Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 5/10 – Tundra

Těžko říct, jestli se vlčice cítila hůř, když mezi nimi panovalo ticho nebo když jí kladl otázky, přičemž záměrně volil slova, která se dala vyložit rovnou několika způsoby. Pro něj však byla zábavnější jednoznačně ta druhá možnost. Mordecai věděl moc dobře, že když jí řekne tak akorát, aby zbytek musela hádat, její vlastní mysl udělá své. Nakonec nebylo nic lepšího než sledovat, jak s vlky lomcují jejich vlastní myšlenky a pochyby. Jemu stačilo je jen popostrčit tím správným směrem.
Pobaveně se zasmál. Líbilo se mu, že Tundra hrála jeho hru. Protože nakonec, i když si mohla namlouvat, že jeho slovům nedá přílišnou váhu, už dávno mu dovolila, aby se jí dostal pod kůži. "Nepřekračuji hranice," odvětil jemně. "To zní tak hrubě." Zavrtěl hlavou. "Jen zůstanu dost dlouho na to, aby začaly působit zbytečně," dodal medovým hlasem a otočil hlavu dost na to, aby zahlédla jeho "nevinný" úsměv.
Tundřina nedůvěra nepolevovala, ani když se zastavil pozorujíc stádo, což ho přimělo se tiše, ale tentokrát upřímně zasmát. To, že si Tundra pořád držela určitý odstup ho nijak netrápilo. Koneckonců pro svou hru bezprostřední blízkost nepotřeboval. "Tvrdíš, že mi nevěříš, a přesto se mnou uzavřeš dohodu a držíš se poblíž," odvětil pobaveně. "Já ale pořád žádné hranice nepřekročil," dodal jen tak mimochodem líbezným hlasem, navazujíc na předchozí konverzaci, aniž by svůj pohled odtrhl od nedalekého stáda. Už měl vyhlédnutý slabší kus.

//Uhelný hvozd

K jeho nelibosti se mu ani u rudého, věčně teplého jezera znovu nepoštěstilo, což ho otrávilo ještě víc. Všechno to bylo vyloženě až... frustrující. Příliš frustrující. Nejzáživnější, co tu v poslední době zažil, byl ne tak dávný souboj s onou smradlavou vlčicí, shodou okolností ne tak daleko odtud. Jak že si to ta kreatura říkala? Zamyslel se. Tasa. Ta se mu chtě nechtě dokázala dostat pod kůži. Bezpochyby to mělo co dělat s tím, že se mu tehdy málem zakousla do krku. Odfrkl si. Neměl potřebu ji stopovat kvůli pomstě, nicméně nebylo pochyb, že, jestli se mu ještě někdy připlete do cesty, bude litovat, že kdy vůbec zaslechla jeho jméno. Udělá z ní příklad pro všechny, kdo se opováží byť jen pomyslet na to, že by mu kdy mohli předčit.
Normálně by se jí podobnými vůbec nezabýval. Využil by je pro zábavu v daný moment, a pak už by neměl nejmenší důvod se k nim vracet. Jenže teď neměl lepší možnost než se pro jakékoliv pozdvižení nořit do vzpomínek. To jsem sklouzl takhle nízko? S frustrovaným zaúpěním se svalil na záda s pohledem upřeným na jasnou noční oblohu. A ačkoliv byl pohled nádherný, pro jeho zábavu udělal jen velmi málo, jestli vůbec něco.

//Ohnivé jezero

Mordecai původně doufal, že ho cesta zaměstná dost natolik, aby alespoň trochu zmírnila nudu, která se ho zas a znovu držela jako klíště. Jenže právě naopak se zdálo, že čím déle šel, tím více jeho nuda rostla. Všechno se zdálo být stejné, všude bílo, ticho a nikde ani tlapa. Bylo to skoro jako prokletí, jehož se nedokázal zbavit. Jistě, občas si sice dokázal pomoct a na dlouhou chvíli zapomenout. Zabavit se pohráváním si s city a myslí ostatních, a byl by se k tomu mile rád uchýlil i teď, jenže k tomu by potřeboval... No, ostatní. Tady jich ale, jak se zdálo, bylo pomálu. Nebo měl jenom prostě a jednoduše pech.
S otráveným povzdechnutím stočil své kroky zpátky k podivnému rudému jezeru, odkud přišel. Zkusí štěstí ještě jednou u zdroje vody, popřípadě na nedaleké pláni, kde snad bude v napadeném sněhu jednodušší spatřit kožíšky potenciálních hraček nebo k němu vítr snáze dovane jejich pach. A když ne... Pak si holt bude muset poradit jinak a třeba se začít skutečně vyloženě snažit někoho najít. Zapojit čenich a začít stopovat, i když k tomu by se uchýlil jen velmi nerad. Nakonec totiž byl oportunistou, jak se patří, a zbytečnou námahu do ničeho nikdy nevkládal.

//Středozemní pláň

Prosinec 4/10 – Tundra

Zazubil se. "Některé otázky nejsou o zvědavosti, ale o testování hranic," odvětil klidně. Tundřina znepokojená reakce se mu líbila. Možná že až příliš, protože neměl ten nejmenší úmysl ji jakkoliv uklidnit ani ujistit. Ba naopak, čím nepříjemněji jí bude, tím líp. "A taky jsem chtěl vědět, jestli se zasměješ, nebo raději zamyslíš," dodal s úsměvem, který byl dokonalým kontrastem k jeho chladnému pohledu. Mordecai se již v útlém věku naučil, že nejistota a strach jsou mocnými nástroji. O to víc, když je jeden dokáže dobře používat. Nakonec právě díky strachu se tolik vlků bálo vzepřít samotným Bohům. Jistě, byli tací, jejichž oddanost se pojila ke skutečnému obdivu a loajalitě, jenže těch bylo značně méně. A pokud strach používalo Božstvo, jemuž se on sám chtěl vyrovnat, ne-li mu rovnou předčit, proč by se měl zdráhat?
Kus masa navíc, který si před chvílí tak drze nárokoval, teď už bral jako samozřejmost. Tundra žádné námitky neměla a on pravidla jejich dohody po tom, co dodržel svou část, měnit nehodlal. V tuhle chvíli ze situace profitoval, ať už to celé skončí jakoukoliv ze dvou možností. Větší kus kořisti spolu s (pro vlčici ne)příjemnou konverzací nebo kořist rovnou celá a k tomu možnost ochutnat vlčí maso, bylo mu to fuk. Jiný výsledek pro něj neexistoval.
Po cestě se uchechtl nad tím, jak se Tundra pokusila vyhnout odpovědi na jeho předchozí otázku. Naneštěstí pro ni ale neměl v plánu jí nic usnadňovat. "Běh je ztráta pozornosti," prohodil a na moment otočil hlavu, aby jí věnoval rychlý, avšak ostrý pohled. "A ty nevypadáš, že bys byla ráda, kdyby ti něco uteklo," dodal s ledovým úsměvem, načež svůj pohled znovu stočil před sebe. Dal jí tak najevo, že si je moc dobře vědom její ostražitosti a nedůvěry. Ne, že by ho to nějak trápilo.
Netrvalo příliš dlouho, ačkoliv Tundře se to tak s jejím nepokojem snad mohlo jevit, než Cai začal zpomalovat ještě víc, dokud se nezačal vyloženě plížit. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti, přikrčený vedle jednoho ze stromů, hledíc na o kus dál stojící stádo srn, jemuž byli na stopě, načež se znovu ohlédl na Tundru. "Přemýšlíš o srně, nebo spíš o mně? Snad bys měla jít první. Však víš... pro tvůj klid," rýpl si tiše s nevinným medovým tónem.

Prosinec 3/10 – Tundra

Rudooká vlčice nemusela nic říkat, už jen její řeč těla Mordecaiovi jednoznačně prozrazovala, že se v jeho přítomnosti necítí úplně příjemně. Jenže, bohužel pro ni, Cai nehodlal s napětím ani hnout. Místo toho, aby se z interakce sám cítil nepříjemně, si ji naopak začínal užívat čím dál víc. S tímhle prvním dojmem jí o sobě mohl navykládat jednu znepokojivou lež za druhou, aniž by se o nich vlčice z vlastní opatrnosti opovážila pochybovat. To mu dávalo jistý pocit kontroly a nadřazenosti, v nichž se vyžíval.
Mordecai se schválně zatvářil pobaveně, když se rudooká vyjádřila ke svému jídelníčku. "Ne?" zopakoval s mírně nakloněnou hlavou. Její otázka, která následovala, se dala čekat a dala mu možnost ještě víc posílit vlastní znepokojivý dojem. Než odpověděl, dal si záměrně načas, prohlížejíc si vlčici pronikavým pohledem s mírným, avšak nikoliv přátelským úsměvem. "Záleží, koho považuješ za vlka, a koho už ne," odvětil konečně naprosto klidným tónem a s úsměvem stále na tváři. Ve skutečnosti zatím vlčí maso neochutnal, nicméně vzniklá situace naprosto perfektně sloužila k jeho pobavení, a on tak ani v nejmenším neměl potřebu uvádět věci na pravou míru.
Jeho úsměv se ještě protáhl, když si vlčice řekla o pomoc. "Tundra, hm?" vyslovil její jméno. Teprve potom se jal odpovědi: "Jistě. Ale za ochotu si účtuji kus masa navíc," prohodil nevinným tónem, jako by si právě drze nenárokoval větší "polovinu" kořisti, do jejíhož lovu ve skutečnosti hodlal vložit minimální úsilí. Aniž by čekal na odpověď se svižně postavil a vydal po stopách srn v napadeném sněhu. Automaticky počítal s tím, že se Tundra dá za ním. "Řekni, Tundro," začal po cestě bez toho, aby se na ni vůbec otočil. "Všímáš si někdy, kdo hraje podle pravidel, a kdo je tvoří?"

Prosinec 2/10 – Tundra

Cai vlčici klidně pozoroval ze svého místečka pod stromem, o jehož kmen byl líně opřený. Moc dobře si všiml, jak to s rudookou trhlo, když ho poprvé spatřila, on sám však nehnutě se svým insolentním úsměvem seděl dál. Ona vlčice by se ve své původní domněnce, že jde o srnu, pravděpodobně mohla zarazit až přímo před Caiem, a s ním by to stejně nehlo.
Mordecai zvedl jedno obočí a v očích se mu zableskl náznak mírného pobavení, když rudooká zabědovala. "Vlci netvoří tvůj běžný jídelníček?" zeptal se, jako by se jednalo o zcela běžnou věc, zatímco naklonil hlavu, která se spolu se zbytkem těla ještě stále líně opírala o kmen. Spolu s úsměvem, jenž nedosahoval jeho očí, tak nějakým způsobem dokázal vypadat pobaveně i znuděně zaráz.
Cai samozřejmě nečekal, že mu na zcela očividnou lež vlčice skočí, nicméně její reakce si přesto získala malé pobavené uchechtnutí. "Smůla. Zima a hlad očividně dělají své," odvětil s předstíranou a záměrně přehnanou lítostí. Vzápětí se však zazubil. "Mordecai, je mi ctí ti zničit iluzi," představil se, prohlížejíc si ji.

Prosinec 1/10 – Tundra

Cai se s odfrknutím posadil u kořenů jednoho z holých stromů, sledujíc okolí a snažíc se najít jakýkoliv podnět, který by ho vytáhl z dlouhé chvíle, jež se ho držela jako klíště. Jako obvykle to ale ani tady nestálo za řeč. Jen chladné ticho a bělavá peřina všude, kam se podíval. Otráveně se opřel o kmen stromu, pohledem líně sledujíc neměnící se zasněženou krajinu.
Aniž by se hnul sledoval, jak se v jeden moment nedaleko prohnalo stádo srn. Jeho znuděný výraz přetrval, nicméně střihl ušima. Zvěř samotná mu nemohla být víc jedno, ale důvod jejího rychlého tempa? Ten by mohl stát za řeč. A pokud zvěř skutečně před něčím prchala, nepochyboval o tom, že se to něco nebo někdo brzy objeví.
A skutečně se k němu brzy donesl zvuk tichých kroků a slabý vlčí pach. Pak už netrvalo dlouho a zpoza stromů se vynořil světlý kožich vlčice s čenichem téměř zabořeným ve sněhu. Ještě stále opřený o kmen stromu vyčkal, až se vlčice dostane blíž. "Jestli hledáš něco k ulovení, tudy dneska nic nešlo," pronesl nevinně, přestože stopy a čerstvý pach víc než očividně svědčily o opaku. Sledoval vlčici s líným, snad i trochu přidrzlým úsměvem. Ten však nedosáhl jeho očích, v nichž se stále zračila nuda. Tentokrát se Cai ani neobtěžoval přetvařovat.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce
//Ronherský potok

Pomalu ale jistě se začínalo ochlazovat, a ačkoliv ještě nebylo dost chladno natolik, aby Caiovi byla vyloženě zima, teploty na bodu mrazu držely minimálně jeho náladu. Jak tohle roční období nesnášel. Všechno bylo těžší. Ať už lov, hledání nezamrzlého zdroje vody nebo prostě jen nezmrznout sám. Nehledě na to, že se musel brodit v čím dál tím vyšší pokrývce čerstvě napadeného sněhu.
I přes veškeré nepříjemnosti se ale dostal na plánované místo. Jezero, které si i přes nepříznivé podmínky překvapivě udrželo svou obvyklou teplotu. Mordecai se zastavil až u samotného břehu, se znuděným a nevrlým pohledem hledíc na svůj odraz na načervenalé vodní hladině. "Úžasný," odfrkl si otráveně a setřepal ze sebe vrstvičku sněhu, nicméně mu bylo jasné, že tam za chvíli bude zas.
Kdyby nebylo všech těch klesajících teplot a sněhu, byl by se vydal na sever ve snaze najít onu Smrt. Jak rád by zjistil, co všechno místní bohyně dokáže. Nepochyboval o tom, že by se Božstvu s její pomocí dokázal přiblížit mnohem dříve. Samozřejmě nebyl dost naivní na to, aby si myslel, že to bude zadarmo. Naopak, počítal s tím, že bude třeba oběť a pro svůj úspěch byl ochotný obětovat naprosto cokoliv. Nebo kohokoliv.
S pohledem upřeným na svůj odraz se chladně pousmál. Už jen ta samotná představa – mít sílu, která se rovná jen Božstvu samotnému. Sílu, jíž se nikdo kromě Bohů nemohl rovnat a jež by ostatním už jen při samotné myšlence na ni naháněla hrůzu. Narovnal se a protáhl svůj ledový úsměv na jasnou vizi, kterou viděl ve svém vlastním odraze. "Drazí Bohové, cítím Váš pohled," promluvil klidně. A už brzy Vám budu dýchat za krk. Stanu se tím, čím se smrtelníci nikdy stát neměli. S tou myšlenkou se otočil a nasměroval své kroky pryč.

//Uhelný hvozd

//Liščí nory

Podle jeho slov si byl vlk vědom toho, že ne každý má dobré úmysly. Přesto se rozhodl Caiovi podat pomocnou tlapku. Hlupák, pomyslel si, zatímco se podepřen zlatookým vlkem belhal kupředu. Mordecai si byl více než jistý, že tahle naivita bude vlka jednou stát mnohem víc, než o co byl ochoten přijít. Dříve či později si ho vyhlédne někdo, kdo jeho dobrosrdečnosti využije. Vlastně tím někým mohl klidně být i Mordecai sám, kdyby se ještě stále necítil příliš vysíleně na to se vůbec obtěžovat. Ale co. Když ne tenhle, najde si později někoho jiného. Takových jako byl zlatooký po světě nakonec bezpochyby běhalo spoustu.
Zatímco Mordecai kašlal na vlkovy dobrácké bláboly, o místním božstvu naopak hltal každé slovo. Smrt a Život. Jak poetické, pomyslel si sarkasticky, v duchu si dělajíc poznámky o každé informaci, které se mu dostalo. Nebylo jich sice příliš, ale mohly ho do budoucna alespoň zhruba nasměrovat k sídlu samotné Smrti. Zase byl božstvu o krůček blíže.
S vlkovou pomocí se nakonec dostal až k blízkému potůčku, kde Cai neváhal a dal si dobrých pár doušků tekoucí ledové vody. Přestože únava pořád přetrvávala, cítil se teď o dost líp. Vlk se na nějakou tu chvíli ještě zdržel, než se vydal dál. "Tak na viděnou," broukl, sledujíc odcházejícího vlka ostrým pohledem. Pak se vydal dál i on sám.

//Ohnivé jezero

Mordecai vlkově tázavému výrazu nevěnoval příliš pozornosti, zatímco se drápal na nohy."Místní," odvětil suše na jeho otázku, načež si vlka skepticky prohlédl. "Měl by sis dávat větší pozor na to, s kým se dáváš do řeči," podotkl. Nakonec mu ale na vlkovi nijak nezáleželo. Plánoval jen využít jeho dobrých úmyslů, přestože je sám nedokázal pochopit. Vlastně by se nedivil, kdyby mu vlk pomáhal jen proto, že čekal něco na oplátku. Přece jen nebylo od věci od ostatních čekat to, co by udělal on sám.
Konečně na nohou se o vlka opřel nerozdrásaným bokem, načež se oba vydali směrem k blízkému potoku. "Takové smýšlení se ti v tomhle světě vymstí," prohodil. Pro vlka byla pomoc ostatním očividně samozřejmostí, což Mordecai nevnímal nijak jinak než jako jeho hloupost. Ostatně, vlci jako Cai se přesně na snadno využitelné soustředili.
"Poslyš, možná jsem jen špatně slyšel, ale… tady se o Smrti mluví, jako by to byl někdo skutečný," nadhodil po cestě. Chtěl si ověřit informace od Tasy. Nakonec se totiž ještě pořád nemohl rozhodnout, jestli jim má vůbec věřit. Vůbec by ho totiž nepřekvapilo, kdyby to byly pouhé Tasiny výmysly. Šíleně vypadala dost.

//Ronherský potok

Ať už nově příchozí vlk mluvil pravdu, nebo si s Caiem jen pohrával, než ho dorazí, nebylo toho moc, co mohl Mordecai udělat. Teda kromě toho se chopit šance.
Ani ve svém ubohém stavu se neubránil uchechtnutí nad zmínkou lišek. I to by snad byla mnohem důstojnější smrt. "Ne." S těžkým oddechnutím se pomalu začal hrabat zpátky na nohy. "Něco většího-," na moment se zarazil, aby se s námahou vyškrábal zpátky na všechny čtyři, načež pokračoval: "Odpornějšího a..." Bokem se zapřel o strom, aby se na ještě pořád vratkých nohách udržel a nakrčil čenich, když si konečně uvědomil, jak moc to tu po liškách páchne. Oproti Tase ale pořád slabý kalibr. "Smradlavějšího," dokončil.
Teprve teď si vlka pořádně prohlédl. Nevypadal, a ani se nechoval jako někdo, kdo by se v Caiově ubohé situaci vyžíval. "Můžeš mi pomoct dostat se k vodě a cestou mi říct, proč pomáháš někomu jako jsem já," navrhl. Na nohy se sice vyškrábal, ale ještě pořád si nevěřil dost na to, aby se někam vydal, aniž by ztratil rovnováhu.

Mordecai se probral se silnými bolestmi hlavy, stále vysílený a pravděpodobně jen díky vlkovi, který s ním zatřásl. A možná by byl znovu usnul, kdyby ho studená zmáčená země nedržela při vědomí. Musel vynaložit až překvapivě moc úsilí jen na to, aby otevřel oči a pomalu zaostřil na tmavou postavu vlka sklánějícího se nad ním. Poslali mu Bohové pomoc? Nebo to snad měla být rána z milosti? Jako první ho napadla Tasa, jenže kdyby to skutečně byla ona, nejspíš by se ani neprobudil. Navíc by ho bezpochyby už dávno do čenichu praštil její odporný smrad.
Znovu zavřel oči, zatímco trochu odhalil zuby v pobaveném úsměvu. "Budeš můj kat, nebo spasitel?" dostal ze sebe unaveným a chraplavým hlasem. Přiměl se ještě jednou otevřít oči, čekajíc na vlkovu odpověď. Kdyby ho nově příchozí chtěl dorazit, Cai by toho ve svém stavu pro svou obranu moc nesvedl. Sice neměl žádná vážná zranění z boje a jediná místa pokrytá krví byly jeho zadní tlapy, kde se mu zaryly Tasiny drápy, a jeho bok, který si rozdrásal sám svým neustálým drbáním. Vyčerpání z přílišného nadužívání magie ho ale pořád drželo při zemi. Doslova.

//Středozemní pláň

Sotva se Cai dostal k prvnímu stromu, jeho nohy pod ním vypověděly úplně. Vyčerpaný, ztěžka oddechující a deštěm promáčený se sesunul k zemi. Netušil, jestli se ho Tasa rozhodla pronásledovat. Vlastně teď klidně mohla stát přímo za ním a on by s tím už nic nedokázal udělat. Stejně tak, jako nic nezmohl s faktem, že se v okolí zřejmě zdržovaly lišky, jejichž pach ho praštil do čenichu, jen co sebou sekl o zem.
Tak jako tak, nemohl už nic. Chvíli zamlženým pohledem sledoval trsy krátké trávy, na něž spadaly první sluneční paprsky dalšího dne, než se jeho oči vyčerpáním zavřely úplně. Klížícím se očím už se nevzpíral. Jestli se opět probudí, nebo ne, už nebylo na něm. Z předchozí situace mu však ven bezpochyby pomohlo Božstvo a Cai nepochyboval o tom, že k tomu byl důvod.

Mordecai se s magií skutečně přecenil příliš a jeho mysl se po jeho útoku z posledních sil opět zamlžila. Bolestné vyjeknutí vlčice, které následovalo, jako by se k němu doneslo z dálky, a chvíli mu trvalo, než si to uvědomil a přestal čekat na smrtící ránu. Dostal jsem ji, proletělo mu hlavou. Počasí skoro jako by se mezitím přizpůsobilo napjaté situaci a z mračen se spustil déšť. Cai tak dostal další šanci. Bohové ještě stále byli při něm a dokud tomu tak bylo, nemohl se jen tak vzdát. Ani teď, když už měl pocit, že ho tíha vlastního těla táhne k zemi.
Se značným úsilím a znovunalezenou vůlí se zapřel a po několika pokusech se konečně vyškrábal zpět na vratké nohy. Neplýtval energií na to, aby se k Tase byť jen otočil a zjistil, jak špatně na tom vůbec je. Místo toho, začal vrávoravým a poměrně pomalým krokem klopýtat směrem, kterým přišli. Vybavil si totiž lesík, jejž cestou sem míjeli, a kdyby se mu netočil celý svět, snad by v dáli i rozeznal koruny stromů.
Cesta mu v jeho stavu trvala. Několikrát dokonce málem upadl, ale ještě pořád se nějakým způsobem vlekl dál. Věděl, že v moment, kdy se svalí na zem, už se znovu nezvedne. Překvapivě se zvládl dobelhat až k prvním stromům, než se mu znovu podlomily tlapy a on se naprosto vyčerpaný znovu sesunul k zemi.

//Liščí nory

Jistě, že se tohle muselo stát. Bohové mu sice dali novou sílu, nicméně jeho tělo bylo stále jen tělem obyčejného smrtelníka. Měl počítat s tím, že ho takhle zradí. Teď už se však zdálo, že ho tělo začalo alespoň do jisté míry poslouchat a Mordecai se k Tase otočil zády, aby zamířil pryč. Všechno ale jen proto, aby mu došlo, že Tasa už je mu v patách a v zápětí se po něm vrhla. Všechno to šlo tak perfektně jen proto, aby se Caiův dokonalý moment ve chvíli rozpadl.
Ou, proletělo jeho hlavou, když ucítil Tasiny drápy. Ve vteřině mu bylo jasné, že tentokrát kompletně selhal. Že tohle bude nejblíž, co se kdy Božstvu přiblížil, protože už další šanci zesílit nedostane. Jestli mu ale chce Tasa tuhle možnost vzít, nebude to jen tak.
Věděl, že protahovat boj by bylo zbytečné. Tasa měla mnohem víc energie než on, a on by si tak jen prodloužil utrpení celé potupné porážky. O útěku už ani nebylo třeba uvažovat, protože se mu pod přidanou vahou podlomily zadní tlapy, a jestli byl tohle konec, pak si ještě Mordecai vezme, co jen může. Dal tak všechnu zbývající sílu do posledního protiútoku.
Caiovo vyčerpání bylo znát jak na jeho posledním útoku, tak na jeho těle, které se k zemi sesunulo kompletně, když se ze země těsně za ním proti sobě vynořil pár posledních špičatých větví. Za sebe však neviděl, a i kdyby se ještě dokázal otočit, z nadužívání magie už se mu točil celý svět. Nebyl tak schopný zaznamenat, jak přesně mířil. Možná měl štěstí a trefil důležité orgány. Taky bylo ale možné, že větve vlčici jen škrábly, nebo se jí dokonce ani nedotkly. On už teď nemohl dělat nic jiného, než jen ležet a čekat na svůj osud.