Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Velká houština
VLA Běh 8/15

Ještě, že ho tolik ujišťovala, jinak by si připadal podivně aspoň do večera. Trochu se mu ulevilo, ale jeden osten mu do srdíčka přeci jen vrazila. Myslím? zamrkal překvapeně a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Po malé odmlce přiznala, že si dělala srandu, ale sebevíc mohla za osten tahat, malou ranku tam definitivně udělal. Argumentovala pak, že byl jako malý hodně nemluvný a pesimistický, s čímž jí musel dát za pravdu. A trochu ta nejistota opadla, ale asi to ze sebe jen tak neoklepe. „Hmm, chápu,“ odpověděl prostě.
„Vlastně ani nemůžeme vědět, jestli by s náma chtěl bydlet. Třeba to není jeho sen, tak jako je náš. Třeba by chtěl raději bydlet s vlastní rodinou, s vlastními vlčaty,“ uvažoval nahlas. Něco, nad čím se měl zamyslet dřív. A ne jen předpokládat, že to tak určitě chce taky. Nemyslel na jeho zájmy, jen na ty své. „Hele, víš jak jsi mi říkala o tvý mámě? A o tom, jak nevíš, jestli, no… pořád je?“ nakousl opět téma, na které si konečně rozvzpomněl.

Zrádcův remízek >>

<< Medvědí jezírka
VLA Běh 7/15

Prokoukla ho. Hned si spojila události v hlavě a vytáhla něco, co doufal, že už nikdy na povrch nevyleze. „Žárlil,“ pokynul hlavou a pohled odtáhl kamsi do dálky. Styděl se za to? Asi ano, bylo to projevování slabosti, nesebevědomosti. „Jak bych nemohl? Každý by na mém místě žárlil. Vždyť jsi nejkrásnější vlčice široko daleko,“ uchechtl se, ale myslel to smrtelně vážně. „Vidělas ho… někdy podobně jako mě?“ koukl po ní zvídavě. A bylo to tu, nepříjemné otázky.
Trochu sázel na to, že Kaie cestou potkají a naberou ho s sebou zpět domů. I Nelly v to doufala, ale jejich přítel nikde. „Myslíš, že začal život někde jinde, bez nás?“ zeptal se do toho ticha, které po jejím návrhu nastalo. Trochu ho to žralo, ne že ne. Maloval si to v hlavě daleko růžovější, ale tahle trojice na sebe prostě štěstí neměla. Pořád je něco dělilo od sebe. „Dobrý nápad. Podíváme se tam, třeba tam fakt bude,“ pokynul hlavou na souhlas a přidal trochu na kroku.

Sekvojový les >>

<< Rozkvetlé louky
VLA Běh 6/15

Neměl na světě nic raději, jako když mu říkala, jak moc ho miluje. Srdíčko by se mu štěstím rozskočilo, jak divoce bušilo. Dělala s ním divy, jen se stačilo se na něj podívat. „Já myslím, že jsem pro tebe měl slabost už při prvním setkání,“ pousmál se, trochu rozpačitě. Získala si ho už když byli malincí a každým dnem ho okouzlovala víc a víc. Rozpovídala se pak o tom, jak ho u všeho v životě potřebuje, jinak má bez něj strach. Což mu lichotilo taky, i když to znamenalo, že si prožila hnusné pocity. Chtěl, aby se bez něj cítila bezradně. Aby ho potřebovala, tak jako potřebuje kyslík. Protože on ji potřeboval taky. Slyšet její hlas, cítit její teplo a tu omamnou vůni. „To je součástí lásky. Když je tvoje nejhorší noční můra něco nehmatatelného, jako je ztráta toho, koho tak miluješ. A děsí mě to pokaždé, když jsme jen chvíli od sebe,“ přiznal sám, že i on, přestože by měl být nebojácný a ten silný, má své slabé místo. „Krásně se doplňujeme. Jako bychom k sobě jednoduše odjakživa patřili,“ pousmál se a zavrtěl šťastně ocasem. Úplně zapomněl, co všechno důležité jí chtěl o Smrti povědět. Úplně mu zamotala hlavu.

Velká houština >>

<< Rozkvetlé louky
VLA FM24 | Běh 5/15

Měl z nově přislíbených magických schopností radost. Jak by taky nemohl? Ale to, jak z nich jásala Nelly a jak zasněně to popisovala, mu zašmodrchalo hlavu tak, že najednou zapomněl na cokoliv jiného. Přesně to si přál, aby byl schopný být pro Nelly silnější a schopnější a moct se postavit za ty, na kterých mu záleží. Bolest byla vlastně dobrá věc, tak jako se to naučil v dětství. Bez ní by totiž jeho milovaní trpěli. Vlastně se mu teď do mysli vloudila dost nebezpečná myšlenka, že by to nejraději Nelly názorně na něčem živém předvedl. Aby ji takto sadisticky ukázal, že se nemá čehokoliv bát. Ale rychle ji zahnal, Smrt jistě nejedná tak rychle a schopnosti se budou projevovat postupně. „Pro vás budu s radostí ten nejnebezpečnější vlk široko daleko, pokud to bude znamenat, že budete v pohodě. Zabil bych pro tebe, kdyby ti někdo jen trochu ublížil,“ přiznal zcela otevřeně a na tváři se mu objevil podivně vyrovnaný úsměv. Pro Nelly by udělal cokoliv, jen aby byla jeho a jen a pouze jeho. V břiše ho z té představy hřálo. O to víc, že to tak viděla i ona. Že se vedle něj cítila bezpečně. „Moc tě miluju, Nelly,“ špitl jí něžně do ouška a zamilovaně se jí zahleděl do očí. Chtěl jí být blíž, i když zrovna kráčeli. A tak se k ní více přivinul a bokem se o ni opřel. Automaticky tak zpomalil na tempo, kterým šla ona a kopíroval její kroky, aby mohli být nablízku.

Medvědí jezírka >>

<< Lesík topolů
VLA FM23 | Běh 4/15

Nechtěl ji moc zatěžovat s grafickými detaily, které jeho nepodařený první dojem na bohyni znamenal. Ale předat myšlenku, že je dobré být obezřetný a opatrný, to prostě musel. Nerad by, aby si prošla tím stejným. Ve výsledku měla pak radost s ním, že mají první velký milník splněný. „O tom nepochybuji,“ pousmál se na ni, ale trocha obavy tam přece jen schovaná byla. Ne proto, že by pochyboval o Nelly. Ale proto, že Smrt dokázala být opravdu přísná. „Dokonce mi slíbila, že mi pomůže být lepší v magiích. Prý mi pomůže se všemi, které ovládám. Výměnnou za to, že budeme dělat rituály a ukazovat jí, že to myslíme vážně. Třeba dávat dary k tomu našemu oltáři, obětovat jí tu a tam nějaké zvíře, nebo si ji připomínat u rituálního ohně. A taky by se jí určitě líbila ta společná jizva, díky které by nás poznala,“ podělil se o téměř všechny zážitky, které si z tama odnesl. Největší esa si momentálně šetřil. Nemohl to na ni vyhrknout přece všechno najednou. Musel k tomu nějak graduálně dojít, aby to na ni udělalo stejný dojem, jako na něj. Nejraději ale byl, že ji konečně našli a ví, kam jít, když budou potřebovat její radu.

Mahtae jih >>

<< Armanské hory
VLA FM22 | Běh 3/15

Nelly přesně věděla, na co narážel. Byla bystřejší, než si sama uvědomovala. Sama pak vychválila jeho proslov až do nebes, zatímco sebe shodila někam pod jeho úroveň. „Co to říkáš? Vždyť všemu, o čem mluvíme, skvěle rozumíš a dokážeš to popsat líp, než mnohdy dokážu já. A máš skvělé nápady. Navzájem se doplňujeme, a tak by to mělo být,“ šťouchl do ní povzbudivě čenichem. „Jsi neskutečně chytrá. Žádné trubkoviny neříkáš,“ ujistil ji a něžně se pousmál.
„Byla… děsivá. Choval jsem se jako nevychovanec, a tak mě musela uzemnit a ukázat mi své místo. Nesmíš s ní mluvit moc radostně, má ráda, když z ní máš obrovský respekt a dáváš jí najevo, jak moc si jí a jejich mocí vážíš. Já se nechal unést, a tak mě trochu… potrápila. Tak jako já tehdy tebe, ale dělala to s láskou. Je mocnější, než si dokážeš představit. Nikdy na to setkání nezapomenu,“ rozzářil se celý, i když si živě pamatoval, jak strašně bolestivé to bylo. Byla to nedílná součást, bez které by si jí asi tolik nevážil.

Rozkvetlé louky >>

<< Severní Galtavar
VLA FM21 | Běh 2/15

Nelly vše postupně zpracovávala v hlavě a s tím vyvstala spousta otázek. „Rowena to dělala jinak, obecně měla dost pokřivenou představu toho, co to je být následovníkem Smrti. Vem si, že sama porušila přísahu, kterou nás učila,“ odpověděl s dost odměřeným tónem. Technicky vzato to kult opravdu byl, ale Nagesh to tak odmítal vidět. Věděl, že by to znamenalo, že jsou jen blázni, kteří manipulují s vlky. Ale to oni přece nebyli. „Uctíváme jednoho z našich zdejších bohů, jejíž kázání poté následujeme a šíříme dál. Jsme následovníci Smrti, ne kult. Věříme v něco ušlechtilého, ale nenecháváme se zařadit do nějaké škatulky, která by nás měla definovat,“ pokusil se obhájit svůj názor na jejich postavení. Světlá vlčice pak povídala dál, jak se to tedy dá interpretovat. „Hmm, vlastně ano. Jsme obyčejná smečka, kterou spojuje společná víra. Nic víc. A stejně tak, jako by v normální mírumilovné smečce odmítali třeba kanibaly, tak my nebudeme příjímat vlky, kteří nebudou otevřeni našim přesvědčením,“ dal jí zapravdu a rovnou uvedl i příklad. „Jo, o tom jsem s tebou chtěl mluvit. V tom lese jsem nepotkal Stařešinu, ale Smrt,“ nakousl téma.

Lesík topolů >>

<< Jedlák
VLA:FM20 | Běh 1/15

S Varjou se dohodli, rozloučili a vyrazili zase na cestu. „Jo, vypadal jako sympaťák,“ pokynul hlavou souhlasně a pousmál se. Měl z toho dobrý pocit. Takhle navazovat kontakty by měli častěji, aby na okolí působili v pohodě, přátelsky. Čím více si je jiní vlci oblíbí, tím pravděpodobněji se nesetkají s nepochopením, co se jejich víry týče. V tomhle světě bylo důležité si hledat přátele. Jeden nikdy neví, kdy je bude potřebovat. „To by bylo hezké,“ pousmál se nad tou představou, že by se k nim přidal do smečky. „Ale nesmíme o naší víře takhle mluvit. Spoustu vlků to odradí, protože jsou podle nich kulty špatné, omezující, nebo tak něco. My máme od kultu daleko. Dáváme vlkům naději na nový začátek a to je přece úplný opak, nemyslíš?“ rozmluvil se dál s trpělivým tónem, zatímco mu úsměv z tváře nemizel. „Ale nápad to je skvělý. Třeba si ho získá i náš krásný les,“ pochválil ji za super nápad a vykročil zase o kus dál.

Armanské hory >>

VLA FM19 | Stařešina 3/3

Varja celou tu soutěž se Stařešinou bral dost sportovně, s takovým zdravým nadhledem. Až mu z toho bylo trochu stydno? Taky by byl rád takhle vyrovnaný, ale zrovna nefér jednání mu dokázalo pít krev. Ale jeho rady si vzal k srdci a pokud na dědka znova natrefí, bude to brát spíš jako zábavu a výzvu, jak starouše taky potrápit. „Heh, to je fakt,“ uchechtl se nad zmínkou, že nikdy neurčil pravidla. „Tak už na něj máme alespoň pro příště strategii. Pokud ho ovšem potkáme,“ pousmál se, spokojený s tím, jak z téhle konverzace odejdou s malou výhodou.
„Hmm, taky jsme se dali do řeči s různými zajímavými vlky. Zajímavé, jak taková zajímavost dokáže vlky tak semknout,“ pokýval hlavou na souhlas. Možná by to měli dělat častěji, i když nebude třeba zrovna téma. Vypadnout mezi společnost a ne jen trčet ve svém lese na zadku. „Možná bychom měli vyrazit zase dál, co myslíš, Nelly?“ koukl po vlčici, která po celou dobu jejich konverzace podivně mlčela. „Bylo opravdu fajn tě potkat. Kdybys nás chtěl v budoucnu navštívit, najdeš nás v nedalekém lese plném javorů. Na podzim to tam bude vypadat pohádkově, tak tě u nás rádi provedeme,“ nabídl vlkovi pozvání a sám už se pomalu stavěl na nohy. „Na viděnou,“ pokynul hlavou na rozloučenou a vykročil dál.

Severní Galtavar >>

VLA FM18 | Stařešina 2/3

Hned co se ke dvojici přiblížil mu běžela Nelly naproti. Po té šílené zkušenosti u Smrti byl rád, že je zase u ní a může to prozatím hodit za hlavu. Asi to na něj bylo vše moc čerstvé, aby to hned začal rozebírat, a tak i dost ocenil společnost cizince. Vypadal i vlastně docela sympaticky, ne jako Echo. Pořádně nevěděl, proč mu černý vlk tak nesedl, ale jednoduše ho nemohl vystát. Nelly je v rychlosti představila, a tak si i připadal trochu vtažený do konverzace. „Opravdu?“ zamrkal překvapeně. Asi se skutečně pohyboval nahodile, jak se mu zachtělo. „Je to nedaleko našeho předchozího domova. Je to taková obrovitánská dlouhá pláň,“ napověděl Nelly, aby zhruba tušila. Pohled pak přesunul zpět na Varju. „Nagesh,“ opravil svou drahou polovičku, když se hnědý představil i sám. Nerad by, aby mu cizí vlk říkal zdrobnělinou, kterou dostal v dětství.
Vlk se pak rozpovídal o jeho zkušenostech a obecně o všem, co se o starci dozvěděl. „No, srandy jsme si taky užili dost. Je to veselá kopa,“ zamručel trochu rozmrzele, ale v rychlosti zase nasadil pohodový úsměv. „Natož že je asi stoletej, tak má fíglů hromadu. A nebojí se hrát nepoctivě,“ doplnil, aby trochu uvedl, proč ho dědek naštval. Nikoho nebaví hrát s podvodníky. „My ho šli hledat na něčí doporučení, ale nebyli jsme jediní, kteří měli negativnější zkušenost. Měl jsem v plánu si s ním trochu promluvit, zeptat se na pár věcí, ale zrovna výřečný asi není,“ prozradil světlochlupému, pohodlně se usadil a koukl na Nelly, zda i ona by ráda něco doplnila. Jistě už stihli probrat všelicos, a tak doufal, že se moc neopakují.

<< Zřícenina
VLA FM17 |Stařešina 1/3

Byl z návštěvy Smrti dost otřesený. Vyděšený, ale pořád měl z toho celého radost. Tolik užitečných informací, Nelly bude určitě nadšená. A co víc, nemusela se toho bolestivého setkání vůbec účastnit. Minimálně už tuší, jak se Smrtí komunikovat a byl přesvědčený, že to bude příště bez bolesti. Zasloužil si to, choval se nerozvážně, a tak za to musel zaplatit. Smrt ho jen trestala, protože jí na něm záleželo.
Když se ale vrátil na místo, kde nechal Nelly, nebyla sama. A co víc, povídala si s hnědobílým vlkem o Stařešinovi. „Zdavíčko,“ pozdravil mile a rozhoupal uvolněně ocasem, jako by ho před chvílí Smrt netrýznila. „Nesu o Stařešinovi zprávy. Prý tu není, pohybuje se po Galliree dost nepředvídatelně,“ doplnil zajímavost do konverzace i on, když už ji měl takhle čerstvě vybojovanou.

Objednávka:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ID - M02/4*Bolest - 120 drahokamů
ID - M03/5*Bolest - 250 drahokamů
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
ID - M02/5*Emoce - 150 drahokamů
ID - M03/5*Emoce - 250 drahokamů
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
770 drahokamů

PO 50% SLEVĚ KE SMRTI:
385 drahokamů

<< Jedlák
VLA FM16

Poté, co Nelly poručil aby zůstala kde je, se vydal prozkoumat tu prapodivnou stavbu. Byl přesvědčený, že toto místo bude to, kde se schovává ten starý vlk. Vypadal, že je plný vtipů a naschválů, a tak by se vlastně vůbec nedivil, kdyby ho tu chtěl nějakým způsobem vylekat. Nepřej si mě, dědku, projela mu hlavou výhružná myšlenka. Ostražitě se rozhlížel, ale nikde nikdo. To už byl ale dost blízko oné podivné mramorové stavbě. Se zájmem se kolem ní procházel a prohlížel si ji ze všech možných stran. Vypadala opravdu nepřirozeně, jako by do přírody vůbec nepatřila, ale ta se ji snažila příjmout. Stavba tak zarůstala všelijakým lesním porostem a tvořila jakési zelenkavé žíhání. Už od pohledu taky bylo poznat, že v minulosti musela tahle kostra budovy vypadat úplně jinak. Jen čas a vítr jí dal tuto polorozpadlou podobu.
Celá atmosféra tady působila děsivě. Tajuplně, protkaná strachem, který byl snad fyzicky hmatatelný. Nageshovi divoce bušilo srdce, aniž by měl zatím pořádně důvod. Někde ze středu stavby byly vidět pohasínající zelené plameny, kterým měl rozhodně v plánu se vyhnout obloukem. Zatímco s údivem sledoval plamen, hezky z bezpečné vzdálenosti, koutkem oka zaznamenal, jak se někde něco rychle mihlo. Zamrkal, zpozorněl a nastražil uši. „Vím, že jsi tady. Vylez,“ houkl po vtipálkovi. Přece ho nenechá, aby si s ním tak hrál. Nebojí se ho, nebojí se přece ničeho. Jen co ale varování vyslovil, jako by v jeho okolí náhle setmělo. Bylo to, jako by slunce zastínil pořádný dešťový mrak, ale horší. A strach sílil. „Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit, ty červe,“ rozhléhal se lesem jedovatý hlas, který starci rozhodně nepatřil. Vždy když zaznamenal někde v periferním vidění pohyb, se rychle otočil, ale marně. Bytost byla moc rychlá. Byla jako stín, který se nedá lapit. Hrdlo měl sevřené, ale jediné slovo nedokázal dostat ven.
Pak po něm ale ta věc skočila, přišpendlila ho k zemi a jednou tlapu mu hrubě položila přímo na čelo, do kterého se mu ryly neonově zelené drápy. Co bylo ale děsivější, byly ty dvě zelené bulvy, které snad viděly skrz úplně vše. I jeho vědomí i svědomí. „O-omlouvám se, má Paní. Neměl jsem ponětí, že jste to vy. Nikdy bych na vás jinak než s největším respektem nehovořil. Myslel jsem, že se tu potuluje ten prašivý Stařešina,“ soukal ze sebe omluvu za omluvou a snažil se potlačit palčivou bolest, kterou cítil po celé lebce. Ještě chvíli a přísahal by, že mu ji rozmáčkne na jemnou hromádku rozdrcených kostí. Smrt přitáhla hlavu až nepříjemně blízko té jeho a hezky z blízka si ho prohlížela. Četla v něm, určitě v něm dokázala číst. Pak se odtáhla, sevření uvolnila a začala kolem Nageshe kroužit jako hladový sup.
„Není tu. Je všude, ale zároveň nikde. Je nepředvídatelný, málokdy zůstane na jednom místě. Ale zalíbilo se mu tu, neviděl jsi ho naposledy,“ pronesla Smrt tajuplně, ale co přesně to znamenalo, neměl ponětí. Měl na ni tolik otázek, celý život čekal na tuhle příležitost, ale teď byl úplně v tranzu. Nemohl se zbavit toho poblázněného pocitu radosti, že stojí v tváří v tvář se svým velkým idolem. Je to ona, je to opravdu ona, projíždělo mu hlavou a samou radostí se mu rozkmital ocas, sebevíc se tomu snažil zabránit. I Smrt si toho samozřejmě všimla. „Ale, ty máš radost, že mě vidíš?“ naklonila Smrt hlavu na stanu a nechutně se zašklebila, až ho napadlo, jestli má vlastně vůbec nějaké kosti, které by tu tvář držely pohromadě. Zlomyslně švihla svým dlouhým zeleným ocasem a Nageshe najednou rozbolelo celé tělo. Ne jen hlava, tak jako tehdy Nelly. Celé tělo. Byla to tak palčivá bolest, že se svalil na zem a připadal si úplně paralyzovaný. Křečovitě s sebou škubal, Smrt jen přistoupila blíže a se zájmem pozorovala, jak příšerné zvuky se z něj linou. „A co teď, hm? Já nejsem žádná kamarádka, za kterou by ses měl těšit a chodit sem na pokec. Jsem ta, která život bere. Nezkoušej mě, nebo ti to předvedu názorně,“ vyhrožovala a teprve až domluvila, pustila Nageshe z bolestivého sevření.
Úplně jej to vyčerpalo. Nemuselo to ani trvat dlouho, na to aby bylo cítit, jak mocná Smrt opravdu je. „C-chci být stejně mocný, jako vy. Udělal bych pro to cokoliv,“ vysoukal ze sebe vyčerpaně. To vzbudilo zájem Smrti. „Chceš umět lépe ovládat magii bolesti?“ nabídla a sledovala, jak si bude Nagesh počínat. „Ano. Já i má partnerka jsme se rozhodli náš život zasvětit uctívání Vás, jakožto nejmocnější entitě na našem světě. A abychom mohli Vaše kázání šířit dál, potřebuji být silnější a mocnější. Potřebuji způsob, jak vlky přesvědčit a převést na správnou cestu,“ rozmluvil se obsáhleji a pomalu se stavěl na rozklepané rozbolavělé nohy. Viděl, jak se výraz smrti mění. Lichotilo jí to, bezpochyby. A navíc ji to bavilo. „Pomohu ti s magiemi, které v tobě dřímou. Ale výměnnou za mou pomoc chci dary,“ vydírala. Myslela tím sice jen klasické drahé kameny, ale věděla, že to Nagesh přeloží na spoustu dalších věcí, díky kterým se bude moci dlouhodobě bavit. „Samozřejmě. Vše, co si jen budete přát. Oběti, dary, které budeme pravidelně pokládat na Váš oltář, ale i rituály, abychom umocnili víru ve Vás. A pro stvrzení mého odhodlání také přináším drahé kameny,“ plácal páté přes deváté, jen aby se jeho bohyni zavděčil. „Tak se mi to líbí,“ ušklíbla se Smrt spokojeně. Jednu hračku tak vystřídala za hned několik dalších. A stejně tak třeba jednoho dne rozdrtí přesvědčení i těchto ubožáků, tak jako to udělala s Rowenou. Ale na to byl čas.
„M-měl bych ale ještě jeden dotaz. Existuje způsob, jak zjistit, zda žije matka Nelly?“ vysoukal ze sebe ještě jednu otázku, která mu momentálně vrtala hlavou. Spokojený výraz Smrti byl ale ta tam. „Na takové otázky ti nenáleží se ptát. Možná je, možná není. Ani Smrt není definitivní. Vybírám si jen ty, které chci a ostatní posílám zpět. Není nic lepšího, než pozorovat vlky umírat. Několikrát,“ mlaskla slastně, ale Nageshovi to dost zamotalo hlavu. „Jakože je možné zemřít a vrátit se zpět mezi živé?“ zopakoval to, jak to pochopil. Znělo to ale nemožně. Zvráceně. „Jistě. A o všem rozhoduji jen já, zatímco Mrtvolka dělá tu špinavou práci za mě,“ zatetelila se, jak to má skvěle zařízené. „Ale pokud chcete znát odpovědi, najděte jezevce. Ti mají k duším nejblíže,“ doporučila, postavila se na všechny čtyři a Nageshe si změřila pohledem. „A teď už zmiz, než si tu pomoc rozmyslím,“ zavrčela. Nemusela říkat nic víc, Nagesh pochopil, že tímto jejich setkání končí. Zhluboka se uklonil, poděkoval a rozešel se směrem, kde nechal původně Nelly.

Jedlák >>

<< VVJ (přes Galtavar)
VLAFM15

Závod měli za sebou, i když se jim do toho kdovíjak nechtělo. Nagesh do toho byl vtlačen proto, protože chtěl znát odpovědi starce na jeho palčivé otázky, zatímco Nelly jej zase jen následovala. Bojovala statečně, plavkyně to byla dobrá, ale genetiku nepřečůrá ani ta hromádka starých kostí, ani mladá dáma. Nagesh měl jednoduše větší srdce i plíce než jeho drahá polovička, a tak byl s menším kouzelným podfukem dědka na cílové čáře první. Dědek vzápětí taky, ale dřív než stihl jakoukoliv otázku vyslovit, byl fuč. To už se Nelly vyškrábala na souš. „Podváděl, vyčaroval mi do cesty obří kámen, do kterého jsem celkem nepříjemně vrazil. Tak jsem využil magie neviditelnosti, abych ho taky přechytračil,“ pověděl ve stručnosti, zatímco kráčeli směrem k jedlovému lesíku. „Příjde mi, že už na to přicházím. Asi stačilo trochu soutěživého vzteku a šlo to samo od sebe,“ prozradil Nelly radostně. Těšilo ho, že už v tom není tak nepoužitelný, jako předtím. Tohle byl pořádný první projev magie, kromě toho rychlého zmizení v úkrytu a způsobení bolestivé migrény Nelly. „Vůbec si s tím nelam hlavu. Vsadím se, že bys byla první, kdybys taky podváděla a použila svou magii. Ale na to jsi moc dobrá duše,“ ujistil ji a vlepil ji rychlou pusu na tvář.
V lese pak narazili na podivnou kamennou stavbu, dost nepřirozenou. Stačilo na ni z dálky pohledět a bylo mu jasný, že na ní něco nesedělo. „Počkej mě tady, půjdu to prozkoumat. Třeba to nebude úplně bezpečné,“ zavelel a sám se opatrným krokem vydal kupředu. Třeba se tam ten dědek schoval. Ale kdyby ne, nehodlal riskovat bezpečí Nelly. Přivolat ji může kdykoliv.

Zřícenina >>

<< Úzká rokle (přes Mahtae sever)
VLAFM14

Zima. Na tu momentálně úplně zapomněl, jak byl z těch šílených teplot úplně zmožený. Už doufal, že se to každým dnem přehoupne a dorazí podzim se vším všudy. Ale zima, ta byla v podstatě za rohem taky. „To teda. Ta období se mění tak rychle,“ poznamenal docela filozoficky. „Navíc nejsme mrňata, můžeme si zavčas sehnat potravu a nehrozí, že budeme hladovět, nebo se snažit přežít na napůl rozložené mršině,“ křivil se mu vzteky nos, jen co se o těch podmínkách zmínil. To ale zase velice rychle přešlo. Zhluboka se nadechl, vydechl a všechny negativní emoce v sobě potlačil. „Bude nám už jen fajn,“ pohlédl na Nelly a vyrovnaně se usmál. Muselo, nepřipustil by, aby další zimu prohladověla. Teď to bylo jiné, měl možnost vše změnit.
Chvíli nastalo ticho, oba se ponořili do svých myšlenek. Nelly o své matce, zatímco Nagesh si vzpomněl na Dravena, kterého také dlouho neviděl. A vlastně ani nevěděl, kde začít, kdyby ho chtěl najít. Nelly našel s neskutečným množstvím štěstí, když sledoval její vyvětralé stopy. Ale Draven? Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Z myšlenek ho probrala až modrobílá vlčice s dost tíživou otázkou. „To nevím, ale mohli bychom to třeba nějak zjistit. Jsme v zemi, která je skrz na skrz propletená magií. Určitě bude nějaká cesta,“ přemýšlel v podstatě nahlas, ale znělo mu to dost pravděpodobně. Nějaká mocná entita takové informace mít musí. Nebo že by byla země za hranicemi Gallirei moc vzdálená a magická moc tam tak dobře nedosahovala? Naděje ale umírá poslední.

//Závod se Stařešinou

Když ale na dohled k jezeru, už z dálky na ně skutečně halekal nějaký mechem porostlý stařec. Ani plnovous mu nechyběl. A co bylo nejdivnější, vyzíval je k závodu. „Nejprve bychom měli pár otázek,“ namítl, než se hodlal uchýlit k takové dětinskosti. Ale dědek měl evidentně jiné plány a jen co Nagesh dopověděl větu, už uháněl pryč. Stihl tak jen věnovat Nelly nechápavý výraz, zda s černobílým starcem závodit opravdu chce, až nakonec zavrtěl hlavou a rozběhl se k jezeru a už byl ve vodě. Měl sice náskok, ale byl pekelně starej. Proti dvěma mladým vlkům neměl šanci, a tak netrvalo dlouho, než Nagesh dědka předehnal. V rychlosti se ohlédl, aby věnoval Stařešinovi škodolibý úsměv, ale v nepozornosti dost hrubě narazil, až ho brněl celý čumák. „Aaah,“ zaúpěl bolestivě Nagesh, zvedl hlavu a zatřepal s ní, aby zahnal ten nepříjemný pocit na tlamě. Do čeho to vůbec vrazil? Zmateně se ohlédl, když zpozoroval obrovitý kus kamene, který čouhal z vody. Kde se tu tak najednou vzal?! Vypoulil překvapeně oči. Tak magické triky, jo? Fajn, pomyslel si soutěživě a v tu ránu zmizel. Zcela celý se zneviditelnil a vyrazil směle kupředu, ani vlny kolem neprozrazovaly jeho lokaci. Starce tak na poslední chvíli předehnal a do cílové plochy dorazil jako první. Vylezl z vody ven a pořádně se oklepal. „Příště si ty magický hračičky odpusť, ještě příjdou vlci k úrazu,“ změřil si s vážným pohledem starce a pohled přesunul k Nelly. Když ale pohled vrátil na dědka, ten už byl dávno pryč. "Kam zmizel?" zamrkal překvapeně Nagesh. "Pojď, porozhlédnem se kolem. Třeba nezmizel daleko. Měl jsem na něj celkem dost otázek," vybídl svou drahou polovičku a vykročil dál.

Jedlový pás (přes S. Galtavar) >>