Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Zřícenina

Ťapala od zříceniny pryč. Venku už se cítila o dost lépe, byla klidnější. Sice v ní pořád něco zůstávalo, jakýsi neklid, ale bylo to daleko lepší. Ta paní Smrt se jí opravdu vůbec nelíbila, byla děsivá. Už k ní nikdy nepůjde, to pan Život byl o dost lepší. Nechápala, jak mohl mít pan Život za sestru takovou děsivou zrůdu z pekel! “Oh, uh, vlku!!“ vykřikla najednou, když si v dálce poté, co vyšla ze svého zamyšleného stavu, všimla procházejícího Delivena. Stále si nevzpomněla na jeho jméno, proto ho oslovovala neutrálně. “Vlku!“ začala se odrážet předníma tlapkama od země, takže vždycky jakoby mírně nadskočila a zase dopadla zpět, zadníma stála pořád na zemi. Když přišel Deliven za ní, vesele na něj zavrtěla ocáskem. “Ahoj! No to bylo hrozné!“ už se nadechovala, že na něj spustí lavinu svých slov. “Ta paní Smrt byla...no puuuuff!“ protočila očima a z nafouklých tvářiček vyfoukla u slova „puuf“ vzduch. “Byla děsivá! Děsivější než jsi mi povídal! Už tam nikdy nepůjdu! Ona na mě chtěla zaútočit, víš?!“ zcela vážně se na Delivena podívala, a pak se zamračila. “Maminka říká, že takoví vlci jsou zlí! Takže ta Smrt je zlá, tam já už nechci jít. Maximálně s mojí maminkou, ta by mě ochránila,“ otočila se na tlapce a vydala se odtud pryč. Pak si uvědomila, že Smrt vlastně navštívili z nějakého důvodu. “Jo a jinak pan Život je její sourozenec, to je děsivé, že?! Pan Život je moc hodná, ale tahle vlčice byla děsná! A hnusná! A měla hnusný hlas, jak nějaká stará bába. No a co ty, dozvěděl ses vše, co jsi chtěl? O těch daňcích? A proč jsi vlastně chtěl vidět daňky?“ zvědavě na něj koukla. Jedno napůl klopaté ucho se jí kymácelo kdykoliv pohnula nějak prudčeji hlavou. Druhé pořád stálo, ale na obou měla jizvy od zubů. Chrupavka byla navždy poškozena.
Když tak ťapala vedle něj, uvědomila si, že tady něco není v pořádku. Nejdříve nic neříkala, dál ťapala a jen větřila. Natáčela hlavu různě kolem sebe, až ji natočila k Delivenovi, a zkřivila rypáček. Pomalu došla až k němu a začala ho očuchávat, přičemž si následně odfrkla. "Fuj!" vypískla znechuceně. "Ty smrdíš! Plesnivě smrdíš! To bude z té zříceniny! Normálně ti páchne kožich, špindíro jedna! A dívej se na své tlapy!" ukázala svýma křehkýma tlapičkama na ty jeho, byly jakési špinavé...možná od prachu, který ve zřícenině byl? "Máš je taky celý jakýsi zasraný od něčeho, seš prase, Delivene!" Vykulila na něj oči. Vykulila je ale spíš z toho důvodu, že byla strašně překvapená. "O-oh," zakryla si tlapičkou svoji pusinku. "Já jsem si vzpomněla na tvoje jméno!" pověděla a tiše se rozešla pomalými krůčky dál směr Ageron. Ještě párkrát to šeptem zopakovala, že si vzpomněla opožděně na jeho jméno...byla z toho fakt šokovaná. Ještě nikdy se jí nestalo, že by si vzpomněla na něčí jméno z ničeho nic, když ho předtím zapomněla. Vesele se na něj ohlédla a vykřikla: "Já jsem si vzpomněla na tvoje jméno, Delivene!" vykulila na něj oči a začala se smát, zatímco hopsala kolem něj. "Deliven, Delík, Delíček!" opakovala jako kolovrat. Tato vlčice měla opravdu upřímnou radost snad ze všeho. Že by to bylo znamení? Znamení lásky? párkrát zamrkala, ale nepřestávala si vesele hopsat.

>> Ageron

// VLA: 2) VLCI

// NENAKUPUJI, POUZE VYKONÁVÁM ÚKOL DO VLA!

<< Jedlový pás

Celé místo působila šíleně chladně. Jakoby to tu bylo úplně bez života. Marion kráčela nalepená na Delivenovém zadku celá připosraná strachy. Opatrně našlapovala, zírala vykulenýma očima kolem sebe a celé tělo se jí třáslo. Svaly jí strachy zkoprněly, skoro jí vypovídaly službu! Někdy se jí jen tak z ničeho nic podlomila tlapka. Nesoustředila se totiž na nic jiného, než na myšlenku, na jakém to je ale podivném místě. “Víš co? To u pana Života je to daleko hezčí!“ hlesla tiše. I když to pošeptala, její hlas udělal ozvěnu, které se ona samo sebou lekla. Navíc v nějaké chodbičce, kterou měla po pravé tlapce, uslyšela kroky, a jakoby někdo omylem kopl do kamínku. Ten udělal pár otáček a vytvořil tak další ozvěnu. Zůstala stát, natočila tím směrem, ze kterého onen zvuk vycházel hlavu, a zírala. Srdíčko jí bušilo, krk měla celý vyschlý a stažený. K její smůle tam ale stála nejspíš moc dlouho, protože svého parťáka ztratila. “Ale ne!“ vypískla. Rozběhla se chodbou dál, ale zastavila se hned, co uběhla pár metrů, protože se dostala na křižovatku. Buď mohla pokračovat rovně, nebo mohla zatočit doleva či doprava. Netušila, kudy se vydat, ale vzpomněla si na Delivenovu radu, že má sledovat zelené světýlko, takže šla tím směrem, kde viděla zelené světýlko. “Vlku!“ šeptem volala na svého parťáka, jehož jméno si nepamatovala. Byla tak nervózní!
Deliven se samozřejmě neozýval a Marion osaměla. Pohybovala se pomaleji jak šnek. “Ha-haló?“ promluvila poprvé od doby, co vstoupila do zříceniny, hlasitějším tónem. Nic. “Haló?“ ozvala se znovu ještě víc hlasitě, ale to asi neměla dělat. Zříceninou se rozlehl ošklivý nakřáplý chraplák, který patřil zřejmě právě samotné paní Smrti. “Nehulákej tady, nejseš u sebe doma, svině malá!“ Marion ztuhla a nemohla pokračovat dál. Rozplakala se. “Eh, eh...vlku...Eh...někdo...mami!“ kuňkala si tiše pod vousy, pomaličku se rozešla dál a jedním bokem se nalepila na stěnu, potřebovala cítit oporu, jistotu. “No co tady chceš?! Proč sem lezeš? Vždyť ses už pochcala strachy!“ hlas se zříceninou ozval znovu. Marion celá nadskočila a ucítila, jak se jí za krkem samovolně naježily chlupy. “Kdo to je!“ vyštěkla a zaryla drápy předních tlap do písčitého povrchu země. “Paní Smrtička?!“ dodala a čekala na odpověď, která se jí vzápětí dostala. “Smrtička?!“ znechuceně si odplivla, jak že ji to to hloupé skoro děcko nazvalo. “Mluvíš s královnou všeho neživého a částečně i živého! Jsem Alfa tohoto místa, nacházíš se v MÉ zřícenině! Pokloň se!“ Nemusela Marion vyzývat znovu. Její maličkost nebyla nikterak hrdá, nepotřebovala si nic dokazovat, proto se okamžitě poklonila. “Ano, ano má královno!!!“ vypískla utřepaně, a ještě hodnou dobu zůstala skloněná. Pak se narovnala, a udělala ještě pár kroků vpřed. Tím se ocitla v malé místnosti, která zářila zeleným světlem. Tam vzadu uviděla černou siluetu poměrně malé vyzáblé stvůry, která byla zřejmě majitelkou tohoto podivného místa. Mari se neodvažovala přistoupit blíže, nechtěla mít s tímto stvořením nic společného! Jen tak stála tiše jako pěna, občas mrkla či přestoupla z nohy na nohu. “No neumíš pozdravit?!!!“ dočkala se náhlého vzteklého výkřiku. S její srstí si pohrál ledový poryv větru. Když se Mari nadechla, ucítila plíseň. “Omlouvám se, zdravím vás, vaše nebeskosti! Vaše nejsmrťoucí Smrtelnosti!“ udělala dva pidi krůčky blíž k ní. Nastalo ticho. Mari byla napjatá, nedokázala se uvolnit. Nad ničím nedokázala přemýšlet, pořád jen čuměla tím směrem, kterým byla ta silueta ležícího vlka. Jestli tam opravdu byla, či se jí něco zdálo, to nevěděla. Neměla v plánu přistupovat tam blíž, a navíc to vypadalo, že paní Smrt chtěla zůstat v zákrytu. To až řeknu mámě, prohnala se jí hlavou nevinná myšlenka. “Nóó!“ vřískla po mladé vlčici přes celou místnost. “Co tady teda chceš? Proč tu tak okouníš? Totady budeš jen stát a čumět? Seš nemožná nebo co? Vypadáš úplně tupě! Moc inteligence jsi asi nepobrala, to je smutné! Seš opožděná! Úplnej výmaz! Degenskej degen!“ Mari si na své konto vyslechla spoustu narážek, a i když to tak na první pohled nevypadalo, dost dobře si uvědomovala význam těchto slov. Dotklo se jí to. Očka se jí zaleskla a začal se v nich odrážet smutek. Proč byla ta vlčice tak zlá? Marion jí nic neprovedla. Hlasitě vzdychla, sebrala všechnu odvahu, a spustila: “Já- Já jsem přišla se svým vlčím kamarádem, kterého jsem ale po cěstě tady ve vašem hradu ztratila, abych se tě zeptala na tvoji rodinu. Máš tady sourozence, paní nejsmrtější Smrtko?“ naklonila hlavičku jemně do strany. Bez váhání dodala: “Třeba já mám dva bratry! Kenaie a Cass...“ “Drž hubu! Nezajímá mě tvoja família! Neptala jsem se tě!“ zaskřípala, a Marion opět projel chlad. Stejný jako předtím, akorát nyní to bylo šíleně ledové. Ne jen vítr, prostě to byl přímo led, který jejím tělem projel. “Mám bratraaaa!“ rozpovídala se hned potom, co se sípavě nadechla. “Jmenuje se Živooooot!“ prodlužovala tón hlasu. Marion to bylo nepříjemné, její hlas jí byl odporný. Přitiskla uši k hlavě. “Sídlí v Narrských kopcích, ale tam já nechodíííím! Nikdo mě tam nedostaneeee! Už ho nikdy nechci vidět!“ odporný život a dech beroucí smích se rozlil zříceninou, až z toho Marion vstaly všechny chlupy a zastavila se jí kolující krev v žilách. “A...proč? P-pan Život je moc...hodný,“ vykuňkala, ale to už začínala couvat malými krůčky pryč. Asi věděla proč. Tahle otázka Smrt totiž asi nějak namíchla, protože vstala ze svého místa a udělala několik rychlých kroků vpřed směrem k Mari. “Nemluv! Vypadni! Neptej se na něj! Nemluv o něm!!!“ Marion se šíleně polekala. Spadla na zadek a svalila se na bok, ale netrvalo jí to ani sekundu, co se ze země zase zvedla zpět na tlapky. Otočila se k černé vlčici prdeli a vystartovala rychlostí blesku pryč z místnosti. Běžela chodbou přímo za nosem. Kdyby byla nějaká soutěž, jistě vyhraje medaili za první místo. Byla teď jako maratonec. Tlapy natahovala pořádně před sebe a odmítala zpomalit, či se ohlédnout za sebe. Stejnou rychlostí pak vypálila až ven ze zříceniny, kde se zastavila až o několik metrů bokem. Svalila se na zem, zrychleně oddechovala a zůstala zírat upřeně před sebe. Mlčela. Nic neříkala. Prostě úplně odpadla. Hlavou se jí nehonilo vůbec nic, nejspíš z ní teď opadával všechen ten děs a úzkost, která se jí tam uvnitř celou dobu křečovitě držela a odmítala se pustit. Nic horšího ještě ve svém životě dosud nezažila. Tohle byla zatím ta úplně nejhorší zkušenost ze všech zkušeností. “Vlku!“ vzpomněla si pak na Delivena a vyhopsla na všechny čtyři. Zůstala se napjatě koukat směrem ke vchodu do zříceniny, jestli svého nového společníka uvidí vycházet. Byla pevně rozhodnutá (vlastně ani neuvažovala nad ničím jiným) na něj počkat.

>> Jedlový pás (ihned poté, co opustí zříceninu i Deliven. Bude ho následovat)

// VLA: 3) MAGIE

// NENAKUPUJI, POUZE VYKONÁVÁM ÚKOL DO VLA!

<< Ageron

Tento vlk se Mari opravdu zamlouval! Byl totiž úplně stejně ubreptaný a akční jako ona. Byl skvělý. Líbil se jí daleko víc jak ten černobílý tehdy u řeky Tenebrae. Když si to vzala kolem a kolem, hned jakmile ho poprvé zahlédla, jí naháněl hrůzu. Jen si to tehdy u řeky dost dobře neuvědomila. Zavrtěla na něj ocáskem a zabořila mu do jeho očí svůj zlatavý pohled, když jí navrhl, že by mohli cestovat prozatím společně. Srdce jí zaplesalo. Tohle jí ještě nikdy nikdo nenabídl! Taková čest! “Ano! Ano, moc ráda!“ okamžitě mu dala najevo, že jeho nabídku přijímá, a obklusala kolem něj kolečko. “Jinak představila jsem se ti už? Jsem Marion! Jsem dcera Wolfganie a Noktisiela, jsou to Bety Sarumenu!“ začala mu povídat to, co on už dávno věděl. Ona chudinka ale už zapomněla, že se o tom zmiňovala Aseti. Na ni už asi taky zapomněla, neboť ta vlčice nebyla nikde kolem nich. Marion byla na zapomínání profík, když jí něco nebylo připomínáno pořád dokola, prostě to se 100% jistotou vždy zapomněla. Často po pár sekundách.
Procházeli společně lesem a mířili do dalšího, tentokrát převážně jehličnatého lesa. Vlk, který se jí napodruhé znovu nepředstavil (i po jejím vyzvání), je vedl zřejmě tím správným směrem, i když o tom neměl ani tucha. Poslouchala popisek paní Smrti a se zájmem pokyvovala hlavou. Nebála se. Z povídání jí to totiž děsivé nepřipadalo, i když to byla snad ta největší posera všech poser na celé Galli! “Ahá! A víš, že já nějaké kamínky mám? Třeba můj bráška Kenai mi jednou dal na památku taková zelený drahokam ve tvaru květinky! Opatroval ho pro mě celou dobu, co jsme se neviděli. Ten ale nikomu nedám, schovala jsem si ho doma ve skalisku. Chtěl bys ho někdy vidět?“ navrhla mu bez váhání. Nijak o tomto návrhu nepřemýšlela, dokonce mu tímto i bezostyšně nabídla vstup k nim na smečkové území! Jak byla neopatrná! “Mohla bych ti ho ukázat, je opravdu mooocitánsky pěkňoulinký!“ začala poskakovat z tlapky na tlapky a takto pokračovala dál v cestě. “Mám dva bratry, Cassiana a Kenaie. Co tvoje rodina?“ začala vyzvídat. Poskakovat přestala a místo toho hopsala malými skůčky vedle něj pořád dopředu. Vždy hopsla, počkala na něj. Hopsla, počkala na něj. A takto pořád dokola. “A jinak pan Život, to je takový moc hodný bílý vlk. Žije na písčitém kopečku, ale je písčitý jen ze začátku! Potom je tam hooodně trávy a kytiček. Miluju kytičky! No a pan Život umí snad všecičko na světě, je vlídný a pomůže ti, s čímkoliv jen budeš potřebovat!“ trošku mu přiblížila podobiznu jejich vlčího boha, se kterým už se její maličkost 3x setkala. “Ale jestli jsou to doopravdicky sourozenci, jako fakt takoví ti fakťáčtí sourozenci, to nevím. Tak se zeptáme společně!“ souhlasila. Deliven ji ale náhle pobídl, aby šla honem rychle, že už jsou blízko, a zrychlil svůj krok. Mari zastavila, zastříhala oušky a chvilku pozorovala Delivenova záda, jak jí mizí z dohledu. Probrala se za pár vteřin na to, a hodila trty za ním, aby se jí neztratil. “Počkej na mě!“, zavolala na něj, ale to už on asi neslyšel.

Dohnala ho za pár chvilek, hlasitě si oddechla. Bála se totiž, že po tom jejím záseku ho ztratí přesně tak, jak tehdy ztratila Thorana. Kde je ti konec, Thoránku? Nezapomněla na něj. Když už si zapamatovala jeho jméno, nemohla zapomenout na jeho osobnost! "Paní Smrťáckáááá! Smrťóóó!" přidala se do volání černé vlčice. Vůbec sice neměla páru, kde teď jsou a kam přesně míří, ale důvěřivě následovala vlka před sebou.
Zanedlouho zřejmě (podle slov Delivena) dorazili na místo. Mari se zastavila a zvědavě si začala zříceninu prohlížet. Nelíbila se jí. Byla jakási...divná. Než ji ale stihla zvenku celou prozkoumat, Deliven už se hnal dál. "Ale né, počkej! Nelíbí se mi to, možná bych měla počkat venku!" brebentila, ale sama už do zříceniny také vběhla. Nalepila se mu tedy na záda a následovala ho. Ztratit se nechtěla. Měla strach, a to do té zříceniny sotva vlezli! Cítila se nejistá. Uši přitiskla na krk, v očích měla bojácný pohled a ocas stažený mezi nohama.

>> Zřícenina

<< Sněžné hory (přes Tajgu)

Cesta dolů z hor byla o něco snadnější, protože to bylo směrem dolů z kopce. Tlapky na studeném sněhu tolik nepodkluzovaly, a navíc Marion šla s myšlenkou, že už brzy bude od tohoto chladného severského počasí pryč. “Tak jak se vám ty hory líbily?“ ohlédla se na ně a přátelsky zavrtěla ocasem. Byla ráda, že konečně dosáhla toho, čeho chtěla - setkat se s někým cizím. Přehopsala energicky řeku na stejném místě, jako když ji překonávali předtím, když mířili do hor, a poté, když nastal rovnější terén, zrychlila do klusu. “Takže teď míříme k paní Smrti?“ zastříhala oušky. “A kudy se tam jde? A jak paní Smrt vypadá? Je hodná? Proč se vlastně jmenuje Smrt? A má ji pan Život rád?“ bombardovala je dalšími otázkami, které se jí honily hlavou. “Ale víte co, já se paní Smrti zeptám, jestli má ráda svého bratra, pana Života. Myslíte, že má i nějaké jiné sourozence? Zkusím se jí zeptat i na tuhle otázku!“ dál si spokojeně vedla svůj monolog a pokračovala v tomto pohodovém duchu dál v cestě. Šla pořád přímo za nosem, jinou cestu neznala. Když se ale blížila k dalšímu lesu, zpomalila, aby jeden z těch dvou mohl jít před ní, neboť ona cestu k paní Smrti neznala.

>> Jedlový pás

<< Ageron (přes Tajgu)

Finální cesta skrz řeku a celou Tajgu byla náročná. Řeka díky celodennímu dešti byla rozbouřená, takže byl poměrně problém ji překonat. Museli jít podél toku tak dlouho, až našli nějaké mělčí místo, které by mohli přebrodit na druhou stranu. Když prošli řekou, čekalo je přejít ještě přes celou Tajgu. Ta byla rozlehlá, a navíc od hor už šel pořádný chlad. Marion to značně zhoršovalo pohyb – třásla se zimou. Byla zvyklá na jemné jižní podnebí, sever prostě nebyl dělaný pro ni.
“Podívejte, vlkouši!“ oslovila je neutrálně, jelikož zapomněla na jejich jména. “Tohle jsou Sněžné hory! Tady už jsem taky byla! Ale sama, takže jsem to tady moc nezkoumala. Kdyby tady nebyla taková zima, klidně bysme se tu mohli zdržet, ale nelíbí se mi, že mám úplně celé prokřehlé packy!“ stěžovala si, zatímco šplhala přes náročný terén nahoru do hor. Celé hory byly zasněžené a problematické, nebylo snadné se dostat až nahoru. Mari se zastavila někde v polovině cesty, kde byla pěkná vyhlídka na okolí, a tam chvíli zůstala. To, že původně chtěla skupinku dovést až k malému horskému jezírku, na to už dávno zapomněla. “Tak už jsme se koukli, a letíme zpátkýýý!“ zahulákala tak akčně a nahlas, až se vytvořila ozvěna. Pomalu začala slézat kopeček dolů a zase mířila zpět k Tajze.

>> Ageron (přes Tajgu)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 4/4

<< VVJ (přes ZG)

Byla opravdu nadšená, že potkala takové dva suprácké vlkouše. “Pojďte, už tam budeme!“ vyštěkla směrem k nim, přičemž se ohlédla přes rameno, zda ji následují. Mířila od jezera přes rozlehlou zelenou planinu a špacírovalas i to dál směrem do lesa. Nyní jí nevadilo jít do lesa, když nebyla sama. “Znáte to tu? Já jsem tady na severu už jednou byla! Právě při té výpravě jsem našla ta super krásná jezírka! Jsou čistá a modrá!“ halekala.
Krok zrychlila z poklusu do pohodového cvalu, a u toho házela ocasem ze strany na stranu. Déšť začínal pomalu, ale jistě ustávat, a jakmile zaběhla skupinka vlků hlouběji do lesů, už na ně nepršelo vůbec. Stromy déšť nepropustily. Mířila skrz celý les, kolem Armanského pohoří přes řeku až k Tajze.

>> Sněžné hory (přes Tajgu)

Přivítání od obou vlků bylo lepší a veselejší než vůbec čekala. Nebyli protivní a divní jako ten černobílý vlk tehdá u řeky Tenebrae. Stála naproti nim, našponovaná jako struna, vrtěla vesele ocáskem a lesklá očka jí jen zářila nadšením. Měla radost, že konečně má tu možnost seznámit se s někým cizím. “Uh, oh!“ chtěla něco říct, ale místo toho začala pískat. Neudržela se, musela k tomu začít i poskakovat z nožky na nožku jako nějaký retard. Stále u toho tak podivně pískala. Celé tělo se jí třáslo, byla tak nadšená! A tak tam poskakovala naproti nim, ocasem máchala, jakoby chtěla rozehnat hejno malých otravných mušek, a nevydala ze sebe ani slovo. Až poté, co se jí vlčice zeptala na její původ, začala energicky kývat hlavou. “Ano, ano!“ vyštěkla. “Jsem Marion, moc mě těší! Mám hroznou radost!“ dala se do klusu a obešla kolem nich kolečko. Pak zaujala svoji „hrací polohu“ s vystrčeným zadkem nahoru k obloze, hrudníkem přitlačeným k zemi a předníma tlapičkama nataženýma před sebe. “Nemohla jsem se dočkat, až najdu nějaké vlky!“ pískla, vyskočila na tlapky a zase kolem nich udělala kolečko. “Super jméno, že? Že?! Taky se mi líbí! Ale vaše jsou taky super...teda...počkat,“ ztuhla na místě a hluboce začala přemýšlet. Stála tam hodnou dobu, než promluvila. “Já si je nepamatuju,“ usmála se na ně jak blbeček, zamrkala očkama a hodila nevinný pohled. “Ale jinak Styx si pamatuju!“ začala hned dál povykovat. Nevydržela být zticha na jednom místě. “Byly jsme kamarádky! Fakt! Ale pak mě kousla do ucha! Nevím, proč to udělala, ale byla zlá!“ Podívala se na vlkouše, jehož jméno si také nepamatovala. “A moc ráda půjdu k paní Smrti, já jsem totiž už několikrát viděla pana Života, víte? A je moc hodný, víte? A taky jste věděli, že je kouzelný? A umí vyčarovat kytičky, víte? A taky...taky...je bílý, víte? Viděli jste ho někdy? Já už dokonce třikrát! Jo a taky víte, že má hezký úsměv? Jo a jednou mi taky dal kytici pro moji maminku, víte? A víte že...jo a myslíte, že je paní Smrt taky hodná? Víte, kde žije paní Smrt? A už jste tam někdy byli?“ chrlila na ně otázky rychleji, než kdyby se na ně valila vlna tsunami. Pořád u toho nějak hopkala, třepala se, no prostě nebyla v klidu. “A chtěla bych jít do Sněžných hor, půjdete se mnou? Já jsem tam kdysi našla jedno jezírko, chcete se tam podívat? Já vám ho ukážu, pojďte!!!“ vypískla hlasitě pobídku „pojďte“, a rozběhla se pryč od jezera.

>> Ageron (přes ZG)

<< Nad kopci (přes řeku Kierb)

Od lesa mířila opět k dalšímu lesu. Aby se ale vyhnula průchodu skrz celý hustý les, rozhodla se, že bude pokračovat podél toku řeky, která tudy pramenila. Nevěděla, zda narazila pouze na část, která je takto úžasně průzračná, a zbytek řeky byl zakalený, či byla taková čistá celá řeka. Ať už tak nebo tak, moc se jí tato část na severu země líbila. Podél toku řeky se loudala, nespěchala. Různě hopsala ze strany na stranu, někdy se prošla i přímo v toku řeky. Bláto, které se jí nalepilo na tlapky v lese pod horizontem, se tak hezky smylo a její nožky byly zase čisté. Navíc ji řeka hezky osvěžila.
Tok pramenil skrz celý les a poté se dal na louku, takže jej následovala. Zanedlouho díky tomu dorazila k Velkému vlčímu jezeru, kde se rozhodla, že si dá krátkou pauzu. Občerstvila se, ulovila si nějakou menší rybku, kterou zblajzla, a poté se vydala zase dál. Když mířila kolem jezera, zaslechla ale hlasy. Na chvíli se zastavila, zastříhala oušky a otočila hlavu tím směrem, ze kterého hlasy vycházely. A byla opravdu překvapená! Všimla si dvou vlků. Neváhala, a nahrnula se k nim svým typickým jásavým během, kdy kejvala hlavou ze strany na stranu jako trubka. U běhu nezapomínala radostně chrochtat. Konečně narazila na vlky, konečně se jí naskytla možnost seznámit se, hurá! “Ahoj, ahoj vlci!“ volala na ně už z dálky, zatímco se k nim dunivými kroky blížila.

<< Les pod horizontem (přes Travnaté výšiny)

Ze zabláceného lesa procházela přes travnatý kopcovitý povrch. Když natahovala při klusu tlapky dopředu, aby dělala delší kroky a byla tak rychlejší, málem zakopla o krtinec, který se nacházel přímo před ní. Na poslední chvíli si ho však všimla, přehopsla ho a zastavila se. Šla krtinec studovat. Hrabkala do něj zkoumavě tlapkama a neměla páru, co to je. Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že je jich tu v okolí nějak moc. Tyhle hromádky hlíny opravdu za svůj život ještě nikdy neviděla. Fascinovalo ji to. S vykulenýma očima plnýma zájmu o tyto věci to dál pozorovala. Vyrušila ji až vysoký zvěř, která se prohnala o kus dál kolem ní. Zprvu se polekala, ale když pak zaostřila zrak, uvědomila si, že to hlasité dupající stvoření je jen mladý jelínek, který pádil do lesa, který se nacházel před ní. Jak se jelínek rychle objevil, tak i zmizel.
Poté, co dorazila do lesa, který viděla už z dálky před sebou, její dobrá nálada dosti poklesla. Les se jí moc nelíbil. Byl tmavý (černé mraky, které nepropustily sluneční paprsky, to jen zdůrazňovaly) a celý jakýsi bez života. Snažila se jím tedy jen rychle proklouznout, i když si musela během své cesty dávat pořádný pozor, kam šlape, neboť byl povrch celý nerovný, a kdyby špatně stoupla, mohla by si ublížit. Z lesa pak zamířila rovnou do dalšího lesa, protože jinou cestu dál zde neviděla. Holt všude byly samé lesy, musela se s tím smířit. Plus to ale jedno mělo – každý les byl rozdílný.

>> Velké vlčí jezero (přes řeku Kierb)

<< Březina (skrz Vřesoviště)

Nožky už chuděra měla uťapané. Přemýšlela nad tím, do čeho se to vlastně pustila? Navíc jí připadalo zvláštní, že po celou dobu svojí cesty (a že byla na cestách již dlouho!) nepotkala ani živáčka. Chtěla poznat někoho nového, s někým se seznámit, ale nebylo prostě a jednoduše s kým. No, alespoň, že jí dělali společnost malí ptáčci zpěváčci.
Procházela skrz louku, která byla plná krásných fialkových vřesů. Jak to tu vonělo! Opravdu se jí tyto typy květin moc líbily, měla pro ně slabost. Co už se jí ale zase tolik nelíbilo, byly všudy přítomné včely a vosy, které na vřesech seděly a poletovaly kolem nich. Marion se zde tedy příliš nezdržovala, protože ještě víc než lásku ke květinkám měla strach z hmyzu. Nesnášela hmyz. Vše jí přišlo nechutné, a když jí něco probzouklo kolem ucha, okamžitě měla husí kůži.
Navštívila opět další les. Tento byl zase úplně stejný, jako ty dva či tři předchozí, co v krátkém čase hned po sobě viděla. Les na kraji Gallirei opravdu nebyl vůbec ničím zvláštní. Byly tu smíšené stromy – jak listnaté, tak i jehličnany. Nebyly tu prudké kopce, velké vyvýšeniny či nějaké propasti. Prostě klídek a mír. Jediné, co Mari vadilo, bylo bláto, které bylo všude na zemi. Nejspíš se tu napršená voda špatně vsakovala do půdy, a tím, že právě teď hodně pršelo, tu vznikl tento mazlavý pleps, který se jí lepil na celé tlapičky. Fuj.

>> Nad kopci (přes Travnaté výšiny)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 3/4

<< Studánky (přes Švitořivý les)

Od lesa, který vzala kolem dokola, přeběhla krátkou louku, kde mimo jiné na chvíli zastavila, protože hledala něco dalšího k snědku. Malá rybka jí žaludek nezaplnila na dlouhou dobu, už jí zase vyhládlo. Poštěstilo se, a zahlédla někde v trávě malého zajíce, který vypadal, že má chudáček něco s tlapkou. Hopkal si, ale kulhal u toho. Jakmile ho Marion zahlédla, přikrčila se, schovala své tělo co nejlépe do vysokého porostu zelené trávy, a vyčkávala na ideální příležitost. Pomaličku se přibližovala, až pak najednou skočila, zajíčka chňapla pod krkem a usmrtila ho, co nejrychleji jen dovedla. S omluvnou myšlenkou směrem k zajíčkovi a špatným pocitem z toho, co mu provedla, jej pozřela, chvíli si oddychla, aby jí krapet slehlo a nebylo jí po cestě zle, a poté se vydala dál.
Proběhla skrz les, ve kterém jí opět (stejně jako u řeky) dělali společnost ptáčci zpěváčci. Málem se v lese zapomněla, jak se jí tam líbilo. Poté chvíli opět putovala přes louku a dostala se do dalšího lesa. Tohle okolí bylo plné lesů. Už si chudáček pomalu začala plést směry, kterými jde a kterými by měla jít dál. Byla z toho všeho zmatená, vypadalo to tu pořád stejně. Navíc jí chyběl po tlapce někdo, kdo by tu byl s ní.

>> Les pod horizontem (přes Vřesoviště)

<< Poušť Aratat (přes Kaňon řeky)

Byla moc ráda, že došla k řece. Okamžitě a bez jediné vteřiny zaváhání se hluboce napila. Když pila, všimla si, že řekou plavou pstruzi a další rybky, takže toho využila a hbitě jednu, která plavala kolem její tlamy, zakousla. Spořádala ji a měla chuť ještě na další, ale bohužel, ryby už byly jen ve větší hloubce, a tam ona chodit nechtěla. Měla strach. Musela se tedy spokojit jen s jedním pstruhem, a jít dál. Ale i ten jeden ji trošku zasytil, lepší něco než nic. Naštěstí zde na jihu byl přístup k řece dobrý, ale jak si všimla, naproti, ze severní části země, to nebylo nic moc. Skaliska, která lemovala řeku, byla na severu vysoká a vypadala, že budou dost špatně schůdná. Rozhlížela se, jestli uvidí nějakou malou cestičku, ale žádné si nevšimla. Vydala se tedy podél toku řeky v domnění, že někam určitě dojde. A nakonec opravdu došla. Z jižní části to šlo hezky postupně přes lehký kopeček a malé vyvýšeniny projít. Nemusela se tedy zabývat příkrými srázy, ze kterých by mohla spadnout a ublížit si. Během celé cesty ji doprovázel nádherný zpěv místních ptáčků, takže se jí šlapalo opravdu dobře. Ani se jí odsud nechtělo, bylo to tu opravdu malebné.
Zbytek cesty ale taky nebyl úplně tak k zahození. Měkká tráva pod jejími tlapkami se příjemně propadala, kdykoliv na ni došlápla. Ptáčci byli všude kolem ní, pozpěvovali si a vesele poletovali, to jí vracelo energii do těla. Hopkala spolu s nimi a často se jí i stalo, že zapomněla, kam zrovna míří a následovala nějakého barevného ptáčka. Takto to dělala až do lesa, který teda obešla spíše kolem, než aby šla skrz něj. Nějak se jí nepozdával. Nicméně, kolem dokola to bylo v naprostém pořádku.

>> Březina (přes Švitořivý les)

<< řeka Tenebrae (přes Smrčiny)

Za lesem už na ni čekala poušť a zase samá poušť. Byla pěkně únavná! Bylo na ní neuvěřitelné horko, a to i skrz momentální počasí. Mari byla zchlazená deštěm, ale i tak z ní tekl pot. Navíc skrz to, že písek byl deštěm promočený, se jí i blbě šlapalo. Nakonec skončila úplně u kraje, na rozhraní mezi „normálním světem“ a touto pouští. Nechtěla jít hlouběji do pouště, neboť měla obavu, že by se tam ztratila. Sice se chtěla přesvědčit, jestli tam nikde není její kamarád, a dokonce už jednou málem od krajnice zamířila do hloubky této ďábelské pouště, ale nakonec si to díky vlku rozmyslela, a zůstala hezky v bezpečí na krajíčku.
Pokračovala tedy pomalým krokem podél pouště, až ji překonala až skoro na její konec. Cesta to byla opravdu dlouhá! A únavná. V dálce už ale naštěstí viděla řeku a zeleň, takže si úlevně oddechla. No, hned se jí šlapalo lépe, když věděla, že už sem nebude muset po zbytek života ani páchnout. Zrychlila, aby z pouště byla co nejrychleji pryč, a jakmile tlapkama došlápla na trávu, ani se na poušť neohlédla. Jen si vesele poskočila a rozklusala se s ocasem vysoko neseným někam do neznáma.

>> Studánky (přes Kaňon řeky)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 2/4

<< Ohnivé jezero (přes Kopretinovou louku)

Při tomto přechodu z lesa skrz Ohnivé jezero přes louku až k řece už kompletně celá promokla. Naštěstí ale nebyl nikterak chladný vzduch, takže jí bylo poměrně teplo. Možná to bylo nakonec i dobré zchlazení!
Na louce, která byla plná Kopretinek, tentokrát nezpomalovala, takže k řece Tenebrae dorazila poměrně rychle. A také snadno. Terén nebyl zdlouhavý a ani náročný. U řeky si vzpomněla, jak ji ten černobílý vlk škaredě vylekal a málem ji shodil do té nejdivočejší části celé řeky. Zamračila se. Nechápala, proč někteří vlci schválně ubližovali ostatním a lekali je. Co na tom jako bylo zábavného? Nebylo lepší být na všechny hodný a milý? Být vstřícným vlkem? Marion se takto chovala a vždy z toho měla dobrý pocit.
Od té škaredé řeky pak zamířila rovnou přes les k poušti, na které nikdy nebyla a chtěla ji zkusit projít. Viděla ji jen od Pouštní oázy, kde ztratila Thorana. Napadlo ji, že by třeba právě mohl být na té poušti. Zavrtěla ocasem, vesele si párkrát zahopkala a zrychlila, aby les překonala co nejrychleji. Navíc si slíbila, že za pouští si konečně uloví něco k snědku, takže se těšila hned na dvě věci zaráz – na Thorana a na jídlo.

>> poušť Aratat (přes Smrčiny)

<< Vrbový lesík (přes Zlatavý les)

Nebylo tomu jinak ani tehdy, co po lehkém občerstvení a odpočinku přehopkala klidný Ronherský potůček. Stále byla schovaná pod stromy, takže ji déšť zatím nijak nepoznamenal. Když ale sluneční paprsky na pár sekund vykoukly zpoza mraků, naskytl se jí úžasný pohled. Všimla si totiž, jak se krásně listy na stromech třpytí a hážou odlesky zlaté barvy. Přišlo jí to fascinující, mohla by to sledovat i déle, bohužel sluníčko zase zakryla tmavá mračna, a tak Mari zase pokračovala dál. Měla namířeno k Ohnivému jezeru, u kterého už to moc dobře znala.
Jak si už z dálky všimla velké „louže“, vzpomněla si, jak Thorana fascinoval ten fakt, že je jezero červené. Pousmála se a v myšlenkách svého nového kamaráda i nadále urputně sháněla. Nenapadalo ji, kde by mohl být. Hlavně si ale pořád dokolečka kladla jednu a tu samou otázku – jak se to stalo? Nechápala to, měla dojem, že mířil celou dobu za ní, a pak najednou si uvědomila, že ho nikde nevidí.
Velké Ohnivé jezero obešla, nijak se u něj nezdržovala, na něm už dle ní nebylo co zkoumat. Napadlo ji, že by si mohla zkusit na této výpravě najít nějaké nové přátele. Poznat nové vlky. Sice nevěděla, jak na to, ale byla si jistá, že když někde zahlédne skupinku několika vlků, neukamenují ji jen proto, že za nimi přijde. Nebo, možná že ano? Ten černobílý u řeky ji skoro ukamenoval.

>> řeka Tenebrae (přes Kopretinovou louku)