Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siberia se ukázala být skvělou posluchačkou. Zdálo se, že hltala každé jeho slovo, ačkoliv se k jeho vysvětlení nijak nevyjádřila. Tím se ale Mordecai nehodlal zaobírat. Vlastně mu bylo úplně jedno, co si vlčice z jeho slov odnese. Pozornost, které se mu dostávalo, samozřejmě byla víc než příjemná, jenže místní božstvo představující další možnost, jak zesílit, ho momentálně zajímalo mnohem víc.
Pozorně si vyslechl popis cesty k Životu. "Na poušti? Poněkud... ironické," vyslovil myšlenku nahlas. Samozřejmě věděl, že i tam našla domov spousta bytostí, nicméně by čekal, že Život samotný si vybere... Zelenější místo než pustou, suchou poušť. Nehodlal se tím ale nijak zvlášť zabývat a s vděčným pokývnutím Siberii odvětil: "Odtamtud už si jistě nějak poradím. Děkuji, cením si tvé sdílnosti. Informace jsou nakonec mnohdy cennější než zlato."
Bohužel, cestu k Smrti, která Caie zaujala víc, už mu mladá vlčice v podobných detailech popsat nedokázala. "Hm." Zatvářil se skoro až zklamaně, težko říct, jestli to bylo skutečné, nebo se tím v Siberii snažil vyvolat výčitky. I kdyby nad tím ale mladá vlčice náhodou chtěla uvažovat, nedal jí příliš času a téměř hned opověděl na její otázku: "Jistěže. Božstvo je přece jen... Fascinující. Věřím, že mne ani tady nezklame." Na chvíli se odmlčel, než zase spustil: "Vydala ses k Životu, proč ne rovnou i ke Smrti? Copak ona by ti s magií pomoct nemohla?" To, jestli dokázala bohyně pomoct jí, mu ale nemohlo být víc jedno. Ve skutečnosti jen vyzvídal, co vše by dokázala udělat pro něj.

Leden 5/10 – Tundra

Vlčice se bezpochyby cítila čím dál víc nepříjemně a odmlčela se na mnohem delší dobu než předtím. To sice Caie skutečně přestávalo bavit, jak doufala, nicméně ho to akorát přimělo Tundru více popostrčit. A k tomu jeho pokus s iluzemi zcela očividně stačil. Potvrdil si tak svou teorii, že Bohové mu skutečně propůjčili sílu i u jeho vrozené magie, a zároveň z Tundry konečně dostal reakci.
Mordecai si nemohl odpustit posměšný smích, když Tundru přiměl kořist pustit, a dokonce si odplivnout. "Opravdu? Nedáš si ani sousto?" rýpnul si sametovým hlasem se samolibým úsměvem. "Jen jdi. Některé cesty stejně vedou zpátky," dodal po chvíli, sledujíc Tundřina záda. Fakt, že se vlčice tentokrát skutečně rozhodla odejít, ho zjevně netrápil. Nová hračka ho začínala nudit a byl čas si najít novou zábavu.

Pobaveně se pousmál nad myšlenkou o božstvu, kterou Siberia vyslovila nahlas. Její rychlá oprava k pobavení Mordecaie jen přispěla, a okamžitý zájem o jeho víru ho dokonce potěšil. "Jsem členem Bratrstva Krve. Naši Bohové nás sledují, vedou a chrání, dokud jim zůstáváme věrní a ctíme pravidla Bratrstva. Při rituálech jim přinášíme obětiny, za něž nad námi bdí a žehnají nám svou přízní," vysvětlil klidně s vřelým úsměvem. "A s jejich mocí jistě není překvapivé, že věrnost dokáží štědře odměnit, přejí-li si tak. Mě za mou neochvějnou víru a oddanost propůjčili moc samotné země," dodal hrdě.
Vyslechl si její přesvědčení o záměrech Života s téměř chápavým pohledem. "Jeho pohled bezpochyby přesahuje ten náš," přitakal nenuceně, a přestože slovům zcela věřil, o záměrech místního boha si polemizovat netroufl. Alespoň zatím ne, dokud ho sám nepozná. A to se najednou nezdálo být tak vzdálené se Siberiinou nabídkou. "Jistě, to bych velmi ocenil," odvětil, naprosto spokojený s výsledkem konverzace. Už teď měl z celého toho divadýlka profit. Informace nakonec byly mnohdy cennější než jakékoliv drahé kameny. Takže... "Jestli jsem pochopil správně, sídlí tu také Smrt?"

Leden 4/10 – Tundra

Mordecai se spokojeně zazubil, načež s klidem zopakoval: "Nechal." Jak ten celou situaci zobžňoval. On měl zcela očividně navrch a Tundra si to musela nechat líbit, protože jinak nemohla a sama to věděla. Alespoň tak si vše vykládal on. Zdálo se mu to prostě a jednoduše naprosto logické, a přesně tak, jak má být. To on určoval pravidla a nepochyboval o tom, že k tomu měl Boží požehnání. Proč by mu jinak věnovali sílu?
Její tiché poznámce o (ne)žádání další pomoci se zcela upřímně zasmál. "Copak ti má pomoc nebyla dost dobrá? Splnil jsem přece vše, o co jsi žádala," podotkl se samolibým úsměvem, který se jen rozšířil (bylo-li to vůbec možné), když přiznala vlastní bezmoc. "Samozřejmě, že bys s tím nic neudělala. Ale to ani nemusíš. Zatím totiž jen sleduji, co s tebou udělá samotná představa," odvětil naprosto klidně a spokojeně. "Ale zajímá mě... Jak dlouho myslíš, že mi bude pouhé sledování stačit?" zeptal se nenuceně, záměrně nahrávajíc její nejistotě a představivosti.
Nehledě na její odpověď už ho ale nutkání celou situaci trochu... posunout jinam dostihlo. Ano. Až po uši v tom skutečně jsi. Nechtěl na ni útočit. Ne přímo. Bavilo ho si pohrávat s její myslí a strachem. Nemohl popřít, že jeho vrozená magie by se k tomu hodila jako vyšitá. A vlastně nebyl vůbec špatný nápad pokusit se posunout vlastní hranice trochu dál. Bohové už mu věnovali zbrusu novou magii země, posílení jeho vrozené magie se doslova nabízelo, no ne? Aniž by na sobě při táhnutí srnčí nohy dal cokoliv znát, se tedy zasoustředil na velmi specifickou iluzi. Vůně Tundřiny části úlovku se v její tlamě pomalu proměnila v hnilobný pach následovaný chutí tlejícího masa. Iluze začala pozvolna, ale postupně zintenzivněla tak, že se v podstatě nedala ignorovat. Teď už mu zbývalo jen čekat, zda se mu iluzi skutečně podařilo vytvořit, a zda ho Božstvo odměnilo víc, než si původně myslel.

Mordecai se spokojeně zazubil, jakmile si vlčice uvědomila, že právě použil magii, o které tak snila. Sice mu na jeho sílu více rezonovaly vyděšené reakce, ale nemohl popřít, že se dobře poslouchal i Siberiin obdiv. "Barva mých očí ti už asi prozradila, že to není první magie, kterou ovládám. Magie země mi byla věnována Božstvem za mou oddanost. Vlastně tomu není tak dávno," vysvětlil. "Poprvé jsem ji použil při rituálu," dodal jednoduše, aniž by se nad tím pozastavoval.
Z jejího popisu nebylo pochyb, že Siberia by zmíněnou magii využívala zcela jinak. S tím, že se bylinkářům musela hodit Cai sice nemohl nesouhlasit, jenže on sám v síle země viděl zcela jiný potenciál. Rozhodně ne tak nevinný jako mladá vlčice. Nedokázal se tak ubránit pobavenému úsměvu. "To bezpochyby. Chtěl jsem tím říct, že z tebe dozajista bude skvělá bylinkářka nehledě na to, jaká magie ti byla nadělena," zalichotil jí medovým hlasem, ačkoliv mu nemohla její budoucnost být více ukradená. Kdyby z toho benefitoval, vůbec by neváhal se postarat o to, aby žádnou neměla.
S falešným zájmem si vyslechl její nespokojenost s výsledkem návštěvy místního boha. Její dojmy ani pocity ho sice absolutně nezajímaly, nicméně už si tak nějak zvykl, že s většinou emocionálně založených bytostí to bohužel jinak nešlo, chtěl-li se jim vetřít do přízně. "A prozradit ti to nechtěl, nebo nemohl?" zeptal se, jakoby snad pochyboval o jeho schopnostech. "A řekla ti o něm tvá matka víc? Kam až sahá jeho síla? Co všechno dokáže?"

Siberia se sice na úkryt nijak zvlášť netvářila, to ale bylo Caiovi fuk. Rozhodně po cestě kvůli ní nehodlal nastydnout, nebo dokonce rovnou umrznout, mohl-li tomu pomoct. Navíc, to on právě určoval směr i tempo, takže mladá vlčice neměla na výběr. A zdálo se, že si to uvědomovala i ona, protože ho beze sporu následovala do spletitých křovisek.
Ani místo, kde se rozhodl zůstat se jí, zdá se, moc nezamlouvalo. Jistě, chtěla přece domů. Jaká to škoda, že kvůli tomu Cai nehodlal nasadit vlastní zdraví. Tak či tak, mladá vlčice si nestěžovala. Místo toho se dala do odpovědi, která ho zcela očividně zaujala. Zpozorněl a střihl ušima, jen co zaslechl slovo Život. Nejenže se zdálo, že má informace, ale dokonce přímo u něj byla. A vida. Nakonec z celého toho divadýlka dostanu mnohem víc, než v co jsem doufal, proletělo mu hlavou.
Nehledě na to, jak moc chtěl začít vyzvídat, nenechal masku přívětivého a starostlivého vlka, jenž se v první řadě zajímá o ni, padnout. Místo toho nechal Siberii dokončit své vyprávění, teď s hlavou zasmušile položenou na tlapkách. "Takhle o sobě nemluv," začal pevným, zprvu až káravým tónem, přestože její slova přesně vystihla jeho vlastní pohled na ni.
Podle jejích předchozích slov nebylo těžké odvodit, že jí magie země silně resonovala, a tak nechal ze země vyklíčit malou rostlinku, jež ji polechtala na čenichu. "Kdyby ses mohla vidět mýma očima, ani by tě nenapadlo si říkat takové věci," pokračoval, teď už víc povzbudivě. "Každý se přece někdy ztratí. Ale jsou to ti chytří, kdo přijmou pomoc, když ví, že to bez ní dál prostě nejde," dokončil myšlenku. Chvíli si ji prohlížel, než dodal: "Jsi chytrá, Siberie." Věnoval jí přitom hrdý pohled, který vídal na tvářích rodičů pyšných na své mladé v jeho rodné smečce. Na první pohled se zdálo, že ji snad utěšoval, povzbuzoval, a dokonce chválil, nicméně ve skutečnosti jí jen podsouval myšlenku, že bez něj by se skutečně nedostala daleko.
"Tak bylinkářka, hm?" zeptal se chvíli na to. "Pro ty jsou potřebné především znalosti, ne magie, a ty na to hlavu bezpochyby máš," dodal nenuceně. Pak už ale konverzaci stočil přesně tam, kde ji chtěl od samého začátku. "Jak jsem ale pochopil, cestu k Životu jsi našla? A on ti přesto o tvé magii nic neprozradil?" Zatvářil se nesouhlasně, jakoby snad věřil, že jakékoliv božstvo mělo potřebu pomáhat někomu, jako byla ona.

//Středozemka

Siberia zcela očividně neměla vůči Caiovi a jeho motivům ani to nejmenší podezření, a on tak nepochyboval o tom, že vyrůstala v bezpečném a láskyplném prostředí. O Borůvkové smečce, kam se tak toužila vrátit, si tedy jednoduše udělal obrázek. Sám by si takovou smečku nevybral, nicméně pokud tamní vlci své vlastní skutečně obklopovali láskou a péčí, přivést mladou vlčici zpět se mu jednou mohlo hodit víc, než si původně myslel. Dovedl si představit, že minimálně rodiče by byli za návrat dcery neskonale vděční. Přece jen by to byla tragédie, kdyby jejich drahá Siberia narazila na toho "nesprávného," uchechtl se v mysli.
Svou otázkou o Asgaarském lese se Mordecai překvapivě trefil přímo do černého. Jak se zdálo, vlčice místo znala, a podle jejích slov a nadšení se dokonce nacházelo nedaleko její smečky. Ale? Nakonec se ta smradlavá bestie přece jen k něčemu hodila, napadlo ho, když si vzpomněl na Tasu, od níž informaci měl. Bohužel, tím veškerá jeho znalost o daném místě končila. To však neznamenalo, že se to Siberia musí dozvědět. Pokud zahraje své karty správně a bude mít štěstí, možná ji skutečně dostane domů a získá si cennou vděčnost pár vlků. Na její otázku tedy odvětil sebevědomým: "Jistě," načež se předem jednoduše pojistil: "Místní, od níž jsem těch pár informací dostal, neměla důvod mi lhát." V nejhorším případě svede vinu na ni. Tedy ne, že by mu zrovna naivní bloudící Siberia měla co vyčítat.
Brzy se oba konečně dostali k hustému houští. Vypadalo, že svůj účel splní. Přinejhorším si před krutým mrazem vytvoří úkryt vlastní. "Vím, že se chceš co nejdřív vrátit domů, ale možná by nebylo špatné noc přečkat tady," navrhl a rovnou se pustil mezi křoviny, které alespoň zčásti chránily proti mrazivému větru. Místní zima je bezpochyby krutější než doma... zabrblal si v duchu, zatímco se prodíral houštím hlouběji. Několikrát se sice musel vrátit a pokračovat jinudy, ale nehledě na zhoršující se možnosti pohybu, fakt, že houští postupně houstlo, znamenal lepší krytí před mrazem. To bylo pro Caie, který z celé duše zimu nenáviděl, dost.
Po nějaké době bloudění spletitými přírodními tunely se však dostal na místo, ve které doufal. Ba dokonce mnohem lepší. Původně hodlal najít alespoň o něco větší prostor, kde by se vlezli oba, místo toho ale narazil na poměrně velký, přímo magicky vypadající plac krytý křovinami. S oddechnutím se konečně posadil na zem. Teprve teď se ohlédl na mladou vlčici. "Když už tu tedy nějaký ten čas pobudeme, mohla bys mi o své smečce říct víc. Nebo o tom, proč jsi se vydala tak daleko, smím-li se ptát," nadhodil s dalším z jeho milých úsměvů.

Leden 3/10 – Tundra

Tundřina poznámka ohledně odchodu mu skutečně neunikla. Naopak si vysloužila pobavené zachichotání. "Ano, příliš pozdě," potvrdil, tentokrát se jeho úsměv zdál být méně přátelský, avšak jen na chvíli. Dost dlouho na to, aby ji s tím, co následovalo, nechal na pochybách. "Ne, teď vážně. Zatím jsi ve stejném stavu, v jakém jsi přišla – vlastně..." zarazil se se, jako by si najednou něco uvědomil, a vůbec k tomu nesměřoval už od začátku. "Za chvíli budeš mít plný žaludek díky mé ochotě a úsilí. K tomu všemu – a věř mi, nechtěl jsem to zmiňovat – jsem tě dokonce nechal odvést část 'práce', jen abych tě ušetřil toho nepěkného pocitu, že si to jídlo snad ani nezasloužíš." Jeho tón byl záměrně starostlivý, avšak až do té míry, kdy bylo zcela jasné, co nepřímo naznačoval – Tundra si skutečně žádnou kořist nazasloužila a dostala svůj podíl jen proto, že to on povolil. "A přesto. Přesto ke mně chováš takový... Chlad." Zatvářil se skoro až zklamaně. "Kdybych o tobě nevěděl dost, snad by mne tvá slova dokonce ranila. Naštěstí pro tebe vím, že tvá slova jsou jen pouhýmy pochybami o sobě samotné," dokončil myšlenku s dalším přátelským úsměvem kombinovaným s pobaveným pohledem. "To, jestli jsou oprávněné, nebo ne, je na tobě. Ovšem zeptáš-li se mě..." Další pobavené zachichotání. "Snad zjistíš, že tvá jistota je jen pečlivě postavená iluze a tvé pochybnosti... Překvapivě správné," prohodil s falešným, téměř soucitným úsměvem. Jak jen si užíval zasévat další pochyby, když ho ostatní nechali.
Když vlčice začala svůj podíl tahat směrem k lesu, nechal šlahouny rozestoupit, načež je nechal prorůst tělem zvířete. To mu umožnilo s pouhým škubnutím odtrhnout zadní nohu, kterou začal tahat stejným směrem. Zbytek kořisti opět zmizel pod kořeny. Většina tak zůstala netknutá – pozdější obětina Bohům. Teď se však hodlal držet Tundry, jejíž nejistotu si neskutečně užíval. "Jsi si jistá, že to chceš vědět?" odpověděl na její otázku otázkou. "Nebojíš se, že zjistíš... Příliš?" Věděl moc dobře, na co myslela a její myšlenky jen podpořil nehledě na to, že zatím rozhodně neplánoval svou novou hračku roztrhat kořeny.

S milým úsměvem přikývl, když Siberia jeho nabídku přijala. Výborně. Snad ho zatím mladá vlčice ušetří nudy a on bude mít šanci si při tom připravit půdu na později, kdy se mu cizí "laskavost" bude skutečně hodit. A pokud se jim skutečně povede na její smečku narazit, přestože se to prozatím jevilo jako hledání jehly v kupce sena, bude i vědět, kam si pro onu laskavost jednou přijít.
Vyslechl si její popis území, které nemělo být smečce daleko s chápavým pohledem. Jeho myšlenky však ve skutečnosti byly daleko od pochopení. Tak mladá a vydá se sama do neznáma, aniž by si hlídala cestu. Tomu se ani nedá říkat odvážnost. Je prostě hloupá. Naivní. O to lépe pro mě. Krátce se zasmál nad jejím zdvořilým ujištěním. "V pořádku, rád se přidám. Navíc... Co bych to byl za vlka, kdybych nepodal tlapu mladé dámě v nouzi?" odvětil mile. "Snad bychom si tedy před cestou mohli potykat?" navrhl nenuceně, avšak automaticky počítajíc s tím, že mladá vlčice jeho nabídku přijme, načež se ohlédl směrem, odkud Siberia přišla. "Na jihu jsem si kus území prošel, ale na žádnou smečku jsem nenarazil. Na východě stejně tak, a jak se zdá, štěstí tam nepotkalo ani tebe..." začal, naoko zamyšleně. "Takže navrhuji zkusit sever nebo západ," dokončil myšlenku. Na sever se mu ale v chladném počasí příliš nechtělo, kývl proto směrem na západ, načež se vydal svižným, avšak na klouzající se ploše pod sněh opatrným, krokem na cestu. Mířil si to přímo k houští, které snad poskytne dostatečný úkryt před vlezlým ledovým větrem, jenž se mu nepříjemně dostával pod kožich.
Mordecai neměl nejmenší tušení, kde Siberií popsané území nebo rovnou její smečka ležela. To ho však nezastavilo od toho, aby ve svých krocích působil sebevědomě. Sebevědomí nakonec mělo vždycky lepší efekt než nejistota. Když tak ale přemýšlel o smečce... "Poslyš, nedávno jsem zaslechl o Asgaarském lese... Znáš to místo?" zeptal se, ignorujíc jakékoliv jiné vzpomínky na setkání Tasou.

//Velká houština

Leden 2/10 – Tundra

Mordecai se v situaci přímo vyžíval. Měl naprostou kontrolu jak nad srnou, tak nad Tundrou. Ta sice prohlásila, že hodlá odejít, jakmile dostane svou část kořisti, nicméně notnou chvíli se nehla z místa. "Odcházíš? Tak brzy?" Cai se zatvářil ublíženě a lítostivě, nesnažil se však působit přesvědčivě. Spíše výraz použil jako výsměch, zatímco Tundru stále pozoroval ostrým pohledem.
Sledoval, jak ho obezřetně obešla, než zaťala zuby do krku znehybněné srny. "Záleží na číslech, nebo na tom, kdo právě stojí před tebou?" odpověděl na její otázku otázkou.
Podle její reakce se zdálo, že na síly svěřené Bohy nebyli místní zvyklí. Ani mě to nepřekvapuje. Zatím jsem narazil na samé bezbožné ovce. Nepovažují Boží sílu za něco, co by měli ctít. Jen se uboze bojí. O to lepší pro mě. S tou myšlenkou nechal jeden z tenkých, avšak silných šlahounů obmotat okolo srniny hrudi, hned za jejími předními nohami. Pak už jen šlahoun nechal pomalu utahovat, užívajíc si zvuk praskání kostí a trhajícího se masa, dokud srnu nerozdělil na dvě části. Větší část spolu s většinou vnitřností nechal pohltit kořeny. Tundře nechal přední nohy, krk a hlavu. "Prosím. Jen do toho," dodal drze, avšak s milým a nevinným úsměvem.

Mordecai přestal mávat oháňkou a nasadil nacvičený ustaraný pohled, jen co naděje vlčice opadla. Stejně jako ona trochu sklopil uši, když poslouchal její vysvětlení. "Ach tak," hlesl, jakoby snad rozuměl jejímu sklíčenému pocitu. "Je mi líto. O takové smečce jsem, bohužel, neslyšel," přiznal, což byl snad jediný moment, kdy byl skutečně upřímný. Jinak neměl absolutně žádné pochopení, ani netoužil komukoliv pomáhat. Ne, dokud z toho něco nekápne i pro něj. V tomhle případě mu zatím stačila vděčnost. Věděl moc dobře, že ta přetrvá, a když s ní jeden dobře naloží, přinese mnohonásobně víc, než do jejího získání vložil. Ona jistě vypadá jako někdo, kdo dává váhu sentimentalitám, jako jsou laskavosti.
"Ale netřeba věšet hlavu!" dodal chvíli na to povzbudivě. "Směr vám sice ukázat nemůžu, ale můžu mladou slečnu doprovodit a při hledání ji alespoň ušetřit samoty a ticha. Bloudit ve dvou by přece jen mělo být snažší, než bloudit sám," nabídl s jemným zavrtěním ocasem. Jako pojistku do svého výrazu nechal proniknout trochu naděje, snad jakoby doufal, že jeho pomoc přijme. Ne mnoho jí podobných totiž chtělo ostatním kazit radost.
Mladá vlčice se představila jako Siberia. "Potěšení je na mé straně," odvětil s pokývnutím hlavy, načež se postavil a rozhlédl kolem. "Je něco, co by nám při hledání mohlo pomoct? Cokoliv, podle čeho by se dalo orientovat?" zeptal se s milým úsměvem, očekávajíc odpověď.

Leden 1/10 – Tundra

Snad i malé nechápavé vlče by dokázalo poznat, že Tundře se Mordecai líbil míň a míň. Nejlepší na tom všem bylo, že už se to ani nesnažila skrývat, a přesto se musela držet něj a jeho pravidel. Jestli teda chtěla naplnit žaludek, o čemž nebylo pochyb. To si Mordecai náramně užíval.
Vlčice na sebe nenechala čekat dlouho a její reakce byla ještě lepší, než v jakou Cai mohl kdy doufat. "Démon?" zopakoval s potěšeným úsměvem. "Děkuji. Ale podívej se na ni," řekl, věnujíc spokojený pohled znehybněné srně, jíž už nezbývalo nic jiného, než čekat na porážku. "Neutíká. Nezdržuje nás." Chvíli si s úsměvem prohlížel vyděšené zvíře, načež znovu promluvil: "Já svou část dohody splnil, jen jsem to udělal chytřeji, než jsi čekala." Zamyslel se. "Možná, že jsi s tím démonem nakonec opravdu nebyla vůbec daleko od pravdy," prohodil se samolibým úsměvem. Pak se zatvářil, jako by si na něco náhle vzpomněl, přestože na onu chvíli čekal. "Oh! Tu čest samozřejmě přenechám tobě," dodal, s čímž poodstoupil, dávajíc Tundře prostor srnu dorazit. "Jen do toho," pobídl ji, zatímco ji pobaveně sledoval.

Prosinec 6/10 – Tundra

Mordecai si celou situaci užíval čím dál, tím víc. Fakt, že vlčice mu nevěřila od samého začátku to celé dělal o to lepší. Znamenalo to pro něj, že má navrch. Že za nitky tahá on a Tundra musí přijmout svou roli, jestliže chtěla jeho pomoc, byť mu ani v nejmenším nevěřila. Přesně tak, jak to mělo být. To, že si to všechno vlčice moc dobře uvědomovala, pro Caie bylo jako sladká třenička na dortu. "Ne, to nemusíš. Stejně se rozhodneš tak, jak chci," odvětil naprosto klidně, načež jí věnoval další z jeho nacvičených milých úsměvů.
Její otázka, zda ho baví ji znepokojovat ho pobavila ještě víc. Snad právě proto, že odpověď na ni byla zcela zjevná. "Samozřejmě. Jinak bychom tu nebyli," přiznal spokojeně, načež jí otázku oplatil: "A tebe baví, ptát se na otázky, na které znáš odpověď?" Jeho hlas byl stále až provokativně klidný a přátelský. Snad jako by vedl konverzaci s nejlepším přítelem a ne s vlčicí, kterou schválně deptal.
Tiše se zasmál jejímu zoufalému přiznání. "Víš, co se mi na tobě líbí, Tundro? Myslíš si, že já něco dělám, ale mně přitom stačí jen stát stranou a sledovat, jak si to vyřídíš sama. Teď se totiž proklínáš už jen za to, co jsi právě přiznala nahlas," vysvětlil jí klidně medovým hlasem. "A přednost je relativní, ačkoliv mě těší, jak vážně to myslíš," dodal ironicky, načež se dal pomalu do pohybu.
Plížil se blíž ke stádu srn, držíc se dostatečně nízko, aby zůstal nezpozorován, dokud na tom záleželo. Jakmile se dostal blíž, nechal zpod sněhu vyrazit několik silných šlahounů, které se ovinuly kolem nohou jedné ze srn. Chvíli ji sledoval s sebou lomcovat ve snaze následovat své stádo, jež se mezitím dalo na útěk, než nechal šlahouny ovinout kolem jejích zad a přišpendlit ji k zemi. Pak se posadil se přímo před ubohé znehybněné zvíře, čekajíc, až se k němu Tundra připojí. Nebyl by to on, kdyby si celý lov nezjednodušil magií. Nehodlal se obtěžovat běžnými metodami lovu.

//Prosím mušličky

Vědomě nebo ne, již od mala se každý vlk snažil najít cíl svého života. A ačkoliv se ono hledání pro některé protáhlo, Cai měl jasno již dávno. Od dob, kdy byl ještě malým vlčetem, byl nucen sledovat ty, jejichž kroky vždy směřovaly tím samým šablonovitým směrem. Možná si každý volil jinou cestu, ale jejich konce byly pro Caie bez rozdílu. Užít si mládí, najít si partnera, s nímž se usadí a vyvedou vlčata, vedle nichž už pak jen čekají na svůj vlastní skon. Nic, s čím by se Mordecai kdy dokázal spokojit.
Takovou budoucnost pro sebe neviděl. Lépe se mu usínalo s vidinou moci, jíž se dokázalo rovnat jen samotné Božstvo. On měl odjakživa namířeno k Pravdě a Prozření, a to i přesto, že k nim vedla cesta, po které se mnozí báli kráčet. Trnitá cesta, jež bezpochyby vyžadovala oběti, mu resonovala mnohem víc než nicotná existence, jejímž jediným cílem bylo potomstvo, které bude stejně jako jeho předchůdci odsouzeno k životu bez doteku Pravdy, aniž by kdy zaznamenalo byť jen šepot něčeho vyššího.
O tom, že právě jeho byli Bohové ochotní v jeho cestě podpořit, neměl pochyb. Byl jedním z těch, kteří se víře zavázali tělem i duší a na důkaz Božstvu hrdě přinášel oběti. Idylický, avšak bezvýznamný a ničím nezajímavý život tak s klidem přenechá těm, kteří se spokojili s pouhým přežíváním, jež nazývali naplněním. Místo po boku vyvolených, kteří určují pravidla, pak zaujme on. Nikdo jiný nakonec Pravdu neunese bez toho, aby se u toho před ní sklonil a líná víra ostatních ho jen utvrzovala v jeho směru.

Cai byl příliš zabraný do pozorování nebe nebo spíš do vlastní nudy na to, aby se obtěžoval rozhlížet po okolí. Jak se přesvědčil chvíli zpátky, široko daleko nebylo k vidění nic jiného než sněhem pokrytá planina. Uši však pro všechny případy nechal nastražené. A snad jako by se nad ním samotné Božstvo slitovalo, jeho pozornost upoutaly tiché blížící se kroky následované zdvořilým hlasem. Střihl ušima, načež se vyhrabal na nohy. V očích mu svitlo. A vida. Zábava si k němu nakonec přece jen našla cestu sama. Nedaleko od něj stála černobílá vlčice s vrtícím ocasem a přátelským výrazem na tváři.
Aniž by se nad tím Mordecai jakkoliv zamýšlel, jeho vlastní oháňka se rozkmitala ze strany na stranu a na tváři se mu objevil úsměv, který perfektně zrcadlil ten její. Jeho přátelskost však zůstávala pouze na povrchu. "Ale jistě," odvětil líbezným hlasem. "Mile rád vám budu dělat doprovod. Musím vás však upozornit, že mé znalosti o místní krajině jen stěží přesahují ty vaše," dodal s naoko omluvným úsměvem, přičemž mladé vlčici automaticky vykal nazpátek.
Celou dobu si kontroloval řeč těla, aby nepůsobil jako hrozba. "Snad bychom se ale nejdřív měli představit. Jmenuji se Mordecai," začal se zdvořilou poklonou. "Smím znát jméno mladé dámy?" pobídl ji medovým hlasem.