Příspěvky uživatele

Duben 1
Silja

Aby Aranelka umřela, to by musel umříť celý kraj! Nedovedla si představit, že by se bělavoučké kamarádce podařilo něco tak nepředstavitelného - ne po tolika letech, co už byla živá, vitální a očividně aktivní i tam, kde by to od postarších nečekala. „Je možné, že hej,“ zakývala proto Silji hlavou, a myslela to zcela upřímně. Nepotkala sama takové nešťastníky? Nepomohla jim, když potřebovali lovce nadpřirozena? „A tys už nějakého takého doma potkala, cérko?“ vyhrkla brzičko nato, uvědomujíce si, že její čuch na místní nakonec nemusel být až tak marný, „vieš, ako vypadajú?“
Jednú ju do něčeho dostanu, tak ju taky vytáhnu ven! Podzimkové vlčici z hrdla unikl takový povzdech, který by za horšího počasí možná přispěl k nějaké další pohromě na místním území. Tož to je dobře, že sme jí ho nemusely amputovať - to já neumím, a jej rodiče by ňa za to nepochybně hnali. Jedna zažehnána, jedna začata někde daleko od nich - takový musel být koloběh údolíček, skrz něž Minehava probrázdila. „Já si myslím, že ta kamarádka by mi nakonec ty zprávy nedávala pod takéto nebezpečné stromy,“ pokývala společničce souhlasně hlavou, sama maje plné kecky toho, co teď zažily. Až na to jednou budou vzpomínat, možná se tomu společně zasmějí - teď to však bylo vyčerpávající, nervy-drásající a vůbec všecičko negativní, co jeden na nějaké situaci mohl vidět. „Jojoj, dávaj bacha,“ drbla do ní ještě čumákem, usmívaje se, „možná by sis neměla lehať přímo pod ten smrček. Aby si neřekl, že chceš ešče!“ A aby jí byla vzorem, sama se svalila alespoň dobrých deset stop od stromu. To by bylo, aby tenhle cirkus musely opakovat! „Když si taká nádějná, třeba z tebe magičanka vyroste,“ zadumala ještě nahlas, aby svévolně navázala na jejich dosavadní konverzaci. Čím vícero času trávila s Tundrou, tím víc se o místním kraji dozvídala - ačkoliv jí představa vlků panujících magii stále přišla poněkud směšná, už se jí až tak nebránila. Možné je tu očividně všecičko, na co vlk pomyslí. Dělalo to z tohoto místa ráj, očistec, nebo samo peklo?

Když bylo doslaveno a hnědavá vlčice se konečně se všemi novými známými náležitě rozloučila, den se s místním územím pomalu loučil. Jojoj, suprová banda - ti ví, ako sa pořádně slaví! Skoro ako bych byla zpátky v Holubí smečce; Ale tam sa takhle usmívali a radovali sa enem na oslavy. Snad sú bobři takovíto stále - však im to také patří, když majú tak dobré pití, nu ni? Teď, když už z ní vyprchalo všechno to napětí a očekávání z konce závodu Minehava začala mít tušení, že ji bolesti po bocích budou pronásledovat ještě nějaký ten den - a ještě, aby ne! Ve voru to s ní v jednu chvíli házelo tak náruživě, až si div neudělala něco horšího.
Ale zpátky tam, kam patřím. Minehava se zcela automaticky vydala za svou společnicí, kteráž se na ni rozhodla počkat - měly nejvyšší čas se vydat zase o kus dál. „Dobrá práca, cérko,“ drcla přátelsky do šedavé vlčice, kterou našla kdesi opodál, „vedla sis suprově.“ Užila si s bobry svou vlastní zábavu, nebo se rozhodla svůj čas využít chytřeji, k odpočinku? Když nad tím vlčice teď tak dumala, sama si měla dát prostor pro oddechnutí - držet s těmito zvířaty krok totižto nebylo úplně nejlehčí, třebaže samu sebe považovala za tvrdý oříšek. „Tož co, chce sa ti ísť ešče dneska? Abych ti řekla pravdu, vůbec nevím, kde sme sa to vlastně vylodili.“ Kudy-kam? Vřesovisko by mělo byť tamtím směrom, ale kebulu mám ešče celú domotanú.

// Děkuju moc za suprovou akci! Velmi jsem si to užila a normálně jsem se s tvými posty aj dobře vžila do dění, že se ty posty psaly samy :] Budu ráda, když v těchle osudovkách budeš pokračovat - někdy se na další ráda zase ukážu!

Pro Minehavu si prosím pět oblázků a hvězdičky do lovu <3

Bohužel, ať už se jejich dvojka tiskla k potápějícímu se voru jakkoliv, rychlost jim to nepřidalo. Minehava byla bohužel příliš vyčerpaná na to, aby alespoň kopala nohama, a Hoblinka kvůli její rozplácnuté póze zase neměla místo. Obě se tak nakonec (trochu rezignovaně, trochu závistivě) uchýlily k tomu, že se přidaly k fandícímu publiku: „Tož šlapaj trochu, Tundro!“ vyhrkla v jednu chvíli, „nenech ho ti to vziť!“
Hoblinka sotva stihla hnědavé vlčici pomoct z voru, než se za poměrně nešťastného, posledního zakňourání jal vyvěsit bělavou vlaječku, a jednoduše dvojičce zmizel kdesi ke dnu. Obě dvě se na sebe ještě stihly nevěřícně podívat - tož to sme měli aké štěstí, že sa nám nerozpadl eště za jízdy? Mordyjé, to by bylo, aby nás ve vodě ešče trefil některý z našich súpeřů! - a zamávat mu na rozloučenou, než v nich začal bublat smích. „Tož to bylo!“ Byla to pořádná jízda, ale až taková, aby se něco takhle žalostně složilo? To ne. Ačkoliv si vytrpěla své - byla mokrá, rozbolavělá po bocích a žaludek měla zvláštně rozvlněný, protože se nakonec ještě stihla nalokat vody -, oslavná nálada ji zvládla zpružit tak, že nebyla úplná mátoha. Tož příští rok zas. Tentokrát nám to s Hoblinků možná aj vyjde, kdyby se mnú ešče chcela!
Minehava se nakonec očima stihla zastavit na Tundře, které věnovala uctivé pokývnutí a pořádně rozzářený úsměv, šampijonka, než ji už-už začal tahat postarší bobr, kterémuž slíbila pozorného posluchače. Hnědavá vlčice tak s bobry ještě jakousi chvíli pobyla a Tundra tak možná také, neboť spolu mířily právě k vřesovišti. Však to bude enem chvilučka! Jedna, dva loky šiškovice, a idu dom! Kdoví, jestli se držela dál, nebo se spolu se svou kamarádkou vrhla do víru oslav?

<< Mahtaë (jih)

No není to príma? Hnědavé vlčici se po pyscích objevil upřímný, zářivý úsměv a netrvalo pranic dlouho, než se ke své juchající společnici připojila - nebude přece kazit zábavu, když to zábava, dle projevů Hoblinky, očividně být měla! Ta si to umí užiť, cérečka! Ačkoliv ztrácely na svých soupeřích, byla to pořádná jízda a Minehavě na chvíli nabylo líto, že to všechno jednou skončí - že se bude muset vrátit na zem a vyrovnávat se s pořádně zamotanou hlavou (a především žaludkem), která k ní jistě nebude nejmilejší.
Když se však dostavily první z kostrbatých nárazů, skoků a cavyků voru (nezačal sa nějak zmenšovať?!), Minehava upřímně zatoužila po pevné půdě pod tlapkami. Kdykoliv to s ní nemilosrdně mrsklo na jednu stranu, sotva stačila zahalekat a už-už halekala znovu, protože to s ní hodilo zase na tu druhou. Měla odřená a pořádně potlučená ramena a boky, a to sebou neslo další úpění, protože tomu tvrdé pěsti vody nepomáhaly; Při blížícím se konci ani nadávat nemohla, protože se musela zakousnout do posledních jaks-taks pevných kusů dřeva, co jim zbývaly. Mordyjé!!
Jak už to tak ale bývá, když se nevede, nevede se pořádně. Vlčice tak nakonec musela opustit i její žalostné kousání do voru, jelikož pod tlamou cítila rozpadající se kusy - a mít další třísky by už nepřežila! Já si asi budu museť zajít za nějakým léčitelem, ojej! To s Tundrú asi tak brzo do vřesovišťa na obhlédnutí smečky nezajdem! Ještě, že byl na Hoblinku spoleh - když takhle jednou skončila v pěně a nalokala se u toho, Hoblinčina pohotová reakce jí zachránila před nejhorším.
V Minehavě to i tak ponechalo hluboký dojem - nebyla úplně pošroumaná, ale mohla být, a to ji děsilo -, a srdéčko jí tak bilo jako zblázněné ještě dlouho nato.
Jejich skupinka juchajících cérek se nakonec kvůli vlčině nevolnosti odhodlala k prachobyčejnému zmenšení. Ešče, abych sa poblinkala, jojoj. Hoblinka ještě stihla svou společnici poplácat po zamotané hlavě, jež se jí očividně chtěla rozskočit, než se spolu s vlčicí skrčily tak, aby vytvořily vůči vzduchu co nejmenší odpor a aby tak (snad!) docílily zrychlení. Natiskly se na sebe, ruka na tlapce, a rozplácly se po (zbývajícím) dně voru, co je pod změnou rozložení vah snad nepotopí na dně. Tož taká príma to asi zase nebyla, juj.

_______________________

Dovednost: Rychlost
Hod kostkou: 4

Tak vydatnou svačinu jaktěživ neměla! Hnědavá vlčice se ještě chvíli po zdolání překážky snažila z úst dostat kousky dřívek, které se zalekly jejích ostrých zubisek a ihned se s nimi pustily do boje. Protože ji pořádně bolely tváře (nemluvě o jejich vnitřku!), Minehava využila příležitost fičícího větru a trochu si ústa zchladila jejich pootevřením, slyšíce, jak vítr způsobený jejich rychlým tempem trochu huláká a nadává, že se mu takhle záškodnicky postavila do cesty. S tímhle mi bude museť snad aj Tundra pomocť, dumala, nebo sa pořádně napiju, až k temu budu měť příležitosť. Trocha dřeva žaludku isto prospěje!
Bolest všechno zpomalila, a tak jí cesta k další překážce přišla kupodivu nekonečná. Kam se podívala, tam viděla skandující bobří rodinky i jednotlivce, co se do jejich závodu očividně ponořili mnohem víc, než dosud ona sama. Ale jak to publiku vynahradit? Minehavě stačil jediný pohled k bobřici, aby se už-už s její pomocí naklonila tak, aby jejich vor (naštěstí a překvapivě ještě držící) dostal do vhodné, levotočivé pozice - ba jednu tlapku ostražitě stáhla do vody, aby tento sklon byl co nejvýraznější. Tož, když už som sa zakúsla do dřeva, tohle ňa isto nezabije - a pokud ano, snad aj ten funus dostanu po bobřím, ako sa sluší. Protože se voda v tomhle úseku zjevně zrychlovala a neměla čas čekat na opozdilce, téměř ihned dvojičku vrhla do víru dění a vlčice se tak nestihla ani podivit nad tím, čím to je, že je tenhle úsek tak rychlý. Popravdě, ani na to neměla čas. Jakmile je s Hoblinkou nabral proud, už-už bylo jasné, že jejich krok nebyl tak šťastný, jak doufaly - možná, že sa tu fakt utopím!

>> Delta

<< Mahtaë (sever)

Minehava musela v prvních chvílích jejich drastického zákroku zatnout zuby, aby se nezačala svéhlavě oklepávat a nerozkodrncala jejich loďku tak, že by s bobřicí ztratily svůj náskok - očividně se jim totiž zadařilo až tak, že tomu prvé ani jedna nechtěla uvěřit. Mordyjé, to aby sa na to podíval samotný osud - tohle nemože byť enem tak, ze štěstí! Pravdaže! Toho v životě hnědavá vlčice žel příliš nepobrala a ačkoliv nechtěla být vůči své bobří společnici kterak předpojatá, nemyslila si, že ho sama měla na rozdávání. Byla to zkrátka jedna z věcí, s níž se jeden musil narodit - nebo o kterou někoho oloupit, když na to přišlo. Za toto sa pak musíme ísť s Hoblinkú podívať po nějaké šantě kočičí, trklo ji mimoděk, pokud sa Tundra nebude štítiť zábavy a chvilu se mnú a bobry ešče pobude. Sic neměla se svou kolegyňkou mnoho prostoru na konverzaci, z toho, co si stihly vyměnit, se cítila dost dobře na to, aby toužila po bobří společnosti i po závodu.
Dlouho jí to ale očividně nevydrželo.
Aniž se stačila nadechnout, už-už jí zpod čumáku vytrýskl proud tichounkých nadávek, které se spolu s vodou řítily kupředu ke kládám, které ze svého lóže napříč zdivočelou řekou vyhlížely takřka smrtelně. Jeden sa ani nestihne nadechnúť! Možná, že kdyby nenadávala, měla by na to dýchání mnohem víc času - ale také na přemýšlení. Hoblince stačil jeden jediný pohled na její nerozhodnou tvář, a už-už ji popadla za přední tlapu, aby ji nakonec nenapadlo kapitulovat a katapultovat se do vody. Minehavě tak zbylo jediné - podřídit se kolegyňce a vrhnout se, hezky po bobřím, na tucet klád, které jim terasily cestu. Tož, alespoň to mám autentické, to sa zasa nedá řícť ináč! Třísky Hoblince létaly od úst, až si vlčice musela na tu spršku dát pozor - ji samotnou totiž leda štípalo v zubech a ledaskde se jí v měkké tkáni chytla větší odlomenina, kterou pak horko-těžko musela plivat. Vícero práce tak odvedla chuděra Hoblinka, jež byla na druhou stranu ve svém elementu.

Minehavě by byly oči zůstaly na všem tom cavyku zvenčí, kdyby na ni Hoblinka cosi nehoukla a nevrátila ji zase zpátky do loďky. Eště, že tu cérečku mám - už bych byla myšlenkama na úplně iné lodi, a dopadlo by to pro nás obě zle! Protože se její plán dvakrát tak nevydařil, kolegyně se během své zběsilé jízdy bryskně rozhodly vyměnit si vedení - tož, ale kdyby ňa něco napadlo, určitě to uvítá-! Ale nenalhávala si to?
Dvojička se brzičko musila potýkat s jinou lapálií. Jakmile se prošmýkly a jakž-takž překousaly přes poměrně šílenou skluzavku - se značně nepříjemnými ztrátami na trpělivosti, nutno podotknout! -, už-už obě zaslechly kdesi v dálavách před nimi jakési houknutí. Akú hatlatilku ogar zajel? Nepřeslechla se? Sesuv?! Tož to nemajú až tak zabezpečené. Kde kolezi bobři udělali chybu? V jejich postavení na tom ale asi nezáleželo. Ať to bylo z jakýchkoliv důvodů, že se tu bobrům kolem řeky jen tak sesouvala půda (hnědavá vlčice si naštěstí dosud nepovšimla, že to není jen tak - kdyby tomu tak bylo, jistě by se polekala, jestli nakonec nebyla příliš naivní a bobrům někde nevisí vypreparovaná hlava jelena) Minehava se snažila jednat co nejrychleji.
Byly to víc instinkty, než rozhodnutí Hoblinky - vlčice takřka přirozeně čapla bobřici, která se připravovala je provést rychlostí blesku skrz padající bordel, a už-už ji schovala pod sebe. Já sa snáď začnu modliť, aby ňa to nerozdrásalo záda!

>> Mahtäe (jih)

Březen 3
Silja

Bylo příjemné probírat takové miloučké téma, ve kterém nebyla úplně marná, jako ostatně v každé druhé věci tady, ale ani úplně chytrá. Jakápak zábava by pak vězela v tom, kdyby všechno věděla, všude byla, všechny znala? Také věci náležejú enem těm, kteří je potřebujú. Třeba taká beta Borůvkové smečky! „Aranelka má isto mágiu, která jí v její nesmrtelnosti pomáhá. Budeme ju tu měť eště dlho - vlastně sa jej možeš zeptať, až ju uvidíš,“ navrhla s úsměvem, načež se znovu a znovu záludnicky uškrnula, automaticky berouce Silju za svou kumpánku v něčem pořádně mysteriózním, „ale ne všecky magické bytosti prozrazujú svoje tajemství.“ S takovú z ní ešče bude lovec nadpřirozena! Bělavá kamarádka jí i za ten krátký čas přirostla k srdéčku - ostatně jako každý druhý vlk, na nějž v místním kraji narazila -, a tak si nerada představovala její skon. ...Pokud Aranel samozřejmě nebyla médium podobné Milošovi, nechtějíce konečně onejít na onen svět tak, aby se ve světě mohlo zrodit zase něco nové a neodkladné. No, to snáď ne! Kolečka osudu spolupracovala - pokud jedno nadbývalo, ba pokud bylo prastaré tak, že neplnilo svou funkci, zbytek stroje těžko mohl vykonávat svou funkci. A nemíť osuď... Nebylo by téměř nic.
Třeba jako jejich dosavadní polízanice. Minehavě se div nerozpůlilo srdéčko, co slyšela tu chuděru posmrkávat a žalostnit tak, jak by na jejím místě konal každý - tohle sa musí hnedka napraviť! „Počkaj, to půde,“ zahuhlala přes zbytky dotěrného jehličí, snažíc se alespoň na moment zahlédnout ono nešťastné smítko, „ten smrček určitě vidí, že nechceš, a bude to respektovať.“ S takovou nešťastnou Silju jemně poplácala po rameni a už-už se nadechovala, že jí do oka foukne - v tom si všimla, že se snahy dospívající nakonec ukázaly jako platné. Mordyjé! „Aha, aha!“ zvolala radostně, šmátraje tlapkou co nejopatrněji tak, aby vymrkané, oslizlé jehličí své společnici smetla zpod tváře, „Siljo, ty si normálně zaklínač smrkú!“ Tak, a teď by jim oběma přimejlepším naordinovala pořádné otřepání se a chvíli klidu, mise-nemise.

Minehava byla po celou dobu přesvědčená o tom, že tohle bude pořádná zábava - a když jeden nemá jiné očekávání, je pro něj jednoduché na všechno nahlížet tak trochu z hůry. Živoť je krátký, tak je třeba si ho užíť a sdílet radosť z něj s inýma, třebaže to sú zrovna bobři. Ačkoliv se jí posměšně nakrčil čumák při zmínkách magie - což samo o sobě muselo působit trochu absurdně, protože tu právě teď a tady mluvila s bobry, ba se s nimi dokonce pustila do soutěže -, na všechny pravidla svorně pokývala hlavou. Majú to dobře vymyšlené. Však to také pořádajú už akýsi rok - to je jasné, že im to všeckým půjde! Hnědavá vlčice měla co dělat, aby zastavila svůj houpající se ocas, který jim možná mohl rušit těžiště. Alespoň tolika usuzovala - Hoblinka ji kvůli němu totiž pořádně plácla po předních tlapkách, jako když se hubuje vlčatům!
„Tohle bude supr-špica,“ zažertovala Minehava před jejich slavnostním vyplutím, „a kdyby sa nedařilo, povolání vodníka isto vynášá viac, než dosť!“ A pak už to šlo všechno jedním rázem. Vítr jí svištěl kolem uší, krajinka ubíhala v jednom zmatečném, barevném fleku a kdyby jí tu-a-tam Hoblinka neplácla po předních tlapkách, Minehava by zřejmě úplně odlétla. Nebo odplavala? Netušila, že by v takové rozdivočelé vodě mohla vedle nebezpečí ležet také pořádná zábava, ale vlk se nakonec musil učit celý život - jinak by zakrněl a seschl jako švestka až tak, že by se z něj ani slivovice nedala vypálit. Samozřejmě, že jí chvíli trvalo si přivyknout na nezvyklou půdu pod tlapkami a párkrát z toho musila spolykat křik, květnatou nadávku, nebo žaludeční šťávy - ale propánajána, stálo to za to.
Užívat si jízdu ale nebylo věčné, bohužel. Ale tož-! A také dobré tempo to bylo! Návez, který se všude nahromadil, Minehavě nicméně nezčeřil tvář - po pyscích jí cukl úsměv:„Tož to sa na to podívajme, cérečko.“ Protože to byla otázka hrstky věru tenkých chvil, neptala se na souhlas. Záludně se naklonila blíž k Hoblince, která, zdálo se, její pohnutku naštěstí pochopila naprosto přesně - následující vlčici, bobřice se přikrčila a jen co to bylo možné, obě dvě přenesly své váhy tak, aby mezi nebezpečným kleštím, listím, bahnem a párečkem šokem vyoraných žížal prokličkovaly. Bobřice a ani vlčice se však nedomluvily na tom, kudy kam se vlastně prvé nakloní a jak to všechno zorganizují - snad i proto vedla jejich snaha k tomu, že se u toho trošku potloukly.

Než se Minehava nadála, stála před něčím tak absurdním, že na svou kamarádku nemohla hledět jinak, než s posměchem - tož tu bych nečekala, že sa propadne do takých nesmyslných myšlenek. Ale lhala by jí Tundra? Proč by to dělala? Hnědavá vlčice ještě chvíli vyčkala na jakýkoliv náznak toho, že si z ní vlčice střílí - a až když žádný nepřišel, zjistila, že v sobě nemohla najít jeden jediný argument, proč to přece nemohla být pravda. ...No, vysvětluje to viacero, než dosť, pomyslila si, není divu, že sú místní tací nezodpovědní rodiče. Až na Aranel!
Hnědavá vlčice se ani nestihla své kamarádce omluvit za své předchozí výrazy - přiřítili se k ní (vlastně k nim, co se nepříliš nadšeně podívala po šedavém - snad nás nepronásledoval?!, a s nepatrným úsměvem po hnědavém dospívajícím) totiž bobři, a kecali jeden přes druhého. „Já bych si tú historku potom aj vyslechla, dědo,“ nechala se slyšet, „jelena si na hentom představiť nedokážu!“ Pravdu říct, Minehava se ocitla ve svém elementu, a, držeje se po boku Tundry, s veselím odvedla komunikaci za ně obě: Zvesela přikyvovala kde-komu, kdo na ni promluvil, ba snad také hrstce z nich pochválila místní hráze, třebaže je v životě neviděla. Nikdy by ji nenapadlo, že se ocitne zrovna v takové společnosti - protože však ctila pravidlo buď připraven!, převelikou hlavu si z toho všeho nedělala. Ba naopak: Když už se před ní taková netradiční zábava objevila, jala se k ní postavit jako ku skvělé příležitosti, kterou už nikdy nemusí zažít. Načasovať si to tak, abych sa tu ocitla aj další sezóny - no, to bych sa musila hrozitánsky snažiť! Kdoví, jestli by jí to její projekt s Tundrou vůbec dovolil, no ne?
„Budeme ten nejlepší tým, to sa vsaď. Osud to tak chce,“ zazubila se hned na Hoblinku, co se různě seřadili. Jen jednou bobřici nevěnovala svou pozornost - tehdy, když se snažila očima zeptat Tundry, jestli je chuděra v pohodě -, ale jinak oddaně následovala její stavitelský um. Tady patřilo pořádně dlouhé polínko, a tam zase klacek (proč zrovna tam?) - Minehava se bez velkých okolků nechala vést a jen jednou bobřici oponovala v tom, kam jednu z klád posunout. Jejich konverzace byla nenucená, držící se především v nadcházejícím závodu. Nebyla to úplně šťastná věc, tohle stavění, ale protože její kolegyně vypadala spokojeně, vlčice to zhodnotila jako docela úspěšnou prácičku - třebaže pár vyčnívajících klacků vyhodila, nebo zarovnala, když se Hoblinka zrovna nedívala. „Nemáme šancu prohráť,“ ujistila nakonec obě, usměvavá od ucha k uchu, „tenhle vor sa ponese sám.“

<< Bukový sráz přes Mahtae (jih)

Kde její společnice nacházela spokojenost v praktičnosti, tam Minehava fantasírovala a stavěla tak uznání-vhodné, vysokánské vzdušné zámky, až se jednomu jistě zamotala hlava. „Hej, lovec nadpřirozena. Moj kraj byl přímo posednutý všemožnými potvorami z pohádek a iných vyprávění,“ rozpovídala se, aby tak alespoň trochu uklidnila bijící srdéčko a aby zaplnila ticho, které se mezi ně začalo vkrádat. Ale o čem všeckém jí popovídať? „Vieš, myslím si, že tento není až tak iný. Prý tu sídlí Morana a Živa,“ a automaticky, bohužel, předpokládala Tundřinu znalost, „ale hlúpější mi přijde, když mi vlci říkajú, že také ovládajú akési čáry,“ a už-už přestala potlačovat svůj smích. Na každý moribundus byl nejlepší, a Minehava to na sobě brzičko pocítila - třesavka a rozvibrovaný hlas byli ti-tam, jen co ji začala pobolívat bránice! Kolikaterý vlk už mi taký výmysl řekl? Snad třetí, když započítám Aranelku? „Věřila bys temu? Místní si myslija, že umí ovládať něco také, ako mágiu!“ Něco, co bylo od přírody jenom přírodní, náležeje nadpřirozeným bytostem - nikoliv vlkům!
Krůček za krokem mezi nimi rosta radost z toho, že již brzy uvidí vřesoviště a začnou pořádně přemýšlet nad svou smečkou - pomaličku tu však rostlo také cosi nové, méně slušivé, co se ozývalo víc a víc, jak se přibližovaly k vodě: Ako ju přebrodiť? Pokud láska uměla přenášet hory, možná, že radost uměla suchou tlapkou překročit rozbouřenou řeku - ale nejspíš ne. „Myško, možná, že tu žádný přechoď nebude,“ upozornila na okaté, načež si všimla... Huuh?
Přes všechnu tu vodu necítila šedavého vrčouna, s nímž onehdá musily trávit čas ve Ztracené smečce - mnohem zajímavější jí přišly zvířata válejíce se u nebezpečné vody, co ji udeřily do očí. Stěhujú sa, či? Tož s takovým prúdem sa im ani nedivím, chudákom! „Myslíš si, že potřebujú pomoc?“ pohlédla k Tundře, zvyklá na takové nadpřirozené jevy, „možná by sa im hodila tlapka navíc.“ Než se však nahrnula do akce, svorně počkala na vyjádření své kamarádky - teď totižto tvořily tým, a ten se nenechával na holičkách!

<< Tětivový potok přes Rozdrásané údolí

Hnědavá vlčice se na moment zatvářila velmi, velmi nejistě nad tím, co jí Tundra nabízela - snad si vzpomněla na nějakou příhodu, která se v jejich rodině už jakýsi čas předávala? -, a neurčitě pokrčila rameny. Ta Pomněnka té Zorji? Dobrá, možná, že tímhle jí osud chtěl naznačit, aby se držela na své cestě za najitím tetky! „Mohlo by to byť pěkné,“ pokývala po krátké odmlce své společnici hlavou, aby se z Minehaviných kdejakých výrazů necítila dotčeně - vícero slov v sobě však nenašla.
Ale juj, jak jí uměla Tundra zvednout náladu! Ocásek se jí zakmital a na tvářích vykvetl takový úsměv, co by mohl předčít kdejaké kvítí - jak milá byla její chvála! „Byla to spíš taká kratochvíla, hej,“ odvětila s nepatrným úsměvem, dvakrát tak neváhaje v tom se rozpovídat: „Vieš, když som ešče bola doma, ve svojej smečce, zastávala som tam na hranicách rolu lovca nadpřirozena,“ a, dávaje Myšce chvíli na zpracování takových zvláštních informací - sama by jim nevěřila, kdyby se tím neživila! -, umlkla. Až pak znovu začala: „Nevěřím, že sa kvítka možu postarať o to odvésť nebezpečí, ale je to hezká domněnka - a něktoré bylo fakt fešné nosiť,“ ale aby tím uzavřela tuhle celou myšlenku: „Nepochybujem, že by sa to ve smečce mohlo uchytiť. Navíc by nás tak mohli poznať ostatní, ale v případě nebezpečenstva kvítko lehko strhneš a schováš,“ ale jim určitě žádné hrozit nebude, no ne? Ako to ale možeš věděť? Navíc, nebylo by to tak trochu podezřelé a samo o sobě vybízející k nějakému dobrodružnému zkoumání?
Jejich konverzování však bylo prudce přeťato hlasitým hýknutím právě hnědavé vlčice, která se zničehonic narovnala jako proutek. Juj! Jaké to neštěstí, že zrovna ona potkala tu hrozitánskou hubu, co se šíleně široce otevírala a už-už si ji jazykem chtěla posunout až do krku, odkud by nebylo úniku - vlčice v hrůze zůstala stát jen ždibeček od svého jistého pádu. Horečnatě polkla. Zrovna, když sa s Myšků tak dobře bavíme, sa dostaneme do takové patálie! „Já- já- já-“ snažila se ze sebe vydrmolit, co se tlapkami zapřela do ohavně lepkavého, ale také ledového bahna, „-já sa hrozně bojím výšek!“ Proč musely na tenhle sráz narazit?!
Minehavě srdéčko div nevyskočilo z těla, aby se samo stihlo zachránit před tou nečekanou klouzavkou. S nervózou v každičkém rysu vycouvala, aby se nějakým nedopatřením opravdu po hlavě nedostala až na samé dno srázu - pokud vůbec nějaké měl! -, hledíce po své společnici: „Musíme nájsť inú cestu k řece. Tady by sa z nás po smrti staly nešťastné rusalky.“ Sama nastražila uši: „Slyšíš ju?“ ale nakonec se řídila podle Tundry, která jistě našla vhodnější cestu.
Možná, že by byla naštvaná na to hrubé přerušení jejich dost dobré konverzace - jenomže tlapky se jí třásly, hlas se jí také viklal, a kdyby se teď vrátily ke květinám, asi by po Tundře štěkla něco věru nepěkného.

>> Mahtae (sever) přes Mahtae (jih)

Březen 2
Silja <3

Ještě v životě jaktěživ neměla tak šikovnou učednici - navrch tak ochotnou a naslouchající každé radě, kterou jí poskytla! Ta to v životě dotáhne tak daleko, až ho vůbec celý na tříkráté aj obejde, a ešče s úsměvem! Kdyby taková byla všechna místní vlčata, nepochybovala o tom, že by s Tundrou na tolik z nich nenarazily - a nemusely se s nimi trmácet k nim domů, aby se jim nic nestalo. „!! No isto, úplná tulačka!“ výskla ve vlastní radosti, co s laškovným úškrnem zaznamenala její chytré pojmenování, „ty úplně válíš, cérko!“ Možu si ju nechať? Však já ju Borůvce zase jednú vrátím, přísahám! ...Nikdy v životě ji nenapadlo, že by ji taková krádež, byť ze vtipu, napadla - místní kraj na ni měl věru zajímavý vliv.
Pozorně si vyslechla, co všechno jí Silja byla schopna říci, a pomaloučkými kroky kupředu si už-už začala spojovat a představovat, kdo k Aranelce vlastně patřil, třebaže mlhavě. „Děcek ako blešek,“ ale ty, doufala, bělavá vlčice ve skutečnosti neměla. ...Minehava se nepřítomně poškrábala za ouškem, jen co ty mršky zmínila, a už-už po vlčici tajuplně mrkla: „Pověděla mi, že je na světě také pěkně dlho, tak to musí měť lásky na rozdávání. Taká nesmrtelná teta,“ zažertovala ještě. Samozřejmě, že si Aranel nanejvýš vážila - vždyť jinak by jí na jaro nemínila pomoci s hledáním Arawaka -, ale její věk k takovým vtipům prostě ponoukal. Co uši neslyší, to srdéčko nebolí, přeca!, uklidnila sebe samu, než v ní hrklo: ...No isto, ale co když ju tak osloví Silja? ...Juj?
Smůla se ráda lepila na paty a málokdy byla s to se z nich uvolnit. Snad by jí ještě byla odpověděla, kdyby se nedostaly do té nešťastné příhody s jehličím - takhle po ní stihla hodit leda pořádně zmatený výraz. Jak jako "taky"? To majú ve smečce takové mlhy běžně?! Minehava měla jediné štěstí, když se při zelenkavém sněhu zrovinka nenadechovala - takhle totižto jen prskala a kašlala, a možná tím omylem dostala nějakou tu slinu také na Silju, neboť se i ve svém neštěstí pokusila podívat, co chuděra cérečka.
„Fe FOKU?“ zpanikařila, co se z jazyku tlapkou pokusila dostat alespoň krapet jehličí. Přesto ale našla vhodnou skulinku na svůj žert: „Takhle mof si zasa kukaf nemusela,“ a už-už vyprostila svůj jazyk, aby se mohla podívat na nešťastnici Silju. Ja su exorcista, ne medik, jezuskotky! „Určitě to- určitě to pojde vymrkať, Siljo, žádný stres!“ řekla ve stresu, „a pokud ne, tak ti do teho zkusim fúknuť, jo?“ Byl to dostatečně dobrý nápad?

<< Kamenné políčko

Jak se uměla její kamarádka tvářit jednou nepotěšeně, jednou zase potěšeně, to Minehava stále vnímala jako jistou záhadu, kterou nešlo rozlousknout. Ale směje sa - nebo sa o to alespoň snaží -, to sa zasa řícť nedá, že ne. To pak isto nemože byť také hrozné, ako sa na prvý pohlad zdá! Kdyby se svou společnicí nestrávila už tolikého času (a navrch ještě v takových podmínkách, kdy se každou druhou chvíli otáčely přes rameno), jistě by ji už dávno chytla chuť se tomu pořádně podívat na zoubek a zjistit, jestli Tundra náhodou není posednutá nějakým zlým duchem. Ale takých mocných duchů, kteří majú toliké chutě sa motať mezi smrtelníky... Tož, našli by sa, ale...
Takového přemýšlení, až obě vlčice spadly do jakésiho zajímavého ticha, v němž Minehava necítila potřebu mluvit, ale ani se nebála, že tím pokazí přátelskou atmosféru, která mezi nimi panovala. Bylo to tak také ve smečkách? Nenucená společnost, která byla do každé situace? Něco by se o tom měla naučit, když už jednu plánovala mít - a proto se s úsměvem povytočila po Myšce. Ve dvou se to táhne lépe! Eště mi zubisky nezačala vyhrožovať, že to je zlá přezdívka. To by sa mělo oslaviť! „K těm tvým by to išlo,“ zadumala nahlas, co se podívala na svou kamarádku, „moja... Nu, vlčica, kterú som znávala, je měla také takové červenkavé, a fialová jí vždycky slušela,“ svěřila se, aniž věděla, jak pokračovat. Bylo očividné, že samu sebe dostala do poměrně patové situace - měla Tundře říct o svém nešťastném rodinném rozpoložení? Ponouklo by to vlčici třeba k tomu, aby se jí sama trochu otevřela? „Myslím si, že se zlatýma očima som sa do rodiny narodila enem ja,“ setrvala nakonec v onom chlupatém tématu, ačkoliv trochu jinak, než prvé mínila, „ja a moja teta. Zbytek měl většinú zelené oči, nebo hnědé - ty už by sa k vřesom hodily viac.“ Mělo ještě cenu hledat její hnědookou tetu, za kterou původně vyrazila? Tetu Zorju?

>> Bukový sráz přes Rozdrásané údolí