Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím oblázky a křišťály :3 Děkuju za akci! Bylo to fun, ale teda mac mě při tom málem přivedl k šílenství :D

Vyválej někoho ve sněhu *

Otázka do pranice, o co tedy mám zájem? No páni, takhle mi nabít munici. Moje zvědavost se přihlásila o pozornost ještě dřív než Finnick dopověděl větu. "Všechno, samozřejmě." Pronesla jsem jakoby to bylo přeci jasné. "Odkud jsi, co nejraději lovíš, kam chceš směřovat, čemu věříš, kolik masa spořádáš za jednu minutu, jaký máš vztah s rodiči, máš sourozence, co je pro tebe skutečně důležité, kolik vajec se ti vejde do tlamy...?" Inu, bylo možná chybou se mě ptát na něco tak obsáhlého. Zavřít mi hubu není nic snadného, ale což o to - množství je jedna věc, ale obsah? Pfuuu, to je teprve něco. Střídala jsem běžné zdvořilostní otázky s těžkými filozofickými tématy, otázkami na tělo i na duši a prokládala to absurdnostmi a nedůležitými dotazy, na které většina vlků běžně odpověď nemá, protože by je nenapadlo se na to ptát.
Ještě že mi učarovalo krvavé jezero, protože kdyby ne, nebohý Finn by měl brzy uvařený mozek. Ach ano, krev. Ta mi vždycky dokázala zavřít chlebárnu. Ať už to bylo něco, co krev jen připomínalo, nebo skutečná vazká tekutina života, byla jsem vždy jako očarovaná. Ve chvíli, kdy mé červené zamyšlené oči doputovaly k šedému vlku po mém boku, bylo na něm hned poznat, že si všiml změny v mém chování. Hned mě varoval, že jeho smrt by mi přinesla méně než jeho život. A skutečně tomu bylo tak? Popošla jsem přímo k němu a nasadila sladký úsměv. "Ach Finnicku, máš opravdu dobrou intuici." Pochválila jsem ho za jeho prozíravost a bylo na mně vidět, že ta pochvala je upřímná. Vlastně vše co mi vyjde z úst je upřímná, tvrdá pravda bez obalu. Natiskla jsem se na něj bokem a zlehka se otřela. Jakmile jsem však v pohybu míjela jeho krk, bez varování jsem ho chytila zuby za kožich a strhla ho k zemi. Stála jsem nad ním v podivné pozici, na jednu stranu hravé a lísavé, na stranu druhou to působilo nebezpečně a výhružně. Válel se pode mnou v zbytcích sněhu, který se jen tak tak držel v osamělých kupkách.
"Jsi statný, dobře rostlý a dle lesklé srsti i naprosto zdravý. Byl bys perfektní obětina, nejlepší jakou bych dokázala Bohům přinést. Tvá krev by je jistě potěšila." Mluvila jsem, zatím co mé oči zkoumaly vlka pode mnou. Nebylo jednoznačně poznat zda se ho opravdu pokusím zabít a obětovat Božstvu, nebo si s ním jen hraju. Vlastně ani já to nevěděla, nicméně jeho chytrá hlava mi dala dost pádný argument na rozuzlení situace. "Ale jak říkáš. Byla by tě škoda." Slezla jsem z něj a rázem se mé chování opět změnilo na čistou radost ze společnosti na cestách. "Chci vidět vodopády." Vyřkla jsem svou žádost, která přišla z čista jasna. Jestli si dobře vzpomínám, stačí jít podél řeky.

//Esíčka přes plamínek

//Ježčí plácek

Finnick, jak se záhy vlk přestavil, vypadal trochu úskočně a nejistě když se k němu nebezpečně blížil plamínek. Nebudu mu samozřejmě říkat, že ta obava byla oprávněná. Morgoth už mě nenechává blízko něho blbnou s ohněm a upřímně... má k tomu dost dobrý důvod. Ale nu což, neštěstí se nekonalo a já měla pro jednou situaci plně pod kontrolou. Ostrý pohled mě pobavil, bylo to přesně to, co jsem chtěla. Správně, dívej se na mě.
Jeho obratná slova se neminula účinkem, otočila jsem se na něj s potěšeným úsměvem. "Pravda, gentleman by se takového prohřešku nikdy nedopustil." Mrkla jsem na něj. "Těší mě, Finnicku. A o přednášku o okolí stejně nemám zájem." Prohlásila jsem s očima přilepenýma na něm. Bylo naprosto jasné co tím myslím. Nechci plané informace o nuzném okolí. Chci aby vysolil něco zajímavého o sobě, takové věci já opravdu ráda. Navíc... tady jsem to znala. Známé rudé jezero se rozprostřelo před námi jako lákavá krvavá pokrývka. Ihned jsem k němu zamířila, mám na tohle hezké vzpomínky plné setkání a radosti. A lásky Bohů.
Přikráčela jsem až k němu a pohlédla na lákavou hladinu. Můj odraz byl lehce zvlněný chladným větříkem. Tolik jsem si přála, aby mi hladina pověděla co mě čeká. Aby ke mně Bohové promluvili skrz můj rozmazaný odraz. Co mě čeká? Věřím na opětovná setkání, takže dozajista mě tam čeká Morgoth s Mordecaiem. A možná... možná někdo další? Ach ta bláhová přání. Možná kdybych provedla obětní rituál, Bohové mě vyslyší a dají mi znamení? Nojo, ale teď zrovna žádnou obětinu u sebe nemám. Ledaže...
Můj pohled doputoval k Finnickovi, který mi byl společníkem na téhle cestě. Tentokrát to však nebyl ten škádlivý vyzývavý pohled, kterým jsem ho častovala snad od první chvíle našeho setkání. V tomhle bylo něco... nebezpečného. Snad jen obyčejná divokost ohnivých očí, snad živá myšlenka na možnost bohaté obětiny pro Bohy. Byli by potěšeni. Napadlo mě. A byla bych se této myšlenky držela, kdybych tolik nelačnila po společnosti a pozornosti zábavného vlka. Dalo by se říci, že má štěstí, že má šmrnc a šarm. Být jen o fousek obyčejnější, mé úmysly by mu tak milé nebyly.

Vlk se hned chytil příležitosti navázat na moji troufalou myšlenku. A že mě skutečně donutila se zamyslet! "Neměla. Ale upřímně nemám zrovna chuť to zkoušet." Zakřenila jsem se. Ježčí bodliny vypadaly jako skutečně mocná a nepříjemná zbraň. Ale už dost o nesmrtelnosti ježka, teď mě zaujalo něco docela jiného. A to překvapivě odvážná nátura cizince. Oho? Takže můj odhad byl správný. Pomyslela jsem si s jistou dávkou pýchy. Inu já se málo kdy mýlila, alespoň v tomto. Sebevědomí a svobodný duch přímo křičely každým coulem tohohle vlka a já to prakticky okamžitě vzala jako výzvu. Společnost bych nyní opravdu uvítala, už jsem měla po krk toho osamělého cestování. Nechtěla jsem být sama, chtěla jsem se nacházet ve společnosti příjemných vlků, kteří by mě dokázali bavit dostatečně dlouho na to, abych se zbavila tíživého stesku, co mě sužoval.
Mrskla jsem ocasem až se zvedl lehoučký sněhový poprašek. Jeho otázka byla tak troufalá, až se mi zachtělo provést nějakou neplechu. "Ano." Odpověděla jsem bez zaváhání se samolibým úsměvem a popošla jsem kolem něj ze strany. Na mém hřbetě se objevil hravý plamínek, který přeběhl po celé mé páteři a usídlil se na špučce ocasu. Jak jsem kolem cizince procházela, zvedla jsem ocas a přejela s ním vlkovi pod bradou. Jen tak tak se o něj otřel plamen, ale na poslední chvíli zmizel v drobných neškodných jiskřičkách. "Také k nim patříš?" Zeptala jsem se s provokací v hlubokém hladkém hlase.
Částečně mi odpovědělo i jeho prohlášení o mé samotě a nabídce společnosti. Ach kdyby tak věděl jak velkou a hořkou pravdu má. Opravdu jsem byla osamělá a toužila jsem po pozornosti. A tu mi tenhle fešák zjevně chce dát. "Kurážní vlci jsou vskutku žádanou společností. Má chuť tenhle vlk se projít a povědět i o sobě víc?" Zeptala jsem se stylem, který vlastně neočekával negativní odpověď. "Morghana." Představila jsem se nakonec a máchnutím ocasu ho pobídla k tomu, aby se přidal ke mně na menší procházku.

//Ohnivé jezero

Cizinec neuhnul, neodsunul se, ani se nepokusil mě odsunout když jsem mu narušila osobní prostor. Mou invazi zjevně bral jako výzvu, čehož jsem si všimla až později. Zpočátku mi na jeho chování nepřišlo nic zvláštního, ale pak... Tak počkat, jemu to nevadí? Ah ano, došlo mi to. Není jako ostatní místní vlci, není opatrný, plachý, ani si nic nedělá z mé invaze ani z ostrých slov. Ba naopak, choval se zcela přirozeně. Zajimavé. Napadlo mě potěšeně. Posadila jsem se, obtočila kolem sebe dlouhý, úzký, jižanský ocas s dlouhými chlupy, a uvelebila se.
"No a proč ne?" Ježčí život mi byl stejně vzdálený jako jemu, ale proč se nepokusit do těch chodících kaktusů trochu vžít? "Jsou sice malí, ale obrnění. Představ si mít na sobě bodliny díky kterým si na tebe nikdo normální netroufne. A pokud ano, aspoň bys umíral s vědomím, že se dotyčný už nikdy nenažere." Zakřenila jsem se zlomyslně. Asi jsem se do té situace až moc vžila.
Vlk poděkoval za můj postřeh a ani na malou chvíli neuhnul pohledem. Obešel mě kolem dokola, neopomenul okomentovat má hladká záda bez bodlin, a vrátil se zpět na stejnou pozici. Opět malý kousek ode mě. Což jsem samozřejmě vzala jako pozvánku.
Neodpověděla jsem mu, zato jsem pro něj měla zcela jiná slova. "Líbíš se mi." Poznamenala jsem bez okolků. Zdrženlivost? Na co? A stud, ten jsem neměla ve slovníku. "Máš kuráž a nejsi z cukru. Mám takové vlky ráda." Sdělila jsem mu s hlavou hrdě vztyčenou.

Vlk se hned začal slovně bránit. Bylo to stejně legrační jako ta scenérie před chvilkou a já... já si z toho nic nedělala. Vlastně mě začal skutečně zajímat - je protivný? Popudlivý? Nebo se jen stydí? Nebo vše naráz? Ať to bylo jakkoliv, kdo jiný by do toho měl rýpat než právě já, že? "Jak to víš?" Oponovala jsem a šoupla čumák úplně k němu, dělilo nás s bídou pár centimetrů. Osobní prostor? Co to je?
"Ha, já a čarodějnice? No, možná." Bavila jsem se nad tím, jak se snaží dělat jakoby nic. Jako kdybych snad díky tomu měla zapomenout, že se jednoho takového ježka lekl. "Pofidérní nebo ne, copak ty víš jaké to je přeměňovat se na ježka?" Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. "Hmmm, zato ty jsi celkem uhlazený." Pronesla jsem nevýrazně. Ani nevím proč mě to napadlo, asi kvůli jeho barvě a čistému kožichu. Nebo těm světlým očím? Co je to? Voda... ne, je to až moc světlá modrá. Že by led? Je možné aby se narodil s něčím tak vzácným? Otevřeně jsem si ho prohlížela, nepřišlo mi důležité něco takového skrývat. Okukovala jsem mu tvář a barvu očí a hledala... co že jsem to hledala? Odpovědi? Ale na jaké otázky? Kdybych znala otázky, tak se na ně zeptám zpříma, ale takhle jsem jen pozorovala a čekala, až se nějaká objeví. A taky že objevila - až teď ke mně dolehla jeho slova. Pichlavá? Mysl mi automaticky vygenerovala obraz mně samotné s chlupama do všech stran trčícími jako ostny. Sama jsem se té myšlence bez vysvětlení zasmála. "A jak vypadá takový pichlavý vlk bez bodlin? Zrovna tu není žádná louže abych se podívala." Popichovala jsem ho a chytala se slovíček. Proč? Pro zábavu. Byla jsem teď dlouho sama, a tak jsem společnost vítala, ať už byla jakákoliv. Navíc tahle společnost nabízela nejen srandu, ale i příjemné pokoukání.

//Uhelný hvozd

Šla jsem stejnou cestou, jakou jsem se vydala při hledání teplejšího místečka. Inu, dlouho jsem se neohřála, ale ani tak ne protože stále hledám bratry - což hledám - ani protože mi byla zima - což byla - ale spíš jsem se příšerně nudila. Potřebuju se zabavit, najít něco nebo někoho zajímavého, co by zaměstnalo moji znuděnou mysl. A jako na zavolanou se přede mnou objevil vlk a ježek, kterému jsem věnovala svůj věnec z listí, větviček a kostí. Asi bych se měla čertit že pichlavý tvor pohrdnul mým darem a šel si hledat jiný úkryt, ale právě teď jsem se na to až příliš dobře bavila. Vlk se totiž ježka lekl.
Seděla jsem opodál a pozorovala ty dvě paka a jejich interakci. Neměla jsem v plánu jim jejich zábavu nijak narušovat, tak jsem jen seděla a koukala. Nicméně vlkův naštvaně úlevný křik a nadávky na malého tvora mě upřímně rozesmály. Vduchem se nesl můj zvučný smích, na vlčici až podivně hluboký, chvilkama neskutečně znělý. Hlas mi párkrát poposkočil a vytvořil dva tóny najednou. "Haha, duchové se dneska činí. Věděl jsi, že se čarodějnice rády přeměňují na ježky? Třeba jsi jednu potkal a postrašila tě záměrně." Ušklíbla jsem se pobaveně a vylezla ze svého úkrytu mezi listím. Moje dlouhé nohy a štíhlé vysoké tělo se zvlnilo v krátkém protažení, než jsem přikráčela k cizinci.

//Ježčí plácek

Nebylo to ani tak daleko, co jsem musela ujít, a jako náhle se přede mnou objevil velice známý les. Hurá! Tady jsem už byla! A bylo to jedno z mála míst, kde bylo i v zimě teplo. "No paráda, tak tady se usídlím!" Ano ano, les plný šedých stromů, tepla a popela. Tak nějak jsem se tu cítila jako doma, asi za to mohl pach ohně, který se v srdci lesa skrývá. Kráčela jsem kolem stromů a schválně do popela kopala. Nohy jsem měla celé zšedlé a do čenichu mě štipkaly jiskry a popílek. Ano, sem zase přijdu. Otočila jsem se k masivníku stromu a prohlédla si ho. Tenhle by mohl být dutý rostou na něm choroši. Ohněm jsem vytvořila na kůže plameny, které slízaly stěnu stromu. Smozřejmě že se uvnitř nacházela výduť, na to já mám čuch. Pěkně jsem se uvelebila, párkrát se otočila, abych se ujistila, že je tam pro mě dost místa a spokojeně vydechla. To je ono. Tady se budu schovávat před mrazy a vánicí. Ale teď byly mé tlapky toulavé, tak jsem tohle místo zase opustila. Ale zato s dobrým pocitem, že vím co dělám.

//Ježčí plácek

Najdi místo, kde přečkáš zimu

//Liščí nory přes Červenou řeku

S překrásným věncem jsem se nesla okolím jako královna. Kéž by mě teď viděla Morticia! Určitě by mi ho náležitě pochválila, třeba by mi jej i upravila a vytvořila si svůj vlastní, abychom k sobě ladily. Ach jak moc mi sestřička scházela. Ta její elegance a vkus! A hlavně jemné slovo a ještě jemnější dotek, kterým uměla léčit duši. Zapudila jsem smutné myšlenky a raději se pokusila zorientovat. Kde že to jsem? Myslím, že to tu znám, nebyla jsem tu náhodou s bratry? Z přemýšlení mě vytrhlo naštvané fučení a dupání. Padal pomalu večer a já potkala místního obyvatele - ježka. Neměli by být už ježci zalezlí a připravovat se ke spánku? Tenhle vypadal že je pořádně naprdnutý, ale taky promrzlý a zoufalý. Navíc jsem na něj málem šlápla. "Jéje, to jsem nechtěla. Uh... jsi v pořádku?" Šťouchla jsem do něj čumákem, ale odpovědí mi bylo jen fučení a praskání vzteklého zvířátka. Otevřela jsem tlamu, připravená ho zamordovat, ale pak... jsem si to rozmyslela. Tenhle prcek tu nejspíš takhle leží už jakou dobu a není schopný si sám pomoct. Nejsem žádný samaritán, ale pro tentokrát jsem se rozhodla mu pomoct. Stejně jsem se najedla kaštanů dosyta.
Shodila jsem ze sebe věnec, otrhala slámu, hodila ji na něj a tímhle vším jsem ježka přikryla. "Na, ať na tebe nefouká." Řekla jsem mu a popravdě to vypadalo, že je ježek spokojený. Nebo v šoku, těžko říct. Já se ale taky už potřebovala ohřát a nabrat síly, navíc oproti minulé zimě chci být připravená. Je na čase si najít místo, kde přečkám mrazy.

//Uhelný hvozd

Najdi úkryt ježkovi

//Medvědí jezírka přes Středozem

Ještě trochu zabahněná jsem se prodírala vysokou seschlou trávou, která se už připravovala na budoucí kruté mrazy. Zatím však jen tak pomalu žloutla a čerpala poslední živiny z prochladlé země, která brzy na pár měsíců usne zimním spánkem. Teď tu ale byla tahle sláma a přecházela v listnatý les. Zas tu bylo barevno a já, ačkoliv jsem pořád nadávala na místní počasí, jsem musela uznat, že to má co do sebe. Tu mě napadlo, že jsem si dlouho nezdobila kožich. Popadla jsem několik trsů trávy a smotala ji do pevného copu, který jsem poté provázala, až z toho byl holý věnec. Po cestě jsem sbírala nejhezčí a nejzvláštněji zbarvené listí a náhodně ho do věnce skládala. Celkem rychle z toho vzešla pořádná koruna, ale něco tomu chybělo. Rozhlédla jsem se a začala šmejdit po kraji lesa. Samozřejmě že jsem našla ty nejkrásnější a pro mě nejhodnotnější poklady, jaké znám. Ostatky zvířat. Našla jsem poškozenou lebku lišky bez spodní čelisti a pár zubů, ptačí páteř a žebra a mnoho neidentifikovatelných kostiček. Všechny ty nádhery jsem připevnila na věnec a líbivě jsem se jím kochala. Měl všechno, co jsem považovala za krásné, a náramně jsem si to užívala. Nasadila jsem si věnec na hlavu jako korunu a pokračovala v cestě dál.

//Ježčí plácek přes Rudou řeku

Udělej věnec z listí

//Kaštanový les přes Mathae

S napapaným bříškem jsem se vydala podél řeky zpět na jih. Nehodlám teď v téhle zimě cestovat na sever, to po mně nemůže nikdo chtít! Navíc bratři se určitě také zdržují celkem nízko, jsou stejně zimomřiví jako já, obzvlášť Morgoth. Mlsně jsem se olízla a pohlédla na krásnou změť různě velkých jezírek. Páchlo to tu medvědy, ale nezdálo se, že by tu nějaký zrovna teď byl. Přicupkala jsem k vodě a pořádně se napila. Achhhh to je příjemné. Možná ještě namočit packy... ou jé, bahno! Svalila jsem se do příjemného, překvapivě celkem teplého, bahýnka, které vonělo jako léčivé bahno u nás doma. Táta nám vyprávěl, že díky tomu bahnu vyléčil nejednoho vlka s ekzémem nebo opařeninou. Hmmmm že by i tohle bahno bylo léčivé? Těžko říct, ale mělo vtipnou lepivou konzistenci a pěknou hnědou barvu. Vyválela jsem se v tom pěkně od hlavy až k patě, až jsem celičká zhnědla. Jako medvěd! "Uaaaaarghhh!" Vydala jsem hluboký hrdelní zvuk, který měl připomínat medvědí řev. A jako na potvoru se mi až podezřele blízko dostalo mnohem opravdovější odpovědi. "Hups, hra na medvěda tady asi končí." Zamumlala jsem si pod čumák, opláchla ze sebe většinu bahna a, stále trochu zablácená, se raději vydala pryč. Ale aspoň se můžu kasat tím, že jsem byla na chvíli opravdický medvěd.

//Liščí nory přes Středozemní pláň

Předstírej, že jsi něco, co nejsi

//Houština přes Mathae

Dobrá, zlepšila jsem si náladu listím. A že ho bylo požehnaně! Byla mi teda už pořádná kosa, furt se mi stýskalo po rodině a po domovu, ale už jsem měla lepší náladu. Bohové mi ukazují cestu a já po ní kráčím, takže není důvod se stresovat. Jednoho dne budeme zase všichni spolu a pokud ne... mělo to tak být.
Zavítala jsem podél velké řeky až k lesíku, který byl mnohem méně barevný než ty předchozí. Byl převážně zeleno hnědý a na zemi vytvářel velikou hnědavou plochu. Listy byly OBROVSKÉ! Opravdu moc se mi líbily, takže jsem samozřejmě je hned začala prozkoumávat. A čím víc jsem koukala, tím jsem byla nadšenější. "Hustý! Co to je za pěkňoučké plody?" Strčila jsem čumák mezi listy a vyhrabala kulatou hnědou věc. Byla legrační a tak zvláštně hezká. Takové věci já mám opravdu ráda! A byla jich tu šílená spousta. Rejdila jsem čumákem po zemi a hledala ty největší kusy nebo takové, které vypadaly jinak než ostatní. Tu jsem našla jeden velikánský, tu měl tenhle vtipný šišatý tvar, táhle jsem našla jeden světloučký, skoro bílý, a pár trochu flekatých. Inu narvala jsem si plodů plnou tlamu. Spokojeně jsem si kráčela dál, zakopla a upadla. Moje dlouhatánské nohy se nějak prostě zamotaly do sebe a já při pádu rozkousla všechny ty posbírané poklady. A hle, překvápko! Uvnitř se schovávala docela dobrá dužina! Jak by asi chutnala pečená - Sotva tahle myšlenka stihla doznít, objevil se nad kaštany plamen a sežehl je jen tak, aby se uvnitř trochu propekly a praskly. No samozřejmě, cokoliv projeté ohněm chutnalo mnohem lépe! Pořádně jsem se najedla pečených kaštanů a vydala se cestou necestou dál.

//Medvědí jezírka před Mathae

Sbírej kaštany

//Kaštanový les přes Mathae

//Borovicová školka přes Středozemku

Šla jsem celkem bezstarostně dlooouhatánskou plání. Jistě jsem tu nebyla prvně, ale naposledy to bylo... kdy? V zimě? Asi když se Mordecai ztratil v té sněhové bouři. Brrrrr strašná vzpomínka! Snad je v pořádku, hrozně mi chybí... A Morgoth taky. A Morticia taky, mí Bohové, chybí mi mí sourozenci! Čupla jsem si na zadek do trávy a rozbrečela se. Ještě že mě takhle nikdo nevidí, to by se mi asi nelíbilo. Na druhou stranu... vlastně je mi to asi jedno, emoce k životu patří, a já teď emocemi překypovala. Bylo toho na mě moc a byla jsem šíleně osamělá. Jsem zvyklá na velkou smečkou, neustálou pozornost.
Mám štěstí, že MOJE pozornost je naprosto strašná. A teď mi náramně pomohla necítit se... takhle. "Pááááni! *vzlyk* Tolik listí." Popotáhla jsem a rozešla se k té lákavé barevné kupce. A co jiného žejo, hned jsem do něj hupsla. Blbla jsem a válela se a skotačila a... z plna hrdla zaječela. Ježek! Naštvaný, rozespalý, bodlinatý tvoreček vylezl z té kupky listí, zadupal, zafučel a odešel. A já měla pobodaný zadek.
Bolestně jsem úpěla a vylezla z té hroudy ven. Tohle už riskovat nebudu, raději půjdu zas o kus dál.

//Medvědí jezírka

Regis byl poměrně příjemnou společností, která se neodmítá. Navíc i on jí pomohl s ránami od těch prašivců, takže si ve finále byli kvit. "Za mě super! Ne že by mi krev vadila, ale asi úplně nepotřebuju, aby se mě vytékala nazmar." Zazubila se podivným úsměvem, který nebyl nijak výhružný, ale tak nějak to veselí neodpovídalo situaci. Nad hlavou jim prolétl poslední netopýr, který hledal úkryt před ranním sluncem. byl opět bílý den, a byl také čas rozloučení.
"Ráda jsem tě poznala, Regisi. Tak zas někdy. A hodně štěstí, ať taky najdeš co hledáš." Zamávala ocasem, zatímco sledovala bručounova vzdalující se záda. Vypadal že si tohle setkání také nakonec celkem i užil, stejně jako Morghana. Vzhlédla k nebi a hledala slunce. Nikde nic, jen těžké mraky. Povzdechla si. Nemá být někdy teď úplněk? Hádám že ho zpod těmi mraky stejně neuvidím. Pomyslela si trochu zklamaně. Ale co naplat, je čas jít dál. Morgoth a Mordecai jsou někde daleko od ní, měla by je najít. Zas se blíží pokradmu zima, měli by ji přečkat spolu. Vyšla směrem... no vlastně kdoví kam. Nebylo to zcela jisté, sama nevěděla kde své bratry hledat. Možná bych měla navštívit Ivara. Je taky mým bratrem, ráda bych se ujistila, že je v pořádku. S touhle myšlenkou se vydala ven z borovicového lesíka. Zahlédla několik pavučin, které jí napověděly, že by teoreticky nemělo pršet. A to byla dobrá zpráva.

//Velká houština přes Středozemní pláň