Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mordecaiovi sice Siberiin ostrý pohled neunikl, ale rozhodl se ho zcela ignorovat. Jen díky tomu, že si sama uvědomila svou chybu. Cai na věc totiž pohlížel úplně stejně jako ona. Byl to on, kdo ji přivedl zpět domů, vlčice tudíž rozhodně nebyla v pozici, kdy by si na něj mohla cokoliv dovolovat, no ne? Nehledě na to, že na ostatní shlížel seshora, přestože byl schopný svou hrdost potlačit, když si to situace vyžadovala.
Vydal ze sebe krátký, ale neméně přesvědčivě a srdečně znějící smích. "Ačkoliv setkání s celou smečkou zní lákavě, tak jsem to nemyslel," ujistil ji s klidným a vřelým úsměvem. Ani nepočítal s tím, že by tahle možnost byla reálná s tím, kolik pachů se v nejbližším okolí mísilo. Ani Siberia sama, jak se zdálo, netušila, kdo se v nejbližším okolí momentálně pohyboval. Toho Mordecai využil ke komplimentu zaobaleném v dalším ujištění: "Jestli jsou tu všichni alespoň z poloviny tak sympatičtí jako ty, věřím, že nebude nejmenší problém, ať už přijde kdokoliv, drahá Siberie." Věnoval jí další ze svých nacvičených šarmantních úsměvů, doprovázený šibalským mrknutím.
Informace o místní alfě ho zaujala mnohem víc než dal najevo. "Křídla? A jakpak k nim přišla?" zeptal se s neskrývaným zájmem. Mohl se k něčemu podobnému dostat taky? Byl tohle způsob, jakým místní Bohové odměňovali zdejší? Co dalšího by dokázali? Zvědavost spolu s touhou vědět a mít víc jen rostly.

//Středozemní propadlina

Siberia, jak se zdálo, si byla jistá tím, že Mordecaiova přítomnost pro její smečku problém představovat nebude. I tak ale víc než souhlasil s jejím plánem držet se okraje území. Ohlášení se považoval za samozřejmost a základní slušnost. Kráčel k lesu poměrně svižným tempem, Siberia ho ale přesto předběhla. Bylo naprosto očividné, jak moc byla ráda zase zpátky a její nadšení bylo až nakažlivé. Její bezpečný návrat totiž samozřejmě udělal radost i Mordecaiovi samotnému, i když se jeho důvody značně lišily.
Brzy se oba vlci dostali mezi první stromy a Cai mladou vlčici následoval o něco hlouběji na území, než se oba zastavili. S táhlým zavytím se posadil nedaleko Siberie, sledujíc její nadšení. "Snad jsi mi nechtěla utéct?" zeptal se s hraným pobavením. "Měl bych o tvé smečce něco vědět než přijde na setkání?" Podle pachů mu bylo jasné, že les byl vlků plný, takže ani nepochyboval o tom, že se dřív nebo později s někým setká.

//Medvědí jezírka

S plným žaludkem se hned šlapalo lépe. Teda pomineme-li fakt, že se z napadeného sněho stalo tak trochu kluziště. Pořád to ale bylo mnohem lepší než před chvílí na samotném jezeře. A jak se zdálo, bylo jim přáno i nadále, protože se mladá vlčice brzy ozvala s tím, že to tu zná. Ba dokonce nebyli vůbec daleko od jejich cíle. To Caiovi na tváři vykouzlilo spokojený úsměv. Ne proto, že by měl radost za Siberii samotnou, jako spíš kvůli vlastnímu úspěchu, dala-li se tak šťastná náhoda nazvat. "Skvěle!" prohlásil radostným tónem, zatímco s vlčicí, která ho trochu předběhla, opět srovnal krok. "Zdá se, že můj doprovod nakonec přece jen nepřišel vniveč," dodal, spokojený sám se sebou.
Následoval Siberiiny kroky směrem k jejímu rodnému lesu, snažíc se na ledovce příliš neklouzat. "Nejspíš bych tě ale měl doprovodit pouze ke hranicím. Nerad bych u vás byl někomu na obtíž," ozval se po cestě. Ve skutečnosti ale se setkáním s dalšími členy její smečky neměl jediný problém, ba vlastně v to i doufal. Jen ať si zapamatují tvář vlka, který jim jejich drahou Siberii přivedl zpět. Pokud ho ale vlčice dál pozvat nehodlala, vsázel na to, že ho minimálně zmíní. Tolik Mordecaiů tu nakonec přece jen pobíhat nemohlo.

//Borůvkový les

Siberia se nenechala dlouho pobízet a sama se chopila druhé zadní nohy srny, načež ji oba vlci začali táhnout směrem ke druhému břehu. Celou cestu ho svíralo napětí, které se znásobilo pokaždé, když led pod nimi obzvlášť nahlas zapraskal. Ani jednou se však nezastavil, ba naopak, zlověstné zvuky ledové plošiny pod jejich tlapami ho neustále hnaly dál.
Čím blíže břehu byli, tím víc napětí povolovalo, až nakonec opadlo úplně. Konečně se dostali do bezpečí pevniny i se srnou, aniž by se museli potýkat s ledovou vodou. "To by bylo," oddechnul si Mordecai, jen co zadní nohu srny pustil. Dlouze se protáhl, aby ulevil svalům po namáhavém tahání kořisti, načež vděčně sklonil hlavu s tichým, ale pevným: "Drazí Bohové, děkuji za Vaši ochranu." Měl by provést rituál, jenže moc dobře věděl, že z už ztuhlé srny krev rozhodně nepoteče. Musel se tak spokojit s myšlenkou, že se chopí nejbližší šance na čerstvou kořist pro potřebnou obětinu.
"Nech si chutnat," prohodil směrem k Siberii a nedlouho na to se konečně hladově pustil do zaslouženého jídla. Polykal sousta ztuhlého masa, dokud jen mohl, než se s olíznutím zase narovnal. "Takhle jsem se nenajedl už opravdu dlouho," poznamenal spokojeně se švihnutím ocasu. Počkal, než dohoduje i Siberia a dodal: "Najezená do syta? Pak se tedy můžeme vydat dál, hm?" Aniž by se ohlížel na to, co ze srny zbylo, se tak vydal dál na sever.

//Středozemní propadlina

Osud 3

Ledový vítr se během cesty ke kořisti utišil a přestal mu metat sníh do očí. Ani teplota už se nezdála být tak krutá. No sláva, proletělo mu hlavou. I přes své původní potěšení si ale moc dobře uvědomoval, že to v jejich situaci nemusí být zrovna dobře. U kraje sice na led vstoupil bez zaváhání, ale čím blíž středu byl, tím opatrněji nakračoval. I Siberia si očividně potenciální nebezpečí uvědomovala, a držela se tak od něj dál ve snaze víc rozprostřít váhu.
Mordecai se brzy dostal do popředí, ale ani on nedokázal zabránit občasnému sklouznutí. To, jak nešikovně při tom musel vypadat, se mu sice nezamlouvalo, nicméně jediný, kdo si toho mohl všimnout byla Siberia, a ta měla bezpochyby svých vlastních problémů s udržením rovnováhy dost. "V takové zimě se asi nikomu ven příliš nechtělo," odvětil klidně, načež nespokojeně sykl, když se mu tlapy opět rozjely. Nebo si na to prostě nikdo netroufl.
Když se konečně dostal do samého středu jezera, kde na ně čekala srna, nedokázal se ubránit cukání vlastních uší, kdykoliv led pod nimi vydal větší prasknutí. "Zdržovat bychom se tu asi neměli," nadhodil směrem k Siberii, a ačkoliv působil jako obvykle naprosto klidně, ani jemu se to celé příliš nezamlouvalo. Střed jezera, kde musel být led bezpochyby nejslabší, teď nesl váhu nejen srny, ale i dvou vlků, a on štěstí déle, než bylo nutné, pokoušet nehodlal. Zakousl se proto do srniny zadní nohy, načež zabral s úmyslem ji dotáhnout ke břehu. Doufal přitom, že se Siberia brzy připojí, a oni se tak i s kořistí dostanou co nejdříve pryč.

Osud 2

Mordecai střihl ušima, když se k němu donesla slova Siberiina uznání ohledně jeho víry a oddanosti Bohům. Jako kdybys to snad chápala, v duchu si posměšně odfrkl. "Někteří vlci potřebují 'svobodu,' jiní si mohou dovolit smysl a směr," odvětil nonšalantně. Ostatní v jeho očích jen uboze tápali životem ve snaze najít svůj vlastní smysl pod iluzí "svobody." Mordecai ne. On věděl přesně, kam jeho kroky míří, kam ho Bohové trnitou a nelehkou cestou vedou. Věděl, že aby získal, musel ztratit, a přesto hodlal pokračovat. Nebál se toho, co pro něj Božstvo mělo v plánu, a právě pro jeho oddanost, pochopení a ochotu si sílu, co na něj čekala na konci, zasloužil.
Nebylo pochyb o tom, že mu Bohové byli nakloněni. Dali mu příležitost snadné kořisti, která ležela uprostřed zamrzlé vodní plochy o kus dál před oběma vlky. A ani Siberia si příležitost (jež by ji bez Mordecaie, nad nímž bděla vyší síla, rozhodně nepotkala) očividně nehodlala nechat ujít. Ještě aby ano. Kdyby odmítla v tomhle počasí, musela by být ještě hloupější, než jsem myslel, proběhlo mu hlavou. Myšlenka mu na tváři vykouzlila pobavený úsměv, který ale navenek nevypadal jako nic jiného než pouhé potěšení nad možností si naplnit žaludek. Setřepal ze sebe sněhový poprašek, jenž na něj vlezlý ledový vítr za celou cestu navál, načež konečně vstoupil na sněhem pokrytý led s krátkým pobídnutím: "Pak není nač čekat."
Klidným krokem se pomalu ale jistě blížil k hroudě masa, čekajícího jen na ně. Obavy z toho, že se pod nimi led proboří zatím neměl. Sázel na to, že v tomhle počasí byla vrstva ledu dost silná, a navíc ještě pořád byli relativně u kraje, kde bylo nebezpečí nejmenší. "Přesně uprostřed," poznamenal po cestě směrem k Siberii.

//Velká houština

Osud 1

Tomu, že Siberia jeho víru a Božstvo pochopila nevěřil ani na vteřinu. Shlížel na ni seshora, jako na drtivou většinu, nehledě na to, že z těch, které tu potkal, mu rozuměli snad jen vlastní sourozenci. A ani těmi si nebyl tak jistý. Nakonec to byl jen on proti celému světu. Vždycky byl a vždycky bude. Nepotřeboval skutečné vztahy. Božstvo ho na jeho cestě za mocí zcela očividně podporovalo, a to bylo to jediné, na čem záleželo. Skepticismus vůči Siberiině pochopení si ale, samozřejmě, nechal pro sebe.
Nad její další otázku se zasmál. "Drahá Siberie, o mě nemusíš mít starosti. Já se ztratit nemůžu. Mé kroky vedou samotní Bohové," odvětil, jakoby to snad bylo úplně jasné. No, pro něj bylo. To však nic neměnilo na tom, že celou dobu v duchu proklínal počasí, které mu značně znepříjemňovalo cestu. Nedlouho po tom, co opustili křoviny, se totiž začal zvedat silný ledový vítr, nesoucí s sebou sněhový poprašek. Vracet se ale nehodlal.
Za dobu, kterou venku strávili, se v momentálním počasí nejspíš neposunuli o moc dál, nicméně přes sněhový poprašek ve větru se před nimi konečně začala rýsovat ledová plocha. A vlastně ne jedna, ale rovnou několik. A jak se zdálo, uprostřed jedné z nich se válel kus... Něčeho. Mordecai okamžitě zbystřil. Kvůli stížené viditelnosti a vzdálenosti nedokázal jasně rozeznat, o co přesně se jednalo, ale myšlenka na jednoduchou kořist se ho zmocnila téměř okamžitě. Otočil hlavu na Siberii a s kývnutím směrem k hroudě jí položil otázku: "Co myslíš?"

Ačkoliv mu mentalita "dobráka," jíž se navenek přizpůsobil, přišla hloupá a směšná, na tváři si držel vřelý úsměv. V duchu se ale její chvále a poznámce o šlechetnosti vyloženě vysmíval. Drahá Siberie, neměj starosti. Mou pomoc mi oplatíš. Ale budu to JÁ, kdo rozhodne kdy, a jak, promluvil k ní v duchu. Odpověď, kterou vyslovil nahlas, však značne poupravil Siberii na míru: "Vždy se najde způsob, jak laskavost oplatit. Na to se ale přece spěchat nemusí, nemyslíš?"
Malé, pobavené uchechtnutí nad jejími otázkami ohledně jeho Božstva ani neskrýval. Hlupačko, proletělo mu mimoděk hlavou. "Ach, Siberie, nač Božstvo omezovat něčím jako jsou čísla?" odbyl první z otázek, jakoby snad bylo naprosto hloupé ji v první řadě vůbec pokládat. "Nejlépe pochopíš, když ti řeknu, že Božstvo uctíváme jako celek. Dostane-li se naše úcta jednomu, pak se dostane všem," vysvětlil klidně s pobaveným úsměvem na tváři. Nečekal, že bude jeho víru a moc Božstva chápat. Na to na ni pohlížel příliš svrchu.
Jakmile začalo vycházet slunce, Mordecai se zvedl. "Samozřejmě! Moc rád se za tebou zastavím." Vybrat si tvůj dluh. "K tomu tě ale nejdřív musím dostat zpátky," pokračoval s falešným entuziasmem. Jen co to dořekl, s pokývnutím k východu se začal houštím prodírat ven.
Konečně venku ze sebe setřepal veškeré suché větvičky, jež se mu po cestě zasekly v kožichu, a pořádně se protáhl. "Tak tedy. Vyrazíme?" prohodil s falešným nadšeným úsměvem, načež se vydal podél houštiny směrem na sever. Neměl nejmenší tušení, kam je cesta zavede. To pro něj ale nikdy nebylo stěžejní. Již v brzkém věku se naučil, že dokud se tváří dost jistě a sebevědomě, ostatní ho budou následovat jako ovečky.

//Medvědí jezírka

Ani Siberia se očividně do polemizování nad výběrem útočiště místního boha příliš nehrnula. To ho rozhodně nijak netrápilo. Z čeho už ale tak nadšený nebyl, byl fakt, že měla mladá vlčice zřejmě pocit, že mu jeho "laskavost" splatila. Není divu, bylo to bezpochyby fér. Fér, ale rozhodně ne něco, s čím by se Mordecai spokojil. Jeho pomoc nebyla lacinná. Nikdy. A výjimku nehodlal dělat ani teď, přestože se navenek pouze pousmál a vděčně pokývl hlavou. "Jistě. Abych ale pravdu řekl, já raději nabízím pomoc z dobroty srdce, ne z povinnosti," odvětil s milým úsměvem nonšalantně, jakoby to byla samozřejmost. Sám se tak v jejích očích stavěl do pozice dobráka, zatímco ona hrála roli té, co počítá dluhy.
Všiml si, jak se zahleděla vzhůru k nebi nad propletenými větvemi obrovského křoviska, které jim skýtalo úkryt před zuřící zimou tam venku. Bylo mu jasné, na co mladá vlčice myslí, aniž by řekla jediné slovo. Uchýlil se proto k téměř konejšivému: "Přečkáme tu noc, pak už snad bude přijatelněji." Sám se přitom zahleděl vzhůru a mimoděk přimhouřil oči při představě, že by se právě musel potýkat s ledovým větrem, nemilosrdně se mu zahryzávajícím pod kožich. Nepěkná to představa. Hlavně pro něj s jeho jemnou srstí.
Zamyšleně zamručel, když se mu svěřila s jejím strachem z místní bohyně, načež připojila poznámku o jeho vlastní víře. Tentokrát své pobavení neskrýval. "Bratrstvo nemá Boha pouze jednoho," informoval ji jednoduše. "Ale jinak máš pravdu. Krev je jejich jazykem. Je přirozená a spojuje všechny živé bytosti. Smrt stejně tak. Jednou si přijde pro každého." Ale až nastane čas můj, chci, aby se ptala i Smrt samotná, zda si mne může dovolit.
Další chvíli jen v tichosti poslouchal chumelenici venku, než si odfrkl. "Tohle počasí..." Narozdíl od všeho ostatního, co se mu honilo hlavou, svou nelibost k zimě před ní neměl potřebu skrývat. Švihl ocasem. "Teď bych být tam venku nepřál nikomu." Pohledem sklouzl zpět k Siberii. "Tvá matka o tebe musí mít obavy," prohodil naoko ustaraně, načež se zatvářil poněkud zamyšleně. "Rodiče nám dávají život, ale ani oni nejsou vždy schopni ho chránit. Ne když se od nich takhle vzdálíme," prohlásil se skoro až pobaveným úsměvem, jakoby to byla jen zábavná nic neznamenající historka a on nevěděl, že to v Siberii pravděpodobně probudí pocit viny. "Budou rádi, až se dozví, že jsi nebyla sama."

Siberia se ukázala být skvělou posluchačkou. Zdálo se, že hltala každé jeho slovo, ačkoliv se k jeho vysvětlení nijak nevyjádřila. Tím se ale Mordecai nehodlal zaobírat. Vlastně mu bylo úplně jedno, co si vlčice z jeho slov odnese. Pozornost, které se mu dostávalo, samozřejmě byla víc než příjemná, jenže místní božstvo představující další možnost, jak zesílit, ho momentálně zajímalo mnohem víc.
Pozorně si vyslechl popis cesty k Životu. "Na poušti? Poněkud... ironické," vyslovil myšlenku nahlas. Samozřejmě věděl, že i tam našla domov spousta bytostí, nicméně by čekal, že Život samotný si vybere... Zelenější místo než pustou, suchou poušť. Nehodlal se tím ale nijak zvlášť zabývat a s vděčným pokývnutím Siberii odvětil: "Odtamtud už si jistě nějak poradím. Děkuji, cením si tvé sdílnosti. Informace jsou nakonec mnohdy cennější než zlato."
Bohužel, cestu k Smrti, která Caie zaujala víc, už mu mladá vlčice v podobných detailech popsat nedokázala. "Hm." Zatvářil se skoro až zklamaně, težko říct, jestli to bylo skutečné, nebo se tím v Siberii snažil vyvolat výčitky. I kdyby nad tím ale mladá vlčice náhodou chtěla uvažovat, nedal jí příliš času a téměř hned opověděl na její otázku: "Jistěže. Božstvo je přece jen... Fascinující. Věřím, že mne ani tady nezklame." Na chvíli se odmlčel, než zase spustil: "Vydala ses k Životu, proč ne rovnou i ke Smrti? Copak ona by ti s magií pomoct nemohla?" To, jestli dokázala bohyně pomoct jí, mu ale nemohlo být víc jedno. Ve skutečnosti jen vyzvídal, co vše by dokázala udělat pro něj.

Leden 5/10 – Tundra

Vlčice se bezpochyby cítila čím dál víc nepříjemně a odmlčela se na mnohem delší dobu než předtím. To sice Caie skutečně přestávalo bavit, jak doufala, nicméně ho to akorát přimělo Tundru více popostrčit. A k tomu jeho pokus s iluzemi zcela očividně stačil. Potvrdil si tak svou teorii, že Bohové mu skutečně propůjčili sílu i u jeho vrozené magie, a zároveň z Tundry konečně dostal reakci.
Mordecai si nemohl odpustit posměšný smích, když Tundru přiměl kořist pustit, a dokonce si odplivnout. "Opravdu? Nedáš si ani sousto?" rýpnul si sametovým hlasem se samolibým úsměvem. "Jen jdi. Některé cesty stejně vedou zpátky," dodal po chvíli, sledujíc Tundřina záda. Fakt, že se vlčice tentokrát skutečně rozhodla odejít, ho zjevně netrápil. Nová hračka ho začínala nudit a byl čas si najít novou zábavu.

Pobaveně se pousmál nad myšlenkou o božstvu, kterou Siberia vyslovila nahlas. Její rychlá oprava k pobavení Mordecaie jen přispěla, a okamžitý zájem o jeho víru ho dokonce potěšil. "Jsem členem Bratrstva Krve. Naši Bohové nás sledují, vedou a chrání, dokud jim zůstáváme věrní a ctíme pravidla Bratrstva. Při rituálech jim přinášíme obětiny, za něž nad námi bdí a žehnají nám svou přízní," vysvětlil klidně s vřelým úsměvem. "A s jejich mocí jistě není překvapivé, že věrnost dokáží štědře odměnit, přejí-li si tak. Mě za mou neochvějnou víru a oddanost propůjčili moc samotné země," dodal hrdě.
Vyslechl si její přesvědčení o záměrech Života s téměř chápavým pohledem. "Jeho pohled bezpochyby přesahuje ten náš," přitakal nenuceně, a přestože slovům zcela věřil, o záměrech místního boha si polemizovat netroufl. Alespoň zatím ne, dokud ho sám nepozná. A to se najednou nezdálo být tak vzdálené se Siberiinou nabídkou. "Jistě, to bych velmi ocenil," odvětil, naprosto spokojený s výsledkem konverzace. Už teď měl z celého toho divadýlka profit. Informace nakonec byly mnohdy cennější než jakékoliv drahé kameny. Takže... "Jestli jsem pochopil správně, sídlí tu také Smrt?"

Leden 4/10 – Tundra

Mordecai se spokojeně zazubil, načež s klidem zopakoval: "Nechal." Jak ten celou situaci zobžňoval. On měl zcela očividně navrch a Tundra si to musela nechat líbit, protože jinak nemohla a sama to věděla. Alespoň tak si vše vykládal on. Zdálo se mu to prostě a jednoduše naprosto logické, a přesně tak, jak má být. To on určoval pravidla a nepochyboval o tom, že k tomu měl Boží požehnání. Proč by mu jinak věnovali sílu?
Její tiché poznámce o (ne)žádání další pomoci se zcela upřímně zasmál. "Copak ti má pomoc nebyla dost dobrá? Splnil jsem přece vše, o co jsi žádala," podotkl se samolibým úsměvem, který se jen rozšířil (bylo-li to vůbec možné), když přiznala vlastní bezmoc. "Samozřejmě, že bys s tím nic neudělala. Ale to ani nemusíš. Zatím totiž jen sleduji, co s tebou udělá samotná představa," odvětil naprosto klidně a spokojeně. "Ale zajímá mě... Jak dlouho myslíš, že mi bude pouhé sledování stačit?" zeptal se nenuceně, záměrně nahrávajíc její nejistotě a představivosti.
Nehledě na její odpověď už ho ale nutkání celou situaci trochu... posunout jinam dostihlo. Ano. Až po uši v tom skutečně jsi. Nechtěl na ni útočit. Ne přímo. Bavilo ho si pohrávat s její myslí a strachem. Nemohl popřít, že jeho vrozená magie by se k tomu hodila jako vyšitá. A vlastně nebyl vůbec špatný nápad pokusit se posunout vlastní hranice trochu dál. Bohové už mu věnovali zbrusu novou magii země, posílení jeho vrozené magie se doslova nabízelo, no ne? Aniž by na sobě při táhnutí srnčí nohy dal cokoliv znát, se tedy zasoustředil na velmi specifickou iluzi. Vůně Tundřiny části úlovku se v její tlamě pomalu proměnila v hnilobný pach následovaný chutí tlejícího masa. Iluze začala pozvolna, ale postupně zintenzivněla tak, že se v podstatě nedala ignorovat. Teď už mu zbývalo jen čekat, zda se mu iluzi skutečně podařilo vytvořit, a zda ho Božstvo odměnilo víc, než si původně myslel.

Mordecai se spokojeně zazubil, jakmile si vlčice uvědomila, že právě použil magii, o které tak snila. Sice mu na jeho sílu více rezonovaly vyděšené reakce, ale nemohl popřít, že se dobře poslouchal i Siberiin obdiv. "Barva mých očí ti už asi prozradila, že to není první magie, kterou ovládám. Magie země mi byla věnována Božstvem za mou oddanost. Vlastně tomu není tak dávno," vysvětlil. "Poprvé jsem ji použil při rituálu," dodal jednoduše, aniž by se nad tím pozastavoval.
Z jejího popisu nebylo pochyb, že Siberia by zmíněnou magii využívala zcela jinak. S tím, že se bylinkářům musela hodit Cai sice nemohl nesouhlasit, jenže on sám v síle země viděl zcela jiný potenciál. Rozhodně ne tak nevinný jako mladá vlčice. Nedokázal se tak ubránit pobavenému úsměvu. "To bezpochyby. Chtěl jsem tím říct, že z tebe dozajista bude skvělá bylinkářka nehledě na to, jaká magie ti byla nadělena," zalichotil jí medovým hlasem, ačkoliv mu nemohla její budoucnost být více ukradená. Kdyby z toho benefitoval, vůbec by neváhal se postarat o to, aby žádnou neměla.
S falešným zájmem si vyslechl její nespokojenost s výsledkem návštěvy místního boha. Její dojmy ani pocity ho sice absolutně nezajímaly, nicméně už si tak nějak zvykl, že s většinou emocionálně založených bytostí to bohužel jinak nešlo, chtěl-li se jim vetřít do přízně. "A prozradit ti to nechtěl, nebo nemohl?" zeptal se, jakoby snad pochyboval o jeho schopnostech. "A řekla ti o něm tvá matka víc? Kam až sahá jeho síla? Co všechno dokáže?"

Siberia se sice na úkryt nijak zvlášť netvářila, to ale bylo Caiovi fuk. Rozhodně po cestě kvůli ní nehodlal nastydnout, nebo dokonce rovnou umrznout, mohl-li tomu pomoct. Navíc, to on právě určoval směr i tempo, takže mladá vlčice neměla na výběr. A zdálo se, že si to uvědomovala i ona, protože ho beze sporu následovala do spletitých křovisek.
Ani místo, kde se rozhodl zůstat se jí, zdá se, moc nezamlouvalo. Jistě, chtěla přece domů. Jaká to škoda, že kvůli tomu Cai nehodlal nasadit vlastní zdraví. Tak či tak, mladá vlčice si nestěžovala. Místo toho se dala do odpovědi, která ho zcela očividně zaujala. Zpozorněl a střihl ušima, jen co zaslechl slovo Život. Nejenže se zdálo, že má informace, ale dokonce přímo u něj byla. A vida. Nakonec z celého toho divadýlka dostanu mnohem víc, než v co jsem doufal, proletělo mu hlavou.
Nehledě na to, jak moc chtěl začít vyzvídat, nenechal masku přívětivého a starostlivého vlka, jenž se v první řadě zajímá o ni, padnout. Místo toho nechal Siberii dokončit své vyprávění, teď s hlavou zasmušile položenou na tlapkách. "Takhle o sobě nemluv," začal pevným, zprvu až káravým tónem, přestože její slova přesně vystihla jeho vlastní pohled na ni.
Podle jejích předchozích slov nebylo těžké odvodit, že jí magie země silně resonovala, a tak nechal ze země vyklíčit malou rostlinku, jež ji polechtala na čenichu. "Kdyby ses mohla vidět mýma očima, ani by tě nenapadlo si říkat takové věci," pokračoval, teď už víc povzbudivě. "Každý se přece někdy ztratí. Ale jsou to ti chytří, kdo přijmou pomoc, když ví, že to bez ní dál prostě nejde," dokončil myšlenku. Chvíli si ji prohlížel, než dodal: "Jsi chytrá, Siberie." Věnoval jí přitom hrdý pohled, který vídal na tvářích rodičů pyšných na své mladé v jeho rodné smečce. Na první pohled se zdálo, že ji snad utěšoval, povzbuzoval, a dokonce chválil, nicméně ve skutečnosti jí jen podsouval myšlenku, že bez něj by se skutečně nedostala daleko.
"Tak bylinkářka, hm?" zeptal se chvíli na to. "Pro ty jsou potřebné především znalosti, ne magie, a ty na to hlavu bezpochyby máš," dodal nenuceně. Pak už ale konverzaci stočil přesně tam, kde ji chtěl od samého začátku. "Jak jsem ale pochopil, cestu k Životu jsi našla? A on ti přesto o tvé magii nic neprozradil?" Zatvářil se nesouhlasně, jakoby snad věřil, že jakékoliv božstvo mělo potřebu pomáhat někomu, jako byla ona.