Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Moc se všem omlouvám, byla jsem týden nemocná a teď se v práci zaučuji na novou pozici, takže mám náročnější období :D dříve ten post nešel, ale budu se snažit nezdržovat :-) Díky za pochopení

Když se mě Nagesh tak pohotově zastal, vděčně jsem na něj koukla a neznatelně se pousmála, líbilo se mi to. Byla jsem ráda, že neotálel a ihned reagoval, namísto toho, aby jen stál a koukal, navíc bylo prima vědět, že v něm mám doopravdy za každé situace zastání. Byl můj pevný kmen, zatímco já jeho koruna. On byl černá, nikdy nekončící noční obloha a já zářící hvězdička. Byla jsem jím posedlá a vše, co řekl, pro mě bylo svaté. Významně jsem tedy koukla na Rowenu, aby si moc nedovolovala, ale pak o krůček vzad, jako poslušná holčička, ucouvla a spořádaně se posadila. Vypjala jsem hruď a omotala si ocásek kolem tlapek, abych Nagimu nedělala ostudu. Chtěla jsem vypadat reprezentativně, aby se na mě hezky koukalo, když jsme byli v cizí smečce, kde se mohl kdykoliv kdokoliv odkudkoliv vynořit. Tiše jsem si povzdechla, natočila jednou ouško na svého milého a chápavě naslouchala jeho slovům. Určitě to pro něj musela být těžká situace.
Byla jsem zamyšlená a zaujatá momentální situací, proto jsem si uvědomila přítomnost dalšího vlka až poté, co promluvil. Jemně jsem s sebou cukla, zaostřila na něj zrak a celého ho sjela pohledem. Podle pachu jsem usoudila, že bude důležitý. Výjimečný. A to se taky jeho následujícími slovy potvrdilo. Očkama jsem loupla po Nagim, abych zjistila, jak bude reagovat, ale nakonec jsem se jen potutelně usmála, aby bylo jasno, že pro něj nepředstavuji hrozbu, a podřízeně si olízla čumáček. Nechtěla jsem reagovat, a vlastně bych ani neměla, když mi to Nagesh taktně zakázal, proto jsem nechala vše na něm. Na šedivého vlka, který se k Roweně poměrně měl, jsem jen upřela zrak. Více jsem nereagovala.

“Aháá, hmm,“ zabrblala jsem sklesle a trochu svěsila uši do stran, přičemž Nagiho propíchla naštvaným pohledem, ale jen tak, aby si toho nevšiml. Nebyl to doopravdicky naštvaný pohled, spíš jen tak na oko, že se jako zlobím, protože mi nevyhověl, ale kdyby si toho měl všimnout, rozhodně bych se snažila ten pohled nějak zamaskovat.
Napjatě jsem přešlapovala vedle Nageshe, už už jsem si chtěla otráveně povzdechnout, že teda ale vážně čekáme fakt dlouho a jestli doopravdy nebude lepší odejít, jenže v tu chvíli, co jsem se nadechovala, jsem zaslechla hlasy. Více hlasů. A zřejmě ne jen já, i Nagesh zpozorněl. Našpicovala jsem ouška a bokem se natlačila na ten Nagiho, abych mu byla pořád na blízku.
Příchod majitelů hlasů mě pak ale velice překvapil. Vzájemně jsme se na sebe s Nageshem podívali a pak se zaráz podívali na Rowenu, já na ni čuměla, jako kdyby právě spadla ze stromu. Copak nás… Nepoznávala? Nepamatovala si snad, jak s Nagim voníme? Vždyť nás znala od malička a Nagesh byl dokonce její vlastní syn! Zamračila jsem se a sjela pohledem na ty dvě malá prťata. Tohle se mi vážně nelíbilo, Rowena byla neuvěřitelně ignorantská osoba. “No Roweno,“ mlaskla jsem znechuceně, tentokrát už ne jen na oko, ale naprosto vážně. “Tři malá vlčata, z toho dokonce jedno svý vlastní, necháš samotný v lese napospas a utečeš od nich, a pak si obstaráš další dvě nový? Na co? Proč? To abys je taky mohla nechat někde samotný v lese, až tě přestanou bavit?“ mrskla jsem uraženě ocasem, tohle mě fakt naštvalo. Myslela jsem, že se kdo ví co nestalo, když nás tehdá nechala samotný, ale ono se doslova očividně nic nestalo, když tu teď před námi takhle stála, a ještě k tomu se dvěma maličkatými vlčátky, která voněla stejně jako ona! Ostuda jedna! Podívala jsem se na Nageshe a snažila se z jeho výrazu vyčíst, co si asi teď myslí. Určitě ho to muselo dost mrzet…

<< Středozemní pláň

Vstoupili jsme na hranice cizí smečky. Do čenichu mě udeřila spousta nových, neznámých pachů, a především jsem z tohoto místa cítila sílu. Nepříjemně sálající sílu a moc. Smečka zřejmě již nějakou dobu existovala a vládli jí velké alfy, které něco znamenaly, tohle místo na mě prostě nepůsobilo vůbec dobře. Až se mi z toho zježila srst za krkem. Naprázdno jsem polkla, a zatímco Nagesh s úmyslem upozornit na náš příchod táhle zavyl, já jsem se postavila natěsno vedle něj, abych cítila na svém boku ten jeho. Potřebovala jsem ho cítit pro svoji útěchu, abych se tu úplně nepočurdila strachy. “Chce se mi trochu čůrat,“ šeptla jsem, protože jsem si uvědomila, že se mi fakt chce. Začala jsem neklidně přešlapovat a mrskat ocasem. “Moc se mi tu nelíbí,“ začala jsem se rozhlížet na všechny strany, jestli už někdo jde nebo ne. “Tady asi moc dobrých vztahů nenahrabem, Nagi. Možná bysme měli pryč,“ dloubla jsem čenichem do jeho kožichu na krku. Jo, znejistěla jsem, a to dost. Dokonce mě přešla chuť vábit vlky z téhle smečky na naši stranu, a nebylo to tím, že mi Nagi vyhuboval.

<< Červená řeka

Ten starouš, co nás oba tak vypekl, tam nakonec fakt nebyl. Nehybně jsem, celá naštvaná, hleděla nějakou dobu do prázdna, vadilo mi to. Chtěla jsem s ním zkusit ještě jednou srovnat síly a přijít na to, v čem vězí ta jeho mizející schopnost. Trochu si s ním popovídat a zjistit o něm víc, přece jenom to není normálně. Vlk přijde k jezeru, on po něm chce závod v plavání a pak uprostřed toho závodu prostě jen tak zmizí? Přitiskla jsem uši k hlavě. Tohle prostě nebylo fér! Nechala jsem střetnout svůj pohled s tím Nageshovým a tichým povzdechem mu naznačila, jak moc rozhozená z toho jsem, ale nakonec jsem se na něj přece jen usmála. Líbilo se mi, jak se snaží situaci zachránit. “Tak dobře,“ souhlasně jsem na něj kývla, na moment se hlavou otřela o jeho krk a pak jej následovala. Chvilku jsem se ještě courala za ním, ale pak jsem ho doklusala a srovnala s ním krok. “Třeba by se nám povedlo svést nějaké vlky k nám do Javoru,“ uculila jsem se škodolibě. Jo, klidně bych přesvědčila ty, kteří by byli duchem slabší, aby se přidali a spolu s námi následovali paní Smrt. Ta by to stejně takhle chtěla, ne? Byla to liška podšitá, rozhodně neřešila nějakou poctivost a další obdobné vlastnosti. Koukla jsem zvědavě na Nagiho, co si o tom myslí a co na to říká. Alespoň by se nám zvětšila Javorová základna, ne?

>> Asgaar

<< Staré meandry

Začínala jsem být trochu unavená, ale nejen Nagi chtěl zjistit, jestli na té veliké pláni, o níž mluvil Varja, bude ten Staroušek, tak jsem nakonec přece jen trochu zrychlila tempo a srovnala s ním krok. Měli jsme ale štěstí – a naší dlouhé výpravě se trochu ochladilo a začalo mrholit. Celkem jsem si to užívala, přece jen ty veliká horka nedělají úplně dobře nikomu, ač třeba zrovna já mám teplá období docela ráda. “Asi se blíží podzim,“ zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na nebe.
Napadlo mě, co se stane, když tamten Stařešina nebude? Co máme pak v plánu? Půjdeme jen domů do našeho Javoru nebo se ještě někde budeme toulat? Chvíli jsem hleděla na jeho kožich, ono to s tím touláním se asi nebude tak horký, protože kdykoliv jsme my dva byli spolu, nebylo to toulání jako takový. Prostě jsme byli na výletě. Zatoulaní vlci jsou ti, co jsou osamocení a nemají domov, kdežto my dva máme domov a jeden druhého. “A co pak? Co když tam ten vlk nebude?“ nakonec mi to ale nedalo, chtěla jsem slyšet jeho plány. On totiž vždycky nějaké měl.

>> Středozemka

// VLA 20 (1/5)

//VLA; Běh na dlouhou trať 15/15

<< maky

Tohle misto bylo opravdu velmi uklidnujici, libilo se mi tu. Voda se line vlekla mezi vycnivajicimi balvany, abych mela lepsi vyhled, na jeden z nich jsem si vyskocila a spokojene se rozhlizela. Vetrila jsem cenichem okolni pachy a uzivala si poslednich teplych dnu, respektive ted tedy noci. Byla krasna noc bez zatazene oblohy, plno hvezd nam svitilo na cestu vcetne zariveho mesice. Velika romantika.
Seskocila jsem k vode, ze ktere jsem se napila. Chut vody tady se nedala srovnat s tou louzi nedaleko odsud, tahle voda byla perfektni. Chutnala skvele, chladna tak akorat, proste idealni.
Nagesh pak ale chtel pokracovat. Udal smer, ja se s timto krasnym mistem zamavanim ocasku rychle rozloucila a pak pelasila za nim.

>> Cervena reka

//VLA; Běh na dlouhou trať 14/15

<< Ronhersky potok

Ťapkala jsem porad mlcky, nejak mi ted nebylo do reci. Vazne me to celkem rozesmutnilo, ač jsem to necekala. Nebo mozna cekala, ale ne v takove mire. Tise jsem vzdychla, myslela jsem si, ze kdyz uz jsem ted starsi, ze me vzpominky na matku nebudou tolik zasahovat, ale pripadala jsem si ted stejne jako kdysi, kdyz jsem byla malicka.
Nagesh vsak udelal krasne gesto, kterym mi na moment rozehnal myslenky. Behem toho, co jsme se prochazeli po tom uzasnem poli plnem kvetin, dostal uzasny a velice pozorny napad - utrhl mi kvetinu, kterou mi nasledne vlozil za ucho. Prekvapene jsem zamrkala a zacala se na nej culit. "To je roztomily, Nagi," pipla jsem blazene, zatimco jsem mrskala ocaskem jako malou mrskackou. "Ty jsi takovy gentleman," rozplyvala jsem se dal a zasnene na nej pritom zirala. "Dekuju, muj mily."
Zlepsil mi naladu. Ouska jsem hned mela v pozoru a tim padem mi ani nevadilo jit znovu hledat toho dedulu. Spokojene jsem parkrat zamlaskala a pak vesele prikyvla na souhlas. Rovnou jsem zmenila smer, ktery on udal, a vyrazila energicky za nim.

>> Meandry

// VLA; Běh na dlouhou trať 13/15

<< Hrusnovy sad

Poslechla jsem si jeho uvahu a pokyvala u ni hlavou. Asi mel pravdu. Kdyz by tam nebyla, znamenalo by to, ze zije, a kdyby zila, tak by to zase znamenalo, ze se s ni nekdy v budoucnu muzu treba setkat. Treba na sebe nekde nekdy narazime, nebo ji cilene budu hledat, dokud na ni nenarazim. A nebo taky ne. Nebo se nikdy neuvidime, ale ja budu alespon vedet, ze zije a ze je v poradku. Treba si zrovna bude uzivat zivota v nejake mensi smecce v malebne vypadajicim lesiku, kterym protika potucek a ve kterem si prozpevuji ptacci. Presne v takovem, ve kterem me tehdy nechala jako malinkatou holcicku.
Tise jsem si povzdechla a s usmevem na Nagiho koukla. "Ano, voni to uzasne," pritakala jsem napul spokojene, ale zaroven napul zkroušeně. Mama mi proste chybela. Spolu s Nageshem jsem se pak ale vydala na louku posetou cervenymi vlcimi maky. Pohled na tak krasnou prirodu, jeste ke vsemu behem toho uzasneho, romanticky vypadajiciho zapadu slunce, mi nakonec prece jen vykouzlil usmev na tvari.

>> Vlci maky

// VLA; Běh na dlouhou trať 12/15

<< Louze

Poslouchala jsem ho a vlastne vsechno, co o Smrti rekl, davalo logiku. Vasnive jsem pokyvovala hlavou a zirala na nej, bylo az neskutecny jak moc me tohle tema dokazalo vtahnout. "No to mas pravdu!" vyhrkla jsem pohotove. "Zivot dava, Smrt bere," dodala jsem s usmevem, jak sikovna to ale jsem, a zavrtela pri tom ocaskem. Diky tomu, ze rekl to o Zivotu, mi to zacalo davat smysl. Nas svet byl plny magie a zvlastnosti, tak proc by neslo tohle, ze? "A co kdyz u tech jezevcu moje maminka nebude? Znamena to, ze je teda nazivu? Nebo ze ji vzala ta Mrtvolka a Smrt ji zivot vratila?" vratila jsem se dotazem jeste ke sve mame, prece jen se mi to porad tak trochu motalo. To s moji mamou byl takovy jeden veliky nezodpovezeny otaznik.
Bylo prima znenit prostredi, tady se mi velice libilo. Pusobilo to tu na me uklidnujicim pozitivnim dojmem. "Tady je taky hezky, ze?" rekla jsem s pohledem uprenym na jednu z hrusni. Byla mensi jak ty ostatni. Nicmene nebyl cas tu ztracet cas, museli jsme najit Alkairana a moji mamu. Semhle se budeme moc vratit kdykoliv jindy.

>> Ronhersky potok

// VLA; Běh na dlouhou trať 11/15

<< Zrádcův remízek

“Taky to nechápu,“ souhlasila jsem. Pocitově se mi dost ulevilo, když jsme z toho místa odešli. S povzdechem jsem na Nageshe koukla, “vlastně se mi tam nikdy nelíbilo,“ pronesla jsem. Možná když jsem byla úplně maličká, ztracená, tak jsem nový domov ocenila, ale to jen do chvíle, co jsem nevstoupila dovnitř té tmavé mrtvé díry. Ta mi zůstane v paměti asi navždy.
Za to tahle louže, to bylo něco jiného. Byla taková roztomilá, obrostlá různými travinami, a navíc od ní vycházelo kvákání. “Hehe, žabičky,“ zachichotala jsem se a vesele k louži udělala čtyři velké hravé skoky, a když jsem byla u ní, dychtivě jsem sklonila hlavu a napila se. No, už jsem pila i chutnější vodu, ale dalo se to. “Dole na dně je bláto, z řeky voda chutná líp,“ oznámila jsem Nagimu, na louži se zazubila s úmyslem se rozloučit, a pak pelášila dál.
“Nojo, jezevců je ale všude bez tak velká spousta,“ podívala jsem se na něj. Bylo od Smrti prima, že se nám snažila v nedořešené otázce ohledně mojí maminky poradit, ale mohla nám toho říct víc. Ale za tuhle zachtivost by ti dala co proto! Nepokorná Nelluša! pokárala jsem samu sebe a u toho se na Nagiho usmála. Byla jsem samozřejmě ráda, že vyzvěděl alespoň něco. “Děkuju, že jsi se snažil, vážím si toho.“ Ta další část, kterou mi prozradil, ale byla hafo divná. Poslouchala jsem ho a chvíli mi trvalo, než jsem se k tomu vyjádřila. “No,“ začala jsem pomaloučku, “zní to jako dobře jo. Jako taková odměna za to, že jí celý život budeme sloužit, ale.. Opravdu je to možný? Myslela jsem, že když vlk jednou umře, prostě umře a nedá se s tím nic dělat.“

>> Hrušňový sad

// VLA; Běh na dlouhou trať 10/15

<< Velká houština

Přišli jsme až k Remízku, ze kterého mě už z dálky zamrazilo v zádech. Vlastně jsem nechápala, jak Rowena i s malými vlčaty mohla žít na tak hrozné místě. Jako malá jsem to tolik nevnímala, ale teď v dospělosti jsem si to uvědomovala hodně. “Otřesný místo,“ šeptla jsem, “jakoby tu vážně vládla paní Smrt.“ Vše bylo ponuré, pod rouškou přicházející noční tmy ještě více jak obvykle. Nebyly tu stopy života. Oklepala jsem se. “Jo, tady určitě nebyl nikdo už hodně dlouho,“ souhlasila jsem. Cítila jsem tu jen jeden slabý pach někoho, kdo se tudy jen mihnul. Kdo by se tu taky zdržoval, že. I my jsme šli co nejrychleji pryč. “Jsem ráda, že máme domov úplně jinde. Máme to hezky zařízené, takové veselé a plné života oproti tomuto místu,“ vychválila jsem opět náš Javorový les až do nebes, a přiblížila se více k Nagimu. To kdyby na mě tady náhodou něco vyskočilo z nějakého podivného křoví, tak abych na to nebyla sama.
Jinak co se týkalo mé mámy, znělo to zajímavě. Trochu zvláštně, ale určitě bych to místo ráda našla. “Vážně? Nikdy jsem neslyšela, že by se dalo setkat s mrtvými,“ pokrčila jsem ramínky, nicméně věděl jsem, že Smrt je velmi mocná a dovede způsobit nevídané věci. “A řekla ti, kam bych měla jít, když bych se s ní chtěla setkat?“

>> Louže

// VLA; Běh na dlouhou trať 9/15

<< Velká houština

Na moje vtípky odpověděl dost jednoduše, až jsem se lekla, že se naštval. Vyjukaně s vypoulenýma očima jsem ňufákem šťouchla do jeho krku. “Ty se zlobíš?“ s náklonem hlavy mírně do strany jsem pokračovala dál: “Já si jen dělala legraci!“ vyhrkla jsem na něj a jedním skokem se mu postavila do cesty, aby nemohl jít dál. Pak jsem se k němu jak velká voda zepředu nahrnula, abychom se spolu mohli přitulit. “Nikdo není lepší než ty a nikdo se ti nikdy nevyrovná,“ hlesla jsem o poznání tišším hlasem a natiskla se na něj.
Přitisklá k jeho voňavé měkké srsti jsem poslouchala jeho úvahy, kterým jsem pokýváním hlavou ze strany na stranu dala z části za pravdu, ale z části taky ne. “To je možná pravda, ale ty vlčátečka i s případnou partnerkou by klidně mohl mít u nás ve smečce. Víš jako… Taková další Javorová rodinka. Přijde mi to jako super plán, dokonce by si naše vlčátečka měla od mala s kým hrát. Pak by z nich byli nerozluční kamarádi,“ oddálila jsem se a s úsměvem mu koukla do očí, “tak jako z nás dvou. Nebo možná i tří, kdo ví, jak to bere on.“
Pokračovali jsme v cestě, doufala jsem, že mu moje gesto trošku rozehřálo srdíčko. Nicméně zmínil moji mámu, takže jsem přikývla hlavou a koukla na něj. “No vím, ano. Stalo se něco? Něco ses dozvěděl? Nebo jsi ji našel?“ v mém hlase byla nejspíš slyšet jakási naděje, nebo možná spíš chtíč, aby tomu bylo tak, jak jsem teď řekla. Přála jsem si, aby ji našel a dovedl mě k ní. Mohla by žít s námi. Dala bych jí za to všechno, jak se o mně starala, dobrý domov. Pohodlnou kožešinku, teplej a suchej úkryt v našem Javoru, hodně jídla…, líbilo by se mi se o ni starat. Cítila jsem v sobě potřebu vrátit jí, jak moc se snažila udržet mě naživu. Teď zpětně jsem chápala, jak těžké to muselo být, když byla na vše úplně sama jako tulačka. V zimě, bez jídla a vody.

>> Zrádcův remízek

// VLA; Běh na dlouhou trať 8/15

<< Medvědí jezírka

Šťastně jsem se ošila a zazubila jako malej ďáblík, přesně tohle jsem chtěla slyšet. Dělalo mi to dobře. “Já jsem ráda, žes žárlil!“ s nakrčeným ňufákem jsem na něj udělala xichtík, ale když jsem si v hlavě zpětně přehrála, co jsem řekla, opravila jsem se: “Teda jako tehdy mi to nedocházelo, ale teď zpětně se mi to líbí.“ Asi bylo jasný, že tehdy jsem byla nevinná duše, která něco takového nevnímala, ale radši jsem to uvedla na pravou míru i tak. Každopádně ten dotaz o tom, jestli jsem na oba koukala podobně, byl fakt roztomilý. Zavrtěla jsem hlavou. “Ne, myslím, že ne,“ udělala jsem odmlku, aby to vypadalo, že přemýšlím, ale ve skutečnosti jsem ho jen chtěla trochu napínat. A to slůvko „myslím“, jsem tak řekla schválně. Trochu jsem si s ním hrála, bavilo mě to. “Dělám si legraci,“ zasmála jsem se nakonec a pohodila na něj zvesela hlavou. “Byl to jen kamarád, navíc jsem z něj občas měla pocit, že je takovej divnej chvilkama. Býval jako malej protivnej, furt bručel, nic ho nebavilo a nezajímalo,“ shrnula jsem nakonec, jak jsem Alkairana brala, a na Nagiho se přívětivě usmála. “Ty jsi byl jiný. Lepší. Už tehdy, co mě Rowena postavila do toho ohnivého kruhu, jsi při mě stál a podporoval mě. Pamatuju si to.“
Pokrčila jsem ramínky, “no to snad ne. Chyběl by mi,“ jasně, sice jsem ho neviděla ve stejném světle jako Nageshe, ale vyrůstali jsme spolu. Stýskalo by se mi po něm. Vykreslovala jsem si, jak v Javorovém lesíku budeme bydlet všichni tři pohromadě. Jako za starých časů. Byla jsem sentimentální a nostalgická duše, chtěla jsem vše tak, jak jsem to měla odjakživa. Neměla jsem moc ráda změny.

>> Sekvojový les

// VLA; Běh na dlouhou trať 7/15

<< Mahtae - jih

“Vážně?“ mňoukla jsem tiše, zatímco jsem se uculovala jako tydýt. Potom jsem však hravě vyplázla špičku jazyka, kterou jsem zmáčkla zoubky, jako bych jimi jazyk držela, aby nevypadl z tlamky ven. “A žárlil jsi na Alkairana?“ zavrtěla jsem ocáskem a pocupitala na místě. Nevěděla jsem, jak mě to zrovna teď napadlo, ale asi se to hodilo k tématu.
Dostali jsme se k jezírkům, u kterých jsem poprvé objevila, že mám magii vody, a taky jsme si tu s Nagim poprvé vyznali naši lásku, která stále kvete jako velikánské keře plné voňavých růží. Koukla jsem na něj a čumáčkem ho šťouchla, “tady jsme si poprvé řekli, že spolu zůstaneme na věky věků,“ připomněla jsem mu s rozzářeným úsměvem, jako kdybych si myslela, že na to zapomněl, což jsem si ale samozřejmě nemyslela. “Jsem šťastná.“
“Tak trochu jsem čekala, že po cestě třeba narazíme na Alkairana, jenže tady nikde jaksi… Není,“ pokrčila jsem pak ramínky. Bylo to zvláštní, vážně jsem si myslela, že když projdeme několik území, narazíme na něj, ale on ne a ne se ukázat. Napadlo mě, jestli se třeba někam nezaběhl? “Měli bysme se podívat i tam, kde jsme tehdy žili. Třeba se tam někde bude schovávat,“ navrhla jsem pak. Směr jsem ale nechala na Nagim, protože jsem vůbec nevěděla, kterou cestou bychom se tam měli vydat.

>> Vělká houština

// VLA; Běh na dlouhou trať 6/15

<< Rozkvetlé louky

Když mi vyznal svoji lásku a přivinul se ke mně, málem jsem se roztekla blahem. “Já tebe úplně nejvíc na světě, ani si to neumíš představit. Jako malou mě vůbec nenapadlo, že bych tě mohla mít ráda nějak víc jak obyčejnýho kamaráda, ale pak, jak jsem se zatoulala, jsem nemyslela na nic jinýho než na tebe. Všechno jsem si uvědomila,“ zapáleně jsem brebentila, poté jsem do něj se žuchnutím zabořila hlavu, abych se mohla pomazlit. “Víš, bez tebe bych byla hrozně sama. Nevím, co bych dělala. Mám pocit, že tě potřebuju naprosto ke všemu v životě, protože jinak jsem úplně nejistá a mám strach,“ přiznala jsem se se sklopením uší k hlavě a tichým zachichotáním, jako bych se snad styděla. Ale nestyděla. Před ním ne. “A navíc,“ pokračovala jsem dál, “jsem ráda, že ti nevadí, že jsem jakože.. No slabší jak ty, hehe. Mě se líbí, že mě ochraňuješ, nemám pak strach,“ usmála jsem se na něj. Taky mohl být typ vlka, který k sobě chce obdobně silnou a dominantní vlčici, což jsem já rozhodně nebyla. Dominance mě minula víc jak kohokoliv jiného.
No, a tak jsem si spokojeně cupitala, celá zamilovaná a rozzářená, a měla jsem pocit, že svět je celej růžovej, úžasnej a pohodovej.

>> Medvědí jezírka