá! Má několik vrstev a přinutí tě plakat! Ale není zlá, doopravdy ne! Já teda dlouho žádnou nepotkal – mohli bychom ji potkat spolu! Rád bych ji potkal a znovu ochutnal! –, ale rozhodně není zlá! Ona je tak stvořená, že po ní všichni pláčou! Ale není zlá a, podle mě, podle mě je jí to taky líto! Víš, ona nechce, aby po ní všichni plakali, vždyť- to musí být moc smutné i pro ni! A asi takhle nemá moc kamarádů. Ale teda, nejdřív je hnědá! A pak taková zeleno... zelenobílá! A občas žlutá! Ale jen decentně! Decentně znamená, že málo! Ale pláčeš po ní hodně, což je docela opak málo! Ale je to smutné! Chtěl bych neplakat, abychom se mohli zkamarádit," povzdechl jsem si a přejel pohledem pláž, na kterou jsme se dostali. Stejně jako předtím, i tady bylo rozbouřené moře. Tady... jsme byli s Amny? Nejistě jsem přešlápl a snažil se soustředit jen na mistra Nafoukánka, který podle mě měl docela radost, že by si mohl udělat i další kamarády. "Určitě a jistojistě by to šlo! Rozhodně! Najdeme cibuli a... budete si rozumět! Podle mě bude moc veselá, že se nerozpláčeš!" povzbudivě jsem se na něj usmál a rázně přikývl, aby bylo jasné, že s tímto svým názorem, jako ostatně s téměř všemi, plně a naprosto souhlasím. "Možná- možná bys pak mohl tu cibuli vzít taky na procházku na ty ostrovy! A mohla by se přidat k naší smečce! Páni! Jestli najdeme někoho dřív než Morfa, měli bychom ho přemluvit, ať nám pomůže s hledáním! A třeba najde i cibuli! A budeme kamarádi! A až budeme kamarádi, tak! Tak ho pozveme do smečky! A jestli dřív najdeme cibuli, tak... tak! Budete kamarádi vy! A pak ji pozveme do smečky!" zaradoval jsem se nad takhle dokonalým plánem a spokojeně pohodil ocasem. "Ale stejně by se hodilo, kdybychom nejprve našli Morfa!" dodal jsem, aby byly jasné naše priority.

// Les ztracených duší