Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 1
Juniper

Minehavě se v hlavě očividně objevil pořádně velký brouk, který během vyprávění podzimkové vlčice pomalu začal chroupat a chroustat na všem, co jí povídala. Věděla, že se takové věci dějí, že jsou v přírodě nevyhnutelné a že jim občas nešlo zabránit, když vlk neměl zkušeného léčitele, a hlavně málo morálního léčitele - ale nelíbilo se jí to o to víc. Navrch nerozuměla komunitě, ve které se rozhodla tak inteligentní vlčice pobývat, a ani tomu, proč se tam s kýmkoliv pouštěla do takových neřestí. Pojal ju Merle alespoň za svoju oficiálnu partnerku, než na ňu skočil? Ne, nesmysl - vždyť sa to tam neřešilo, jak povídala. „Tož,“ vyrazila nakonec, protože nevěděla, co na takovou věc říct, „jenom sa divím, pretože som také neměla rodiče. Teda, Anastázka se mnú byla ve smečce a všecko, hej, ale zřekla sa nás, tak- nevím. Nelúbí sa mi to.“ Vždycky šlo o blaho potomstva, než blaho rodičů. Rozuměla oběma, Juniper i Merlemu - ale to ji kterak nezastavovalo od toho být v nelibosti z toho, co svým vlčatům udělali. Snad by dodala, že se oba alespoň snaží se ke svým vlčatům dostat - ale měli by být po tom všem ještě v právu? „Neměla jsem sa špatně, ale bylo to iné.“
Naštěstí to nebyl její rozkol, který měla vyřešit, a tak se raději zabrala do jejich konverzace o Ageronské smečce. Kdykoliv o ní vlčice povídala, zněla přímo pohádkově - ale hledaly s Tundrou pohádku, když takovou pohádku nemínily udržovat věčně? Ešče bychom sa im tam zprotivili, že na jaro chceme pryč, pomyslila si, musela bych míť to srdce z tama odejít, od Juniper. „Smeček je mnoho,“ konstatovala nakonec s úsměvem, „jestli sa objevíme v té stejné, nebo v té hned vedle té vaší - však Osud už sa o to postará, Juniper.“ Tohle nebylo naposled, co se viděly, na to mohla vzít jed! „Třeba jednú založím vlastní smečku, co ty víš!“ zasmála se nakonec.

<< Mahtaë (jih) přes Bukový sráz

Kdoví, kdo mu takové myšlenky nastrkal do hlavy. Nemyslela si, že to byli právě rodiče, protože nechtěli právě ti po svých dětech - nebo pro své děti, když měl vlk opravdu dobré rodiče - vždycky jen to nejlepší? Ako by mu takhle pomohli, když by furt padal na hubu? „Dospívajúcí,“ konstatovala s takovou nakonec, usměvavá, „mozok nakřivený, ak tam nějaký vlastně měl. Ogaři sú všeci trochu mešuge,“ měla Tundra nějakého bratra? Minehava by jí hned začala povídat o tom jejím, ale - byly už v takové fázi přátelství? Přešly už od společného přežívání ke společnému žití? Mordyjé, ty nad tím až moc přemýšlaš. Prostě sa uvolni, cácoro! „Moj brat takhle jednú zahučel po čumáku do sněhu - řekl si "hej, však lišky to dělajú furt!" -, a od té doby ho má zkřivený,“ jak příjemné bylo vzpomínat na nejbližší! Uchechtaná se podívala na svou společnici, co na to ona, a rázem byla ráda, že se jí svěřila. Už spolu cestovaly kus období, ba problémům čelily - hnědavá byla ráda, že si za kamarádku vybrala právě Tundru.
Byla ráda, že se rozpovídala - protože netrvalo dlouho, co ji šedavá vlčice následovala. S poměrně častým "hmm" a "aha", aby dala vlčici najevo zájem aktivního posluchače, zvědavě špicovala uši a nenechala si ujít byť jediné slovo. „Tož to už sa nedivím, že máš šedý kožich,“ konstatovala nakonec s úškrnem namísto soucitem, protože - chtěla ho Tundra vůbec?, „mně by z takého též zšedivěl!“ Co by jí však řekla na oplátku, aby konverzace nestála?
Minehava se notnou chvíli zamýšlela - a zamýšlela se tak dlouho, že si div nevšimla jasného pachu signalizující hranice. Nadechovala se, že jí povypráví o její neúplné rodině: „Ja som otca také neznala, hej, ale ani mamu, a-“, jenomže v tu ránu zaregistrovala ten charakteristický nádech - tu neměnnou, rigidní strukturu, kterou nesly hranice všech smeček. V tlapkách jí stouplo úzko z nastávající situace, stejně jako jí v hlase stoupla radost: „Tundro, mordyjé!“ zvolala nadšeně, „to musí býť ta Ezekielova smečka!“

>> Les Ztracených duší

Děkuji moc za akci

Podoba odměny je mi jedno

<< Kaštanový les

Obočí jí div nevystřelilo až k nebesům, ale větší komentář k tomu všemu raději nepřipojovala. Když Tundra mluvila o svém dobrém stavu (ještě by se tak mohla začít alespoň tvářit - to ostatně splnila, jen co na to hnědavá vlčice pomyslila!), nemělo smysl se s ní přít. Třeba jí fakt nic není, pomyslela si ještě na uzavřenou, než jí pysky trochu klesly, nebo sa... Sa starám až moc? Přišlo to vlčici divné, bylo jí to nepříjemné? Osobní? Minehava přešlápla na vlastních packách, a i když se k tématu chtěla pošťouchnutím vrátit, radši toho nechala. Nechtěla, aby si Tundra myslela, že je... To...
„Třeba tam Ezekiel nikdy nedošel,“ navrhla namísto toho, „vypadalo to, že sa rád vychlubuje a vytahuje. Možná, že je jeho smečka pelech jeho mámy,“ zažertovala. Vlčata mnohdy viděla věci mnohem větší, než ve skutečnosti byly - nedivila by se, kdyby tohle byl i jeho případ. Ale když žili poblíž, Javorová smečka isto musela míť s tú jeho nějakú zkušenosť, tolik přemýšlení! a nezmiňoval se Zesť, že tú smečku také zná? „Už nemáme na výběr, leda sa vrátíme do Javorové. Poďme, ať nezmrzneme,“ a popohnala obě dál.
Jenomže kdo by chtěl nechat konverzaci stát, že? „A ty máš se smečkama jakú zkušenost?“

>> Tětivový potok přes Bukový sráz

Přestože se stále ještě trochu mračila, po pyscích jí nad slovy Tundry přeletěl ledabylý úsměv. Vkládat do někoho svou důvěru a péči bylo po tom všem zvláštní, ale... Správné, až domácí. Chybělo jí to. „Kdo iný, když ne ty,“ zavrtěla hlavou, a s takovou pomalým krokem přišla blíž, aby se na svou společnici vůbec podívala. Měla alespoň všechny končetiny pohromadě? Neslyšela žádné nebezpečné křupnutí a když opomenula zvláštní rachot, co se rozlézal do okolí s každým druhým nádechem šedavé vlčice, chytala optimističtější pohled na svět. Když není ani jedna kripl, někam nás určitě vezmú. Takhle na zimu sa im to bude hodit, to nemůže popřít nikdo z nich! „Nechcu do smečky,“ předložila své kamarádce hned všechny karty, které dosud spolu s Osudem držela, „nemajú mňa moc rady. Ale s našim štěstím sotva přežijem zimu, natož pak jaro. Byly bychom pjokné mrtvoly, také dobře zachovalé - ale eště sa mi umírať nechce.“
Bylo těžké se snažit někoho přesvědčovat o něčem, čemu sama nevěřila - hlavně tehdy, když ten někdo byla ona sama. Ale nedalo se mezi tím najít nějaký kompromis? Hnědavá vlčice se nad otázkou Tundry pořádně zamyslela, ba také dočista utichla a lesem se místo jejího hlasu nesl padající sníh, a její posmrkování - odpověď se hledala těžko. „Javorovú smečku ne, to by bylo trapné,“ ale když nic iného - přežij trapnosť, a přežiješ zimu, cácoro! „možme sa zkusiť podívat po nějaké malučké. To bude skoro ako taká tulácká tlupa,“ a to jí osobně znělo mnohem přívětivěji. Kdyby se jim něco takového nepodařilo, mohla využít své známosti Nicose a zkusit se vetřít do smečky, kde pobýval on - jenomže jeho někdejší popis byl mlhavý tak, jako jeho smečka, a Mína si nebyla jistá, jestli by tam odtud trefila. Vůně vřesů by ji v tuhle chvíli vést nemohla. „Dokážeš chodiť, či?“ zeptala se ještě zkoumavě, než vůbec vyrazily... někam, kde budú pachy vlků?

>> Mahtae Jih

Listopád 5
Juniper

Vlčice si ve skrytu byly podobné v mnohém, až se taková věc nedala považovat za obyčejnou náhodu. Kampak by je konverzace zavála, kdyby si takové věci přiznaly nahlas, kdyby se byly zaměřily na všechno sdílené a společné? Kdoví - a kdo by to byl věděl, ten se na Gallireu sotva dostavil. Osud uměl být opravdu nepředvídatelný!
Skoro neznal?! Hnědavá vlčice na Juniper vykulila oči, div nahlas nevyjíkla z toho, o čem jí tu kamarádka začala znenadání povídat. Nebyla prudérní, a ani nevinná - ale neměli snad míť svatbu předtím, než sa do toho pustili, aby sa nestalo přesně tohle?! Sama pocházela z neúplné rodiny a nebyla dvakrát tak nadšená, když podobné chování viděla u svých vrstevníků - a že zrovna Juniper-! „Asi nerozumím,“ vzdechla nakonec Minehava, ztrácející se v jejím povídání, „jaký mezi sebú máte vztah? Nebo - jaký ste ho měli?“
Souhlasně jí pokývala - vždyť jí ještě před minutkou povídala o jaru budoucího roku, nikoliv letošní zimě. Však já bych ju na takú štreku ani nepustila! Možná, že ji podzimková vlčice přeslechla, jak se ještě stále válely v kupě šustícího listí, co pod jejich váhou křup, křup, křupalo.
Bylo k podivení, jak štědré se místní smečky zdály vůči tulákům; Minehava byla vděčná za každou z nich, ale nemohla si odpustit špetku podezíravosti. Co kdyby nás nenechaly odísť právě proto, že by potřebovaly pomoc a my sa im zavázaly tím, že s nimi přežijeme zimu? A Tundra - chtěla by Tundra vůbec? Bylo divné, zvykat si na to brát na zřetel někoho dalšího, zničehonic si odvyknout a pak si zase zvykat - onehdy jakoby ji Zdeňka svým talismanem uzamkla v tom nejzamotanějším kruhu. „Nejsme, uh, nejsme moc do smeček,“ rozpovídala se sama o své minulosti, „Holubí smečka - můj domov - ku mně byla dobrá, neříkám, ale nakonec sme si moc nepotykaly.“

Ačkoliv to přes stromoví nebylo tak výrazné, v průběhu lovu se na vlčice pomalu začal snášet sníh - a s ním přišlo také Minehavino zklamání z toho, jak jejich přípravy na zimu zatím šly. Nebo spíš nešly? Kdybysme ty vlčata nechaly, ať si samy najdú domov, když sa z něj tak neuváženě pustily, čertila se sama pro sebe, ale nikdy neměla to srdce své myšlenky dokončit - vlčata byla vlčata, a s tím se žel občas nedalo hnout. Sme hlúpe. S jemným zamračením pozorovala počínání Tundry a měla sto chutí udělat to samé - tahle situace byla tak frustrující, tak špatná, a její společnice ještě nato kašlala, jak kdyby její tělo odmítalo vlastní plíce. Hnědavá vlčice by se o ní možná bála trochu víc, nebýt v ráži vůči celičkému světu.
„Hej, a budeme riskovať, že sa příště udusíš a nikdy už nic neulovíš,“ zavrtěla šedavé nesmlouvavě hlavou a poklepala si u toho na čelo, aby podtrhla absurdnost jejího návrhu, „nebudu ťa házat do jámy smrti eště předtím, než umřeš, hlupaňo.“ Nezmiňoval se jim vlček z Javorové smečky, že se jim na celičkém území usídlila Morana?
Javorová smečka... Minehava si nahlas kýchla, až to zatřepalo s holými, teď bělavějícími větévky okolních stromů, a její zamračení se zdánlivě jen a jen prohlubovalo. Praly se v ní myšlenky, zásady, minulost - ale také upřímný chtíč Tundře pomoct, protože začínala mít obavy, že se sotva postaví na tlapy. „...Potřebujeme pomoc někoho dalšího. Někoho připravenějšího,“ navrhla, v tónu jasná výmluvnost a nesourodost s vyslovovaným, a přece: „Nějakú smečku, Tundro.“

Listopád 4
Juniper

Hra její otázkou brzičko ustala. Její galán udělal co?! „Bych mu nakopala gule,“ zamračila se na účet své kamarádky, které, zdálo se, taková věc vůbec nevadila - nebo to alespoň nedala najevo -, „jak mohl opustit tak bezvadnú cérku - ešče k tomu svoju galánku, aj se svýma děckama?!“ Co tohle bylo za nanicovatého, nafoukaného blbečka, co si hleděl jenom svého užitku? Možná, že Juniper nepomohlo, že se Minehava sama trochu rozpálila, ale nemohla si pomoct - a tak naprosto přirozeně sjela hlouběji do svého prazvláštního přízvuku. Do průvanu za přirození pověsiť, zrovna mu ho aj odkúsnúť-! Místnímu jazyku a jeho formě se učila obstojně, ale v těchto případech to holt jinak nešlo. „Snad sežere leklú rybu,“ zabručela si ještě pod vousky. Místní dospělí, uvažovala Minehava, musí byť až na výjimky banda vypatlaných vlčat, co sa za chytráky enem vydávajú. „No, a - plánujete na jaro jít a podívať sa po nich?“ Bylo jí Juniper líto, ale zároveň jejím pocitům moc nerozuměla - Anastázka víc nebyla, než byla, a o mateřství se mluvit už vůbec nedalo.
Jenomže nabídka a vidina sněhu ji zchladily tak rychle, jako se rozpálila. Vyhýbavě cukla očima ke stromoví vysoko nad nimi, až jí zabolelo za zátylkem - očividně zvažovala, co odpovědět. Až nakonec: „Nejsu na rozhodování sama,“ přiznala, a ačkoliv v tom neshledávala nic špatného, cítila se za to poněkud na vážkách, „s jednú tulačkú sme sa rozhodly zimu stráviť spolu. Eště sme sa po smečkách nedívaly.“ Ale to byla také lež, no ne? Přidání se do Javorové smečky zvážily, ale ani jedné to nebylo příjemné - vedle faktoru trapnosti z toho, že přišly a hned odešly, každá měla svůj osobnější důvod. Co kdyby mňa zas vyhodili? Co kdybych zase udělala nějakú pitomosť? „Navíc,“ dodala už žertovněji, „kdybych potkala tvojeho galána, nepřežil by mňa, to ti garantuju.“ Pro blaho Juniper cokoliv, o tom žádná! Vždyť byla jedna z jejích prvních kamarádek v místních končinách, a takového prvenství si musela vážit.

Povídat si spolu a jít dohromady na lov byly holt dvě odlišné věci - kde si spolu vlčice hovorově rozuměly, tam v lovení očividně tápaly a chytaly se každého stebélka naděje, co je mohly zachránit před utonutím v hladu. Marně. Minehava se snažila srny dohnat i poté, co Tundra spadla - nakonec jí svědomí ale nedalo, a rýmička také ne, a tak se hnědavá vlčice s naštvaně rozhoupaným ocasem loudavě vydala zpátky ke své společnici. To sme si teda pomohly. Eště nám bude hůř, a to už na zbytek příprav na zimu můžeme zrovna zapomenút. „Hrozné,“ zavrčela si pod čumák, co těžce oddychovala a přicházela k šedavé vlčici, „plivla bych na ně tým hlenem, ať pojdú na nemoc.“ Sobec zahnaný do kouta si těžko vážil přírody, když nedostal, co potřeboval. Tulácký život holt nebyl nejmírumilovnější!
Očima letmo prohlédla Tundru, jestli se ještě nepochroumala - to by na místě asi začala říkat mnohem sprostější slova! -, a nahlas si u toho kýchla. „To sas nedívala pod tlapy?“ ujelo jí nakonec. Nemyslela to seriózně (vždyť se o svou společnici kdesi v srdéčku ještě bála, protože pak by na tom byly opravdu špatně) ale popravdě byla tak v ráži, že to vyznělo ostře.

// Rýmička 5/5

Minehava se možná měla Tundře přiznat s tím, že nebyla dvakrát tak zdatný lovec a proto skončila u hranic, kde toho nemohla moc zkazit - nakonec ale usoudila, že s dostatečným sebevědomím se vlk i za běhu ledasčemu naučí. Nebyla její rodička nakonec tou nejlepší lovkyní, jakou smečka měla? Nebyla, ozval se jí v hlavě malý, prachem zanesený hlásek, Stazka byla tuctová vlčica, tak, ako každá druhá doma. Ale která v tom velkém, převelikém světě není?
Hnědavé vlčici se, ačkoliv možná občas v listí nadělala víc zvuků, než bylo příhodné, podařilo dobře schovat. Podzimková vlčice v podzime - co víc také chtět, že! Každičký jeden krůček vážila a promýšlela, ale ne tak moc, aby jí z toho jednou rozbolela hlava - bohužel, možná měla. Zatímco se Tundra se zvyšující se intenzitou přibližovala k srnám, jež, registrujíce pohyby v listí, takřka okamžitě začaly pádit napříč stromovím, Minehava se omylem namísto kořisti přibližovala k ní samé. Netrvalo dlouho, než si svou chybu uvědomila - „mordyjé!“, jenomže v lovu se i sekundy počítají, a zvěř začala pádit o sto šest. No to snad-! Minehava si ledva stihla popotáhnout a polykat všechen ten hnus, co se jí hromadil v hrdle.

// Rýmička 4/5

Listopád 3
Juniper

Se smíchem se snažila vyhnout listí, ale občas nějaké omylem jako chrobák zchroustla pod zoubky - takové nebezpečí k zábavě nicméně vždycky patřilo. Když je dobrá společnost, všechny nepříjemnosti se zdají jako absolutní maličkosti! „Proč si šla dneska vůbec na procházku?“ vyzvídala s neskrývaným zájmem, který skrýt snad ani neuměla. Bylo toho tolik, co o vlčici s podzimkovým kožíškem vlastně netušila - nepamatovala si, kde bydlí a kde ji mohla navštěvovat, nevěděla zhola nic o jejím partnerovi a na další kamarády se také nikdy nezeptala. Vždyť ani Tundry, samozřejmě, jenomže to bylo jiné - u šedavé myšky jí občas bylo stydno narušovat ticho, které se kolem nich s přibývajícími dny spolu kupilo. Neustále sa baviť také nejde, vždyť na tom nejsú postavené žádné přátelství. Ani ty nejpevnější! Bylo křehké, ale příjemné a krásné - takové, jaké kdysi zažívala se Zdeňkou, než...
Než.
Minehavě se po pyscích mihl náznak úsměvu, co zase hrábla do listí a bažila se ve zvuku, co vyvolávalo, „je škoda, že to šičko brzičko pohřbí první sněh. Cítím sa na něj tak nepřipravená, až to není možné,“ svěřila se Juniper s nijakým tónem, třebaže to bylo téma ve skrytu vážné. Taky by sa počasí mohlo zastaviť u podzimu, a pak přeskočit na jaro! Hnědavá byla tulačka, tolik bylo jasné z pachu - a i když si naštěstí našla společnici, nikde nebylo psané, že se jí i tak podaří přežít dost na to, aby měla sílu na jarní oblevu. „Místní krajina mňa nadchla tak, že jsem kdesi nechala hlavu!“

<< Úzká rokle přes Rozkvetlé louky

Mluvení jim ještě stále, bohužel, nic neulovilo - a hnědavá vlčice začínala být trochu netrpělivá. Možná bysme sa mohly vrátit, a ani sa u toho nezapotiť, jenomže nechutnal sebou ulovený kus mnohem líp, než už předžvýkaný žvanec? Hrdost, na tu se také musilo myslit - nechtělo se jí Javorové smečce vysvětlovat, že se zmýlily a rády by se na chvíli, klidně na celou zimu, usídlily na jejím území. Navíc, neznamenalo by to, že by se do ní musily přidat? Třeba by to tentokrát bylo jiné, napadlo ji náhle, třeba bys tentokrát neudělala stejnú chybu, ako minule. ...Takový Nicos by ji určitě neodmítl.
Cítí snad něco ona? „Tvoji nemoc,“ konstatovala se škádlivým úškrnem, ale zkusila se pořádně nadechnout. Její rýmička byla naštěstí omezující zejména v tom, že musela neustále popotahovat, než aby nic necítila - ale jednoduché to také nebylo. Minehava v jednu chvíli přeslechla to, co zaznamenala Tundra, a s čumákem zabořeným v listí potichounku vykročila vpřed: „Něco tam bude.“ Taková srna se jim v listí a stromoví lehko ztratí, ale snad - snad, takové bláhové zvolání! - se jim podaří ji najít dřív, než najde ona je.
Chodit mezi kaštany a listím ale bralo za své, a hnědavá vlčice měla co dělat, aby každou chvíli neklouzala a nenadávala u toho tak sprostě, až by se i nebesa, zvyklá na vše, začervenala.

// Rýmička 3/5

<< Přímořské pláně přes Ostružinovou louku

Hnědavou vlčici ihned na jazýčku zasvrběla odpověď, protože tam majú jeden druhého, ale rozhodla se o ní kterak nezmiňovat. Nebyla si tak úplně jistá, jestli Tundra někdy v nějaké smečce byla - určitě ale musela mít rodinu, někde, a právě proto Minehavě tohle téma přišlo příliš osobní na to, jak dlouze (vlastně krátce!) se znaly. Mně by též nebylo dobře, kdyby sa mňa někdo začal na takové věci zčistajasna vyptávat. A eště na prázdný žaludek! Prioritou pro ně musela být potrava. ...Nebo smečka? Ne, div si nevzdychla s úsekem, my si vystačíme - doteď jsme se ve světě neztratily, tak sa neztratíme ani teď.
„Všecky dobré místa si zabraly smečky, to je ten problém,“ vydedukovala Minehava, jen co se jí vlčice svěřila, „loviště si uzurpujú pro sebe, aby to neměli daleko.“ Úplná pravda to nebyla - alespoň podle toho, co jí naznačil Nicos se speciálními magiemi vázaným k území -, ale na takovou věc vlčice nepomyslila. Vykouřilo se jí to z hlavy.
V tom se však zasmála, div se u toho nezakuckala z toho, jaký pořádný kýchanec z toho chytla. „To je z nedočkavosti,“ přispěchala hned ke svorné odpovědi, „mám hlad jako medvědi před zimním spánkem. Měli sme tú smečku požádat o kus žvance na cestu,“ postěžovala si ještě. Ale měla vůbec Javorová smečka kořisti na odbyt dvěma drzým tulačkám, co si to jen tak nakráčely na její území? Přivedly sme im ztraceného synka, pomyslila si, to by nemohli ignorovat. Měly sme si nárokovať víc, než jen klidný odchod z území. „Snad na něco narazíme. Začaly jsme s přípravami pozdě - budeme míť náročnú zimu,“ konstatovala ještě s popotáhnutím, aby jí nudle z čumáku nesjely až k pyskům.

>> Kaštanový les přes Rozkvetlou louku
// Rýmička 2/5

<< Márylouka

Hnědavá (nebo šedavá? Kdykoliv se na druhou vlčice podívala, byla v rozpacích z toho, jakých barev vlastně je. Když byly pláně ještě zalité sluncem, Minehava si přišla sebevědomá v prohlášení, že je určitě hnědavá - jenomže jak se po nebi pustily nenažrané, šedavé ovečky, až jim sliny od huby kapaly, znejistěla) vlčice v průběhu jejich výšlapu očividně něco chytla - a Minehava jakbysmet. To by bylo, aby sme sa zřídili eště před lovem! ...Teď už by bylo krajně trapné se vracet do smečky, která jim nabídla přístřeší - ale narazit tak na nějakou další... A dopadnút tak, ako doma, že? Představa toho, že by se měla znovu někam přidat, znovu něco pokazit... „Prapodivný les,“ pokývla jí hlavou a už-už bezostyšně popotáhla, jak se jí pomalu pouštělo z čumáku, „podla mňa až moc značkovali, asi majú nějakú úchylku. Byla jsem hraničář, poznám to,“ ale její hlas naznačoval, že to myslela se vším humorem. Až jednou zase potká to vlče (snad ne brzo), může se ho optat, jak to tam u nich chodí.
Vodopády? Vtipné slovo! S jemně nakloněnou hlavou se podívala po reakci své společnice a sama se rozhlédla - našla nějakú zvěřinu? -, ale s jistým zklamáním shledala, že všude bylo pusto prázdno. Co jiného také od plání čekat.„Do hor nerada chodívám, tam je na mňa mrtvé ticho. Vyrůstala jsem v lese,“ zamávala ocáskem, berouc iniciatívu k tomu, aby se trochu otrkaly a poznaly. „Třeba najdem nějaký milučký, ať z nás v zimě nejsú rampúchy.“
Dřív, než stihla říct cokoliv jiného, si ale kýchla, až to šlo slyšet skoro na druhý konec plání. „Joj, pardon!“

>> Úzká roklina přes Ostružinovou louku
Rýmička 1/5