I. Počátky
Nagesh se se svými sourozence narodil do Zrádné smečky matce, která nebyla na vlčata připravena a otci, který se z života vlčat vypařil dříve, než stihla přijít na svět. Narodili se tak do iluze rodiny, která jim nebyla souzena. A tak se zrada vpila do jeho osudu a nic dobrého ho, nebo vlky v jeho okolí, nepotká.
Přestože matka s vlčaty nepočítala, rozhodla se, že by si přála zůstat v životech vlčat a byla jim oporou. Nepotrpěla si na označování mami, ale neopustila by je. Slíbila to tu noc Alfredovi, který u ní byl po celou dobu a byl jí oporou. Své slovo ale nakonec přes veškerou lásku, přehlížení a snahu Nageshe nedodržela, stejně tak jako mnoho dalších věcí, která si naplánovala či slíbila.
Jako první dostal jméno právě Nagesh, který se na svět prodral jako první a už od samého počátku si získal srdce své matky. Jako jediný tak měl již od samého počátku jistotu, že ho matka neobětuje. Získal si ji asi svým bojovým duchem a energií. Dravenovi jméno vymyslel pro změnu Alfredo, zato třetímu vlčkovi se jméno nedostalo. Nebyl podle Roweny důvod. Osud měl předurčen, a tak se o malé vlče nikterak nestarala.
Když ale do úkrytu přišel strýc Alastor, oba vlci se dozvěděli Rowenino poslání. Alfredo to nevydržel a s hlasitým nesouhlasem a kritikou obou dospělých vyrazil zpět do svého domova. Oba evidentně neměli problém obětovat jedno z vlčat, svou vlastní rodinu, což se mu nesmírně příčilo. Bylo mu z toho celého zle a odmítal toho být svědkem.
Tou dobou už vlčata začínala mít dost rozumu na to, aby se pokoušela Alfreda, který s nimi byl od samého narození, následovat. Ale neúspěšně. Římsa ven na ně byla příliš vysoko, a tak museli počkat, až je ven vynesou dospělí a poprvé tak uvidí svět.
II. Rozsudek smrti
Jen co je ale oslepilo ostré denní světlo a ucítili na nohách poprvé opravdový chlad z posledního letošního sněhu, čekalo je probuzení do reality, do které se narodili. Rowena nehodlala nic odkládat, rituál musel započít.
„Dravene, jsi nejsilnější vlček, jakého znám. Tobě jednou bude patřit svět, protože se bude bát tvé síly,“ pronesla a olízla mateřsky synkovi čenich.
„Nageshi, tvoje mysl dokáže mnohé věci, větší, než by se mohlo jendomu jenom zdát. Podmaníš si ty, kteří ti budou stát v cestě,“ sdělila mu a také jemně olízla jeho líčko.
„Narodili jste se s požehnáním Smrti, která se stala kmotrou mne a mých bratrů a teď se stane i vaší kmotrou. Je to bohyně, jejíž magické schopnosti přesahují všechnu vaši představivost. Vím, že jste ještě moc malí, abyste rozuměli všemu, co říkám, ale nebojte naučím vás porozumět, naučím vás všechno, co znám,“ řekla k nim.
„Naučím vás první věc. Všechno na světě pochází z něčeho. Nic nevzniká jenom tak. Každá síla, magická či jiná, funguje ve vzájemné rovnováze. Aby něco mohlo žít, musí i něco zemřít. Vašemu bratrovi se dostalo největší pocty, jakou může vlk získat. Vybrala si ho samotná Smrt mezi své nejbližší.“ Pohlédla na neduživé vlče, které samotně sedělo na sněhu.
„Musíme vašeho bratra poslat za ní. Rozumíte mi?“
Ke každému z nich láskyplně mluvila a láskyplně je olízla. Pro lásku své matky by udělal cokoliv, a tak poslušně poslouchal v naději, že se podobného chování dočká zase. Snažil se hltat každé její slovo, které mu vtloukala do jeho malé tvárné hlavinky a bral vše jako svaté. Moc se mu ale nelíbilo, že ho za ní pošlou.
„Nemůže zůstat s námi?“ ujišťoval se, protože měl brášku moc rád a nelíbilo se mu, že by je opustil.
„Roweno, snad to opravdu nemyslíš vážně?“ sykl k ní Alastor naježeně. Když začal strýc Alastor na mámu křičet a bratr plakat, zalekl se. Muselo to znamenat něco opravdu ošklivého, když to vzbudilo takovou vlnu negativních emocí, kterým jako jediným zatím rozuměl. Nelíbily se mu, a tak začal popotahovat taky.
„Půjdu místo něho,“ nabídl se tenounkým hláskem v naději, že tím vše napraví, aby nebyli ostatní tak naštvaní a smutní. Kdo ví, zda by se k něčemu takovému hlásil, kdyby věděl, co to skutečně znamená. Rowena pohlédla na klubíčko vlčete, které se k životu zatím moc nemělo. Bylo podvyživené a vypadalo, že to nezvládne.
„Nemůže být s námi. A ty nemůžeš jít místo něj. Vybrala si jeho, ne tebe. Dostalo se mu největší možné odměny. Smrt se rozhodla, že ho přijme k sobě. To je náš způsob. Takhle žijeme,“ pronesla pevně. Pak se otočila na vlče, které mělo podepsaný rozsudek smrti. „Dávám tě tímto do náruče Smrti, abys jí sloužil a byl jí oporou. Nes svůj úděl s hlavou vztyčenou a nikdy ji nezraď,“ řekla k vlčeti, zatímco jim nad hlavami zapadalo slunce. Pak se v ní ale něco zlomilo. Přestože viděla vlče pouze jako služebníka Smrti, pod tlakem ostatních ustoupila. „Dělej si s ním, co chceš,“ pronesla k Alastorovi. Její část zde byla ukončena. Darovala vlče Smrti a bylo jenom na bohyni, co s tím udělá. Dravena poté znovu odnesla zpět do Jámy, zatímco Nagesh zůstal s Alastorem a nepojmenovaným bratrem.
III. Zvrat v osudu
„Zrůdo,“ ulevil si Alastor polohlasně když odcházela. „Nagi, můžeš jít s námi. Zkusíme tvého bratra zachránit,“ nabídl mu a pak se rychlým krokem rozešel z tohohle prokletého místa s vlčetem v tlamě. Sotva cítil jeho tep. Nagesh měl rozhodnuto. Musel pomoci bratrovi, který ho momentálně potřeboval. Věděl, nebo spíše doufal, že by Dravenovi neublížila. Na rozdíl od jejich bratra měl jméno, které ho svým způsobem chránilo. A tak se poslušně rozešel po bohu jeho strýce a starostlivě nakukoval na svého sourozence, který se za chůze bezvládně houpal Alastorovi v tlamě.
Zamířili k Vrbovému lesíku, jakožto nejbližšímu místu, kde by jim mohli pomoci. Nemuseli čekat dlouho, Alfredo je na hranicích brzy vyzvedl a záchrany vlčete se ochotně ujal. V úkrytu se všem pak podařilo o bratra pohotově postarat, až po troše odpočinku přišel k vědomí a poprvé promluvil. Konečně i on pak získal od Alastora jméno – Silas. Symbolovalo sílu a touhu po život, jakou jeho bratr měl.
Nově Nageshe ale trápily otázky týkající se Dravena, kterého z důležitějších důvodů zanechali ve spárech matky. Kdo ví, jestli ho nepotkal osud, kterému Silas unikl. A tak se vydal sám zpět do jeho rodného lesa, aby našel odpovědi na tyto otázky.
IV. Kořeny
Při příchodu na malý moment zapomněl, z jakého důvodu to sem vlastně běžel. Jeho matka nebyla sama. Bylo tu s ní další vlče, zhruba stejného věku, ale Draven to nebyl. „Ahoj,“ usmál se na drobnou vlčici skoro až zasněně. Úplně mu vypadlo, že by se měl představit, místo toho jen tupě čuměl. V tom na něho dolehla ta urgentnost zjištění, které před chvílí měl. „Kde je Draven?“ pohlédl na matku ustaraně. V ten moment k ní přiskočil a otřel se jí o přední nohu. Chyběla mu, nemohl si pomoci. Měl z ní strach, byl zmatený z toho, co k ní cítit, ale byla to máma. Měl ji rád a potřeboval její lásku. Sehnula se a mírně do něj drcla čenichem.
„Jsem ráda, že jsi tady,“ zašeptala mu do ucha a pak zase zvedla hlavu. Na jeho otázku však odpověděla, že se šel projít.
„Půjde za Smrtí jako měl on?” pohlédl na matku s úzkostí, kterou cítil nedávno. Nezdálo se mu to. Draven se Roweny držel jako klíště a každý krok od ní v něm vzbouzel paniku. Co když šel za Smrtí on, když si nevzala Silase? Tohle místo v něm jen vzbuzovalo hrůzu.
„Draven se chtěl jít projít, jestli za smrtí nebo jinam, to netuším. Je vlastním pánem a já mu nebudu v ničem bránit, stejně jako jsem nebránila tobě, abys odešel pryč,“ pronesla s klidem. „Mimochodem Smrt nám vrátila tvého bratra, kterého Fred unesl. Jmenuje se Alkairan,“ sdělila Nageshovi. Z nepřítomnosti Dravena byl docela nervózní. Jemu to jedno nebylo, měl ho rád, ale jestliže odešel, před kdo ví jak dlouhou dobou, nebyla šance že by ho vystopovat. A tak mu nezbývalo nic jiného než doufat v nejlepší. Co ho ale zaskočilo obzvláště, byla informace, že se Silas vrátil sem a dostal nové jméno. Smrt musela být asi opravdu mocná, když dokázala takto rychle a nepozorovaně přenášet vlky z místa na místo. Alfredo s Alastorem budou asi pěkně překvapení, že jim jen tak zmizel. Ale on se pak vrátí a vše jim vysvětlí.
V. Přísaha
Jak už tomu bylo zvykem, Rowena měla své plány a nečekala na nic. Chopila se organizování obřadu, kterým by zpečetila členství Nelly v jejím kultu. A on toho měl být nedílnou součástí.
Do všem světových stran položila několik kamenů. Vzduchem zapraskala elektrická rána, jak jedna z větví ležící na zemi vzplála při doteku Roweniné tlapy. Se zájmem i obavami její počínání pozoroval. Po krátkém prohlédnutí svého díla se Rowena zakousla do jedné ze svých tlap, až začala krvácet. Krví pak pokapala všechny kameny a tím vytvořila kruh.
„Jste připraveni na obřad?“ zeptala se vlčat. „Pokud ano, vstupte do kruhu,“ dala první pokyn. Nelly se ale dění vůbec nelíbilo a nahánělo jí to strach. „Nagi,“ přitulila k němu hlavu. Hledala v něm oporu udělat první krok.
„To bude v pohodě. Stačí Smrt jen příjmout,” špitl jí tiše do ucha to, co si myslel, že by Rowena chtěla. Aby oba spolupracovali a Smrt přijali. „Spolu,” podpořil ji k pohybu a sám vkročil do kruhu. Se zatajeným dechem pohlédl na dospělou vlčici. Nebylo cesty zpět. Nelly měla sice stále obavy a úplně celé té situaci nevěřila, ale i tak sebrala dostatek odvahy a vstoupila do ohnivého kruhu za Nageshem. Když stanula po jeho boku, věnoval ji jeden povzbudivý úsměv a pokynutí hlavou, že je na ni pyšný. Přes veškerou tu odvahu se jí i tak začaly kutálek po tvářích slzy. Zvládne to, potřebuje ty emoce zpracovat, pomyslel si a nehodlal ji znovu konejšit. Bylo to součástí. On se kupodivu nebál. Poslouchal slova Roweny a dělal tak, jak mu bylo přikázáno.
„Moc dobře,“ řekla Rowena s úsměvem od ucha k uchu. „Stoupněte si sem,“ instruovala je, kam si mají stoupnout a co dělat. Pak si sama se zakrvácenou tlapou stopla před ně. „Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům nové žadatele o místo mezi námi,“ pronesla hlasem, který zanikal v okolním dunění větru, jenž nabíral na síle a pohrával si se srstí všech přítomných.
„Nagesh, krev mojí krve, silný a statečný. Nejlepší voják, jakého by sis mohla přát,“ řekla obřadně a pak přiložila Nageshovi krvavou tlapu na čelo. „A Nelly, malá ale odvážná vlčice, jejíž krása jednou překoná krásy světa,“ s těmito slovy se obrátila na malou vlčici, která stále po jeho boku. I jí přiložila tlapu mezi očka, čímž vytvořila krvavou značku na jejím světlém čelíčku. Vítr se mohutně zvedal, až měl chvíli pocit, že ho unese. Drápy se zaryl pevně do země, zaťal zuby a snažil se stát co nejvíce důstojně, jak jen to šlo. Chtěl, aby na něj byla Rowena pyšná.
„Teď opakujte po mně,“ pronesla k vlčatům. „Já pocházející z nejlepší krve, se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mne. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry,“ řekla slavnostně a musela křičet, aby přehlušila silnou bouřku.
A tak křičel, jak jen mohl. Křičel tak moc, až ve své hlavě přehlušil tu silnou bouři. „Já pocházející z nejlepší krve, se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mne. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry,“ opakoval poslušně po Roweně. Cítil, jak v něm povstala jakási síla, jakou nikdy dřív neslyšel. Cítil se neporazitelně. Jako by tímto rituálem nabil všech vlastností, kterým ho před malou chvílí označila jeho matka. Měl o celé víře a úmyslech matky předtím docela pochyby. Bál se, že jen chtěla roztrhat to málo z rodiny, co měl. Ale teď dočista otočil. Její slova byla neskutečně silná a přesvědčivá. Uvěřil všemu, co jim řekla. A nově i on cítil své poslání v kultu Smrti. Rowena poté přistoupila a oběma tlapou otiskla svou krev na jejich malá čelíčka. V tom momentě bouřka ustala a nastal nesmírný klid.
VI. Zakusení krve
Aby rituál pak završili na dobrou notu, rozhodli se spolu něco ulovit a dosyta se najíst. Rowena je naučila základy lovu, strategie a magií, které k lovu aktivně používala. Když pak došlo na lov samotný, měli za úkol pozorně pozorovat a ve vhodnou chvíli se zapojit. Divočák byl opravdu připraven k boji a napřímo se rozeběhl proti Roweně. Nagesh se ale bál, a tak se neudržel a v momentě, kdy to vypadalo na kolizi, pevně přivřel oči. Místo křiku vlčice se ale ozval křik divočáka. Znovu oči rychle rozevřel a sledoval, jak se prase v bolestech svíjí. Nelly se hrnula, aby si na prase šáhla, zatímco on byl stále celkem zkoprnělý. Když ale mladá vlčice rozhodla, že ho zakousne právě on, se zatřepáním hlavy se zvedl a přistoupil ke dvojici vlčic. Už se z toho docela vzpamatoval, ale zážitek to byl celkem šokující. Bylo mu jasné, že čím více lovů bude svědkem nebo účastníkem, tím víc si na bolest zvířat zvykne. Napočítal tedy do tří a zakousl se praseti do hrdla. A držel. Držel tak dlouho, než se přestalo vrtět a kvílet.
„Výborně Nageshi, jsi opravdový lovec, že jsi nám obstaral, tak dobrou večeři,“ prohodila Rowena nadšeně a hrdě vypla hrudník. Občas bylo potřeba dát vlčatům najevo, že jejich rozhodnutí poslechnout bude odměněno. „Jsi šikulka!“ přitakala pochvalně Nelly.
Nagesh po tomto momentě měl za sebou svůj první úlovek, své první usmrcení. Byl z toho samozřejmě nervózní, mísily se v něm dost podivné pocity, ať už nepříjemné, tak příjemné. Adrenalin pracoval a zastiňoval jakýkoliv empatický pohled na tvora, který v jeho zubech zemřel. I chvála od obou vlčic, které měl tak rád, napomáhala. Bylo to pro dobrou věc. Někdy je potřeba jiným ublížit, nebo jim ukončit život, aby z toho měli prospěch jiní. Jeho blízcí a on sám. Taková byla příroda. Jeden musel brát, aby mohl žít. Pomalu ale jistě z něj nepříjemné pocity opadaly, až je nahradila radost a pýcha, že to dokázal. Byl silný, jak to Rowena tvrdila. A bude ještě silnější, aby se mohl starat o obě. Nebudou se muset již nikdy bát, protože bude ten nejsilnější a bude na něj spoleh.
Po dobrém jídle se rozhodl načerpat znovu síly a prospat se. Bylo toho na jedno vlče moc, a tak se nechal unést do snové říše, z které ho pak vyrušil až krkavec, který tu musel už nějakou dobu kolem spícího vlčete kroužit a zkoušet, zda by z něj neměl jednoduchou svačinku. Když do něj ale jednou na zkušenou dloubl, vlče se probralo, a tak opeřenec překvapeně uskočil.
„Táhni,“ zamračil se Nagesh na temného tvora, který na něj zvědavě nakrucoval hlavu. Až poté, co se po něm ohnal tlapou pták pochopil, že tady skutečně nepochodí a odletěl hledat potravu jinde. Mladý vlček se tak protáhl, porozhlédl po svém okolí a nasál pachy, jestli tu někdo na území není. Ale nebyl. Rowenu necítil vůbec, zato Nelly tu měla velmi slabounký pach. Musela odejít docela nedávno. S odhodláním ji najít se vydal po jejích stopách.
VII. Nedůvěra
Nemusel ani chodit tak daleko, pach sílil s každým dalším krokem, který jejím směrem udělal. Co mu ale nepasovalo, byl další cizí pach, který se táhl s ní. A to se mu nelíbilo. Už z dálky viděl, jak se s ní skutečně táhne další podobně staré vlče, podle pachu samec. Schoval se tedy za jeden z těch obrovitých stromů a rozhodl se, že je bude chvíli pozorovat. I povětrné podmínky mu hrály do karet, jelikož se jeho pach nesl na druhou stranu od nich. Byl nyní prakticky neviditelný.
Celý den být společně venku? Proč by s ním chtěla trávit čas? šrotovalo mu v hlavě. To jí nebyl dost dobrý, že si šla hledat zábavu jinde? Bůh ví, jak dlouho spolu museli být. Třeba si rozumí víc a na celý kult Smrti se vykašle. Na něj se vykašle. Rozhodně jí vymyl mozek svými kecy. Už toho měl dost. Vyhoupl se na všechny čtyři a už se nehodlal dál schovávat a pozorovat situaci z povzdálí, musel zasáhnout sám.
„Nelly,“ houkl hlasitě její jméno. Celým tělem se vpasoval mezi ji a toho cizáka, aby mezi nimi vytvořil pomyslnou bariéru. „Hledal jsem tě,“ oznámil jí zcela upřímně. „Měl jsem o tebe fakt starost. Tohle mi nedělej,“ pohlédl na ni s ustaraným pohledem a poté svůj zrak přesměroval na mladého vlčka, kterého si pohledem změřil. Nesahal mu ani po kotníky, nestála nad ním Smrt a nedokázal by se o Nelly postarat. Rozhodně neměl dobré úmysly, to bylo nadmíru jasné. „Pojď,“ pobídl Nelly směrem domů a dlouze se jí zadíval do očí. Musela ho poslechnout, ne toho cizáka. Byli spolu spoutaní ke kultu. Chtěl ji od něj odříznout, ale tu volbu musela udělat ona. Pokud si ona sama vybere, nebude se cítit omezovaná.
„Nene, domů ne, Nagi! Jdeme s Kaiem ven, pojď s námi, půjdeme všichni tři. Bude to sranda“ namítala světlá vlčice s nevinným nadšením z dobrodružství. Byl si docela jist, že si Nelly vybere jeho, ale spletl se. Musel ji za tu dobu asi poplést hlavu, nebo něco takového, protože vlčice zaváhala a místo poslušného návratu se pokoušela přemluvit jeho, aby šel s nimi. Nelíbilo se mu to, mnohem raději by měl po svém, ale nechtěl vypadat jako slaboch, posera a kdo ví co ještě. Chtěl mít navíc nad Nelly přehled, a tak bude nejlepší, když přeci jen půjde také. A tak přetočil. Z na oko starostlivého mračení se celý rozzářil.
„To zní skvěle, Nelly!“ pochválil ji a poplácal ji láskyplně po hlavince, protože to přesně určitě chtěla. A tak se rozešel po boku Nelly s tím dalším vlčetem dál od domova. „Kai, jo? Jako Alkairan? Slyšel jsem o tobě,“ nadhodil téma k druhému vlčeti. „Jsem Nagesh,“ zazubil se na něj, jako by se nechumelilo. Docela doufal, že se jeho pravého jména chytí a nebude mu říkat tou zdrobnělinou, kterou s oblibou používala Nelly. Všechny prvotní pochybnosti šly stranou a vlče ho teď náramně zajímalo. Rowena tvrdila, že byl jeho bratr, Silas. Myslel si, že se dostal nějakým způsobem opět k ní a konečně mu dala oficiální jméno, když do poslední chvíle pro ni byl bezejmenný. Ale nebyl, vypadal od Silase úplně odlišně a vlastně úplně nechápal, jak si je mohla splést. Byla to ale Rowena, která láskou k nim zrovna nepukala. Ale bylo mu to jedno, on na rodinu zrovna dvakrát nevěřil, a tak jestli krev sdílí nebo ne mu bylo celkem jedno. Patřil ke kultu, a tak patřil k nim.
„Slyšel? Co jsi slyšel?“ zeptal se Kai zvědavě. Nečekal, že by o něm někdo někde mluvil, a vlastně tu ani moc vlků neznal.
„Dost divný věci,“ nakousl to s tajuplným úšklebkem, otočil se celým tělem od Nelly a přistoupil opět blíže za Kaiem. Tam se usadil, jelikož se nikomu ze skupiny moc vést nechtělo. „Třeba to, že jsi můj bratr. Ale co já vím – mám jen dva,“ řekl celkem suše, jako by ho to zrovna dvakrát nevzrušovalo. „Upřímně si nejsem jistej, jak se ti podařilo Roweně nasadit takového brouka do hlavy, ale jsem fanoušek,“ pousmál se. Rowena zrovna nevypadala jako typ, kterej by se nechal snadno obalamutit a jestli to dokázal tenhle mladej vlk, třeba by ho dokázal i ledacos naučit. „Ne, že by na tom sešlo. Jestli jsi nebo nejsi rodina je mi fuk. Ani Rowena si nepotrpí na škatulkování,“ pokrčil rameny.
„Teoreticky... si mě Rowena přisvojila?“ vysvětlil Kai překvapeně. „Nic jsem neudělal, jen jsem se zatoulal do vašeho lesa.“ Kai si sám nebyl jistý, proč se o něj Rowena rozhodla starat, když se jim přikutálel do nory. Každopádně byl rád, protože jinak by možná ani nepřežil. A nechtěl se v tom teď rýpat, aby si to náhodou v Kultu nerozmysleli. „A myslel jsem, že máš jen jednoho bratra. Dravena. Potkal jsem ho,“ pro změnu se teď ptal on, protože mu to do sebe nějak nezapadalo. Něco tu nesedělo. Naštěstí Nagesh vypadal, že je mu to docela fuk, takže se Kai snad nemusel obávat žádného vyhazovu nebo tak.
„Mám dva,“ potvrdil oběma, jelikož se začala zajímat i Nelly. „Dravena a Silase. Silas byl jediný z nás, který dostal jméno až měsíce po narození. Rowena tvrdila, že ho bylo nutné zabít a obětovat Smrti,“ přiblížil jim to, jaká jeho matka dokázala být. „Nebýt Alastora, technicky vzato mého strýce, měl bych jen jednoho. Proto se o něm nebaví. Asi dělá, jako by nežil. A místo něj pak přijala tebe, kdo nikoho, kdo by v tom zabránil, nemá. Byl bych opatrný,“ nastínil mu už o něco konkrétněji. „Teď ale máš nás,“ ujistil ho zcela chladně, jako by to byla samozřejmost.
VIII. Toulky
Sami se pak vydali hledat Smrt a navštívit ji, ale jelikož nikdo z nich neznal cestu, chopil se vedení Nagesh s nápadem, že se budou držet řeky, až narazili na Velké Vlčí jezero, kde se začali bavit. Klouzali se po ledu a dováděli, až to skončilo malou nehodou a pod Nageshem, který možná přecenil své síly a chtěl se před skupinkou předvádět i s možností, že by to bylo nebezpečné. A tak se pod ním prolomil led a on se octl na ledové kře. Netušil, jak moc nebezpečná ledová voda může být, ale minimálně věděl, že je studená, a to on neměl v oblibě. Zůstal chvíli v šoku stát a přemýšlet, jak se z téhle situace dostat.
Ledová kra se i přes jeho nehybnost odsouvala dál ke středu. No, budu muset minimálně namočit tlapu a pokusit se doplout zpět tam, kde to je ještě pevně zmrzlé, pomyslel si a neochotně namočil jednu z tlap do vody. Byla ukrutně ledová, úplně ho to záblo v kostech, ale nějakým zázrakem se mu to přeci jen podařilo a s nešikovným skokem, kdy se s ním kra celá přetočila a málem ho vzala s sebou, se dostal na bezpečnou zem. Měl dost. Sebral se tedy na všechny čtyři a odebral se raději mimo jezero. Neměl v plánu celou situaci komentovat, chtěl to celé obejít bez nějaké dramatizace. Snad si nikdo nevšiml.
A přestože si Nagesh přál, aby se to celé obešlo bez komentáře a nikdo ho nebombardoval dotazy, jestli je v pohodě, nedalo se tomu uniknout. Vlčata měla zcela přirozenou reakci v podobě překvapení a strachu. A hlavně respekt z ledové vody, která by jim mohla být osudná. „Jo, jsem v pohodě,“ uklidňoval oba. „Led nebyl dost zmrzlý, prostě prasknul. Stačilo jen nepanikařit,“ pokrčil rameny, jako by to byla běžná věc. Ale ještě teď mu z celé té situace divoce bušilo srdce. Nelly se ale výjimečně nechýlila k fyzickým dotekům, a tak to ani nikdo nepoznal. Jeho maskovaná hrůza mohla zůstat hluboce pohřbena a v budoucnu násobena s jinými neventilovanými pocity, které pak někdo bohužel asi schytá. Ale takový byl život.
Vlčata se po troše uklidnění mohla zase pustit do zimního dovádění a až se ochladilo natolik, že si toho dovádící vlčata všimla, bylo načase se zase vrátit domů. Do role vůdce se opět obul Nagesh a skupinu tak zavedl až domů. Za tu dobu, co s oběma strávil, si je opravdu oblíbil. Záleželo mu na nich a nedopustil by, aby se ani jednomu něco stalo. A tak když se vrátili do jejich lesa a zjistili, že není po Roweně ani památky, rozhodl se, že povinnosti, na které se vykašlala, vezme na sebe a o jejich skromnou smečku se postará.
Hodlal dodržet své slovo, svou přísahu a o své blízké se postarat. Co se ale jeho otce a matky týče, ze života je v ten moment odepsal. Nebyli tu v té nejkrutější době, nebyli tam tehdy, kdy je nejvíce potřebovali. V době, kdy se museli schovávat v studené jámě a dělit se o zbytky tuhého masa a kostí, jen aby zimu přežili. Nebyli tu a na to nezapomene. Pochopil, že se vždy musí spolehnout jen sám na sebe a na nikoho jiného, nebo doplatí.
