Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmívala jsem se na něj, protože byl moc milý a já mu chtěla dát najevo, že je mi s ním dobře. “Hmm,“ krátce jsem se zamyslela, co že tu vlastně dělám, ale pak se mi v hlavě vybavily vzpomínky na Ventíka, Adirama a vše, co se s těma dvěma událo, a měla jsem jasno. “No já hledala svýho malýho kamaráda, kterýho jsem našla zatoulanýho u jedný černý řeky. Jmenuje se Vento, má černo hnědý kožíšek, přivedla jsem ho domů, k nám do lesa,“ při myšlence na malého vlčka, který je teď už spíš puberťák, mě příjemně zahřálo u srdce. Stýskalo se mi, za tu dobu, kterou jsme spolu prožili, jsem ho vážně začala mít ráda. Snad dorazil v pořádku domů. Neměla bych se vrátit, abych se přesvědčila, že je v pořádku? Koneckonců to já ho vyvedla ven mimo les, měla jsem se o něj postarat a spolu s ním se vrátit, ne ho nechat, aby se někde toulal sám. Ach jo. Bez tak bylo venku nebezpečno, navíc teď v zimě...
Zatímco mi laskavě pomohl nasadit ten krásný přívěšek na krk, zostřila jsem na něj zrak a zářivě se usmála. “Jo, teta Maple je moc hodná,“ zkonstatovala jsem s pokýváním hlavy, muchlajíc packou zelenou věcičku, která mi od teď bude viset na krku navždy. Bylo by fakt prima, kdyby se k nám Tonres přidal, ale klidně by mohl už teď, nač čekat až do jara? “Podle mě teta Maple a moje máma zvládnou uživit všechny ve smečce, nebyl bys na obtíž, navíc by ses mohl přidat k lovu a pomoct jim, takže by to bylo v pohodě,“ pokrčila jsem rameny. Naše smečka byla velká, tojo, vlků v ní bylo dost, ale určitě nebyl problém je nakrmit. Teda aspoň jsem si to myslela. Zavrtěla jsem na něj ještě jednou ocasem, “možná bych měla jít domů, abych se přesvědčila, že je Ventík v pohodě,“ stáhla jsem ouška k hlavě. Bylo mi vlastně docela líto ho tu nechat samotného, když se mě tak hezky ujal a chtěl se mnou cestovat a ukazovat mi, jak správně lovit, ale já se vážně chtěla dozvědět, co Vento, a taky jak se daří mámě. Navíc mi bylo poslední dobou nějak zvláštně od žaludku, trochu mě asi bolelo břicho, a chtěla jsem si odpočinout. “Nebudeš se zlobit, když s tebou k těm jezírkům nepůjdu?“ omluvně jsem na něj koukla a dvěma krátkými krůčky vzad jsem se od něj vzdálila – opačným směrem, než kterým vyrážel on. “Ale rozhodně bych se s tebou ještě chtěla vidět, byla bych moc ráda, kdybys k nám přišel. Bylo by super mít ve smečce někoho, jako jsi ty. Nějakého kamaráda,“ s posledním úsměvem a následným rozloučením se mávající packou jsem vyrazila domů. Doufala jsem jen, že bezpečně trefím.

>> Tenebrae (podél toku Esíček)

Prosinec 5/10

Být schoulená v klubíčku bylo vlastně poměrně úlevné. Bříško mi nezpůsobovalo takové obtíže, jako když jsem byla narovnaná, takže jsem mohla lépe odpočívat a částečně i přemýšlet. Došlo mi, že tyhle nepříjemně bolavé stavy mám od chvíle, co jsem se viděla s Adiramem. Přemýšlela jsem, jestli to společně může mít nějakou souvislost, třeba s těmi „dospěláckými věcmi“, které jsme spolu dělali, jenže Adiram tvrdil, že je to bezpečné, tak proč by to spolu mělo souviset? Krátce jsem se zamračila, všechno mi to připadalo podivné, nevěděla jsem odpověď a to mě fakt štvalo. Nakonec říkal, že to dělala i mamka s taťkou a všichni dospělí vlci, tak proč bych to nemohla dělat já? Však nejsem jiná oproti ostatním, taky jsem už dospělá vlčice, takže můžu dělat dospělácké věci. Určitě to nebylo nic špatného, nesouvisí to s tím. Možná spíš ten zajíc byl nějaká zkažený nebo co, ale zas Tonres říkal, že ho ulovil před krátkou chvílí, byla jsem tak bezradná, že se mi chtělo plakat. Když jsem dlouho přemýšlela, byla sama a nevěděla si rady, bezmocí jsem plakala. Často.
Teď jsem se ale rozhodla, že to takhle nebudu dělat a že prostě najdu cestu domů. Zvedla jsem se z lehu na tlapky, oklepala ze sebe sníh, který se nalepil na moji medvědí chundelatou srst, a krátce se porozhlédla po okolí. Netušila jsem, jakým směrem bych se měla vydat, takže jsem prostě někudy šla a doufala, že to je správně. Už jsem chtěla být doma.

Prosinec 4/10

Usnout se mi sice podařilo, ale vážně jen na krátkou chvíli. Měla jsem divné sny - v tom snu se kolem mě prohánělo mrně, byla se mnou moje máma, dokonce i taťka a Adiram. Pak se odněkud zjevili oba mí bratři, prohodili s mojí rodinou sotva pár slov a vmžiku zase byli pryč. A já? Já v tom snu stála opodál, snažíc se na sebe jakkoliv upozornit, ale nešlo mi mluvit, ani se hýbat a cokoliv dalšího, byla jsem jako zmrzlá kostka ledu, jako bych snad byla socha nebo co. A když jsem se v tom snu snažila co nejvíc zakřičet, aby o mě má rodina věděla, vzbudila jsem se. Hlasitě oddechujíc jsem zmateně pokukovala po okolí, ale když mi pak došlo, že to byl sen, s úlevou jsem hlavu položila zpět na zem a snažila se ještě chvíli relaxovat. Moc mi to však nešlo, protože mě co chvíli chytaly křeče do bříška, začínala jsem propadat do hlub zoufalství. Nikdy se mi nic takového nedělo, nevěděla jsem, co s tím? Jak bych si teď měla pomoct, co bych měla udělat? Kopla jsem do prázdna zadníma nožkama, schoulila se do klubíčka a tiše kníkla. Litovala jsem, že tu se mnou není máma, ta by mi určitě poradila, ta by věděla…

Prosinec 3/10

Poslední dobou jsem se necítila plná sil, nebylo mi dobře. Pohlcovala mě slabost. Žaludek jsem měla pořád jako na vodě, jako bych snad měla hlad, přitom jsem před několika hodinami zhltla celého zajíce, a že to nebyl zrovna maličký kousek. Lehla jsem si pod košatější jehličnan, aby na mě tolik nesněžilo, a s tichým povzdechem jsem si položila hlavu na packy. Možná jsem nemocná? štvalo mě, že nejsem hezky doma v teplíčku našeho skaliska. Kdybych byla doma, určitě bych na tom byla daleko lépe… Nemusela bych se tu nikde potulovat v zimě, shánět jídlo, vodu a odpočívat ve sněhu pod stromem. Navíc by se o mně určitě postarala mamka. Hned bych se z té nemoci vyléčila a bylo by mi hej.
Převalila jsem se na bok, dostala jsem do břicha křeč, takové pocity jsem za svůj život snad ještě nikdy neměla. Tiše jsem zakňučela, nervózně si přejela packou po obličeji a zakoukala se na své břicho. Připadalo mi takové celé nafouklé, větší než dřív. Že by mi zhoustla srst? No možný to je, však je zima, možná jsem předtím měla letní srst a teď mám zimní. No z jídla jsem určitě nepřibrala, protože jsem jedla málo, tak co jiného by to mohlo být, než ta srst? Znaveně jsem si položila hlavu na studenou, mrazem prokřehlou zem a zavřela oči. Snažila jsem se usnout. Doufala jsem, že mi pomůže prospat se a pak budu zase fit jako rybička. Akční a energická jako jsem vždy byla.

// nalezení přívěšku

Napjatě jsem pozorovala letící kouli, ale když jsem sklopila na okamžik dolů, uviděla jsem ve sněhu ležet zelenou zářící věcičku. Zatěkala jsem očima z Tonrese na tu věc a zase zpět. “Hele!“ štěkla jsem na něj akčně, abych ho co nejdříve přivolala, a packou jsem udělala pokyn, ať jde sem. “Dívej, co tady leží!“ s natočenou hlavou na stranu jsem si zelený kamínek ve tvaru květiny prohlížela, lehce jsem ho přitom otřela packou od sněhu. Krásně se leskl, silně mi připomínal zelenou smaragdovou květinku, kterou mi kdysi daroval Kenai, když byl ještě malý. Ale tu mám přece schovanou doma, to nemůže být ona… Nebo snad, když jsem packou odhrnula hezky jemně a opatrně ještě trochu sněhu, vykoukla na mě i černá šňůrka. “To je přívěšek!“ Nechápala jsem, jak se tu objevil takhle z ničeho nic, že by ho třeba někdo ztratil? Moc se mi však líbil, opatrně jsem ho vzala do packy tak, abych ho nijak neponičila, a prohlédla si ho znovu, tentokrát hezky zblízka. “Je to květinka,“ houkla jsem na Tonrese, “dívej,“ a strčila mu kamínek pod čenich, aby si ho i on prohlédl. “Myslíš, že… Že bych si ho třeba mohla nechat? Když jsem ho našla ve sněhu?“ povytáhla jsem tázavě obočí a pro jistotu honem zkontrolovala okolí, jestli tu náhodou nikdo není poblíž nás, kdo by mě mohl nařknout, že kradu, ale nikoho jsem neviděla. “Líbil by se mi na krku,“ posmrkla jsem, otřela si packou, ve které jsem držela ten kamínek, čenich a pak přívěšek položila zpět na zem. Nechtěla jsem vypadat, že jsem hamoun, ale vážně jsem ho chtěla! Raději jsem však počkala, co na to Tonres řekne, jeho názor mě zajímal.

// VAK; úkol č. 13 - Kouluj se s jiným vlkem

“Tak proto jsi tak huňatý, Tonresi,“ usmála jsem se, když pronesl, že pochází ze severu. “Já teda jsem z jihu, ale přesto mám srst podobnou jako ty. Hezky hřeje, viď?“ neuměla jsem si představit mít v takové zimě srst řidší, to bych nerada. “A jinak s lovem si ráda nechám pomoct!“ nabídka to byla suprová, ani jsem si nevzpomínala, kdy naposledy mi někdo s lovem pomáhal. Možná tak mamka. “První hodinu můžeme udělat hned, jak mi trochu vytráví,“ zazubila jsem se. “Třeba se o sebe pak budu umět trochu líp postarat,“ já věděla, že ulovím sotva nějakou menší myš, ale už jsem si ze svých schopností nedělala hlavu. Byla jsem zvyklá, že jsem jinačí. “Jo, Sarumen je prima,“ přitakala jsem s úsměvem, přičemž jsem dodala: “Můžeš se k nám klidně přidat!“ věřila jsem, že by to tetě Maple nevadilo.
Vlk byl milý, choval se moc hezky – obdobně jako Adiram, ten ke mně byl též dobrý. Bezděky jsem si vzpomněla na pár jedinců, kteří se ke mně dobře nechovali, ale honem rychle jsem tyhle myšlenky zahnala, beztak jsem na ně ani neměla čas. “Koulovaná?“ vyhrkla jsem mu nazpátek a s nadšením v očích sledovala jeho tlapku, ve které byla uplácaná kulička. Když mě trefila, hlasitě jsem s vypísknutím uskočila, ale samozřejmě jsem jen dělala hérečku. Nevadilo mi to. S úsměvem jsem pak výzvu přijala vrtícím ocasem, a aniž bych promýšlela v této sněhové bitvě nějakou dobrou strategii, jak nad Tonresem vyhrát, otočila jsem se k němu zadkem a začala na něj sníh divoce hrabat. Možná to bylo trochu podlé, ale já občas podle hrála! “Hehehe!“ smála jsem se u toho nahlas a dál akčně hrabkala packama. Když sněhu nebylo dostatek na jednom místě, během hrabání jsem se přesunula o kousek dál. Až teprve co byl Tonres celý bílý, jsem přestala, otočila se na něj a celá zadýchaná si ho na moment prohlédla. Díky tomu, že jsem ho svým útokem nejspíš překvapila, jsem měla chvíli času, takže během jeho zamrzlého lelkování jsem si pacinkama obratně plácala kouli tak, jako to před chvílí dělal on. “Myslím, že mířím dobře!“ výskla jsem a packou po něm kouli hodila. Nebylo těžké se do něj trefit, však byl velký a objemný. Koule mu dopadla přímo zepředu na hrudník a vytvořila mu na srsti bílé kolo, jak se o něj rozplácla. Zakřenila jsem se a začala honem tvořit další kuličku, abych po něm mohla hodit ještě jednu. Hra mě vážně bavila, byla jsem nadšená, že kolem sebe mám někoho, s kým můžu takové věci provádět, takže zatímco jsem se soustředila v přikrčené pozici na tvoření větší koule, kterou bych ho trefila, zametala jsem vrtícím ocasem zemi za sebou. Na můj ocas se tak zanedlouho sníh nalepil a vytvořil sněhové cuchance, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Sníh mě bavil! “Mám další!“ zahlásila jsem vítězně s krátkým veselým zachrochtáním. Povedlo se mi vytvořit docela velkou kuličku, použila jsem na to totiž obratně obě dvě packy. Kouli jsem po něm hodila a dychtivě sledovala, jestli se mu rozplácne přímo na čele, nebo před ní uhne.

Prosinec 2/10

Přála jsem si zase jednou vidět tátu, stýskalo se mi po něm. Ač jsem se snažila to na sobě nedávat příliš znát a mnohdy jsem se díky ostatním vlkům i doopravdy bavila, takže jsem na tátu na moment zapomněla, nikdy mě ten stesk nepřešel. Chyběl mi, strašně moc. Jeho úsměv, hlas... To tátovské vřelé objetí a pusa na čelo na dobrou noc. Ráda bych vrátila čas a nebo ho prostě aspoň jednou jedinkrát spatřila, popovídala si s ním, přitulila se k němu. Měla jsem tu sice mamku, bez ní bych byla v tomhle světě úplně ztracená, ale tátu mi nikdo nedovede vynahradit, ani máma ne. Odešel až příliš brzo, vlastně ani nevím, co se stalo. Nikdo mi nedal vysvětlení, ale možná to ani vědět nechci. Nevědomost někdy není úplně špatná, alespoň nevím, co jeho smrti předcházelo. Kdybych věděla, že nějak trpí, byla bych z toho hodně špatná. A nejen já, ale hlavně mamka! A to bych nerada.
Taky mnohdy přemýšlím nad bráškama, jak se asi mají, co dělají a jak se jim daří? Kde je jim konec? Kenai se nějakou dobu zdržoval s námi v lese, ale už jsem ho opravdu dlouhý čas neviděla, což mě pěkně štvalo a mrzelo. Měla jsem od něj na památku jen ten zelený kamínek ve tvaru kytičky, jinak se po něm slehla zem. A Cassian? O něm ani nemluvím, protože vlastně nemám co. Jak dospěl, odešel ze smečky, vykašlal se na nás. Odešel bez jediného rozloučení, zazlívala jsem mu to. Mamka s taťkou byli určitě smutní, i když se pořád tvářili, jakoby se nic nedělo. Jenže nejhorší na tom je, že nemám jistotu, že je ještě kdy uvidím. Z celé rodiny mi už vážně zbyla jen máma.

Prosinec 1/10 | Vento

Voda! Voda!! jásala jsem v hlavě, protože jsem měla hroznou žízeň a za poslední dobu jsem na svých toulkách na vodu nenarazila, jenom na jakýsi malinkatý lesní potůček, a ten už na sobě měl ledovou krustu. Sice se mi ji povedlo rozbít tlapkou, ale voda z něj byla stejně jakási nedobrá, hnusná. Přihnala jsem se tedy k jezeru, sklonila hlavu a dychtivě začala pít. Házela jsem to do sebe jako o život, dokud jsem neměla dost. Byla úleva se pořádně napít, obzvlášť potom, co jsem si ke sváči dala zajíce.
Pomalu jsem se odbelhala od jezera a svalila se na bok, bylo mi z té vody najednou trochu těžko, vypila jsem jí asi nějak moc a navíc byla ledová. Teda měla jsem pocit, že mi bylo těžko z ní, z čeho jinýho taky? Chvíli jsem ležela, nicméně mi ta bolest břicha nedovolila odpočívat. Nadzvedla jsem se na přední tlapce a koukla se na břicho, bylo nějaký veliký, celý jako takový oteklý. Jak balvan! S povytaženým obočím a vypoulenýma očima jsem ho chvíli sledovala, ale pak s hlasitým vzdychnutím padla tělem zpět na zem do lehu. Veškeré pohyby mi připadaly nějak víc náročné, než běžně byly. Možná jsem jenom unavená, zavřela jsem oči ve snaze si chvíli zdřímnout, jenže zrovna v tu chvíli zafoukal studený vítr a mě došlo, že rozhodně nemůžu spát tady na tom volném prostranství. Ztěžka jsem se zvedla, rozhlédla kolem sebe a pak si to zamířila k nejbližšímu jehličnanu, pod který jsem se schovala, abych byla aspoň trochu krytá před sněžením a foukáním. Musím si odpočinout.

// smečkový úkolníček; úkol č. 2 - Obdivuj první sníh

“Máš rád zimu?“ naklonila jsem hlavičku do strany a očima zašvidrala na vločku padající přímo přede mnou. Sledovala jsem ji celou cestu, dokud nedopadla na zem a nezamíchala se mezi ostatní. Pak jsem se zase podívala zpět na Tonrese. “Já měla vždycky radši léto, ale vlastně teď se mi ta zima docela líbí. To je letos úplně první sníh, že?“ honem jsem si v hlavě problikala vzpomínky, jestli v nejbližších dnech už dávno nesněžilo a já to jen nepostřehla, ale usoudila jsem, že ne. “Je to pěkný, když poprvé sněží po celém roce. Ten první snížek je vždycky takový pěkně nadýchaný, čerstvý... Nepřipadá ti? Jako peřinka,“ usmála jsem se, lehla si bříškem na zem a natáhla packy před sebe. Sníh byl mokrý a nepříjemně (nebo možná příjemně?) studil, ale já jsem ho tak nějak prostě chtěla cítit. Běžně jsem neměla ráda mokrý kožíšek, ale teď mi to vůbec nevadilo, právě naopak. Kdo ví proč jsem měla radost, že sněží, možná to bylo z toho plného nažraného pupku, že mě příjemně hřál a já tak měla dobrou náladu, nebo se mi ten sníh prostě jen líbil.
Tiše jsem pozorovala padající vločky, občas jsem natáhla packu před sebe a nechala na ni pár vloček spadnout, abych si je mohla prohlédnout detailněji. “Až napadne více sněhu, můžeme si vyhrabat díru a schovat se do ní společně,“ zazubila jsem se a na moment vzhlédla k obloze - byla celá tmavá, bylo jasné, že bude sněžit delší dobu a hodně, určitě se jen tak neoteplí. Pořád jsem v sobě měla zakořeněného hravého ducha. “Nebo něco postavit a nebo se koulovat. Třeba když budeš hodně hrabat zadníma packama, prohrabeš se v kupě sněhu až úplně k trávě!“ ve sněhu se toho dalo dělat dost. Jeden by neřekl, že budu mít ve svém věku ráda hry, ale já měla. Byla jsem prostě taková trochu dětinská, no. “U nás v Sarumenu je pořád mlha, takže když napadne sníh a do toho je mlha, je to všude ještě víc bílý než jenom bílý. Je to pak úplně nejvíc nejbělejší,“ zazubila jsem se, vstala a sníh ze sebe oklepala. Vločky nachytané na mé srsti ze mě začaly sněžit, jako bych snad byla sněžná víla a zapříčinila sněžení nejen ze své srsti, ale i z nebe. Teda já jsem si tak připadala, možná, že Tonres mě jako nějakou "sněhovou vílu" nevnímal. “Kde bydlíš? V Sarumenu jsem tě ještě neviděla, jak o něm vlastně víš?“ zvědavě jsem povytáhla obočí, a zatímco jsem čekala na odpověď, hrabkala jsem packou ve sněhu cestičky, ale protože se sníh z oblohy spustil trochu více a paní zima s ním nešetřila, netrvalo dlouho a mnou vytvořené cestičky začaly pomalu zapadat. Bylo fascinující to pozorovat, první sníh po celém roce byl vážně úžasný.

// VAK; úkol č. 4 - Obdivuj krásu zimy

Sváča mi fakt bodla. Zajíc ještě nebyl ani ztuhlý, byl naopak hezky měkký a teplý, pošmákla jsem si. Zvedla jsem hlavu od obrané kostřičky, na které skoro nic nezbylo, a s krvavou tlamou jsem se na postávající vlčisko spokojeně usmála. Hned jsem s plným bříškem měla lepší náladu. “Moc dík!“ kostřičku jsem tlapkou trošku odsunula, naházela na ni poprašek sněhu, který stihl od rána napadnout, a pak se přiblížila ke svému zachránci. “Měla jsem popravdě hrozný hlad. Měla jsem v plánu něco ulovit, ale lov mi moc nejde, víš? Ale po cestě jsem si myslela, že už mám nějakou stopu, že fakt něco k snědku najdu, jenže ona to nakonec nebyla stopa, ale jenom spící ježek, hehe,“ potutelně jsem se uculila, poškrábala se zadní packou za uchem a pak si otřela tlamu, abych nebyla špinavá. “Jmenuju se Marion, a ty?“ to, že už se mi jednou představoval, jsem samozřejmě nevěděla, protože jsem se na to dostatečně nesoustředila, a já když se nesoustředím, tak pak nic nevím. Já to o sobě věděla, ale tenhle chudák zatím neměl tu čest to zjistit.
Pořád sněžilo a sněžilo, připadalo mi to kouzelné. Přestože nejsem úplný fanda zimních měsíců a mám radši teplé sluníčko, zelenou travičku a barevné květinky, mělo to něco do sebe. Všechno pod sebe tiše poschovávaly bílé studené vločky sněhu, které se spojily v poprašek, jež se čím dál tím víc zvětšoval. Pamatovala jsem si, že jako vlče jsem ve sněhu ráda blbla, teď už mě to tolik nelákalo. Ale možná bych si mohla postavit aspoň vlčuláka nebo ozdobit strom, s pohledem upřeným na vlka jsem si dál vykreslovala v hlavě všemožné aktivity, které by šly podnikat. “Zima vlastně není až tak špatná, že?“ pronesla jsem pak, ještě z části zamyšlená, a krátce se u toho pousmála. Na kožíšku Tonrese pak přistála jedna větší vločka, přímo mezi jeho oči, a protože já byla bystrá holka, mohla jsem si ji detailněji prohlédnout. Byl mráz, takže neroztála, naopak se na něm držela a přibývaly další a další. Kolik je jich asi na mém černém kožíšku? vločka byla opravdu krásná. Leskla se, měla zajímavý tvar a takový jakýsi kouzelný nádech. Nikdy dřív jsem o zimě nepřemýšlela jako o něčem pěkném, ale tentokrát jsem musela uznat, že má přece jen své kouzlo. “Podívej, všechno je najednou bílé,“ hlesla jsem tiše, abych příliš nerušila okolní ticho, a tlapkou ukázala na rozlehlou pláň. Nikde tu nic nebylo, prostě… Jen bílo. Bylo to vážně zajímavé. Pak jen když se vlk zahleděl do dálky skrz celou pláň, mohl spatřit zasněžené lesy, ve kterých ještě sem tam prosvítala zelená, protože sněhu doteď nenapadlo tolik, aby vše zakryl pod velkou vrstvu. Jehličnany tedy měly snad ještě větší kouzlo, než když jsou jen zelené nebo jen bílé. Věděla jsem však z minulých let, že je to teprve začátek a sněhu napadne daleko, daleko víc.

Zářivě jsem se na vlka usmála, aby věděl, že mi udělal radost. Neodmítl mě. “No já, já mám,“ vykoktala jsem ze sebe, hluboce zamyšlená, kam že jsem to vlastně chtěla jít, ale jeho hlas mě vytrhával z myšlenek a nemohla jsem si tak v klidu promyslet, co chci říct. “Povědomá?“ zopakovala jsem překvapeně, ale když pak zmínil Sarumen odpověděl hned na oboje zaráz – na moji povědomost a taky na to, kam mám namířeno. Souhlasně jsem pokývala hlavou, “ano ano, přesně tam mířím, do Sarumenu!“ vyhrkla jsem, nadšená, že mi poradil, avšak tlamka se mi nechtěla zavřít, frčela si akčně dál, “v Sarumenu bydlím. Mám tam mamku Wolfganii, má hodně dlouhé jméno, že? A taky jsem měla taťku Nok-ti-si-e-la, ale ten už umřel,“ když jsem říkala otcovo jméno, musela jsem zpomalit a trochu se nad ním zamyslet. Bylo až moc složité na výslovnost. “Paní alfička Maplička se o náš les krásně stará. Mám taky dva bratry, Kenaie a Cassiana, a jinak ve smečce je velká spousta vlků. Třeba můj kamarád Duncan a strejda Newlin, ale toho jsem dlouho neviděla,“ s tichým zamlaskáním jsem na šedého vlčka protkaného hnědými pruhy zavzpomínala. Ráda bych ho zase viděla, kde mu byl konec?
Zaostřila jsem zrak, když přede mě přistavil mrtvého zajdu, a potěšeně se podívala nejdříve na zajdu, pak na vlka a pak zase na zajdu. “Fakt bych mohla?!“ vyhrkla jsem se zrakem upřeným na zajíce, měla jsem na něj mega chuť. Tělem jsem se k němu pomalu blížila, ale pořád jsem čekala na vlkovo svolení. “Moc bych ho chtěla,“ zašeptala jsem chtivě, ale když jsem viděla, že zajíc opravdu leží přede mnou a vlkovi to nevadí, energicky jsem se do něj pustila. Na nic jsem nečekala, přihnala jsem se k němu a zahryzla se hladově do stehna. A pak jsem ho spokojeně žvýkala a žvýkala, aniž bych si uvědomila, že se mi už vlk představil a já bych se mu mohla představit též. Byla jsem teď tak trochu mimo, možná mě ovlivňoval ten hlad. “Je dobrej!!“ zahuhlala jsem s plnou pusou a tichým povzdechem, ale pak se už věnovala jen sváče.

<< Velká houština

Jak jsem vylezla z křovisek ven, překvapil mě studený vzduch a vítr, který mi rozčechral kožíšek. Byla jsem ráda, že moje srst je pořádně hustá, ač jsem se narodila na jihu země. Všichni v rodině ale mají spíš řídkou srst, jsem fakt úplně jiná jak ostatní, zavrtěla jsem zlehka hlavou. Moc dobře jsem vnímala svoji rozdílnost vůči mým sourozencům a vlastně i rodičům, ale už jsem si na to za tu dobu tak nějak zvykla. Pozastavila jsem se nad tím už jen občas.
Zima se opravdu spustila v plném proudu, z nebe padal sníh, docela velké vločky, a uchycoval se na zemi. Díky tomu se samozřejmě kupil, a já věděla, že se bude kupit víc a víc, z toho jsem dostala trochu strach. Během zimy bych se možná měla držet blíž u Sarumenu, abych mohla kdykoliv najít cestu domů. Pamatovala jsem si totiž jen okolní oblasti, všude jinde jsem prostě zabloudila... A teď bude problém najít jídlo a úkryt.
A tak jsem bezcílně ťapkala a ťapkala, až jsem potkala mohutné, obdobně chlupaté vlčisko, jako jsem já. Rozzářilo mi to den, vidět že má někdo podobný, i když jinak zbarvený kožíšek. Bezděky jsem si vzpomněla na Adirama, ten byl oproti tomuto vlkovi úplně jinačí. “Ahoj!!“ štěkla jsem už z dálky, abych na sebe upozornila a zajistila si tak jeho maličkost jen pro sebe. Měla jsem strach, že by si mě třeba nevšiml a někam odešel, vždycky bylo lepší cestovat ve dvou než o samotě. Teda minimálně pro mě. S vrtícím ocáskem, abych naznačila, že přicházím v míru a s dobrým úmyslem, jsem se zastavila přímo před ním a s úsměvem mu zírala přímo do očí. “Budeš můj kamarád na cesty?“ navrhla jsem mu akčně, doufajíc, že moji nabídku přijme, přestože jsem ho vůbec neznala. Ale to mi nevadilo.

// VAK; úkol č. 1 - Vyruš přezimující zvíře

Jak jsem čekala, tak se i stalo. Zatoulala jsem se. Stačila krátká chvíle od našeho rozloučení s Adiramem a já už nevěděla, kudy jít. Zklamaně jsem se ohlédla, jestli náhodou Adiram není někde okolo mě, že by mi třeba poradil, ale nebyl. Opravdu odešel a já osaměla. S tichým povzdechem jsem zavrtěla hlavou, asi nad tou situací a zároveň i sama nad sebou.
Když jsem se prodírala skrze promrzlé, bílou nadílkou pokryté keře, do čeníšku se mi přivál pach, který mě dost zaujal. Našpicovala jsem ouška, krátce jimi zastříhala a pak se rozhodla to něco, co tak zajímavě vonělo, vyčmuchat. Měla jsem popravdě hlad, delší dobu jsem nejedla, ale nechtěla jsem kvůli jídlu rušit tu hezkou chvilku s Adiramem. Třeba to bude něco k jídlu, ale když ne, můžu zkusit něco ulovit. Nebo třeba bude něco doma, jenže za jak dlouho chvíli asi dojdu domů, když jsem ztracená? A tak jsem čenichala a čenichala, zemina se pomalu začínala ztrácet a měnit v bílou sněhovou pokrývku, a mě v tu chvíli napadlo, že když je zima, je zvířat, které bych si mohla dát ke sváče, daleko méně jak v létě, kdy je všude okolo plno kytiček a stromečků a příjemně hřeje sluníčko. Musím to voňavý najít, rozhodla jsem se, že to rozhodně nevzdám a tu potencionální svačinku prostě najdu, jenže když jsem ji nakonec po několika minutách hledání úspěšně našla, byla jsem fakt zklamaná. Vyrušila jsem pod keříkem zalezlého, v uschlých zbytcích listí schovaného ježka, jak si spokojeně spinkal v někým vyhrabané díře. Pochybovala jsem, že by si ji vyhrabal on sám, pač měl malinkatý pacičky, možná tu díru ani nikdo nevyhrabal, možná tam prostě byla. Rozmrzele jsem vzdechla a jemně do ježka dloubla čenichem, abych ho aspoň za trest, že ho nemůžu sežrat, vyrušila. Ten se ale jenom lehce zavrtěl, zabalil se do ještě pevnějšího klubka a tím na mě ještě víc vystrčil svoje bodlinky, a pak spal dál. To je smůla, fakt. Myslela jsem, že to bude nějakej zajda a že ho zblajznu, mlsně jsem se olízla.
Musela jsem se ale smířit s tím, že tady asi žádnou sváču nenajdu, ač jsem ještě chvíli prohledávala okolí a loudila pod různými keříky s úmyslem, že narazím na nějaké jiné přezimující zvířátko, které bych mohla lépe zbavit života a pak ho sežrat (i když nerada! A zároveň ráda…). Když jsem fakt nic nenašla a utvrdila se v tom, že jsou tady už jen keře a nic dalšího, vydala jsem se někam pryč. Nevěděla jsem kam, nepamatovala jsem si směr, kterým by měl být můj domov, a tak jsem prostě jen doufala, že na něj nějak náhodně v průběhu toulek narazím.

>> Středozemní pláň

Sklopila jsem pohled na moment k zemi, měl pravdu. “Nojo,“ špitla jsem tiše, zatímco se mi ve vzpomínkách vykreslovala šedivá vlčice, která mi navždy způsobila jizvu nejen na těle, ale hlavně na duši. A když jsem na ni pak chtěla přestat myslet, samovolně mi v mysli vytanul černobílý nepříjemný vlk, se kterým jsem se krátce setkala u řeky Tenebrae. Oklepala jsem se, nebyly to zrovna moc příjemné vzpomínky, Adiramovi jsem tedy rozuměla. Mlčky jsem raději ještě přikývla, aby věděl, že chápu. Ne všichni vlci byli hodní, svět nebyl jen růžový, plný pohádek, krásných kytiček, stromečků a létajících jednorožců... To jsem pochopila už i já.
Jeho důrazný hlas ve mně, kdo ví proč, vyvolal jednorázovou vlnu smutku a zklamání, která mnou zrychleně projela a pak byla zase hned pryč. Možná jsem čekala, že ke mně bude pořád jako cukrkandl, když takový byl na začátku, tak mě to trochu překvapilo. “Nebudu to nikomu říkat,“ slíbila jsem mu, i když nejspíš trochu neochotně. “Co? Ty už chceš jít pryč?“ vypoulila jsem na něj očka a krátce zavrtěla hlavou, nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem se loučit, bylo mi s ním fajn, byl milý, hezky voněl a jeho hlas byl jako balzám na duši. Hezky se poslouchal. “A jak se najdeme? Uvidíme se ještě?“ nevěděla jsem proč, ale záleželo mi na tom. Připadala jsem si občas v životě tak nějak sama, kromě mámy jsem nikoho neměla, jen smečku, ale smečka je smečka. Není to váš nejlepší přítel, který vás bude všude následovat, podporovat vás a milovat vás, a vy do něj budete moct zabořit hlavu, když se nebudete cítit dobře, a pomuchlat se před spaním s jeho měkkým kožichem. Tiše jsem si povzdechla, “domů to zvládnu.“ To byla samozřejmě lež, lhala jsem jemu a možná i trochu sama sobě, ale vlastně... Já asi věděla, že se někde zatoulám, takže jsem spíš jen tak nějak doufala, že domů prostě trefím. Nechtěla jsem ho zdržovat.

Adiram mi naléhavě kladl na srdce že o něm nikomu nesmím říct, takže jsem souhlasně přikývla, i když krapet neochotně. Nechtěla jsem, aby on nebo jeho sestra měli nějaký problém, ale vůbec jsem nechápala, proč by z toho, že potkal zrovna mě, měl mít nějaký problém. Jenže když pak začal mluvit o vypálení Sarumenu, našeho krásného domova, vyděsil mě. Nic takovýho bych samozřejmě nechtěla, nikdy! To bych tam pak nemohla bydlet s mámou a tetou Maple, rázně jsem tedy zavrtěla hlavou, až mi o sebe zapleskaly visací uši, a vypoulila jsem na něj oči. “Cože? A proč by to někdo dělal?!“ nechápavě a šokovaně jsem zpomaleně zamrkala, pořád jsem z těch jeho příběhů byla trochu mimo. Proč jsem o něm nesměla říct a proč by jim někdo měl ubližovat? Krátce jsem se zamračila, “nechápu to!“ upřeně jsem se na něj zadívala, “proč by ti někdo ubližoval? Nebo tvojí sestře? To proto, že jsi ten… Ten špion? Takže nejsi doopravdický bard? Jen jsi mi lhal?“ protáhla jsem hlavu zklamaně k zemi a vystrčila tak lopatky více nahoru, takže mi trčely i skrze moji huňatou srst. “Ani mámě o tobě nesmím říct?“ s tichým povzdechem jsem na něj nepřestávala hledět. Přišlo mi to celý zmatený, byla jsem z toho všeho vedle, smutná a zklamaná! Chtěla jsem mít sice tajemství, ale ne takového tajemství, které nesmím nikomu říct, protože bych tím ublížila. Chtěla jsem tajemství, o které mě někdo bude prosit, ať mu ho řeknu a já mu ho nakonec řeknu a pochlubím se. “Ale já o tobě nebudu nikomu povídat, jestli nechceš,“ dodala jsem tiše.