Jako většina mláďat vlků je i Nero hravý, avšak poměrně opatrný a možná i maličko bojácný malý zvědavec. Po rodičích získal do vínku poněkud cholerickou náturu, která z něj chce udělat jak energického vlka, tak velmi cílevědomou osobnost, ale neméně má i tendence reagovat impulzivně či dokonce výbušně. Hned zpočátku to bude kulička neposedná, která se začne projevovat jen, co se dostane na svět – zprvu přirozeně jen hlukem, protože co také taková malá bezbranná koule chlupů může dělat jiného než pištět na své rodiče, aby mu věnovali pozornost, kterou si nejen zaslouží, ale i nezbytně potřebuje. Stačí však chvíli počkat, a jen co se nadějete, bude mezi prvními, kteří se budou snažit postavit na nožky a někam se pohnout. Samozřejmě však jen do chvíle, než narazí na něco podezřelého, a tedy potenciálně nebezpečného – třeba nějaký kamínek nebo list z venčí, nedejte bohové třeba mokrý, který by ho mohl zastudit na čumáčku! To pak bude vřískot, že se maminka bude nejspíše strachovat o svůj sluch, doprovázený kolébáním či plazením se honem rychle zpátky do bezpečí kožíšku maminky.
Jen co se naučí štěkat, tak hned po prvotním leknutí (protože vlastní hlas přece taky může být nebezpečný!), toho začne využívat na dirigování všech kolem a získávání další pozornosti a taktéž na odstrašování sourozenců, kteří by byli moc otravní a chtěli snad maminku i pro sebe – taková drzost se totiž jen tak neodpouští! Ale pokud by některý ze sourozenců byl hlučnější či úspěšněji hrábnul tlapkou tak, aby ho plácnul po čumáčku, to by samozřejmě hned ze sebevědomého štěkání přešel do pískání a volání maminky a stěžování si na to, jak je na něj tady ten hrozně zlý. A kdyby do úkrytu přišel někdo cizí, no, to byste viděli ten vřískot! Jen jeho zdroj byste nejspíše nenašli, neb Nero by si v takový moment dal řádně záležet na tom, aby byl bezpečně schován někde v koutku za maminčiným kožíškem.
Mluvit se naučí relativně rychle, protože po mamince zdědil nějakou tu inteligenci navíc, jakým způsobem jí však bude využívat, je teprve ve hvězdách, každopádně je však prozatím pravděpodobné, že jen co se žvaněním začne, tak tu tlamu jen tak nezavře – nu, alespoň pokud v blízkosti nebude nikdo cizí nebo ho někdo nepřesvědčí o tom, že by to bylo pro jeho dobro lepší, kdyby občas i mlčel. Až povyroste, a ověří si, že i mimo rodnou jeskyni je svět bezpečný a plný krás, začne samozřejmě nadšeně objevovat své okolí, pravděpodobně s trochou bázlivosti, ze které buď vyroste časem nebo taky ne – to všechno záleží na okolnostech, které mu život a jeho rodina nachystá.
Rád se bude učit novým věcem, ale zároveň se do nich nejspíše většinou vrhne po hlavě a je dost možné, že mu z vysvětlení nových věcí bude stačit jen prvních pár slov, takže si snad dospělí kolem něj uvědomí spíše dříve než později, že informace o rizicích a vůbec všechno důležité je nezbytné říct v odpovědi na věčnou a neodbytnou otázku: „Co to je?“ jako první a až pak následovat nudnou omáčkou kolem. Říct mu totiž: „Tohle je žába,“ vás totiž vystaví riziku, že než stihnete dopovědět: „Pozor, je jedovatá,“ tak už se Nero s nadšeným: „Žába!“ vrhne vpřed prozkoumávat nového živočicha.
A ani nechtějte, abych začínala o tom, jak přesně fungují na tohohle malého pravidla. Nu, rodičům je třeba přát pevné nervy a snad budou mít energii a trpělivost na to, aby mu všechno v klidu vysvětlili a zároveň ho zvládali držet na místě a zaujatého dostatečně dlouho, ať mu důležité informace stihnou doputovat do mozku. A co dalšího je na něm specifického a jak se dál bude projevovat? Nu, to si povíme za pár měsíců, až už za sebou bude mít tato první dobrodružství, která jeho povahu začnou formovat…

Ve stínu červených titánů na břehu jezera, kterému se vznosně říká Velké a jenž je nepochybně vlčí, uprostřed jehličím pokrytého povrchu lesa, ve skalisku, kde pramení bublající (a občas i mizející) potůček, se nachází nora schovaná mezi kořeny naproti skalisku. A právě zde, na tomto kouzelném a mírumilovném místě začíná příběh malé šedivé kuličky, která od svých rodičů dostala přímo královské jméno Nero Etney I., čili samotného prince z Cedrového lesa. Ne, že by tedy byl Nero prvorozeným potomkem a nějakým nástupcem imaginárního Cedrového trůnu, to ani zdaleka, je pouze jedním z poměrně dlouhé řady potomků královského páru, a až čtvrtým synem svého otce, takže o nějakém vládnutí si může nechat maximálně tak zdát.
Co však tento mladík nepostrádá je podoba na své rodiče, a to jak na matku Ninu, tak i otce Etneye, který by jej vzhledem ke zcela shodným znakům na předních tlapkách mohl zapřít jen stěží. Jinak se však jeho výsost nijak zvláště nelišila od svých vrstevníků, žádná hvězda nepohasla nad jeho úžasností a jeho konstituce též nevypovídala o ničem zvláštním a neobyčejném, takže možná, jen možná, je Nero přece jen ve skutečnosti běžným smrtelníkem, jedním z mnoha vlčích mláďat, které má pouze to štěstí, že se narodilo v Gallirei, zemi vlkům zaslíbené, kde malí chlupáči jako on nemusí denně bojovat o přežití a jejichž rodiče se nemusí strachovat z toho, že by neulovili dost, aby všechny své potomky nakrmili.