Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné hory

Plíce jsem měl v jednom ohni. Měl jsem problémy s hlubokým dýcháním, co jsem na své hrudi cítil, jak mi na ni dupe Smrt. Do toho jsem byl ještě docela unavený a foukal studený vítr, který neskutečně štípal v čenichu, tlamě a i očích. Co to bylo? Písek? Jak se tam mohl vzít písek? Však moře a to všechno okolo bylo dost daleko, i když jsem před Shireen zdrhal právě tím směrem, odkud moře přicházelo. Jenže mně bylo úplně jedno, kam jsem běžel. Jediné, co se mi honilo hlavou, byl řev sestry, která se hnala za mnou a kromě toho jsem slyšel kroky ještě jiných. To se k nám snad připojili ještě ti dva? ten Duncan a ta černá vlčice?
Neměl jsem čas nad přemýšlením zrovna ohledně tohohle. Jenom jsem se snažil zdrhnout, zachránit si krk a přitom se ve mně míchala myšlenka, co budu dělat, až zdrhnu. Zmizim z Asgaaru? Odejdu na druhý konec světa? Nebo třeba Shireen neuteču a prostě... skončim? Jako nenáviděný a šmejd, pomyslel jsem si se zaskřípáním zubů. Celý svůj život jsem až do té chvíle mohl shrnout jako pěkně na nic, i když tam byla sem tam světlá chvilka. Ale v té nejhorší noci je prostě i nejmenší světélko prostě záchranou. Znal jsem to místo, kudy jsem běžel, ale nedokázal jsem se moc rychle zorientovat, kudy mířit dál. Snažil jsem se lehce kličkovat v okolí, snad abych zmátl Shireen, ale to bylo úplně marný, furt za mnou řvala. Prostě bych se měl zastavit a chcípnout, napadlo mě. Dokonce jsem i zpomalil, smiřoval jsem se s tím. Jenže pak kŕatký záblesk, který mě osvítil, když se do mě opřel jeden poryv větru. Ne, řekl jsem si hrubě a zase přidal.

//Sněženková louka

//Chudák ten někdo

Těká jsem pohledem mezi Alastorem, který se zdál, že mě vidí rád a mezi Shireen, která vypadala, že by si ráda v jeskyni ustlala na mojí kožešině. Oba dva na mě měli stejnou otázku, jenom ji pokládali jiným tónem a ani jednomu jsem nemohl pořádně odpovědět. „Já-já nevím,“ vykoktá jsem ze sebe nejdřív dost nervózně. Hádal jsem, že pravda by byla akorát neskutečným důvodem k posměchu a ani jeden by mi nevěřil, kdybych se jim to pokusil vysvětlit. Prostě… jsem zmizel. „Už se mi to jednou stalo, ale… Já nevim!“ Cítil jsem se docela v koncích, protože jsem pořádně netušil, co říct, jak reagovat a vůbec… jak existovat. Ale to byla záležitost něčeho jiného, co se nemělo nějak řešit zde.
„Já nezmizel schválně!“ vyštěkl jsem na Shireen z plných plic, až mě to docela i zabolelo. Do toho všeho se začal zvedat vitr a rozednění bylo dost nemilé. No a k tomu všemu ta zima. Alastor mi do toho osvětlil, co se stalo, ale to znamenalo, že to nebyla má vina, ne? Já nezpůsobil lavinu a neshodil ji. Možná to byl následek, ale neudělal jsem to já.
Snažil jsem se věnovat Alastorovi, protože něco říkal a já s ním chtěl mluvit, ale celé to narušovala Shireen a její naštván. Snad jsme i tohle měli prostě v rodině. Nakonec řekla i slova, co mě donutila jednat a bohužel to znamenalo, že jsem musel zdrhniut od Alastora, kterého jsem tak moc hledal. Rozeběhl jsem se, abych unikl hněvu sestry a přitom se pokoušel dostat někam do bezpečí. Vítr mi docela lomcoval tělem, sníh mě zpomaloval a do toho jsem ještě periferně viděl dva vlky

//Tajga

Stál jsem tam na místě, raději se ani nehýbal, protože mi došlo, že udělat jakýkoli ohyb, který by na mě upozornil, by byl akorát sypáním soli do ran. Proč je tady dole? nechápal jsem. Dobře jsem si pamatoval celou tu scénu, která se stala a ta se odehrála tam vysoko na té hoře, která mě zprvu zcela magický význam, ale nějak ho ztrácela kvůli tomu, co jsem provedl. Prostě někam zalez, řekl jsem si pro sebe tím hlasem, který jsem trpěl, když jsem se prodíral okolím sám, abych se dostal zpět na tohle místo, které mě zavrhlo. Třeba to přeci jenom neudělala Smrt, ale prostě... svět. Ten, který mě nechtěl mít u sebe a raději mě krutě vyhazoval od všech, které jsem znal, abych se poučil a trpěl samotou.
Alastor nic neříkal, starý vlk nic neříkal, Shireen ležela na zemi, ale pak vydala zvuk. Chrčivý a nenávistný proti mně. Udělal jsem krok vzad. Jenom malý, sníh mi zakřupal pod nohama. Viděl jsem, že kus jejího ucha chybí, ale co dál? Snad nic jiného jsem neudělal. A ani jsem nemohl za to, že byla na zemi. „Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše okolí, protože jsem to sám nechápal, ale chtěl tomu porozumět.

//Dlouhá řeka přes Tajgu

Pod nohama jsem měl sníh, do těla se mi zařezával chlad, řeka končila a mé srdce tepalo jako o závod. Byl jsem tam, kde jsem měl být. Jediné, co mi zbývalo, bylo najít to nejvyšší místo, které už bylo pouze kousek odtutd. A následně už jenom doufání, že tam budou, že je uvidím, že mě sestra zabije až poté, co se omluvím Alastorovi za to, co jsem provedl. Jsem k ničemu, nezasluhuju si ho, okřikoval jsem se.
Hledal jsem místo, kudy jsem vedl Alastora nahoru. Dost mi v tom pomáhaly otisky vlčích tlap, které se hnaly nahoru a dolů, stačilo jít podle nich, i když ne všechny patřily nám. Bylo mi to fuk. Zkoušel jsem je rozeznat, jestli třeba nepoznám, která patří Alastorovi, abych viděl, jestli už šel i dolů, ale nepoznal jsem ani svojí tlapu, natož někoho jiného. Ještě k tomu jich tam bylo strašně moc. Už tam budu! opakoval jsem si a díval se sobě pod tlapy.
Zarazil jsem se, když jsem ucítil pachy okolo. Byl to Alastor a byla to Shireen. Byl to i ten vlk, který ji měl hlídat a který zcela určitě řekne vše, co se dělo. Pevně jsem semkl zuby a zvedl zrak nahoru. Museli být někde mnohem blíž ke mně, nejspíše odcházeli z té hory. Udělal jsem ještě několik kroků, hledal jsem je, chtěl jsem na ně počkat, ale... oni spíš už čekali dole. Viděl jsem jenom Alastora a toho starého vlka a Shireen... ležela na zemi. „Shireen?“ šeptl jsem.

//Mahtae jih

Nemusel jsem dělat už nic jiného kromě toho, abych šel rovně. Hnal jsem se za nosem rychlejším krokem, protože na běh jsem už neměl energii. Nechápal jsem, jaká všechna místa jsem už prošel, kde všude jsem se vyloupl, ale bylo mi to úplně jedno. Vracel jsem se tam, odkud mě něco vyhodilo. Možná Smrt, možná ten osud, o kterém jsem mluvil s Alastorem, ale hlavně... jsem mířil zpátky a to bylo to nejdůležitější. Už tam budu. Ať tam prosím je... Prosím. Jenom na chviličku, abych se omluvil abych se rozloučil, pak si už půjdu navždy svým směrem a nikdy si na něho nevzpomenu. Nebudu ho obtěžovat a trápit, prosil jsem a ani nevím koho. Však jsem si nestihl ani pořádně prohlédnout ty jeho obrázky, které dostal. Bylo nefér, že mě svět od něho tak rychle oddělil. I když jsem si to zasloužil, ale... proč mi nedal čas na rozloučení? Proč? už na tom nezáleželo. Dostal jsem se zpět a pokud svět ke mně nebyl až tak krutý, mohl jsem ho vidět, cítit... Mohl jsem se ho dotknout, pokud mi to svět dovolí. Jenom jednou, požádal jsem zoufale.
Cítil jsem, jak se ochlazuje. Nejdříve jsem se vařil, ale teď jsem cítil ten chlad, který mě poháněl vpřed, protože jsem ho cítil a blížil jsem se. A samozřejmě i k Shireen, která mě zabije, jakmile mě uvidí, ale... dá mi snad čas, abych ho naposledy viděl.

//Sněžné hory přes Tajgu

//Ústí

Normálně bych nadával. Že se musím loudat okolo řeky, kde nic není, není ničim zajímavá a prostě i jenom tak teče bez toho, aby komukoli dala najevo, že je čímkoli zajímavá nebo tak. Teď jsem and tím nepřemýšlel, protože mě řeka nezajímala, zajímalo mě jenom to, abych se dostal k těm kamenům po kterých přeskáčů k té druhé řece a ta mě dovede až na sever za Alastorem. Existovala velká pravděpodobnost, že tam už nebude, to samozřejmě ano, ale musel jsem to zjistit. A pokud půjde pryč, určitě se vydá tímhle směrem, kde jsem ho mohl snadno odchytit a omluvit se mu. A taky mi docházela jedna taková malá věc... neměl jsem se třeba omluvit i Shireen? Že jsem ji napadl? Nebo ne přesně za to napadení, ale za to, že jsem prostě... jí kousl. A možná jsem jí i něco udělal, to jsem netušil. Jsem bratr na nic ze všech stran, uvědomil jsem si stroze a zaskřípal u toho zubama. Nemohla to být kompletně moje vina, ne? Nebo jo? Co na tom sejde, následek je mým činem a mojí vinou. Musel jsem se s tím vším nějak smířit, ale nechtěl jsem. Myšlenky jsem alespoň přesunul zpátky k Alastorovi, nebylo to o moc lepší, ale aspoň jsem nepřemýšlel nad tím, že jsem třeba Shireen nějak víc ublížil.

//Dlouhá řeka

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Běhat v písku bylo mnohem složitější než na trávě nebo kamení. Nohy se mi neustále podlamovaly, nemohl jsem udržet rychlost a brzy jsem pochopil, že bylo snadnější prostě jít, protože jsem si v tom byl jistější a nebyla taková šance, že se přerazím. Jo a taky to bylo méně namáhavé. Hlava se mi neustále otáčela ke slanému moři, které nechutně chutnalo, i když mě mysl stále otáčela za Alastorem, který už musel být kdo ví kde, nejlépe co nejdál od té hory, aby nehrozilo, že se tam vrátím a budu ho hledat. A kde byla pravda? Já ho sakra hledal a mířil za ním, abych se s ním mohl naposledy rozloučit a omluvit se za to, co jsem provedl. Potom jsem byl už smířený s tím, že půjdem každý vlastním směrem a nebude si přát, aby mě někdy viděl. Nebude mě chtít vidět, protože jenom dělám chyby. Furt povídám o tom, jak někoho nechat za sebou nebo mu ublížit a pak jsem mu to i předvedl. Samozřejmě, že mě nechce vidět, přemítal jsem zase. Už jsem byl tak blízko... a přesto furt daleko. Už jsem i zatáčel od písku k té řece, kterou jsem věděl, že budu muset trochu výše přeskákat, abych se dostal až k té řece, kam jsem potřeboval, ale... furt to byla taková dálka. A čekali mě už jenom kopce.

//Mahtae jih

//Magický palouk

Stál jsem na břehu, ale kousek před sebou jsem měl první kámen, který by mě dostal na tu zem, která ležela na moři. Voda se odrážela od jednotlivých menších i větších kusů země, zapadající slunce tomu dodávalo krásnou atmosféru a já... to všechno prožíval kompletně sám. Neměl jsem nikoho, s kým bych se o to mohl podělit, prostě jsem to jenom vnímal sám a nemělo to takový efekt. Rozhlédl jsem se okolo sebe, že by se tam třeba někdo mohl objevit, ale ne. Prostě jsem tam zůstal kompletně sám a musel se smířit s tím, že se s nikým nepodělím o to, co vidím, co cítím. Nic takového, co jsem cítil na té vysoké hoře s Alastorem. Žádný pocit, že mi patří svět, pouze... divná prázdnota.
Povzdechl jsem si, sužovalo mě to a ničilo, ale nechtěl jsem si nechat ujít to, kde se nacházím. Sice jsem nic k tomu místu necítil a ani nemohl, ale rozhodl jsem se vlézt na první kámen a potom na druhý. Bylo to pěkné místo, příjemné, ale nic se mnou nedělalo. Cítil jsem se prázdný a zoufalý. Ale přesto už vím, kam mám jít, došlo mi. Otočil jsem se přes rameno. Ta dlouhá řeka tekla kousek odtud. A potom od ní vedla ta nahoru, že? Už jdu, řekl jsem někomu v duchu. Podíval jsem se pod své nohy na mokrý kámen, který páchl po soli. Mohl jsem přelézt až na to větší místo v moři, ale... měl jsem jiné věci na práci. Někdy se vrátím, řekl jsem tomu místo, přeskákal zpět na písek a vyběhl směrem Alastor. Snad.

//ústí přes pláž

//Ronherský potok

Musel jsem opustit ten potok, ale chtěl jsem si zapamatovat, kde leží. Jak jsem však mohl, když jsem sám netušil, kde se vůbec nacházím? Trochu jsem si povzdechl. Dostal jsem se skrze drobný lesík na nějaké místo, kde to byla samá tráva, furt byla výš a výš, že jsem přes ní prd viděl. Určitě by to bylo fajn místo, kdybych tam nebyl sám. Už jenom to schovávání v trávě znělo jako zábava, kdybych zde byl s tím pravým vlkem, ale v samotě? V samotě jsem jenom přemítal nad tím, co za potvory se zde skrývá, jaká z nich na mě vyskočí a sežere mě. Ani jsem netušil, jestli jdu vůbec rovně, ale potřeboval jsem odtamtud co nejrychleji utéct, abych se dostal někam, kde uvidím na tři kroky před sebe a nebude mě furt nějaká tráva bodat do čumáku a uší. Cítím sůl? došlo mi po chvíli. Byl to nepříjemný zápach, ale zajímalo mě, co se za tou trávou skrývá. Trochu jsem zase přidal, tráva mě pleskala, ale přeci jenom musela skončit.
Vyvalil jsem oči, když se mi naskytl ten úžasný pohled. Všude jenom samá tmavě modrá voda, která šuměla a převracela se ve vlnách. Tady už jsem byl, došlo mi. Bylo to moře, říkala mi o něm Bianca, když jsem jí o něm vyprávěl. Vím, kde jsem, došlo mi. Zavrtěl jsem dokonce i ocasem. Chtěl jsem běžet, dokud nevyplivnu plíce, ale něco mě zastavilo dříve, než jsem vyběhl. Ty... věci na té vodě. Ty jsem posledně neviděl. Co jste zač? zeptal jsem se a vydal se k nim.

//Ostrůvky

//Kraj světa

Ty hory mě přivedly až k nějakému sakra moc čistému potoku. Mohl jsem jít buď po jeho proudu nebo proti. Proto jsem nějakou dobu stál na místě, rozhlížel se do obou stran a přemítal, kterým směrem se vydat. Záleží na tom? Stejně jsem úplně ztracený a kdo ví kde, je to úplně fuk, prostě někam jdi, stejně nikdo nečeká. Ten hlas v mé hlavě mě už začínal štvát. Nesnášel jsem ho a chtěl jsem se ho zbavit co nejrychleji jsem mohl, ale to bych musel někoho vidět, že? Furt ani živáčka. Jenom hodně slabé pachy sem tam, že tam někdy někdo byl, ale ani jeden vlk na obzoru. Jako by snad všichni vymřeli... Co se to děje? nechápal jsem. Možná jsem se propadl do jiného světa? Který sice vypadá stejně, ale stejným ani trochu není? Bylo to možné... Nebo možné bylo vše, takže vlastně i tohle, co si budem.
Rozhodl jsem se, že půjdu proti proudu potoka, ze kterého jsem několikrát upil. Měl krásně čistou vodu, která si prostě říkala o to, abych se z ní napil, nemohl jsem si pomoci. Tak rád bych třeba tohle místo ukázal Alastorovi. Krásný malý potok a nic víc, obyčejné, ale prostě pěkné, ale co? Však se mnou už nikdy nikam nepůjde... Pokud jsem na stejném světě jako on. Ale samozřejmě i ten potok někde končil a já musel jít dál. Abych ho našel a třeba mu jenom o tom místě řekl, aby se tam s někým vypravil, když ne se mnou.

//Magický palouk

//Tenebrae

Kroky mě zanesly k úpatí nějakých hor. Dalších hor. Dalšího uvědomění, že jsem tam Alastora nechal a zmizel. I když jsem zmizet nechtěl... Všechno je moje blbá chyba, fňukal jsem zoufale. Jenže k tomu místu mě vyhnalo to, že jsem kousek od sebe cítil smečku, kam jsem prostě nemohl jít. Musel jsem to obejít, nechtěl jsem se dostat k někomu do rány. Sice jsem už potřeboval někoho potkat, ale ne takhle... Ne. Já potřeboval Alastora a to, že je živý, že se.... Ať se klidně zlobí. Ať mě nesnáší, ale ať se prostě jenom rozloučí, abych měl nějakou tečku za tím, jak krásné a hezké všechno bylo. Nemůžeš mít nic krásného, řekl jsem si posměšně. Sám sobě jsem se posmíval, protože jsem mohl. Byl jsem to ale šmejd k ničemu.
Občas jsem se ohlédl k horám, ale nechtěl jsem na ně šplhat. Moc dobře jsem věděl, že jsem někde, kde to vůbec neznám a ani nepoznám, kdybych vylezl nahoru. Prostě jsem byl v háji, co jiného. Jdi dál, nic jiného ani nemůžeš, chápeš to? povídal jsem si sám se sebou. Dávalo mi to malý pocit, že nejsem úplně sám, protože... já prostě nechtěl být sám a tohle mi trošičku pomáhalo v příčetnosti. Ale jenom trochu. Furt jsem na tom byl docela blbě a chtělo se mi řvát z plných plic, abych dal větu najevo, jak moc ho nesnáším.

//Ronherský potok

//Poušť

Vylezl jsem po výčnělkách ve skále úplně s čistým vědomím, že třeba spadnu a zabiju se. Jo, ale bylo mi to úplně jedno. Potřeboval jsem se dostat z toho pekla na zemi, které tam bylo. Měl jsem však hned dva důvody, proč vylézt nahoru. Za prvé tam byla voda a já měl už fakt pekelnou žízeň a navíc jsem byl špinavý, že to bylo neskutečně smutný. A za druhé jsem pořád a stále hledal Alastora, abych ho mohl vidět. Sice byla šance, že mě bude neskutečně nenávidět, nebude mě chtít vidět a Shireen zrovna tak, ale... chtěl jsem a musel jsem ho vidět. I kdyby se v něm skrývala ta nenávist vůči mně, musel jsem ho vidět alespoň naposledy. Abych se s ním mohl rozloučit a ne pouze s tím obrazem, který jsem měl ve své hlavě. Proč ho tak moc potřebuju vidět? nechápal jsem. Ale bylo mi to jedno. Každý měl někoho, na kom mu záleželo, ne? Mně záleželo na Alastorovi. Spolu jsme byli u Života, nechal jsem, aby mi Smrt šlápla na krk a vyšplhali jsme na tu horu! V té chvíli bylo všechno krásné, on byl krásný, nic jako problémy a starosti neexistovaly. A pak... přišla Shireen a vše zničila. Ne, já to zničil, opravil jsem se. Protože sestra jenom dělala, co sestry dělají – štvou a provokujou. To já všechno přehnal a... sice ta chuť byla pryč, ale čin ne.

//Kraj světa

//Říční eso

Ještě před pár hodinama mi byla neskutečná zima, která se mi prožírala srstí, protože jsem měl zrovna letní. A najednou mi bylo zase až moc velké vedro. Tlamu jsem měl pootevřenou, aby se mi lépe dýchalo, ale stále to bylo docela dost namáhavé a to vedro bylo neskutečné. Pod nohama jsem měl písek, který pálil a prostě... co to bylo za neskutečně hnusné místo? Měl bych se odtud co nejrychleji dostat, došlo mi. Jenže kudy? Kdybych se vrátil, mohl bych se dostat přím do chřtánu mrtvého, který by mě sežral. Ale to místo tak moc bolelo!
Všiml jsem si vak v dálce, že tam je nějaký převis. Po tom by se určitě dokázalo dostat někam do stínu a mimo tuhle věc, kde snad nemohlo nic žít, protože to bylo neskutečně teplé místo. Musim se zeptat, jestli tohle někdo nezná, uvědomil jsem si. Jenže jsem hádal, že na to zapomenu, protože se moje mysl stále soustředila na mnohem důležitější věci – na Alastora. Furt na něj jenom myslíš, ozvalo se něco ve mně, zatímco jsem si lebedil v trochu chladnějším stínu toho převisu, ke kterému jsem se dostal a hledal cestu, jak se dostat nahoru. Ale on už někam odešel a seš mu volný, dodal ten hlas. Moje reakce byla pouze hrubým hrdelním vrčením. A to jsem sakra vrčel jenom sám na sebe. „Sklapni!“ zavolal jsem do tichého okolí, než mi zrak padl konečně na nějaké místo, kde by se dalo vylézt nahoru. I když pracně. Ale byla tam taky voda a já měl žízeň.

//Tenebrae

//Mahar

Močály jsem nechal za sebou, ale tu paniku a strach nikoli. Furt tu byl, neustále jsem se otáčel a ohlížel, jestli tam někde nespatřím tu věc bez srsti, která by si přála mě zadupat a zabít. Ne, nebylo to tam. Nic jsem neviděl, nic tam nebylo, ale přesto... jsem cítil, že to tam někde v dálce bude. Musím jít dál, nezastavovat se, nepřemýšlet, neohlížet se, poučoval jsem se neustále dokola. Bylo to třeba. Musel jsem utéct, musel jsem se umýt. Ale v té řece to nepřicházelo v úvahu. Byla moc prudká a já už neměl sílu na to, abych se v té vodě nějak udržel. Prostě jsem se musel smířit s tím, že budu celý od bahna a nic jiného s tím neudělám. Vykoupu se jinde. U Asgaaru je řeka, ne? Tam by to šlo. A ne jenom jedna řeka. Ale taky jsem se od Asgaaru docela vzdaloval... Co jsem to jenom sakra dělal? Panikařil jsem a netušil, co dělat. Jsem takový hlupák, fňukal jsem. A co jsem vlastně světu tak hrozného provedl, že se tohle muselo dít zrovna mně? Nesnášim svět. A existenci, zavrčel jsem si pro sebe.
Snažil jsem se najít místo, kde bych se dostal co nejdále od močálů, abych je prostě obešel co největším obloukem a zároveň bez toho, abych... se ztratil? Huh, však to jsem už byl, na tom nezáleželo.

//Poušť

//Zarostlý les

Abych to shrnul, srst jsem měl plnou malých větviček z toho, jak jsem prolézal keři, v očích zaschlé slzy, třásl jsem se a do toho jsem v plný rychlosti zahučel do bahna. Rozplácl jsem se v lehce páchnoucím jezírku, pod tlapama mi čvachtalo bahno a panika v hlavě se zase rozeřvala na celé obrátky. Věděl jsem, kde jsem, co je to za místo, ale to na tom bylo právě to nejhorší, protože... jsem to místo nesnášel. Něco uvnitř mně řvalo, škubalo celým tělem a prosilo, ať odtamtud co nejrychleji vypadnu. Zapomněl jsem na to, co dělám. Že hledám známé místo a Alastora. Záleželo mi pouze na tom, abych se co nejrychleji dostal pryč z toho místa nehledě na to, kam mě moje nohy kvůli tomu zanesou. Potkáš své mrtvé já. Bez srsti, ale za to mnohem silnější. Zabije tě a ty skončíš v těhle močálech navždy, panikařil jsem. Vyhrabal jsem se na nohy, bylo to složité, namáhavé, byl jsem mokrý a srst pokrytou bahnem, ale stál jsem a mohl běžet. Dál, co nejdál, pryč, nehledě na to, kam dorazím. Vzpomeň si na Alastora, pokřikoval jsem na sebe. Jenže tělo moc neposlouchalo a místo toho jsem protě běžel, kam se tělu chtělo. Přesto – kdybych se otočil, snadno bych došel domů a na místa, kde jsem to znal. Jenže strach byl mnohem mocnější než mysl, která chtěla dělat něco jiného. Utíkal jsem tak pryč od známých míst, které jsem celou dobu hledal.

//Říční eso