Gallirea - Příspěvky uživatele

// VLA 10 (1/5)

// VLA; závod se Stařešinou

<< Úzká rokle - přes Mahtae sever

Když to Nagesh tak zkonstatoval, uvědomila jsem si, že mé dětství poté, co mě máma opustila, nebo respektive co jsme se společně rozloučily, bylo tragické. Sice jsem měla štěstí a našla Alkairana, který mě přivedl k Roweně a já tak potkala alespoň svoji novou rodinu, ale kolem a kolem to jinak žádná hitparáda nebyla. Rozhodně bych takové dětství nikomu nepřála – a má vlčata ho rozhodně budou mít naprosto dokonalé, pohádkové. Koukla jsem něžně na Nagiho, věděla jsem, že on si určitě přeje to samé a nikdy by nedopustil, aby naše vlčátečka zažívala to, co jsme tehdy zažívali my. “To bude,“ kývla jsem na něj s rozzářeným úsměvem. “Ale nejdůležitější je, že máme jeden druhýho. To nám pak bude fajn vždycky a všude,“ dodala jsem s krátkým zazubením. Pak už jsem se jen culila jak trubka a pokračovala v cestě směrem, kterým mě on vedl.

No, měli jsme očividně velké štěstí. Nebo spíš neštěstí? Ten stařec, o kterém mluvil ten vlk z Cedrového lesa, tady fakt byl. Nečekala jsem to. Překvapeně jsem těkla očima ze starce na Nagiho a zase zpět. Trochu jsem zpanikařila, nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam tak stála a koukala, nebylo to, že bych byla nějaká stydlivá nebo něco, spíš jsem si nemyslela, že bychom na toho kouzelnýho dědečka fakt narazili. Nakonec jsem se ale začala usmívat, tak jako vždy, a vlka si od hlavy až k patě prohlédla. Byl divný, na zádech mu rostly houby a okolo tlamy měl něco, co jsem nedovedla identifikovat, protože jsem to viděla poprvé v životě. “Pane, rostou vám houbičky na zádech,“ uchichtla jsem se a packou ukázala na jeho záda, kdyby to jako náhodou nevěděl. Ještě jsem neviděla nikoho, komu by ze zad rostly houby. Divný.
Nagi se ale jako pravý gentleman chopil slov, takže jsem jen mlčky rychle pokývala hlavou, aby bylo vidět, že v tom jako jedem oba dva společně. “Jo, přesně! Máme otázky,“ kuňkla jsem, ač já osobně teda žádný asi neměla. Nevěděla jsem, na co bych se ho měla ptát, i když mě během Nagiho vyprávění fakt celkem zajímal. Jenže teď, když tu tak stál, mi to celý připadalo úplně mega divný. Ale možná bych něco říct měla, nechtěl jsem tu postávat jak trumbera, které se zamotal jazyk a proto nemůže mluvit, takže jsem se nadechla, že něco kváknu, ale on tu… Najednou nebyl. “Co-to,“ divoce jsem zamrkala a začala se rozhlížet do stran. Až pak jsem si uvědomila, že skočil do vody. Bez varování, beze slov a bez odpočítání startu! Ostuda jedna, ten starouš. Každopádně Nagesh závodit chtěl, takže jsem do toho šla i já. “Jsem ti v patách!“ štěkla jsem, ale popravdě jsem byla v patách spíš tomu starci než jemu, protože jsem plavala hrozně pomalu. Nebylo to proto, že bych nebyla dobrým plavcem, já vodu milovala! Ale prostě mi to tady nějak nešlo. Jakoby mi nefungovaly nožky tak, jak chci já. A tak jsem plavala vedle starce, kterej se furt tak podivně uchechtával, jak kdyby byl těma houbičkama zfetovanej, a snažila jsem se ho ze všech sil předplavat, ale ať jsem dělala a zkoušela cokoliv, nepovedlo se mi to. “To není možný!“ zaúpěla jsem. Už jsem to chtěla vzdát, neměla jsem moc silnou vůli, když v tom najednou, jakoby mi tlapky povolily. Stařec zmizel a já si myslela, jak je to skvělý, že ten závod třeba vyhraju. Možná jsem ho předehnala, aniž bych si to uvědomila! Začala jsem mrskat nožičkama a měla hnedle dobrou náladu. Už jsem se blížila k cíli, ani jsem si během toho snažení neuvědomila, že tam Nagesh dávno stojí a kouká po starci, ale když jsem zvedla hlavu a zaostřila zrak na břeh, uviděla jsem ho tam. Překvapeně, možná až šokovaně jsem na něj koukala a pomalu se vyškrábala a břeh. Myslela jsem, že budu první, protože ani jeho a ani starce jsem neviděla… “Jaktože už jsi tady?“ zamumlala jsem zmateně a po starci jsem se začala rozhlížet. “Myslela jsem, že vyhrávám,“ stařec tu nikde nebyl. A podle slov Nageshe prostě zmizel. Tiše jsem zafrflala, abych vyjádřila nespokojenost: “Pffffr,“ s nakrčeným čenichem jsem pak cupitala za svým úžasným protějškem, který ten závod nejspíš celý vyhrál a já jej prohrála. Ostuda!

>> Jedlový pás - přes S. Galtavar

// VLA 9 (3/5)

<< Javor - přes Javorový les

Jeho vlídné ujištění mi stačilo. Pokračovala jsem tedy spokojeně dál a užívala si společných chvilek. “Brzo zase přijde zima, že?“ napadlo mě, i přestože okolo nás stále sálalo veliké horko. Slunce pálilo na obloze, ale díky letnímu větříku se to vcelku dalo. A mně léto nevadilo. Ale nevadila mi ani zima. Byla jsem celkem nenáročnou vlčicí, měla jsem ráda všechno. “Ale teď budeme mít náš vlastní domov, nebudeme muset zmrzat v té hnusné černé díře,“ zajásala jsem si nadšeně a zvesela si u toho poskočila. Ta myšlenka vlastního domova byla dokonalá, navíc jsme domov měli teď opravdu pěkný, nic v něm nechybělo! Vynahrazovala jsem si teď to, co mi chybělo jako malinkaté holčičce.
Když jsme společně ťapkali, měla jsem čas ztratit se ve svých vlastních myšlenkách. Přemýšlela jsem o mámě a o jejím osudu, který ji potkal. Ani jsem nevěděla, co se s ní stalo. Kdysi jsem věřila, že se jednou vrátí a že se zase společně obejmeme a já jí řeknu, jak moc ji miluju a jak se mi po ní stýskalo, ale teď už ne. Teď už jsem tak nějak chápala, že ji znovu neuvidím. Že nepřijde. Koukla jsem na Nagiho. "Co myslíš, že se stalo s mojí maminkou, Nagi?" pípla jsem.

>> VVJ - přes Mahtae sever

// 106

// VLA 8 (2/5)

// Stařešina - Nagesh - 3/3

“Jono, to je vlastně pravda,“ kývla jsem na něj, celá spokojená, že Alkairan bude zase putovat s námi. A žít s námi. Nagesh to celé pronesl tak sebejistě, že jsem neměla nejmenší pochybnosti o tom, že má pravdu. Navíc, jak říkal – Alkairan s námi žil od malička, takže se s Nageshem skvěle znají a Nagi tím pádem ví, že s náma Alkairan prostě půjde. Měla jsem v tom jasno. Vesele jsem zabouchala ocáskem do země a vyskočila z lehu na tlapky, přičemž jsem si ze svého namodralého kožíšku s ultra jemňoučkou srstí oklepala bordel, který se mi na něj ze země nachytal. Chtěl vyrazit na výpravu, takže jsem neotálela a připravila se. Přece jen, i já chtěla najít Alkairana a pak aji toho starouše, o kterým mluvil ten vlk z Cedru. “A taky pak můžeme jít do toho Cedru, jak jsi říkal. Třeba toho vlka přesvědčíme, že jít po stopách paní Smrti je správná věc,“ usmála jsem se.
Vyrazila jsem po jeho boku ven z našeho krásného Javoru, ještě jsem se za ním i ohlédla. “Je takový divný ho opouštět, že? Snad tady na nás hezky počká,“ packou jsem Javoru zamávala a pak popoběhla kupředu za Nagim. “Myslíš, že ten Stařešina, o kterém jsi mi vyprávěl, bude pořád u toho jezera? A třeba tam narazíme i na Alkyho a všichni společně půjdeme navštívit ten Cedr,“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. Byla jsem hodně společenská, takže jsem si teď kreslila vzdušné zámky o tom, jak všichni společně budeme na výpravě. Jako za starých časů.

>> Úzká rokle - přes Javorový les

// 105

// VLA 7 (1/5)

“Když budeme mít vlčata, která vychováme k tomu, aby šla v jejích stopách, tak půjdou,“ kývla jsem sebejistě. Věděla jsem to ze sebe – byla jsem stejná jako máma. Teda snažila jsem se o to, vlčata přeci vždy chtějí být jako jejich rodiče, ne? “Když jim půjdeme příkladem, budou nás napodobovat. To mláďata určitě dělají,“ neměla jsem s vlčaty zkušenost, ale připadalo mi to celkem logické. Vlče je potomkem svých rodičů = nikdy nekončící láska z obou stran. Jen ta Rowenina láska se moc nepovedla, hryzla mě do hlavy myšlenka, když jsem se na Nageshe trochu déle dívala. Nahlas jsem to ale neřekla, nepotřeboval to slyšet. “A myslíš, že Alkairan ke Smrti taky vzhlíží? Nebo spíš ne? Nebo o trochu míň jak my dva, protože rituálem neprošel?“ naklonila jsem hlavu do strany. “Neměli bychom mu ten rituál udělat sami? Společně?“
Byl rád, že se mi úkryt libí, a já byla ráda, že je rád. Vrtěla jsem bez přestání ocáskem a zbožně na kostřičku hleděla. Byla to naše socha – ozdoba našeho domova. Známka toho, že je Smrt stále s námi. Podívala jsem se na něj, když se začal rozplývat, a usmála se stejně tak, jako se usmál i on. Vděčně. “Nagi, myslím, že je to možná práce paní Smrti, co myslíš? Osudem nás svedla dohromady, abychom spolu vyrůstali a byli ti nejlepší kamarádi… A zamilovali se do sebe... A mohli pak porodit a vychovat další její následovníky,“ zauvažovala jsem nahlas. Jo, znělo to logicky. Nadšeně jsem na něj pohodila hlavou a zafrkala, byla jsem ráda, jak jsem to skvěle vymyslela. To přece nemohlo být jen tak, že jsme s Nagim spolu už takovou dobu a milujem se čím dál tím víc, ne? Zdivočele jsem doběhla k poklidně tekoucímu potůčku, sklonila hlavu a napila se. Voda byla chladná, čistá a chuťově moc dobrá. “Zkus ji,“ ohlédla jsem se na něj, packou ho vybídla a pak čumák zase ponořila pod vodu, abych se mohla napít ještě víc. Byla jsem vlk, co vodu obecně miloval, a to ve všech možných tvarech a zjeveních. Navíc voda byla nenahraditelnou součástí života, a to nejen toho mého – to jsem věděla.
Nakonec jsem odcupitala na jednu z kožešin, kde jsem se svalila na bok a pohledem pak Nageshe vybídla, aby přišel za mnou. Chtěla jsem se pomazlit. Možná, že jsem si tou přehnanou mazlivostí kompenzovala to, co mi chybělo v dětství. Nesnesla jsem být někde sama, pořád jsem ho potřebovala mít vedle sebe. Dodával mi jistotu. “To zní dobře,“ uznala jsem. Další člen do naší Smrťoucí skupinky? Jen tak dál! “Ráda bych se tam vydala, Cedrový les neznám, tak bych ho alespoň viděla,“ zabušila jsem ocasem vesele do země. “Moc míst jsem vlastně ještě neviděla, ty jo? Taky jsi byl od mala hlavně v lese,“ byli jsme tam totiž spolu. “Měli bysme dohnat všechno, co jsme promeškali během dětství.“

// Stařešina - Nagesh - 2/3

Téma o tom starouškovi mě celkem zaujalo. Zpozorněla jsem, našpicovala ouška a pokyvovala při tom hlavou. Byla jsem ráda, když mi potvrdil, že rozhodně nebude silnější ani mocnější jak naše bohyně, trochu jsem si oddechla. Věděla jsem, že moci naší Smrti se nikdo nevyrovná, ale pár pochybností ve mně přeci jen hlodalo. Možná by to bylo lepší, kdybych ji už konečně spatřila. “Tak bysme spolu mohli k tomu jezírku jít, co myslíš? Třeba bysme tam potkali i Alkairana, když jsme tam tehdy bruslili všichni tři společně,“ usmála jsem se. “A třeba on toho starýho vlka už taky potkal, ne? A mohl by nás představit. A až by nás představil, mohli bysme z něj vysát sílu,“ s rošťáckou jiskrou v očích jsem se podvraťácky zazubila.

// 104

// VLA 6 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 4) Založit úkryt

<< Javorový les

Měl ve všem pravdu, spokojeně jsem proto přikyvovala. Nechápala jsem, jak vlastně může být nějaký vlk tak moudrý a inteligentní? Místo očí jsem teď určitě měla jen dvě velká červená srdíčka, kterými jsem na Nageshe zamilovaně koukala. “Jo, jo,“ přitakal jsem nadšeně a zavrtěla při tom ocasem. “Máš pravdu, ve skupině je síla! Když nás bude víc, nebudeme muset mít už nikdy strach. A když budeme veliká smečka, bude mít paní Smrt hodně velikou armádu, že? Hodně vlků, kteří ji budou uctívat a sloužit jí,“ s úsměvem jsem si to celé představila. Asi by to bylo hodně príma mít okolo sebe samé vlky, kteří jdou ve stopách bohyně Smrti. Byli bychom hodně silná skupina. “Je důležitý seznámit co nejvíc vlků se Smrtí, možná ji někteří ani neznají a neví o ní. Myslíš, že pak na nás bude bohyně Smrt třeba pyšná? Dá nám... Nevím no, třeba nějaký dárek? Odměnu? Požehná nám?“ s každou další takovou myšlenkou mi cukaly koutky do čím dál většího úsměvu. Sama jsem neměla šajna, jak ona Smrt vlastně vypadá, co všechno umí a jak moc nebezpečná vlastně umí být, nevěděla jsem o ní nic. Každopádně se mi ale celá ta myšlenka natolik vryla do hlavy, že jsem jí prostě věřila a líbila se mi. Navíc – čemu věřil Nagesh, tomu jsem jednoduše věřila i já.
Veliký javor byl překvapivě fakt veliký. “Věřil bys, že se do toho stromu vleze takových hodně komůrek?“ zastříhala jsem oušky a pozorně si vše od vchodu prohlížela. Mé pozornosti samozřejmě neušel velikánský kámen s kostrou vlka. Zamrkala jsem, ten úkryt byl tak krásný. Vlastně nějak takhle jsem si svůj domov představovala, bylo to úplné nebe oproti té temnotě, která na nás čekala v tom bývalém lese. “Je to tu prostě vážně hrozně moc krásné,“ šeptla jsem a nechala si od něj olíznout čelo. Pak jsem k němu přitulila hlavu. Tulila bych se s ním pořád. Navíc když pronesl tu vetu „Tak vítej doma, už napořád“, celá jsem rozměkla. Položila jsem se celou svojí vahou do jeho těla a tak ho pravděpodobně asi i na pár chvilek svalila na zem. “Nevěděla jsem, když jsem tě tehdy jako malá potkala, že život s tebou bude jak růžový obláčky na obloze... A Život bez tebe jak nikdy nekončící temná díra,“ olízla jsem mu čenich. V bříšku jsem celou dobu měla poletující hejno divokých motýlků. “Místnost na zásoby je fajn,“ kývla jsem souhlasně, ale zrak jsem upínala na toho kostlivce. Bylo asi vážně trochu zvláštní tu mít kostru vlka, kterého jsem nikdy nepoznala, na druhou stranu jsem to vlastně mohla brát jako takový bonus. Žádný úkryt pravděpodobně neměl uvnitř kostru mrtvého cizáka, ne? A my byli služebníci paní Smrti, takže se to celkem hodilo. “Jo, bude to taková naše připomínka. Připomínka toho, čemu věříme. Abysme nikdy nezapomněli,“ zazubila jsem se na Nagiho a pyšně vypjala hrudník. Čekala jsem od něj pochvalu jako nějaké malé nahlouplé vlče, kterému se právě povedlo vyslovit první větu v životě. “Tenhle úkryt je prostě ideální takový, jaký je.“ Nechtěla jsem na něm cokoliv měnit.

// Stařešina - Nagesh - 1/3

“O Stařešinovi?“ zopakovala jsem překvapeně, na chvíli se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. “Nikdy jsem o něm neslyšela. Co ti o něm říkal? A jaký vlk? Seznámíš mě s ním? Jak vypadal?“ ptala jsem se jen ze zvědavosti, ale možná to na Nageshe mohlo působit tak, že mě zajímá ten cizí vlk, ale já asi takovým stylem moc přemýšlet neuměla. Já se jednoduše upnula na někoho, s kým mi bylo dobře, a toho se držela. Nemohla bych ho pak za nic vyměnit. A ten někdo je zrovna Nagi. Bez něj bych byla nikdo. “Ale jinak co to teda je, ten Stařešina? A jak jako mocný? Jako vážně tak moc mocný, jako třeba bohyně Smrt?“ naklonila jsem hlavičku mírně do strany, ale pak se táhle zamračila. To mi moc nesedělo – nikdo mocnější než Smrt přece není, ne? “Ale to by nešlo,“ zaprotestovala jsem. “A víš, kde toho Stařešinu najít?“

// VLA 5 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 3) Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Sledovala jsem ho, napjatě a v tichosti, dokud mi neodpověděl. V tu chvíli mýma očima probleskla vlna soucitu a pochopení, ale taky smutku. Bylo mi ho moc líto, nechtěla jsem, aby byl zklamaný. Přitulila jsem se k němu a olízla mu ucho, aby věděl, že i když Rowena s ním není a nikdy nebyla, já ano. Teď, tady, v budoucnu a i v minulosti. “Chápu to,“ šeptla jsem.
Naštěstí ho nadchlo vymýšlení názvu, tak jsme se pak už k Roweně nevraceli. Asi to tak bylo lepší. Zavrtěla jsem ocasem, když pronesl „naše Javorová smečka“, a zvesela přikývla. “Zní to skvěle! Naše Javorová smečka... Ale snad se k nám nějací vlci přidají, abysme, hihi,“ tiše jsem se uchechtla, “Abysme nebyli ve smečce jen sami dva a Alkairan.“ Usmívala jsem se na něj, ale i kdybysme náhodou nakonec sami dva s Alem opravdu byli, stejně bych náš domov milovala. Koneckonců, stejně jsme byli sami dva a Alkairan úplně od mala.
Pokyvovala jsem hlavou, když jsme se začali bavit o vlčátkách. Měl pravdu, jak že se vlčata vlastně octnou na světě? Naklonila jsem přemýšlivě hlavu do strany, chtěla jsem něco říct, ale po jeho úvaze o vlčatech bezdomovcích jsem si uvědomila, že ani já bych tohle nechtěla. Přikývla jsem, “jsi tak chytrý! Starostlivý a.. A všechno!“ hlavou jsem se přitulila do jeho měkkého kožíšku na krku a nasála jeho krásnou vůni. Měla jsem hlavu v oblacích. Naprosto zamilovaná až po uši.
Bylo potřeba vybrat nějaký domov v domově. Úkryt v lese. Ťapkala jsem za ním, když něco zhodnotil negativně, udělala jsem totéž i já, přece se mi nebude líbit něco, co jemu ne. “Ano, ano,“ přitakala jsem a malým zacupitáním se přiblížila více k němu. Společně jsme pak procházeli tím krásným lesem, který nám poskytoval konečně vše, co nám v dětství chybělo. A když jsem pak uviděla ten velikánský statný javor, srdce celého lesa, rozplynula jsem se. Byl nádherný a byla to prostě jasná volba. Jak má, tak i jeho. “Ten je úžasný,“ hlesla jsem s úsměvem na rtech a blaženým úsměvem na tváři. Moc se mi líbil. “Ten bude ideální,“ přišla jsem blíže ke vchodu a packou pohladila kmen stromu. “Určitě nás ochrání před deštěm, sněhem i větrem.. A dokonce i před velkým horkem. Bude v něm chládek,“ ohlédla jsem se na něj, znova se šťastně usmála a pak vlezla dovnitř.

>> Javor

// VLA 4 (2/5)

// zakládání smečky, úkol č. 2) Vymyslet název smečky

Zasněně jsem se rozhlížela po lese a užívala si tiché štěbetání ptáčků, zatímco Nagi souhlasně brebentil o magii, o Smrti a i o mně. S úsměvem jsem se na něj koukla a poslala mu vzdušnou pusu, když řekl, že mi nikdo nesahá ani po drápky. “To jsem ráda. Rowena přece tehdy říkala, že moje krása překoná všechny krásy světa,“ hlesla jsem a upřeně se na Nageshe koukla. Ta Rowenina slova mi zůstala v hlavě a nejspíš i nadále zůstanou. Byla jedna z prvních vlků, které jsem jako maličká potkala, tehdy jsem jí věřila. Hltala jsem každé její slovo, chtěla jsem být jako ona, hodně se mi líbila... Ale minulost byla minulost a to, co je teď, je teď. Bylo mi Nageshe líto, že měl takovou naprd mámu. Muselo ho to mrzet. Když jsem si to zpětně vybavila, kolem a kolem to bylo, jakoby vyrůstal bez mámy. Byl skoro jako já, takové tulácké vlče bez domova. Nejvíc času trávil se mnou a Alkairanem, ani si vlastně nevzpomínám, kdy naposledy se mu Rowena nějak zvlášť věnovala. Přicupitala jsem k Nagimu pár kroků blíž, tak na vzdálenost dvou zajíců, až se naše čumáčky skoro dotkly. “Mrzí tě to, Nagi? Je ti líto, že... No, to s Rowenou?“ čumáček jsem mu konejšivě olízla. Věděla jsem, jaké to je, když tě máma opustí.
Navrhl, že bychom si měli vymyslet název, s tím jsem souhlasila. Každá smečka, každý domov se potřeboval nějak jmenovat, ne? V bříšku se mi při jeho slovech rozlítli motýlci, lehce jsem se zatřásla a mírně se usmála. Byl to hezký pocit, vymýšlet název vlastnímu domovu. Už nikdy nebudu tulačka. Tenhle domov mi už nikdy nikdo nebude moct vzít! Nádherný pocit. Natočila jsem na něj ouška a vyslechla si jeho nápady, vlastně Javorová smečka zněla hezky. Tak jednoduše. A v jednoduchosti byla krása, ne? “Javorová smečka je super. Myslím, že není potřeba ten název zbytečně komplikovat. Takhle se to i hezky vyslovuje a navíc jsou všude kolem nás javory, tak by bylo divný, kdybychom se jmenovali nějak jinak,“ zavrtěla jsem ocasem. Už jsem se těšila, co bude dál. Byla jsem zvědavá na naši společnou budoucnost, jak se to všechno asi bude vyvíjet? “Nagi?“ pípla jsem, zatímco jsem se na něj uculovala. Na chvíli jsem se odmlčela, nevěděla jsem, jak se ho na takovou věc zeptat, ale... “Když máme vybraný domov, můžeme... No víš... Napadlo mě, že by bylo prima mít ta maličkatá vlčátečka. Myslíš, že je to jednoduchý?“ nevěděla jsem, co si pod pojmem „vlčata“ vlastně představit. Byl to pro mě úplně neznámý kraj světa, vlastně jsem ani nevěděla, jak taková vlčata můžou vzniknout. Nebo jak bych se o ně měla postarat. Ale ta samotná myšlenka, že máme společné vlčátko, kterému budeme daleko lepšími rodiči, než byli ti naši, se mi strašně líbila. Hřála mě na srdci.

// VLA 3 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 1) Označkovat hranice území

<< Jezírka - přes Mahtae

Plouživě jsem pokračovala po jeho boku, občas jsem se ho dotkla nebo se o něj otřela, chtěla jsem ho cítit. Mít u sebe. Připadalo mi, že je teď vše takové… Pohádkové. Růžové. Prostě takové, jaké ještě nikdy předtím v mém životě nebylo. Ten incident u jezera byl tak neskutečně úžasný, že jsem tomu pomalu nemohla uvěřit. Pořád jsem na Nageshe musela koukat a uculovat se, bylo mi hrozně dobře, ale zároveň jsem cítila, jak ve mně dřímají i mírné obavy, které jsem se samozřejmě snažila zahánět. Měla jsem ale strach, že o něj někdy přijdu, že zase budu sama. Byla jsem do něj tak silně zamilovaná, mé srdce bilo v poslední době jen a jen pro něj. Díky němu jsem měla každý den veselejší, mohla jsem být šťastná. Kdybych ho neměla… Nevím, co bych dělala. Byl můj ochránce, můj nosný sloup, o který jsem se mohla opřít kdykoliv jsem potřebovala. Byl moje všechno a já si bez něj nedovedla představit dál žít.
Ještě chvíli jsem na něj zasněně čuměla, až mě pak probrala jeho reakce. Pohotově jsem přikývla, jo, rozhodně se nám bude hodit o magiích vědět víc, stejně by to od nás zřejmě Smrt očekávala, ne? “Být silný znamená být mocným vlkem, že? A Smrt potřebuje jenom ty nejmocnější vlky, potřebuje někoho, kdo jí bude prospěšný,“ pomalu jsem tomu všemu začínala věřit. A připadalo mi, že je to skutečně ta nejlepší cesta, jakou jsme si s Nageshem mohli zvolit, protože jsme díky ní oba dva výjimeční. “Ale ta magie bolesti, Nagi, ta je vážně hodně dobrá. Jen si představ, že někdo bude mít s něčím problém. No ani nebude muset hnout packou a už ho srazíš na zem,“ vesele jsem si poskočila a zavrtěla ocasem, fakt mi to přišlo skvělý. Nagesh díky této magii byl daleko schopnějším a nebezpečnějším, jak kdykoliv dřív!
Začal mi lichotit. Lichotil mi tak, jak to uměl jen on, a já se samozřejmě opět celá rozplynula. Čuměla jsem na něj jak na obrázek a usmívala se, ani jsem nebyla schopná nic říct. Nakonec jsem ze sebe ale přece jen něco vysoukala, měla jsem pocit, že bych to neměla nechat bez reakce: “Ale jdi,“ mávla jsem jako zamilovaná puberťačka packou, a poté si ji přiložila k tlamičce a tiše se zachichotala. “Určitě je plno hezčích vlčici, než jsem já,“ zamudrovala jsem, ale ve skutečnosti mi dělalo hrozně dobře, jak mě pořád tak vychvaloval. Chtěla jsem to slyšet… No, nejlépe pořád. Ten pocit, že jsem pro něj důležitá, mi trochu vlezl na mozek.

Dorazili jsme do lesa, který mi tolik chtěl ukázat. Konečně. Užasle jsem na les zírala už z dálky, bylo to opravdu naprosto jiné, jak ten mrtvý les, kde jsme společně přežívala jako malá vlčata. “Je vážně krásný,“ usála jsem se a packou pohladila jeden z javorových listů, který mě drnkl do čumáčku. Lehce jsem ho odsunula stranou, a dál ťapkala hlouběji do útrob našeho nového domova. Ocas mi přitom pořád hopkal ze strany na stranu, měla jsem prostě radost. “Takže tohle je…,“ zalkla jsem se tichým pousmáním se, “tohle je nás společný nový domov,“ řekla jsem hned potom, co to řekl on. Znělo to totiž strašně hezky „náš společný nový domov“. NÁŠ. Byla jsem z toho tak paf, že jsem si cizích pachů ani nevšimla, ale poslušně jsem captala za ním a napodobovala vše, co dělal. Bylo mi to vlastně celkem jedno, neměla jsem o nějaké smečce nebo značkování nejmenšího tucha. Ke štěstí mi stačila prostě jeho přítomnost, to, že mě vedl vzhůru a že mi zaopatřil takový úžasný domov. Občůrával les a já cupitala v jeho šlépějích – otírala jsem se, víceméně bezděky, o všelijaké stromy, které jsem těmito gesty lépe poznávala. Ráda jsem se jich dotýkala, měly být přece všechny moje, ne? Sem tam jsem si i cvrkla, protože jsem chtěla napodobit svého milého naprosto ve všem, aby si nemyslel, že jsem neužitečná, ale hlavní roli v občůrávání měl stejně on. “Budeme značit hranice poctivě, nikdo nám sem nesmí chodit,“ pronesla jsem pevně.

// VLA 2 (1/5)

// Vsuvka společné hry u jezera

Starostlivě okolo mě poskakoval, kdyby mě tak krutě nebolela celá hlava, jakoby se mi snad měla rozskočit na kousky, užívala bych si to, ale teď mi jaksi nešlo přemýšlet. V hlavě jsem měla úplné prázdno, prostě jen tmu. Stále jsem si tlačila packama na hlavu a snažila se bolest nějak zastavit, ale jediné, co jsem zvládla, bylo tiše vyníknout.
Trvalo ještě nějakou chvilku, než bolest začala samovolně ustupovat a mě se do hlavy začalo vracet vědomí. Znaveně jsem se svalila na zem a nahlas oddechovala, celá jsem se opotila, tohle bylo fakt něco. Zmateně jsem koulela očima po okolí, až jsem nakonec zaostřila na něj, jak se ke mně sklání a konejšivě mě čumáčkuje. “Uh,“ hlesla jsem, podepřela se na lokti a pomazlení mu opětovala. “Nemám ráda, když mě něco bolí,“ oznámila jsem mu, nakonec jsem se na něj ale usmála a zabušila ocasem do země. Bolest již naštěstí kompletně přešla, jediné co zbylo, byla únava. Vyčerpání. Potřebovala jsem si odpočinout, ale pořád jsme neměli kde. Neměli jsme domov, úkryt před škaredým počasím, neměli jsme jídlo a ani vodu… Pouze jeden druhého. Jo. Měli jsme jeden druhého, to bylo to nejdůležitější, ne?
Na jeho pokyn jsem pomalu zvedla svoje ztěžklé tělo a opatrně si protáhla nožky. Vypadalo to, že je trochu na větvi z toho, že by v tom mohl mít packy on, olízla jsem ho proto na čenichu, abych ho ujistila, že je vše v pohodě. “Neboj Nagi,“ hlesla jsem a pomalu se vydala spolu s ním směrem, který udal. “Magie bolesti zní fakt mocně. Myslím, že se fakt hodí pro někoho, kdo má být následníkem paní Smrti,“ vlastně to byla pravda. Ta bolest, jak ji nazval, byla asi dost dobrá magie, když mě celou během vteřinky dostala do kolen, ne? “Nevím, jaký všechny magie existujou. Ty jo? Ani o bolesti jsem nevěděla,“ zrak jsem upřela někam do dálky, a tiše zabrebentila: “Takže ty máš bolest a já mám vodu,“ v tu chvíli mi došlo, že mluvil něco o mých očích. Zavrtěla jsem ocáskem, “a vypadají hezky? Modrý oči? Hodí se ke mně?“ milovala jsem, když o mně hezky mluvil. Příjemně se to poslouchalo. Dychtivě jsem na něj zírala, srdíčko mi mezitím plesalo nedočkavostí, co hezkého mi zase poví.

>> Javorový les (přes Mahtae)

// VLA 1 (1/5)

Kecla jsem si na zadek a zaujatě ho poslouchala. Zatímco hovořil, chápavě jsem pokyvovala hlavou, abych mu dala najevo, že rozumím a že má samozřejmě pravdu. Ani na minutu jsem o jeho slovech nepochybovala. “To je pravda,“ pronesla jsem nakonec úlevně za doprovodu širokého úsměvu. Alkairana jsem měla ráda, sice ne tolik mega moc jako Nageshe, ale měla. Kai byl oproti Nagimu prostě jiný, byl takový nabručenější, nudnější, ale věřila jsem v něj a věděla jsem, že by se o mně v případě nouze postaral. Vždyť jsme se společně znali od malinkých vlčat, co bylo víc? Nagesh to řekl přesně – patříme k sobě, všichni tři. I když já patřím k Nagimu určitě jinak jak Alkairan, ale to nevadilo. Mohli jsme k sobě patřit, ale každej jiným způsobem. Po jeho pochvale se mi v bříšku samovolně a bez jakéhokoliv varování rozlétlo hejno motýlků, až se mi z toho opojného pocitu trochu zatočila hlava. Když mě pochválil, bylo to pro mě jako pohlazení na duši, připadala jsem si totiž, že dělám věci správně. Zavrtěla jsem na něj spokojeně ocasem a začala se culit. Milovala jsem jeho pozornost, které mi poslední dny věnoval nadměrné množství, uspokojovalo mě to. Chtěla jsem pro něj být ta nejdůležitější – jen já a on.
Ta situace s vodou byla fakt divná. Otřela jsem si packou z obličeje kapičky a trochu si srst uhladila, ale sebe péče šla ta tam, jakmile Nagesh projevil starost. Znova jsem se uculila, culila jsem se na něj pořád, už jsem to udělala asi tak 30x jen za tento den… Bolela mě tlama, ale nemohla jsem si pomoct. “Já nevím, ale bylo to dobrý, protože jsem normálně dýchala a zároveň viděla pod vodou, hihi,“ zadupkala jsem nožkama šťastně na místě. Ke spokojenosti mi teď nechybělo vůbec nic, byla jsem v sedmém nebi. “Ukaž,“ podpořila jsem ho a napjatě na něj i nadále koukala. Přestože jsem se v magiích nevyznala a ani jsem nevěděla, jaké všechny existují, připadalo mi to zajímavé. Ostatně tak jako všechno, co Nagesh dělal. V tu chvíli jsem ale v hlavě ucítila ostré píchnutí, až mě to položilo na zem. Připlácla jsem hrudník co nejhlouběji do země, jako bych se do ní chtěla zahrabat, a packama si chytila spánky. Tepalo mi v ní, bolelo to, před očima se mi dělalo černo. Neměla jsem ani energii mluvit, jak moc energie mi to z ničeho nic během pár vteřin vzalo, svaly po celém těle jsem měla nepříjemně napjaté a zadní nožky se mi třásly. “Bolí… mě… hlava!“ kuňkla jsem s očima křečovitě zavřenýma. Pak jsem se svalila na bok, schoulila se do klubíčka a předníma packama si znovu zakryla hlavu. Uši jsem si jimi připleskla na oči, protože mi ostré světlo nedělalo dobře, a jen jsem nehybně ležela, ocas stažený mezi nohama.

Dorazili jsme po dlouhé cestě, která nám trvala skoro celé ráno, až k nějakým jezírkům. Neznala jsem to tu, ale bylo mi to celkem jedno – stejně jsem teď neměla domov. Můj domov byl aktuálně Nagi. Kde byl on, byla jsem i já. S úsměvem na tváři jsem si okolí prohlížela, až dokud mi zrak nepadl na jedno z nejčistějších jezírek, k tomu jsem se pak vydala, zatímco jsem poslouchala, co všechno Nagesh říká. Když jsem skláněla hlavu k tomu pěknému čistému jezírku, abych se mohla napít, jakoby mi najednou svitlo. Vše mi do sebe zapadlo, když dal ten příklad s tou bolestí a pěknými či nepěknými událostmi. S hlavou napůl skloněnou u jezera jsem na něj koukla a souhlasně přikývla, “to je pravda,“ zrak jsem pak upřela na svůj odraz. “Kdybych se od tebe neztratila, třeba bych si vůbec nevážila toho, že teď můžeme být spolu,“ zopakovala jsem skoro to samé, co řeklon, a sama na sebe se na poklidnou hladinu vody usmála. Ta se zase nazpět usmála na mě, packou jsem však do svého odrazu šplouchla, aby se rozplynul. “A myslíš, že Alkairan s námi bude chtít být? On přece ohnivým rituálem neprošel, ne?“ nevzpomínala jsem si, že by tam tehdy byl s námi. Nakonec jsem se dychtivě napila, voda do mě padala jako do černé díry, která pohltí vše živé kolem sebe. “A když budeme mít jizvu, budeme navždycky propojeni,“ zamumlala jsem skrze divoké loky, a pak bez přemýšlení mokrou tlamičku vrazila celou do vody, abych se osvěžila. I s čenichem.
Aniž bych si uvědomila, jak dlouhou dobu ten čenich pod vodou mám, bez jakéhokoliv nádechu jsem tam strčila nakonec i celou hlavu. Úlevně jsem na moment zavřela pod vodou oči, abych mohla v ničím nerušené tichosti přemýšlet nad vším, co Nagesh říkal. Nepociťovala jsem nedostatek vzduchu - dýchala jsem. Hrudník se mi vzdouval v rytmu pravidelných nádechů a já přitom spokojeně zírala na ryby, které kolem mě plavaly. Jedna se dokonce zastavila naproti mému čumáku a tak vtipně otvírala držku, že jsem se musela zasmát. Až pak jsem si uvědomila, že je to vlastně mega divný, že zírám na ryby, který plavou ve vodě, a hlavu prudce vytáhla ven z vody. “Nagi!“ štěkla jsem a zhluboka se přitom nadechla, jako kdybych dech celou dobu zadržovala, což ale nebyla pravda. “Viděls to?!“ Poulila jsem na něj překvapeně oči a snažila se vstřebat, co jsem právě teď udělala. Dýchala jsem… Pod vodou? Jako vážně mi šlo dýchat pod vodou? “Jak dlouho jsem tu hlavu měla ve vodě? Bylo to celkem dlouho, že? Já… Mám pocit, že jsem normálně dýchala,“ hlas jsem při dokončení věty zpomalila, bylo to vůbec možné? Zamračeně jsem na Nagiho koukla, byla jsem z toho trochu vedle, copak vážně bylo možný dýchat pod vodou? “To se mi asi jen zdálo, ne?“ zadkem jsem si kecla na zem a nespouštěla z Nageshe zrak, jako by na něm snad byla někde napsaná odpověď.

<< Savana - přes Uhelný hvozd

“Není?“ podiveně jsem zopakovala jeho první slovo a natočila na něj uši, aby mi nic ze „Smrťoucího povídání“ neuniklo. Pořád jsem vlastně tak nějak nevěděla, jak si to celé vyložit, proto jsem za tou Smrtí chtěla co nejrychleji jít. Doufala jsem, že mi ta návštěva následně dopomůže k finálnímu prozření, abych vše pochopila a aby to celé konečně dávalo smysl. Zatím to byla jen pouhopouhá slova, kterým jsem dost dobře nerozuměla a nechápala jejích význam a váhu, i přestože mi o tom Nagi tak podrobně povídal. “Ale když je někdy zlá, co když bude zlá i na nás?“ s lehkým zamračením jsem se zamyslela, konečně bylo poznat i na mém výraze, jak mi to v hlavě šrotuje. Asi jsem z toho byla čím dál tím víc zmatená. “Co udělat pro to, aby na nás zlá nebyla? Ale zase když jsme v tom Kultu, tak by mohla být zlá jen na ty, kteří v Kultu nejsou… A na nás být trochu hodnější,“ tázavě jsem na Nageshe koukla. Ach jo,“ furt jsem tomu nerozuměla a nevěděla jsem, jak si mám tu tajemnou Smrt vlastně představit. Začínalo mě to trochu štvát.
Když připomněl Rowenu a její krvácející tlapku, matně se mi v hlavě vybavila vzpomínka na provedený rituál. Měl pravdu. Rowena nás popatlala její krví, aby nás paní Smrt přijala. Co ale další vlci, kteří se do kultu třeba budou chtít přidat? Tázavě jsem koukla na Nageshe, “Nagi?“ když na mě koukl, spustila jsem: “A když teta Rowena už není s náma, co to vlastně znamená?“ kdo teď Kult vede? “Zbyli jsme v Kultu už jen… My dva?“ hlavu jsem lehce naklonila na stranu. “Jestli jo, znamená to, že… Jsme jako úplní vedoucí, ti nejvyšší z nejvyšších, celýho Kultu?“ na tváři se mi na moment zjevil dychtivý úsměv malého dravého pekelníka. Co by asi tak veliká moc udělala s vlkem, jako jsem já? Lehce zmanipulovatelným a ne příliš přemýšlejícím...

>> Medvědí jezírka - přes Středozemku

<< Narrské kopce - přes Poušť

S úsměvem jsem na něj otočila hlavu a souhlasně přikývla, “tak jo!“ Jak jsme tak šli, nemohla jsem od něj odtrhnout oči, takže jsem ťapkala a u toho na něj civěla. Líbilo se mi, jak je hodný a pozorný, hned si všiml, jak se mi nelíbilo, že tam se mnou nahoře nebyl a ihned měl řešení! Byla jsem pro něj důležitá stejně jako on pro mě, cítila jsem to. A když jsem nad tím tak přemýšlela, neudržela jsem se a prudce mu zabořila hlavu do jeho krku, “Awww Nagi,“ vypískla jsem a mezitím, co jsem cupitala nalepená hlavou na něm, jakoby mi snad nešlo se odtrhnout, poslouchala jsem jeho povídání o naší nadřazenosti a důležitosti.
“Mmm, máš pravdu,“ hlesla jsem tiše, rozhodně však ne zamyšleně, a pak ho od svého těla konečně osvobodila. Poodstoupila jsem od něj a pokračovala dál v cestě, nad tím, co říkal, jsem ale nijak hlouběji nepřemýšlela. Řekl to a pro mě to bylo svatý, tím to haslo, nepotřebovala jsem nad tím nikterak dumat. Byli jsme něco víc a hotovo. “Musíme se s paní Smrtí potkat, jak říkáš, co nejdřív,“ fakt mě zajímalo, jak bude vypadat. Třeba bude stejně okouzlující a úžasná, jako je pan Život, navíc když na nás celé dny kouká a chrání nás. Usmála jsem se, “to se nám pak nemůže nic stát, že?“ zakvedlala jsem ocáskem. Myšlenka, že si mohu dělat co chci a nic se mi nestane, protože má chrání paní Smrt, byla vážně super. “A navíc máme jeden druhýho, takže tím spíš se nám nic nestane,“ na moment jsem se odmlčela a natočila na Nagiho ouška, “že?“

>> Jezevčí plácek - přes Uhelný hvozd)

“No nevím, prostě si tam jen tak žije, dokonce zná moje i tvoje jméno,“ povytáhla jsem na něj trochu obočí, abych mu dala najevo, jak moc ÚŽA ten vlk tam nahoře vlastně byl. Popravdě, když jsem teď měla možnost se nad tím hezky v klidu zamyslet, mě trochu štvalo, že nešel se mnou. Kdyby šel, mohl si Života prohlédnout sám, byl to fakt zážitek. A třeba bysme tam nahoře pak mohli zůstat o to dýl, když bychom byli dva. A nebo se třeba dozvěděli nějaký super zajímavý věci. Já takhle z ničeho nic přece nevěděla, na co se mám toho Života zeptat, ale kdyby tam byl Nagesh, určitě by si poradil, a já bych tak mohla jen bez práce čerpat nové zajímavé informace. “Možná nějakou magii má, ale nevím jako, to bys musel vidět sám, víš. Bylo to tam fakt jako živý,“ důležitě jsem pokývala hlavou a nasadila trošinku naštvaný výraz, ale fakt jen trochu, spíš tak „aby se neřeklo“, ale nebylo potřeba hrát uraženou moc dlouho, protože se mi vzápětí omluvil. Rozteklá jak kostka ledu na slunci jsem blaženě přikývla, slyšet totiž omluvu z jeho tlamičky mi udělalo moc dobře. Už jsem nazlobená nebyla. “V pohodě,“ pískla jsem jak bezbranná malá myš a nedočkavě zacupitala na místě, když mě vybídl k odchodu. Ihned jsem se přilepila k jeho pravému boku, “trochu mi to vadilo, ale už mi to nevadí,“ špitla jsem do jeho ucha, ke kterému jsem mu zaňufkala. Ani ne tak proto, že bych ho potřebovala očichat, spíš proto, že já třeba měla ráda, když mi někdo čenichal do ucha. Bylo to příjemný, měla jsem pak úplný lechtání v bříšku, takže jsem si říkala, že to třeba má taky rád. “Hm?“ jemně jsem se od něj oddálila, když začal mluvit, ale pořád pokračovala hezky spořádaně vedle něj. Ani by mě nehnulo se od něj, byť třeba jen o půl metru, vzdálit.

>> Savana - přes Poušť