Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září - 5.
Juniper

Nemohla. Nenaznačoval právě tohle její rezavý kamarád, když se s ním naposledy bavila? Minehava byla od svého odchodu přesvědčená, že konala na základě svobodných rozhodnutí, které vyšly z její vlastní hlavy - jenomže byly skutečně takové, když se jeden podíval na nitě jejího narychlo sešitého osudu? „Škoda.“ Nechtěla svou kamarádku popichovat, aby jí řekla víc, a tak se na ni nakonec jen usmála, a s pokývnutím tohle téma nechala být. Neleželo jim před tlapkami přece takové, které bylo mnohem atraktivnější?
„Chránila hranice, obnovovala je. Žije u nás mnoho nadpřirozených bytostí, tak som to myslila,“ zamyslela se, jestli pokračovat, než se pousmála. Cožpak jí vlčice utrhne hlavu za to, že se rozpovídá? Nesmysl, šak je to taká milučká cérečka! „Musejí sa chránit před duchy a cizími smečkami - jedna poblíž nás pobývala, ale moc si na ňu nevzpomínám. No, a magie je u nás tabu, ale je tam,“ a proti tomu nemohly bojovat ani alfy Holubí smečky, ani její členové. Vlčice si prchavě rovzpomněla na své sourozence, jak se na svou společnici podívala - nakonec se ale jen usmála, a nechala to plavat. Každý hnědavý potomek podzimu je přece sourozenec, no ne? „Co si doma dělala ty?“
Ageronská smečka? Zajímavé jméno pro jistě zajímavější smečku! „Tož to sa na vás někdy musím podívat!“ souhlasila radostně. Už to slíbila Nicosovi - tímhle tempem bude z kraje jara muset probádat celou zemi, jenom aby navštívila všechny své přátele. Ešče dobře, že som sa do žádné nepřidala, abych měla čas ich obíhať!
Se záškodnickým úsměvem vlčici pokývla a s rozhodným: „Raz... Dva... Tři-!“ zkusila celou svou vahou skočit po dýni. Snažila se dávat si pozor, aby do Juniper nevrazila čelem - a odměnou jí bylo hlasité křupnutí oranžové koule, která se rozhodla, že jim udělá radost a poddá se.
Minehava stačila včas uskočit, aby tlapky neměla od vnitřností jejich nepřítele - ale povedlo se to i kamarádce, když jí o tom, chudákovi, neřekla?

Září - 4.
Juniper

Byla ráda, že se jí Juniper rozpovídala o tom, jaké to doma měla a už-už se do toho vyprávění snažila vžít. Šelest větru v korunách a škvíry, norky, spadané stromy, ve kterých se skrývaly různé větší i menší zvířata - a hýkání hejkalů, vlnky roztančené pod opatrnými krůčky rusalek-! "Připomíná mi to mojú smečku. Taky sme moc nechodili pryč, ale nám sa hlavně nechtělo," zavzpomínala s pousmátím. Jak by druhým popsala svůj domov ona? Jako ráj na zemi, nejkrásnější místo pod sluncem? Snad ano, kdysi - po posledních promluvách s vlky si už nebyla tak jistá. "Hraničařila jsem, tak som sa občas vydala ven," třebaže se sama roky bála, ale to Juni vědět nemusela! "Byl to zajímavý kraj, ten můj domov. Prosáklý nadpřirozenem." Možná také něčím temnějším, méně bezpečným - vlky. Sú to také zvláštní poměry... Minehava se na moment zahleděla k lesům, které jezero obklopovaly, než se po vlčici znovu usmála a nechala to plavat. "Tady máš nějaký nový domov?"
Ocásek se jí kýval ze strany na stranu, jak ji pozorovala si dýni pořádně očichat - předtím si na moment myslila, že její společnice žertovala, ale očividně ne. Jak to, že u nich doma neměli štěstí na dýně? "Kdybychom šly obě naráz," ale ani jedna nevypadaly být dost při těle na to, aby to mělo kýžený efekt, "nebo prokúsat, ale- ale." Napadlo ji také, že by to mohly zkusit ostřejším kamenem v tlamě, ale nemyslela si, že by to bylo lepší, než jejich vlastní zuby. S takovým rozhodnutím se usměvavá přisunula blíž k vlčici, aby šly alespoň ze stejné strany, "tož na tři?"

Září - 3.
Juniper

Nad úžasnou poznámkou vlčice se jí po pyscích rozjel takový úsměv, co by svou velkolepostí až kácel lesy. Aby im-! To si musím zapamatovat, a až zasa potkám Nicose, řeknu mu to. Určitě sa mu to bude líbiť! Jak by ne, když byl taková veselá kupa? Kdyby za ním zrovna dneska s Juniper zašla, mohl by to slyšet zrovna od zdroje - to by se vlčice ale prvé musely odpoutat od svého velkolepého úkolu, totižto rozbití dýně. Bohužel, chuť byla větší, než potřeba se zrzavým vlkem tlachat o tom, co nového se v životě kamaráda událo!
"Pjokné jméno," usmála se po podzimkové vlčici spadaného listí, a na jazýčku ji už-už zaštípala zvídavá otázka: "Estli si sa tu nenarodila, tak třeba ty vzdálené sestřenky opravdu budeme!" Nebo třeba nevlastní sestry?! Obrovský otazník nad otcovou identitou ji nikdy netrápil, protože jeho nepřítomnost nevnímala - ale čím starší byla, tím víc jí napadaly přímo šílené scénáře o tom, jaký takový vlk vlastně může - mohl? - být, a kolik jeho dětí po světě vlastně chodí. Mám sestru a bráchu enem jedny? Nebo jedenáct? Juniper by snad i odpovídala měděné hnědosti jejího bratra, ale takhle se upnout na domněnky by bylo hloupé. "Já su z daleka, jsem tu prvně," nechala se slyšet, neboť pokud si potykaly, měly by o sobě také něco vědět, "každý den mňa tu něco překvapí, ako bych začala žíť teprve teď. Tak třeba dneska ty, cérko - u nás doma sa na dýně chodilo na podzim snad aj víc, než na lov," žertovala, samozřejmě, ale-! Aby sa někdo nikdy nenajedl něčeho takého a tak dobrého, to je jako hřešiť!
S takovou vlčice přešly k ornažově se lesknoucí hvězdě dne, a Minehava znenadání znejistěla. Jak vlastně takovou dýni otevřít, když už ji vlk našel? Pravdu říct, naposledy si takovou dobrotu dopřála jako puberťačka těsně před svým odchodem ze smečky - třebaže napozorovala mnoho vlků, kteří je otvírali, přirozenost a domácí atmosféra sálající z takového gesta nebyla vzpomínka, kterou by chtěla na míle daleko od domova otevřít. "Tož," zaculila se na Juniper, očividně trochu bezradná, "tys ju nikdy nejedla, a já ju nikdy neotvírala. Nenapadá ťa něco?" Přiznat chybu to je přece maličkost, jenom to bohužel umí málokdo!

Třebaže na Moranu tak úplně nevěřila, protože patřila do starého světa jejích praotců a pramatek, neodpustila si se ohradit vůči vlkově nařknutí: "Jak jako vy," ale víc se nad tím rozhodla neprotestovat. Vlče si to mohlo pobrat po svém, na tom zas tak nezáleželo - před Tundrou to ale bylo jiné, protože ta byla dospělá. Sotva sa tu věří na rusalky. Chvástať sa, že Moranu znám, neudělá dobře.
Jak mladý proboha ten vlk musel být, když ho tahala ta jeho teta na cesty a on si nepamatoval ani ň? Byla úplně vypatlaná? "Však až sa zase uvidíte," zkusila chudáka trochu uchlácholit, ačkoliv jí přátelení se s vlčaty očividně moc nešlo, "jen tak ťa nenechá ísť zase z lesa, tak spolu všecko raz-dva doženete, ani nemrkneš, ogare. Enem to nevzdávat!" ...Jejich cesta byla absolutně beznadějná, nezásáhne-li ruka osudu, myslila si Minehava. Jak po nich mohl s Tundrou chtít, aby mu našli ten jeho les, když tu byl rodákem on, nikoliv ony, vandračky, co se tu sotva ohřály? Dětská logika, Minehavo, připomínala si, dětská logika. "Však hej, to je v pořádku, Zesť. Enemže i dobré skutky majú svoje následky," ne, že by na ni začalo přicházet jeho vlastní zoufalství, ale možná - opravdu jen možná - pocítila kdesi hluboko v nitru podobnou sklíčenost. I ona byla ostatně ve světě tak trochu ztracená, no ne? Ešče, že alespoň ty máš, kam sa vrátiť.
Ve slovách vlčice brzičko nato našla podporu, kterou ani nevěděla, že potřebuje - a už jí zase po pyscích brázdil blažený úsměv. Skutečnost, že Tundra zpozorněla a snad se někam i dívala, zůstal nepovšimnut. "No, já nikoho nepotkala," prohodila jejím směrem, "ale našla som tu dobré místo, co sa mňa nějak nechce pustiť. Než zase odcestuješ, nechceš ho se mnú někdy viděť?" známosti na zimu potřebovala totiž jako sůl a nedovedla si představit, že jako tulák má optimistické vyhlídky.
...Vlastně o ně všechny přišla, když si povšimla dalšího šedavého vlčete. "Tundro," zahuhlala ztrápeně směrem k vlčici a podívala se na ni, jestli vidí to, co ona. A my sme ako co, mordyjé! Školka? Nemít takovou empatii vůči druhým, už-už by se vytočila na patě a hned by utekla, protože na to teď byla nejlepší příležitost - vlčata se určitě budou chtít pořádně očuchat a otrkat a nebudou dávat pozor na to, co se kolem nich děje. Až ty jejich rodiče potkám, dostanú takú čočku-! A ešče na nich všeckých vynutím alespoň jednoho ušatca. Dva, pro každého jednu. Ne, dvaceť! Jaký absolutní imbecil by nechal své potomstvo jen tak pobíhat po světě, ať se děje, co se děje? Bylo to v tomhle světě normální? V nepatrné naději se rozhlédla, jestli někde nebudou rodiče alespoň toho druhého vlčete - ale bohužel. Tichounce si povzdechla, než novodobý přírůstek přivítala s úsměvem: "Vitaj, ogare."

Září - 2.
Juniper

Vřelost vlčice ji téměř ihned udeřila do čumáku s takovou vervou, až se Minehava podivila. Nechtěla říct, že ještě nepotkala žádného slušného vlka, který by byl rád za to, že ho oslovila - alespoň ne mezi dospělými vlky, vyjma Nicose. Ten byl opravdu jako slunéčkem, co se nedopatřením odkutálelo na zem a nechtělo se mu zpátky na nebesa; Takhle vlčice ale připomínala spíš příjemné, babí léto, ve kterém chrastilo listí a voněla nostalgie. Podzimnková cérečka.
"Mysleť dneska mnozí zapomínajú, jak sa po druhých občas dívu," v hrdle jí polechtalo pozasmátí, ačkoliv téma jako takové k takovým projevům už dvakrát tak určeno nebylo, "ale přemýšlať až moc, to sa taky vlkom neoplatí. To je pasť." Kdoví, jestli se právě k tomuto její nově nabytá společnost nechystala - vlčice z dubu a hlíny by jí to rozhodně nepřála, neboť sama znala, jak podlé to všechno umělo býti. Byla to nenápadná, bezpečně vyhlížející pavučinka - jak na ni ale jeden ulehl, aby si na chvíli 'nechal věci projít hlavou', objevil se chlupatý, nohatý pavouk, jehož byť už jen sliny pálily jako čert. Tož eště dobře, že jsem se jí zeptala!
"Pojďme si zrovna tykať, jestli ti to nevadí," pokračovala s úsměvem, jak je už-už obě vedla směrem k dýni, "taková spolupráca sa přece nebude dělať mezi dvěma vy, a navíc ešče, když jsme obě také podzimní, hnědavé. Já su Minehava," a možná by jí i podání tlapek nabídla, kdyby už nebyla obezřetnější. Jak tehdy Nicos mluvil o Holubí smečce... Kolik přesvědčení a zvyků v sobě ještě nesla, které by místním přišly nemístné? Co všechno, co měla za normální, normálním ve skutečnosti nebylo? Byla by si nad tím tady a teď povzdechla, kdyby nebyla takový optimista - věděla však, že jí to ještě chvíli nedá pořádně spát. Co naplat.
Dost už ale bylo přemýšlení, na které bude čas, až zase někdy osamí! "Říká si to dýňa, ty dorústajú začátkem podzimu. Sú to takové trochu ořechy - je třeba vícerej síly, aby sa otevřely," usmála se na vysvětlenou, jak si kráčela. Jenom, co ale k oranžové kouli došly, samým překvapením se povytočila na svou společnici: "Tys ju nikdy neměla?" Až ji zkusí, hned zjistí, o kolik toho za život přišla, o tom nebylo pochyb!

Září - 1.
Juniper

...A kdyby chuděrce chmuravé nevyvolala na pyscích úsměv společnost, tak to, co si taková společnost horko-těžko válela před sebou, zaručeně ano. Nestávalo se často - pokud vůbec -, že by měl kdokoliv příležitost vidět druhého koulet to obrovské, pořádně podzimově oranžové slunéčko, které jim na světě rostlo, o tom nebylo pochyb. Ale tak výjimečné to v tomhle kouzelném kraji být nemohlo!
Minehava se svou dýní pomalu obcházela kolem nádherného jezera, u nějž kdysi potkala Theušku, a už poněkolikáté pomyslila na přestávku - v žaludku jí kručelo tak, že ji to začalo otravovat. Vždyť mňa to nezabije, chvílu lelkovať! Po odpočinku mi to isto půjde ešče líp, než předtím! Jenomže ne a ne zastavit, jako by ji vlastní vůle nechtěla pustit. Až když si povšimla vlčice nedaleko od její pozice, ocásek se jí rozmykal a ona už-už s rozhodnutím vepsaným ve tváři poplácala dýni, "teď tu na mňa počkáš," a zvesela vykročila k vlčici s krásným kožíškem. Taký roztomilý kukuč, ta mňa určitě nevyžene, jako Cyril!
"Dobrý den!" pozdravila s úsměvem, co k Juniper došla. Možná, že by i pokračovala, ale potřebovala po své zdlouhavé stezce k jezeru nabrat nový dech - to nebylo jen tak, hrát si na Sisyfa a předstírat, že je lepší výdrže, než-li on sám! Po krátké, zafuněné odmlce pokračovala: "já sa moc omlúvám, estli vás ruším, ale - nemohla byste mi pomoct?" vyřkla hned nato. Zjistila, že je lepší místní vlky neznervózňovat tím, že jejich společnost bude vyhledávat jenom ke konverzacím, ačkoliv to od ní jako od tuláka asi už trochu očekávali. Kdoví? Takovým vandrákem byla vůbec poprvé v životě, a ještě bylo spousta věcí, na které si musila přivyknout.

< Přímořské pláně

Nemínila odporoval logice vlčat, a ani kouzlům, o kterých jí tu povídal. "Ojej, upřímnú sústrast, ogare." Třeba opravdu potkal Moranu, ne smrt ako takú? S takovým úsudkem se jí osvětlovalo víc věcí, a tak se na něj pousmála: "Tož to nevadí," zadumala nahlas, "ste zkušenější. Estli sa o to budete snažiť zas, třeba budete mít větší štěstí. Kdo k Moraně přijde, ten už nikdy neodejde - byla to jízdenka bez zaručené zpátečky, samozřejmě, ale Smrt nebyla až tak nemilosrdná, aby ho nenechala naposledy byť vidět jeho bratra. ...Nejméně v pohádkách, co jako malá naposlouchala od prarodičů.
Nepodobáte? Hej, a já sa nejmenuju Minehava, pomyslela si s jemně vytaženým obočím, ale rozhodla se vlčici neodporovat - v jejím odfrknutí byla jistá definitivnost, kterou neměla s vlčetem mezi nimi chuť škádlit. Zatím. Až se kluk doma rozpovídá o tom, co všechno na svých cestách zažil, a zmíní dvě uhádané tulačky, neudělá to dobrotu. Mohlo by to v jeho rodičích vyvolat takovou opatrnost, že by si vlče už ani neškrtlo a jaktěživ nevystrčilo paty z území, na němž mu jestřábí pečovatelé přikážou žít. To já na svědomí míť nebudu! "Tož to je jasné, ogare, kdyžs už odkráčal od smrti, dokráčéš aj dom," zmínila veselým tónem, třebaže jejich kroky žádným javorovým lesem nevedly, "budú měť dvakrát tak velkú radost, že ťa zase vidí. Čeká tam na tebe vedle ségry aj někdo iný?" A, kdyby se jim přece jen něco v lesích stalo, neochránila by je Tundra? Po-očku si vlčici prohlížela už jakousi chvíli a zdálo se, že už se někdy v životě poprala - kdyby to zkombinovaly spolu s jejími zkušenosti hraničáře, určitě by nebyly tak marné.
Javorový les... Vždyť ten nemohlo být tak těžké najít, ne? "Když nenajdeme hnedka les, dívaj sa, jestli nepoznáš tuhle stezku. Co bylo kolem tvojho javorového lesa? Lúky? Jezera?" A aby chudák vlčice nebyla úplně vynechána z konverzace, podívala se i na ni: "A co ty, Tundro? Si tu za nějakým vyšším cílem, anebo ťa odvál vítr?

Hlásím se

Za smrťú? A ten zakládá akýsi klub mrtvých básníků, či co to je za metaforu? podivila se, jak vlčeti přirozeně jenom pokyvovala hlavou. ...Je to metafora, doufám. Co by sobě a svému okolí mohl takový mladý sebevrah udělat, kdyby mu to neodkývala? Musel být na cestách dlouho, až by si jeden pomyslil, že je nějaké trampské dítě divočiny - takhle dlouho bez rodičů, přes zimu, neviděla jeho přežití jako reálné (no, ale vysvětlil by se tím jeho pochod za smrtí, ne?), ale vlčata si holt ráda fabulovala pravdu, aby zněly víc husťácky. Co naplat! "Mně říkajú Minehava Chrpová," představila se s máchnutím ocáskem, "a já sa tu ocitla náhodú. Teprv včera jsem přivandrovala," aby se chudák vlk necítil se svým putováním sám!
Tož to asi jeho máma nebude, alespoň to vysvětlilo ty pachy, třebaže narazit na dva šedavo-hnědé vlky, co si nebyli byť nějak příbuzní, hned naráz bylo také trochu zvláštní, a kdyby to byla bývala opatrovnička, tak by byla fakt levá. "No, tož to má blbé, nemá sa ztrácat. Snad ho nic na cestě dom nesežere," konstatovala očividné žertovně k vlčici, načež pobavený pohled věnovala také Zestariánovi. Nedělal si z toho hlavu? Možná ani neměl proč - pokud si nebyl schopný zapamatovat cestu z domu, asi si nezasloužil doma být vůbec, a tohle ho něco naučí. Neodpustila si u toho ale pomyslet na prazvláštní podivení Nicose, a jen na chvilénku se zadumaně zamračila: Holub sa v tobě neskryje, ojej. "Tož pome, alespoň sa tam zkusíme podívať a tutok trefíme, když sme na to tři. Nebudeme přeca postávať, když si tak třeba vzpomeneš," kývla nakonec k vlčici a vlčeti se zazubením, načež zrovna nahodila konverzační téma: "A vy dva teda nepatříte k sobě, hej?" Nějak té hloupé náhodě stále nechtěla uvěřit. Že zamířila do trochu jiného lesa bohužel nezaznamenala - ale ta louka kolem jí byla nějak povědomá!

>> Čáryles

Srpen: 10 / Thea

S drobným pokývnutím tu-a-tam si vyslechla celou tu milou představu, a třebaže to nebylo skutečné, srdéčko se jí tetelilo radostí. Thea jednou bude jistě velmi nápomocná a dobrosrdečná vlčice, jejíž pohled zažehne i uprostřed mrazů plamének naděje - kéž by jí byla potkala, až vyroste! "Tož to by ťa vlci měli rádi," usmála se, "však uvidíš. Ako dospěješ, určitě sa ti tvoje přání vyplní, a pak o tobě uslyší celý kraj!"
Bylo jí s omladinou dobře - ostatně, ne nadarmo se říkalo, že trávit společnost právě v jejich přítomnosti občas omlazovalo, nebo se to tak alespoň říkalo v Holubovi -, jenomže se začala tak trochu bát, že ten dobrý pocit nebude navěký. Kdyby sa na nás přišli podívat ti její, ojej, to bych měla problémy až-až! Ale dokud nezačne povídat svým rodičům o rusalkách, všechno bude dobré, ne? "Ne, nebydlí. ...Kdyby tu ale bydlely," navrhla, co se trochu přikrčila a šeptavým hlasem dokončila, "měly bychom sa radši vydať hledať tvoju cestu domú, cérečko, nu ni?" ...Snad tu doopravdy nežijí. To abych sa tu pak radšej vrátila a zkontrolovala si to, aby sa tu nějaký chudák neutopil! Doufala, že ve vlčeti alespoň trochu vzbudí obavy z toho, co by být mohlo, kdyby tu opravdu žily - jejich cesta do Cedrového lesa by totiž byla otázkou potřeby, nikoliv donucení. Navíc, chůvičku nemohla cizím vlkům dělat věčně, to po ní nikdo nemohl chtít!

Sama by pokračovala dál po slanosti toho zvláštního pachu, kdyby se jí do cesty nepostavil ne jeden, ale hned dva vlci. Dva! Bylo to vyslyšené přání, nebo se jí Osud rozhodl ještě chvíli držet dál od zmodralé masy, která s burácením varovala před sebou samou? Nebo vábí? Ojej, to by tak chybělo, aby tu ešče bylo nějaké obrovské jezero s rusalkami! Neměla ani amulet (tentokrát si na něj vzpomněla!), ani žádné typické přírodniny, kterými by se mohla ochránit. Co ona - chudáci ta rodinka tam, co nemusela mít tušení o nebezpečí kdejakých duších!
S nejistou vidinou vykročila vlčeti a, předpokládala, jeho matce, naproti. To je ale nějaké divné, nu ni? Ako by sa pachem nepodobali. ...Nedejbože byla ta vlčice rusalka v přestrojení a plánovala ji vydírat?! Krásná by na to byla, to musel uznat každý - ale ty jizvy, třebaže děsně husťácké, do toho vůbec nezapadaly. Tož tohle je akési zapeklité! "Nu dobrý den, ogare," pozdravila se zazubením, co k ní omladina sebevědomě nakráčela hlava-nehlava. Měl dozor, očividně, ale jak mohla ta vlčice vědět, co byla zač? "Javorový les?" zadumala nahlas, co po-očku zkoumala šedivou dvojici, "tož, jakýmsi lesem sem prošla, hej - je odtud nedaleko! -, ale aké stromy tam byly, to jsem si moc nevšímala," protože na takové detaily nikdy nehleděla. Snad jen vřesoviště jí tak přirostlo k srdci - a navíc hloupě! Co si tu co měla zaškrkávat oblíbené místa, když tu stejně nezůstane?! "Možme sa tam ísť podívat, kdybyste chtěli," navrhla hned, tulák jako poleno, "ale to bych vás ráda prvé trochu poznala. To sa nám všeckerým půjde líp!"

< Ranský les přes Márylouku

Jakmile Minehava pomyslela na to, že uklouzne, samozřejmě uklouzla. Modryjé! Protože neměla ochranu smečky, neměla žádného léčitele, za kterým by si mohla bezstarostně odťapkat - na druhou stranu se jednalo o obyčejnou modřinu, která ani nestála za řeč. Jen co se totiž vymotala z jakési pěkné louky, na níž se ranní rosou a dešťovkou leskl kdejaký, téměř kouzelný kvítek, zapomněla, že vůbec někdy upadla, a už-už byla zase usměvavá na svět. Otevíral se před ní tak, jako to ještě neudělal žádný jiný - a nehrabe ti tak trochu z toho, ako sama si furt? Nemyslíš si, že tvoje mísia na tobě nechala stopu, kterú ešče dlho nesmyješ? - a kýmpak by byla bývala, kdyby jím opovrhla? Ovšemže, ještě teď jí kdesi vzadu v hlavě škrábalo pomyšlení na vřesoviště a chuť se do něj vrátit, ale úspěšně ho potlačovala. Vždyť až odtud bude odcházet, může to vzít právě jím a vrátit se tak po vlastních stopách. Nu ni?
Zhluboka se nadechla, aby nasála atmosféru, a hned nato se také rozkašlala - nečekala totiž zvláštní, slaný pach, který ještě v životě nepocítila. Co to je?

< Řeka Mahtaë, jih

Prazvláštní bylo už jen samo ono slovo (kouzelné, jistě by řekl romantik a nadšenec do nadpřirozena) - láska. Co všechno láska obsahovala, a co naopak postrádala? Babička Darina s dědečkem Štěpánem jí říkali, že takové věci byly vždycky odrazem toho, co mohl obyčejný vlk silou vůle udělat pro sebe a svého partnera - "aké si to uděláš, také to také máš. A proto nemožeš hudrovať a skuhrať, ale jednať." Samozřejmě na tom muselo být něco pravdy, enemže ako může jeden jediný vlk dostat právě to, po čem túží nejvíc? Co chce nejvíc? Co by na to řekl Osud? Právě s tím přišla její prateta Timea, a naprosto tak Minehavě zamotala hlavu. Co všechno mohl jeden ovlivnit silou vlastního přesvědčení, své vůle, a co mu naopak nenáleželo? Kde byla nakreslená ona - inu, osudová - hranice, přes kterou nešlo udělat krok kupředu? A když už jeden vykročil, mohl také vycouvat?
"Tož, Minehavo!" (zase) zafrkala nad neposednou hlavou, "přemýšláš nad hlúposťmi, místo toho, abys dávala pozor, kam šlapeš." Třebaže byl místní les opravdu obdivuhodné velikosti, i zde se vkrádala vlhkost a s nacucaným mechem je jistě jednoduché spadnout a nabít si čumák. U koho by sháněla lékařskou péči, když ani neví, jak se to tu jmenuje?

> Přímořské pláně přes Márylouku

<< Velká houština

Kdyby si tak našla nějakou parťačku, se kterou si teď místo přemýšlení mohla povídat! Bylo jednoduché se zamotat do vlastních myšlenek a dopadnout na čumák tak, až zadunělo v celé lebce - přes-přemýšlení bylo vlčici se srstí dubu vlastní už v dobách, kdy byla malé vlčátko. Nikdy to naštěstí nebylo tak katastrofické a nemělo tak velké následky, jako kdyby měla pořádnou úzkost, ale - no, ale. Takové srandy nejsú nikomu příjemné, dumala si pro sebe, pretože to ani srandy nejsú a nemajú byť. Hej, udělajme si z toho úsměvné poučení, ale fyzicky sa to neoklepe enem tak, nu ni? Nebyla pražádný apatykář, ani šarlatán, nebo felčar - takové umění jí vždycky utíkalo a zabydlelo se namísto toho u její sestry Méi, jejíž tlapky nězné jako pohlazení okvětí, uměly takřka čarovat. Nebyla to vlčice - byla to vílka. Ale nikdo jí žel nikdy nevěřil, až na Timeu. Mohl za to otec? Bylo by jednoduché to na něj svést, ale tím by musela uznat také to, že její pokrevní maminka byla očarovaná, ne zamilovaná, a to jí přišlo poněkud lítostivé. Nebo je to to isté?

>> Ranský les

<< Středozemní pláň

Na nebesích se občas zaleskla poslední slza z nebes a zvlhla Minehavin kožíšek. Nikdy nebyla nejupravenější - třeba proto mňa Holub nechtěl mezi svýma!, zavtipkovala -, a na jejích tuláckých eskapádách se takové nevkusnosti jenom podtrhovaly. Kdo by sa na sebe furt chcel ohlížať, když mu o nic nejde? Nezískáš tím nic, a tak to ani nepotřebuješ. Takhle to snad fungovalo jen ve smečkách, ne? Čím víc se jeden upravil, tím víc respektu si zasluhoval, protože prostě vypadal na úctyhodné postavení - samozřejmě, nějakou roli v tom hrály také jeho vědomosti a všechno ostatní, ale mít reprezentativně vypadající vlky také neslo svou neodmyslitelnou váhu. Asi. Nebyla nejpěknější a nejnačančanější, odpovídaje jejímu postavení, ale alespoň tím ve vlcích doma vzbuzovala tichý soucit - a nebýt jej, její exil by byl na-věký, ne "tož až sa vyléčíš, rádi ťa budeme mít zpátky. Možná." To bylo docela pozitivní, ne?
"Tož," frkla si po svém spirálovitém myšlení, podmračená nad sebou samou, "tož já ani do žádné smečky nepatřím, a už bych tu vymýšlela kdoví co." Mentální gymnastika byla prospěšná duchu, ovšemže - ale nemohla se přehánět!

>> Mahtaë, jih