Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ústí

Docela podezíravě jsem se podíval na Lilith. Jestli jsem neměl ujít daleko a chození vůbec nebylo účelem, tak... co bylo? Protože jsem si chvíli myslel, že snad chtěla nést, ale nějak jsem si nebyl ničím jistý, takže jsem to asi měl přejít jenom s tim podezřením na tlamě a raději nic nevyslovit, protože kdo mohl tušit, co bych taky mohl vypustit z tlamy za blbost.
Původem svojí blbosti jsem si byl docela jistý, o tom žádná, nebylo třeba mi to připomínat nebo to nějak řešit, protože s tím jsem měl dost práce já sám.
Shireen, kterou jsem viděl v dálce, jsem už následně neviděl. Nebo ne tolik, protože začala od té vlčice zdrhat. Nebo spíše ne zdrhat, ale prostě se vzdalovala a mizela v dálce přesně tím směrem, kterým jsme s Lilith šli. Koutkem oka jsem ji sledoval a přitom poslouchal Lilith a její poznámky k mé rodině. „Žádná nebude perfektní. Myslím,“ řekl jsem trochu mimo a pokoušel se probrat z tranzu, abych se věnoval tomu, co se kde děje.
Okolo nás šumělo moře. Moře, které mě volalo, abych zjistil, co je na jeho druhém konci. Potřeboval jsem ukojit tu zvědavost, která se ve mně přela. Zaryl jsem drápy do písku, hleděl do moře, rozhlížel se po hladině a zrak mi padl na naplavené dřevo, které bylo zaryté v písku. Nebyli jsme ostatně jediní hlupáci, co před pár dny sjížděli tu řeku. A pak mi i zrak padl na Shireen, co stála ve vodě a... nechápal jsem, co dělala. Hlavu jsem otočil k Lilith. „Co kdybych ti ukázal, co je za mořem?“ navrhnul jsem. I když jsem sám nevěděl, co je tam. Nečekal jsem ani na odpověď, vyběhl jsem k tomu naplavenému dřevu, které mohlo dokonale posloužit a teprve pak se pustil do vysvětlení. „Zajímá mě to už od chvíle, co jsme sem předtím dojeli po vodě. Něco tam musí být, ne? Tak proč to nezjistit?“ Srdce mi bušilo nadšením, i když jsem věděl, jak hloupý plán to je. „Prosím,“ dodal jsem pološeptem a hlavu otočil k Shireen, co měla svou chvilku ve vodě. „Můžeme pokračovat v tom plavení,“ navrhl jsem tak, aby to slyšela i ona.

//Mahtae sever

„Bojim se, že s tvojí váhou na mých zádech bych moc daleko nedošel,“ pohodil jsem hlavou lehce k Lilith. Ne, že by byla tlustá... Ale já byl maličký slaboch. Dřív jsem si myslel, že bych takový tak moc nemusel být, ale nějak jsem se asi pletl... Nebo jsem prostě netušil, jak svou sílu nějak použít? Byl to takový bludý kruh a netušil jsem, jak bych se z něj měl dostat. Myšlenky mě topily, tak jsem radši zkoušel nepřemýšlet. I když to moc nešlo.
„Rozhodně jsem se bouchl,“ odpověděl jsem Lilith okamžitě, „když jsem byl malej. Na podzim to bylo... myslim. A sakra velká rána,“ rozpovídal jsem se o svém malm včelím dobrodružství, které vrcholilo tím, že jsem si zkrátil čumák tim nárazem.
Místo sjezdu jsme nakonec pokračovali po proudu řeky až k místu, kde se dělila do moře. Hleděl jsem dozadu, do míst, kam jsem neviděl a prostě si jenom představoval, co by tam mohlo být. A to jsem ani nedohlédl, že by tam něco mohlo vůbec být. „Nevim. Docela dlouho jsem jako malej byl s jedním vlkem, co dělal podobný kraviny furt a nějak jsem se to od něj naučil,“ zamyslel jsem se nahlas, „Shireen byla z počátku mnohem klidnější, ale... Asi to je prostě v nás dvou. Nejstarší jsou trochu víc nebo míň sebecentričtí, prostřední je dokonalý, my se jenom snažíme ze všeho něco dostat,“ pronesl jsem zamyšleně.
Stočil jsem svoje kroky směrem k pláži a zrak mi padnul na šedou vlčici a jednu mnohem tmavší. A hele, kdo je tu, pomyslel jsem si při pohledu na Shireen. Ale nevolal jsem na ni, mířil jsem s Lilith dál. „Nemyslim si, že jsem něco provedl. Prostě jsem mladší,“ pokrčil jsem opět rameny, „a nebaví mě, když na sebe jiní strhávají pozornost,“ dodal jsem a trochu tím objasnil svůj lehčí odpor.
„A to bys pro svého krále neudělala?“ zeptal jsem se až raněně.

//Pláž

//Středozemní propadlina

„Jistě, že chci, vlez mi na hrb a pofoukej je,“ ušklíbl jsem se k Lilith a doufal, že mi už jenom z toho, aby mě naštvala nebo vyprovkovala, vážně nezkusí na záda vlízt a třeba nehryzne nebo něco takovýho. Jeden by se pod její vahou jistě podlomil a to by nebylo nic příjemnýho.
„Já nevim,“ pokrčil jsem rameny a šel prostě dál. V okolí jsem slyšel řeku, tu starou známou dlouhou řeku, která tekla k moři a byla příšerně nudná a o ničem. „Dáme znova ten sjezd?“ otočil jsem se k Lilith s vtipem. Rozhodně jsem nehodlal hledat další kládu, abychom sjeli dolů, protože jsem měl nějakou úctu k životu. Ale tam to moře... Je něco za ním? vzpomněl jsem si na otázku, která mě trápila. Otočil jsem hlavu po směru proudu a přemítal. Skutečně jsem to chtěl zkusit. Plavání sice bylo stále otázkou, ale... něco tam muselo být, tušil jsem to.
„Huh, Etney,“ vydechl jsem se zakroucením hlavy a vyrazil po proudu řeky. „Divim se, že mě nazval bratrem,“ pronesl jsem trochu překvapeně, protože náš vztah byl těžce pod bodem mrazu. Ale měla pravdu, tohle ani jeden z nás slyšet nechtěl. Trochu jsem si povzdechl a dovolil si z oho obvinit Lilith. „To protože neumíš najít někoho, kdo by drby roznášel,“ rýpl jsem si do ní a raději přidal.

//Ústí přes Mahtae jih

Vyčkával jsem, dělal jsem, že se pekelně nudím a nemám co na práci, zatímco se Lilith fláká někde v mojí vlastní smečce, na kterou jsem osobně pekl celý léto, protože... jsem mohl? Asi tak. Ale moc dlouho jsem nečekal, černý kožich se vynořil z lesa a já nasadil ještě znuděnější výraz, který jasně říkal kde se tak dlouho flákáš? Tiše jsem mlaskl, než jsem jí odpověděl: „Nudou jsem si hryzal do zad.“ Přitom jsem si sotva sedl, ale... ticho.
Trochu jsem se pootočil k Lilith, samozřejmě, že jsem čekal na verdikt, i když jsem ho nechtěl vlastně slyšet. Bál jsem se nejhoršího a stejně tak jsem se bál i toho, že si to všechno jenom nakecávám a ve skutečnosti vidím jenom to, co neexistuje. Ale existuje, uklidňoval jsem se...? Uklidňoval jsem se tím, že mě jiní nemají rádi? Co za blbou logiku to bylo?
Vstal jsem, protože jsem pod sebou vyseděl dolík. Nebo bych ho vyseděl, kdybych tam skutečně čekal. „Tak co jsem měl dělat, když ti to tak dlouho trvá. Si potkala Castora a okradl tě o rok života?“ popíchl jsem jí a trochu tím i naznačil, ať si pohne s odpovědí, zatímco jsem šel někam dál, protože se mi tam už nechtělo sedět.

//Mahtae

//Borůvka

Chvátal jsem z toho lesa co nejrychleji, ale ne z toho důvodu, že bych snad měl větry z tý vlčice, která mě tam tak laskavě uvítala, ale z toho důvodu, že jsem se potřeboval na místě vrátit dřív, než tam dorazí i Lilith, aby mi nedala přes čenich, že jsem byl tam, kde jsem být neměl. Stejně jsem lejno zjistil, odsekl jsem si naštvaně. K čemu jeden porušoval slib, když nic nezjistil? A vůbec, porušil jsem ho? Asi jo, ale vlastně ani ne...
Musel jsem přeběhnout tu díru přes ten most, abych se vrátil tam, kde jsem předtím byl a přitom jsem se furt ohlížel k Asgaaru, jestli se odtamtud nedostává nějaký černý kožich. I když nebyla úplně černá, však byla i hnědá, měla tam nějakou šedou a kdo ví co dalšího. Byla děsně barevná, když se nad tím jeden zamyslel.
Ze srdce i spadl obrovký kámen, když jsem se dostal na přibližné místo našeho rozpojení a Lilith nikde. Znamenalo to, že jsem tu byl první! Tedy co? Však já nikdy neodešel.

Zrak mi padal na tu černohnědou vlčici, která se zdála, že sežrala moudro světa a každej proti ní tak byl totální nicka a troska, se kterou jí přišlo podřadný mluvit. Koho mi připomíná, řekl jsem si tiše pro sebe s lehkým odseknutím na konci.
Zaskřípal jsem zubama, když z ní vypadlo, že se můžu otočit a vypadnout, protože tu Lilith není. Docela mě to zklamalo, protože jsem chtěl slyšet cokoli, ale ona? Prostě neřekla nic, jenom mě dekovala z tý její nicotný smečky. „Asi chápu, proč tu není,“ odvětil jsem tý vlčici ohledně toho, protože nějaké sladké děkuju nebylo ani trochu na místě. Moje učení ochotě a slušnosti tak zcela padlo, protože jsem narazil na někoho, kdo za to ani trochu nestál.
Udělal jsem několik kroků do strany. Rozhlédl jsem se po tom lese, jestli tu třeba nebude něco zajímavějšího než protivní a divní vlci a smrad z borůvek, ale nějak jsem pohořel. Nic zajímavého. V mé mysli se tak tahle smečka zařadila někam daleko a chtěl jsem zjistit něco o těch ostatních, jestli stojí aspoň trochu za to, nebo je celý koncept smeček úplně na nic, protože stojej úplně za nic.
„Sbohem,“ houkl jsem s otočením a zamával ocasem, který jsem následně i vyprovodil z té smečky, abych prostě byl už pryč. A dřív u díry, než přijde i Lilith.

//Propadlina

Vyčkával jsem na příchod kohokoli, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem nevzpomínal na to, jak jsem se tu jako vlče plížil a snažil se zjistit, co je tahle smečka zač. Předtim jsem toho moc nezjistil, jenom to, že jim dokáže roklouznout jedno malé vlče. A co jsem pochytil, mají problém s tím, aby naučili zdejší pořádně mluvit, což mi nějak potvrdila i Lilith. Že je to tu samé vlče a dokonce si myslela, že je i unáší, nad čímž jsem se musel ušklíbnout. Byla to zajímavá představa a taky m trochu štvalo, že jsem to nevěděl dřív. Kdyby jo, prostě bych odtáhl Sunflower za ocas na jejich území a nechal je, ať si s ní poradí, když měli vlčat tolik. Moje smečka by měla o jedno méně a bylo by to hned lepší.
Dlouho jsem nečekal, než se na mě vyřítila vlčice s černohnědým kožichem a byla asi... nulově podobná jako ta Wolfganie ze Sarumenu. Jemně jsem se zamračil, když na mě vyštěkla ta slova a první myšlenka k téhle smečce nebyla zrovna lichotivá. Jestli tohle byla první reakce, kterou přednášeli cizincům, dokázal jsem si představit, jaká arogance koluje zbytkem smečky. „Hledám svou přítelkyni,“ odpověděl jsem jí na otázku a měl co dělat, abych dokázal zachovat klid a nevyjel po ní zcela stejně. Chtěl jsem se chovat slušně, musel jsem se chovat slušně, ale cítil jsem, jak to mnou vře. „Dlouho jsem je neviděl, ale vím, že je... nebo byla v téhle smečce. Jmenuje se Lilith není zde?“ zeptal jsem se. Stiskl jsem zuby, chvíli je držel a ještě se přemáhal, abych dodal: „Potom hned vypadnu.“ Nechtěl jsem v tý smečce být ani o sekundu dýl. A ani se o tohle nebudu moct s Lilith podělit, povzdechl jsem si.

//Středozemní propadlina


Ohlížel jsem se dozadu, jestli mě náhodou Lilith neviděla, jak mizím tam, kam jsem řekl, že nepůjdu. Ale její zběsilé černé tělo se nikde neobjevovalo, takže to vypadalo v pohodě. Trochu jsem si vydechl a vlezl na cizí území, kde jsem se okamžitě zastavil. Sice jsem v tom lese už byl a jako dosti nezvaný host, ale tentokrát jsem chtěl být hodným sousedem, co zavyje a nepoleze dál, než je vůbec nutné.
V lese jsem cítil nějaké pachy, tentokrát třeba někoho uvidím. A hlavně slušně, napomenul jsem se. Přemýšlel jsem hlavně, co jim asi tak řeknu, jak to pronesu a tak dále. Prostě se zeptám, jestli ji neviděli? A možná s tím i něco kápnou, zamyslel jsem se.
Ve chvíli, kdy mi už bylo jasné, co je třeba, jsem zvedl hlavu a zavyl, abych dal najevo, že jim někdo leze do zelí, ale chce jim to říct narovinu. Jenom jsem se snažil nevýt zas tak hlasitě, aby mě třeba neslyšela Lilith... To by bylo super drama.

I když se Lilith nechtěl dohadovat, což nechtěl asi nikdo, nemohl jsem si odpustit jednoduché opáčení: „A co když nezdá?“ Ale u toho jsem se pobaveně ušklíbl, abych dal najevo, že to už nemyslim zpruzele a smutně, že jsem chudák puberťák, kterýho nikdo nemá rád a nikdo mi nerozumí.
„Když se budu vehementně přesvědčovat, že mám magii, dostanu ji?“ zamyslel jsem se nahlas. Od setkání s Gee jsem nad magií nepřemýšlel, přestože to předtím byla priorita číslo jedna v mém životě. Ale léto bylo v plném proudu, měl nastat ten úžasný rozkvět magií v mém těle a? Nic. Prostě furt nic... Možná to bylo tím, že jsem se nesnažil, ale netušil jsem, kde bych měl s magiemi začít. Na jakou se soustředit a zkusit ji probudit? A co když jsem třeba žádnou neměl? Nebo jak říkala máma, mohlo jich být i více... jak se pak pozná vrozená?
„Jo, ta smečka neumí mluvit,“ potvrdil jsem. Jak si toho mohla nevšimnout, když tam byla? Třeba... se naučila sama mluvit až později? „Jeden od nich mluvil jako takrrreeeee. A ten druhý jako... No, to nenapodobym, protože jsem mu nerozuměl.“ Divný vlk to byl.
Dostali jsme se k mé oblíbené díře k zemi, kam jsem chtěl hodit Shireen, ale ještě na to nebyl čas. Hodil jsem očkem po Lilith, která mi chválila, že koruna sluší a musel jsem se zaculit. „Tobě samozřejmě taky, královničko,“ zazubil jsem se a pokynul jí k Asgaaru. „Tak jdeš se přimlouvat za kámoše?“
Sledoval jsem, jak mizí v tom lese, kde bude zcela určitě přivítána a snad ne Castorem. A sice jsem jí slíbil, že nepůjdu do té její smečky... Šel jsem. Jenom jsem neplánoval jí to říkat.

//Borůvka

//Mecháč

Moc se mi na to všechno nechtělo odpovídat, protože jsem se v tom necítil příjemně, ale nějak jsem se do toho všeho zamotal natolik, že asi nebylo cesty zpět a prostě jsem musel mluvit. Nebo jsem taky nějak Lilith dlužil, abych odpověděl? Neřekl bych, ale možná jo... Netušil jsem, nedokázal jsem říct, prostě jsem na to odpověděl, jak jsem to vnímal a cítil. „Mám velkou rodinu, ale proč by mi měli říct pravdu? Jsou furt rodina a ta ti asi otevřeně neřekne, že tě nesnáší,“ namítl jsem. Na chvíli jsem se zasekl, protože jeden by to možná řekl, ale tomu jsem se věnovat nechtěl. Jenom jsem trochu povytáhl překvapeně obočí, když vlastně Lilith navrhla, že se zeptá... ona. Proč by se za mě měla ptát? Nic mi nedlužila a nemusela to dělat. Nebo tak moc chtěla slyšet, jak jsem jinými nenáviděný? Jo, taky bych chtěl, uchechtl jsem se pro sebe. „Nemusíš to dělat,“ řekl jsem.
Pro mé překvapení, ti, kdo vyhořeli a akorát za to nesnášeli Lilith, byli ti nad náma. „Smečka, co neumí mluvit? A to sis jejich slova brala k srdci?“ nechápal jsem. Třeba jim špatně rozuměla... Já s tim ostatně měl taky mluvit, protože mluvili jako naprostí pitomci. „Neboj, zmiňovat se nebudu,“ zavrtěl jsem hlavou. I když ona se na mě měla ptát, hm. Ale tak řekl jsem, že se zmiňovat nebudu a ani jsem nechtěl vědět, co si o ní myslí. Jo a taky se mi tam nechtělo moc jít.
Trochu jsem pohodil kytkama na své hlavě, když jsme šli z toho lesa. „Dokud se mi to nerozpadne na hlavě, budu to mít,“ ušklíbl jsem se, i když mi tu věc dal Etney. Furt to bylo v rámci zábavy.

//Středozemní propadlina

//Mahar přes Kierb

Litoval jsem, že jsem cokoli řekl. Protože jsem nebyl zvyklý slyšet jakákoli slova omluvy neb lítosti. A i když to říkala, opakoval jsem si jenom to, že to říká z jednoduchého důvodu – aby uklidnila mého zlého ducha. Nedělali to zlí vlci? Nutili jiné, aby se jim omlouvali za to, co oni sami provedli. Silně jsem zatnul zuby a několikát zakroutil hlavou. Nechtěl jsem, aby o tom Lilith mluvila, nechtěl jsem to slyšet. Musel jsem to vytěsnit z hlavy a prostě na to zapomenout.
Chtěl jsem zmizet z celé té konverzace, ale od jedné nepříjemné jsme skočili ke druhé. Ke smečce a tomu, jak jsem to nějak vnímal. „Myslim, že jsem prokřičel půlku svojí existence tam,“ namítl jsem slabě. Netušil jsem, co si o smečce myslet. Na jednu stranu jsem záviděl Alastorovi, že tu svou dokázal opustit, na druhou stranu jsem si nemyslel, že bych něco takového byl schopen udělat. Ale jestli mě tam neměli rádi... nedávalo to logiku? Prostě odejít, zmizet a už se neukázat. „Stačilo by mi vědět, jestli tam vůbec někdo stojí o mou existenci,“ povzdechl jsem svou hlubokou prosbu do vzduchu, ale ihned na ni zapomněl, protože jsem byl ponořen do cizího problému.
Našpicoval jsem uši a hleděl na Lilith. Požár? Strach? Obvinili ji z toho, že je sobecká, protože nechtěla zemřít? Nikdo nechtěl zemřít, nebylo to prostě... normální? „Co to bylo za hloupou smečku?“ nechápal jsem. Řekl jsem to kyselým hlasem plným odporu. „Raději by viděli zbytečně mrtvé místo několika padlých stromů?“ zeptal jsem se ještě. Nedávalo mi to celé logiku. Ale i Lilith bylo lépe jako tulákovi. Trochu jsem sklopil uši a hleděl na ni.
Netušil jsem, co jiného říct. Přešel jsem proto k řece a namočil tam svoje hnáty, abych ze sebe smyl bahno a přitom říkal: „Myslel bych, že prioritou smečky bylo chránit členy, ne je seřvat.“ Chování té smečky mi nedávalo logiku, ale trochu jsem to zase opomíjel, protože jsem koukal, co mi to poškrábalo nohu. Bylo to stříbrné a mělo to modrý květ. Nebo nebyla to kytka, ale jako kytka to vypadalo. Jako skluz to mělo barvu a obecně se zdálo, že z toho jde zima. Vylezl jsem z vody a sundal to ze sebe. „Koukej,“ pokynul jsem k Lilith a zvedl k ní hlavu.
Až v té chvíli jsem si všiml, na jakých hranicích stojíme. Cítil jsem mech, ale nesálala z něho ta vlhkost, jako když mě sem přivedl Alastor. Jeho bývalá smečka. A smečka, kde žije Bianca, pomyslel jsem si. „Jsem dost blízko na území další smečky,“ prohodil jsem k Lilith trochu nesvůj a vzal tu věc do tlamy. Můj pohled říkal jediné – měli bychom jít. Ale taky jsem chtěl něco dělat s tou věcí, co jsem měl v tlamě. Rád bych to někomu ukázal a řekl, co mi to připomíná. Skluz, zimu, klouzání se ve sněhu. Mělo to barvu chladu a zimy a ještě to místo, kde jsem byl. Úplně mi to připomnělo Biancu.
Jednou jsem švihl ocasem a se zatnutýma zubama řekl: „Někomu to tu nechám,“ přešel jsem po suchém mechu k jednomu stromu, postavil se na zadní a pověsil tu věc na jednu malou větvičku. „Snad to najde ona a ne někdo jiný,“ ušklíbl jsem se pro sebe a spěšně vycouval z toho území. „Fakt bychom měli jít,“ řekl jsem Lilith a pokynul hlavou.

//Narvinij

//Sarumen

Vydal jsem se za Lilith, protože jsem si myslel, že to se po mně chce. Byla v Sarumenské smečce se mnou, ne? Takže jsme spolu měli i odcházet. Nepošlapali jsme pořádně ničí zelí, takže jsme tak měli udělat jinde, ale... proč tedy mlčela?
Šel jsem pár kroků za ní a překvapeně uskočil, když mě nazvala švábem. Co jsem provedl? nechápal jsem. A to i přesto, že mi to začala vysvětlovat. Že jsem se jí posmíval. Cítil jsem, jak každým jejím slovem ze mě vyprchává to nadšení a život, který jsem pociťoval. Rozprostíralo se ve mně něco hnusného a jedovatého, co mi Lilith připomněla, že tam je. Co očekáváš od toho zlého? chtěl jsem se zeptat, ale neměl jsem na to odvahu.

Nadále se ve mně rozléval zlý pocit, který jsem už znal. Byl ve mně silně zakořeněný, ale ne vždycky se dal najevo. Občas spal, vyčkával, až přijde jeho čas a poté vylezl. Kradl se mi tělem do mysli, kde uchopil jednu jedinou myšlenku a tu formoval do bolestivého zjištění, které jsem se urputně snažil vyhánět ze své hlavy, ale bylo to nemožné.
Jsem zlý. Zlý malý vlk, prohnilý, nečestný. Prostě zlý. Můj život se motá jenom okolo toho, komu jsem ublížil, komu ubližuji a kdo bude mou další obětí. Proč jsem to dělal, proč jsem byl takový? Snad mě tak vychovali? Nebo jsem se prostě narodil s černým srdcem a kyselou krví? Jak vůbec bylo možné, že v rodině, ze které vzešel Sionn, mohlo vzejít i něco, jako jsem byl já? „Já nevím,“ šeptl jsem skoro neslyšně v odpověď. Cítil jsem radost, když jsem jiným ublížil? Ne... Nebo ne vždy. Líbilo se mi a bavilo mě, když Sunflower ležela na zemi a já nad ní měl moc. Užíval jsem si chuť krve a ten kousek ucha, které si nesla Shireen od hloupoučké Sunstorm. Ale... užíval jsem si výsměch Lilith? Myslel jsem si, že to je zábava, že se oba zasmějeme tomu, jak nervózně mluvili před tou vlčicí, ale asi jsem to byl jenom já, kdo se smál, zatímco ona trpěla. Takže si užívám utrpení jiných. I těch, co si myslím, že bych je mohl mít rád? nechápal jsem. Nerozuměl jsem sobě samému a tohle mě bolelo. Být zlý proti těm, které nemám rád, je jedna věc, ale být takový i vůči těm, proti kterým nechci? Znamenalo to, že jsem to všechno nedělal vědomě, ale... bylo to ve mně zakořeněné a tak to bylo přirozené. „Ani nevim, že bych to dělal. Myslel jsem si, že to je zábava,“ přiznal jsem se s pohledem přišpendleným k zemi, protože jsem ani neměl odvahu se jí podívat do očí a říct to narovinu. „Dělám to furt, ale nechápu to,“ polkl jsem. Chtěl jsem se tím nějak omluvit, že za to nemohu, ale skutečně to tak bylo?
Dokázal jsem si určit kam půjdu. Jak odpovím jiným, kdy se najím, vyspím, co budu dělat. Proč jsem nemohl ovládat to, co řeknu a jak se zachovám? Byla to hloupost. Pouze jsem se vymlouval, že se mi to líbí a baví mě to. Že mě cizí utrpení udržuje naživu.
Udělal jsem jeden krok vpřed, potom se zastavil. Jak jsem si mohl myslet, že můžu jít dál? Byl jsem stejně zaseklý v jednom místě, tak proč by se měl pokoušet jít dál? Jestli budu vždycky takový, nijak se nepohnu. Navždy zkažený a podlý, jinými nemilovaný a zavrhovaný. Co jsem měl dělat pro nápravu, pokud na to nebylo pozdě? Být milý, ale jak být milý? A co když bude moje chování považované pouze za přetvářku, abych si vybudoval jejich důvěru a pak jim ublížil. Jestli na tohle myslím, tak bych to zcela určitě udělal, polkl jsem a konečně zvedl zrak k Lilith. Vnímal jsem, jak se mi lehce třesou zadní nohy a styděl jsem se za sebe. Úplně za všechno. „Omlouvám se,“ zachroptěl jsem. Napravím se, řekl jsem si už jenom pro sebe. Netušil jsem, jak přesně se napravit bez toho, aby to všichni brali jako přetvářku, ale chtěl jsem to rozhodně zkusit.

A jestli bylo něco horšího než to, že se do mě opřela ohledně mého chování, bylo to ještě ohledně mého původu. „Nejsem princátko,“ namítl jsem a udělal několik kroků vpřed. „Mně nikdy nic náležet nebude. Na to mám až moc bratrů a sester. Ti možná něco chtějí a dostanou,“ mrmlal jsem.
Nelíbilo se mi, jak mluvila, ale tak jsem mluvil já proti ní, ne? Takže jsem to musel snášet, abych věděl, jaké to je. Abych chápal, jak se cítí mě oběti. Úděsně, pomyslel jsem si až zoufale.
Zatnul jsem zuby, když poznamenala moji kyselost o smečce. „Ty bys byla šťastná na místě, kde ti přijde, že nejsi vítaná?“ zeptal jsem se a docela tim i odpověděl, na co se chtěla zeptat.
Tlapy mi zajížděly do bahna všude okolo. Nesnášel jsem to místo. Páchlo, bylo tu vlhko a netušil jsem, kam bych měl tlapou stoupnout, abych se nepřizabil. Jeden krok mi dost nevyšel a noha mi podjela skoro až po koleno. Navíc jsem cítil, jak mě něco dost sedřelo po noze. Zaúpěl jsem, nohu vytáhl a hleděl na nějakou malou obruč, co mi sjela po noze až skoro ke koleni. Nějaká modrá špinavá věc na tom mě právě odřela. „Huh? Pomož mi to sundat,“ zavrčel jsem k Lilith.

//Mech

Docela jsem se chtěl té vlčice zeptat, co měli jako smečka za problém, protože mě to zajímalo. Z toho důvodu, že jsem chtěl slyšet, jak mají i jiní trable, které jim třesou smečkou od základů a mají problém se z toho pořádně sebrat... Možná v tom byla skrytá zlomyslnost, ale co by jeden čekal od někoho, jako jsem já. Nebo jsem chtěl vědět, že neštěstí je v životě zcela normální? Jedno nebo druhé to bylo určitě, možná skutečně oboje, ale nemohl jsem říct.
Tělem mi projel menší třes, když vlčice zopakovala to, co jsem nabubřele řekl. Kdo jsem, čí jsem a odkud jsem. Když mi to řekl někdo posledně, akorát jsem z toho byl naštvaný, protože tak nějak vynechal fakt mého jména a pouze mě přiřadil někomu. Takhle to zněla, že jsem třeba... samostatná osobnost, která myslí a dýchá? Jo, furt m štvalo, že jsem vlastně někam a někomu patřil, ale aspoň jsem měl i vlastní jméno, které bylo možné říct a reagovat na něj. „Wolfganie,“ zopakoval jsem polohlasem její jméno, ale poslouchal alespoň těch pár věcí, co mi říkala o té smečce, který jsem zrovna ušlapával zem. Trochu jsem však naklonil hlavu. „Darkie a Maple?“ zeptal jsem se. Ne, že by mi ta jména něco říkala, ale zněla mi asi trochu nešikovně. Nebo jsem byl zcela tupý. „Jo, to asi jsem, díky,“ přitakal jsem ještě zadumaný a nestačil si nevšimnout, že Lilith se měla k odchodu. Rychle jsem škubnul hlavou k ní a pak zase k Wolfganii. Neměl jsem důvod zůstávat a ani jsme nešlapali moc do cizího zelí, což mě krapet mrzelo a dlužila mi to. „Já... taky půjdu, neměla by mě nechávat samotnýho,“ ušklíbl jsem se lehce s pokývnutím na rozloučenou a vyběhl za Lilith.

//Mahar

Nestačil jsem si nevšimnout, že po slovech černobílé vlčice začala Lilith tak trochu... plácat páté přes deváté? Jako kdyby vůbec nevěděla, co vlastně chce říct. Nebo věděla, ale netušila, jak by ta slova měla zformulovat a složit dohromady. Nebo ani netušila, jaká je na to odpověď? Třeba Duncan fakt odešel z tý smečky, kdo ví... Trochu jsem se nad tim křenil, protože mi celý ten rozhovor přišel strašně komický, jak vlastně Lilith netušila, co by měla říct a očividně každá z těch dvou vlčici to viděla s Duncanem úplně jinak. Prostě úžasné to bylo, co si budem.
Ale pak byla řada na mně a já vlastně netušil, co chci říct nebo dělat. Dřív jsem chtěl poznat každou smečku křížem krážem, abych věděl, jak jsou na tom, jaké jsou, kde mají svoje nedostatky a v čem jsou lepší než oni. Co jsem zjistil? Že Mechová smečka má dvě alfy, které měly nevlastní potomky. Ta smečka nad námi, snad Borůvková, měla vlky, co sakra divně mluvili a přes jejich území se dalo projít bez toho, aby si mě kdokoli všiml. Asgaar byl Asgaar, převážně tvořen mojí vlastní rodinou a pár prapodivnými vlky. No a tahle smečka? Vůbec nic jsem o ní nevěděl, jenom to, že v ní byl Duncan a tahle černobílá vlčice.
Rozhodl jsem se, že se zachovám jako super diplomat a ukázkový potomek, který chce vědět jenom to nejlepší a nemá žádné postranní úmysly. „Jsem Nemesis, syn Arcanuse a Elisy z Asgaaru,“ řekl jsem a hned tim porušil matčinu zásadu, že nemám říkat vlastní jméno, ale to mi bylo vždycky buřt. „A jenom chci vědět, kdo vlastně žije okolo, jaké smečky, kdo jsou, kým jsou, nic víc Takže... Kdo je zdejšíma alfama? Až doteď jsem o týhle smečce popravdě netušil,“ přiznal jsem a přitom se díval okolo. Kde jsou jejich mezery? V čem jsou lepší?

Lehce jsem nad její poznámkou pokrčil rameny, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo a prostě to tak bylo. Ale vlastně také ano, prostě to bylo a nic zvláštního. „Snažim se nenudit,“ řekl jsem krátce. A nesedět jenom v lese. A e stejnými vlky. A tak, prostě jsem chtěl vědět, co je za kopci okolo nás. Furt jsem pořádně okolí neznal a moje orientace v prostoru byla dost chabá, takže jsem měl co dělat.
Lehce jsem přikývl a posadil se na zem. Museli jsme přeci čekat, až se někdo objeví, takže jsme měli docela dost času. Ten les se zdál obrovský a kdyby nás slyšel někdo na jeho konci, tak to nějaký čas zabere. „To byl Etney,“ potvrdil jsem Lilith. Bratr, který... často kňučel. Ale třeba v tý chvíli se zdál v pohodě? Než začal vrčet na Lilith. Je zahořklej, protože jeho zdrhla, ušklíbl jsem se pro sebe. Otočil jsem se k Lilith a trochu zamručel. Netušil jsem, jak na to odpovědět, protože to bylo docela dost složité. „Spíš bych řekl...,“ začal jsem s krátkým rozmyslem. Potřeboval jsem to nějak dát do souvislé a pochopitelné věty, „že mě tam spíš moc nemusí.“ Asi? Jo...
Vůči Castorovi jsme měli stejné pocity, ale to se k nám už skrze stromy někdo hnal, takže bylo třeba to trochu uspíšit. „Jednou, když jsem byl docela malej, po mně chtěl, ať odtáhnu do úkrytu celýho srne... Jehož hlava byla těžší jak já,“ sdílel jsem svůj krátký zážitek s tím vlkem, že to pro mě pak už bylo jedno velký ne.
Vlčice před náma byla černobílá, na tlamě jizva a modré oči jako Lilith. Uvítala nás v klidu, jenom neřekla svoje jméno. Mlčel jsem, ostatně jsem se na nic nechtěl ptát, to spíš Lilith jo. Nebo mě jako taky něco zajímalo, jenom jsem nevěděl, jestli to úplně říkat nahlas. Chtěl jsem poznávat ostatní smečky a zatim se mi to moc nevedlo. „Já bych se jenom chtěl zeptat na pár věcí. Jsem z Asgaaru, takže... trochu severnější soused,“ mávl jsem tlapou pryč, že jsem někde odtamtud.