Gallirea - Příspěvky uživatele

Koukala jsem na něj, nechala se olíznout a mlčky se mírně pousmála. Teď jsem vůbec nevěděla, jestli to chci zkusit znovu nebo ne, cítila jsem se z části nesvá, z části zase jaksi jiná a z té poslední části nejistá, že jsem udělala něco za máminými zády, i když už jsem přece jen nebyla malé vlče, tak jsem se jí nemusela na vše ptát. Měla jsem však vždycky lepší pocit, když jsem se jí zeptala a vše s ní probrala. “Dobře,“ pípla jsem do jeho kožichu. Jeho oslovení „jehličko“ mi zůstane v hlavě navždycky. Je to milé oslovení, já od nikoho žádnou přezdívku nedostala, až od Adirama. “Jak mi říkáš jehličko, no, líbí se mi to. Je to pěkný,“ uculila jsem se.
Zpozorněla jsem, protože to jeho „musím se ti k něčemu přiznat“, znělo docela strašidelně. Natočila jsem ouška dopředu a nespouštěla jsem z něj zrak. Trochu se mi zatajil na moment dech, že mi řekne něco hroznýho, třeba jakože se už nikdy neuvidíme nebo že nechce k nám do lesa a nebo že já nemůžu k nim! “Hm?“ tázavě jsem pozvedla obočí a nechala ho mluvit, ale čím delší jeho řeč byla, tím méně mě těšila. “Aha,“ pohled jsem zklamaně odvrátila někam bokem. Já o něm chtěla mluvit, chtěla jsem se pochlubit mámě a ostatním ze smečky, že jsem konečně už vážně velká holka. Ale mělo by to být moje tajemství, nakrčila jsem smutně bradičku a tichounce krátce kníkla. “A koho hledáš?“ otočila jsem na něj hlavu zpět. Byla to vlčice, koho hledal? Nějaká jiná, než jsem já? Měl víc kamarádek, než jenom mě? Bylo mi to líto, myslela jsem, že mi ukáže, kde žije a že spolu procestujeme nějakou část Gallirei. Chtěla jsem, aby mi ukázal okolní smečky a aby se přestěhoval k nám. Líbil se mi! “Takže nechceš bydlet v Sarumenu, že?“ tiše jsem si povzdechla. Měla jsem najednou divný pocit, jako bych ho už nikdy znovu neměla vidět, ale doufala jsem, že se pletu a že se znovu brzo uvidíme. Proč mě všichni opouští? Thoránek, ten vlk na D… Del… Deliven? mírně jsem se zamračila, nemohla jsem si na jméno toho mladého zábavného vlčka vzpomenout. A vůbec, štvalo mě, že vždycky všechno zapomenu. Někdy jsem se neměla moc ráda.

“Ne, to ne. Já právě nechci, abys odešel, pak bych tu byla sama,“ a já sama být nechtěla. Určitě ne teď a tady, nevěděla jsem totiž cestu domů a venku se začínalo stmívat, všude bylo šero. Aspoň že pršet už přestalo, uvědomila jsem si, že neslyším padající kapky deště. S tichým vzdechem jsem se zachumlala více do jeho kožíšku a s pohledem upřeným do prázdna jsem se snažila vybavit si zpětně to, co jsme spolu dělali. Když jsem teď měla klid a věděla jsem, že zůstane se mnou, měla jsem čistší a klidnější mysl, lépe se mi přemýšlelo. “Vlastně to nebylo tak špatný, ale trošku to přece jenom bolelo. Možná víc, jak když tě píchne včelka,“ zkonstatovala jsem tlumeným polohlasem poté, co jsem si konečně alespoň na část rozvzpomněla. Celá ta akce pro mě však byla tak stresující tím, že to bylo nové… Něco, co jsem neznala, ke všemu na cizím místě s cizím vlkem, že jsem pár útržků opravdu zapomněla. Nemohla jsem se při tom totiž dost dobře soustředit, připadala jsem si jako malé hadrové vlčátko. “A když se teď vrátíš domů, jak se zase najdeme? Třeba se s tebou budu chtít zase vidět,“ naklonila jsem hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Pořád jsem však ležela, pouze jsem odkryla své hrdlo a chundelatý kožíšek pod krkem. Třeba budu chtít zase někdy zkusit dospělácké věci, abych si je líp zapamatovala, byla víc v klidu a mohla si je třeba i užít. Adiram totiž vypadal, že si to užil. Takže tohle dělali i mamka s taťkou? A dělají to všechny pěkné vlčice? zamyšleně jsem zase nechala hlavu sklouznout zpět do původní polohy. Ale nechci se mamky ptát, třeba by byla naštvaná, mohla bych se zeptat třeba nějaké kamarádky, ale žádnou jsem neměla. “Můžu se někdy podívat k vám domů?“ opřela jsem se o loket a nadzvedla tělo do polo lehu s tím, že jsem mu koukala do očí. “Třeba máte taky prima les.“ Nevím, proč jsem se tam chtěla podívat, ale prostě jsem chtěla.

<< Medvědí jezírka

Jehličko? rozpačitě jsem se tomu oslovení pousmála, přičemž jsem se porozhlédla kolem sebe, jestli mi tady to okolí něco neřekne, ale nepoznávala jsem to tu. Čím hlouběji mě vedl do útrob tohoto zvláštního křovinatého území, tím více nejistoty to u mě vyvolávalo, dostala jsem strach. Máma mě odjakživa učila, že nemám nikam chodit sama s cizími vlky a já si přitom moc dobře pamatovala, jak jsem ji tehdy neposlechla a následovala tu šedivou vlčici, která se nakonec ukázala v tom nejtmavším světle a ublížila mi. A já jí přitom věřila. Prázdné polknutí pomalu klouzalo mým staženým hrdlem a já zadoufala, že nebudu svého rozhodnutí litovat a že ta má vzpomínka na minulost nebude Adiramův případ, že vzpomínka zůstane nadále jen pouhopouhou vzpomínkou. “Mhm, dobře,“ šeptla jsem, a dál ho důvěřivě následovala.
Nakonec mě opravdu přivedl na suché místečko, do úkrytu, kam nefoukal studený vítr a ani do něj nepršelo. Opatrně jsem se svým mohutnějším tělem vměstnala vedle něj a několik tlustých větví, které tvořily stěnu tohoto milého domečku. Chtěla jsem si ho trochu více prohlédnout, takže jsem pozvedla hlavu za účelem prohlédnout si střechu, jenže Adiramova slova mi v tom zabránila. Rozrušeně jsem se na něj na kratičký moment podívala a letmo se usmála, těkající oči, které nebyly schopné se na delší dobu zahledět do těch jeho, mu však mohly napovědět, jak moc nervózní a nejistá vlastně jsem. Snažila jsem se si to tolik nepřipouštět, ale stažený žaludek i suché hrdlo mi to pořád připomínaly. Jeho milá lichotka mě trochu zaskočila, krásnou mě totiž ještě nikdy nikdo nenazval. Možná tak táta. “Myslíš, že jsem krásná?“ pípla jsem tiše. Na tomto místě, kde jsme byli sami dva, nebylo třeba mluvit nahlas a kazit to všudypřítomné ticho, ve kterém šel slyšet jen pofukující zimní vítr a padající kapky deště. Pohled jsem sklopila na své tlapky a tiše jsem si povzdechla. Přestala jsem se s tímto vlkem, kterého jsem sotva znala, cítit komfortně a bezpečně, ani jsem sama nevěděla proč. Jen jsem ucítila touhu objevit se doma a nejlépe v láskyplném náručí mojí nejúžasnější mámy. Po jeho zašeptání, jestli jsem si jistá, jsem střihla ušima. Chvíli mi trvalo, než jsem mu odpověděla, a to především proto, že mi můj rozrušený mozek nedokázal správně fungovat, když jsem ho ucítila tak blízko sebe. Nakonec jsem jen přidušeně vyplodila: “No, vlastně se trochu bojím,“ vzhlédla jsem na něj a konečně se mu podívala do očí.
Adiram však již dále neotálel a já vzápětí ucítila jeho vlhký studený čenich na tom mém. A pak, jakoby se kolem mě zastavil čas…

Svalil se vedle mě a já si najednou uvědomila, jak se mi moje jindy silné nožky slabě třesou. Celý svět kolem mě byl zpomalený, nedokázala jsem čistě myslet. Lehla jsem si mlčky vedle něj, nechala si olíznout čelist a přitom zírala do blba, ale pak jsem se opatrně svalila po jeho vzoru na bok a opřela hlavu o jeho krk. Byl tak měkký, teploučký a voňavý, zavřela jsem oči a snažila se uklidnit samu sebe. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, nevěděla jsem, jestli se mi to líbilo nebo ne, jestli to bolelo nebo to bylo příjemné a jestli vlastně bylo správné udělat to takhle s nějakým cizím kolemjdoucím Adiramem namísto… Namísto lásky, kterou jsem neměla. “Ani nevím,“ hlesla jsem nakonec a oči otevřela. “Nedokázala jsem u toho přemýšlet, mám pocit, že si to nepamatuju,“ můj hlas zněl až žalostně, najednou jsem se, kdo ví proč, rozesmutnila. Přitulila jsem se k němu a nasála jeho příjemnou vůni. “A co teď? Necháš mě tady? Nebo… Nebo budeš ještě chvíli se mnou?“ nechtěla jsem tu teď být sama.

Pokývala jsem zamyšleně hlavou ze strany na stranu, když mě zoubky štípl do ucha, aby mi ukázal, jak velkou bolest maximálně budu cítit. “No, to skoro nebolí, jenom jako takové maličkaté žihadýlko od včeličky, které bzoukají na louce. Ventíka taky onehdá píchla včelka do tlamky a zvládl to,“ zmínila jsem černohnědé vlče a zároveň zadoufala, že je v bezpečí Sarumenského lesa. S úsměvem jsem na Adirama zavrtěla ocasem, když jsem teď věděla, že to nebude bolet, byla jsem klidnější. Pořád jsem si sice neuměla představit, jak tyhle úplně nejvíc dospělácké věci budou probíhat, ale opravdu jsem se cítila líp. Možná, že jsem se i tak trochu těšila? Ještě ke všemu, když mi sdělil, že je to naprosto bezpečný a ujistil mě, že je vše v pohodě. Uvnitř jsem si oddechla, navenek jsem se jen usmívala. Když to dělali i mamka s taťkou, tak třeba to dělali i jiní vlci u nás v lese a já jsem jediná, která tuhle dospěláckou věc nezkoušela. Až to s Adiramem uděláme, budu to pak moct někomu říct a společně to pak udržíme jako tajemství. Třeba Ventovi. Pošeptám mu to a on to nikomu neřekne a budeme mít společný tajemství, který mají jen nejlepší kamarádi, tělem mi projela vlna elánu a nadšení, až se mi z toho párkrát zavrtěl ocas. Chtěla jsem s někým mít nějaké super truper tajemství a Ventík na tohle byl ideální adept. Thoránek byl kdo ví kde, máma byla máma a nikoho jiného jsem nijak zvlášť neměla. Možná jen Nicose, ten byl taky docela dobrej kamarád. Ale jeho ségra je taková divná, bezděky jsem si vzpomněla na dva zrzky potulující se Sarumenem.
Po jeho sladkém romantickém pokynu jsem ho se stydlivým uculením následovala, abychom se společně schovali na suché místečko a třeba se vzájemně zachumlali do našich kožíšků. Už se výrazně ochladilo a počasí nám prostě nepřálo, nebo vlastně možná přálo – chtělo nám tuhlenctu dospěláckou aktivitu zpříjemnit. “Znáš nějaký bezva místo?“ dvěma kroky jsem ho doklusala a pak šla vedle něj tak, že jsem se občas otřela svým bokem o ten jeho. Sama jsem nevěděla, jestli úmyslně nebo neúmyslně, ale asi mi to dělalo dobře. Vždycky se mi totiž rozlítli motýli uvnitř celého těla. Navíc mi hezky voněl. “Takže myslíš, že tyhle dospělácké věci dělala každá vlčice? A jak se tomu vlastně říká? Nemůžu tomu přece pak říkat furt jenom „dospělácké věci“,“ zahihňala jsem se. “A jak tě napadlo to udělat zrovna se mnou? A s kým jsi to ještě dělal ty dospělácké věci?“ kolik vlčic už ve svém životě asi tak poznal? Já poznala vlků jen málo, jenom tak nějak… pár. Thoránka a… A nevím, ale bylo jich málo. Možná bych měla víc chodit mimo les, jako vždy jsem si nemohla detailněji vybavit své společníky z minulosti. Ale dál jsem se tím nezabývala, koukla jsem očkem na Adirama, připadalo mi, že je jakýmsi způsobem hezký! Líbil se mi. Asi.

>> Velké houští

S nakloněnou hlavou do strany jsem ho sledovala a přemýšlela, jestli chci zkusit to, co před chvílí navrhoval. “Nooo,“ hlesla jsem zamyšleně a snažila si to představit, ale marně. “A nebude mě nic bolet?“ povytáhla jsem zlehka obočí. Příjemné věci jsem měla ráda, ale bolest ne. Bolest jsem nesnášela, ale to asi většina živých tvorů. “Adirame,“ o pár krůčků jsem se k němu přiblížila a ztlumila hlas, jakoby nás snad měl někdo slyšet, “a nemůže se nic stát? Myslím jakože… Není to zakázaný? Nebo jako… Nebude se moje máma zlobit?“ fakt jsem nevěděla, o co jde. Potřebovala bych tu nějakého svého osobního rádce, jenže žádný nebyl v dohlednu. Ale když jsou to zábavné dospělácké věci, je to v pohodě, ne? Máma se na mě zatím nikdy pořádně nezlobila, tak proč by měla teď? Navíc jí to přece ani nemusím říkat, není tady a tím pádem to nebude vědět, zatěkala jsem očima kolem sebe. Byli jsme tu sami.
Začalo kapat a pofukovat, což ještě zintenzivnilo Adiramovu vůni, ale já takové počasí ráda neměla. “Eeh, neschováme se někam? Nemám ráda mokrý kožíšek, studí to,“ olízla jsem si čenich a vzhlédla k obloze, přičemž jsem chvíli pozorovala zesilující déšť. Chci to zkusit nebo ne? Když to mámě neřeknu, bude to moje a Adiramovo tajemství. Mít nějaké tajemství je fajn, potutelně jsem se té myšlence pousmála, “schováme se někam, kde je sucho? A pak zkusíme ty dospělácké věci?“ zavrtěla jsem ocáskem. Sama jsem nevěděla, jestli se těšit a nebo být nervózní, ale fakt jsem tu nechtěla stát, aby mi vlhnul kožich. Měla jsem hodě chlupů, a ty když se nasákly vodou, tak pak studily a byly těžké. Teda mě to tak připadalo. Otočila jsem se k němu čelem, protože on se stavěl čím dál tím blíž mému zadku, a pobaveně se zakřenila. “A myslíš, že se mi to bude líbit? Je to fakt dospělácké, jo?“ bezděky jsem stáhla ocas mezi nohy. Pohltila mě nejistota. Chtěla jsem to zkusit, ale zároveň jsem se bála.

“Ano, ano! To je on!“ souhlasně jsem zběsile přikyvovala a zároveň se usmívala jak měsíček na hnoji. Byla jsem ráda, že ví, o jakém lese jsem to vlastně celou dobu mluvila. “Maplička je naše alfa, stará se o celičký lesík. Je moc hodná. Ty se s ní znáš?“ zavrtěla jsem ocasem. Bylo vážně prima, že o nás věděl tak moc a dokonce se znal s tetou Mapličkou. “Když se spolu znáte, můžeš k nám bez obav chodit na návštěvy,“ bardí návštěvy by se mi fakt líbily. A určitě ne jen mě, ale i ostatním ze smečky. Snad.
Co mě ale překvapilo a trochu zaskočilo, nebyla ani tak ta pěkná slova, která řekl, ale spíš to, co udělal pak. Vyjukaně jsem zamrkala a o tlapku vzad poodstoupila, však čumáček mi olizoval kdysi dávno jenom Thoránek, protože jsme byli nejlepší kamarádi. Co je to? Teď to mám brát tak, že jsme my dva taky nejlepší kamarádi? byla jsem zmatená a nevěděla, co si o tomhle gestu mám vlastně myslet. Jasně, říkal, že mi ukáže, co dělají dospěláci, ale… mamka mi přece taky vždycky olizovala šňupák, tak já nevím jako. Když mi ho olizovala už mamka, když jsem byla maličká, tak co je to?! teď mě to ale zmátlo už úplně. “To je dospělácké?“ hlesla jsem zaškrceným tónem, ale sotva mě nechal domluvit a už se přihnal k mému uchu a začal do něj střídavě mluvit a střídavě o žmoulat. Z toho jeho mlaskání a vlhkého jazyka jsem měla husí kůži, celá jsem se oklepala. Hlavu jsem pak bezděky nakláněla na tu stranu, na které mi žižlal to ucho, k rameni. “Eeeee,“ co jsem měla říct? Jak bych měla zareagovat? Začínala jsem být nervózní, cítila jsem se najednou ztracená. Vždycky jsem měla kolem sebe někoho, kdo mi v takových situacích pomohl a poradil, ale teď ne. Teď jsem si musela poradit úplně sama… Jako velká holka.
Čím déle mi však do ouška šeptal a žižlal ho, tím míň nepříjemný to bylo. Vlastně, nakonec to bylo docela vtipný, takže jsem se tiše uchechtla a na rtech mi zůstával úsměv. Co byl ale trochu problém, což jsem si hned vzápětí uvědomila - já nestíhala vnímat hloubku toho, co říká a zároveň se soustředit na to jeho cumlání, blízkost jeho těla, vůni a… A vlastně tak celkově. Bylo toho moc zaráz, to překvapení mi trochu utlumilo už tak zpomalené myšlení a teď jsem byla prostě v háji. “No,“ ouško jsem vysvobodila z jeho tlamky a couvla. S tichým vzdechem jsem se snažila uklidnit a zapřemýšlet nad tím, co všechno mi říkal, ale když ono to nešlo. Kdykoliv jsem se na něj podívala, najednou jsem se rozklepala a nemohla jsem myslet. Takové pocity jsem doteď nikdy necítila, neměla jsem s nimi zkušenost. A tak jsem tam bezradně stála, nohama trochu rozčapená, koukala na něj a nevěděla, co dělat. Byla jsem sice dospělá, jenže zato pěkně nezkušená. A to on nemohl vědět a já to vlastně taky nevěděla, protože jsem nad takovými dospěláckými věcmi nikdy nepřemýšlela a ani se o nich nebavila s mámou. Měla jsem však pocit, že je potřeba nějaká moje reakce, takže jsem se jen usmála a zavrtěla ocasem. “Nakonec se mi to vlastně docela líbilo!“ kývla jsem na něj trochu ostýchavě, ale vlastně jsem říkala pravdu. Kdysi dávno jsem se tulila obdobně s Thoránkem a to bylo prima, ale bylo to už vážně dlouho a ty pocity jsem zapomněla. Takže teď to pro mě bylo vlastně nové…

“No co, náš les má hodně zajímavostí! Fakt, nekecám!“ několikrát jsem krátce a rychle přikývla, abych ukázala, že to ale fakt myslím vážně. “Může tě k nám přitáhnout třeba naše mlha, jsme jedinej les, kterej má mlhu… Teda myslím,“ ten dodatek zračící moji nejistotu jsem řekla hodně potichu, přesněji řečeno jsem ho jen tak kuňkla. Pak jsem se ale táhle zazubila, zavrtěla ocasem a vesele se otočila kolem své osy. “Taky tě tam můžu táhnout já, můžeme být kamarádi! Ty budeš můj bard a já tvoje Marion,“ znovu jsem na něj zavrtěla ocasem. Představa nového přátelství se mi fakt líbila, moc kamarádů jsem neměla… A navíc tenhle vlk vypadal jako fakt hodný vlk!
“Jo? Jak jako? Co myslíš tím, co dělají dospěláci?“ povytáhla jsem zlehka obočí. Já přece byla dospělá, ne? Měla jsem stejně velké tělo jako má moje máma a zažila jsem už několik sezón květinek a stromečků. A taky sněhů a rampouchů. Život byl vážně prima a moc mě bavil, byla jsem totiž zároveň dospělá a zároveň mámina dcera, což byly hned moje dvě nejoblíbenější aktivity, které mi dělaly radost. Ale když jsem dospělá, vlastně můžu dělat dospělácké věci, hihi, usmála jsem se na něj, aby věděl, že se mi jeho nabídka líbí. “Tak jo! Budeme tady,“ přikývla jsem. Stejně mě zajímalo, co tím myslel, takže bych nemohla jen tak někam odejít. Byla bych totiž furt napjatá a přemýšlela, co by mi to chtěl ukázat, když tu zůstanu, dozvím se to. “Tak co to je?“ zvědavě jsem našpicovala ouška. Byla jsem fakt natěšená, tenhle vlk byl vážně skvělý bard! Barda chci i v Sarumenu, bardi baví okolí! A já zábavu milovala.

Neměla jsem zdání, že nějaký bard vůbec existuje, ale líbilo se mi to. Milovala jsem písničky i příběhy, on byl stvořený přímo pro mě! Zasněně jsem na něj hledala s úsměvem na tváři, “vážně? Bard zní kouzelně!“ bylo by prima, kdyby bydlel se mnou ve smečce a mohl mi povídat příběhy a pohádky před každým mým spaním. Nebo mi zpívat, když mám špatnou náladu, to bych si pak zazpívala spolu s ním a zlobivé mráčky nad mojí hlavou by odpluly pryč. Pak by zbyly jen sluneční paprsky a byla bych zase veselá. Písničky pomáhaly na všechny životní neduhy. “Já se zeptám mámy, proč u nás doma taky nemáme barda. Ale mohl bys bardit třeba u nás, nechtěl bys? Jsi doma v té smečce rád? Jestli ne, mohl bys vážně být u nás, já u nás jsem ráda, takže ty bys u nás byl taky rád, pokud nejsi rád u sebe doma. A bardění by ti určitě šlo i v našem lese,“ se širokým úsměvem, z části možná trochu značící moji nahlouplost, jsem na něj zavrtěla ocasem.
Krátce jsem se zamyslela, jestli jsem toho velkého chlupatého medvěda někdy vážně neviděla, ale měla jsem pocit, že fakt ne. A nebo jsem na to už zapomněla. Nevinně jsem pokrčila rameny, “nevím,“ pípla jsem. S tichým povzdechem jsem zamávala ocáskem, mohla jsem působit ztrápeně, ale ve skutečnosti jsem nebyla, protože na mě on měl nějaký dobrý vliv. Byla jsem natěšená. “Myslím, že jsem žádného medvěda ještě asi neviděla. Hodně času trávím doma a doma máme jen vlky, mlhu, stromečky a občas lesní zvířátka. A když jsem okolo lesa, tam taky není nikdo, kdo by mě chtěl sežrat,“ přikývla jsem sebejistě hlavou, ale v tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na vlčici, co mi zničila ouška a taky na vlka, který na mě byl zlý u té černé řeky. Otřepala jsem se a oblízla si čenich, to se mi vážně nelíbilo. “Občas jsou nějací vlci zlí, ale… Ale už dlouho na mě jsou všichni hodní,“ zakončila jsem to nejistým úsměvem. Ještě před chvílí jsem říkala, že poblíž našeho lesa nebezpečí nehrozí a byla jsem si tím na tuty jistá! Ale teď zase bylo vše jinak. Blbý zlý vzpomínky!
Naklonila jsem hlavu na stranu, ale bez jakéhokoliv přemýšlení souhlasně přikývla. Sbírání zkušenosti, které mají jen velké holky, zní jako dobrodružství. Zábava, sranda.. “Jo!“ štěkla jsem nadšeně. “Chci, můžeme spolu obejít celý svět a poznat nové vlky a nová místa!“ zavrtěla jsem huňatým ocasem a vesele poskočila. Už dlouho jsem nezažila nic zajímavého. Jen mě trochu mrzelo, že Ventík nemůže jít s námi, ještě jsem raději zkontrolovala okolí, jestli ho někde neuvidím, ale bylo to marné. Snad došel v pořádku domů. Ani jsem si nevzpomínala, kde jsem ho ztratila a kdy naposledy byl se mnou v lese. Neuvědomovala jsem si, jaký čas mezitím už uplynul. “Dobře, Adirámku, nebudu tě zkracovat,“ přitakala jsem mu. “Tak kam půjdeme? Co budeme dělat?“ těšila jsem se, co tento vlčí bard ze smečky asi vymyslí?

Stáhla jsem uši k hlavě a pak je zase vvedla na pana vlka, i když s těma mejma plandákama to asi ani nebylo moc dobře poznat. “Adiram?“ zopakovala jsem se zájmem, pač jsem ještě neznala nikoho s takovým jménem. “To je prima, já jsem Marion,“ na seznámení jsem mu raději podala tlapku, aby si nemyslel, že jsem holka neslušná, nicméně jsem samozřejmě se svojí reakci neskončila. “A co je to bard?“ tlapku jsem zase položila zpět na zem a naklonila hlavu zvědavě do strany, přemýšlela jsem, jestli i já mám něco tak zajímavé, co bych mu mohla říct a pochlubit se, ale nic mě zrovna nenapadalo. Jen les, moje máma a… A to bylo tak všechno. “Moje máma se jmenuje Wolfganie. A já jsem Marion. Můj táta byl zase Noktisiel, ale už nežije,“ na moment jsem sklopila pohled k zemi, abych dala najevo stále přítomnou lítost, “je na nebíčku mezi ostatníma hvězdičkama. V noci na mě svítí z oblohy,“ doprovodila jsem svoji zajímavou historku o smrti svého otce krátkým letmým úsměvem, který však nebyl upřímný, pač když jsem o něm mluvila, do úsměvu mi nebylo. Inu, mě má rodina připadala vážně zajímavá, nic jiného jsem totiž v životě neměla, takže jsem se mu o ní prostě pochlubila. To, že jsem o ní už jednou mluvila, jsem dávno zapomněla.
Podívala jsem se na vlka, vrátila se myslí zase zpět na zem a s táhlým zazubením jsem zavrtěla svým hustým chlupatým ocasem. “Moji rodiče mají vážně dlouhá jména, že? Wolfganie a Noktisiel jsou nejdelší, jaká znám. Vy pane Adirame máte krátké jméno a já taky. A moji bráši taky a Thoránek byl taky pojmenovanej krátce. A Vento taky. Zajímavé,“ s našpulenými rty jsem zamyšleně pokývala hlavou. Kdo ví, proč jsem si zrovna jméno tohoto vlka zapamatovala hned napoprvé, ale tím líp. Uvědomovala jsem si, že někdy zapomínám, což mě běžně štvalo, takže jsem se teď nemusela neštvávat a mohla jsem mít dobrou náladu, protože jsem jeho jméno nezapomněla! “Medvědi?“ překvapeně jsem ztichla a má mysl ztichla taky, když pronesl, že Ventíka mohli sežrat ti hnědí chlupatí kamarádi z lesa. Teda nevěděla jsem, jestli jsou to kamarádi, protože jsem se s nimi nikdy neviděla, ale… Ale i tak. “Jak vypadá medvěd? Je velkej? A nebezpečnej? Proč by žral malýho Ventíka? Medvědi snad nežerou to, co žereme my? A nebo třeba žerou šišky a trávu jako zvířátka, která lovíme? Ale to by zas pak nežral Ventíka, kdyby žral trávu, ne? Takže žerou maso?“ kecla jsem si na zadek a čuměla na něj jak z jara. Fakt mě zajímalo, kdo nebo co byl ten medvěd zač!
“No, zas tak moc zkušeností nemám, ale jestli chcete, pane Ádíku, můžeme najít tu příjemnou dámskou společnost společně, ne? Já taky mám ráda společnost, nejsem ráda sama, vlastně mě to fakt nebaví. Být sám je nuda, že? A kde že to bydlíte? Chtěl byste se podívat k nám domů? Já bych se k vám domů klidně mrkla! Pak bych vzala i mámu, ji by to taky zajímalo,“ zavrtěla jsem ocasem. “Moje máma je prima společnost. Ale jestli i já jsem dobrá společnost, to nevím. Ale řekla bych, že jo, protože nejvíc nudní jsou ti, co vůbec nemluví. Už jste takový vlky potkal? Já totiž jo. A byla s nima nuda. To bych vám nepřála,“ šťouchla jsem do něj přátelsky packou. Vůbec mi nevadilo, že je Adiram cizí! Byla jsem ráda, že tu nejsem sama. Navíc jsem mu dala přezdívku, a to znamenalo, že je mi docela sympatický. Přezdívku ode mě dostal zatím jen Thoránek a tadyhle pan Ádík. Aspoň co jsem si tak pamatovala, ale já si toho vlastně stejně moc nepamatovala…

2) Vytahuj se, jak dlouho v Sarumenu žiješ
http://gallirea.cz/index.php?p=medvedi-jezirka#post-211795

Uznáno a připsáno.

“Vážně nevím, jestli jsi utekl ty nebo já,“ pípla jsem, ale připadalo mi trochu zvláštní to oslovení „madam“. A taky ten hlas. Vento mi nikdy neřekl mada, to zaprvé, a za druhé měl daleko roztomilejší hlásek, než je tady ten. Ještě krátkou chvíli jsem přemýšlela nad celou situací s hlavou ve vlkově kožichu, ale pak se od něj oddálila a pořádně si ho prohlédla. A hle, vážně to nebyl Vento. “Eeeeh,“ přitáhla jsem uši k hlavě a rozpačitě se na vlka podívala. “Vy nejste Vento? A… A kde je teda Vento?“ zatímco jsem se ptala na Venta, zmateně jsem se rozhlížela po okolí. Takže se mi vážně ztratil, nebo jsem se potažmo já ztratila jemu, a teď jsme od sebe byli oddělení? Tiše jsem zakňučela a nervózně přešlápla z packy na packu, vůbec jsem se tady necítila dobře. Měla jsem radost, že jsem ho našla, jenže najednou tu nebyl Vento ale nějaký jiný vlk, to je vážně pech! “Jak se jmenujete, pane vlku? A neznáte Venta? Je to můj kamarád… takový malý, nebo teď už možná trošku větší hnědočerný vlk. Je moc fajn a docela dost mluví, asi tak jak já. Právě spolu bydlíme v lese, ale já jsem Ventíka našla jako tuláka bez domova, tak jsem ho přivedla k nám domů, k mojí mámě, jenže když jsem s ním teď šla na výlet, ztratili jsme se!!“ jedním dechem jsem na vlka vychrlila celý svůj a Ventův příběh a zadýchaně na něj zůstala čučet. Pak jsem si sedla. “Nemůžu ho nikde najít,“ zamumlala jsem nešťastně a sklopila pohled k zemi.
Jenže pak mi najednou připadalo, jakobych svojí blbostí a ztrátou Ventíka ponižovala můj rodný les, takže jsem se rozhodla ho obhájit. Les za to nemůže! Les je dobrý! "Žiju v Sarumenském lese už hodně moc zim. Jsem už velká holka, nevím, jestli jste si toho pane vlku všiml. Sarumenský les je vážně dobrý les. Máme tam velké i malé stromy, keříčky, kamínky a dokonce i vlastní mlhu. Nevím, jestli taky žijete v nějakém lese?" povytáhla jsem obočí, ale nenechala ho na ten dotaz odpovědět a spustila na něj další salvu slov. "Víte pane vlku, kdybych nežila v tom kouzelném Sarumenu už tááák moc dlouho, tak bych o něm nemohla tvrdit, že je skvělý, ale protože v něm žiju fakt už hodně hodně, ale fakt jako hodně dlouho, víte, tak to můžu tvrdit. On ten les nemůže za to, že já jsem Ventíka ztratila, vážně ne," zastříhala jsem ušima a na chvíli sklapla, vypadalo to, že konečně končím, ale v mém roztržitém mozku to šlapalo naplno. "Víte, moje máma Wolfganie je ta nejlepší máma a ona žije v lese už daleko dýl jak já, ale já tam taky žiju dlouho. I můj brácha Kenai, narodil se ve stejný den jako já, víte? Máte bráchu? Taky se narodil ve stejný den jako vy? My s Kenaiem a Cassianem jsme se narodili do dobrého období, to zrovna příroda měla na stromečkách nové lístečky a bylo všude plno květinek. A pak bylo všude barevný listí a pak až bílý sníh. Takže já a bratři jsme jako... jako jarní vlčata, víte? A co vy?" konečně jsem byla ticho.

<< Esíčka (přes Středozemní pláň)

Až teprve co jsem dlouho běžela přes rozlehlou louku, na které nebylo ani živáčka, ani květinky a ani stromečku, napadlo mě, že možná neběžím úplně správným směrem. Zpomalila jsem, a zatímco jsem bezděky zkontrolovala Ventíka za sebou, vzpomínala jsem, jestli tahle cesta vede k domovu nebo ne. “Počkat, cože?!“ Vento za mnou nebyl! Panicky jsem se otočila okolo své osy, raději na obě strany, a když jsem ho fakt nikde neviděla, nešťastně jsem zabědovala táhlým zavytím. Tohle bylo opravdu velice nepříjemné zjištění, už kdysi jsem nesnášela z celého mého křehkého srdéčka, jak jsem se někomu ztratila a ten někdo se zase ztratil mě. Nechtěla jsem být sama. “Ventíčku!“ to nemohla být pravda. On tu fakt nikde nebyl, já ho ztratila! Našla jsem ho u vody a teď jsem ho zase ztratila! Do očí mi vhrkly slzy beznaděje a myslí se mi bezděky prohnal Thoránek. “Ventíku!! Ventíku kde jsi!“ halekala jsem stále hledajíc jeho hnědočerný kožíšek, jenže se stmívalo, začínalo být šero a já v šeru neviděla úplně tak dobře, jak by vlk vidět měl.
Přes pláň jsem pobíhala zmateně sem a tam, až jsem se nakonec přiblížila k tmavé siluetě, která sice na Venta byla moc urostlá, ale to mě v tu chvíli úplně tak netrklo. Spíš mi spadl kámen ze srdce a já si konečně mohla úlevně vydechnout. Usmála jsem se, utřela si tlapkou slzy a rozběhla se přímo za vlkem, který měl být podle mého smýšlení můj kamarád Vento. Ten troubíček teda utekl daleko! Byla jsem ráda, že jsem ho našla… Totiž, co by tu dělal nějaký cizí vlk? To by byla sakra velká náhoda, tohle určitě musel být Vento. “Ventíku! Ventíku!“ zavolala jsem na něj a jako uhopsaná laňka zezadu dorazila až k němu. Pak jsem se na něj láskyplně natiskla, div jsem ho skoro nepovalila, pač jsem byla mohutná, že jo. Mohutná děvčica se zranitelnou dušičkou. “Ventíčku, nemůžeš mi utíkat tak daleko! Bála jsem se, že ses mi ztratil!“ vyčetla jsem mu šeptem do ouška. Tiskla jsem se k němu svým pravým bokem k jeho levému, ale hlavu jsem měla zabořenou zezadu na jeho krku, takže jsem mu neviděla do tváře. Pořád jsem si neuvědomovala, že to není Vento – neprohlédla jsem si ho, byla jsem si totiž na stopro jistá, že je to on! Větší tělo a jinak barevný kožich mě nezaujal. Byla přece tma, ne?

Když jsme se oba uklidnili a nerozháněli vodu svými neposednými pacinkami, opravdu se nakonec rybky za nějakou dobu objevily. “Hele!“ hlesla jsem nadšeně, zavrtěla ocasem a dychtivýma očima se na rybu, která si poklidně proplavala kolem mých tlapek, zahleděla. “U lovu ryb musíš bejt rozvážnej, ale pak najednou hodně hbitej, úplně rychlej jak střela! Jak blesk z nebe!“ nechala jsem se příliš unést. Když jsem Ventovi tak vášnivě popisovala lov ryb, zapomněla jsem, že když se pohnu, tak náš chutňoučký cíl vyplaším, a já u toho mého excelentního popisku lovce samozřejmě akčně nadskočila předníma nohama. Jak jsem dopadla a voda šplouchla všude kolem, uvědomila jsem si to a okamžitě toho zalitovala. “Ale ne!“ s vypoulenýma očima jsem začala šmejdit sem a tam po řece hledajíc rybu, která mi frnkla. Snažila jsem se ji i vyčenichat čumáčkem, ale marně. “Rybko! Vrať se sem! Chceme tě s Ventíkem spapat!“ volala jsem na ni, ale bylo to fakt k ničemu. Nevrátila se. Zklamaně jsem si kecla zadkem do vody, našpulila rtíky a omluvně se na Venta podívala, aby věděl, že mě to štve a že jsem neměla v úmyslu tu rybu, naši sváču, vyplašit. Aby si snad nemyslel, že jsem to udělala naschvál, protože ho nechci nakrmit. Tak to nebylo! “Vento, uplavala mi. Asi jsem nebyla dost rychlá jako blesk,“ povzdechla jsem si. Máma by to svedla určitě daleko líp. I teta alfička Maplička.
Stmívalo se a okolní vzduch se začínal ochlazovat, nejvyšší čas vylézt ven z vody a vrátit se domů. “Ventíku, asi se vrátíme do lesa, bude večer. Mohli bysme se k řece vrátit zase zítra a to už se nám ta ryba třeba podaří ulovit,“ odťapkala jsem na břeh, oklepala ze sebe přebytky vody, kterou můj huňatý kožíšek nasál jako můj čenich nasával před chvilinku pachy rybek, a pak se na Venta zazubila. Snad nebyl moc smutný. “Tak pojď,“ vybídla jsem ho, ještě jednou se oklepala, neb mi má srst pořád připadala jakási ztěžklá, a pak se rozběhla domů. Teda, přesněji řečeno, myslela jsem si, že běžím domů, ale protože má hlavička nepatřila mezi nejchytřejší a nejbystřejší hlavičky světa, běžela jsem úplně jiným směrem. Zatím mi to ale nedocházelo, takže jsem si nedělala starosti – vesele a bez obav jsem pokračovala dál.

>> Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)

“Dobrý nápad,“ souhlasně jsem přikývla a s úsměvem se na Venta podívala. To setkání s vílou Zuběnkou mi zůstávalo v hlavě – vážně mě zajímalo, kdo přesně to je? Proč jsem ji nikdy dřív nepotkala, ale Vento jo? Musím se zeptat mámy.
Pozorovala jsem, jak se Vento trpělivě snažil rybu ulovit. Já nebyla přeborník v lovu, ale lovit ryby jsem se tak nějak naučila. Byla na to potřeba opravdu velká dávka trpělivosti! A k tomu i hbitosti a tichosti. “Pomůžu ti,“ vydala jsem se k němu, když mi ho při tom jeho marném snažení začínalo být líto, ale v tom mu podklouzly tlapky a on žuchl do vody. Vypoulila jsem oči, přiskočila k němu a starostlivě ho za kůži na krku vytáhla na tlapky. Už to nebylo úplné mrně, ale pořád byl menší a drobnější jak já, takže to zas taková fuška nebyla. “Vento!“ štěkla jsem a začala si ho prohlížet, jestli se mu nic nepřihodilo. “Musíš dávat pozor, ve vodě přece všechno klouže. Jsou tady na zemi kluzký kameny, vidíš?“ tlapkou jsem poklepala na vodou opracovaný velký oblázek ležící na písčitém dně řeky. “Voda je kamarád, ale zároveň umí být pěkně nebezpečná,“ hlasitě jsem si oddechla, když jsem zjistila, že mu nic není. Měla jsem o něj strach, protože… Tak nějak jsem ho přece přivedla do smečky a měla bych se o něj starat, aby se mu nic nepřihodilo, ne? Měla jsem ho na starost. Kdyby se mu něco stalo, vypadala bych neschopně. Navíc bych ztratila jediného kamaráda ve svém docela nudném životě. Usmála jsem se na něj a láskyplně přivinula hlavu k jeho mokrému tělu. “Kdyby voda byla hlubší nebo měla divočejší vlny, mohl by sis ublížit. Musíš dávat pozor. Kdyby se ti něco stalo, já…,“ na moment jsem se odmlčela, oddálila se a zahleděla se mu do těch nevinných vlčecích oček. “Stýskalo by se mi,“ usmála jsem se.
Vedle nás nadskočila nad vodu malá rybka a tím si přitáhla moji, od přírody pěkně roztěkanou, pozornost. “Jdeme lovit!“ zahalekala jsem nadšeně, zavrtěla huňatým ocasem a přiskočila k místu, kde se ryba objevila. “Teď musíme chvilku počkat, než se vodička uklidní a přestanou být kvůli naším tlapkám vlny. Když je voda divoká, rybky se polekají a uplavou. Musíme být klidní, aby se ryby vrátily a myslely si, že je vše v pohodě,“ zopakovala jsem tichým polohlasem to, co mi kdysi říkávala u lovu ryb máma, a u toho zaujatě zírala do vody. Byla tak čistá, šlo krásně vidět na všechny její krásy, které v sobě uchovávala. Příroda je prostě kouzelná.