Gallirea - Příspěvky uživatele

// 60

<< Zrádcův remízek

“Není špatná?“ hlesla jsem užasle s nádechem lehké ironie v hlasu, nedalo mi to, musela jsem si rýpnout, protože ta jáma nebyla tak špatná – byla úplně hrozná! Zatímco nás Nagesh vedl hlouběji do temnoty, ve které se válelo plno kostí mrtvých nevinných tvorečků, kteří si dřív žili život tak, jako ho teď žijeme my, já se snažila všechny tyhle nepříjemné vjemy nějak zpracovat, ale čím víc jsem nad tím vším přemýšlela, tím spíš se mi chtělo silným pocitem beznaděje brečet. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, tiše posmrkla a nevěřícně na to všechno dál čuměla. Ty povalující se kosti, to bylo fakt něco, a navíc tu byl divnej pačmuch, nevypadalo to tu ani trošku přátelsky, spíš to vypadalo, že nás ta jáma každou chvilku sežere a zbude z nás taky jen hromádka kostí, já nechci bejt kostička.
Nakrčila jsem ňufák a čelo, když Nagi řekl, že nás tahle škaredá jámizna ochrání před větrem, a nevěřícně na jeho slova zavrtěla hlavou. Copak jemu to fakt stačilo? Žít v takový škaredý díře? Teď se mi zastesklo po mámě a její péči 2x tolik, tenhle domov se mi ani trochu nelíbil. S klukama to bylo fakt prima, měla jsem je ráda, jenže jsem doufala, že když se vrátíme z nějakýho výletu, bude na nás vždycky čekat nějakej úplně suprovej útulnej pelíšek, a tady žádný nebyl. Chtělo se mi chytit hysterák, jenže jsem z toho všeho byla tak vyšokovaná, že mi to vlastně ani nešlo. Jen srdíčko mi tlouklo jako o závod, a to aji kvůli tomu, že jsme právě ťapkali po točité římse, ze které se mi dělalo blbě od žaludku, nekoukej se dolů! “Mě se tady teda vůbec nelíbí, ani trochu!“ breptla jsem klukům krátký, avšak srdceryvný oznam, zatlačila slzičky a poslušně šlapala dál. Reakce Alkairana, který mi oznámil, že měl ve svých bývalých domovech podobné pelechy, mě vlastně ani nepřekvapila. On byl vždycky něco extra. “Takže já z vás měla ten nejlepší pelech a teď mám tohle, tuhlenctu hrůzu,“ zahuhňala jsem si pod vousy a nešťastně zabořila pohled na Alkairanův zadek, když jsme po té římse tak hezky ťapkali za sebou jako tři prasátka, abychom nesletěli dolů.
Konečně jsme dorazili na místo, teda asi, protože se Nagi uvelebil a povídal nám o kanci, kterého jsem na to konto pohledem vyhledala. Maso bylo okoralý, zmrzlý, vypadalo absolutně totálně nechutně a bez kapičky šťávy. “No to teda vadí,“ namítla jsem otráveně, když Kai broukl, že to nevadí. Jak mu to jako nemohlo vadit? Už mě štve, jak mu nic nevadí, je fakt mimo, se zakaboněným čelem jsem upírala pohled na zatvrdlého kance, který vypadal, že jeho maso už je dávno za zenitem, a najednou mi to vše secvaklo v hlavě, “to je to prasátko, který jsme ulovili ještě s Rowenou?“ s povytaženým obočím jsem se k mrtvolce vydala, abych si ji prohlédla zblízka. Packou jsem ji trochu prozkoumala, občas do ní vrtnula, a pak se vyčítavě koukla na Nagiho, “vždyť to už je hrozně dlouho, to maso bude určitě zkažený, fuj!“ Kecla jsem si zadkem vedle toho kance, nafoukla naštvaně tváře a chtěla tak zůstat, jenže za chvilinku jsem cítila, jak mi z toho všeho vzteku tečou slzy po tvářích, takže jsem sebou plácla na zem, zakryla si packama tvář a spustila táhlý bolavý nářek, který už nešel déle zadržet. Puberta se mnou cloumala jako divá.

// Loterie 3/5

“Cože?“ vykulila jsem na Nagiho překvapeně oči, protože jsem nemohla uvěřit svým uším. Fakt jako? To nemyslí vážně, ne? To si ze mě jen střílí! Jenže to tak nevypadalo... Tak já se těším po dlouhé cestě a zimě do teplíčka, na pelíšek a dobrý jídlo a nic z toho mýho těšení nakonec nebude? “To si děláš srandu,“ hlesla jsem skoro až nevěřícně, protože já se prostě té myšlenky nechtěla vzdát. Totiž co to jako mělo být za úkryt, když nebyl teplý, měkký ani útulný? “No to teda my s mámou jsme to měly vytuněný jako, to byste oba dva čuměli,“ prskla jsem naštvaně, zamračila se a tlapkou si kopla do sněhu. Potřebovala jsem ty emoce nějak ventilovat, přece jen jsem se vážně těšila... A čekala na mě jenom jakási studená jáma se zmrzlým divočákem? Jestli tam ten divočák vůbec bude.
Nicméně jsem je následovala, oba dva šli a já nechtěla zůstávat nikde sama, takže nebyla jiná možnost. Navíc mě to i tak trochu zajímalo, pořád jsem měla alespoň malou naději, že Nagesh jen přehání a nakonec to nebude tak hrozný, že to třeba bude i docela fajn. Na všem se dá najít něco hustýho a úžasnýho, určitě jo, snažila jsem se samu sebe ujistit, že to bude v pohodě. “A Kaii?“ doklusala jsem Alkairana, abych šla vedle něj, “ty jsi měl nějaký pelíšek, než jsi přišel sem? Nagi se tady narodil, ale ty jsi říkal, že jsi sem přišel, tak tam, kde jsi žil dřív, jsi měl pelíšek tak jak já?“ vyzvídala jsem, docela mě zajímala jeho minulost, jenže on se o ničem nikdy moc nerozpovídal, jakoby mi to snad nechtěl říct. Vždycky něco krátkýho žbleptl a tím to skončilo.

>> Jáma

// Loterie 2/5

<< řeka Mahtae (jih) - přes Sekvojový les

“Mm, no, mě to taky napadlo ji vybrat jako záchytný bod!“ pochlubila jsem se Nagimu a zároveň asi i Alkairanovi, aby si o mně snad nemysleli, že jsem tydýt na udávání směru nebo co. To já určitě uměla udávat směr během cestování, no fakt že jo, však když jsem cestovala kdysi s mamkou, mnohokrát jsem šla první v řadě!
Začínalo se pomalu, ale jistě stmívat, což se mi moc nelíbilo. Teda nevadilo mi cestovat v noci, to ne, ale teď byly všude obří hromady sněhu, do kterých mi zapadaly packy, a tím pádem se mi špatně chodilo! A ještě ke všemu byla strašně velká zima. “Je hodně veliká zima, že?“ zadrkotala jsem zoubky a oklepala se, “ale před pár dny ještě taková zima nebyla, to se ochladilo takhle jako z ničeho nic, že jo?!“ podívala jsem se na Nageshe, který ťapkal pořád vedle mě jako můj osobní ochránce, a pak se ohlédla na Alkiho, který se stále plahočil za námi jako můj ocas. No, jeden potřebuje nejen ochránce, ale i ocas, že, svému super vtípku jsem se zakřenila, ale protože se pro mě stávalo cestování ve sněhu čím dál tím náročnější, tak mi na tváři ten úsměv moc dlouho nevydržel.
Byla jsem docela ráda, když jsme konečně opustili okolí řeky, od které jsem měla dojem, že stoupala zima ještě tak sto krát větší, jak normálně. Musela jsem si oddechnout, znamenalo to totiž nejen to, že mi bude možná drobet tepleji, ale především to, že se vážně blížíme domů. Bylo fajn mít domov, moc jsem se těšila! “Mám hlad! A až přijdeme dom, určitě se natáhnu v teplé noře a dáchnu si,“ spokojeně jsem si vykreslovala, co udělám, jak dojdu domů, ale popravdě jsem ještě náš pelíšek, ve kterém bych mohla přespat, neviděla. “Kluci,“ povytáhla jsem na ně obočí, “zavedete mě pak k pelíšku? Jak vypadá? Ještě jsem ho nestihla vidět... Je útulný? Čistý... A... A jsou tam měkký kožešinky? My měli s mámou kdysi docela hezký pelíšek, ale to jsem byla ještě hodně malá,“ zazubila jsem se při vzpomínce na mámu, která se ke mně každou noc tulila, aby mě zahřála. Stýskalo se mi po ní.

Potom, co jsme překonali les, který mi připomínal ten, kterým jsme procházeli, když jsme šli na výlet, jsme naštěstí už měli naši smečku v dohlednu, takže jsem byla fakt děsně ráda, že jsme to zvládli ještě před nocí... A tak celkově, že jsme to prostě zvládli. "Juhů!" zajásala jsem a rozběhla se radostným cvalem domů, přičemž jsem zahlásila: "Jsme tady!!"

// Loterie 3/5

<< VVJ (přes severní část řeky)

Jak je starostlivý, blaženě jsem na něm nechávala přilepený pohled po celou cestu podél řeky. Ťapkala jsem víc za ním než vedle něj, líbil se mi totiž jeho klidný houpavý pohyb při chůzi, byl takový... Frajerský. Občas jsem se ohlédla na Alkairana, jenže ten byl furt takový jakýsi nafučený a tichý, nudný. Ale Nagi, Nagi to byl přesně můj typ! Ten barevný kožich, a jak voněl, mmm! Chtivě jsem nasála jeho vůni a s menším poskočením si jsem ho doběhla tak, abych teda alespoň teď šla přímo po jeho boku. “Kaii, dělej, ať se neztratíš!“ houkla jsem na něj s krátkým ohlédnutím se, přece jen v tomhle počasí by mohl někde lehce zapadnout – sněhu bylo všude hodně a počasí nebylo zrovna to nejpříznivější, nejspíš takové nebylo ani tehdy, co jsem ťapala světem s mámou. Asi jsem podvědomě chtěla šlapat kolem řeky vedle sebe ve třech, abysme se neztratili a abysme o sobě vzájemně věděli. Na oba dva jsem se spokojeně usmála, bylo prima mít přátele!
Od řeky šlo snad ještě větší chladno než bylo na pláni nebo v lese, musela jsem se zatřást. Navíc už jsem měla hlad, docela jsem se těšila domů. "Bude tam teta Rowena?" koukla jsem zvědavě na kluky a zastříhala ušima. Dlouho jsem ji neviděla, jak se asi má? Bezděky jsem koukla na řeku, ale pak už jsem si hleděla jen cesty před námi. Nebyl čas ztrácet čas! Den se krátil, zima nás sužovala víc a víc a domů to ještě bylo bez tak pořádný kus.

>> Zrádcův remízek (přes Sekvojový les)

// Loterie 4/5

Byla jsem fakt pyšná, jaké dílo se mi podařilo, teda nám, vytvořit. Ta dlouhá nudle ze sněhu byla teď fakt pevná, spokojeně jsem se na oba kluky zazubila a ocasem pak ještě hádě očistila od napadaných vloček. “Tak,“ přikývla jsem spokojeně. Dílo budiž dokonáno.
A najednou, když jsem se přestala hýbat a soustředit na nějakou aktivitu, jsem i já pocítila na svém těle výrazný chlad. Oklepala jsem se, rozhlédla kolem sebe a tiše kníkla, “jo!“ S ušima přitisklýma u hlavy jsem pak zkoušela vyzkoumat, kterým směrem se vlastně domov nachází? “Možná bysme se mohli vrátit, už jsme tam dlouho nebyli,“ pokývala jsem hlavou, navíc mi kručelo v břiše, “a mám taky hlad!“ Koukla jsem na Alkyho, který si na hlad postěžoval jako první, a pak na Nageshe, kterého jsem brala jako takového našeho smečkového vůdce. Byl totiž nejstatečnější a nejšikovnější, musel nás vést!
Sice nefoukal vítr, ale kosa byla fakt pořádná. Čím dál tím víc mi zalézala pod kožich, nebylo to moc příjemný, teď bych ocenila nějaký oheň na zahřátí. Všimla jsem si, že jezero vedle nás zamrzlo o dost víc než předtím, takže určitě přituhlo, “teď by se led určitě nezlomil,“ podotkla jsem a pak následovala kluky směrem, který udali. Teda spíš Nagesh, on totiž Alky byl trochu víc jak já než jako Nagi. Sama pro sebe jsem se pousmála, jsme si víc podobní, než si myslí! Bylo super mít kamarády!

>> řeka Mahtae (jih) - podél toku severní části

// Loterie 2/5

Natočila jsem hlavu na Nagiho, byl to takový frajer! A ještě ke všemu hezký frajer, líbil se mi čím dál tím víc. “Nojo, nepanikařit, nepanikařit... To já bych určitě panikařila,“ zvedla jsem se, docupitala blíže k němu a jemně se o něj otřela bokem. “Zachránil bys mě, že jo?!“ byla jsem si ale skoro na 100% jistá, že by mě Nagi nenechal utopit se, už jen z toho důvodu, že jsem přece členem kultu Smrti tak, jako on. Nesměl by mě nechat utopit.
Když jsem Nageshe přizvala, opravdu přišel a začal si naše díla, tedy mé a Kaiovo, prohlížet. Dychtivě jsem na něj hleděla, byla jsem docela soutěživá, chtěla jsem vyhrát! Seděla jsem tedy vedle svého umění, vrtěla ocasem a netrpělivě čekala, co Nagi řekne – a když to řekl, nadšeně jsem vypískla. “Juhů!“ vyskočila jsem na nožky a jako divoká střela se k Nagimu přitulila. Sice pak dodal, že toho svýho haďáka nemám tak pevnýho jako Kai, což bylo trochu mrzuté, nicméně mi nabídl pomoc a já ji samozřejmě bez jediného zaváhání ihned přijala. Přece jenom zpevňovat něco společně s Nageshem, to bylo skoro jako z pohádky! Odklusala jsem tedy na druhou stranu hada, přímo naproti Nagimu, přičemž jsem ho chvíli pozorovala, jak zkušeně packami tu dlouhou žoužalu opravuje. Musela jsem sama v sobě uznat, že je to nadmíru přitažlivé, když je vlk pořádný samec a ví, co a jak. A Nagi rozhodně věděl. S uculením jsem se koukla rychle na Kaie, který mi zrovna gratuloval, a pohledem mu nabídla, jestli se chce přidat, ale pak už jsem na nic nečekala a i já se chopila uplácávání. Plácala jsem ale jen tak zlehka, popravdě, víc mě lákalo pozorovat Nagiho. Byl tak zručný, tak šikovný! Navíc hezky voněl. Když jsem se na něj delší dobu dívala a třeba se omylem obličejem přiblížila k tomu jeho, srdíčko se mi divoce rozbušilo a tvářičky mi bez tak začaly pod chlupama červenat... Ale ty pocity mi byly příjemný, i když jsem úplně tak nevěděla, o co jde.

A pak, když jsme to s Nagim společně doplácali, jsem se na dílo pyšně podívala. Z trochu větší dálky, samozřejmě, abych mohla posoudit jeho kvalitu. “Daleko lepší,“ zkonstatovala jsem spokojeně a přiběhla k Alkairanovi. Jo, byla jsem fakt akční, furt jsem někam běhala. “Jak se ti to líbí teď? Je to lepší, že jo?“ zavrtěla jsem ocáskem. Asi jsem potřebovala slyšet jeho souhlas, jeho pochvalu mé a taky Nagiho práce.

VAK; Úkol č. 18 - Uplácej sněžného hada

Nagi naštěstí vypadal dobře, ještě jsem ho raději jednou obešla dokolečka napravo a jednou zase nalevo, abych se vážně přesvědčila, že je ok. Přece jen, jsme oba dva z Kultu Smrti, ne? Musíme na sebe vzájemně dávat pozor, nebo aspoň takhle to tvrdila teta Rowena. Co asi dělá? Je doma? Docela se na ni těším, zavrtěla jsem ocáskem a zlehka se pousmála na kluky, i když ten úsměv patřil právě spíš tetě Roweně. Ujala se mě, když jsem byla maličká, přijala mě do rodiny a já jí za to byla opravdu moc vděčná.
Zastříhala jsem oušky, za svými zády jsem zaslechla nějaké podivné zvuky. Když jsem se otočila, abych zjistila, o co jde, naskytl se mi vlastně celkem vtipný pohled. Kai hopsal kolem jakéhosi čehosi, co uplácal ze sněhu. Naklonila jsem hlavičku do strany, bylo to dlouhé, docela tlusté a... Nijaké. Ale vypadalo to zábavně. “Co je to?“ přišla jsem ke Kaiovi blíž a tu jeho velectěnou sněhovou stavbu si ještě jednou prohlédla. “To chci taky zkusit! Tak počkej, až to dostavím do stejné délky a pak si dáme závod, kdo postaví delšího!“ očka mi nadšeně zajiskřila, vymyslela jsem vážně bezva hru!
S hlasitým vzdechem jsem si prohlédla hromadu sněhu kolem sebe a zapřemýšlela, které místečko by se ke stavbě takové super dlouhé věci vlastně nejlépe hodilo, ale nakonec jsem prostě odskočila o pár metrů dál od Kaie a hned jsem na to vlítla! A to pořádně. Soustředěně jsem předníma packama nahrabala pod zadní nohy pořádnou kupu sněhu, kterou jsem posléze začala hezky rozprostírat a uplácávat do stejného podlouhlého tvaru, jako stavěl Alkairan. Občas jsem to zkontrolovala, jestli to vypadá podobně, ale vlastně na tom nebylo nic moc těžkýho. Během posuzování jsem si párkrát otřela nudli u nosu, pozůstatek od rýmy, která se mi už díky bohu vyléčila, ale většinu času jsem poctivě věnovala své důležité velikananánské stavbě. Teda zatím ještě nebyla ta velikananánská, jak jsem si ji představovala, ale už aspoň byla dostavěná do stejné délky, jako byl výtvor Alkairana. “Mám to! Tak stavěj, stavěj!!“ štěkla jsem po něm akčně, a aniž bych mu dala chvilku na vzpamatování se, honem jsem patlala pacinkama sníh dál. Nahrabala, uplácala, nahrabala, uplácala, byla to docela bžunda.
Až když už jsem byla z celého toho sněhového stavění úplně vyfluslá, hlasitě jsem vzdechla tak, aby to slyšel i Kai, a zavrtěla rázně hlavou. “Končím! Už nemůžu,“ koukla jsem na Nagiho. “Nagi, kterej had se ti víc líbí? Můj nebo Alkairanův?“ zavrtěla jsem na svého barevného přítele ocáskem, doufajíc, že si vybere moji stavbu. Zároveň jsem loupla lišáckým očkem i po Kaiovi, vymyslel vážně dobrou hru, to jsem mu musela nechat.

VAK; Úkol č. 3 - Jdi bruslit

<< řeka Mahtae (sever)

“Klouzat?“ zopakovala jsem překvapeně a hleděla na Nagiho, který už skotačil na zamrzlém jezeře a na Kaie, který na jezero opatrně vstupoval. Tuhle věc, to klouzání, jsem zatím nikdy nedělala. Ve sněhu jsem už hrála od dětství hodně her a zažila hodně blbnutí, ale zrovna klouzání mi nějak uniklo. “Tak jo!“ zavrtěla jsem ocasem a vesele si na to dupla packou. Nové dobrodružství, nová zábava!
Opatrně jsem vsunula packu na led, zkusila, jestli se pode mnou nepropadne, neb mi tak prostě radil pud sebezáchovy, a pak se na led, ač trochu ostýchavě, postavila. “Hehe,“ pousmála jsem se, když jsem viděla kluky, jak skotačí. Byla jsem z toho trochu rozklepaná, připadalo mi divné, že se mi rozjíždí packy do stran, ale vynasnažila jsem se udělat krok vpřed. Packy se mi však rozjely a já se na ledě rozplácla, naštěstí to ale nebolelo, takže jsem se co nejdřív zas vyškrábala na packy, aby mě kluci neviděli a já se nemusela stydět, že jim to celkem jde a mě ne. “Klucííí,“ zapištěla jsem vesele a snažila se napodobit Nagiho. Přikrčila jsem se, odrazila se zadníma nožkama, a ač jsem se kymácela ze strany na stranu, kousek jsem přece jen dojela. “Vžuuuum!!“ zasmála jsem se, vlastně to bylo vážně celkem prima, tohle to klouzání. “Jedu za váma,“ po tomto lehkém upozorněníčku jsem se odrazila pravou zadní packou, pak levou a pak zase pravou, takže jsem poměrně nabrala nějakou tu rychlost. Rovnováha už se mi držela o něco lépe, přišla jsem na to, že se jen stačí více přikrčit a zatnout pořádně svaly. Vážně mě to bavilo, byla jsem z toho nadšená. Klouzala jsem se sem a tam, sem a tam a to hned několikrát. Držela jsem se v blízkosti Nagiho i Kaie, ale občas jsem se o trošinku vzdálila. Jen maličkato.
Když jsem se pak rozvzpomněla a uvědomila si, že jsem se vzdálila o trochu víc, než jsem chtěla, všimla jsem si, že Nagi je kdesi veprostřed celého jezera. “N-Nagi!“ štěkla jsem, přiklouzala na ledě blíž ke Kaiovi a napjatě Nagiho sledovala. Led se s ním utrhnul, přesně jak jsem se původně obávala, když jsem na led vstupovala, a začal s ním na vodě normálně plavat. V tichosti a se zatajeným dechem jsem celou tu věc pozorovala, ale Nagesh se naštěstí dostal ke břehu a vyhrabal se na něj, takže jsem odklouzala honem rychle za ním a vyděšeně na něj pak poulila oči. “Jsi v pohodě?!“ celého jsem ho prohlédla. “Jak se to stalo?!!“ otázka to sice byla asi hloupá, ale první, která ze mě spontánně vylítla.

VAK; Úkol č. 4 - Obdivuj krásu zimy

<< Velká houština (přes Mahtae - jih)

Zastříhala jsem oušky a zvědavě na Nagiho koukla, když začal vyprávět o svých bratrech. Uvědomila jsem si, že o něm vlastně nic moc nevím, což mě najednou trochu zamrzelo. Zpomalila jsem, abych se k nim oběma přidala, a zatímco jsem ho poslouchala a snažila se pochopit jejich rodinné vztahy a zapamatovat si všechna jména, očkama jsem sledovala tu malebnou zimu rozprostírající se všude kolem nás. Zima byla prima, líbila se mi. Stromy zapadané sněhem byly jako z pohádek, které mi vyprávěla máma, když jsem byla maličká. Navíc jsem se narodila v zimě, moc dobře jsem si pamatovala, že všude kolem mě bylo ještě dlouhou dobu poté, co jsem poprvé vystrčila čumák z nory, bílo. Tehdy byla zima a málo zvířat, které bychom s mámou mohly sníst, někdy jsem mívala fakt hlad, ale i tak se mi ten sníh líbil. Jestlipak se v tu dobu líbil i mámě, nikdy jsem se jí na to nezeptala, a teď už jsem nemohla. Pořád jsem však uvnitř sebe doufala, že se někdy vrátí. No, a nic se na mé zakoukanosti do sněhu nezměnilo ani letos, co jsem ho viděla podruhé v životě. Jemně jsem se pousmála, myslí jsem pomaličku odplouvala někam pryč.
Sluníčko, které se konečně po delší době probralo ze spánku a zasvítilo nám na cestu, sníh krásně ozářilo a ten se leskl jako kapky ranní rosy na lístečkách a trávě. Pozastavila jsem se, abych se tím vším před sebou mohla náležitě pokochat. Čumáčkem jsem sníh opatrně nabrala, pak ho olízla a znovu to zopakovala, ráda jsem sníh jedla, nějakým způsobem mi chutnal, i když vlastně byl absolutně bez chuti. Byla to jen zmrzlá voda, to jsem věděla.
S blaženým úsměvem jsem dál pozorovala zasněženou přírodu, kdybych tu byla sama, jistojistě bych tu strávila ještě hodně dlouho, ale byla jsem tu s klukama a naštěstí, díky paní Smrti!, jsem si včas uvědomila, že jsem osaměla a že bych je měla co nejrychleji dohnat, abych se úplně neztratila. Sama bych tady, v neznámém prostředí a v zimě, určitě nepřežila. “Kluci!“ štěkla jsem a rozběhla se tak rychle, až se za mnou sníh zaprášil.
Naštěstí jsem je ale zanedlouho dohnala, nešli zřejmě tak rychle. Úlevně jsem si oddechla a zpomalila na takové tempo, abych šla přímo vedle nich. Potutelně jsem se uculila, oklepala se a vážně byla ráda, že jsem tam nezůstala úplně sama. “Jo, něco podnikneme, rozhodně!“ pokývala jsem souhlasně hlavou, naštěstí jsem se k nim připletla zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že chce podniknout něco, co je spojené se zimou, takže jsem se snažila vypadat, že jsem tu byla celou dobu a že naprosto přesně vím, o čem spolu mluvili.

>> VVJ

Dostala jsem od Nagiho dáreček, celkem mě tím rozrušil. “To je pro mě?!“ pískla jsem překvapeně, byl to totiž můj úplně první dáreček v životě. Ještě nikdy jsem od nikoho nic nedostala, když nepočítám překvápko v podobě úlovku od mojí mámy. V bříšku jsem ucítila poletující motýlky, přičemž mě zalil takový zajímavý teploučký pocit, přestože venku byla zima taková, že mi od pusinky šla bílá pára. Úplně jako tehdy, když jsem byla malinká a s mámou jsme cestovaly od úkrytu k úkrytu a hledaly jídlo. Koutky tlamičky se mi postupně začínaly zvedat do úsměvu, až jsem se culila od ucha k uchu, “děkuju!!“ Udělal mi vážně velkou radost, rozhodla jsem se, že ten kamínek si někde doma zahrabu a budu ho tam mít na památku úplně navždycky. Nikdy ho nikomu nedám! Spokojeně jsem si ho zvedla ze země a držíc ho v tlamičce jsem cupitala dál směrem, který ti dva udali. Nevadilo mi, že se pořád vzdalujeme od domů, byla jsem ráda, že jsme všichni spolu a ještě ke všemu na takovém velkém výletě.
Přidala jsem se k nim zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že má dva bratry. “Fakt?“ teď jsem nějak nevěděla, jak si dohromady poskládat šutřík a zároveň i jazyk v puse tak, aby mi šlo mluvit (hlavně teda říct víc jak jedno slovo), takže jsem ho nakonec položila na zem a rychle ze sebe vychrlila: “Jak se jmenujou?“ pak si kámen zase zvedla a přidala se k nim. Naštěstí šli pomalu, takže se nestihli nijak zvlášť vzdálit. Asi je nás v tom kultu hodně, když Nagi má dva bráchy. Ale teta Rowka o nich mluvila, jenže říkala těch jmen víc… Já si je všechny nepamatuju, na půl ucha jsem poslouchala jejich rozhovor a mezitím se snažila vzpomenout si na ta jména, která tetka tehdá říkala, když nás přijímala do kultu, ale fakt jsem nevěděla. Tiše jsem si povzdechla a svoji plnou pozornost pak převedla na ně.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Dlouho mi však snaha vnímat jenom je a jejich rozhovor nevydržela, protože ze zatažené tmavé oblohy se z ničeho nic spustily bílé sněhové vločky, které ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na dětství strávené s mámou. Zasněně jsem pozorovala, jak se pomalu snášejí až na zem, kde se následně uchytí na spící travičce. Věděla jsem a pamatovala si, že jakmile se jich tam nachytá víc, vytvoří krásnou bílou sněhovou pokrývku, která sice bude studit na packách, ale bude s ní sranda a budou na ní zůstávat moje stopy, což mě bavilo pozorovat. Měla jsem ráda zimu, sníh se mi líbil, dala se v něm dělat spousta blbostí a na pohled byl prostě krásný. Moje druhá zima, mrzelo mě, že ji nemůžu strávit s mamkou. Na moment jsem se posmutněle pozastavila, zahleděla se na své packy a opatrně položila kamínek na zem. Zajímalo mě, jestli se mamka někdy vrátí, jak mi tehdá slíbila? Hlavičku jsem neznatelně pozvedla vzhůru a očkama se snažila zaostřit jednu padající vločku za druhou, až dokud mi jedna z nich nepřistála na čenichu. Zasmála jsem se, olízla ji a nakonec vytrčila jazour z tlamky ven, abych jich pochytala co nejvíc. Byly příjemně chladivé, celkem mi chutnaly a navíc mě to prostě bavilo! Tak jsem tam tak postávala, vyplazovala jazyk a občas po nějaké vločce chňapla zubama do vzduchu. Taky se mi párkrát podařilo panáčkovat, držela jsem se na zadních packách fakt dobře! Byla jsem tím tajtrlíkováním a chytáním vloček tak zaujatá, že jsem si málem nevšimla v dálce ztrácejících se kluků. Naštěstí ale měli barevný kožichy, takže když jsem si to konečně uvědomila a ze své nezbedné hry se probrala, lapla jsem dárek od Nagiho a běžela za nimi. Já bych se v tom sněhu určo ztratila, mě by neviděli, protože mám světlej kožíšek. Až napadne sněhu hodně, budu se v něm moct ukrývat. S Nagim pak můžeme hrát třeba na schovku, fakt jsem se na zimní radovánky moc těšila. Ale na co taky ne, že?

>> řeka Mahtae - sever (přes jižní část)

<< Sekvojový les

Rozhodla jsem se dál svoji nemoc s Kaiem neřešit a hrát uraženou, protože mi řekl, ať se ho neptám. Našpulila jsem na něj rty, hodila škaredý obličejík a hlavu pak s tichým “pch“ odvrátila, abych mu dala najevo, že jsem naštvaná, i když jsem vlastně úplně doopravdy až tak moc nebyla. V hlavě mi ale samozřejmě zůstala ležet ta jeho věta „třeba nepřejde nikdy“. Tím jako myslel, že budu mít navždycky rýmu? Otřela jsem si frfák a neznatelně nad tím zavrtěla hlavou, už jsem odmítala tohle mít dýl jak jeden jedinej den! Jeden den ještě snesu, ale víc už fakt ne! Jenže jak bych se toho měla zbavit? Kdo mě vyléčí? Štvalo mě, že neznám odpovědi. Mohla jsem jen doufat, že se ta divná nemoc prostě sama ztratí.
Byla jsem ale ráda, že je tu Nagi se mnou. Teda respektive s námi. Po očku jsem se koukla na Kaie, ten moc nadšeně nevypadal, ale vlastně on nikdy nevypadal nadšeně, spíš vypadal, jakoby ho pořád bolelo břicho. “Alkairan?“ zopakovala jsem překvapeně a s povytaženým obočím zatěkala očima z Kaie na Nagiho a obráceně. Nikdy mě nenapadlo, že by se mohl jmenovat jinak jak Kai. Takže vlastně jeho jméno je fakt pořádně dlouhý! Hustý! nadšeně jsem popoběhla na druhou stranu od Nagiho ke Kaiovi a chvíli ťapala po jeho boku. Stejně je to děsný, jakej seš tajemník!! Furt mi nic neříkáš! Chtěla jsem vědět o všech všechno! “Kaiiiiii,“ zapěla jsem co nejroztomilejším hláskem a dloubla do něj hlavičkou, “proč jsi mi neřekl, že se celým jménem jmenuješ Al-kai-ran?“ při vyslovení jednotlivých slabik jsem pohybovala hlavou hezky v rytmu vpravo a vlevo. “Tvoje celý jméno zní docela hustě!“ s radostným zazubením jsem se podívala na Nagiho po Alkairanově pravici, poskočila si z tlapky na tlapky a pak Kaie oběhla zpátky za Nagim. Chtěla jsem jít vedle něj. Trošku jsem se natiskla svým bokem na ten jeho, bavilo mě se ho dotýkat. Hezky hřál a já měla prostě dobrý pocit, když jsem byla s ním. Možná proto, že jsme společně prošli tím přijímacím rituálem do kultu Smrti! Byli jsme propojení, nejlepší kámoši navždycky. Otřela jsem o jeho silný vlčí krk mazlivě hlavu i uši a spokojeně si u toho povzdechla. Konečně jsem se necítila sama. Nechtěná, bez přátel a bez mámy. Měla jsem jeho! “Nevím! Jen se tak procházíme!“ zahlásila jsem vesele, odskočila od Nagiho o kousek dál a cupitala vpřed. Spokojená, s dobrou náladou…

Zkroušeně jsem si kecla zadkem na zem a u toho posmrkla. Lepivej fujtajbl neustále tekoucí z mého princeznovského čumáčku mě nenechával klidnou, nervózně jsem si čenich protřel packou a tu pak otřela do trávy. “A kdy ta nemoc přejde?“ doufala jsem, že Kai bude znát odpověď. Byl to totiž trochu takový chodící intelektuál, věděl úplně všechno! Určitě si poradí i s tou mojí nemocí. “A co mám dělat, abych se jí co nejdřív zbavila? Tys už někdy nemocnej byl? A jak nemoc vypadá? Je to nějaká breberka, co na tebe skočí ze stromu a pak ti vleze do čumáku a tam dělá neplechu?“ nedokázala jsem si to představit. O nemocech jsem nic nevěděla, nikdy jsem se s nimi (až do teď) nesetkala, a neměla jsem tu mámu, která by mi to vysvětlila. Tiše jsem si povzdechla, vrátí se ještě někdy? Nebo… Nebo mě nechala samotnou schválně? To by snad neudělala, ne? Nebo..? zavrtěla jsem prudce hlavou, abych tyhle nepěkné myšlenky zahnala, ale dopomohla jsem si jen k tomu, že mě z toho rozbolela hlava a já upadla na zem. Našpulila jsem nešťastně tlamku, snažíc se zadržet pláč, který mi právě teď svíral hrdlo. Máma je hodná, nikdy by mě nikde schválně nenechala. A nemoc je breberka, určitě! Máma by mi to taky potvrdila, že je nemoc breberka. Taková ta malá, co leze po kožichu, kterou mi kdysi namalovala drápkem do hlíny. Tak to je! Pomalu jsem se vyhrabala na packy, stále jsem však nechávala hlavu skloněnou k zemi, aby nešly vidět mé oči. Byla jsem naštvaná a rozladěná.
Naštěstí tu se mnou ale byl Kai a já tak nemohla zcela propadnout depresivní náladě, která se mě držela jako klíště. Podívala jsem se na něj, tlapkou si protřela jak oči, tak znovu i čumák a hlasitě si povzdechla. “Zima je zábavná, když má jeden domov. No a ten my dva naštěstí máme,“ letmo jsem se usmála. Má mamka domov taky? Žije někde? Není sama v lese, že ne? ten stesk byl hrozný padouch, myslela jsem, že už mě opustil, ale on ne! Pořád se mnou byl a ne a ne odejít. Každopádně Kai měl asi pravdu v tom, že nemůžeme hledat někoho, o kom nic nevíme. Pokrčila jsem proto rameny a s jemným zavrtěním hlavou jsem to vzdala, “nevím. Nebudeme ji teda hledat.“ Jindy bych si určitě urputně stála za svým a chtěla ho přesvědčit o své pravdě, ale teď jsem na to neměla náladu. “Asi mám zase hlad. A taky si připadám unavená,“ postěžovala jsem si, nicméně jsem se připojila k němu a pomalu se rozešla směrem, který on udal. Chtěla jsem s ním jít ven, užít si dobrodružství, ale zároveň my ty myšlenky na mamku úplně vzaly náladu. Z ničeho nic, jen tak. Bylo to fakt na nic!

Z toho všeho mě ale úplně vyvedl z míry Nagi, jehož hlas se rozezněl celým lesem. Zastříhala jsem ušima, srdce mi kdo ví proč zaplesalo radostí a ocásek se samovolně rozvrtěl. “Nagi!“ štěkla jsem mu naproti a dychtivě ho vyhlížela.
A pak se objevil… “Nagi!“ zavrněla jsem a přátelsky se k němu přitulila, když se vecpal mezi mě a Kaie. Nepřipadalo mi to divné, já bych určitě udělala totéž, protože jsem byla hodně kontaktní, nad jeho úmysly mě nenapadlo přemýšlet. Prostě jsem to brala tak, že chtěl být se mnou. “Eeeeh Nagi Nagi,“ zahalekala jsem, když můj pohled padl na překvapeného Kaie. Možná se společně ještě neznali? “Tohle je Kai! A tohle je Nagi! Můžete si na přivítanou potřást packou!“ zazubila jsem se, vesele hopsla přímo před ně, otočila se k nim čelem a zírala na ně. Moje špatná nálada byla pryč, líbilo se mi, že jsme tu všichni tři a budeme něco podnikat společně. Bezva! můj ocásek se pořád vrtěl, nechtěl přestat. Z Nagiho pokynutí jsem samozřejmě pochopila, že se chce vrátit, ale já nechtěla. “Nene, domů ne, Nagi! Jdeme s Kaiem ven, pojď s námi, půjdeme všichni tři,“ byla jsem v sedmém nebi, blažené pocity mi proudily tělem sem a tam, nahoru a dolů. “Bude to sranda,“ ujistila jsem je oba a zadívala se nejdříve na Kaie a pak na Nagiho. Snad to Kaiovi nebude vadit. “A Nagi, kde jsi byl? Taky jsem tě hledala, ale ty jsi najednou… Zmizel,“ pokrčila jsem rameny, ale nechtěla jsem se v tom patlat, byla jsem ráda, že je tady konečně zas se mnou. A já zrovna teď chtěla být s oběma zaráz, protože víc zábavy si užiju se dvěma, nežli s jedním. Navíc Kai byl suchar, Nagi rytíř v lesklé zbroji! "Pojďme!" máchla jsem packou do vzduchu a vesele se rozťapkala.

>> Velká houština

<< Zrádcův remízek (přes Roh hojnosti)

Zahihňala jsem se, i když vlastně to, že jsem ho nahodila soplíkama, vtipný normálně nebylo, ale… Mě to prostě pobavilo. “Promiň!“ vyhrkla jsem znovu, s úsměvem na tváři, a tlapkou si protřela čumák. Už jsem dál tu nemoc neřešila, ale stejně jsem to moc nechápala. Kde jsem tu nemoc vzala? Jak nebo odkud na mě skočila? A proč se nemocnej teda necítí i on, když jsme tady spolu? Já mám sopel a on nic. Bylo to divný.
Všudypřítomný chlad jasně značil, že přichází zima a léto se s námi nadobro loučí. Mrzelo mě to, protože teplé sluníčko bylo vážně fajn oproti ledovýmu sněhu, ale zas ve sněhu se dala užít spousta bžundy. Jenže v létě se zase dalo skotačit ve vodě no, asi všechno mělo něco do sebe. “Zimu si pamatuju, narodila jsem se v zimě. Kdy ses narodil ty? Taky v zimě? Nebo… Nebo v létě?“ s povytaženým obočím jsem ho sledovala, přece jen jsem toho o něm moc nevěděla a všecko mě zajímalo! “Néé, to nevím,“ sdělila jsem mu s úsměvem na tváři a zavrtěla na něj ocasem. “Můžeme to přece společně zjistit, ne?“ nevadilo mi, že nevím, kde paní Smrt bydlí. Důležitější bylo, že vím, kde bydlím já, ne? Když budeme hledat po světě a zkoumat, třeba narazíme na někoho, kdo tu vlčici zná a poradí nám, kde ji najít a nebo třeba dokonce narazíme přímo na ni!
“Juhů!“ vypískla jsem s veselým nadskočením nad zem a rozcupitala se pomaličku polehoučku za ním. Byla jsem ráda, že se konečně odnudnil a společně něco podniknem. “Kouzlit neumím, ale teta Rowena to umí a mě to přišlo prostě bájo. Nic moc o kouzlení nevím, ale to bych se všecko naučila, Kai. Nic není přece hned, že jo!“ zatímco jsem si trochu zarozumovala, mávla jsem nad tím packou. Nevadilo mi, že o kouzlení nic nevím, připadalo mi prostě fascinující a boží, to mi úplně stačilo k tomu, chtít být slavnou vlčí kouzelnicí.
A tak jsme společně tlapkali, bok po boku, ani jsme nevěděli kam, ale mě se to každopádně hrozně líbilo. Moje první výprava!! Byla jsem nadšená, šťastná. Dokonce se mi nepodařilo zastavit usmívající se tlamku a vrtící ocas! “Je ráno,“ čumákem jsem ukázala na ranní oblohu rozprostírající se nad námi, a pak jsem dodala: “To máme celý den na to, být společně venku! Prima, co?!“ zazubila jsem se a rozběhla se hravě někam dopředu. Připadalo mi bezvadný, že si můžeme dělat cokoliv chceme, “pojďme!“ Ranní rosa už mi za tu chvilku, co jsme proběhli louku až k lesu, pěkně zamokřila packy... Ale koho to zajímalo? Dospělí přece mokrý tlapky mívají často, ne? Být dospělej je vážně totálně super! Zpomalila jsem, až co jsme s Kaiem dorazili k lesu, a to hlavně proto, že mě zaujaly ty mega vysoký stromy. Ještě jsem takový nikdy neviděla, vždycky jsem viděla jen obyčejný stromy, ale tyhlencty byly jiný. "Vidíš taky ty obrovský stromy?!" zatímco jsem užasle čuměla na jejich špičky, na které jsem mimochodem málem nedohlédla, bezděky jsem tlapkala přímo mezi ně a čumák si pak narazila o větev, na kterou jsem za trest kýchla další nálož soplů. Po tom běhu jsem se navíc nějak rozkašlala.

Fakt mě svědil nos, nechápala jsem, proč tak najednou. Měla jsem nutkání si na něj pořád sahat a nějak ho mnout packou, aby mě to svědění přešlo. Navíc mi z něj začala téct tekutá rýma, což bylo fakt naprd, protože pak mě svědil nejen čumák, ale i to místo pod čumákem. Když už jsem si na něj zrovna nesahala, krčila jsem ho, mlela s ním ze strany na stranu a snažila se jakkoliv zmírnit ty nepříjemné pocity, které, jak jsem se později dozvěděla od vševědoucího Kaie, značily nemoc. “Jak jako nemocná? A proč? Kde jsem tu nemoc vzala jako?“ zažblekotala jsem, zatímco jsem si tlapou znovu čumák promnula. “Ty jsi taky nemocnej?“ zahleděla jsem se na něj a zkoumavě si prohlédla jeho čenich, ale nepřipadalo mi, že by z něj cokoliv vytékalo. No, a protože jsem ještě neuměla rozeznat pocity, kdy na mě jde kýchnutí a kdy se mi chce jen vyfrknout sopel na zem, zalechtalo mě v nose a já Kaiovi kýchla omylem přímo do xichtu. No, a protože při kýchnutí mi rovnou vylétl i nějaký ten soplík a sliny, vše to bylo na něm. “Yuch,“ oklepala jsem se a s posmrknutím jsem si protřela nožkou rovnou celý obličej. Měla jsem pocit, že mě bolí hlava. “Promiň, to bylo omylem, fakt,“ zahuhlala jsem.
“Jinak paní Smrt je...,“ nevěděla jsem úplně přesně, kdo to je, poněvadž jsem ji nikdy neviděla. “Ona je asi naše kamarádka. Asi je jako teta Rowena, prostě paní dospělá vlčice, co šéfuje taky nějakému svému kultíku. Teta Rowena šéfuje tomu našemu a paní Smrt zase jinému. Ale teta Rowka vypadá, že paní Smrt je fakt nějaká důležitá, takže možná teda paní Smrt šéfuje hned dvěma kultíkům,“ pokývala jsem nad svojí myšlenkou hlavou ze strany na stranu a u toho pokrčila rameny. “Je to každopádně vlčice, jako jsem já. Ne vlk, jako jsi ty, protože teta říkala, že je to paní. No, třeba o ní něco bude vědět Nagi,“ usmála jsem se, “nebo ji můžeme zkusit najít společně!“ To znělo jako super dobrodrůžo. Navíc jsem krásná dospělá vlčice, která si může dělat, cokoliv chce, ne? Takže můžu jít i na dobrodružství mimo kult.
Jak se dalo čekat, reakce od Kaie na moji skromnou informaci o kráse, nebo celkově vlastně o čemkoliv, co jsem mu řekla, byla nudná. S protočením očí a hlasitým povzdechem jsem si sedla přímo před něj na zadek, “ty jsi nudnej.“ Nechápala jsem, jak někdo může bejt tak nezábavnej. Proč se víc nesmál? Proč nedělal srandy? Proč jsme si spolu nehráli a nebo třeba nezkoumali svět? “Půjdem něco dělat?“ povytáhla jsem obočí s kapkou jiskry naděje v očích. “Třeba když někam půjdem, najdeme paní Smrt a budeme jí moct říct, že ji moc uctíváme, když to po nás chtěla teta,“ zazubila jsem se. To, co chtěla teta, jsem potřebovala splnit a pak jí to oznámit, aby mě pochválila. Milovala jsem ten pocit, být chválena. “Navíc může bejt legranda. A jinak vlčí kouzelnice je prostě super ne? Však umět kouzlit jako teta Rowka, to musí bejt žůžo. Tys ji neviděl, ale ona klíďo píďo vykouzlila blesk a ten pak začal hořet, bylo to fakt něco.“ Umět něco takovýho, to bych byla nejen nejhezčí na světě, ale i nejskvělejší kouzelnice. Být nejhezčí a nejskvělejší by bylo dobrý, pač by mě pak taky mohl každej uctívat, jako teď my uctíváme paní Smrt. Navíc by na mě teta mohla být pyšná a Nagi třeba taky. No, vlastně i Kai. Všichni by na mě byli pyšní. “Můžeš být kouzelník se mnou. Můžem kouzelničit společně,“ zakřenila jsem se. Když on neměl sen, čím chce být, musela jsem mu přece nabídnout ten svůj, aby mu to nebylo líto. Pak by byl zklamanej, že já sen mám a on ne. “Tak co, jdeme někam?“ zvedla jsem nedočkavě prdku od země a zatřepala s ní. Chtěla jsem zkoumat svět!

“Co je to kult Sm… No,“ zahudrovala jsem tiše sama pro sebe a zatěkala očima z Kaie na zem a zase zpátky. Co je to Kult Smrti?, sama jsem na to asi neznala úplně přesně odpověď, nebyla jsem si teď jistá, jestli mi to teta Rowena pořádně vysvětlila, nicméně jedno jsem věděla – sloužím teď paní Smrti! To jsem si pamatovala. Co přesně to obnáší a o co vlastně jde, jsem sice už zase netušila, ale... No, vypadalo to, že netuším vícero věcí. Přihlouple jsem se na Kaie usmála. “To je naše smečka, ty do toho Kultu určitě taky patříš! Naše smečka vlastně není smečka, ale Kult, víš?“ vyhrkla jsem, abych aspoň něco řekla, přičemž jsem si začala promítat hlavou úryvky vzpomínek z obřadu. “Sloužíme paní Smrti,“ hlesla jsem jako robot to, co říkala u obřadu Rowena, tuze přemýšlejíc, přičemž se mi potom podařilo vyplodit ještě pár dalších mouder: “Uctíváme ji a nosíme ve svém srdci, taky nesmíme nikdy zradit nikoho ze smečky. Teda jako našeho kultu, takže ty nesmíš zradit mě a já zase tebe,“ na moment jsem ztichla, očima zamyšleně vyjela k zamračené obloze, ale nakonec jsem přikývla na znamení, že jsem vše řekla správně a usmála se. “A taky jsem odvážnou vlčicí, říkala teta Rowena. Moje krása jednou překoná všééécky krásy světa!“ tlapičkou jsem zamávala kolem sebe na vysvětlení, kolik moc krás světa překonám, až budu dospělá. “Jo vlastně, a pak teta říkala, že už jsme dospělí a můžeme si dělat, co jen chceme,“ zavrtěla jsem nezbedně ocáskem, úplně jsem na to zapomněla! “Takže ty aji já jsme dospělí, co budeme dělat?“ v očkách mi zajiskřilo, těšila jsem se na nějakou akci. “Jo a taky to vlastně znamená, že už moje krásy překonaly všecky krásy světa, jak říkala teta,“ přicupitala jsem ke Kaiovi na vzdálenost sotva jedné malé myšky, až se naše čumáčky málem dotkly, a zašeptala: “Přijdu ti krásná?“
“Nójó, jako kouzla,“ přitakala jsem, kolébavým pohybem z tlapky na tlapku se od něj a jeho roztomilého čumáčku oddálila a kecla si opodál zadkem na zem. “Teta Rowena dobře kouzlí, ale nevím, jak se to naučila. Možná, že ji to naučila právě paní Smrt, když je v jejím Kultu,“ pokrčila jsem rameny. I já bych chtěla být jednou takhle moc šikovná, jako je teta Rowka. “Chtěla bych se jednou stát velkou uctívanou kouzelnicí!“ vyřkla jsem své momentálně největší přání, “a ty? Čím chceš jednou být?“ Kdybych byla velkou uctívanou kouzelnicí našeho kultu, jistojistě bych pak dostala jako ocenění podobnou korunku, jako má Rowena. Tu jsem tuze chtěla. “Byla bych kultovní kouzelnice, hehe.“
Se zahalekáním souhlasu jsem vyskočila na nožky a zavedla Kaie k ožraným, avšak stále nějakým zbytkům, které by ho nasytily. “Tohle je pan prasátko, kterému můžeme oba dva poděkovat, že jsme ho mohli sníst. Dej si,“ zachichotala jsem se a znovu se svalila na pravou půlku zadku, na které jsem tak ráda sedávala. Bylo to pohodlné, pač mě nic netlačilo do ocásku. “Hm, obyčejných lesů je všude plno. Ale neboj, už nejseš ztracenej,“ povzbudivě jsem na něj zamrkala, “máme jeden druhýho. Jsme přece v Kultu Smrti.“ Jakmile jsem to dopověděla, vyletělo ze mě hlasité kýchnutí. Celkem mě to překvapilo, ještě nikdy se mi nic takového nepřihodilo. Nikdy jsem nebyla nemocná, neměla jsem o nemocech ani páru. Proto, zatímco jsem poplašeně nahlas vykvíkla: “Co se to děje?!“, jsem se rozeběhla ke Kaiovi, abych mu byla na blízku a on mě mohl ochraňovat. “Svědí mě frfáček!“ protřela jsem ho packou, abych se toho úporného svědění zbavila, přičemž jsem znepokojeně přestoupla z tlapky na tlapku. Nakonec jsem se na Kaie bezradně podívala, aby mi dal nějakou odpověď. A mezitím, co jsme se tu vybavovali, můj princeznovský kožíšek díky mrholení vlhnul čím dál tím víc.