Gallirea - Příspěvky uživatele

Červenec 05/10 | Sinéad

Jindy bych asi byla při myšlence na mámu celá zaprdlá a smutná, ale teď jsem měla plnou hlavu vody a plavání, takže jsem se jen usmála a souhlasně přikývla. Jo, asi mě fakt jen hledala a nemohla mě v tomto velkém zábavném světě najít. Mohla bych se někdy jít podívat na to místo, kde jsme si tehdy řekly pac a ahoj, zavrtěla jsem ocáskem a dál to už neřešila.
Šil-ejd se nahlas zasmála, takže já se zasmála taky a vesele poskočila. Měla jsem radost, že se mi někdo bude věnovat a že spolu můžem skotačit ve vodě. Navíc tahle vlčice byla fakt dost dobrá! “Mělčina je super,“ souhlasila jsem a po jejím vzoru se pomalu domrcasila do vody tak, abych ji měla nad hrudníček, ale zároveň tak, abych dosáhla na zem. Během toho, co jsem se soustředila, abych se v mírným vlnkách vody, které vytvářel vítr, udržela, vysvětlila mi znovu své jméno. Teď už jsem mu rozuměla dobře – “Šin-ejd!“ vyštěkla jsem. Byla jsem na sebe vážně pyšná, že jsem se naučila tak dobře mluvit, máma… Ta by ze mě měla fakt radost. Musím to pak říct tetě Roweně, bude čubrnět.
Dost bylo řečí, byl čas na plavčo! Pozorně jsem poslouchala, co mi Šinejd říká a pokyvovala u toho hlavou, jakože rozumím. Dělat ve vodě, že běhám, to znělo celkem snadně. Srdíčko mi plesalo radostí, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Pořád jsem se musela křenit, fakt mi teď bylo dobře. “Tak mě nepusť, jo?! Jdu to zkusit!“ několikrát jsem nedočkavě přešlápla z tlapky na tlapku a u toho přemýšlela, jak začít. Bylo to docela na mozek, přece jen… Běhat normálně je jiný než běhat ve vodě, že. I když to zní snadně. Ze všeho nejdřív jsem zkusila pravou přední zahrabkat ve vodě, to byla celkem pohoda. Jasně, nemůže to být tak těžký přece, oblízla jsem si mokrý čumáček a pak se, pravda trochu neobratně, odrazila ode dna. Chtěla jsem začít plavat, ježe než jsem stihla zareagovat, lokla jsem si a málem bych šla ke dnu, kdyby tam Šinejd neměla tlapku. Takhle jsem dopadla jen na ni, hlavu jsem měla nad hladinou a mohla jsem teda zběsile cákat packama, jako když běžím. Moc to tak ale nevypadalo a plavání to rozhodně nepřipomínalo. Spíš jsem dělala jen cák-cák-cákyty cák. “Drž mě, drž mě!“ zahalekala jsem divoce mezi zakašláním a divokými nádechy. Takové plavání bylo fakt pracné, navíc voda cákala všude kolem a několikrát mi šla do očí, což se mi moc nelíbilo. Voda v očích byla ble. Nakonec jsem packama objala její přední drobnou tlapku, hlasitě vydechla a postavila se zadníma packama o zem. “Uf.. No.. Jak mi to šlo?“ vzhlédla jsem na ni očima dychtivýma po pochvale, a celá se zářivě usmívala. Myslela jsem, že mi to celkem šlo, ale zároveň jsem věděla, že mě Šinejd držela. Kdyby mě nedržela, asi bych se potopila. Zavrtěla jsem ocáskem – čas na další pokus! “Zkusíme to ještě?“

Červenec 04/10 | Sinéad

Byla jsem ráda, že se ke mně má zachránkyně chovala tak hezky. Souhlasně jsem přikývla a usmála se, bylo mi daleko líp, když jsem se přitulila a měla jsem možnost nechat svým emocím volný průběh. A ještě líp mi bylo, když mě začala přesvědčovat o tom, že jí plavání vážně nešlo a učila ji to máma. Trochu jsem se uchechtla, “já byla moc malá, když mi mamka řekla, ať jdu do lesa. Ona by mě to určitě taky naučila, ale už se nevrátila. Myslím, že má asi něco důležitýho na práci, když jí trvá tak dlouho přijít. Možná mě hledá a neví, kde jsem,“ zauvažovala jsem a představila si ji v mysli. Pořád se mi stýskalo, nepřecházelo mě to. Moc mi chyběla. “Slíbila, že se vrátí,“ usmála jsem se nakonec na vlčici, aby věděla, že je vše v pohodě.
Její nápad, že mě naučí plavat, byl skvělý. Okamžitě jsem souhlasila, neměla jsem jediný důvod, proč nesouhlasit. “Jo! Ano, ano prosím!“ zajásala jsem s ocáskem metajícím sem a tam. Voda byla skvělá, a když bych uměla plavat, už by se mi nemusely stávat topící se nehody. “A kdy začneme? Jak se teda plave? Ale budeš mě držet, že? Nepustíš mě? Nechci do té vody zas zahučet,“ zazubila jsem se. Uvnitř mě se rozlila mírná nejistota, z té pak pramenily obavy o tom, jestli mě skutečně bude pevně držet a starat se o mně. Věřila jsem však, že ano, když už mě jednou zachránila. Přiťapkala jsem hlouběji do vody, až mi mírné vlnky šplouchaly o bříško, a nadšeně se přitom na momentík ohlédla na svoji novou suprovou kámošku.
“Šil-ejd je taky fakt super jméno, skoro jako to moje. Nelly a Šilejd zní vážně podobně,“ zažblekotala jsem nesoustředěně se zrakem upřeným na hladině vody. Neuvědomila jsem si, že jsem její jméno popletla, to teď stejně nebylo prioritní – prioritou pro mě bylo, naučit se plavat! Voda mě nenechávala klidnou, z celé té akce jsem byla napjatá jako strunka. Těšila jsem se a zároveň jsem měla strach. “A neboj, nevadí, že neznáš tetu Rowenu. Někdy ti ji můžu ukázat,“ na chvilku jsem zpozorněla, zaostřila na Šilejd a usmála se. Pak jsem na tajňáka s packou u pusy, aby to nikdo neslyšel, šeptla: “Ale nesmíš jí říkat této Roweno, nemá to ráda! Je to jen Rowena!“ rázně jsem přikývla, aby pochopila, že to myslím vážně, a pak jsem nedočkavě zacupitala nožkama sem a tam, až voda začala žbluňkat. “Tak pojďme!“

Červenec 03/10 | Sinéad

S utrápeným povzdechem jsem na vlčici koukla, když mě tak laskavě šťouchla čumáčkem do tváře a uklidňovala mě, že to mohlo dopadnout i hůř. Měla pravdu. Prohlížela jsem si ji, připadala mi milá, určitě to byla moc hodná vlčice, jinak by mě nezachraňovala. Házela ocasem ze strany na stranu a věnovala se mi, a já teď po tomto hrozném zážitku potřebovala pomazlit. Byla jsem vystresovaná, nebylo mi moc dobře a cítila jsem, že mě štípe v krku a chce se mi plakat. Bezmyšlenkovitě jsem se tedy natiskla na její promočenou nohu a začala jsem se k ní lísat, aby mě ona mohla ukonejšit ještě víc. Chyběl mi fyzický kontakt, a to hodně. Jenže od doby, co mě máma poslala pryč, jsem ho měla čím dál tím méně, přitom já byla takový velikánský mazlík! Teta Wizku se strejdou Aitym byli kdo ví kde, Rowena se mazlit nechtěla, Kai je fakt divnej a taky se mazlit nechce, a jedinej, kdo je můj dobrej kámoš na mazlení, je Nagi, jenže ten tu teď není a je tu jen tahle vlčice.
Kousíček jsem od vlčice poodstoupila, usmála se na ni a oklepala si kožíšek od přebytků vody. Tlapkama jsem sice pořád stála v tom, co mě málem sežralo, ale měla jsem tu vodu sotva po kolínka, tak to šlo. “Jo?“ hlesla jsem a podívala se jí do očí. Pak jsem teda ještě tiše dokuňkla krátký dodatek: “Takže jsi taky neuměla plavat, když jsi byla malá?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, jo byla jsem tu sama. Úplně sama samotinká, už mě to doma nebavilo, tak jsem šla na průzkum, jenže ten málem dopadl špatně. Rozhodla jsem se, že o něm nikdy nikomu nepovím. “Jsem tu sama, mámu nemám a žiju s tetou Rowenou ve smečce.. Dole na jihu,“ ukázala jsem tlapkou od jezera směrem dolů, odkud jsem i přišla. "Znáš tetu Rowenu?" naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a zavrtěla na vlčici ocáskem. Třeba to byla Rowenina kámoška. "Jmenuju se Nelly, a ty?" Měla jsem štěstí!

Červenec 02/10 | Sinéad

Uši jsem měla co nejvíc připláclé na krku, aby se mi do nich nedostala voda, přičemž jsem intuitivně lapala po dechu jako leklá ryba, kdykoliv jsem zrovna měla hlavu nad hladinou. Ani jsem nezaslechla, že mi vlčice běží na pomoc, měla jsem totiž co dělat sama se sebou a tím, abych se neutopila. Naštěstí mě ale pohotově čapla za kůži a já si tak mohla konečně oddychnout, že budu dál žít a neumřu ve vodě jako nějaké malé tuleňátko, které ještě nestihlo za svoji krátkou existenci nic zažít, pač ho ulovil velkej bílej medvěd. Jako mi to říkala máma v pohádkách.
Nechala jsem se vytáhnout na břeh, u toho hlasitě oddechovala a občas dostala záchvat kašle. Když jsem ale pak mohla ucítit pevnou zemi pod nohama, zaplesalo mi srdíčko. Děkovně a úlevně jsem se na vlčici zazubila a souhlasně jsem přikývla, jakože jsem v pohodě. Sice jsem se kvůli tomu velikému náporu stresu pořád ještě klepala, ale byla jsem ráda, že žiju a že už je to za mnou. Až teď jsem si to všechno pořádně přehrála zpětně v hlavě, předtím jsem neměla čas nad čímkoliv přemýšlet. “Uh, málem jsem se utopila,“ pískla jsem a nešťastně jsem se na vlčici podívala. “Neumím plavat,“ pohled jsem nakonec přeci jen zahanbeně sklopila. Teta Rowena by asi byla naštvaná, té by se to moc nelíbilo. A co by mi na to řekla máma nebo Nagi? Byli by ze mě určitě moc zklamaní.

Červenec 01/10 | Sinéad

Bylo horko k zalknutí. Takové počasí jsem dosud nezažila, já se narodila v zimě, takže tohle léto bylo mé první v životě. No, ještě že jsem se potloukala bezprizorně okolím, měla jsem totiž štěstí – narazila jsem na velikánský jezero, takže jsem se mohla vykoupat a napít., navíc jsem měla v packách dlouhou cestu, tudíž tohle jezero bylo ideálním místečkem pro můj kýžený odpočinek.
Sotva jsem do jezera vlezla opatrnými krůčky, něco do něj divoce skočilo, voda se rozcákla na všechny strany a já se šíleně lekla, pač jsem o dotyčném vůbec netušila. S hlasitým vypísknutím a následným žblunknutím, které však bylo dvojnásobně menší než to, které udělala tadyhle paní vlčice, jsem spadla do vody a začala kolem sebe zběsile mávat packama. Zpanikařila jsem, nevěděla jsem, co dělat. Ještě nikdy jsem neplavala, nikdo mě to neučil a mé tělo mě teď prostě neposlouchalo. Proto jsem se snažila držet u břehu, jenže ta vlčice do té vody tak prudce skočila, že mě to prostě úplně vylekalo! No a tak jsem se tam plácala, protože na zem jsem nožkama vůbec nedosáhla, a snažila se na sebe jakýmkoliv způsobem upozornit, aby mi vlčice pomohla.

Hleděla jsem na Rowenu jako na obrázek, když ke mně promluvila tak pěkným tónem hlasu. Navíc řekla, že budu pěkná, co byla vážně paráda, protože já pěkná být chtěla. A když budu pěkná vlčice a budu mít pěknou korunku, budu dvojnásobně pěkná! Zavrtěla jsem na ni radostně ocasem a tlamička se mi rozjela do blaženého úsměvu, bylo mi v tuto chvíli vážně dobře. Najednou jsem neměla strach, ani z tety a ani z toho, co se před chvílí událo. Oheň zmizel a nic mě tu už neohrožovalo. Navíc to nejdůležitější, všimla jsem si, že se tetino chování trošku změnilo. Byla dostupnější a vlídnější, to mi dělalo dobře na dušičce. Připadala jsem si chtěná, milovaná. Navíc tu se mnou byl Nagi a… A všechno bylo zase růžový, pohádkový a skvělý!
“Můžu si dělat co chci?“ zopakovala jsem překvapeně. Bylo možná fajn být dospělou vlčicí, ale co mi pořád vrtalo hlavou, byla má výška. Proč jsme já i Nagi byli nižší než Rowena nebo třeba moje máma? Přece, když jsme teď dospělí, měli bysme být stejně vysocí, ne? No, v této nárazové proměně na dospěláka jsem měla ještě docela dost zmatek, bylo dost otázek, které mi vrtaly hlavou, ale když jsem se podívala na Nagiho, ten tak nevypadal. Právě naopak, působil sebejistě a vypadal, že všechno chápe a všemu rozumí, takže jsem se už na nic dalšího ptát nechtěla. Jen jsem s úsměvem na tvářičce šťastně pokyvovala hlavičkou, když se budu držet Nagiho, určitě mě ochrání před všeckým zlem. Všechno o dospěláctví pochopím, bude všecko najednou jednoduchý a budem… No budem dospělačit společně! uculovala jsem se čím dál tím víc. Společné dospělačení s Nagim znělo parádně, to by mě moc bavilo. Navíc slovo „společně“ pro mě mělo naprosto jasný význam – nebudu sama. “Nagi?“ oslovila jsem ho, když teta domluvila. Nechtěla jsem jí skákat do řeči, přece jen mě moje máma učila, že se to nedělá a že bych měla počkat, než někdo domluví. Tlapičkou jsem se dotkla jeho pacenky, abych na sebe upozornila a aby se na mě podíval. “Nagi ukážeš mi pak všechny ty členy, o kterých Rowena mluvila?“ naklonila jsem hlavu prosebně do strany. Když nevím, jak vypadají, jak bych mohla vědět, že patří k nám? Musela jsem je všechny poznat.
“A Roweno, ten náš mocný otec, o kterém jsi teď mluvila, ten tady žije s náma?“ přicupitala jsem blíže k ní, když se rozešla, přičemž jsem na ni vzhlédla, abych jí viděla do tváře. Je to i můj otec? A jak vypadá? Můžu se k němu přitulit, když je to i můj táta? zaplesalo mi srdíčko, chtěla jsem ho poznat hned teď! Nevěděla jsem, jaký to je pocit, mít tátu. Nikdy jsem žádného neměla, ale moc jsem chtěla. Tak ho možná budu moct mít teď? “Lov zní super a magie taky, já jsem teda ještě nikdy nelovila, jen máma mě učila lovit nějakou myš, to byla docela sranda. Věděla jsi Roweno, že myši jsou fakt hodně rychlý a hned se ti někde schovaj, takže je skoro nemůžeš chytit? Je těžký je dohnat,“ pokývala jsem znalecky hlavou. “Mě to třeba nešlo, byla jsem pomalejší. Zkoušela jsem to asiii… Nooo asi tak dvakrát. Lov myší byl fakt wau,“ očima jsem vyhledala Nagiho. “Nagi!!“ vyštěkla jsem nahlas, když jsem ho našla, a přiběhla jsem k němu. “Tys někdy zkoušel lovit myš?“ Ohledně magií jsem se nevyjadřovala, neb jsem netušila, co to znamená a nechtěla jsem působit jako hloupá holka. Raději jsem si prohlížela hranice lesa, abych věděla, pokaď je to náš domov a kde už zase není, chtěla jsem to dokázat rozeznat. Když ale teta pronesla tu větu s tím, že je to NÁŠ domov, zalechtalo mě bříško. Kéž by tu tak mohla být máma s námi, určitě by se jí taky moc líbilo mít domov. Na moment jsem shlédla na zem, na své tlapky. Zavzpomínala jsem na dobu, kdy jsme se jen toulaly od ničeho k ničemu a neměly jsme se kde schovat. To byla smutná doba, měla jsem často hlad a byla mi zima, ale byla jsem tam s mámou a to na tom bylo vážně úžasný. Teď mám domov, ale zase tu nemám mámu. Tiše jsem vzdychla, možná i trochu utrápeně, ale naštěstí mě to rychle přešlo, protože mě vždycky něčím zajímavým zaujala teta. Mluvila o nějaké jámě, chtěla jsem se zeptat, co to ta jáma vlastně je, jenže mi připadalo, že se pořád na něco vyptávám a třeba Nagi se neptal na nic. Nebylo to špatně, že jsem se tolik ptala? Rozhodla jsem se svoji otázku nechat na později, raději jsem se jen zatetelila a s úsměvem vyhrkla: “Cokoliv!“ měla jsem hlad a bylo mi jedno, co zbaštím. Chtěla jsem prostě hlavně papat. A měla jsem taky žízeň…

Když mi Nagi začal šeptat do ouška, na kratičký moment jsem zavřela oči. Byl u mě tak blízko! Krásně voněl, jeho srst byla tak měkká a uklidňující… A jeho hlas? Zachvěla jsem se, nevěděla jsem, proč se teď takhle cítím, chtěla jsem nad těmi pocity přemýšlet a chvíli si je užívat, ale vzápětí jsem se ze svých myšlenek probrala a vrátila se packama zase zpět na zem. Uvědomila jsem si, co se tu vlastně děje a okamžitě jsem procitla. “Mmmm,“ zasténala jsem, naprázdno polkla a s tichým zakňučením následovala Nagiho. Nechtěla jsem se od něj příliš vzdálit, takže jsem raději překonala strach a do ohnivého kruhu s krvavými značkami jsem vlezla, než abych zůstala sama mimo kruh. Nicméně jsem se třásla strachy, tahle situace mi nebyla vůbec příjemná. Nevěděla jsem, co od toho všeho vlastně čekat, jak se chovat a jestli se mi něco nestane. Co když to bude bolet? Co když se mi něco stane? Z očí se mi samovolně spustily slzy. Musím počkat na mámu, co když přijde a já už tady nebudu? Co když… Co když se mi něco stane a jí se pak bude stýskat? Budu jí chybět! zrychleně jsem oddechovala, drobný hrudníček se mi nadzvedával v rytmu divokých nádechů a výdechů. Srdce mi tlouklo, měla jsem pocit, že ho cítím až v krku.
Rowena k nám dvěma přistoupila blíže, její tělo nad námi čnělo jako mohutný polární medvěd nad drobnými tučňáky, jako to bylo v máminých příbězích. Koukla jsem na Nagiho a pak zase zpět na Rowenu. Usmívala se, vypadalo to, že je ráda a to mě na malinký moment trošku ukonejšilo, jenže když se zvedl silný vítr a přehlušil její hlas, znovu jsem se dostala mimo svoji komfortní zónu. Zlehka jsem se přikrčila, měla jsem strach, že mě ten vítr snad odfoukne nebo co. Teta Rowena ale mluvila zřetelně a co nejvíc nahlas to jen šlo, aby vítr přehlušila, trošku mě tím zaujala. Zastříhala jsem oušky a nastražila je na ni, ocas jsem ale naopak stáhla ještě víc mezi zadní nohy. Koukala jsem střídavě na tetu a Nagiho, říkala o něm, že je silný a statečný. Úplně přesně jsem nerozuměla významu těchto slov, ale cítila jsem z nich dobrý pocit. Musela jsem se na Nagiho usmát, jakobych na něj snad byla pyšná nebo co. Pyšná jako kdysi bývala mamka na mě? zahleděla jsem se na krvavou značku na jeho čele, ale to už teta začala mluvit o mně. Zlehka jsem se nadzvedla na roztřesených tlapkách, abych nebyla tak zaprdlá při zemi, chtěla jsem působit víc jako Nagesh – silně a statečně. Navíc teta o mně zvolala, že jsem odvážná. Milovala jsem, když na moji osobu někdo pěl chválu. Navíc teta si o mně myslela, že jsem krásná, to mě moc potěšilo. Všechny krásy světa…, na strach jsem na krátký moment zapomněla, vystřídala ho totiž zvědavost. Co se bude dít dál?
Poslušně, hledíc na tetu jako na blyštivou hvězdu na noční obloze, jsem začala opakovat slůvko po slůvku přesně tak, jak je říkala ona. Občas se mi sice zamotal jazyk a něco jsem řekla blbě, ale protože jsem nad svojí mluvou právě teď tolik nepřemýšlela a byla jsem plně zaujata tím vším okolo (a hlavně tetou), šla mi řeč o něco lépe jak když jsem se na ni soustředila. Foukal silný vítr a já křičela. Křičela jsem stejně jako teta, chtěla jsem být jako ona. Budu krásnější než celý svět. Mám nejlepší krev, jsem odvážná a uctívám Smrt. A taky nikdy nezradím svoje kamarády, otupělým pohledem jsem koukla na Nagiho, svého nového kamaráda, a pak pohled vrátila na tetu. Její slova se mi silně zakořenila v hlavě, měla totiž jakousi nepopsatelnou sílu a přesvědčivost, podlehla jsem jí. Cítila jsem, že od ní chci být chválena, chci dělat věci dobře. Chci je dělat tak, aby mě ona měla ráda. Abych pro ni byla důležitá. S úsměvem jsem přivřela oči, když mě políbila na tvář, a teprve teď si uvědomila, že ten divoký fujavec okolo nás ustal. Oheň zmizel a já zůstala s ostatními – živá a zdravá. Nikam mě to neodfouklo a nikdo mi neublížil. Důvěra a náklonnost k tetě Roweně ve mně po tomto obřadu silně vzrostla. “Vítejte mezi dospělé,“ zopakovala jsem jako kolovrátek tichým tónem a na tetu se usmívala. “A krásní vlci jednou budou mít krásné korunky,“ to už jsem si zažblekotala spíš jenom tak pro sebe, protože už jsem v mysli viděla s tou korunkou, kterou nosí teta na hlavě. Těšila jsem se, až jednou budu mít svoji. Budu jako princezna…
Vážně jsem… dospělá? přivřela jsem oči, v hlavě mi to začínalo šrotovat. Pomalinku mi začala docházet podstata některých slov, která jsem znala a chápala jejich význam. “A… A Loweno, co dělají dospělí vlci? Co… Co mám teď dělat?“ mluvila jsem už daleko lépe, pouze zřídka mi písmenko R ujelo a stalo se z něj L. Koukla jsem na Nagiho a přiblížila se k němu, aby se můj bok dotkl toho jeho. Chtěla jsem být pořád u něj. A tak jsem se koukala na Rowenu a čekala, co mi odpoví. Takový pocit, že nevím, co dělat, jsem dosud nezažila. Bylo to možná i trochu nepříjemné, byla jsem zvyklá pořád něco dělat, jenže najednou jsem měla v hlavě prázdno. Tmu.

// Promiňte za zdržení, pokusím se psát zase rychleji :-)

Byla jsem fakt smutná, ale to tetu Rowenu moc nezajímalo. Vlastně, nevěděla jsem, co si o ní myslet. V jednu chvíli byla moc hodná a usmívala se, ale v té druhé byla chladná jako kus ledu, který se v pohádkách plaví kolem těch bílých chundelatých ledních medvídků, o kterých mi vždycky vyprávěla máma. Bude mi teta Lowka někdy taky povídat pohádky? posmrkla jsem, otřela si tlapkou čumák a nešťastně se na tetu podívala, protože mě trochu zaujalo, když mluvila o nějakým Dravenovi, Alkairanovi (ani na moment mě nenapadlo, že to je ten Kai, který na mě byl tak hubatý) a Smrti. Našpicovala jsem ouška, zastříhala jimi a chvíli jsem na ni koukala, ale nakonec jsem s táhlými vzlyky očka raději zase odvrátila. Cítila jsem se tu tak sama, chtěla jsem obejmout. Stýskalo se mi po mámě, kéž bych se k ní teď mohla přitulit a cítit její měkkou srst.
Nagimu můj stav naštěstí ale nebyl ukradený, zabouchala jsem tedy ocáskem do země a skrze uplakanou tvářičku se na něj usmála. “Hmm,“ zamumlala jsem s neznatelným přikývnutím hlavy a nenápadně se k němu přisunula, aby se moje půlka tělíčka dotkla té jeho, když si přisedl. “Ale jsem tu sama,“ zašeptala jsem tiše a očky se koukla do těch jeho. Když byl u mě, cítila jsem se trochu líp. Přestala jsem plakat, už jsem jen sem tam vzlykla. Jeho oči se mi moc líbily, měla jsem pocit, jako bych je už odněkud znala. A co teprve, jak krásně mi voněl. Zatoužila jsem mu být blíž a blíž, proto jsem v průběhu Roweniných příprav, které jsem moc dobře vnímala, šeptla: “Budeme kamarádi?“ ani jsem si neuvědomila, že jsem poprvé v životě pořádně vyslovila písmenko R. Kdo ví, jestli to byla náhoda a nebo se to můj nezbedný jazýček konečně naučil.
V tom se ozval okolím hlasitý zvuk, který se mi ani trochu nelíbil. Samovolně jsem přitiskla ouška k hlavě a přikrčila se, přičemž se k Nagimu přitulila ještě víc. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost… To, že mě třeba ochrání, když se něco stane. “Co je to?!“ pípla jsem vystrašeně s pohledem přilepeným na hořící větvi. Svaly se mi zachvěly. Oheň jsem viděla poprvé v životě, znala jsem ho jen z povídání. Šlo z něj příjemné teploučko, ale jinak jsem mu moc nevěřila. “Nagi,“ přitulila jsem k němu hlavu. Cítila jsem v něm oporu. Podívala jsem se na Rowenu, které z tlapičky tekla krev. Bylo mi jí líto, určitě to muselo moc bolet. Byla bych jí tu ranku starostlivě olízala, ale moc se mi nechtělo k tomu ohni. Ostýchavě jsem se celá ošila a podívala se na Nageshe. V tu chvíli jsem se rozhodla - když půjde on, půjdu taky.

“Vážně?!“ koutky tlamičky se mi roztáhly do širokého, radostného a z části asi i úlevného úsměvu. Zakmitala jsem ocáskem a nepřestávala na tetu upírat svůj pohled překypující nadšením. Byla jsem vážně ráda, že by dovolila mé mámě zůstat ve smečce. Nemusela jsem již mít žádné obavy, mohla jsem s klidnou duší zůstat tu a čekat na mámu, než se pro mě jednoho dne vrátí. Asi má na pláci něco moooc důležitého, když požád nejde, zastesklo se mi po ní, když jsem si představila v hlavě její podobu. Scházel mi ten příjemný uklidňující hlas, teplé tělo, měkký kožíšek. Její vůně… Prostě máma. Scházela mi celá. Na moment jsem zvlhlé oči z Roweny přenesla kamsi do prázdna, aby si nevšimla, že se mi chce plakat, a u toho jsem se pokusila svůj stesk potlačit.
Šlo to těžko, ale měla jsem štěstí. Moji pozornost si totiž přivlastnil nově příchozí vlček, kterého teta oslovila „Nagesh“. Zlehka jsem se zamračila a vlčka si prohlédla, někoho mi připomínal. Jen trošku a matně, ale přece. Začala jsem pátrat v mysli, kde jsem ho jen potkala? Nežíkalo se mu… Nagi? usmála jsem se na něj nazpátek, když se na mě podíval, a do toho jsem zavrtěla ocasem. “A-Ahoj!“ vyhrkla jsem honem. Nechtěla jsem přece vypadat neslušně, že ano. Vzhlédla jsem na Rowenu, protože mě tak hezky představila a já se najednou cítila tak nějak výjimečně, jenže když jsem se koukla zpět na něj, on se najednou začal tulit k Roweniné noze. Pootevřela jsem tlamu a šokovaně na ně hleděla, tak moc silně mě z toho píchlo u srdce. Nyní jsem již svůj žalostný pohled nedokázala skrýt a svůj stesk potlačit, i když jsem se o to moc snažila. Rozplakala jsem se. Velké teplé slzy se mi začaly koulet po tvářích a já nevěděla, že dělat. Bezradně jsem proto začala popocházet z místa na místo a tiše kňučet. To jejich projevování citů mě dostalo do kolen, kéž by tu byla má máma. V mysli se mi celá vybavila. Ten úsměv, to pohlazení a pomazlení. Zavřela jsem oči a nahlas zavzlykala. Chtěla jsem, aby byl někdo rád i za to, že jsem tu já. Záviděla jsem Nagimu, že mu tohle řekla a že ho rýpla čumáčkem do srsti. Nakonec jsem si jen kecla zadkem na zem a sklesle sklopila hlavu. Mě Rowena vyčetla, že špatně mluvím, zatímco jeho pomuchlala. Ubíjející…

Ta nabídka mě oslnila. Zářivě jsem se usmála a rozfrčela radostně ocásek ze strany na stranu, hned se mi zvedla nálada! “Jo! Dobl...Dobže! Dobžá nabídka a já ji pžijímám!“ i přesto, že jsem se snažila mluvit rychle, aby si to teta Žlowena nerozmyslela, jsem se snažila na to písmenko hodně moc soustředit a snažila se ho opravit. Nějaký pokrok tam snad byl. Možná by mi s tím mohl pomoct Kai. Ten mluvil docela hezky, bezděky jsem se při vzpomínce na malého, ne příliš přátelského vlčka, uculila. Pohled jsem pak přenesla zpět na Žlowenu, už mi zase připadala trochu hodnější. Asi byla hodná, možná mě to jen zmátlo, protože mluvila přísně. Kolem sebe jsem dosud neměla vlky, kteří by se mnou mluvili přísně. Máma byla jako medíček a teta Wizku se strejdou Aitym jakbysmet. Kai byl divnej a pak jsem znala jen tetu, nikoho jiného. “Už se na tu kožlunku hodně těším!“ pípla jsem, celá se tetelící blahem. Na mém rozzářeném a zároveň i zasněném výraze to potěšení bylo znát.
Teta mi tlapku na usmířenou nepodala, takže jsem ji vrátila zpět na zem, ale netrápila jsem se tím. Nevadilo mi to. Ono totiž ta nabídka zapůjčení korunky mě tak dostala, že jsem si nyní byla jistá, že má teta dobré srdce. Jasně, někde vzádu v mé hlavičce by se pár obav našlo, ještě jsem ji neznala tak dobře, ale momentálně jsem se rozhodla jí věřit. A navíc, stejně jsem neměla moc na vybranou – uvědomovala jsem si, že je v mém okolí jedinou dospělou vlčicí, a navíc i jedinou, která si mě všímá a která je tu teď se mnou. Nikoho jiného jsem tu neměla a já prostě za žádnou cenu nechtěla být znovu sama. Ten pocit samoty mě děsil, a tím tedy i poháněl kupředu, abych tetince splnila vše, co se jí bleskne v očích, a abych se jí vetřela co nejvíce do přízně. Nevědomky, samozřejmě.
Stále postávajíc v její blízkosti jsem se usmívala jak malinkatý páreček a vrtěla u toho ocáskem. Moje kulaťoučké vlčecí tělíčko nedokázalo být pod náporem toho potěšení, že mi teta jednou zapůjčí její korunku, v klidu. Pořád jsem poťapkávala, kroutila se a mlela s sebou. “Není to doblé, lozhodně to není dolé! Nikdy nebudu stíhačka,“ zopakovala jsem po ní automaticky a následně se s hlasitým: “Slibujuuu!“ široce zakřenila. A pak, jak se mě zeptala na mámu, mi úsměv zlehka opadl a se zadumaným pohledem jsem pomalu své tělo uklidňovala, až nakonec zůstalo úplně stát. Jen jsem na ni hleděla, nevěděla jsem, co na to říct. Máma žíkala, že se vlátí. Vlátí se plo mně. A když se pžo mně vžlátí, můžu s ní odejít. Nebo se jí tžeba bude líbit tady a bude tu chtít zůstat se mnou a Žlowenou, co jsem měla udělat? Písmenka se mi pletla jedno přes druhé, jak jsem se úporně snažila dobře vyslovit „el“, to mě ještě víc rozhazovalo a zneklidňovalo. “Ehm,“ pípla jsem. “Já mám mámu,“ zažblekotala jsem, upírajíc na ni své velké vlčecí oči. “A když se máma vžlátí a bude tu chtít zůstat, mohla by? Ona... Ona žíkala, že se ulčitě vlátí,“ má slova doprovodil nejistý úsměv. Kdo ví proč, poprvé za celou dobu jsem pocítila lehký závan nedůvěry k máminým slovům. Byla pryč už tak dlouho... Nekonečně dlouho. “Uhm, ale já bych vážně chtěla být členkou, chtěla bych tu být s vámi,“ povzdechla jsem si. Jak tuhle prekérní situaci vyřešit? Očima jsem ji prosila, aby za mě tuhletu nekomfortní situaci vyřešila a dala mi nějakou dobrou odpověď. Já nyní byla opravdu bezradná. Rozhodování mi nikdy moc nešlo. Tiše jsem kníkla a sedla si na zadek.

Snažila jsem se skrýt svůj smutný a zklamaný pohled, když mi teta potvrdila, že mluvím špatně. Úplně přesně jsem nerozuměla definici „ušmudlaná lůza“, nicméně význam slova „odpad“ jsem znala. Věděla jsem, že je to něco, co nikdo nechce – něco, co zbude a nikdo o to nemá zájem. Jako když dopapkám maso z rybičky a zbude po ní kostřička. Kostřička je ten odpad. Já nechci být jako ta lybí kostlička, byla bych se už rozbrečela, kdyby tu byla máma, protože ta by si mě přivinula k sobě a začala mě uklidňovat. Jenže u tety to nemělo určitě smysl, jak jsem už odtušila. Nebyla moc na mazlení, když ani nechtěla, abych jí říkala teto. Jen jsem tiše posmrkla, převalila se na druhou polovinu zadku a sledovala ocásek, který mi vykukoval mezi roztaženýma nohama. Začínala jsem nabývat dojmu, že teta není tak moc hodná, jak mi na začátku připadala. Mluvila hrubě, hlasitě a za celou dobu mi neřekla nic pěkného. Nebyla jako teta Wizku a strejda Aity. Nebo třeba jako moje máma, nikdo není jako máma. Stýskalo se mi. “Naučím,“ broukla jsem, aby věděla, že vnímám a nezlobila se pak ještě víc. Kdyby si myslela, že ji neposlouchám, to by bylo... To se na mě zlobila totiž i mamka, když zjistila, že mi něco vypráví a já koukám na mráčky na obloze. Moc dobře si na to pamatuju...
Vzhlédla jsem na ni a rozpačitě se pousmála. Líbilo se mi to s tou korunkou, ale zároveň jsem byla pořád smutná z toho, že mi nejde správně vyslovovat, takže jsem vlastně nevěděla, jak se teď mám cítit. “Chci tu kolunku,“ v tom jsem měla jasno. Ozdůbka na hlavě by se mi fakt líbila. Mamka mi vždycky líkala, že jsem poslušná holka, takže bych měla dostat tu kolunu hodně blzo, ne? upřeně jsem lesknoucí se věcičku pozorovala. Napadlo mě, jestli by v mojí světlé srsti spíš nezanikla? Neměla bych si přát tmavou korunku? Když teta měla tmavou srst a světlou korunku, neměla bych to mít já naopak? Naklonila jsem hlavu jemně do strany, možná jsem na to kápla. Tmavá korunka by na mně byla víc úža jak světlá.
Zaostřila jsem zrak a začala se trochu víc soustředit, když teta promluvila. Přece jen říkala občas slova, kterým jsem nerozuměla. Stíhačka? zlehka jsem se zamračila a jen na oko chápavě přikývla, ale vlastně jsem moc nevěděla, co tím myslí. Přece stát někomu za ocasem není blbý, ne? Už hodně krát jsem stála někomu za ocasem. “Aháá,“ špitla jsem. Takže když se nebudu zajímat o to, co kdo dělá, nebudu stíhačka? Být stíhačka je na pld, teda asi..., jo a taky nesmím nikomu stát na ocasem, usmála jsem se na tetu, konečně jsem to pochopila. Byla jsem na sebe pyšná, nadšeně jsem na ni zavrtěla ocáskem a vyskočila jsem ze sedu na nožky. “Teto, pochopila jsem, co je stíhačka!!“ štěkla jsem radostně a celá jsem se u toho hrdě zatetelila, ale trochu mě ta radost přešla, když jsem si vzápětí uvědomila, jakým oslovením má věta začala. Připlácla jsem uši k hlavě, “teda plomiň! Mělo tam být Loweno, jen jsem se spletla,“ vzdychla jsem, nyní již vyklidněně – radost byla fuč -, a omluvně jí podala tlapičku, abychom se spolu mohly udobřit. Teda spíš ona se mnou, já naštvaná nebyla.

"Lowena," šeptla jsem tiše, ve snaze zopakovat správně písmenko R, které mi ale pořád jaksi nešlo přes jazýček. Neposlušnej jazýčku, teta se na tebe zlobí! mrzelo by mě, kdybych už na Lowenu nemohla mluvit. Sedla jsem si trochu zmateně na zadek, ze začátku mi teta připadala milejší, možná má jen špatnou náladu? Svalila jsem se na pravou půlku zadku, natáhla si nožky pod sebe a tiše si povzdechla. Nečekala jsem, že by mi hned začala vyčítat jak mluvím, protože mamka mě naopak vždycky chválila, že mluvím hezky. "Nelíbí se ti, jak mluvím, te-Loweno?" zastříhala jsem oušky a pak je sklopila ke krku. Vzpomněla jsem si na Kaie, který taky říkal cosi o tom, že neumím dobře říct to zplopadené písmenko el. Zahleděla jsem se do země, možná bych se opravdu měla snažit to písmenko zlepšit, jenže to nebylo tak snadný, jazyk si prostě dělal, co chtěl. Nevěděla jsem, jak na to. Smutně jsem na královnu s korunkou koukla a pak pohled raději zase odvrátila. Byla na mě naštvaná? "Chápu," hlesla jsem, jakože rozumím. Zastesklo se mi po mámě, do očí mi vyhrkly slzy, které jsem se ale pokusila silou vůle potlačit. Několikrát jsem rychle za sebou zamrkala a pak zatřepala hlavičkou. "Nebuď naštvaná," šeptla jsem a znovu na ni koukla. Neměla jsem ráda, když se někdo zlobil.
Teta Smrt zněla jako docela milá vlčice. Asi má Lowenku láda, když jí tu kolunku dala za odměnu, lehce jsem se koutky tlamy pousmála. Některým slovům jsem moc nerozuměla, nechápala jsem, co znamenají, ale připadalo mi, že teď není úplně ta nejvhodnější chvíle se na jejích význam vyptávat. Možná by to tetu ještě víc naštvalo, a to jsem nechtěla. Přemýšlela jsem, proč má špatnou náladu. Možná, že jí jen nechutnala ta ryba, kterou teď večeřela? Shlédla jsem na místečko, na kterém se válelo jen pár kůstek. Celou ji zhltla, nemohla být zase tak špatná, ne? Jinak by ji přece nejedla. "Taky bych chtěla kolunku, byla bych z ní nadšená," usmála jsem se a zabouchala ocáskem do země. "A kde jsou Dlaven s Kaiem? A kdo je ten bezejmenný?" snažila jsem se dávat bacha na výslovnost, pořádně jsem se na to soustředila. Když se to naučím, pochválí mě za to, mamka mě vždycky chválila, když se mi něco dobře podařilo. Kdy se za mnou asi vrátí?

Za sebou jsem nakonec přece jen zaslechla pohyb a následně i hlas. Byl to Rowenin hlas, byla jsem moc ráda, že za mnou přeci jen dorazila. Akčně jsem vyskočila na nožky a s tryskajícím ocáskem jako vrtulka se rozeběhla radostně za ní. Vypadala sice trochu nabručeně, ale mě to nevadilo. Měla jsem prostě radost, že tu nejsem sama, už jsem se bála, že se nikdo nevrátí a že mě tu nechali napospas osudu. "Tet-ttt," nejdřív jsem na ni volala, ale pak jsem zbytek slova raději spolkla, neb mi bylo sděleno, že si můžu hledat místo jinde, pokud jí ještě jednou řeknu teto, což jsem samozřejmě nechtěla. Prudce jsem zastavila přímo před ní a s úsměvavým rypáčkem na ni hleděla jako na bohyni. "A jak ti mám říkat, tet-etete-eeeeh. Tzleba Lowenko? Můžu tí líkat Lowenko?" pořád jsem měla od tety Wizku zafixované to oslovení "teto", padalo to ze mě automaticky. "A ploč ti vlastně tak nemám líkat? Jo a co to je ta koloptev?" se zájmem jsem pozorovala její různobarevné oči. Líbily se mi. "Ukdákaná koloptev, hehe," zazubila jsem se. Tohlencto spojení dvou divných slov mi připadalo zábavný a vtipný.
Radostně jsem zaskákala nahoru a dolů jako na pružince, byla jsem happy, že konečně mám někoho vedle sebe. "Co budeme dělat? Kam půjdeme, Lowi?" byla jsem natěšená, co teta vymyslí za super zábavu. No, a tak jsem na ni zírala, jak žere rybu, a dychtivě si ji u toho prohlížela. "Máš hezkou kolunku. Kdes ji vzala?" tlapkou jsem ukázala na její čelo, na kterém majestátně seděla královská korunka. Přesně taková, jakou mají zvířátka z pohádek, které mi vyprávěla máma.

Měla jsem hlad už tehdy po cestě se strejdou Aitym a tetou Wizku, natož teď. Ti dva, teda spíš strejda, sliboval oběd, ale žádný mi neulovil. Zachránila to až teta Rowena - ta opečená ptačí slečna, která díky její magii spadla z větve a během pádu umřela a ještě k tomu se osmažila, přišla vážně vhod. No, a protože jsem ještě měla malé bříško, pořádně mě nasytila a já si na ní skvěle pochutnala.
Mlsně jsem si několikrát olízla čenich a tlamičku, fakt mi ta bašta šmakovala. Jenže zatímco jsem si ji v klídku požvýkávala, všichni zmizeli a já si to uvědomila až teď. Překvapeně s ouškama našpicovanýma jsem se rozhlédla kolem sebe. "Haló!" zavrtěla jsem ocáskem. "Je tu někdo?" čekala jsem, že se někdo ozve, třeba takový Kai. Doufala jsem, že se ozve a vyběhne z křoví, jako to udělal tehdy, jenže nic takového se nestalo. "Oh," nakrčila jsem smutně koutky tlamy, uši i ocas svěsila a smutně si kecla zadkem na zem. Fakt jsem osaměla. Nebyla tu živá duše, a to se mi moc nelíbilo. Nevěděla jsem, co mám teď dělat? Kam jít, koho hledat a po kom co chtít? Přece tu nezůstanu takhle sama, ne? Znovu jsem se rozhlédla, váhala jsem, jestli zůstat nebo jít hledat nějakou společnost. "Kaíííí? Teto Lowenkóóó?" nevzdávala jsem to, zkusila jsem zavolat znovu. Chvíli jsem vyčkala, jestli se přece jen někdo neozve... Možná, že mě slyší a jen jim trvá dýl přijít. Pokud byli někde zatoulaní, bylo pochopitelný, že jim bude trvat dýl mě najít. Já sama jsem se přece nedávno zatoulala, našel mě Kai. Sama jsem se přesvědčila, že tohle místo je celý zmatený, takže bylo jasný, že možná na moje volání zareagují, ale jenom mě nemůžou najít. Hned se mi ulevilo, má úvaha byla jistojistě správná. Usmála jsem se a trpělivě dál vyčkávala. Věřila jsem, že pro mě někdo přijde.

Květen 01/10 | Nagesh

Usmála jsem se na něj, bylo prima, že tu chtěl být se mnou. Přece jen, třeba takový Kai takhle milý nebyl, tento vlček je vážně daleko lepší kámoš jak Kai. Navíc byl akční, pořád se usmíval, vrtěl ocasem a dělal všecko podobnýho jako já, což Kai nedělal. Nemysli polád jen na Kaie, Nellouši! okřikla jsem samu sebe, kdo ví, proč mi ten malý vlček, se kterým jsem se seznámila na tom podivném místě, ležel pořád v hlavě.
Nagi navrhl hru. Super hru. Bezmyšlenkovitě jsem souhlasně několikrát přikývla a zaujala hrací postoj s vystrčeným zadkem k obloze. "Joo!" výskla jsem na znak radosti. Byla jsem vážně nadšená, protože mě bavily všechny hry na světě! Chtěla jsem si hrát pořád, jen nebylo moc s kým od doby, co jsem se rozloučila s mamkou. Ale vypadalo to, že Nagi bude suprovej herní společník, protože ho hry asi baví stejně, jako baví mě. "Paládní nápad!" přihnala jsem se ke stromu stejně, jako to udělal on, a napodobila jsem jeho stoj na zadních s packama opřenýma o kůru jehličnanu, teda... Totiž vlastně kokosové palmy. Několikrát jsem hlasitě zaštěkala a začala na zadních nožkách poskakovat nahoru a dolů. "Pojďte dolů, kokosový opičky!" zahulákala jsem. "Musíme vás sníst, abysme pležili! A my s Nagim pležijem!!" dřepla jsem si, roztomilým hláskem zavrčkala na opičky, které jsem si vynaftazírovala, a snažila se tentokrát vyskočit úplně co nejvýš to šlo. Drápky jsem zabodla do kmene, chytla se zadníma i předníma nožkama a zůstala na kmeni, kousek od země, viset jako malá pandička. Jako ten černobílej méďa béďa, o kterým mi povídala máma. "Nagi, Nagi!" zahalekala jsem na něj. "Pojď naholu! Taky se chytni nožkama a budeme šplhat na ty opice! Seželem je!" vybídla jsem ho a spěšně si upravila klouzající nožky, abych nesjela zpět na zem. Popravdě, chtěla jsem sice šplhat nahoru, ale nevěděla jsem, jak na to. Držela jsem se co nejpevnějc to šlo, ale i tak jsem cítila, že mi tlapky, a tím pádem i můj úchop, slábnou. Nicméně jsem se rozhodla, že to nevzdám a že se před Nagim pořádně vytáhnu. Zabejčila jsem se, hlasitě zavrčela a zadníma tlapkama se zapřela o kmen. Měla jsem štěstí, dala jsem tlapku zrovna do jakési prohlubně, která v tom kmeni byla, takže jsem popolezla o trošku výš. Vítězně jsem se na Nagiho zakřenila, "to koukáš, Nagi, co!!" Pozvedla jsem pyšně hlavinku a očima zakoulela po stromě. Jak se dostanu pak vlastně dolů? Shlédla jsem na zem, byla to pořádná výška. Visící na stromě jsem si bezmocně olízla čenich. Jak mi došlo, že se pak asi nebudu mít jak dostat dolů, trochu mi poklesla nálada, ale i tak jsem se nevinně zazubila. Snažila jsem se hrát, jakože se nic neděje, ale ve skutečnosti se dělo - jen jsem to nechtěla Nagimu přiznat. "Tak... Tak jdeš naholu nebo jak?" pípla jsem. Já chci dolů! Přechytila jsem se tlapkou na jiné místo, začínaly mi docházet síly.