Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 12, VLA běh 12/15
// E. les

Za chvíli mě přivítala travnatá půda. Zvědavě jsem naklonila hlavičku na stranu a rozhlížela se. Trochu skepticky jsem se zatvářila. Co je tohle za místo? Bylo tu tepleji, než kdekoliv jinde, což mě poměrně překvapilo. Ale ani tak jsem se nenechala zastrašit a rozhodla se to tady prozkoumat. Byla jsem tady zcela nová a hodlala jsem to všechno vidět a zjistit, co je tahle země zač. Tušila jsem, že to nebude jenom tak. Možná tu bude fungovat i moje magie. Neměla jsem tolik příležitostí, při úprku jí trénovat, ale hodlala jsem to ještě vyšperkovat. Do posledního detailu. A tak jsem pomalu pokračovala dál. Rozklusala jsem se po travnaté půdě a viděla všude kolem hory, tohle bylo snad něco jako velké údolí s ohromným množstvím oblastí. Dalo se tu vybrat směr tolika míst, stačilo si jenom vybrat. Mě zaujal písek, nikdy jsem na písku nebyla a tak jsem se tam chtěla podívat. Mou rodnou půdou byl převážně sníh, proto mě k sobě písek a všechno žluté tak lákalo, i když teď v létě to mohlo znamenat možná šílené podmínky. Ale i tak jsem se tím směrem vydala, porozhlédnout se, vidět jsem to hold musela.

// Poušť

VLA 11, VLA běh 11/15
// Staré Meandry

Ohlédla jsem se za sebe a pak zase před sebe, zdá se že mi to vyšlo. Dokázala jsem se dostat do lesa, i když mi to zabralo mnohem více času, než jsem si myslela. Zavrtěla jsem při tom ocasem a pokračovala dál do lesa. Byla jsem zvědavá, co tenhle les nabízí a tak jsem jen nerušeně pokračovala. Cítila jsem tu spousty neznámých pachů, které mi absolutně nic neříkali. Tady se budu muset naučit pořádně žít. Napadlo mě, zamrkala jsem a proplétala se mezi stromy. Snažila jsem se zapamatovat si každý detail, je jen otázka času, než nastane chvíle, kdy budu muset utíkat. A znát prostředí, ve kterém jsem jsem považovala za velmi nutný. Tady to bylo něčím zvláštní, něco mi napovídalo, že tohle prostředí bude o něco jiné, než ty ve kterých jsem žila. Ale nehodlala jsem se jen tak vzdát. Chtěla jsem tady tomu dát šanci, jsem snad dostatečně daleko od těch zvěrstev, ve kterých jsem do teď žila. Teď jsem otočila kapitolu a začínala znova, vždyť já hledala nový způsob života. Pro mě a pro Nonu. Aniž bych se nadála, byla jsem zase z lesa venku.

// Savana

VLA 10, VLA běh 10/15
// Louka vlčích máků

Ještě jsem se za sebe ohlédla, jestli nebyla jiná možnost. No, teď už bylo pozdě. Polkla jsem, obloha byla plná blesků a kdykoliv se objevilo světlo, trnula jsem hrůzou, kdy se ozve ten hrůzostrašný hrom. Zavrtěla jsem se, naskakovala mi z toho všeho husí kůže. Rozběhla jsem se k vodě. Tak jo, zdá se, že hladina ještě není tak vysoko, ale třeba za hodinu by být mohla. Pršelo teda udatně a voda se nestačila úplně vstřebávat. Ale neměla jsem teď na výběr, na druhé straně ležely lesy, které by pro mne v tuhle chvíli znamenaly lepší podmínky. A tak jsem doufala, že si bouřka nevybere uhodit do mého černého kožíšku.
Chvíli jsem postávala u břehu a hledala nejvhodnější cestu. Zdá se, že byla řeka na více místech rozvodněná. Takže se dala přejít. Ponořila jsem se sotva až po břicho a byla celá od bláta. Dávala jsem si pozor, aby mi nožka nikam nesklouzla. Měla jsem pár chvil, kdy jsem myslela, že odplavu nejspíš do moře, ale naštěstí se mi podařilo vyškrábat se na druhou stranu. A teď přímo přede mnou byl další les.

// Eucalyptový les

VLA 9, VLA běh 9/15
// Pahorkatina dlouhých uší

Pršelo, hřmělo a já se špatně orientovala. Kdykoliv se ozval nějaký hrom, musela jsem uskočit. Teď jsem se dostala na nějakou louku a nedůvěřivě si jí při tom rozhlížela. Nechtěla jsem zůstat na území moc dlouho, přece jenom mít nad zády stromy znamenalo alespoň nějaké to bezpečí. Suše jsem polkla, kožich jsem měla promočený tak, že mi tekly čůrky vody na zem. Nesmíš se dlouho zdržovat. Prskla jsem si pro sebe.
Louka byla plná květin, ale díky bouřce a počasí byly všechny zalezlé ve svých ulitách. Viděla jsem jenom pár barevných květů, které už nejspíš byli odkvetlé, jinak by se schovaly jako jejich kamarádi. Přejela jsem vážným pohledem krajinu a pak se rozběhla dál. Šla jsem co nejblíže k hranicím. Všimla jsem si, že to hraničí s dalším vodním tokem. Dát se k vodě teď znamenalo možná mnohem horší nebezpečí, než zůstat na volném prostranství, ale co naplat, pokud jsem chtěla najít přístřeší, bylo na čase začít pořádně jednat. A tak jsem sebrala veškerou odvahu a rozběhla se k vodě, doufajíc že to přežiju.

// Staré meandry

VLA 8, VLA běh 8/15
// Zlatavý les

Necítila jsem se úplně bezpečně, ale teď to tak úplně nešlo jinak. Zastříhala jsem ušima a cítila, jako by mi bouřka dýchala na záda. Nervózně jsem si přešlápla, měla jsem vyjít z lesa. Přišlo mi to možná trochu bezpečnější, než zůstávat v lese a doufat, že do nějakého stromu nepadne blesk. Kam až musím dojít, aby mě ta bouřka přestala pronásledovat? Rozčilovala jsem se. Naježila se mi lehce srst na zádech a tak jsem se vydala dál. Byla tady spousta kopců a spousta nor.
Tohle místo mi absolutně nic nepřipomínalo a přišla jsem si jako z jiného světa. Zavrtěla jsem hlavou a přísně se zatvářila. Možná by bylo fajn zamířit do jednoho místa a tam bouřku přečkat. Ale proč by takové místo mělo být ve skutečnosti bezpečné? Moc jsem tomu nevěřila. Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela další hrom. Zběsile jsem se začala rozhlížet, jako bych snad čekala, že do mě právě teď zcela udeří. Tak je to buď a nebo, tak se ukaž Naivaro, co ses naučila. Vyběhla jsem od těch prapodivných kopců co možná nejdál.

// Louka vlčích máků

VLA 7, VLA běh 7/15
// Ronherský potok

Ohlédla jsem se za potokem, který jsem teď přešla. Při úderu dalšího hromu ve mě na malou chvíli zcela zatrnulo. Sakra, vždyť včera bylo tak hezky, tak co se stalo? Mohla jsem jenom hádat, skepticky jsem zaškubala hlavou. Tenhle les mi prozatím vystačil jako úkryt, ale jeskyni bych určitě uvítala mnohem více. Měla jsem strach, Nano tu nebyl a já se tady ocitla zcela sama. Čmuchala jsem po okolí, ale pachy mi moc nedávali na první dobrou.
Když jsem uslyšela další hrom, donutilo mě to trochu zrychlit, trochu jsem doufala, že když budu pokračovat, třeba najdu nějaký dobrý úkryt. Nevybrala jsem si na cestování nejvhodnější podmínky, ale teď to zkrátka nešlo jinak. Bouřka mě nutila jít stále dál, bez možnosti se zastavit. Nemohla jsem tu hledat nějaký úkryt, nebo útočiště. Musela jsem být neustále v pohybu a tak jsem to i brala. Mrskla jsem proto ocasem a nerušeně pokračovala dál.

// Pahorkatina dlouhých uší

VLA 6, VLA běh 6/15
// Hruškový sad

Ve vzduchu jsem ucítila chuť vody, ihned jsem zbystřila a nastražila uši. Zdá se, že tahle země bude hojná na vodní zdroje. Našla jsem jí právě včas, rozhodně mi nevadilo, že jsem nebyla daleko na severu. Tohle mi přišlo mnohem příjemnější, než neustále všude kolem vidět sněhové krajiny. Oklepala jsem se a mrskla při tom ocasem. Zamířila jsem k potoku, na který jsem se zájmem mrkla. Bouřka byla v plném proudu, jen jsem trochu ustrašeně zvedla hlavu. Nechtěla jsem teď být rozhodně nikde na ráně. Zdá se, že se bohové zlobily.
Suše jsem polkla a vyhnula se dalšímu koupání, kožich jsem v tuhle chvíli měla doslova durch mokrý. U vody bych zůstávat neměla, bouřka vypadá že bude dlouhá. Měla bych se schovat do lesa. Projelo mi hlavou a já jen nakrčila nos a hledala správný směr.

// Zlatavý les

VLA 5, VLA běh 5/15
// Tebonská louže

Kousek od jezera se tyčil les s mohutnými stromy. Přišlo mi vhod se teď schovat pod stromy. Aspoň zůstanu co nejdéle mokrá. S chutí jsem proto přivítala přítmí lesa. Vkročila jsem dovnitř, vonělo to tu po ovoci. Mlsně jsem se olízla. Kroužila jsem mezi stromy a neustále se ohlížela. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu, že mě neustále někdo pronásleduje. Je to v pořádku, běžíš už celý rok. I kdyby za mnou někdo byl, už mě nenajde, ani nevystopuje. Ujišťovala jsem se. Zhluboka jsem si oddychla.
Bylo tady příjemně, já teď byla plná energie a neměla absolutně v plánu nijak zastavovat. Radostně jsem pohodila ocasem ze strany na stranu. Konečně po roce jsem se cítila volná. Ještě bych tu mohla mít Nona a bylo by to úplně nejlepší. Ale to jsou jenom sny, Nono se ale jednou vrátí a já mu musím najít vhodný domov. Slíbili jsme to rodičům, oni nezemřeli zbytečně... my musíme žít dál, ať se děje co se děje.

// Ronherský potok

VLA 4, VLA běh 4/15
// Roh hojnosti

Mířila jsem dál, přede mnou se zalesklo jezero. Alespoň tak se na první pohled tvářilo. Rozklusala jsem se, protože jsem nikdy nepohrdla možností se okoupat. A teď to bylo zase na dosah. Ihned jsem zamířila ke břehu a bez přemýšlení vklouzla rovnou do vody. Tam jsem si lehla a začala se válet. Voda byla příjemná, cítila jsem jak prach, který jsem nasbírala u minulých jezírek se dostává ven. Pročistila jsem si pořádně svou černou srst.
Po několika minutách jsem se postavila a několikrát se otřepala. Bylo to příjemné zpestření při cestě a mohla se pořádně nadechnout. Tohle bych mohla dělat pořád. Já byla takový vodní živel, ale právě teď jsem se úplně necítila na to se tu nijak zvlášť zdržovat. Osvěžit se pro mě bylo pro mě momentálně prioritou. Chtěla jsem co nejvíce prozkoumat z této země. Zjistit, že tu nejsou takové kořeny a hnusné rituály, které jsem znala z domoviny. A hlavně mě tady nebude chtít nikdo sežrat. Možná by nebylo na škodu se zkusit trochu spřátelit. Napadlo mě. Ale teď jsem měla čas sama pro sebe a pokračovala proto dál.

// Hruškový sad

VLA 3, VLA běh 3/15
// Velká houština

Co nejdříve jsem se snažila dostat z toho prokletého lesa. Ten rozhodně nebyl nic pro mě. Spíše jsem jen nakrčila nos a byla připravena na objevování dalšího místa. Vyklouzla jsem ven a objevila se na louce. Chvíli jsem stála u hranic a sledovala všechno, co se kde šustlo. Zdá se, že je to v pořádku, uklidni se. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela jsem oči a hluboce vzdychla. Tak jo, mohla jsem pokračovat. Louka tu byla celkem vyschlá, pravděpodobně s příchodem léta.
Zavrtěla jsem se, to slunce, co mi hřálo do zad bylo velice nepříjemné. Možná jsem vážně byla prokletá, ten černý kožich mi byl čert dlužen. Kdo ví, čím moji rodiče museli zaplatit, že jsem se jim narodila zrovna já, s takovou srstí. Nona na tom byl rozhodně lépe než já. Ale teď jsem se nechtěla srovnávat se svým bratrem. Každý jsme žili nějak a do teď tomu bylo tak, že jsme žili hlavně pro sebe. Ale jak to bude dál? Nedokázala jsem si představit žít někde bez něj. To zvládnu, musím si najít nějaké útočiště a pak tam Nona přivítám. Napadlo mě a vybírala další směr.

// Tebonská louže

VLA 2, VLA běh 2/15
// Medvědí jezírka

Odkráčela jsem si to od jezera a rozhlížela se po okolí. Snažila jsem se vidět něco známého, ale ani za nic. Mrskla jsem proto ocasem ze strany na stranu. Zelenkavý zrak jsem upírala na všechno, co se kde pohnulo. To poslední co jsem chtěla bylo narazit na někoho, z mého bývalého domova. Stále jsem byla roztěkaná, nemohla jsem nikomu pořádně věřit, jenom sobě. A Nanovi, ale ten tu momentálně teď se mnou nebyl. Sklesle jsem proto zastříhala ušima a vkročila do blížícího se lesa. Tam to bude jistě příjemnější, než tady u jezírek.
Rozhlížela jsem se po lese a zvědavě jsem nakukovala po čem se jen dalo. Přišlo mi to jako spíš jeden velký keř, než vlastně hezký les. Trochu skepticky jsem se zašklebila a při tom mávla ocasem ze strany na stranu. Tohle se mi nelíbí. Uraženě jsem sebou trhla, když sem se chytla do další pavučiny bodlin. Mířila jsem na jih, ani nevím proč, prostě jsem odsud chtěla být co nejdříve pryč.

// Roh hojnosti

VLA 1, VLA běh 1/15

Usnula jsem a ani nevím, na jak dlouho. Byla jsem zcela vyčerpaná a nemohla se pomalu ani hýbat. Trhla jsem sebou, když na mě posvítil jeden z jasných slunečních paprsků. Cítila jsem obrovský nával horka, kožich mi doslova hořel. Byla jsem vyhřátá jako koblížek. V tlamě jsem měla sucho a jen jsem přežvýkla přebytečné sliny. Pomalu jsem otevřela oči a rozespale se rozhlédla. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na všechno to jasný světlo. Zastříhala jsem ušima a pomalu se zvedla. Vzduchem se táhlo několik pachů. Jemný větřík ke mě donesl i pár slov, kterým jsem nerozuměla. Byl to jenom takový nezajímavý šum.
Posbírala jsem se ze země a přiblížila se k jezeru. Sklonila jsem hlavu a pořádně se napila. Vyschlo v hrdle jsem měla. Ještě jsem na půl spala, myslela jsem si, že mi zůstalo něco málo z ryby, co jsem ulovila. Ale jakmile jsem přicházela k sobě, uvědomila jsem si, že ty ryby jsem vlastně snědla. A nezbývalo mi teď prakticky vůbec nic. Kdo ví kde je Nona. Věděla jsem, že bych ho měla jít hledat. Odpočinutá jsem byla, dokonce i trochu najezená. Alespoň hlad jsem teď nijak zvlášť velký neměla. Rozhlédla jsem se, netušila jsem, kde teď vlastně jsem. Věděla jsem ale, že bych se měla porozhlédnout po okolí a trochu se tady se vším vžít. Nedaleko jsem viděla dva mladé vlky, ale nechtěla jsem je rušit. Zdá se, že byli zabraní do rozhovoru mezi sebou. Proto jsem se snažila nenápadně vypařit.

// Velká houština

// Středozemní pláň

Už jsem ani nedoufala, že nějaké jezero, či jezírka najdu. Nohy mi doslova tancovaly, nedokázala jsem se plně udržet na nohou. Ale když jsem viděla jezírka, jako bych dostala novou dávku energie. Ihned jsem se hrnula k jednomu břehu. Tlapky se začaly ponořovat a já šla níž a níž. Když jsem měla vodu zhruba po břicho, zastavila jsem se. Hlavu jsem sklonila a napila se. Trpělivě jsem tam stála, dokud se hladina neuklidnila. A já tam jen tak nestála s hladinou nehnutou. Občas jsem zahlédla rybu, která proplavala. Trpělivosti jsem měla na rozdávání a věděla jsem, že na to dobré se musí počkat. Já ale tolik času neměla. Oči se mi zavírali a tak jsem musela jednat. Jakmile jsem uviděla, že nějaká pluje mým směrem, vrhla jsem se na ni. Hlavu jsem ponořila a jednoduše chňapla. Vyšlo to. Ucítila jsem, jak mi ploutev dala několik facek, přitlačila jsem a hlavu vytáhla. Nehybná ryba, která ještě párkrát sebou plácla mi zůstala v tlamě. Hodila jsem jí na břeh a ještě čekala na druhou. To zvládnu, jen klid. Voda mě na chvíli probrala a měla jsem štěstí, menší ryba plavala ke mě. Udělala jsem to samé, byla poměrně menší než ta první, ale tohle pro začátek postačí.
Vrátila jsem se s ní na břeh a přitáhla si k sobě i tu druhou. Po dlouhé době hostina. Napadlo mě. Vrátila jsem se v rychlosti ještě do vody, kde jsem se ponořila celá. Vodu jsem milovala a v tomhle počasí jsem to uvítala. Zamířila jsem z vody ven, lehla jsem si k rybám a pustila se do nich. Byla to slast na jazyku, konečně něčím zaplnit žaludek.
Jakmile jsem dojedla i druhou rybu, převalila jsem se na bok a jednoduše usnula. Takhle u jezírek, kde na mě bylo vidět. Ale bylo mi to jedno, únava byla příliš velká.

// Esíčka

Rozklusala jsem se, aspoň trochu rozproudit krev. Ale byla jsem unavená, hlavu jsem měla skoro až u země. Drhla jsem nosem o stébla trávy, ta tu byla poměrně vysoká. Sem tam jsem uviděla v trávě pohyb, možná to mohl být nějaký zajíc. Neměla jsem ale sílu nějakého lovit. Vyčerpanost si vybírala svou daň. Rybolov mi vždy šel a teď to byla jediná možnost, jak získat nějakou potravu, aniž bych se nějak víc unavila. Přišlo mi, že už jdu snad hodiny, ale naděje umírala poslední.
Zastavila jsem se a zvedla hlavu. Svižní vítr mi narážel do srsti, byla už prakticky suchá. Ale cítila jsem se čistě, což bylo úžasné. Rozhlížela jsem se, až se mi něco zalesklo před očima. Jezírka? Napadlo mě okamžitě. Ani jsem si to neuvědomila, ale usmívala jsem se. Ihned jsem zase přidala do kroku, ať jsem tam co možná nejdřív. Žaludek už lačnil po nějakém kousku masa. A já mu ho hodlala dopřát. Tak jo, ještě chvíli a začnu tě hledat. Poslala jsem vzkaz svému bratrovi, který mohl být kdo ví kde. Ale nemohl být daleko, brzy se určitě zase najdeme.

// Medvědí jezírka

// Hadí ocas

Došla jsem až k řece, která se už od pohledu klikatila. Zdála se jako nekonečná, chvíli jsem u ní jenom stála a dívala se. Vypadalo to tady tak klidně. Měla bych zjistit, kde to vlastně jsem. Zastříhala jsem ušima a zamířila ke břehu. Sklonila jsem hlavu a napila se. Přišlo mi, že se nemůžu zcela pořádně dopít. Žaludek mi žbluňkal, jako bych tam měla žábu. Přední tlapy jsem si znova namočila. Měla jsem vodu opravdu ráda, vždy byla tak čistá. Ale vnitřně jsem věděla, že mé srdce je pevně spjato s přírodou.
Rozhlížela jsem se a hledala, jak se dostat na druhý břeh. Musela jsem zamířit více na jih, než se mi naskytla příležitost dostat se na druhou stranu. Skočila jsem, ale odskok mi zcela nevyšel. Namočila jsem si zadní tlapy, ale přední mě vytáhly na břeh. Oklepala jsem se. Voda mi naštěstí nijak nevadila, kdyby tu nebyl tak silný proud, možná bych tam sama skočila celá. Už dvě řeky a žádné jezero? Musí tu nějaké být. Napadlo mě. Před sebou jsem viděla velkou louku, ta mi možná ukáže.

// Středozemní pláň