Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň - přes kopretinovou louku

Bohužel, jak jsem si myslel. Voda byla rozbouřená a kopretinová louka už zaplavená byla. Já se potřeboval ale dostat do našeho lesa. Nechtěl jsem jít přímo přes louku, ale vzít do spíše kolem řeky. Chtěl jsem ještě zkontrolovat, jak jsou na tom koryta řek. Protože tady se očividně protrhlo.
Jenže tím, jak jsem se dostal ke korytu řeky, mě voda strhla sebou. Chvíli mě silný proud unášel. Snažil jsem se zachytit, ale nedařilo se mi to. Voda s mým tělem poměrně dost mlátila a hlavu jsem měl chvíli nad vodou a vzápětí pod vodou.
Voda mě pak doslova vyplivla na druhém břehu řeky. Celý zmáčený jsem se vydrápal ven na břeh. Wau. A jak se teď dostanu na druhou stranu do smečkového lesa? Potřeboval jsem si ale odpočinout. Na chvíli vydechnout. Voda mi doslova vyrazila dech. Šel jsem raději dál od koryta řeky, aby mě voda opětovně nesmetla zpátky.

// Narrské kopce

// Zrádcův remízek (přes náhorní plošinu)

Mé tlapky pokračovaly dál. Déšť byl poměrně silný. Navíc neustupoval. Voda zůstávala na zemi. Nejspíše byla půda ještě velmi promrzlá na to, aby dokázala pojmout tolik vody. Navíc nikde nebylo ani památky po sněhu. Všechno to bylo teď takové divoké. Jaro přišlo a s ní i spousta živého se vracela zpět do přírody. Ale tady to vypadalo až moc živě v podobě vody.
Už z dáli jsem slyšel burácení řek, které byly nedaleko. Ještě aby nám to vyplavilo Sarumen. Ušklíbl jsem se. Z toho jsem nadšený vážně nebyl. Ale co jsem mohl dělat. Přírodu jsem nemohl nijak zastavit. Možná by si s tím poradila Neyteri, ta měla magii země. Třeba by dokázala vytvořit něco, co by vodu odklonilo. Nějaké koryto. Ale ta tady není.
Ztěžka jsem polkl, když jsem si uvědomil, že se vracím zpět do smečkového lesa. Věděl jsem, jaké pocity mě čekají. Že se vrátím opět do svých starých kolejí a budu to zase já. Uzavřený do sebe a plný starostí. Bohužel, tohle jsem si zvolil sám.

// Řeka Tenebrae (přes kopretinovou louku)

Probudil jsem se a Jenna ještě spala. Potřeboval jsem se však dostat už do smečkového lesa. Naposledy jsem tam nechal svou dceru s Maple a tak nějak doufal, že se buď ony, nebo bety o smečku postarají. Neohlášeně jsem opustil smečku. No snad to zvládli.
Zvedl jsem hlavu a začal se pomalu soukat ven. "Díky za tvou společnost. Kdykoliv se u nás zastav. Jsi vítaná." Zašeptal jsem k Jenně a pomalu a hlavně tiše odcházel. Nemohl jsem déle čekat. Musel jsem se vydat zpět. Bohužel, když jsem opouštěl les, poměrně dost pršelo. Ale nic se nedalo dělat. Mě déšť tolik nevadil. Ale nevypadal jsem nejlépe, když jsem byl jako zmoklá slepice.
S Jennou to byl fajn výlet. Doufal jsem, že se ještě někdy uvidíme. Nečekal jsem, že se seznámím s vlčicí nebo vlkem, který mi takhle padne do oka. Ve smečce jsem měl rovněž své novodobé kamarády, ale tohle bylo jiné. Připomínalo mi to naše začínající přátelství s Ganií. Kdo ví, možná se už nikdy neuvidíme a možná se že opětovně shledáme a naše začínající přátelství se prohloubí. Nakonec jsem zjistil, že mi vlastně vůbec nevadí. Naopak mi ta její držkatost bude chybět.

// Středozemní pláň (přes náhorní plošinu) - stížené podmínky psaní proto kratší post :/

// Mám čekat nebo jít s Rayem za ostatníma na vyhlídku? :D

// Křovinatý svah (přes houštiny)

Křoviska nás alespoň na okamžik dokázaly ochránit od deště. Zamyšleně jsem se prodíral a uvědomoval, si, že tohle je pro mě cesta domů. Nemohl jsem si dovolit více trajdat. Zároveň se mi vracet nechtělo. S Jennou to bylo fajn dobrodrůžo.
Jenně jsem na její poznámku neodpověděl. Jestli vlka zmrzačí ještě více bylo pouze na ní. Já nad ní nebudu moci držet ochrannou tlapku nadále. Bude se muset bránit sama. A nejspíše bude jednoho dne čelit opět oběma. A v tom případě bych se trošku obával. Ale každý je svým štěstím strůjce.
Ušklíbl jsem se nad její poznámkou těžkým časech vlčat. "Těžké mládí má každý druhý. Záleží, jak moc se necháš zlomit." Podotkl jsem. Né každý měl silnou vůli a mysl. Někoho to přivedlo šílenství, jako nejspíše ty dva. Zabít!Zabít! Měl jsem zabít já jeho! A jestli jsem to neudělal teď, udělá to někdo jiný místo mě. Jednou natrefí na vlka, který nebude mít slitování a bude po něm. Ale to už byl jeho boj. Spíše to pro něho bude vysvobození, pokud ho někdo sejme.
Tiše jsem kráčel za Jennou. Ta se po chvíli zastavila a já udělal automaticky to samé. Na okamžik jsem se posadil. Byl jsem zamyšlený nad hromadou věcí. Ucítil jsem jemný dotek jejího těla na svém krku. Pozvedl jsem obočí. A hned na to vzápětí přimhouřil oči. Na konci svého putování jsem vlastně zjistil, že mi její společnost vůbec nevadí a že jsem jí korunoval na svou novou kamarádku. Úšklebek jsem jí opětoval.
"Hm, tak v tom případě budeš muset být ty ta chytřejší, co je dokáže převést." Olízl jsem si čumák a střihl ouškem. Bohužel, smečku neměla, partnera očividně taky ne. A jestli ano, kdo ví, kde mu byl konec, když se tady toulala sama a ani se o něm nezmínila ve snaze, že by jí přinejhorším kryl záda. Život tuláka byl těžký. Avšak život ve smečce bez důvěry alfě taktéž. Chápal jsem jí více, než si nejspíše myslela.
Povzdechl jsem si a následoval jí. Provizorní útočiště našla Jenna a já si potřeboval odpočinout. Alespoň na chvíli zavřít oči a prospat se pár hodin. Pak jsem se ale už opravdu musel vrátit domů. Opatrně jsem vlezl k Jenně a dával si bacha, abych jí svým tělem nezalehl. Schoulil jsem se do klubíčka a hlavu si položil na tlapky. Čumák překryl ocasem. Mé oči ve tmě svítily jako dvě světlušky. Měl jsem zvláštní náladu, kterou určitě Jenna zaznamenala. Věděl jsem totiž, že dobrodružství je u konce. "Trochu si odpočinu a budu muset vyrazit domů." Poznamenal jsem, když se mi začaly klížit oči. Stačila mi chvíle spánku a energie bych měl mít opět na rozdáváni. "Jsem rád, že jsi mě vzala na exkurzi." Zahuhňal jsem do ocasu a usnul.

Strmý kopec, jestli se to tak dalo nazvat, byl celý promáčený. Bláto mi čvachtalo pod tlapkami. Tohle je hrůza. To už byl mnohem lepší ten sníh. Tvář jsem měl zkroucenou do naštvaného výrazu. Ten však po chvíli pominul.
Spíše jsem se začínal obávat toho, že s Jennou trávím až moc času. Nebyla mi proti srsti. Spíše naopak. Měl jsem pocit, že takhle naše společná nepříjemná zkušenost, nás možná ještě o trošku sblížila. A mít další protivnou kamarádku? No kdo by to nechtěl.
"Možná mu to oko ani nebudeš muset vypichovat." Pozvedl jsem významně obočí. Mé drápy totiž sklouzly přes oko a ta rána nevypadala vůbec hezky. Dost jsem pochyboval, že to oko bude mít v pořádku. Ale třeba jo. Třeba zůstane jen jizva. Tu jsem měl taky. "Vážně by mě nenapadlo, že po světě může chodit takové monstrum co chce žrát vlčata." Zavrtěl jsem hlavou. Jak tohle vůbec může někoho napadnout? Co se v jeho hlavě děje, když se zrodí takový nápad? Přišlo mi to dost nechutné.
Jenna přišla s otázkou, na kterou nebylo zcela jednoduché odpovědět. Zamyslel jsem se na okamžik. "On se omráčil sám. Když ti šel po krku..." Řekl jsem a podíval jsem se na ní starostlivě. "Slyšel jsem jeho myšlenky. Byly tak hrozně silné, že se mi doslova provrtaly lebkou. Chytl jsem ho za stehno... no a ten proti tah způsobil to, že jsem mu kus stehna vlastně vyrval." Pokrčil jsem nejprve rameny a pak se na ní zazubil. "Zmrzačil jsem vlka, proto... že je lepší tě mít živou. Jako duch bych byla se mnou všude a to je vážně hrozná představa." Zasmál jsem se od srdce a koutkem oka se na ní podíval. Ona měla na rozdíl od něho rozum. Nechtěla vraždit vlky a neměla v sobě posedlost.
Jenna se ujala vedení a houštinami nás pro změnu vedla ona. Vypadalo to, že jí zadní tlapky dost bojí. Chůze nebyla čistá, spíše napadala. Ušklíbl jsem se. A mě ho bylo chvíli líto. Zabít, zabít zabít! Zazněla mi poslední část myšlenek, které byly jeho. Zabít, ale jeho! Naštvaně jsem si odfrkl. Jenna souhlasila s úkrytem. Alespoň něco. Přečkat déšť by bylo fajn někde v suchu. A nejlépe i v teple. Ale těžce se hledalo někde, kde to vlk nezná.
"Ty jsi mi nějaká fajnovka. Tobě se nepozdává jíl?" Ohrnul jsem čumák a hlavu vztyčil vysoko do nebe. Naznačoval jsem jí tak, že je fiflenka. Ale nebylo to myšleno zle. Jen jsem chtěl odlehčit situaci.

// Zrádcův remízek (přes Velké houští)

Slyšel jsem štěkající Jennu. Ale co víc jím říct, když to jsou dva sebevrazi? Nechali by se klidně zabít. Jak se tohle mohlo narodit. A ještě k tomu jsou téměř stejní. Ušklíbl jsem se. Necítil jsem se moc dobře, rány, které mi ten mladý pablb udělal vcelku pálely.
Opouštěl jsem les a ještě se ohlédl, kde je Jenna. Doufal jsem, že ona taky nebude sebevrah a nebude pokračovat v rýpání. Ale to už jsem si pomalu začínal uvědomovat, že jsem opět v jiném lese. Všude byl dostatek malých keřů a stromů či stromečků. Olízl jsem si čumák a cekl si na zadek, vyhlížejíc Jennu. Ta se po chvíli připojila ke mě. Kouknul jsem na ní. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se a můj výraz byl vážný, zamračený. Nevypadala však zraněná. Naštěstí. Kolik ještě takových bláznů potkáme? Zavrtěl jsem hlavou.
"Jak tohle mohl někdo zplodit." Dodal jsem s úšklebkem. Mé rány budou za pár dnů v pořádku. Ale ta jeho rána se bude hojit mnohem déle. Na jednu stranu bych mu přál uzdravení. Na druhou stranu... co tomu magorovi sakra přeskočilo v té palici. Ale byl jsem rád. Dlouho jsme se takhle neprotáhl. Sám se sebou jsem byl spokojen až na mou malou chybu. Nepozornost, když jsem si myslel, že prostě zavře tlamu.
Zvedl jsem se a šel najít nějaký úkryt, kde se budeme moct na chvíli schovat. Abychom nebyli neustále na tom dešti. Stromy sice dost vody zachytily, ale i tak. "Chceš pokračovat dál, nebo najdeme něco, kde ten déšť přečkáme?" Zeptal jsem se a pro jistotu Jennu znovu prohlédl. Vypadala v pořádku.

Pomalu jsem si uvědomoval, cože se to právě stalo. Mladý vlk ležel na zemi nejspíše v bezvědomí. Nebyla to příjemná podívaná. Z jeho stehna se řinula krev. Poměrně dost krve a společně s vodou to vypadalo jako potoky krve. Ztěžka jsem dýchal. Nechtěl jsem mu ublížit. Ale nemohl jsem dopustit, aby on ublížil Jenně. Zabil by jí. Svěsil jsem hlavu. Byl jsem na kost promočený. Voda mi stékala mezi očky až na čumák, z kterého nejprve kapala a po chvíli tepla v malém prameni. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem zmařit něčí život, ale co jsem měl dělat?
Má otázka visela ve vzduchu. Ani jsem netušil, jak bych mu mohl pomoct. Zvedl jsem hlavu a potupně se podíval po Jenně. Ta zrovna bránila v cestě vlčici, aby nemohla ke svému bratrovi. Být možná větší svině, bylo by mi tohle všechno jedno. Ale já byl dosti citlivý. Na jednu stranu jsem si jeho chování nemohl nechat líbit. Na druhou stranu jsem jednal v afektu a jako vždy to podělal.
Adrenalin mě pomalu opouštěl. Dokonce i mé odznaky postupně přestaly zářit.
U svým tlap mi ležel kus chlupů a kůže snad i masa od mladého vlka. Vzal jsem ho do tlapy a přišel k němu blíže. Vypadal, že je tuhý, ale jeho hrudník se hýbal. Tohle přežít musel, jen nějakou dobu bude mít trošku problém se zadní tlapou. Položil jsem kus chomáče chlupů k jeho hlavě. "Tohle jsem nechtěl." Zašeptal jsem tiše a zíral na jeho tvář. A tohle taky ne. V okolí jeho oka se stále řinula krev. Kéž bys nebyl takový magor. Ušklíbl jsem se a zvedl hlavu. "Pojď... půjdeme." Řekl jsem Jenně, která nechtěla vlčici pustit k němu. Cítil jsem se hrozně a chtěl jsem jednoduše vypadnout. Otočil jsem se zády k mladému vlkovi a rozešel se plouživým tempem někam pryč. Stejně jsem ani netušil, kam jdu. Jen jsem u tohohle nechtěl být. Neuměl jsem mu pomoci a navíc. Kdyby otevřel oči, stejně by mi šel hned zase po krku. A to už by opravdu skončilo smrtí jednoho z nás. Záleželo by, na čí straně by bylo štěstí. Tohle jsem vážně více pokoušet nechtěl. Navíc jsem poměrně dost cítil jeho zaryté drápy v mé hrudi a opravdu nepříjemně to pálelo.
Ohlídl jsem se naposledy na vlky. Nechával jsem po sobě spoušť. Bylo mi šoufl a promočený na kost šel raději dál.

// Křovinatý svah (Mě je ho tak líto!! )

Krve bylo všude dosti. Možná tomu přidala i voda z deště. Bylo to... nechutné. Jako když se seleti prokousne hrdlo. Fuj. Krev stékala po jeho tváři, která se ještě před chvílí smála děsivým smíchem. Jako by si snad vůbec neuvědomoval realitu. Jako by chtěl za každou cenu zemřít on sám. Byl jsem překvapený i z jeho výrazu a pohledu očí. Vážně s ním nebylo něco v pořádku. Potkal jsem hodně otrapů, ale každý měl stejný pohled. V jeho očích bylo psáno mnohem více. Byl vážně nemocný na hlavu. Nebo takhle jsem to vyhodnotil já.
Koutkem oka jsem si všiml, že mi zůstala jeho krev i na tlapě. Blé. Zaksychtil jsem se a začal si tlapu čistit o zem. Nabalilo se spíše na to bláto. Ale pořád lepší než jeho krev. Drápy jsem zaryl do půdy, abych očistil i je. Bohužel, má chyba. V ten moment co jsem se věnoval své vizáži, se ten smraďoch začal bránit.
To že je jeho sestra v nesnázích jsem nevnímal. Já teď řešil sebe. Maximálně kdyby na mě zavolala Jenna, řešil bych jí. Jenže on byl asi více všímavý než já. A v momentě, kdy jsem byl spokojen s očistou své tlapy jsem ucítil velmi silnou bolest hned na několika místech svého hrudníku.
Mladý vlk se zaryl do mé kůže, aby se odrazil a mohl se tak dostat ke své sestře. V ten moment mě bolest velmi ochromila. Drápy mi na několika místech způsobily rány do krve. Sklopil jsem hlavu a na okamžik přestal dýchat. Do háje! Proč jsem si tu tlapu čistil zrovna teď! Má chyba. Jenže mi v hlavě utkvěly myšlenky mladého vlka. Zabít, zabít? Copak jsi zešílel? Co ty jsi za magora!
Prudce jsem zvedl hlavu, abych ho mohl zaměřit pohledem. Zrovna když se chystal vyskočit a sejmout Jennu a nejspíše jí okamžitě na místě usmrtit, jsem reagoval stejně. Nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem své tělo dát do pohybu. Ve chvíli, kdy on vyskočil, jsem vyskočil také. Byl ode mě už o nějaký ten metr dál. Potřeboval jsem jen kapičku štěstí.
Naše těla se dala do pohybu. Nemohl jsem ho nechat, aby mi unikl, byla by to jistá smrt Jenny. Podařilo se mi zakousnout své zubiska do jeho stehna. Snažil jsem se do něj strčit, ale neměl jsem už rychlost. Proto jsem ho chtěl strhnout sebou. Prudce jsem zabrzdil, zatím co on dál pokračoval ve skoku. Tlamu jsem pevně sevřel a zavřel oči.
Když jsem je znovu otevřel, v tlamě mi zůstal kus toho mladého vlka. Ups. Stiskl jsem asi moc. Teď už netekla krev jenom z tváře. Teď mu tekla krev i ze stehna. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Tohle mrzačení vlků mi příjemné nebylo a ani já sám nečekal, že se to takhle blbě povede. Zůstal jsem stát na místě s chlupy, kůží a kouskem masa v tlamě. Pořád jsem nemohl uvěřit, co se to právě stalo. Ale Jenna je zachráněna. Prozatím. Musel jsem to vstřebat. Ten kus jeho kožichu jsem vyplivl na zem a zcela ztuchl. Udělal jsem to pro Jennu. Snažil jsem se uklidnit. Adrenalin mi lítal tělem a nabíral neskutečných obrátek.

Vlčice byla vlezlá, taková ta osina v zadku, jak se říká. Nejspíše nám oběma vyčítala něco, co je zcela zřejmé. Ale tohle byla nejspíše nějaká fiflenka, kolem které se muselo poskakovat. A když to někdo neudělal? Otevřela si tlamu. Jak otravná pro mě byla jen za tu chvíli, co jsem tady stál. Tolik zbytečně promarněných minut svého života. Ušklíbl jsem se.
Myšlenky Jenny byly tak silné, že jsem je jednoduše musel vpustit do své mysli. Popravdě teď bylo dobré vědět, co si ten druhý myslí. Slyšel jsem všechno, co se jí právě v hlavě odehrávalo. Bylo mi jasné, že tihle dva budou nejspíše pokladem z nevydařených oblud, co byly hozeny na svět.
Zamrazilo mě, když jsem slyšel o vlčatech. U nás ve smečce se producírovala jen tak. A samotná vlčice měla pravdu. Měl jsem jí ze smečky vyrazit rovnou a nenechat jí, aby se u nás procházela. Naštvaný výraz bylo slabé slovo, co se odehrávalo na mé tváři. Podíval jsem se na Jennu, když její myšlenky končily slovy, že to právě tahle "hvězda" jí zmrzačila. Och vážně? Dovoluješ si na menší a slabé? Ty jsi ale chuděra.
Jenže situace se velmi rychle zvrtla. Vlčice čelily svému konfliktu. Jenně bych pomohl ale... to už ke mě ve výskoku mířil mladý a o polovinu hubenější vlk. To jako vážně? Stihlo mi problesknout hlavou. Nebyla to první rvačka, ke které se schylovalo. Mé reflexy byly rychlé a téměř v ten samotný moment jsem reagoval. Nečekaně mi šel po krku. Já ovšem sklonil hlavu, kterou jsem přitiskl na svůj hrudník. Odrazil jsem se zadníma tlapama od země. Vyšvihl jsem tak svou záď do vzduchu a během vteřiny se celý přetočil. V podstatě jsme si vyměnili pozice. Já byl tam kde stál on a jelikož on šel po mě, skočil na mém místě.
Jen co se mi dotkly zadní tlapy země, jsem se v mžiku odrazil znovu. Tentokrát ale kupředu, jako bych chtěl nabrat rychlost. Zvedl jsem přední tlapy do výskoku a letěl s drápy vpřed. Než se stihl ke mě otočil úplně, moje tlapy se dotkly jeho hrudi a tváře. A jelikož jsem byl opravdu horda masa, svalil jsem ho k zemi. Dopadl jsem na něj celou svou váhou. Ta se totiž rozložila mezi přední dvě tlapy, která dopadly na zem, lépe řečeno na vlka jako první. To on zbrzdil mou rychlost. Veškerá energie mého vystartovaného těla byla ta tam. Při dopadu jsem zaryl drápy. Věděl jsem, že mu způsobím nejspíše zranění. Ale já si nezačal a tenhle fracek potřeboval dostat na prdel.
Na okamžik jsem svůj pohled věnoval Jenně. "Drž se." Vštěpil jsem myšlenku. Nemohl jsem se věnovat oběma najednou. Když jsem svůj pohled vrátil zpět na vlka z jeho tváře se řinula krev. A že jí bylo poměrně dost. Oplá. Zahlásil jsem ve své mysli. Bohužel to vypadalo, že mé drápy zasáhly i oko. Tím jsem si ale nebyl jist, krev okolí oka zaplavila.
Sundal jsem z něho své tlapy. Nejspíše dostal dost zahulit i jeho hrudník, který musel nést částečně mou tíhu. Ale nevypadal jinak zraněn. Ležel pode mnou. Dával jsem si dobrého bacha na svůj krk. "Stačilo sráči?" Použil jsem jeho slovo, které jsem řekl velmi důrazně. Nechtěl jsem se s ním více prát. Udělal bych akorát více škody. Navíc ten jeho ksicht nevypadal úplně nejlépe... Bohužel, to byla cena toho, že si nezkušený vlk chtěl začít něco s trošku sběhlým vlkem.

// Noroxi, kdyby ti vadila nějaká má manipulace křič, opravím :)

Jak jsem očekával. Má intuice byla správná. Atmosféra nijaká a dva mladší vlci s ohrnutými čumáky. No to mi tak chybělo. Ještě že si mohu vybrat, koho do smečky přijmu. Ale ten pach mi byl povědomý. Přinejmenším vlčice byla našem lese ještě pár dnů zpět. A tak mě i představila. Jako ignoranta? Pozvedl jsem obočí. Vážně? Přišli jsme unavení z lovu. Já byl unavený celkově ze zimy. Potřeboval jsem spánek, ale místo toho jsme se vydali na lov. Smečka jednoduše potřebovala nabrat sílu.
Zamračil jsem se na vlčici. "Och promiň mi mou drzost. Jak jsem si jen mohl dovolit, tě v našem lese nevyhledat, jenom proto, abych tě pozdravil." Řekl jsem velmi ironicky s podrážděným hlasem. "A neměl jsem ti donést rovnou kus našeho úlovku!?" Zaklepal jsem si na hlavu, jestli je normální, že se hroutí z takové ptákoviny. Jestli něco chtěla od naší smečky, měla přijít ona. Já vážně nebudu běhat po lese za každým, kdo tam dojde.
Všiml jsem si reakce Jenny. Její srst nabrala zcela jiných barev. I má srst nabrala trošku jiného odstínu. Aktivovaly se mi mé odznaky, aniž bych si to uvědomoval.
Pohled jsem přesunul na Noroxe, jak jej vlčice zmínila. "Proč se schovává za tebou? Snad by ses nás nebál."" Zasmál jsem se u toho. Mohl jsem vypadat hrozivě, ano byl jsem velký a ano byl jsem mohutný. Svaly jsem měl krásně obtažené na celém svém těle. Ale proč byl jako srábotka za vlčicí jsem nechápal. Jeho jemné vrčení jsem opětoval. Srst na zádech se mi naježila. Co měly ty dvě mezi sebou, byla jejich věc. Každopádně bych se Jenny zastal. Ale ony mezi sebou slovně řešily situaci, u které jsem nebyl.
Jenže poseroutka si otevřela hubu. Měl jsem co dělat, abych ho nesundal k zemi. Ale snažil jsem se uklidnit. Adrenalin se mi hnal krví. Tady končila sranda. Nešlo to vzít zpět. Stačil už jen jeden jeho krůček... jedno špatné slovíčko... abych vystartoval.
Vlčice, sic mě naštvala, ale jaksi to bylo pořád jemnější stvoření. Neměl jsem zatím tu touhu jí vymlátit tlamu v blátě. Ale tomu jejímu poskokovi bych to udělal hned teď z místa. "Tak sráči..." Podíval jsem se na Jennu. Takhle mě neznala a ni poznal nemohla. Takhle mě neznal snad ani nikdo z naší smečky. Tohle znala pouze Neyteri. "Kdo je větší sráč z nás dvou, když ty dřepíš za svou "velkou" sestřičkou?" Můj hlas se měnil z naštvaného, do ironického. Musel jsem se zasmát. Jenže on nakonec vylezl. Změřil jsem si ho pohledem. Nic, čeho bych se měl bát. Zubiska a drápy jsem měl taky. Jen jsem neměl tolik vypatlaný mozek, jako tihle dva.
Narovnal jsem se a čekal, kdy hladina adrenalinu v krvi, se dostane přes svou udržitelnou hranici.
Zaznamenal jsem pohled Jenny. Jenže bylo pozdě. Já teď odejít vážně nemohl. Byl jsem jako přikovaný k zemi a svaly měl napnuté jako struny. Vůbec by mi menší šarvátka nevadila. Už to bylo dlouho, co se mi někdo postavil. Čekal jsem na jeho sebemenší reakci, která mi dá podnět.
Barva mých odznaků byla mnohem sytější. Stačilo se jich dotknout a měli na problém zaděláno. Ale proč bych jim to měl vykládat? Olízl jsem si čumák. Vlčici jsem zcela ignoroval. Nejspíše to opětovně neponese dobře, když už podruhé ji ignoruji a svůj pohled mám upřený jen na jejího bratra.

// Nechávám hru na Noroxovi. Jestli chce po tlamě, nebo ne. :)

// Houštiny, přes Mahtae

Jenna mi vysvětlovala, co se jí přihodilo. Proč byla duch. Podíval jsem se na ní s výrazem, to jako vážně? Ale prosím tě. Určitě se i ostatní vlci na něco změnili? Aha. "Hele nenapila ses té vody u Ohnivého jezera nakonec ty?" Dělal jsem si z ní srandu. Zavrtěl jsem pochybovačně hlavou. Prosím tě, kdo ví co jsi to viděla. A kdo ví, na základě čeho jsi to viděla. Takových vlků znám. Něco snědli, nebo vypili špatnou vodu a pak ejhle. Halušky.
"Pff intimnosti. Na co ty hned nemyslíš! Houštiny jsou super na schovávanou. Prolézačky a cvičení vlastních smyslů. Prostě super! Tady musím vzít Newlina." S ním by to byla sranda. On by pochopil, jak fajn význam mají houštiny. Jak super schovávaná to je. Mohl jsem tady vzít celou smečku. Ale poztrácet je všechny na bylo na dvě věci.
Přes řeku jsme se dostali až opět do nějakého lesíku. Před námi byli dva vlci. Šediví, nic zajímavého pro mé oko. Myslel jsem, že půjdeme dál, ale Jenna měla asi jiné plány. Místo toho, aby jsme pokračovali, se vydala rovnou k nim. Tiše jsem Jennu následoval. Nejspíše je znala, že se k ním rovnou vydala. Jen jsem měl pocit, že tohle setkání nebude nejlepší. Z Jenny šla cítit zlost. Proč? To jsem zatím ještě netušil. Přesto jsem jí kryl záda.
Přišli jsme až k ním a Jenna se rovnou pustila do nich. Opět rýpavě. Jak jinak, to by totiž nebyla ona. "Zdravíčko." Pozdravil jsem vlky, ale nálada se mi nezdála moc přívětivá. Kdo ví, co z tohohle vznikne. Prohlédl jsem si oba cizince. Snažil jsem se odhadnout, jací asi budou. To poznám hned, až promluví.

// Zlaťák, přes náhorní plošinu

Když jsme se ocitli na otevřeném prostranství, začalo pršet. Blé, budeme celí zmáčení. Ale záda budu mít suchá. Protože mi na nich lebedila vlčice. A popravdě, alespoň mě nebude studit kožich.
Zrovna mi do ouška kuňkala něco o tom, že už duch byla. Hloupost. Nemohla být duch přeci... ale mě už se stalo tolik divných věcí, že bych se tomuhle ani nedivil. "Jsem rád, že jsem tě předtím neznal... jako ducha. Jak ses ocitla v kůži ducha?" Zeptal jsem se zvědavě. Popravdě si jí nedokážu představit. Musela ty vlky uštvat. A pak si to někdo tam nahoře rozmyslel, protože viděl, že jako duch je ještě horší a vykopl jí zpět do vlčího kožichu. Ušklíbl jsem se u toho.
"Nestraš." Řekl jsem a představil si jí jak se na toho ducha mění. Do konce svého života bych neměl klid. Oko bych nezamhouřil, protože bych se bál, odkud se zjeví. A to bych tedy asi dlouho nežil. Padl bych vyčerpán.
Snažil jsem se nás přes otevřenou pláň dostat co nejrychleji. V dáli jsem viděl lesík. Mé kroky byly jasné. "Páni a už víš o nějakém bláznovi, co to zkusil?" Zeptal jsem se. Ono, představa, že piji tu červenou až rezavou vodu nebyla nic moc. Už jen podle toho jsem si to moc nedokázal představit. A chuť? Kdoví jaká byla. Vážně by mě zajímalo, jestli to někdo riskl.
Konečně jsme byli lesíku na dosah. No z blízka to jako lesík až tak nevypadalo. Spíše jako houštiny. Ou, bude sranda se tím prodírat. "Jsem divoký a nezkrotný vlk! Aů!" Vyhodil jsem ještě jednou, ale hned se uklidnil. Kousla mě do ucha více než jsem čekal. Měla mě něžně zatáhnout, ale místo toho mi snad to ucho proděravěla. Raději jsem už neházel se svým tělem. Ani to moc nešlo. Houštiny byly velmi hustě posázené. Špatně se šlo, jelikož vychozené uličky byly snad od zajíců. Bylo to taky dost úzké. "Teď bys měla nést ty mě." Poznamenal jsem. Ale zlomila by se jí páteř.
"Fůj, žádné zvratky na mém kožíšku." Podotkl jsem. Ale museli jsme se doslova plížit. Nečekal jsem, že tady bude něco takového. Možná ani sama netušila, že tady jsou tak nechutné houštiny. Za sebou jsem nechával polámané větvě. Musely se přizpůsobit, když si cestu razil balvan. Avšak cesta byla tak špatná, že jsem měl chvílemi břicho nalepené na zemi. "Tady je to parádní!" Řekl jsem nadšeně. Úplně super skrýš.

// Bukový sráz (přes ústí)

// Kopretinová louka přes ohnivé jezero

Pche, já jsem krásný i během zimy. Jen tahle mě vzala o něco více. Jinak jsem stále ve formě. Ano, během zimy vždy jde nějaké do kilo dolů, ale u mě to není až tak na škodu. Uleví se kloubům. Už tak moje klouby nesly poměrně dosti velkou tíhu a dlouho. Nikdy jsem nebyl vychrtlý či nějak poznamenán. Ale zatím fungovaly dobře. Byly široké a oproti vlčici jsem měl i širší kosti na tlapách, tak samo moje hlava a hrudník vypadaly zcela jinak, než ty její. Moje tělo bylo připraveno nést tíhu.
Představa Jenny, která mě otravuje jako duch byla hrozná. Bože, nedala by mi spát. Nemohl bych si ani pšouknout. Pořád by mě otravovala v tu nejméně vhodnou dobu. "Děsivá představa." Konstatoval jsem. Vůbec se mi to nelíbilo. Navíc, jako duch by měla spousty výhod. Dělala by mi ještě větší naschvály, než dělala doteď. Musel bych zabít jejího ducha. Jde to vůbec? A co by vzniklo pak? Duch ducha? Zamyslel jsem se na okamžik.
Zastříhal jsem ouškem. "Nikdy mě nelákalo pít divnou vodu už na oko. I můj instinkt mi radí nepít!" Podotkl jsem. Jako by ona tu vodu pila. A pila? Naklonil jsem hlavu na stranu. Neyteri měla taky takové divné choutky a napila se vody v našem lese. Tůňky jsou čisté, ale ta voda na jihu... tak čistá nebyla. Tehdy mi to přišlo hrozné a měl jsem o ní strach. Teď jsem se nad tím jenom smál.
Ale to už jsem měl Jennu na zádech. Ani jsem to nepoznal. Jako by mi na záda opravdu spadl lístek ze stromu. "Když mě budeš dobře navigovat, nezabloudíme." Můj úšklebek vidět nemohla, přesto si ho mohla představit, jelikož tak zněl i můj hlas. Vlčice a jejich navigace. To jsem zvědavý, kam nakonec dorazíme. Zatvářil jsem se trošku kysele. Ale vlastně mi to ani nevadilo. Procházka mimo les mi udělá dobře.
Ale to už jsme se ocitli v lese. Páni. To bude ono! Rozhlížel jsem se okolo. Byl to krásný majestátní les. Nádherně voněl. Ptáci si švitořili v korunách stromů. Stromy nebyly až tak hustě posázené a bylo tady dost prostoru. S Jennou na zádech jsme společně procházeli les. Jak to sama zvládá, když má potíže s tlapkami? Jak si loví? Jak přežívá? Jak se přemísťuje? Moc otázek, na které jsem se ani ptát nechtěl. Né že by mě to nezajímalo, spíše jsem nechtěl vrtat do něčeho, co jí nemusí být příjemné.
Byli jsme v polovině lesa a já se zastavil. Musel jsem. Les mě očaroval. Měl v sobě nějaké kouzlo, které tady na mě dýchlo. Po chvíli jsem se rozešel dál. "Tak to jsme dva." Řekl jsem a zasmál jsem se. Měl jsem jakýsi osobitý problém s alfami. "Ale Storm z Borůvkové smečky byl zcela něco jiného." Na něho jsem vzpomínal v dobrém. Byl pro mě jedinou alfou, kterou jsem respektoval. Měl a má mé uznání a pro mě to bude vždy vlk alfa. I když přenechal svou vůdčí roli někomu jiného, v mých očích to byl právě on, kdo byl jedinou a opravdovou alfou smečky. Kdo jiný než rozený alfa samec by tohle dokázal? Je to borec.
"Podíváme se, co tady máme dál." Konstatoval jsem a pomalu jsme opouštěli les. "Cestuje se ti příjemně?" A schválně jsem nadskočil. Nechtěl jsem jí vystrnadit. Jen že když byla na mých zádech, zdála se mi taková klidnější.

// Velké houští (přes náhorní plošinu)

Hlásím Morfa (i když akci zajišťuji) - vzdávám se nároku na jakoukoliv odměnu. Chi se bavit!