Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Liščí nory

Podle jeho slov si byl vlk vědom toho, že ne každý má dobré úmysly. Přesto se rozhodl Caiovi podat pomocnou tlapku. Hlupák, pomyslel si, zatímco se podepřen zlatookým vlkem belhal kupředu. Mordecai si byl více než jistý, že tahle naivita bude vlka jednou stát mnohem víc, než o co byl ochoten přijít. Dříve či později si ho vyhlédne někdo, kdo jeho dobrosrdečnosti využije. Vlastně tím někým mohl klidně být i Mordecai sám, kdyby se ještě stále necítil příliš vysíleně na to se vůbec obtěžovat. Ale co. Když ne tenhle, najde si později někoho jiného. Takových jako byl zlatooký po světě nakonec bezpochyby běhalo spoustu.
Zatímco Mordecai kašlal na vlkovy dobrácké bláboly, o místním božstvu naopak hltal každé slovo. Smrt a Život. Jak poetické, pomyslel si sarkasticky, v duchu si dělajíc poznámky o každé informaci, které se mu dostalo. Nebylo jich sice příliš, ale mohly ho do budoucna alespoň zhruba nasměrovat k sídlu samotné Smrti. Zase byl božstvu o krůček blíže.
S vlkovou pomocí se nakonec dostal až k blízkému potůčku, kde Cai neváhal a dal si dobrých pár doušků tekoucí ledové vody. Přestože únava pořád přetrvávala, cítil se teď o dost líp. Vlk se na nějakou tu chvíli ještě zdržel, než se vydal dál. "Tak na viděnou," broukl, sledujíc odcházejícího vlka ostrým pohledem.

Mordecai vlkově tázavému výrazu nevěnoval příliš pozornosti, zatímco se drápal na nohy."Místní," odvětil suše na jeho otázku, načež si vlka skepticky prohlédl. "Měl by sis dávat větší pozor na to, s kým se dáváš do řeči," podotkl. Nakonec mu ale na vlkovi nijak nezáleželo. Plánoval jen využít jeho dobrých úmyslů, přestože je sám nedokázal pochopit. Vlastně by se nedivil, kdyby mu vlk pomáhal jen proto, že čekal něco na oplátku. Přece jen nebylo od věci od ostatních čekat to, co by udělal on sám.
Konečně na nohou se o vlka opřel nerozdrásaným bokem, načež se oba vydali směrem k blízkému potoku. "Takové smýšlení se ti v tomhle světě vymstí," prohodil. Pro vlka byla pomoc ostatním očividně samozřejmostí, což Mordecai nevnímal nijak jinak než jako jeho hloupost. Ostatně, vlci jako Cai se přesně na snadno využitelné soustředili.
"Poslyš, možná jsem jen špatně slyšel, ale… tady se o Smrti mluví, jako by to byl někdo skutečný," nadhodil po cestě. Chtěl si ověřit informace od Tasy. Nakonec se totiž ještě pořád nemohl rozhodnout, jestli jim má vůbec věřit. Vůbec by ho totiž nepřekvapilo, kdyby to byly pouhé Tasiny výmysly. Šíleně vypadala dost.

//Ronherský potok

Ať už nově příchozí vlk mluvil pravdu, nebo si s Caiem jen pohrával, než ho dorazí, nebylo toho moc, co mohl Mordecai udělat. Teda kromě toho se chopit šance.
Ani ve svém ubohém stavu se neubránil uchechtnutí nad zmínkou lišek. I to by snad byla mnohem důstojnější smrt. "Ne." S těžkým oddechnutím se pomalu začal hrabat zpátky na nohy. "Něco většího-," na moment se zarazil, aby se s námahou vyškrábal zpátky na všechny čtyři, načež pokračoval: "Odpornějšího a..." Bokem se zapřel o strom, aby se na ještě pořád vratkých nohách udržel a nakrčil čenich, když si konečně uvědomil, jak moc to tu po liškách páchne. Oproti Tase ale pořád slabý kalibr. "Smradlavějšího," dokončil.
Teprve teď si vlka pořádně prohlédl. Nevypadal, a ani se nechoval jako někdo, kdo by se v Caiově ubohé situaci vyžíval. "Můžeš mi pomoct dostat se k vodě a cestou mi říct, proč pomáháš někomu jako jsem já," navrhl. Na nohy se sice vyškrábal, ale ještě pořád si nevěřil dost na to, aby se někam vydal, aniž by ztratil rovnováhu.

Mordecai se probral se silnými bolestmi hlavy, stále vysílený a pravděpodobně jen díky vlkovi, který s ním zatřásl. A možná by byl znovu usnul, kdyby ho studená zmáčená země nedržela při vědomí. Musel vynaložit až překvapivě moc úsilí jen na to, aby otevřel oči a pomalu zaostřil na tmavou postavu vlka sklánějícího se nad ním. Poslali mu Bohové pomoc? Nebo to snad měla být rána z milosti? Jako první ho napadla Tasa, jenže kdyby to skutečně byla ona, nejspíš by se ani neprobudil. Navíc by ho bezpochyby už dávno do čenichu praštil její odporný smrad.
Znovu zavřel oči, zatímco trochu odhalil zuby v pobaveném úsměvu. "Budeš můj kat, nebo spasitel?" dostal ze sebe unaveným a chraplavým hlasem. Přiměl se ještě jednou otevřít oči, čekajíc na vlkovu odpověď. Kdyby ho nově příchozí chtěl dorazit, Cai by toho ve svém stavu pro svou obranu moc nesvedl. Sice neměl žádná vážná zranění z boje a jediná místa pokrytá krví byly jeho zadní tlapy, kde se mu zaryly Tasiny drápy, a jeho bok, který si rozdrásal sám svým neustálým drbáním. Vyčerpání z přílišného nadužívání magie ho ale pořád drželo při zemi. Doslova.

//Středozemní pláň

Sotva se Cai dostal k prvnímu stromu, jeho nohy pod ním vypověděly úplně. Vyčerpaný, ztěžka oddechující a deštěm promáčený se sesunul k zemi. Netušil, jestli se ho Tasa rozhodla pronásledovat. Vlastně teď klidně mohla stát přímo za ním a on by s tím už nic nedokázal udělat. Stejně tak, jako nic nezmohl s faktem, že se v okolí zřejmě zdržovaly lišky, jejichž pach ho praštil do čenichu, jen co sebou sekl o zem.
Tak jako tak, nemohl už nic. Chvíli zamlženým pohledem sledoval trsy krátké trávy, na něž spadaly první sluneční paprsky dalšího dne, než se jeho oči vyčerpáním zavřely úplně. Klížícím se očím už se nevzpíral. Jestli se opět probudí, nebo ne, už nebylo na něm. Z předchozí situace mu však ven bezpochyby pomohlo Božstvo a Cai nepochyboval o tom, že k tomu byl důvod.

Mordecai se s magií skutečně přecenil příliš a jeho mysl se po jeho útoku z posledních sil opět zamlžila. Bolestné vyjeknutí vlčice, které následovalo, jako by se k němu doneslo z dálky, a chvíli mu trvalo, než si to uvědomil a přestal čekat na smrtící ránu. Dostal jsem ji, proletělo mu hlavou. Počasí skoro jako by se mezitím přizpůsobilo napjaté situaci a z mračen se spustil déšť. Cai tak dostal další šanci. Bohové ještě stále byli při něm a dokud tomu tak bylo, nemohl se jen tak vzdát. Ani teď, když už měl pocit, že ho tíha vlastního těla táhne k zemi.
Se značným úsilím a znovunalezenou vůlí se zapřel a po několika pokusech se konečně vyškrábal zpět na vratké nohy. Neplýtval energií na to, aby se k Tase byť jen otočil a zjistil, jak špatně na tom vůbec je. Místo toho, začal vrávoravým a poměrně pomalým krokem klopýtat směrem, kterým přišli. Vybavil si totiž lesík, jejž cestou sem míjeli, a kdyby se mu netočil celý svět, snad by v dáli i rozeznal koruny stromů.
Cesta mu v jeho stavu trvala. Několikrát dokonce málem upadl, ale ještě pořád se nějakým způsobem vlekl dál. Věděl, že v moment, kdy se svalí na zem, už se znovu nezvedne. Překvapivě se zvládl dobelhat až k prvním stromům, než se mu znovu podlomily tlapy a on se naprosto vyčerpaný znovu sesunul k zemi.

//Liščí nory

Jistě, že se tohle muselo stát. Bohové mu sice dali novou sílu, nicméně jeho tělo bylo stále jen tělem obyčejného smrtelníka. Měl počítat s tím, že ho takhle zradí. Teď už se však zdálo, že ho tělo začalo alespoň do jisté míry poslouchat a Mordecai se k Tase otočil zády, aby zamířil pryč. Všechno ale jen proto, aby mu došlo, že Tasa už je mu v patách a v zápětí se po něm vrhla. Všechno to šlo tak perfektně jen proto, aby se Caiův dokonalý moment ve chvíli rozpadl.
Ou, proletělo jeho hlavou, když ucítil Tasiny drápy. Ve vteřině mu bylo jasné, že tentokrát kompletně selhal. Že tohle bude nejblíž, co se kdy Božstvu přiblížil, protože už další šanci zesílit nedostane. Jestli mu ale chce Tasa tuhle možnost vzít, nebude to jen tak.
Věděl, že protahovat boj by bylo zbytečné. Tasa měla mnohem víc energie než on, a on by si tak jen prodloužil utrpení celé potupné porážky. O útěku už ani nebylo třeba uvažovat, protože se mu pod přidanou vahou podlomily zadní tlapy, a jestli byl tohle konec, pak si ještě Mordecai vezme, co jen může. Dal tak všechnu zbývající sílu do posledního protiútoku.
Caiovo vyčerpání bylo znát jak na jeho posledním útoku, tak na jeho těle, které se k zemi sesunulo kompletně, když se ze země těsně za ním proti sobě vynořil pár posledních špičatých větví. Za sebe však neviděl, a i kdyby se ještě dokázal otočit, z nadužívání magie už se mu točil celý svět. Nebyl tak schopný zaznamenat, jak přesně mířil. Možná měl štěstí a trefil důležité orgány. Taky bylo ale možné, že větve vlčici jen škrábly, nebo se jí dokonce ani nedotkly. On už teď nemohl dělat nic jiného, než jen ležet a čekat na svůj osud.

Mordecai na jednu stranu byl zabraný do svého monologu, na tu druhou si byl vědom Tasiny snahy vyprostit se z výtvorů jeho magie, která ho bezpochyby vyčerpávala. Nechal sebou vlčici zmítat, přestože pár šlahounů již přetrhla, zatímco sám pokračoval v proslovu. Už mu ale začínalo docházet, jak moc ho magie vyčerpávala a bolest hlavy ještě zesílila.
Čas utéct? Sice jsem zesílil, ale ještě pořád jsem jen smrtelník. Začínám slábnout... Pořád mám ale dost síly na to, abych se ještě chvíli zdržel, proletělo mu hlavou, než po něm vlčice vyštěkla. To už ze země vyrazily další, tentokrát trnité šlahouny, které se vlčici znovu ovinuly kolem zad a všech tlap. Propletly se mezi sebou, aby tak Tase znesnadily útěk ještě víc a trny se tak zaryly do jejího těla. Ani Mordecai však nezůstal bez úhony. Klopýtl dozadu, aby se mohl opřít o stěnu východu z jeho předchozího výtvoru, který je původně měl chránit před deštěm.
Zamotala se mu hlava a její bolest zintenzivněla natolik, že ho dokázala vyrušit z myšlenek. Snížila tak dobu, kdy mohl utéct, dokud trní vlčici ještě pořád drželo při zemi. Pár vteřin mu trvalo, než se zorientoval a došla mu vážnost situace. Bodavá bolest v hlavě neustávala a on si nebyl jistý, co by s ním udělalo další použití magie. Začal tak na stále vratkých nohách couvat ven s pohledem propalujícím Tasu. Nebyl jedním z těch, kteří by kvůli své hrdosti hodlali zůstat do posledního dechu a i přes bodavou bolest v hlavě už mu došlo, že útěk bude nejlepší volbou, nicméně teď mohl jen doufat, že trny Tasu udrží dost dlouho na to, aby se na vratkých nohách a s motající se hlavou dokázal vzpamatovat a dostat pryč.

Tasina nelibost, nebo spíš vyloženě nenávist vůči magiím, byla víc než zřejmá. Přivedlo ho to k zásadní otázce proč? Byla tak vychovávaná od vlčete nebo měla špatnou zkušenost? Tak jako tak, jednu bude mít teď, napadlo ho, zatímco bedlivě sledoval řeč jejího těla, kdyby se po něm náhodou rozhodla vrhnout a podle jejích vlastních slov se na to i chystala.
Mordecai se nad jejími slovy uchechtl, načež nechal půdu pod jejími zadními tlapami puknout a z pukliny vyrazily další silné šlahouny, které se tentokrát pevně ovinuly kolem jejích zadních tlap a zad, táhnouc ji k zemi, aby ji tak do určité míry znehybnil. Jeho ledově klidný úsměv prolomil krátký smích. "Perfektní. Všechno je perfektní!" pronesl. Bohové byli s ním, věnovali mu dar, a on měl nad celou situací dokonalou kontrolu. Byl jim blíž, než kdykoliv předtím. Vše bylo přesně tak, jak mělo a v jeho očích se zračilo něco, co by spousta vlků označila za čiré šílenství.
"Nemyslím si, že chápeš, o co mne žádáš. Vlastně nechápeš vůbec nic, nemám pravdu?" položil otázku. Pokračoval však, aniž by vlčici pustil ke slovu. "Nemusíš se vyjadřovat, odpověď už znám. Jednoduše jsi na to příliš hloupá," pronesl klidně, zatimco jí provokativně zíral do očí. Čím dál tím víc rostoucí únavu, kterou doprovázela bolest hlavy zatím ani nezaregistroval. Zdálo se, že svou novou sílu přecenil a jeho magie si za posledních pár minut vzala spoustu jeho energie, nicméně se v ten moment cítil příliš mocně na to, aby rostoucímu vyčerpání věnoval pozornost. Celé vyhrocené situaci ještě nebyl konec a Cai byl připraven svou novou sílu využít do poslední kapky, bude-li toho třeba.
"Pověz, co tě vede ke vší té nenávisti?" zeptal se, jeho tvář opět zdobil ledový úsměv. Pravdou byl fakt, že mohl chvíli, kdy byla Tasa vězněm šlahounů, využít k útěku. Fyzicky by v boji tolik zdatný totiž nebyl, čehož si byl plně vědom. Jenže mohl něco jako útěk skutečně podniknout? Nechtěl odběhnout se sklopeným ocasem od někoho, jako je tahle bezbožná, hloupá, smradlavá a naprosto zbytečná vlčice. Zatím ale ani nemusel. Zatím měl všechno pod kontrolou. Nebo se tak alespoň cítil. Tasiny zadní tlapy byly stále v zajetí šlahounů, a jemu tak stačilo udržet si dostatečný odstup. Otázkou však bylo, na jak dlouho?

Vlčice ve vteřině přepla na vyloženě nepřátelský přístup, ceníc na Caie zubiska. "Takhle vypadáš ještě hůř," podotkl posměšně, skoro až znuděně. Jeho výraz zůstal, nehledě na situaci, nepřiměřeně klidný, jeho tělo však automaticky zaujalo bojový postoj. Byl v pozoru a připravený reagovat, kdyby se na něj vlčice vrhla. Vlastně to vypadalo, že od toho vůbec neměla daleko.
Tak jako tak, Mordecai si situaci užíval. Nikdy sice nebyl přílišným fanouškem fyzických konfliktů, nicméně to v něm rozpumpovalo adrenalin a přimělo ho cítit něco jiného než nudu, která ho věčně sžírala.
Slyšíc Tasina slova plná nenávisti, Mordecai se až překvapivě upřímně zasmál. Nebylo pochyb o tom, že ho její tvrzení dobře pobavilo. "Víš, jsem rád, že to říkáš, protože přesně tohle si od samýho začátku myslím já o tobě," pronesl s pobaveným, ale stále ledovým klidem v hlase. "Ironické, že? Každopádně si dovolím říct, že mé důvody, jakožto důvody někoho, jehož existnece má skutečný smysl a cíl, mají mnohem větší váhu než slova něčeho, co je jen pouhým tělem čekajícím na rozklad," podotkl, jeho upřímné pobavení se postupně vytratilo, nechávajíc na Caiově tváři jen ledový úsměv.
Když Tasa jeho přirovnání vyvrátila, na malý moment se v jeho očích mihlo nespokojení, než opět získal kontrolu. Znovu ze sebe vydal pobavené odfrknutí. "Jistě, že ne. Pokud je skutečně bohyní, pak jí zatím nesahám ani po kotníky." Pohrdavě si ji přeměřil pohledem. Zcela očividně na ni shlížel seshora. "Tobě ale očividně stačí i tohle," pronesl posměšně.
Na venek se zdál být v pozoru, nicméně stále více pobavený než cokoliv jiného. Uvnitř však soptil. Vlčice mu připomněla fakt, že byl Božstvu pořád příliš daleko. Dostal sice novou sílu, za níž byl Bohům samozřejmě neskonale vděčný, nicméně to nic neměnilo na tom, že to stále nebylo dost. V nadcházejících chvílích se mu ale s největší pravděpodobností bude hodit.

Mordecaie místo odpovědi na jeho poznámku čekalo jen další říhnutí. Odporný. V duchu znechuceně nakrčíil čenich, navenek na sobě ale nedal nic znát. Místo toho se rovnou pustil do jídla, přičemž po očku Tasu sledoval. Té očividně ke spokojenosti opravdu stačil jen dostatek jídla. Na víc, zdá se, vlčice úplně nemyslela.
Napřímil uši, když se Tasa zmínila o někom dalším. "Asgaarský les," zopakoval po ní jeho obvyklým klidným hlasem, ignorujíc styl kterým informaci podala. Takhle nakonec nejspíš smýšlela o každém, především o těch, jimž nerozuměla. Zasoustředil se radši na něco jiného. Žije. Je tam smečka, nebo žije sám? Je členem Bratrstva? Kdyby tam skutečně sídlila smečka, je možné, že je tam bratrů a sester víc?
Než se ale stihl na cokoliv zeptat nahlas, Tasa mu dala další informaci. Tentokrát o zdejším božstvu. Smrt? Ani ho nezaskočilo, jakým stylem o vlčici, již zdejší považovali za bohyni, mluvila. Nakonec se nezdála jako někdo, kdo měl dostatek respektu pro sebe, natož pro druhé. "Mluvíš, jako by ses s ní setkala," poznamenal. "A má bratra, říkáš? Předpokládám, že jím bude Život?" domyslel si, očekávajíc potvrzení a snad více informací.
Když Cai začal experimentovat se svými novými silami, viděl, že Tasa už dávno ztratila o Božstvo zájem. Dokonce se zdálo, že si na chvíli zdřímla, nad čímž by otráveně obrátil oči, kdyby se nesoustředil na magii. Její nezaujatý přístup se však změnil, jakmile si všimla, co se kolem ní děje. Mordeecai pohledem sklouzl k ní s hlavou jemně nakloněnou na stranu. Jeho výraz však, jako vždy, zůstal nehybný, jako by se nechumelilo. Ach tak, poznamenal si v duchu. Vlčice očividně nebyla fanynkou magií, a rozhodně už nevypadala přátelsky nebo alespoň víceméně klidně jako předtím. Divadýlka už asi nebude třeba. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Celá situace mu nakonec udělala radost. Přeci jen se o něm teď Tasa vyjadřovala přinejmenším podobně jako předtím o zdejší bohyni. "Chápu-li správně, vyšší moc se ti tedy nelíbí, hm?" zeptal se s pohledem provokativně upřeným do jejích zlatých očí. Aniž by ale čekal na odpověď, znovu spustil: "Tak jako tak, zajistil jsem ti suchý úkryt. Má část dohody je splněna." Pobaveně se uchechtl a pokračoval: "Nechápej mě špatně. Dostát svému slibu jsem neměl v úmyslu nikdy. Nejsi členkou Bratrstva, nic mne k tobě neváže. Tvá existence pro mě znamená míň než tlející zdechlina. Takže tohle všechno vlastně můžeš vnímat jako mou malou laskavost," pronesl, pohledem si hrdě prohlížejíc svůj výtvor. "Nebo jakkoliv jinak, je mi to fuk. Ale řekni mi jedno. Mluvilas o Smrti. Připomínám ti ji?" Mordecai si otázku jednoduše nedokázal odpustit.

Cai zatím nevěnoval pozornost nepěkně vypadajícím mračnům, jež poměrně rychle zachvátily oblohu. Místo toho pohledem zavadil o přecpanou vlčici. "Asi ti chutnalo," poznamenal směrem k Tase, která už se vyvalila na bok, zatímco on kráčel k vlastní kořisti. Ačkoliv na sobě nedal nic znát, Mordecaie překvapilo, že druhou mrtvolku liščete našel tam, kde ji nechal. Popravdě tak trochu čekal, že až se otočí, nenajde nic jiného než zem nasáklou krví, možná nějakou tu kůstku. Tasa přece jenom působila poněkud nenažraně. Jeho kořisti se ale ani nedotkla, tudíž se mohl s klidem pustit do jídla i on sám. Nezbylo mu toho sice vůbec moc, ale obětiny ani trochu nelitoval. Nakonec to přece jen byla oddanost Bohům, která mu dávala důvod k žití, smysl i cíl. A jak se ukázalo, jeho věrnost byla odměněna. Bohové mu byli nakloněni, a dokud měl Mordecai na své straně je, jeho cíle se zdály být na dosah.
Vlčice si při pohledu na jeho příděl pohrdavě odfrkla, ale Caiovi ani u jídla neunikl náznak zvědavosti v jejích očích. "Vypadáš, že máš spoustu otázek," podotkl monotónně. Následovala chvíle ticha, přerušená jen pár hromy blížící se bouře, než spolkl další sousto a s klidem pokračoval: "Řekla jsi, že plýtvám jídlem, ale jsou to právě obětiny a respekt vůči Božstvu a Bratrstvu, čím dokazuji Bohům svou věrnost a vděk. Malá cena za jejich přízeň, nemyslíš?"
Z mračen se mezitím začaly snášet kapky, jejichž počet a intenzita poměrně rychle rostly. Spolykal proto pár posledních soust, načež se zvedl. "Bohové vidí vše. Neztratí se jim jediný čin, jediná myšlenka. Kdo se jim neklaní, není nic. Jen tělo čekající na rozklad," promluvil s pohledem upřeným na Tasu. Dýchající odpad, co čeká, až se rozpadne. "Bez Bohů by nebylo nic. Žádný řád. Žádný dech v plicích, žádná krev v žilách," pokračoval, jenže už teď měl pochyby o Tasině chápání všeho, co doposud řekl. Rozhodl se tedy pro jednodušší, pro Tasu snad pochopitelnější příklad. Čas vyzkoušet, co všechno dovedu. "Bez síly, kterou mi za mou věrnost propůjčili, bych nedokázal tohle," pronesl klidně, počítajíc s tím, že mu jeho pokus vyjde. Věřil si. Věřil Bohům. Stejně jako předtím se zasoustředil na obraz, který si udržel v mysli, načež se ze země vynořily tlusté a pevné šlahouny. Koutek úst mu cukl ve spokojeném úsměvu, zatímco pozoroval svou nově objevenou magii. Zase byl Božstvu o krůček blíž. Nechal šlahouny prorůst mezi sebou tak, aby okolo vlků vytvořily hrubou kostru poměrně prostorného úkrytu, který pak nechal ovinout množstvím menších, zato hustě propletených, popínavek, jež dovnitř nepustily jedinou kapku stále sílícího deště. Ten se mezitím stihl proměnit v silnou bouři. Jediné, co se do Mordecaiova experimentu dostalo, byl občasný záblesk, který čas od času prořízl oblohu potemnělou mračny.

Tlapka, kterou vlčice už podruhé označila za vlčecí, Mordecaie bezpochyby uchvátila. Nakonec to nebylo něco, co jeden vidí každý den. Přinejmenším zajímavá volba, ať už byla část o vlčeti pravda nebo ne. Tasa pro Caie nebyla tak předvídatelná, jak by si představoval. Něco, co ho na jednu stranu frustrovalo, a na tu druhou v něm vyvolávalo jakési vzrušení. Zdála se totiž dost šílená na to, že od ní může očekávat cokoliv. Jediné, čím si u ní byl zcela jistý, byl fakt, že nebude nejostřejší tužka v penále a její... Mravy. Nebo spíš jejich nedostatek.
Mordecai se tiše přesunul, aniž by cokoliv vysvětloval, avšak zdálo se, že Tasa pochopila, co bylo třeba, když se vrhla kupředu, chňapajíc po dospělé lišce. On sám se v pár skocích dostal k mladým. Jednomu se zakousl do krku rovnou na místě, kde taky nechal bezvládné tělíčko spadnout na zem. Druhé lišče se samozřejmě dalo na útěk, ale oproti dospělému vlkovi nemělo šanci. Chvilka běhu a jedno silné stisknutí čelistí stačilo na to, aby liščí mládě stihl stejný osud jako jeho sourozence.
Svižným krokem se vydal zpátky k prvnímu úlovku, a konečně se obrátil Tasiným směrem právě včas, aby mohl sledovat liščí matku, která se bránila ze všech sil, i když ne dlouho. Cai se s klidem posadil na místě, kde se válela, teď už obě, mrtvá liščata a s nezaujatým pohledem upřeným na kus Tasiny plandající kůže zvedl zadní tlapu, aby se ze zvyku podrbal na už tak rozdrásaném boku. Střihl uchem, když se k němu vlčice otočila a svépomocí si "spravila" nepěkně vypadající ránu. "Bezpochyby," odvětil krátce, ale Tasino zranění ho nechalo naprosto chladným. Nakonec to nebyl jeho problém.
Nechal ji trhat a hltat kusy masa, zatímco on sám se rozhlédl kolem. Hledal vhodné místo, kde by mohl přinést oběť Bohům. Široko daleko ale nebylo nic jiného než suchá zem, ostnaté keře a pár trsů trávy. Budu si muset vystačit s tím, co je. S povzdechnutím se zvedl a vzal jedno z liščat do tlamy, míříc k ostnatému porostu, kde mládě položil a se silným stisknutím čelistí víceméně odtrhl jeho hlavu, aby vyteklo co nejvíce krve.
Nejprve plánoval mrtvolku skrýt v trnitém porostu, aby tak zabránil dravcům přístup k jeho obětině, jenže při bližším zkoumání mu došlo, že je pod křoviskem stěží dost prostoru byť jen na Tasinu vlčecí tlapu. Bohové by snad jeho dar přijali i bez toho, jenže Cai nerad nechával obětinu ležet jen tak. To nebyl způsob, jakým chtěl Božstvo uctívat.
Nespokojeně zatnul čelisti. On sám neovládal magii ohně, s níž by mohl oběť spálit na popel jako Morghana. Kolem nebylo snad nic, co by se dalo použít, bezbožné Tasy, která rituál vnímala jako plýtvání jídlem, se ptát ani neobtěžoval a jeho slabé iluze tu byly k ničemu. Sakra! zaklel v duchu. Ačkoliv si to přiznával nerad, po magické stránce nebyl dost zdatný. S takovou se nepřiblížím ani Pravdě, natož Bohům samotným... Frustrovaně nakrčil čenich. Vůbec poprvé za celou dobu, kterou strávil s Tasou, jeho výraz odpovídal jeho vnitřnímu rozpoložení.
S povzdechem se pokusil odprostit od veškeré frustrace. Dnes nejspíš nebylo zbytí. "Drazí Bohové," začal s pokorně skloněnou hlavou. "Já, Erchitu, Vám dávám, co mám a žádám, co je skryto. Buďte svědky mých činů, a až nastane čas, dejte mi spatřit Pravdu," dokončil svůj krátký proslov. Po celou dobu se však neubránil myšlenkám na obětinu příliš odhalenou těm, jimž nepatřila. Kdyby tak mohl krvácející tělíčko nechat spálit, dostat ho do spleti trnitých větví... Jak jednoduché by bylo, kdyby si ho trní vzalo samo... napadlo ho. Živě si dokázal představit obraz trnitých větví, jež se vynořily ze země nasáklé liščí krví a ovinuly se kolem mrtvolky. Zmateně zamrkal. Tak počkat. Vypadalo to, že to nebyla jen pouhá představa. Ze země opravdu vyrazilo trní, vinoucí se okolo zakrvaveného zrzavého kožíšku, skrývající jeho větší část před okolním světem. Mordecai na scénu chvíli jen zíral, než se znovu zasoustředil, načež trní skutečně mrtvolku pohltilo úplně. V očích se mu zablesklo a ze zaskočeného výrazu se pomalu stal spokojený úsměv. Bohové jeho oběť přijali a nejen to. Zdálo se, že ho právě za všechnu věrnost obdařili.
Znovu sklonil hlavu ve vděčné pokloně. "Děkuji Vám, Bohové, za Váš dar. Své kroky vedu dál s úctou a vděčností," pronesl, načež zvedl hlavu a vydal se zpět ke druhému tělíčku nedaleko Tasy.

//Meandry

Mordecai si brzy uvědomil, že vlčici kladl otázky, na které neznala odpověď. Její nechápavý výraz a nakloněná hlava mluvily za vše. Tasina nejistá odpověď ho jen utvrdila v tom, že se vlčice životem potácí. "Ach tak," kývl s klidným a chápavým úsměvem, jako by mu snad dala odpověď, jež se dala zcela očekávat, přestože mu jednoduchost jejího myšlení a života zcela jistě nerezonovala. Nakonec nechtěl, aby se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně. Alespoň prozatím, dokud se ze setkání pořád dalo něco vytřískat.
Ani po cestě se Tase úroveň jeho otázek očividně nezamlouvala. Vypadala zmateně a čím dál tím víc nabroušeně. To mu nehrálo do karet. Čas konverzaci stočit jinam. "Máš spoustu jizev a tu... Zajímavou věcičku okolo krku," začal, zatímco pohledem znovu sklouzl k tlapě, kterou vlčice hrdě nosila jako trofej. "Rveš se ráda?" otázal se.
Jak se ale ukázalo, na delší konverzaci nebylo moc prostoru. Tase netrvalo dlouho, než našla kořist. Mordecai se přikrčil po jejím boku. Sám se přílišného větření zdržel. Zaprvé se neobtěžoval namáhat a nechal vlčici splnit její část dohody a zadruhé... Zadruhé ho do čenichu praštil sílící puch Tasina kožichu. Na moment znechuceně nakrčil čenich, než se vrátil jeho obvyklý klidný výraz. Odporné... odfrkl si v duchu, zatímco ji tiše následoval.
Netrvalo dlouho a oběma vlkům se naskytl pohled na lišku se dvěma mláďaty. Caiovi cukl kousek ve spokojeném úsměvu a věnoval vlčici souhlasný pohled. Sám se pak začal plížit kolem, využívajíc ostnatých keřů, které ho bezpečně skryly. Samozřejmě si to mířil k té jednodušší kořisti - ke dvěma mladým rezavým kožíškům, které dováděly kus před matkou. Nehodlal do lovu dát víc energie a námahy, než bylo nutné. Od toho tu měl Tasu.
Připlížil se co nejblíže to šlo, aniž by upoutal pozornost kořisti, načež vrhl Tasiným směrem jednoznačný pohled. Netušil, jestli ho vlčice přes trnité větve viděla, a vlastně mu to bylo docela fuk. Svým vlastním úlovkem si byl jistý, minimálně obětinu měl zaručenou, a tak se plnou rychlostí vrhl kupředu přímo ke dvěma mladým.

Klidný úsměv mu zůstal na tváři, přestože s jejím tvrzením hluboce nesouhlasil. Nakonec mu ale bylo úplně jedno, jestli jsou ostatní oddaní Bohům. V hlavě si jen poznamenal, že ho vůči ní alespoň nesvazovala žádná pravidla. "Jestli to tedy chápu správně, ty v žádné božstvo nevěříš," pronesl téměř pobaveně, načež se zvedl a vyrazil za rozcuchanou vlčicí. "Máš odvahu," dodal po cestě, přestože mu myšlenka života bez víry přišla nesmyslná. "Snad nebudu znít nezdvořile, ale musím se zeptat. Pro co teda žiješ? Co je to, co naplňuje podstatu tvého bytí?" zeptal se, pečlivě sledujíc její reakci. Zatím ještě nepotkal nikoho, kdo nevěřil, a přestože ho to nepřekvapovalo, proč se nechopit šance zjistit o tomhle pohledu na svět víc? Byl totiž přesvědčený, že takhle daleko od jeho rodné krajiny vlčice nebyla jedinou bez víry. A vědět o svém okolí víc se hodí vždycky.
Vlčice se po cestě představila jako Tasa, načež mu položila otázku. Naoko se pobaveně uchechtl, přestože v něm slova nezanechala nic jiného než prázdnotu. Jako obvykle. "Lovit samozřejmě umím. Ale pomoc se hodí vždycky, nemyslíš? A navíc jsem se ukrutně nudil. Tvoje společnost je tedy víc než vítaná, Taso," prohlásil s klidem, následujíc její kroky.

//Středozemní pláň