Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvíře padlo k zemi. Upřímně jsem ani trochu nečekal, že by se tak dopravy mohlo stát. Hleděl jsem na nás jako na nějakou skupinu potulných kejklířů, kteří se pokoušeli o pokud, který nikdy nezkoušeli a netušili, jaký má být jeho výsledek. Ale nikdo se neptal proč, pokud to skutečně vyšlo. Hleděl jsem tak na poražené zvíře, které mohlo jenom naposledy vydechnout, než se stalo naší snídání v tom zamračeném parném dni, který panoval. Zhluboka jsem dýchal. Měl jsem neskutečný hlad, který mohlo jenom maso uklidnit a stejně tak to viděli i ostatní. Černá vlčice se zahryzla do břicha, Shireen si kus urvala a zahlásila, že se potřebuje umýt, takže s tím masem odešla.
Položil jsem se na zem, konečně jsem měl před čumákem jídlo a mohl si ho úplně v klidu vychutnat. Jenom mi došlo, že u toho není Alastor. Zvedl jsem hlavu, rozhlédl se okolo a jemně se zamračil, když jsem si všiml, že se drží tam vzadu. „Pojď se najíst!“ zavolal jsem na něho, aby mě dostatečně dobře slyšel a věděl, že to, co leželo na zemi, si mohl vzít a přecpat se, dokud mu na to bude břicho stačit. A na co ne, to si mohl vzít, protože pokud ne on, určitě to vezmou mrchožrouti, kteří už určitě vědí o mrtvém, který tam má být ponechán.
Břicho jsem měl plné k prasknutí, zaplňoval jsem každičký kout žaludku, o kterém jsem ani netušil, že mám a připadalo mi, že se i pozdravím, když mi došla jedna věc. Zvedl jsem hlavu k černé vlčici a řekl: „Takže to jméno?“ Řekla přeci, že po lovu možná. A bylo po lovu. Chtěl jsem konečně vědět to jméno.
Po jídle jsem vstal. Nějak jsem začal uvažovat nad tim, že už by možná bylo fakt načase pohnout se směrem k domovu, i když svět měl co ukázat. Otočil jsem hlavu k Alastorovi. Nechtělo se mi odcházet, ale připadal jsem si jako kotva, která tam byla až moc dlouho. „Uvidíme se. Nebo se někdy zastav v Asgaaru,“ řekl jsem s drobným úsměvem. Když znal Arcanuse, nemohl mít problém se tam zastavit.

//Kopretinová louka přes Středzemku

Jemně jsem střihl uchem do strany, když ze sebe Alastor vykoktával slova. Byla to odpověď na mé proč, které jsem položil, protože neměl sám šanci odpovědět bez toho, aby ho sestra vyrušila. Ale já chtěl sakra moc vědět, co se skrývá za tím protože, jelikož každý důvod byl podstatný a já je nutně potřeboval znát. Ale proč? chtěl jsem říct, protože jsem tohle nějak nechápal. Však mě viděl, poznat a musel tak chápat, co jsem zač. Jak prohnilý a zkažený, zlem prolezlý, že mi krev musela téct v černé a duše prolezlá slizem a hnusem. Chtěl jsem na to něco říct, třeba to, ať nic tak hloupého nedalo, ale asi jsem spolkl vlastní jazyk, protože žádná slova ze mě nevycházela. Pouze jsem vrátil ucho do původní pozice a sledoval ho, i když se k tomu všemu připletla Shireen a dělala tam nepříjemnou společnost, přes kterou jsem se musel dostat nebo ji ignorovat, jestli jsem nad tím vším chtěl dostatečně přemýšlet a něco říct. Něco řeknu, přikázal jsem si. Sice mi slova nepřicházela v té chvíli, ale věřil jsem, že brzy ze mě vypadnou. A až tomu tak bude, tak... Pronesu nějaká slova? Co jiného.
Možná jsem měl mít v hlavě plán, nějakou taktiku jako měl třeba Sionn, když jsem lovil s ním a ještě s dalšími, ale nic takového moje hlava neobsahovala a neuměl jsem pracovat s žádnýma takovýma věcma. Pokud jsem něco chtěl dělat, prostě jsem konal a... neřešil. Budu litovat, řekl jsem si sám pro sebe ve chvíli, kdy jsem už běžel. Černá vlčice mě dohnala, furt se nerozhoupala k tomu, aby mi řekla jméno, ale aspoň na to reagovala. Každopádně mě předběhla a sama se vrhla ke kořisti. Periferně jsem si všiml ještě Shireen, ale Alastor zůstával pozadu. Taky jsem byl, připomněl jsem si. Vždycky musel být někdo, kdo ostatní podporoval vzadu. Sám jsem nechtěl být ten, kdo se zakousne a položí to zvíře k zemi, protože jsem si na to nevěřil, ale nějak jsem si myslel, že by to mohlo být vhodné. Jenže mi asi někdo nepřál a nebyl jsem to já.
Nejdříve černá vlčice, potom Shireen, nakonec i já. Šel jsem po boku zvířete, stejně jako při prvním lovu, ale tentokrát jsem se vyhýbal jeho nohám – odmítal jsem udělat stejnou chybu jako předtím.

Na jednu stranu mi přišlo, že jsem někde, kde je mrtvá pustina a nic okolo nežije, i když se mnou byli tři další vlci, přičemž jednoho jméno jsem neznal, druhá na mě byla nakrknutá a třetí měl plné právo mě zavrhnout jako kompletní osobnost a necítit u toho žádnou lítost. A do toho jsem se já úplně idiotsky odhodlal k tomu, že řeknu věci, co jsem říkat neměl, protože jsem to v sobě měl radši nadále dusit a dělat, že ty věci existují jenom v mé představivosti. Jenže jakmile to bylo řečeno nahlas, už to byla pravda. A očekáváš teď lítost? ozval jsem se zhurta sám do sebe, když ta slova byla řečena nahlas. Spěšně jsem projel očima po všech přítomných a doufal, že budou mlčet. Že moje trapná slova přejdou bez toho, aby se tomu nějak věnovali, protože… jsem nic jiného vlastně nechtěl.
Jenže Alastor reagoval, zatímco černá se spíše věnovala poučování sestry, co se flákala v trávě. Ale už po sobě nevyjížděli. Já se však věnoval Alastorovi, který mluvil. Cítil jsem tlak v celém těle, jako by mě něco drtilo, ale přitom to byla jenom má slova, která za to mohla. Nechápal jsem však, jak může Alastor namítat, že to je blbost, však mě viděl, ne? Nejdříve jsem se ho ptal, jestli chtěl, aby jeho rodině někdo ublížil, pak jsem napadl člena vlastní rodiny. Všechno to viděl, všechno to slyšel a přesto namítal?
Pak sám promluvil, že vnímá něco podobného, jako kdyby v sobě měl pro změnu někoho dalšího, kdo mu říká všechno to zlé a černé, co si myslí. Zamračil jsem se, poslouchal jsem ta slova se samotným odporem, že je vůbec říkal a že si to kvůli něčemu myslí. Pak svá slova ani nedokončil, zasekl se a mě zajímalo proč. Proč? zeptal jsem se ho. Slyšel jsem zase kroky a hned na to se připojila Shireen, která mluvila k Alastorovi. Udělal jsem krok vzad a otočil se k té druhé vlčici, která zůstala docela opomenutá. „Jak de jmenuješ?“ vypadlo ze mě už podruhé. Asi jsme všichni měli problém sdělovat odpovědi na otázky.
Na ten lov všichni nějakým způsobem přikývli. Otočil jsem hlavu k tomu malému stádu a zhluboka se nadechl. „Chtěl bych začít a… Vy asi dělejte, co myslíte, že je třeba.“ Potom jsem už moc na nic nečekal a vyběhl vysokou trávou proti kořisti. I když jsem věděl, že dělám blbost.

Zůstal jsem už stát na místě v té dolině, kam jsme se dostali a přitom jsem se rozhlížel okolo sebe. Nic zajímavého, pouze normální planina, za mýma zádama kroky a to nejenom té černé vlčice, ale také Shireen, která se musela z vody dostat a šla za námi. Nebo to je jediný normální směr. Nebo mi jde prokousnout konečně hrdlo, napadlo mě. Pootočil jsem k ní hlavu, ale všiml si, že se ke mně nijak neřítí a ani necení zuby, takže jsem nějaký zběsilý útok vyvrátil a mohl si ještě chvíli užívat času, co jsem měl.
Slyšel jsem další kroky. Nejdříve jsem jim nechtěl věnovat pozornost, ale pak mě zvědavost donutila pootočit se a sledovat, kdo to kráčí vysokou trávou k nám. Srdce se mi okamžitě hnulo. Nebylo to žádné poskočení a rozbušení nadšením, když jsem ho viděl předtím. Tohle bylo bolestné trhnutí, které mi dávalo najevo, že předtím jsem udělal něco zlého a ještě za to nepykal. Měl jsem pykat, ne? To se těm zlým děje, připomněl jsem si. Na jazyku jsem pocítil chuť červené vločky, která se mi rozpustila na jazyku a vytvořila mi před očima obraz někoho, kdo byl předtím rozmazaný. Stále ten obraz nebyl dokonalý, ale nabýval tvarů dost zřetelných, abych v tom viděl svou šedou srst a odpudivé jizvy. A přesto, nechápal jsem, jde ke mně?
Po tom trhnutí už srdce neskutečně rychle bušilo, zatímco hlava nerozuměla, proč mě nezavrhnul. „Já,“ dostal jsem ze sebe zoufalým polohlasem, zatímco mi zrak padal na Alastora, „čekam na ni. Na ně,“ poukázal jsem hlavou lehce k dvěma tmavým vlčicím, u kterých se v té chvíli spustila i mela. Nejdříve černá vlčice, spustila na Shireen, že je nevychovaná a ta jí to oplácela tím, že se o ni v podstatě nemá zajímat, pokud jí to vadí. Shireen pak odešla a hodila se sebou o zem opodál. Nezačal jsem tohle já? napadlo mě. Ignorací černé, napadením a ignorací Shireen, blbýma kecama a tím vším, co mohla moje existence nabídnout. „Asi jsem fakt ten zlý,“ zašeptal jsem si pro sebe a lehce natočil zrak k Alastorovi, „určitě jsem.“
Udělal jsem pár kroků v půl kruhu, abych zase stál směrem k té otevírající se planině. „Omlouvám se,“ řekl jsem do prázdna, ale asi tak nějak všem, i když jsem vlastně mluvil polohlasem a pořádně to mohl slyšet možná tak Alastor. „Mám problém s tim, abych zvládal vlastní hněv. Nezvládnu ho a shodim sestru z hory. Nezvládnu ho a odcházim od těch, co mi pomohli. Nezvládnu ho a dělám vše pro to, aby ho cítili i jiní.“ Když se tak mám cítit já, proč ne i ostatní? Koukal jsem přitom někam do dne, úplně co nejdále jsem mohl.
Nechtěl jsem na nikoho koukat, protože jsem stejně v sobě furt cítil ten hněv, který mě drtil a ničil. Nakonec beztak zůstanu sám, došlo mi. Protože o takové nikdo nestojí. Jednou jsem mrknul, bolelo mě koukat se k obzoru, kde bylo to modré nebe. Ale poté, co jsem mrknul, se mi do zorného pole dostalo malé stádo vysokých kopytníků. V tomhle jsem už taky selhal, dvakrát, pomyslel jsem si. „Máte hlad?“ prohlásil jsem mimoděk. Jako bych chtěl spláchnout to předtim.

//Mušličková pláž

Chtěl jsem postupně přidávat do kroku. Nejdříve se sotva plazit z toho místa a nakonec se rozeběhnout, dokud bych prostě mohl běžet. Nic víc jsem nechtěl, v hlavě mi to znělo jako fantastický nápad, který jsem musel provést, ale ve skutečnosti jsem to neudělal. Šel jsem pouze pomalu dál, písek mi mizel pod nohama, byl jsem plný vody, soli a hodně blbý nálady. Díky slunci jsem rychle schnul a srst mi tak zůstávala slepená v cuckách. Měl bych se umýt, pomyslel jsem si, ale ve skutečnosti jsem ani k vodě nemířil. Vlastně jsem netušil, kam jsem mířil.
Slyšel jsem za zády, jak na mě ta černá vlčice volala, že mám počkat. Chvíli mi trvalo, než jsem ve skutečnosti zpomalil a dokonce se i zastavil. Všude okolo mě byla zase jenom tráva, slyšel jsem cvrčky všude okolo, slunce pálilo na obloze a oči jsem musel mít přimhouřené. Prostě... normální letní den, které jsem si pamatoval jako první věci na tomhle světě. Když jsem samozřejmě nebyl mezi stromy, ale i tam bylo dost teplo a slunce prosvítalo mezi větvemi. Proč vlastně čekám? zeptal jsem se tiše sebe samého a rozhlédl se okolo. Jo na ni, došlo mi a nikam dál jsem nešel.

//Z důvodu násilného donucení přihlašuji Bouři

1. kolo (Meinere) - 8 bodů (13 květin)
2. kolo (Bouře) - 8 bodů (13 oblázků)
3. kolo (Meinere) - 8 bodů (13 drahokamů)
4. kolo (Bouře) - 10 bodů (15 mušliček)

CELKEM 34 bodů

Přidáno.

Slyšel jsem slova ze všech stran, tělo se mi houpalo, jak do klády narážely první malé vlny, když se řeka dostala do moře. Něco se mi honilo v hlavě, nesrozumitelný šum, kdy se slova slévala dohromady, protože jich už bylo tolik, že jsem netušil, jak na ně reagovat, co dělat a jestli vůbec mluvit. Vzpomněl jsem si na to, kdy jsem byl menší, kdy v podstatě bylo špatné to, že jsem mluvit nechtěl. A když jsem pak začal mluvit, bylo to o tom, že nic nedělám, tak jsem začal něco dělat a najednou jsem byl tím zlým vlkem. Jako bych na to už skoro zapomněl. Co jsem provedl, jak jsem se choval, jak jsem musel být vnímaný. Vyjel jsem na každého, na hloupou Sunflower, na ufňukaného bratra, na pitomou Sunstorm, Shireen, dokonce i na Života a Smrt, protože jsem čekal, že ani tihle mi neublíží, i když opak byl pravdou.
Na chvíli se mi hlavou prohnala myšlenka, že bych měl plout dál. Zkusit, jestli někde za tím mořem je jiný svět, který by mě mohl uvítat a já bych ho nakazil tím, čím jsem. A pokud ne, tak bych se utopil, dodal jsem si tiše pro sebe a ohlédl se za obzorem, který byl narůžovělý v náznaku nového dne. Ale já nejsem připravený umřít? zeptal jsem se sebe samého, než jsem se odrazil a spadl do té vody.
Chvíli jsem se nechal unášet proudem a osudem, čekal jsem, co mi bude naděleno, ale jak jsem už zmínil – nebyl jsem připravený umřít. Kopal jsem zadníma nohama, držel hlavu nad vlnama a doufal až do chvíle, než jsem ucítil písek, jak se mi boří pod tlapou, pak už bylo snadné dostat se na břeh.
Když už jsem cítil písek pod oběma nohama, vyšel jsem na břeh. Slaná voda ze mě odkapávala, natékala mi do čenichu a do tlamy, ale bylo mi to fuk. Bylo poměrně teplo, začínal nový den a hlavně – byl jsem ticho. Protože tak jsem nějak svůj život začal a k tomu jsem se měl vrátit. Ale měl bych jít, ne? Kam? To je jedno, říkal jsem si pro sebe.
Písek se mi nachytával do tlap, škrábal mezi polštářky, ale nějak jsem se nezastavoval, abych ho ze sebe dostal, prostě jsem už jenom někam mířil. Ale jednou to moře přeplavím.

//Náhorní plošina

//Ústí

Zatímco kláda narážela do kamenů, my jsme se kývali ze strany na stranu a čekal jsem, že každou chvíli spadneme do vody, dostal jsem jednu podlou myšlenku do hlavy, jestli nejsme obecně moc mladí na to, abychom věděli cokoli o smrti. Nikdy jsem nikoho umřít neviděl, snad kromě toho jednoho srnce, kterého jsme sundali, ale jinak? Šlo snad jenom o to, že jsem prostě... Se k tomu asi často blížil. Nebo jsem si myslel, že jsem se blížil. Možná jsem ve všech směrech jenom těžce přeháněl a byl jsem jenom jedno velké drama, které ve skutečnosti nemělo sebemenší důvod na stížnosti.
Po poznámce od Shireen, že nemá v plánu umírat, jsem jenom musel podotknout: „Tohle celý bylo tvůj nápad.“ Protože to byla pravda. Ale já s tim souhlasil. Jelikož mi bylo vcelku jedno, co se se mnou bude dít. Stejně nebyl na světě nějaký důvod, proč jsem měl cokoli dělat, pro kohokoli nebo tak. Protože jsem vše zvoral, ale záleží na tom? Asi ne, asi jo, bylo to asi vesměs fakt jedno.
Řeka se otevírala do moře. Stahovalo mi to žaludek, protože to vypadalo tak... děsivě. Před náma se otevíral zcela nový svět a do toho přicházela poznámka za poznámkou, že neumim plavat. Střelil jsem pohledem po Shireen s otázkou: „A ty jo?“ zeptal jsem se jí s lehkým mlasknutím, než jsem se trochu pootočil na bok. Bylo načase zmizet. Nechtěl jsem se dostat někam za horizont, kam jsem ani neviděl. Tady jsem měl při skoku větší šanci přežít. „Prostě skočíme a budeme doufat,“ odpověděl jsem černé vlčici, než jsem se odrazil z klády rovnou do slané vody, která mi vystříkla do čenichu. Kopal jsem nohama, zatímco do mě mlátily malé vlny a naštěstí směrem ke břehu.

//Mahtae jih

„Mrtvoly se nafouknou až potom,“ rozhodl jsem se namítnout, protože jsem nějak nechtěl tenhle fakt přejít, aby to vyznělo, že říkám nesmysly. I když jsem byl spíše zaměstnaný tím, abych se udržel na kládě a nesklouznul pod ní, kde bych akorát zoufale lapal po dechu a škrábal do kůry s doufáním, že se dostanu nahoru a zachránim si svojí ničemnou kůži. Díky kamenům okolo jsem si fakt myslel, že tam minimálně jeden z nás skončí, hlavně ve chvíli, kdy se kláda otočila a já musel koukat přes rameno, kam vlastně jedeme. Drápy jsem měl v kůře zaseklé jako nějaká kočka, která se štítila vody a prskala okolo sebe… byl to dost přesný popis mojí situace.
Do toho to do mě jelo zepředu i zezadu, že jsem hlupák a ještě fixovaný na smrt, ale upřímně, mě to furt k té smrti hnalo a přitom jsem to ani nedělal dobrovolně. Prostě jsem se k těmhle situacím připletl a pak se jenom snažil, abych to nějak… přežil. Někdy jsem se o to snažil víc, někdy zase míň. K černé vlčici jsem se ale rozhodl namítnout trochu jinak. „Smrt jsem už párkrát viděl a věř, že mě to k ní už netáhne,“ houkl jsem. Protože jít ke Smrti pro mě znamenalo zemřít, sama to říkala a já neměl sebemenší důvod jí nevěřit.
Z těch kamenů jsme se dostali do mnohem klidnějšího místa, až to bylo docela nudné. Jenom… tam řeka končila a začínalo moře. Vykoukl jsem do strany, váhu přenesl na tu druhou, abych kládu nějak nerozhodil a zeptal se: „Co budem dělat, až do nás začnou mlátit vlny z moře?“ A jak se plánujete dostat na břeh?“ zeptal jsem se obou kumpánů ve smrti.

//Mušličková pláž

//Mahtae sever

Celá ta společnost zůstala v duchu, že se urážel jenom ten s pinďourem. Byl jsem docela rád, že aspoň v Asgaaru to bylo vyrovnanější, i když si Awnay žila vlastním životem, takže spíše převažovali ti pinďouři, ale tam se to ani moc neuráželo, pokud na dohled nebyl někdo, kdo by se urážet mohl. Ale to je fuk, ne? řekl jsem si. Jenom mě trochu uráželo, že jsem to měl být já, kdo se potápěl, i když za to všechno mohl Duncan a jeho vrážení do vody. „Strčili mě a já nemůžu za to, že mrtvoly jdou ke dnu,“ namítl jsem ještě jednou a vícekrát už nechtěl.
Nějak jsme se dostali na vodu a pluli jsme po jedné kládě. Shireen vepředu, černá vlčice vzadu, já tm visel ve středu, břicho si dřel o kmen, ale zase to bylo nejlepší na udržení rovnováhy. Rozhlížel jsem se po okolí, které jsem už prošel po vlastních a věděl jsem tak, že nás nic moc záživného nečeká. Však je všude jenom tráva a nic víc, řekl jsem si trochu rozmrzele pro sebe. Slyšel jsem, jak se blíží ta druhá řeka, která teče z hor a jenom tak mě napadlo, že tam se dá řeka vždycky dobře přeskákat po těch kamenech a při troše umu to jde i suchou tlapou. Kameny? Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, ale jakmile se tak stalo, začal jsem se škrábat na kládu a trochu ji rozhoupal do stran. „Víte, že tu jsou kameny?“ ozval jsem se k vlčicícm a přitiskl se ke kládě, ale tentokrát mi hlava mířila přímo do zad Shireen. Nechtěl jsem stát a ani sedět, až to s náma bude mlátit. „A že až z tohohle spadnem, tak si rozbijem hlavu?“ dodal jsem ak mimoděk, že joo, to se vlastně může stát.
Kláda narazila do prvního kamene a zpomalilo nás to. Trochu jsem se zhoupl dopředu a nebyl to moc příjemný pocit. První kámen jsme nakonec nějak objeli, ale do toho druhého jsme narazili tak nějak ze strany a začali se otáčet do stran, takže ten, kdo byl vepředu, byl najednou pomaličku, ale jistě, vzadu a jeli jsme pozadu. Kláda se furt motala mezi kameny, mezi jedny jsem si trochu škřípl tlapu a i když to nebylo silné zmáčknutí, docela fest to bolelo.
Koukal jsem furt do zad Shireen, ale tentokrát jsem koukal proti proudu a kameny se mi rojily za zády, kam jsem se ani nechtěl otáčet. Stačilo mi to narážení do šutrů a vln okolo.

//Ústí

„S jeho výškou by mě zašlápl,“ namítl jsem s krátkým mumláním, když jsem od vlčice dostal výslovné povolení tomu vlkovi jednu vrazit, kdybych na něho měl někdy narazit. Jenže já si stejně spíš myslel, že jsem vlk, co toho moc fyzicky nedá, takže jsem si nemohl na někoho vyskakovat. Stejně to je fuk, řekl jsem si stroze pro sebe a lehce pohodil hlavou.
Když se k nám připojila Shireen, vzniklo z toho spíše černé rýpání do šedého, protože jsem to dostával ze všech stran. Že jsem upištěná svině. Co jsem na to mohl namítat, prostě jsem mlčel a nechal je, aby do mě rýpali ze všech stran. Co jsem s tim prostě mohl dělat, mohl jsem se bránit, ale to bych jim dal akorát další důvody, proč do mě rýpat.
Vlčice se však zdála, že nemá problém s náma chcípnout ve vodě a Shireen taky neměla nic lepšího na práci než umírání. Doma mají naštěstí dost jiných potomků, které nás nahradí, pomyslel jsem si. Koukal jsem, jak Shireen sleduje nějakou kládu, na které bychom sice mohli balancovat, ale asi by to bylo dost o hubu. Podíval jsem se krátce na černou vlčici a rozešel se pak směrem ke svojí sestře. „Asi jedno, jestli se zabijem na jednom nebo na dvou,“ řekl jsem si spíše pro sebe a jednou cvičně vrazil do té klády. Chvíli to trvalo, než se vůbec dostala do vody. Byla docela dost těžká, ale koneckonců to byl spadlý strom a měl udržet tři docela velké vlky. „Když budem mít štěstí, utopíme se až v moři,“ nadhodil jsem těm dvěma vlčicím, než jsem skočil do vody a vyškrábal se na prostřední část klády. Bylo to na nic, převracelo se to a zůstal jsem tam nějak seknutý tak, že mi tělo viselo přes kládu a všechny tlapy ve vodě, zatímco mě bral proud.

//Mahtae jih

Vzdálil jsem se od Gee a hleděl si svého, i když to znamenalo jenom to, že jsem koukal do řeky a jednou se z ní i napil, protože jsem měl fakt žízeň, přestože jsem musel mít na plicích ještě sakra moc vody a mokrý jsem furt byl. Měl bych se asi vrátit domů, přemýšlel jsem. Jenže mi furt přišlo, že se mé kroky točily od lesa a neměl jsem sílu se tam vracet. Nebo důvod? Nebyl jsem si tím úplně jistý, jenom jsem vnímal, jak se mi cesta pořád stáčí okolo lesa, ale nikdy zcela nezamířím dovnitř.
Všude okolo bylo dost vlků, až docela dost. Nechápal jsem, proč se všichni schází u téhle řeky, když tu vesměs nic není. Sledoval jsem je, jak něco dělají s kládama a klackama, pojí je dohromady a hází do řeky. Proč? Chvíli jsem je pozoroval, jestli v tom najdu nějaký smysl a pochopil jsem z toho jenom to, že jedou po té řece dolů k moři. Chtěli zmizet do jinýho kraje? Nebo o co se pokoušeli? Nechápal jsem. Lehce jsem nad tím zavrtěl hlavou a otočil se vzad, když jsem slyšel hlas, jak mluví ke mně. Trochu jsem položil uši vzad, když na mě v uvozovkách vlčice vyjela. „Díky,“ řekl jsem polohlasem a otočil hlavu zpátky k řece. „Tvůj kámoš mě tam ale předem nemusel strkat,“ zamumlal jsem si trochu uraženě.
Netušil jsem, co dělat, kam jít, jestli vůbec mluvit. Chtěl jsem odejít, prostě někam zmizet, jenže se rozhodlo, že na mě ještě někdo bude volat. Tentokrát jsem udělal krok do strany a hleděl na Shireen a její chybějící ucho, které bylo mojí vinou. Zabije mě, došlo mi. Zdrhal jsem, dlouho jsem zdrhal, stejně mě našla, ale... neútočila. „Jo, došlo mi, že ta menší holka mě nedožene,“ odpověděl jsem jí. Čekal jsem, kdy na mě začne řvát jako na malýho blbečka, ale to nepřišlo. Místo toho se pustila do toho, jak ostatní sjíždí řeku „A udržíme se na tom sami dva?“ zeptal jsem se. Shireen se pak ptala na vlčici vedle Lehce jsem k ní pootočil hlavu a řekl: „Tohle je... netušim,“ zamumlal jsem a tak nějak i tu vlčici vyzval ke jménu.
„Nechceš mě zas vytáhnout, až se budu topit, protože jí dlužim?“ zeptal jsem se tmavé vlčici a pokývnutím ke kládě opodál.

Připadalo mi, že jsem se ve smečce míjel úplně s každým. Možná to bylo tím, že nás tam celkově moc nebylo a těch pár vlků se prostě moc nesetkávalo, možná to ale bylo tím, že se veškerá společnost vyhýbala jenom mně a neměl jsem takový štěstí, abych všechny okolo znal. Trochu jsem si nad tím povzdechl, když přitakala, že tomu skutečně tak je, bylo to vcelku dost smutné. Hádal jsem, že se mi furt nějak nepodařilo potkat se se všemi vlky ze smečky, ale to jsem taky nemohl vědět, protože jsem ani neznal jejich jména.
Trochu jsem se pousmál, když Gee řekla, že by mi něco mohla ukázat. Bylo načase, abych taky už něco začal zkoušet a prostě objevil magii, která dřímá ve mně. Neměl jsem ponětí, která by to mohla být, jenom jsem v některé mohl doufat z těch všech, které se netýkaly mysli, ale věcí, které jsou okolo nás, mi přišla elektřina jako to jediné, co bych z toho možná tak chtěl.
Gee mi nejdříve o magii povyprávěla, ale připadalo mi, že jsem tohle už od ní slyšel. Možná to byla pravda, ale určit by se s tim něco zábavného alo vymyslet, což jsem nějak zprvu nechtěl namítat. Jenom jsem přikývl, že jejím slovům rozumím a trochu jsem ukročil dozadu, když sama udělala nějaké kroky vzad, abych nedostal do čenichu nějaký zbloudilý blesk.
Pamatoval jsem si, že předtím jiskřila, načepýřila se, že byla se svojí štíhlou stavbou těla jako koule. A tentokrát to bylo dost podobné, i když mi blesky přišly větší a zvuk hlasitější. Jenom už z ní nebyla taková koule, zdála se však unavenější.
„Vypadá to fajn,“ namítl jsem krátce. Podíval jsem se někam za ní, kde byla s těmi dvěma vlky, přičemž jednoho z nich jsem více znal. Měl jsem pocit, že jsem ji drze vytrhl z jejich skupiny a cítil jsem se trochu blbě. Dlouze jsem vydechl, „asi bych se měl vrátit, domů,“ zamumlal jsem zamyšleně a pokývl k šedobílé vlčici vzadu, „pozdravovala bys ji? Biancu, trochu se známe,“ požádal jsem Gee tiše, než jsem se trochu začal sunout pryč, ale mířil jsem k řece, protože jsem měl žízeň.

Sorva jsem zavolal její jméno, ozvalo se ve mně, proč to vlastně dělám. Proč na debe upozorňuju, když jsem jak zmoklá unavená slepice, co se trmácí světem sem a tam, furt tvrdí, jak se vrátí domů, ale nikdy tak neudělá? Protože jsme hlupák, upozornil jsem sebe samého a chtěl odejít, ale periferně jsem si všiml, že vlčice slyšela mé volání a blíží se ke mně. To je Bianca? ozval se ještě jeden hlas, když jsem spatřil vlčici vzadu za ní. Hned mi něco říkalo, abych zavolal i na ni, protože jsem ji neviděl od zimy, ale neudělal jsem tak. Něco mě umlčelo a hlas Gee, který se ptal, jestli se něco neděje, mě kompletně vytrhl z myšlenek na šedoubílou vlčici. Děje se něco? zeptal jsem se sám sebe a musel nad tím chvíli přemýšlet. Dělo de toho mraky, nepobíral jsem to a přišlo mi, že čím starší jsem byl, tím horší to všechno bylo. Nedával jsem to, bylo toho fakt moc a ani ukrytí v jeskyni by nejspíše nepomohlo, protože by si mě problémy našly i tam. Děje se něco? zopakoval jsem tu otázku. Ne, nic se nedělo, pouze jsem po dlouhé době viděl vlčici z vlastní smečky a po roce s ní mohl mluvit. Byla první, kdo mi kdy ukázal magii a dal mi nějaké ponětí o její existenci. „Ne jenom…,“ odmlčel jsem se na delší chvíli, protože jsem netušil, co bxch měl vlastně říct. „Dlouho jsme se neviděli a… ještě dýl spolu nemluvili,“ zamumlal jsem zamyšleně. Zvedl jsem zrak k obloze, vzpomínal jsem, jak se předtim Gee načepýřila, když použila svou magii a potom jsem ji použil já v těle Arcanuse a okolo nás uhodil hnusný blesk, že jsem nadskočil do vzduchu.
Sklopil jsem zrak ke Gee. Posledně jsem na ní koukal zdola, teď už tomu tak moc nebylo. Zaměřil jsem se na její oči a zase mě přepadla myšlenka, kdy se objeví má magie a která to bude. Chtěl jsem přikazování, protože to byla první magie, po které jsou zatoužil, ale třeba i blesky nemohly být špatné, aspoň bych si dokázal všechny držet dostatečně od těla. „Vzpomínáš, jak si mi jako malýmu ukázala, jak ses načepýřila z elektřiny?“ nadhodil jsem po přemýšlení. „Chtěl bxch nějak hledat svojí magii a přemýšlim, která by to mohla být, tak proč ne ta, kterou jsem v životě viděl jako první?“ nadhodil jsem tupě. „Ukážeš… mi něco? Abych to taky někdy mohl zkusit, jestli něco takovýho ve mně není,“ vysvětlil jsem nervózně.