Gallirea - Příspěvky uživatele

| Vytvořit obraz ve sněhu

Přestože si Nagesh přál, aby se to celé obešlo bez komentáře a nikdo ho nebombardoval dotazy, jestli je v pohodě, nedalo se tomu uniknout. Vlčata měla zcela přirozenou reakci v podobě překvapení a strachu. A hlavně respekt z ledové vody, která by jim mohla být osudná. „Jo, jsem v pohodě,“ uklidňoval oba. „Led nebyl dost zmrzlý, prostě prasknul. Stačilo jen nepanikařit,“ pokrčil rameny, jako by to byla běžná věc. Ale ještě teď mu z celé té situace divoce bušilo srdce. Nelly se ale výjimečně nechýlila k fyzickým dotekům, a tak to ani nikdo nepoznal. Jeho maskovaná hrůza mohla zůstat hluboce pohřbena a v budoucnu násobena s jinými neventilovanými pocity, které pak někdo bohužel asi schytá. Ale takový byl život.
Kai naštěstí upoutal pozornost Nelly tím, že začal plácat nějaký podivný tvar ve sněhu a ta se v této hře nadchla. Udělali z toho nakonec závod a soutěžili o to, kdo bude mít hada delšího. Sám se v tom nechtěl moc angažovat. Po tom šoku na ledu by upřednostnil něco klidnějšího, ne soutěž. A tak zůstal sedět a raději tlapou maloval ve sněhu. Zkoušel nejprve namalovat onoho hada, kterého oni plácali, poté ale experimentoval s dalšími tvary, které byly komplexnější. Zkoušel namalovat stromek, divoké prase a hvězdičky. Věci, které mu zůstaly v paměti. Když ho ale vyrušila Nelly, malování zanechal a šel se z blízkosti podívat na jejich výtvory. „No, tvůj je rozhodně delší,“ dal za pravdu Nelly. „Ale Kai to má bytelnější,“ oponoval zase. Na ukázku zkusil do Alkova díla kopnout a ani se nehlo. Když to zkusil u Nelly, had se v daném místě rozpadl. „Dal si na tom viditelně záležet a tak mu jeho dílo tady zůstane až do jara, než sníh roztaje,“ doplnil s klidem v hlase. „Tvůj by asi dlouho nevydržel, a to je škoda, ne? Nechceš ho spolu zpevnit, ať tu může dělat radost jiným?“ navrhl společnou aktivitu, aby z toho nebyla Nelly smutná. Byl jen upřímný a sice technicky vzato vyhrála, mohla si z toho odnést i to, že se někdy vyplatí věci neodfláknout a dát jim více svého času a energie. Sám se chopil zpevňování dlouhatánské žížaly.

| Projeď se na kře

I Alkairan se ne zrovna nadšeně přidal, ale přeci jen. Už tu chyběla jen Nelly a mohl na sebe být pyšný, že ty lenochy přiměl k nějaké aktivitě. Byla všechna vlčata takhle opatrná, že se do ničeho po hlavě moc nehrnula? Nezdálo se mu to moc pravděpodobné, nebo v to spíše doufal. Asi se narodil do špatné rodiny a smečky. Ale přestože byli všichni docela jiní, stejně mu svým způsobem oba přirostli k srdci. A tak Nagesh dával do klouzání energie a elánu za všechny tři dohromady, aby to trochu vykompenzoval. Možná přecenil své síly a chtěl se předvádět i s možností, že by to mohlo být nebezpečné, ale stalo se. Jelikož už nevěděl, co nového zajímavého podniknout, zamířil pomalu ale jistě ke středu jezera, kde to zdaleka tak zmrzlé nebylo. A světe div se, led se s ním utrhnul a on zůstal na kře asi tak malé, že by se na ni vešli tak tři dospělí vlci a museli se dost tlačit. Netušil, jak moc nebezpečná ledová voda může být, ale minimálně věděl, že je studená, a to on neměl v oblibě. Zůstal chvíli v šoku stát a přemýšlet, jak se z téhle situace dostat. Ledová kra se i přes jeho nehybnost odsouvala dál ke středu. No, budu muset minimálně namočit tlapu a pokusit se doplout zpět tam, kde to je ještě pevně zmrzlý, pomyslel si a neochotně namočil jednu z tlap do vody. Byla ukrutně ledová, úplně ho to záblo v kostech, ale nějakým zázrakem se mu to přeci jen podařilo a s nešikovným skokem, kdy se s ním kra celá přetočila a málem ho vzala s sebou, se dostal na bezpečnou zem. Měl dost, sebral se tedy na všechny čtyři a odebral se raději mimo jezero. Neměl v plánu celou situaci komentovat, chtěl to celé obejít bez nějaké dramatizace. Snad si nikdo nevšiml.

Prosinec 2/10 | Ozdob strom

Šel pomalu, pak trochu zrychlil a modré světlo sílilo a sílilo. Musel být blízko, stačilo jen kousek. Úplně cítil, jak se v něm všechno napíná a svírá zvědavostí. Ale cesta se začala stahovat, zmenšovat a do krásné stromovité uličky se začaly větve víc a víc zaplétat. Došlo to až do bodu, kdy musel přivírat oči, aby mu nějaká zbloudilá větvička nevypíchla oko. Musel to překonat, zatnou zuby, zavřít oči a prostě to doběhnout. Modré světlo už bylo opravdu silné. A tak stiskl víčka, jak nejvíce to mohl a rozběhl se jak jen uměl. A když cítil, že se větvě opět rozestoupily, zastavil a otevřel oči. Stálo tam sytě modré jezero, z části dočista zmrzlé. Vypadalo až nereálně modře. Jako hory v obrovité dáli, když zapadá slunce. Nic takto sytě modrého ještě neviděl. A to nebylo jediné. Před jeho zraky stál obrovitý jehličnatý strom, který veškerou pozornost přitahoval na sebe. Musel být opravdu speciální, úplně jiný než kdejaký cizí. A on ho našel, sám, vlastním úsilím. Byl jeho, jen jeho. A tak přemýšlel, jak to udělat, aby to poznal každý. Chtělo by ho to nějak označit, ale ne, aby to bilo moc do očí nebo nosu. Žádné značkování nebo vyrývání do kmenu. Ne, on se rozhodl ho ozdobit. A tak běhal kolem a hezké předměty, na které narazil, pověsil na větve stromu. Některé držely lépe, jiné neustále padaly, a ne a ne poslechnout, ale nakonec byl s vlastním dílem spokojený. A tak poodstoupil a prohlédl si modře osvícený strom, ovšený vším, co se Nageshovi líbilo. Povedl se mu a podivně to v něm vyvolávalo hřejivé pocity Vánoc.

<< Mahtae (s) | Jdi bruslit

Ani jeden ze skupinky se k nějaké aktivitě neměli, nijak po hlavě se do toho nehrnuli, a tak pochopil, že se musí asi angažovat jako první a ostatní do toho chca nechca prostě zapojit. Nehodlal čekat na zázrak a momentálně se oba tvářili jak studený čumáci. „Notak, pojďte se alespoň klouzat. Unudím se z vás k smrti,“ protočil očima a vyběhl plnou parou vpřed přímo na jezero, na které skočil a nechal se momentem odnést o pár metrů dál. Líbilo se mu, jak se to s ním veze. A tak to zkoušel zas a znova, jednou se zkoušel celou dobu otáčet, jindy zase kormidloval na různé strany za pomocí drápků a tak dále. Po chvíli dovádění se zastavil, napnul hruď a hlasitě zavolal na oba dva: „Tak co, jdete konečně? Nebo vám tam přimrzly zadky?“ Vlastní poznámce se pak vnitřně zasmál. Vypadalo to, že jim tam fakt přimrzly. Že zrovna tihle dva se chtěli vydávat na výlet, když je pak musel navigovat, a ještě k tomu motivovat do jakékoliv aktivity. Nebýt jeho, nedošli by ani za roh jejich lesa. Nehodlal si ale zkazit zábavu, ať už se k němu hodlal někdo připojit, nebo nikoliv. A tak se ještě vesele klouzal a vymýšlel další způsoby, jak se na ledu vozit. Vesele u toho vrtěl ocasem a zapřemýšlel, jestli se i Draven se Silasem nějak baví. Kdo ví, jestli zůstal Silas s vlky z Vrbové smečky, nebo si šel hledat štěstí jinde. Brzy jim všem bude rok a dalo se čekat, že se osamostatní. Alespoň částečně. Dravena ale od jeho odloučení neviděl, což mu způsobovalo starosti.

Prosinec 1/10 | Obdivuj krásu zimy

Nagesh se podvědomě opět přesunul na tohle podivné místo mezi realitou a sny. Jeho tělo, jako by se přesunulo z toulek s Nelly a Kaiem a přemístilo se sem, kde byl jen sám se sebou a svými myšlenkami. Podivný to les, napadlo ho, když si ho procházel. Byl úplně jiný než všechny ostatní, jaké kdy viděl. Procházel po celkem široké cestě, na které by se vešli pohodlně tři vlci vedle sebe. Vedla dál a dál, až se v klikyhákách, do kterých se vlnila, ztrácela za zatáčkou mezi stromy. Nagesh cestu zvědavě následoval a nechával se jí vest. Stromy nad ním cestu objímaly a tvořily pomyslný bílý tunel, ze kterého nedávalo smysl vybočit. Stromy byly hustě rozrostlé a větve se točily různými směry, až se proplétaly mezi sebou. Bylo to krásné místo a bezpochyby mu dodávala na kráse právě zima. Nebýt jí, les by rozhodně nebyl tak tajuplný, jako je nyní. Čím dále ale postupoval, tím více se mu zdálo, že na konci cesty vyzařuje podivné modré světlo. A s každým krokem jako by nabíralo na intenzitě. Co se tam asi tak mohlo skrývat? Jeho mysl si domýšlela různé alternativy, co by to tak mohlo být, ale nic z toho nedávalo smysl. Neviděl ještě nic, co by vydávalo tak sytě modré světlo. Jediné, co znal, byl oheň, ale ten odrážel teplé odstíny oranžovo-rudé. Hřál, znamenalo to tedy, že tahle modrá věc naopak neskutečně studí? Přemýšlel, zda by se neměl otočit a raději se vzdálit. Co když by kvůli tomu umrzl? Stala by se z něj dočista ledová socha. Už jen představa ledových vlčích soch ho ale táhla dál. Musel je vidět, musel zjistit, co tu záři vydávalo.

<<Velká houština (přes Mahtae jih) | Chytej vločky na jazyk

Nelly byla z dárku nadšená, což bylo hlavní. Vypadala z takové drobnosti fakt naměkko. „Pro tebe cokoliv,“ mrkl na ni. Určitě na něj jen tak nezapomene, tím si byl jistý a byl na sebe opravdu hrdý. Téma se ale opět stočilo ke Kaiovi, aby se necítil vytlačen. Přisvojila? podivil se a neubránil se pozvednutí obočí. Ona nebyla zrovna vlčicí, která by si adoptovala kde koho. Vlastního syna chtěla hodit při první příležitosti z útesu. Tak proč by si adoptovala další? „Hmm,“ zamručel nejdřív a na chvíli zmlkl. „Být tebou, držel bych se od ní dál. Pro jistotu,“ doporučil, ale aktuálně spíš dost neurčitě. Jeho viděla jako Smrtí předurčeného, Nelly něco jako odraz sebe a Dravena tolerovala. Silase málem obětovala a přežil jen proto, že měl rodinu, která to překazila. To Kai neměl. A sice ho neznala nemělo mu na něm proč záležet, ale byl členem. A členy měl chránit.
Téma se přeci jen pak otočilo na jeho bratry a to, kolik jich vlastně má. „Mám dva,“ potvrdil oběma. „Dravena a Silase. Silas byl jediný z nás, který dostal jméno až měsíce po narození. Rowena tvrdila, že ho bylo nutné zabít a obětovat Smrti,“ přiblížil jim to, jaká jeho matka dokázala být. „Nebýt Alastora, technicky vzato mého strýce, měl bych jen jednoho. Proto se o něm nebaví. Asi dělá, jako by nežil. A místo něj pak přijala tebe, kdo nikoho, kdo by v tom zabránil, nemá. Byl bych opatrný,“ nastínil mu už o něco konkrétněji. „Teď ale máš nás,“ ujistil ho zcela chladně, jako by to byla samozřejmost.
Mladí vlci vykročili po výběru Nageshe podél nedaleké řeky a vydali se na sever. „Jen to, co mi Rowena řekla. Je něco jako bůh tady. Má bratra, Života, ale ten je slaboch. Opravdu mocná je Paní Smrt a dovede nás dělat lepšími, silnějšími. Ale musíme jí sloužit,“ rozvyprávěl se trochu. „Jako členové Kultu Smrti ji musíme naslouchat. Bude nás vést. Musíme taky šířit její svatá slova a rozšiřovat Kult o další členy. Čím více nás bude, tím šťastnější naše paní bude a tím mocnější budeme,“ prozradil to, co od matky pochytil. „A musíme při sobě držet, je to i v přísaze. Já, pocházející z nejlepší krve, se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry,“ odcitoval svou přísahu, kterou si moc dobře pamatoval. Na celý rituál jen tak nezapomene.
Poprvé od jeho narození začalo znovu sněžit. Nemohl se zbavit toho svíravého pocitu, který měl v ten den, kdy je vynesli poprvé na povrch a zatímco stáli po břicha zaboření ve sněhu, se musel dožadovat spravedlnosti a hájit život jednoho ze svých bratrů. Zavřel tedy při chůzi na malý moment oči a pokoušel se nemilou vzpomínku zahnat a mysl na chvíli vypnout. Když pak znovu oči otevřel, vyplázl na malý moment jazyka nechal na něj dopadat sněhové vločky. Neměly hořkou pachuť, nesměl si tu křivdu nést s sebou a kazit si tak docela hezkou část roku. "Mohli bychom něco podniknout. Něco zimního, ne spojeného s Kultem," nadhodil, když se přiblížili k jezeru, které pravděpodobně brzy začne zamrzat.

VVJ >>

| Naplánuj si letní dovolenou

Nagesh nechal hvězdu hvězdou a raději se opět obrátil na Kaie, který měl kopu otázek ohledně toho, jaktože má mladý vlk takový přehled. „Dost divný věci,“ nakousl to s tajuplným úšklebkem, otočil se celým tělem od Nelly a přistoupil opět blíže za Kaiem. Tam se usadil, jelikož se nikomu ze skupiny moc vést nechtělo. „Třeba to, že jsi můj bratr. Ale co já vím – mám jen dva,“ řekl celkem suše, jako by ho to zrovna dvakrát nevzrušovalo. „Upřímně si nejsem jistej, jak se ti podařilo Roweně nasadit takového brouka do hlavy, ale jsem fanoušek,“ pousmál se. Rowena zrovna nevypadala jako typ, kterej by se nechal snadno obalamutit a jestli to dokázal tenhle mladej vlk, třeba by ho dokázal i ledacos naučit. „Ne, že by na tom sešlo. Jestli jsi nebo nejsi rodina je mi fuk. Ani Rowena si nepotrpí na škatulkování,“ pokrčil rameny.
Co ho ale zaujalo víc, byla zmínka toho, že šly hledat Smrt. „Oh?“ rozzářila se mu očka. Sám netušil, kde se jejich paní nachází, ale sám by ji rád poznal. „To sice já taky netuším, ale co jsem slyšel, je dobrý se držet řek. Zavedou zbloudilé duše za tím, co hledají,“ navrhl a jelikož ani jeden netušil kam jít, rozhodl se, že se rovnou chopí vedení a vydá se směrem, který se mu zdál nejlepší. Na jihu to přece znali, tak moc jiných možností neměli.
Nebyl si ale jistý, jak dlouho jim ta výprava vydrží. Celkem fest se ochlazovalo a pokud si to pamatoval správně, mělo asi brzo napadnout znova to bílé, do čeho se narodili. A že to nebyl žádný příjemný zážitek. Daleko raději by si v tomhle počasí zalezl do jejich jámy, kde to aspoň bylo jako doma. Sice tma a vlhkost, ale doma. Daleko víc se těšil zase až se oteplí, bude léto a bude moct podniknout něco zajímavého. Třeba se konečně naučit plavat, aby nebyl vázaný jen a pouze na souš. Nebo zkusit podniknout výpravu na nějaký ostrov. Zima byla nudná. Temná, studená a nudná.

Mahtae Sever (přes Mahtae jih) >>

<< Sekvojový les | Udělej někomu radost dárkem
//Jen vsuvka na kalendář, celý míří jen na Nelly :)

Nelly byla stejně neposedná a přítulná, jako vždy. Přebíhala mezi oběma vlky sem a tam a snažila se zapojit do konverzace, kterou se Nagesh pokousel navést s novým známým. Začít trochu na lepší notě, než bylo jejich prvotní setkání. Přeci jen pokud byl také členem kultu, měl by alespoň okrajově znát toho, za koho by měl potenciálně položit život, když by na to přišlo. Bylo to ostatně součástí přísahy. Nelly shledala Kaiovo jméno jako „husté“, načež se letmo zamračil, ale s protočením očí to nechal být. Byla to Nelly, cokoliv, co by bylo dlouhé a pro ni blbě vyslovitelné, by pro ni bylo husté. Nebyla náhodou u toho, když o něm Rowena mluvila? Zauvažoval na moment, ale nemělo smysl to vytahovat a dělat z ní popletu. Raději si užíval moment, kdy přiskočila k němu a spokojeně se k němu tiskla. Ochotně se o ni také zapřel a otřel se tváří o tu její. Dlouho jí přítulná ale nevydržela, jelikož se s krátkou odpovědí chopila vedení a nechala tak oba samce za sebou. Nagesh se tak rozhodl zneužít příležitosti, kdy to nejméně čekala a cestou čmajlz u řeky jeden hezký podivně tvarovaný kamínek, který se za zapadajícího slunce hezky jemně třpytil. Popoběhl pár kroků a když vykoukl vedle Nelly, pousmál se na ni a kamínek jí podal. „Hele Nelly, koukej co jsem našel. To je hvězda co spadla přímo z nebe až sem. Není krásná? Musela sem spadnout přímo pro tebe,“ zalhal s tak bezelstným a sladkým tónem. Upřímný úsměv měl od ucha k uchu. Kdo by nechtěl svou vlastní hvězdu? Nenabízel ji sice tu pravou věc, ale víru v malý vánoční zázrak. Okušení něčeho nadpozemského, speciálně pro ni. Ve výsledku to bylo moc hezké gesto, i když trochu překrucovalo realitu.

Byl si docela jist, že si Nelly vybere jeho, ale spletl se. Musel ji za tu dobu asi poplést hlavu, nebo něco takového, protože vlčice zaváhala a místo poslušného návratu se pokoušela přemluvit jeho, aby šel s nimi. Nelíbilo se mu to, mnohem raději by měl po svém, ale nechtěl vypadat jako slaboch, posera a kdo ví co ještě. Chtěl mít navíc nad Nelly přehled, a tak bude nejlepší, když přeci jen půjde také. A tak přetočil. Z na oko starostlivého mračení se celý rozzářil. „To zní skvěle, Nelly!“ pochválil ji a poplácal ji láskyplně po hlavince, protože to přesně určitě chtěla. Na otázky, kde byl on, ale neodpovídal. Nemusela vědět vše, ne o něm. A tak se rozešel po boku Nelly s tím dalším vlčetem dál od domova. „Kai, jo? Jako Alkairan? Slyšel jsem o tobě,“ nadhodil téma k druhému vlčeti. „Jsem Nagesh,“ zazubil se na něj, jako by se nechumelilo. Docela doufal, že se jeho pravého jména chytí a nebude mu říkat tou zdrobnělinou. Všechny prvotní pochybnosti šly stranou a vlče ho teď náramně zajímalo. Rowena tvrdila, že byl jeho bratr, Silas. Myslel si, že se dostal nějakým způsobem opět k ní a konečně mu dala oficiální jméno, když do poslední chvíle pro ni byl bezejmenný. Ale nebyl, vypadal od Silase úplně odlišně a vlastně úplně nechápal, jak si je mohla splést. Byla to ale Rowena, která láskou k nim zrovna nepukala. Ale bylo mu to jedno, on na rodinu zrovna dvakrát nevěřil, a tak jestli krev sdílí nebo ne mu bylo celkem jedno. Patřil ke kultu, a tak patřil k nim. „Kam vlastně míříme?“ optal se a rozhlédl se okolo.

Velká houština >>

<< Zrádcův remízek

Nemusel ani chodit tak daleko, pach sílil s každým dalším krokem, který jejím směrem udělal. Co mu ale nepasovalo, byl další cizí pach, který se táhl s ní. A to se mu nelíbilo. Už z dálky viděl, jak se s ní skutečně táhne další podobně staré vlče, podle pachu samec. Schoval se tedy za jeden z těch obrovitých stromů a rozhodl se, že je bude chvíli pozorovat. I povětrné podmínky mu hrály do karet, jelikož se jeho pach nesl na druhou stranu od nich. Byl nyní prakticky neviditelný. Celý den být společně venku? Proč by s ním chtěla trávit čas? Šrotovalo mu v hlavě. To jí nebyl dost dobrý, že si šla hledat zábavu jinde? Bůh ví, jak dlouho spolu museli být. Třeba si rozumí víc a na celý kult Smrti se vykašle. Na něj se vykašle. Rozhodně jí vymyl mozek svými kecy. Už toho měl dost. Vyhoupl se na všechny čtyři a už se nehodlal dál schovávat a pozorovat situaci z povzdálí, musel zasáhnout sám. „Nelly.“ Houkl hlasitě její jméno. Celým tělem se vpasoval mezi ji a toho cizáka, aby mezi nimi vytvořil pomyslnou bariéru. „Hledal jsem tě,“ oznámil jí zcela upřímně. „Měl jsem o tebe fakt starost. Tohle mi nedělej,“ pohlédl na ni s ustaraným pohledem a poté svůj zrak přesměroval na mladého vlčka, kterého si pohledem změřil. Nesahal mu ani po kotníky, nestála nad ním Smrt a nedokázal by se o Nelly postarat. Rozhodně neměl dobré úmysly, to bylo nadmíru jasné. „Pojď,“ pobídl Nelly směrem domů a dlouze se jí zadíval do očí. Musela ho poslechnout, ne toho cizáka. Byli spolu spoutaní ke kultu. Chtěl ji od něj odříznout, ale tu volbu musela udělat ona. Pokud si ona sama vybere, nebude se cítit omezovaná.

Nagesh po tomto momentě měl za sebou svůj první úlovek, své první usmrcení. Byl z toho samozřejmě nervózní, mísily se v něm dost podivné pocity, ať už nepříjemné, tak příjemné. Adrenalin pracoval a zastiňoval jakýkoliv empatický pohled na tvora, který v jeho zubech zemřel. I chvála od obou vlčic, které měl tak rád, napomáhala. Bylo to pro dobrou věc. Někdy je potřeba jiným ublížit, nebo jim ukončit život, aby z toho měli prospěch jiní. Jeho blízcí a on sám. Taková byla příroda. Jeden musel brát, aby mohl žít. Pomalu ale jistě z něj nepříjemné pocity opadaly, až je nahradila radost a pýcha, že to dokázal. Byl silný, jak to Rowena tvrdila. A bude ještě silnější, aby se mohl starat o obě. Nebudou se muset již nikdy bát, protože bude ten nejsilnější a bude na něj spoleh.
Po dobrém jídle se rozhodl načerpat znovu síly a prospat se. Bylo toho na jedno vlče moc, a tak se nechal unést do snové říše, z které ho pak vyrušil až krkavec, který tu musel už nějakou dobu kolem spícího vlčete kroužit a zkoušet, zda by z něj neměl jednoduchou svačinku. Když do něj ale jednou na zkušenou dloubl, vlče se probralo, a tak opeřenec překvapeně uskočil. „Táhni,“ zamračil se Nagesh na temného tvora, který na něj zvědavě nakrucoval hlavu. Až poté, co se po něm ohnal tlapou pták pochopil, že tady skutečně nepochodí a odletěl hledat potravu jinde. Mladý vlček se tak protáhl, porozhlédl po svém okolí a nasál pachy, jestli tu někdo na území není. Ale nebyl. Rowenu necítil vůbec, zato Nelly tu měla velmi slabounký pach. Musela odejít docela nedávno.
S odhodláním ji najít se vydal po jejích stopách.

Sekvojový les >>

Ahoj,
moc moc děkuji za super akci a velkorysé odměny. Sice jsem se zúčastnila dost na poslední chvíli, ale tvorba mě fakt moc bavila

Ostatní výtvory jsou naprosto super a miluju, jak osobité všechny jsou.

Já bych poprosila na Nageshe připrat 50% slevu ke Smrti a bodíky podělit následovně:
18b ⇒ 180 oblázků
20b ⇒ 200 drahokamů

Díky

Přidáno, Styx

Hrozně ho zajímalo, co a jak se taková vysoká loví, a tak poslušně vykročil ve stopách Roweny a dával pozor, aby se jim náhodou neztratila i Nelly a šla po jeho boku. Po chvíli obcházení lesu narazili na divoké prase, které jak sama řekla Nelly, vypadalo fakt strašidelně. I podle slov matky bylo dost proradné a mohlo na vlčata zaútočit jako na snadný terč svého vzteku. Na její radu tedy jen pokynul hlavou a věnoval pozornost Nelly. „Já tě ale nedám,“ ujistil ji, že se nemá čeho bát. Ať je děsivý sebevíc, on se ho bát nesmí. Rowena hodlala lovit pomocí své vrozené magie a vše vlčatům vysvětlila. „Dobře,“ potvrdil její žádost, aby zůstali na místě a sledovali. Přikrčil se tedy instinktivně k zemi, aby byl co nejméně vidět a vše bystře pozoroval. Divočák byl opravdu připraven k boji a napřímo se rozeběhly proti Roweně. Nagesh se ale bál, a tak se neudržel a v momentě, kdy to vypadalo na kolizi, pevně přivřel oči. Místo křiku vlčice se ale ozval křik divočáka. Znovu oči rychle rozevřel a sledoval, jak se prase v bolestech svíjí. Nelly se hrnula, aby si na prase šáhla, zatímco on byl stále celkem zkoprnělý. Když ale mladá vlčice rozhodla, že ho zakousne právě on, se zatřepáním hlavy se zvedl a přistoupil ke dvojici vlčic. Už se z toho docela vzpamatoval, ale zážitek to byl celkem šokující. Bylo mu ale jasné, že čím více lovů bude svědkem nebo účastníkem, tím víc si na bolest zvířat zvykne. Napočítal tedy do tří a zakousl se praseti do hrdla. A držel. Držel tak dlouho, než se přestalo vrtět a kvílet.

Když ho matka pochválila a vypadala, že se jí jeho odpověď opravdu líbila, úplně mu to pohladilo dušičku. Přesně tohle potřeboval a miloval. Chválu a náznaky, že se chová správně. Celý rituál a chování matky způsobilo, že skoro zapomněl na ten strach z toho, když měl přijít o bratra. Nepřišel a připadalo mu, že tu má své místo, své poslání a jeho existence nyní měla význam. Musel sloužit smrti a chránit členy kultu. “Jo! Najdeme je spolu a poznáme je,” pokýval souhlasně na slova Nelly a zářivě se na ni usmál. Byl tak rád, že tu měl někoho, s kým to mohl prožít a sdílet. Byla navíc tak strašně roztomilá, neustále po ni musel pokukovat. Vůbec netuším, čím to bylo, ale něco na ní bylo. Matka měla pravdu, byla krásná a bude ještě krásnější. A on silnější a nedopustí, aby se jí něco stalo.
Poslušně se vydal ve stopách matky a napodoboval vše, co dělala. Nemotorně se začal otírat kolem stromů a zanechával tak za sebou i svůj pach. Hranice pak musel táhnout na míle daleko. “Cokoliv dobrého,” poznamenal jen neurčitě. Moc toho zatím ochutnat nestihl, ale věděl, že matka ví, co dobré bude a vybere za něj. Nelly se zdálo měla podobné uvažovaní a nechala to na výběr Roweně. Ale byla náležitě nadšená. Na její otázku jen zavrtěl hlavou. “Ještě ne,” přiznal trochu stydlivě. Nechtělo se mu přiznávat své nedostatky, ale dřív nebo později by viděla, že lovit skutečně neumí. “Podařilo se ti ji nakonec chytit?” vyzvídal, aby odvedl pozornost od sebe.

Nelly měla sice stále obavy a úplně celé té situaci nevěřila, ale i tak sebrala dostatek odvahy a vstoupila do ohnivého kruhu za Nageshem. Když stanula po jeho boku, věnoval ji jeden povzbudivý úsměv a pokynutí hlavou, že je na ni pyšný. Přes veškerou tu odvahu se jí i tak začaly kutálek po tvářích slzy. Zvládne to, potřebuje ty emoce zpracovat, pomyslel si a nehodlal ji znovu konejšit. Bylo to součástí. On se kupodivu nebál. Poslouchal slova Roweny a dělal tak, jak mu bylo přikázáno. Vítr se mohutně zvedal, až měl chvíli pocit, že ho unese. Drápy se zaryl pevně do země, zaťal zuby a snažil se stát co nejvíce důstojně, jak jen to šlo. Chtěl, aby na něj byla Rowena pyšná. Mluvila k Smrti, obě vlčata jí představila a poté je pobídla, aby po ní opakovali slib. A tak křičel, jak jen mohl. Křičel tak moc, až ve své hlavě přehlušil tu silnou bouři. “Já, pocházející z nejlepší krve, se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry,” opakoval poslušně po Roweně. Cítil, jak v něm povstanula jakási síla, jakou nikdy dřív neslyšel. Cítil se neporazitelně. Jako by tímto rytuálem nabil všech vlastností, kterým ho před malou chvílí označila jeho matka. Měl o celé víře a úmyslech matky předtím docela pochyby. Bál se, že jen chtěla roztrhat to málo z rodiny, co měl. Ale teď dočista otočil. Její slova byla neskutečně silná a přesvědčivá. Uvěřil všemu, co jim řekla. A nově i on cítil své poslání v kultu Smrti. Rowena poté přistoupila a oběma tlapou otiskla svou krev na jejich malá čelíčka. V tom momentě bouřka ustala a nastal nesmírný klid.
Dospělé, pomyslel si jen. Působilo to úplně stejně, jako být vlčetem. Na rozdíl od něj měla Nelly otázky. “Co chceš. Jen to musí být v zájmu Smrti,” odpověděl jí s ledovým klidem. Pro jistotu ale pohlédl na svou matku, zda to říká správně. “Kdo všechno k nám patří?” zajímal se pro změnu zase on. Ve slibu bylo, že nesmí sradit jiného člena, tak aby měl pro jistotu přehled.