Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Klidný úsměv mu zůstal na tváři, přestože s jejím tvrzením hluboce nesouhlasil. Nakonec mu ale bylo úplně jedno, jestli jsou ostatní oddaní Bohům. V hlavě si jen poznamenal, že ho vůči ní alespoň nesvazovala žádná pravidla. "Jestli to tedy chápu správně, ty v žádné božstvo nevěříš," pronesl téměř pobaveně, načež se zvedl a vyrazil za rozcuchanou vlčicí. "Máš odvahu," dodal po cestě, přestože mu myšlenka života bez víry přišla nesmyslná. "Snad nebudu znít nezdvořile, ale musím se zeptat. Pro co teda žiješ? Co je to, co naplňuje podstatu tvého bytí?" zeptal se, pečlivě sledujíc její reakci. Zatím ještě nepotkal nikoho, kdo nevěřil, a přestože ho to nepřekvapovalo, proč se nechopit šance zjistit o tomhle pohledu na svět víc? Byl totiž přesvědčený, že takhle daleko od jeho rodné krajiny vlčice nebyla jedinou bez víry. A vědět o svém okolí víc se hodí vždycky.
Vlčice se po cestě představila jako Tasa, načež mu položila otázku. Naoko se pobaveně uchechtl, přestože v něm slova nezanechala nic jiného než prázdnotu. Jako obvykle. "Lovit samozřejmě umím. Ale pomoc se hodí vždycky, nemyslíš? A navíc jsem se ukrutně nudil. Tvoje společnost je tedy víc než vítaná, Taso," prohlásil s klidem, následujíc její kroky.

//Středozemní pláň

Mordecai klidně sledoval, jak se tlama vlčice roztáhla v širokém... Úsměvu? Alespoň předpokládal, že tomu tak bude, přestože by se onen úšklebek dal vyložit rovnou několika způsoby. Už jen to se mu ale na vlčici líbilo. Nepotkal mnoho takových. Jistě, odbyl si pozorování spousty "pobudů," jak by je nazvali ostatní, jenže právě v tom tkvěl ten háček. Byli to přesně tihle "pobudové," u nichž se nedal určit jakýsi univerzální vzorec chování. A naopak, bylo jednoduché předvídat, jak se zachová někdo, kdo podléhá jistým pravidlům společnosti.
Cai se zazubil nad její odpovědí. Zrovna on by pomoc zdarma od nikoho nečekal. "Jistě, že ne. Kdyby ano, něco by bylo špatně. Takže, jakpak bych ti mohl pomoct já?" odvětil s klidem. "V první řadě potřebuji obětinu, takže cokoliv, co krvácí," dodal, udržujíc si svůj klidný výzor. "Doufal jsem, že budeš znát nějaká místa v okolí, kde se to zvěří jen hemží?"
Kývnul hlavou, stále s klidným úsměvem, když vlčice oznámila původ dekorace na jejím krku. Zcela očividně ho tlapa zaujala, nicméně se rozhodl dál neptat. Alespoň prozatím. "Líbí se mi," podotkl jen nakonec, načež se zatvářil, jako by si zrovna na něco vzpomněl. "Málem bych zapomněl. Jmenuju se Mordecai. Rád tě poznávám,..." zbytek věty nechal viset ve vzduchu, očekávajíc, že se mu vlčice představí.

Zatímco frustrovaně zíral někam před sebe, jeho zadní tlapa se opět dala do, tentokrát poměrně zuřivého, škrábání. Rozdrásat si bok mu nevadilo nikdy, a teď nastal jeden z momentů, kdy tolik známou bolest, jež s sebou přinášela úlevu, dokonce potřeboval. Štiplavá bolest na boku mírnila frustraci, která se ho zmocnila po nevydařeném lovu opeřenců.
Z myšlenek ho vytrhl až cizí skřípavý hlas. Střihnul ušima a přestal si drbat už tak dost zjizvený a rozdrásaný bok. Očima sklouzl ke zdroji hlasu, teprve potom jeho pohled následovalo pomalé otočení hlavy. Nově příchozí bezpochyby vypadala... Zajímavě. Dost zajímavě na to, aby ho na nějakou dobu vytáhla z ubíjející nudy. "Jo, pomoc by bodla," odpověděl klidně, věnujíc vlčici zdvořilý úsměv, který se však protáhl do širokého potěšeného úšklebku, jakmile Cai pohledem sklouzl k tlapě na jejím krku. Vlčice se mu opravdu začínala zamlouvat. Moc vlků by se asi neodvážilo něco takového nosit. "To je pěkná věcička," prohlásil pochvalně.

//Ohnivé jezero

Netrvalo dlouho a Mordecai přišel k místu, kde se tok rozdvojoval. Aniž by se nad cestou dlouho zamýšlel, jednoduše se vydal podél toku vedoucího na jih. Čím déle šel, tím více života se před ním v okolí řeky odkrývalo, a tím více mu bylo připomínáno, jak dlouho už Božstvu nepřinesl žádnou oběť. Po dlouhé době Mordecaie zachvátil stud. Opovrženíhodné... Sám nad sebou nespokojeně švihl ocasem.
Cestou se rovnou několikrát pokusil překvapit zdejší ptactvo, nicméně perutě tvorům dávaly značnou výhodu a Caiova frustrace postupně sílila. Jednoduše něco musel ulovit. Obětina už byla víc než na místě, nehledě na to, že se začínal ozývat i jeho žaludek. Ten pro něj však byl až druhořadý.
Po dalším nevydařeném pokusu se s odfrknutím posadil, zatímco sledoval opeřence, který zmizel ve tmě noční oblohy.

Mordecai nakonec u jezera strávil déle, než vůbec sám předpokládal. Tedy ne, že by ho čas tady strávený nějak trápil. Jedinné, co ho sužovalo, byla opět nuda. Nedělo se tu nic, co by stálo za jeho pozornost. Jezero s překvapivě teplou vodou mu přes zbytek zimy pouze poskytlo přijatelnější podmínky, a teď, když už se okolí sněhu a mrazu zbavilo, neměl důvod dál zůstávat. Naposledy se tedy znuděně rozhlédl po okolí, přičemž se jeho zadní tlapa opět dala do škrábání jeho boku, aniž by si to uvědomoval. Teprve až když ucítil štiplavou bolest kvůli rozdrásaným strupům, pohledem sklouzl ke krvácejícím rankám. Pohled, nehledě na to jak nepěkný, ho však nechal naprosto chladným a on se beze změny výrazu zvedl a vydal na další cestu podél nedaleké říčky.

//Staré Meandry (Plamínek)

Iška 4/10

Škoda? Mordecai se pobaveně uchechtl. "Většina vlků se nepřejícnosti bojí," nadhodil líně. Bylo mu však zcela jasné, že vlčice to má úplně na háku, a ani on sám onen strach vlastně nikdy nepochopil. Nezdál se však být zaskočený, přestože jen málokdy potkával podobně smýšlející vlky.
Ze zvyku zvedl zadní tlapu, načež se začal drbat na boku, který už tak pokrývaly strupy. Sem tam ucítil štípnutí, ale zdálo se, že žádná větší bolest ho nečeká. Nuda jednoduše jako by zahltila nejen jeho mysl, ale i tělo.
Jezevec se mezitím usadil na tlapkách vlčice, z jejíchž úst se mu dostalo další nezdvořilé odpovědi. Jinou od ní už ale ani nečekal. "Nač se představovat někomu, kdo o mé jméno nestojí," opáčil Mordecai lhostejným tónem, aniž by o svém tvrzení jakkoliv pochyboval. Bylo mu jasné, že vlčici nestojí ani za to, aby si jeho jméno zapamatovala.

Iška 3/10

Jak tak vlčici se zájmem sledoval, došlo mu, že jí je nakonec vlastně všechno úplně fuk. Ale ne. Něco být musí. To už se Cai rozhodl, že mu vlčice nejlíp poslouží jako prostá zábava. I kdyby by se ji měl jen snažit popudit k nějaké reakci. Snažit se ji dostat na svou stranu a získat si její přízeň pro případné budoucí účely rychle hodil za hlavu. Jednoduše se mu to v onu chvíli zdálo jako příliš mnoho úsilí.
Mordecai pozoroval tvora, který se mezitím vydal k němu. Mluvící jezevec v něm nevyvolával nic víc než pouhé pobavení. To ani nebylo nijak výrazné. Schválně se na zvířátko zadíval s výrazem někoho, kdo právě viděl tu nejroztomilejší a zároveň nejkomičtější věc. Už mu tak nějak došlo, že to jezevce pravděpodobně namíchne, a navíc se Cai už rozhodl, jakým způsobem si zábavu obstará. Proto k tomu všemu přidal ještě pobavené uchechtnutí.
"Slyšel. A s klidným srdcem můžu říct, že žádné breberky nemám," obrátil hlavu k vlčici s pobaveným, teď už i povýšeným úsměvem. "Řekni, to tebe a tvého mazlíčka doma neučili způsobům?" zeptal se klidně, zatímco bedlivě sledoval její reakci. Nakonec mu přece jen šlo o to, najít citlivé místo.

Iška 2/10

Vlčice hleděla před sebe, naprosto klidná. Mordecai nepochyboval o tom, že o něm věděla. Pohyb jejího ucha, byť jen nepatrný, mu samozřejmě neunikl a on si pomalu ale jistě dělal obrázek o její povaze.
Teprve až když se zastavil a promluvil, na něj vlčice stočila rudé oči, do nichž se upřeně zahleděl, snad jako by se ji snažil přečíst, zatímco čekal na její odpověď. Vypadala lhostejně, nicméně Mordecai v ní přesto zahlédl jakýsi záblesk zlomyslnosti. Vypadala jako zajímavé zpestření jeho dlouhé chvíle. Po celou dobu si na tváři držel milý úsměv, avšak v očích se mu zračila stejná lhostejnost, kterou projevovala vlčice sama.
Když po dlouhé chvíli zaznělo rázné "ne," Cai se pobaveně uchechtl a sám stočil svůj pohled stejným směrem. Rozhodně nehodlal odcházet. Šedivý kožíšek a pár na něj upřených lesklých oček ho nijak nepřekvapil. Jezevce zaregistroval už předtím, jen mu nestál za jakoukoliv pozornost. Teprve teď se obtěžoval pozastavit nad tím, jak blízko tvor celou dobu vlastně byl.
Mordecai se s táhlým znuděným zamručením posadil, načež se automaticky začal drbat na boku, který už tak zdobila změť strupů. Koutkem oka u toho sledoval také vlčici, která jezevcovou přítomností nevypadala nikterak zaskočená. Ba naopak, oba na sebe vypadali dokonce zvyklí. Tvor se přeci jen celou tu dobu zaobíral potravou a vlčici zcela očividně nepovažoval za hrozbu. Zvýšil pozornost, až když si všiml Caie. Ten se v duchu nad myšlenkou vlka a jezevce pousmál.
"Už chápu. Vyhledáváš spíš jinou pozornost. Znáte se dobře?" zeptal se vlčice medovým hlasem, aniž by od jezevce odvrátil svůj klidný, a přesto intenzivní a hloubavý pohled. Už tehdy však měl dobrý odhad o pravdivé odpovědi. Nepozastavoval se nad tím, že něco takového viděl poprvé.

Iška 1/10

Nuda. Jediné slovo, které však dokonale popisovalo Mordecaiovu momentální náladu. Rozhodně to nebylo nic překvapivého, Cai se přeci jen nudil často a nezajímavost posledních dní ho, ostatně jako vždy, přímo užírala. Cítil se být vězněm fádnosti okolního světa.
Mordecai se ani nepozastavoval nad tím, kudy kráčí, a kam se vůbec dostane. Kdyby ano, snad by mu místo přišlo povědomé. Tak či tak, brzy se před ním rozprostíralo blyštící se jezero a na jeho břehu tmavý huňatý kožich. Instinktivně zavětřil, zatímco rovnou zamířil blíž. Bylo mu fuk, jestli cizinka o jeho společnost vůbec stojí.
Jakmile se jen přiblížil, nemohl si nevšimnout jiskřiček, které se čas od času vynořily z tmavého kožichu. Už tehdy mu bylo od pohledu jasné, že vlčice není v nejlepší náladě, takže zůstal stát dobrých pár metrů stranou, pro jistotu, načež promluvil: "Zdravím. Mohu nabídnout společnost?" Schválně použil lehký úsměv a milý a vyrovnaný tón hlasu, aby se nejevil jako hrozba hned ze začátku.

//Červená řeka

Zdejší zima byla bezpochyby víc než otravná. Prudce se ochladilo, sníh se z nebe jen sypal, a k tomu se mu ztratili Goth s Morghanou. Přestože ani jeden z nich nebyl na takové podmínky zvyklý, Mordecai se o ně nestrachoval ani v nejmenším. Ghana má oheň a Goth se jí bude držet jako vždycky. Víc ho štval fakt, že byl zas a znova ponechán napospas vlastní nudě. A možná taky fakt, že spolu s Ghanou a její magií mu zmizel i potenciální zdroj tepla.
Po celou dobu se držel řeky, zatímco se na jeho jižanském kožichu usazoval sníh. Čím víc se blížil večer, tím víc se ochlazovalo a Mordecai cítil, jak se mu štiplavý mráz dostával pod kůži. Není žádným překvapením, že ani to mu na náladě nepřidalo.
Zdálo se to jako věčnost, než Cai konečně spatřil větší rudou vodní plochu, do níž se vlévala řeka, které se držel. Přidal do kroku a zastavil se až na samotném břehu. Chvíli vodu jen skenoval očima, ale nakonec se přece jen sklonil a dal si pár doušků, ignorujíc nepřirozenou barvu způsobenou řasami a vyšší teplotu vody. Nebyl v situaci, kdy si mohl vybírat, a navíc si ještě pořád musel najít místo, kde přečkat noc.

//Ronherský potok

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Ještě než byl koulovačce vůbec pořádný konec, Morghana už se dávno postarala o zcela novou aktivitu. Tentokrát ne příliš bezpečně vypadající, jak se tak Mordecai díval dolů z onoho kopce, na němž se všichni tři zastavili. Cai ale cítil strach zřídkakdy, a tak nebylo nic, co by ho zastavilo. Vlastně se ze skoro nikdy nekončící nudy do riskantních situací pouštěl s radostí. Bez sebemenšího zaváhání se tedy s lehkým uchechnutím usadil vedle Morgotha na pořádném kusu kůry, který jim obstarala jejich pološílená sestra. "Jen do toho, sestřičko," pobídl ji s pobaveným, skoro až vyzývavým úsměvem.
Jejich sestra se samozřejmě nenechala pobízet dvakrát, a než se nadáli, už si to svištěli z kopce dolů. Zatímco Morgoth už brzy upustil od své bezstarostné masky a začal panikařit, Mordecai si se zavřenýma očima a spokojeným úsměvem užíval čím dál větší rychost, kterou nabírali. Užíval si adrenalin. To, jak rychle mu bušilo srdce a jak ho ledový vítr šlehal do tváře. Po dlouhé době se cítil naživu.
Mordecai se tím vším nechal unášet, dokud se jim kůra pod nohama nerozpadla úplně, a oni tak neskončili kutálející se v čerstvě napadené bílé pokrývce. Otevřel oči, až když se jeho tělo definitivně zastavilo. Tehdy opět ucítil vracející se sžírající prázdnotu. Chvíli jen nehybně ležel a mrtvýma očima pozoroval noční oblohu, zatímco si vychutnával poslední kapky svého pozdvižení, než si odfrkl, vyhrabal se zpátky na nohy a otřepal ze sebe co nejvíc sněhu. "Na to bych si uměl zvyknout, viď Gothe?" podotkl. "Víc takových nápadů, sestři," dodal směrem k Morghaně s pobaveným úsměvem.

//Ohnivé jezero

//Hrušňový sad

13. Zúčastni se koulovačky

On sám se zatím mohl přiklonit jen k Morghanině názoru. Zatím tu nikoho nepotkal. Tedy kromě nich dvou. Na druhou stranu tu zas tak dlouho nebyl. "Nedivil bych se. Začíná být celkem kosa," prohodil monotónně. "My už bychom se tam měli vydat taky," podotkl ještě, protože se mu chlad začínal dostávat pod kožich čím dál tím víc.
Mordecai nahodil nacvičený spokojený úsměv a zavrtěl ocasem. "Vždycky je lepší mít po boku někoho, komu vlk věří," odpověděl klidně. Přesto ale ani sám sobě nedokázal říct, zda jim skutečně věřil. Zda věřil vůbec někomu. Na chvíli se nad tím zamyslel, ale nakonec přece jenom došel k závěru, že ne. Snad jen těm, s nimiž mohl manipulovat.
Cai už byl k Morghaně otočený zády, na cestě, když mu na zadnici přistála sněhová koule. Leknutím povyskočil a automaticky se otočil, aby zaregistroval příčinu. Čekal ho obraz Morghany, která se očividně cítila hravá jako malé vlče. Hra...? Trochu ho to zarazilo, protože většinu vlků hravost z mládí přešla. Alespoň u většiny těch, které takovou dobu pozoroval. Na druhou stranu ho to zrovna u Morghany tolik nepřekvapovalo.
Než stihl cokoliv udělat, jeho sestra už pelášila pryč. On ale rozhodně nehodlal zůstat pozadu, a tak jí opětoval laskavost a jejím směrem mrštil sněhovou kouli. A když už byl u toho, jednu rovnou mrskl i po bratrovi, než se rozběhl za nimi. V momentě, kdy se do toho všeho přidal i Goth s tím, že ho nechytí, Mordecai pozvedl obočí a začal pelášit jeho směrem. Sice to celé neprožíval tak jako Morghana, ale to přece neznamenalo, že svého brášku nechá po téhle výzvě prchnout.

//Červená řeka

25. Ochutnej padající sněhové vločky

"Ah, můj odchod..." zamumlal si pod vousy. Dávalo smysl, že se na to jednou Goth nebo Ghana zeptají. "Chci jsem zesílit. Poznat toho víc. Ale z části mne pryč určitě táhlo i to, že na vás snad narazím," odpověděl s klidem a s malým úsměvem se na ně oba zahleděl. "Zdá se, že mi zatím Bohové přejí," podotkl. Sice neříkal celou pravdu, co se jeho odchodu týče, ale tohle se mu zdálo jako dost uspokojivá odpověď.
Zvedl se ze země, načež se pořádně otřepal, aby se zbavil všech těch vloček, které se na něj mezitím snesly. Teda, ne že by mu to k něčemu bylo, protože už se na něj lepily další. S nečitelným výrazem chvíli pozoroval Morghanu, jež se dala do chytání bílých vloček. Než si to vůbec stačil uvědomit, sám otevřel tlamu a trochu zaklonil hlavu. Pár vloček mu přistálo na jazyku, kde se okamžitě rozpustily. Jasně. Voda. Odfrkl si a vzápětí tlamu opět zavřel. Fakt, že alespoň Ghana si to očividně užívala, mu ale stačil, i když vlastně nevěděl proč.
Zdálo se, že Bohové opravdu byli při nich, když je svedli opět dohromady. V tomhle se sourozenci naprosto souhlasil. Taky se mu ale zamlouvala myšlenka teplého místečka, kde se mu zima nebude vrtat pod kožich. Začal proto skoro až nedočkavě přešlapovat na místě, zatímco jeho sourozenci diskutovali o tom, kam se to vlastně vydají. Informace o zmíněném místním božstvu ho ale zaujala. "Mají tu vlastní božstvo?" vypadlo z něj. Nakonec ale zavrtěl hlavou a prostě se vydal směrem, kterým přišel. "To je fuk, řeknete mi všechno po cestě. Teď jdeme," prohlásil přes rameno, aniž by se zastavil. A možná že se ještě trošičku motal ze zkvašené hrušky.

//Ronherský potok

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Cai věděl, že má Goth pravdu. Vlastně se na situaci díval z úplně stejného hlediska. Morticia za sebe nesla zodpovědnost sama, stejně jako všichni ostatní. Jeho zvyk, dostat se všem do hlavy, ale dělal své. A Morghana si toho očividně všimla, jako vždy. Poznal to na ní. A taky věděl, že z toho bezpochyby nebyla nadšená. "Na to se budeš muset zeptat jí. Před odchodem jsem s ní nemluvil," podotkl a skoro až zahanbeně uhnul pohledem, přestože sám nevěděl, co na tom bylo pravdy.
Morghaninu poznámku hodlal ignorovat, jenže když ho pleskla tlapkou přes tu jeho, vydal ze sebe překvapený zvuk. Během vteřiny se ale jeho obvyklý výraz vrátil. Sestřino přeřeknutí mu perfektně hrálo do karet, protože se konverzace opět stočila jinam. Zasmál se spolu s ní, ačkoliv mu vtipnost momentu zcela unikala. "Jo... Hádám, že se mi ještě bude hodit."
A pak přišlo na emotivní chvilku. Hraný úsměv mu překvapením z tváře zmizel stěží na zlomek sekundy, než se zase srovnal. Už ale začínal cítit účinky zkvašeného ovoce taky, takže nebylo tak těžké si přiblblý úsměv udržet. "Taky vás mám moc rád. Všechny tři," odpověděl, zahrnujíc i Morticiu, než se připotácel a svalil za nimi. "A aby bylo jasno, taky jste mi chyběli. Od té doby, co jste zmizeli," dodal, hledíc vzhůru na holé větve.
Kam bych šel...? Zůstat s nimi se vlastně nejevilo jako špatný nápad. "Máte pravdu. Bohové nás k sobě znovu přivedli, kdo jsem, abych si toho nevážil," pronesl klidným hlasem směrem k sourozencům. "Takže teď už se mě nezbavíte," dodal s šibalským úšklebkem.

Trochu se uchechtl nad Ghaniným pobídnuti. "Už jsem měl, díky," odpověděl se svým nacvičeným smíchem a pobaveným výrazem. Jakoby už to neudělal před chvílí, zvedl zadní tlapu a notnou chvíli se škrábal na boku, přičemž zavrtěl hlavou. "Ne. Morticiu jsem už nějakou dobu neviděl," prohlásil neutrálním hlasem a trochu stáhl uši kvůli vyčítavému tónu Morghany, než dodal: "Promiňte, měl jsem ji vzít s sebou." Ne proto, že by snad něčeho litoval. Spíš už to bylo automatické, probudit v druhém pocit viny z nařknutí.
Mordecai se sám trochu oklepal zimou, zrovna když ji jeho sestra zmínila. Zima tu pro ně s jejich kožichem očividně nebude jednoduchá. "Myslím, že tu bude zima ještě horší než tohle. Radši si oba obstarejte suché místo, kryté před mrazem, než to všechno začne," prohlásil klidným tónem hned po Gothovi.
Pousmál se nad vzpomínkou na jejich první zimu, tentokrát ani sám nevěděl, zda byl úsměv upřímný. "Jo, vzpomíná se na to hezky..." pronesl tiše. "A teplejší místo zní stejně dobře," dodal.