Na první pohled může Marion působit jako velký medvěd, ale uvnitř se skrývá citlivá a naivní dušička, která hledá klid a lásku ve světě kolem sebe. Má zavalité tělo, ale i přes svou mohutnost je překvapivě obratná a rychlá. Ačkoliv se někdy zdá být trochu neohrabaná, dokáže se hbitě pohybovat a vykonávat nečekané manévry. Krásná, načechraná srst není jen hřejivá a hebká na pohled – tak trochu odráží i to, jaká je: jemná, pohodová a přívětivá. Působí čistě a upřímně. Její laskavá povaha, otevřené srdce a bezelstný pohled v očích v ostatních často probouzí potřebu ji chránit.

Má přirozeně velmi společenskou a přátelskou povahu – přítomnost ostatních jí přináší radost. Miluje kontakt s vlky kolem sebe a těší ji každý nový rozhovor, každé seznámení. Pro Mari není nic hezčího než být obklopena přáteli a sdílet s nimi radost. V jejích očích je svět krásnější, když je kolem ní spousta vlků, s nimiž může komunikovat, smát se, běhat a dělat vše, co má ráda. Vždy se snaží každého potěšit – úsměvem, slůvkem, pomocí. Jenže právě její otevřenost a přehnaná důvěřivost ji často přivedou k těm, kteří její dobrotu neocení. Někdy si ani nevšimne, že jí někdo manipuluje. Pokud se však cítí být smutná nebo nejistá, raději se stáhne.

Zákeřnosti nebo konfliktní situace? To Marion nikdy ani nenapadne. Násilí je jí naprosto cizí a pokud se do něj nějakým způsobem připlete, snaží se z něj co nejrychleji vycouvat. Vůči hádkám a napjatým situacím je velmi citlivá – stresují ji, způsobují úzkost, a proto se jim přirozeně snaží vyhýbat. Nejraději by byla, kdyby konflikty vůbec neexistovaly a každý vlk mohl žít v harmonii a porozumění. Pokud se do nějaké neshody přece jen dostane, okamžitě znejistí a začne se mentálně stahovat. V hlavě se jí pak rojí myšlenky na to, jak se asi cítí ten, kdo vyhrál, ale i ten, kdo prohrál. Každé ostřejší slovo nebo zranění, byť jen slovní, ji hluboce zasáhne. Nechce, aby někdo trpěl. Právě její soucitnost a přecitlivělost ji činí snadno zranitelnou, ale také nádherně empatickou. Nikdy by nechtěla nikoho zklamat, nikdy nikomu ublížit. Touží po tom, aby se všichni kolem ní cítili dobře, a pokud pro to může něco udělat, udělá to. Tahle hluboká empatie je však neoddělitelně spojená s naivitou – v každém vidí to dobré, bez ohledu na okolnosti. Důvěřuje ostatním téměř neochvějně, a právě proto se snadno stává ovlivnitelnou. Když někdo jemně „zatlačí na pilku“, obvykle ustoupí. Ne proto, že by byla zbabělá, ale protože nesnáší napětí a tlak. Ani si neuvědomuje, že ji tím mohou někteří vlci využívat, a když to nakonec přece jen zjistí, stejně vždy hledá chybu nejdřív v sobě. Je to pro ni přirozený způsob, jak se vyhnout zklamání a konfliktům. A i přes všechna svá zklamání si stále uchovává víru v dobro a je vždy připravená nabídnout pomocnou tlapku těm, kteří ji potřebují.

Jednou z jejích největších slabostí je láska. Zamiluje se velmi snadno – stačí pár laskavých slov, charismatický úsměv nebo svalnaté tělo, a její srdce začne tlouct rychleji. Takového vlka pak následuje jako oddaný ocásek. V jeho přítomnosti je nadšená, veselá, aktivní – snaží se být tím nejlepším, co může být. A když ji někdo zklame, bolí to dvakrát tolik. Uzavře se do sebe, cítí se méněcenná a zbytečná. Láska pro ni není jen hra – je to sen, který žije celým srdcem.

Když čelí složitějším úkolům nebo situacím, její přirozenou reakcí je hledat pomoc. Věci, které nejsou hned jasné, ji zmatou a často začne panikařit. Ne protože by byla líná, ale protože věří, že to nezvládne sama. V těchto chvílích se obrací k ostatním – ti chytřejší, zkušenější… ti to určitě udělají lépe. Udržet pozornost na komplikovaných věcech je pro ni těžké a schopnost porozumět se zpomalí. Takovéto úkoly ji mohou vyčerpat, a proto se raději uchyluje k jednodušší cestě, než aby se snažila vše zvládnout sama. To ji činí velmi závislou na pomoci druhých a nepříliš samostatnou. I když je přátelská a otevřená, často má problém zapamatovat si jména nebo detaily o vlcích, které potká, což může být pro ostatní matoucí.

Ačkoliv není příliš bystrá ve všem, co se týká logického myšlení nebo rychlého rozhodování, je to přemýšlivá a citlivá duše, která se občas ztrácí ve svých snech. Je velkou romantičkou, která si často představuje západy slunce, květiny a dary od svých blízkých. Miluje si lehnout do trávy a pozorovat oblohu, přičemž v těchto chvílích přemýšlí o smyslu života, o svém budoucím životě a o tom, jaký by měl být její ideální partner. Tahle romantická povaha je naplněná touhou po jednoduchých, krásných věcech v životě – i když její idealismus ji někdy může vést ke zklamáním.

S přírodou souzní celým svým srdcem. Miluje les, stromy, měkký mech pod tlapkami a květiny – zvlášť ty barevné, voňavé, co vyrůstají na jaře. Jaro a léto jsou pro ni tím nejšťastnějším obdobím. V těch dnech rozkvétá stejně jako květy, které si tak ráda všívá do srsti, nebo jimi zdobí okolí. Někdy si jen tak lehne do trávy a pozoruje, jak se ve větru kývají větve stromů nebo jak se slunce odráží v kapkách rosy. Miluje ten pocit, kdy se může ponořit do přírody a vnímat, jak dýchá. Právě v těch chvílích je nejvíc sama sebou – vlče v těle dospělé vlčice, ztracené v kráse světa kolem.

Princezna Marion je Gallirejský rodák, narodila se 19. 5. 2019 ve skalisku, klidném a útulném úkrytu Sarumenské smečky. Spolu s ní se matce Wolfganii a otci Noktisielovi narodili i další dvě vlčata – bratři Kenai a Cassian. Dětství měli všichni tři poklidné a hlavně bezpečné – stále nad nimi totiž bděla jejich úžasná maminka, starostlivý tatík a nejlepší pečovatel ze všech, Newlin.
Marion byla už od narození tak trochu jiná než zbytek její rodiny, zprvu hlavně díky jejímu kožíšku. U obou bratrů totiž převažovala šedá barva, což je logické, když matka je černobílá a otec šedivý. Jen Marion se narodila s hnědou hlavou, ocasem a nepatrnými fleky na nohou. A to ji tedy zcela odlišovalo. Ale kdyby jen to! Jak šel čas, ukazovalo se, že Marion se od své rodiny lišila i v mnoha dalších věcech. Například její zpomaleností a nechápavostí, když se učila nové věci a rozšiřovala si své obzory. Chodit se naučila jako poslední z dětí a ve zdokonalení řeči jí pomohl až Život, kterého později potkali v lese. Do té doby měla problém zejména s tvorbou a pochopením složitějších vět. Také jí dělalo už od mala problém spojit si vlka, kterého už někdy viděla, s jeho jménem. Prostě si to nepamatovala. Mnohdy dokonce i zapomněla, že se s dotyčným už někdy setkala. Co se lovu, skoro nejdůležitější věci v životě vlka, týkalo, tak ten taky nebyl její silná stránka. Nelíbil se jí totiž fakt, že by měla zakousnout živé a zdravé zvíře, ale díky pozdější teorii, kterou jí maminka řekla, lov nakonec přijala. Byla tedy naprosto průměrným, možná až podprůměrným dítětem. Co ji ale vyzdvihovalo nad ostatními, byla její důvěřivost a andělská povaha. Za svůj krátký život zatím Mari úmyslně neublížila ani mouše, a tak to snad i zůstane.

Pár měsíců na světě
Během chvíle, co byla na světě, toho stihla zažít hodně. Jak už bylo zmíněno v odstavci výše, naučila se základní věci – jako například mluvit a chodit. Poznala taky pár vlků ze smečky, na které ale zapomněla, takže to je tak, jakoby je vůbec nepoznala. Kdo jí ale opravdu přirostl k srdci, byl šedý akční a energický vlček, který ji poprvé vzal ven z jeskyně a ukázal jí prvotní radosti života. Newlin toho Marion hodně naučil. Od maličkostí, jako co je to sluníčko či travička, až po více významné věci, jako například věrnost smečce a to, že život je potřeba si z plna hrdla užívat. Mari tehdy byla na Newlina opravdu fixovaná, přála si s ním strávit každičkou minutu. Žárlila i na to, když trávil čas s někým jiným, než s ní. Ještě to ovšem nebyla láska jako taková, protože v té době nechápala, jak takové věci fungují. Nevěděla o tom.
Měla také tu čest setkat se již v raném dětství se Životem, který všechna Sarumenská vlčata odnesl z útrob jejich domoviny v kouzelné bublině do Zapadlého koutu Narrských vršků. Tam se poznala také s malým rozverným dárečkem Kasiusem, který, jak se později dozvěděla, také patřil do jejich smečky. Na její vkus byl tento vlček ale moc umluvený a také roztržitý. Všude ho bylo plno. Trvalo jí delší dobu, než si pořádně zapamatovala, jak se vůbec jmenuje. Společně se tedy poznávali se Životem a díky němu se také naučili všichni dobře komunikovat a zvláště Mari tak i chápat a skládat složitější věty. Život, který se nejdřív ukázal jako malinké chundelaté bílé vlče, ukázal malým nezbedníkům vše, co se magií týkalo. Tak se Marion vůbec dozvěděla, že nějaké magie existují a poprvé s nimi přišla do styku. Postupně se se všemi seznamovali, a ji velmi zaujala magie Země, protože odjakživa milovala kytičky a přírodu (nejspíš díky Newlinovi). Od té doby si moc přála, aby tuhle úžasnou magii mohla vlastnit. Když se pak vrátili všichni společně do lesa, ona tuhle velkou novinku celá nadšená chtěla říct Newlinovi. Ten ji však v jejích stále naivních očích ignoroval a odcházel pryč s jinou vlčicí. Tehdy ji to moc ranilo a tak pochopila, že není a nikdy nebude středobodem jeho života.
Pak čas plynul a nedělo se v jejím životě nic zvláštního. Aspoň tedy do chvíle, kdy se jí trošičku pomátla hlavička a ona měla dojem, že je sova. Pořád sedávala na měkkém hřbetě její maminky a na všechny kolem sebe houkala. Chtěla se naučit létat, takže její hlavní náplň dne od té doby bylo poskakování a máchání tlapkami. Ať už poskakovala na zemi, z vyvýšených míst či z toho zmíněného hřbetu matky. Jednou společně vyrazili na lov, ten tehdy ale Marion vůbec nezajímal a nevěnovala mu pozornost. Navíc svým ustavičným houkáním rušila, a tak jí maminka pověděla, ať počká a lov zpovzdálí sleduje. Jenže Marion místo toho, aby pečlivě poslouchala, co má dělat a kde má zůstat, se zabývala svým létáním, vehementně se dožadovala maminčiné pozornosti, a když máma zmizela a ona si to uvědomila, byla zmatená. Žalostně se rozplakala a běžela maminku hledat. A tak se Mari poprvé dostala sama za hranice rodného lesa a později si uvědomila, že se ztratila a už netrefí domů.

Styx
Speciální kolonku v jejím příběhu, v tom, co zatím prožila, si zaslouží šedá vlčice jménem Styx, nebo Styxí, jak jí Mari s oblibou říkala. Když rozesmutnělá ťapala Tmavými Smrčinami, našla Styx ležet mezi stromy. Hned se k ní nahrnula, dali se do řeči a měla od vlčice slíbené, že ji dovede domů. Protože si ale ani jedna z nich nebyla vědoma toho, kde se Marionin domov nachází, museli jít společně za Životem a požádat ho o radu. A tak se s ním Mari setkala podruhé, přičemž od něj dostala puget květin, který si vyžádala pro maminku.
Styx tedy slib dodržela, domů malou slečnu dovedla, a dokonce na jejich území i chvíli pobyla. Marion měla opravdu radost, protože spolu strávili ne zrovna málo času, a Styx jí prostě přirostla k srdci. Mari ji považovala za svou dobrou kamarádku a plně jí důvěřovala. Ve smečce na ni čekal Newlin i Duncan, kteří si ji od Styx přebrali, a Duncan provedl Styx celou smečkou. Zde potkala Mari i Morfeuse – Alfu celé smečky. Dobře si ho zapamatovala a byla si už tehdy jistá, že nezapomene, jak vypadal a jak se jmenoval.
Mari však stále nemohla najít svoji maminku, proto zanechala puget květin na hlídání Morfovi a aniž by řekla, kam odchází, zdekovala se za Styx, která jí tvrdila, že ví, kde Wolfi je. A tak Marion šla. Tupě a důvěřivě ji následovala. Nedaleko za smečkovým územím, na Kopretinové louce, Styx ale Marion napadla. Chudák Marička tehdy byla opravdu zmatená a nerozuměla tomu, proč to její tak dobrá kamarádka udělala. Styx jí tvrdila, že ji nemá a neměla nikdy ráda a navíc! Že ji ani nikdo jiný nemá rád, obzvlášť ne maminka. Marion tomu skoro uvěřila a bezmocná, plačící a zraněná zůstala napospas svému osudu ležet na Kopretinové louce. Styx od ní utekla a ona osaměla. Našel ji až Duncan, který Mari očividně vyrazil hledat, když si uvědomil, že nikde ve smečce není k nalezení. Rozhodl se dopravit ji k Ohnivému jezeru, kde údajně měla být i Wolfganie, její matka. Avšak skrz to, že měla rozdrcené rameno, spoustu pohmožděnin a prokouslá obě ouška, s ní byla velmi nesnadná manipulace. Mari navíc byla v šoku a propadla záchvatu pláče.
U vody se pak setkala s matkou, Newlinem, Duncanem a ještě nějaký cizím vlkem (Noroxem), kterého však sotva postřehla. Začínala být unavená a dost vyčerpaná. Newlin na ni použil bublinkovou magii, aby jí pomohl od bolesti a vyléčil drobná poranění, ale to ji už úplně dorazilo. Usnula hned, jakmile ji zde přítomní vzali na svá záda a vyrazili domů. Dost času poté strávila ve své domovině, konkrétně tedy v jeskyni, aby se vyléčila. Společnost jí dělala celou tu dlouhou dobu její úžasná maminka, se kterou se tak Mari vlastně měla možnost více poznat a společně si daleko více porozuměli. Jeskyni také navštívil její bráška Kenai a Marion obdaroval zeleným drahokamem ve tvaru květinky, ze kterého měla skoro dospělá slečna velkou radost. Ukryla si ho v jeskyni a usmyslela si, že jednou přijde na to, jak mít kamínek stále u sebe.

Rok na světě
V den jejích narozenin se nevědomky setkala s Lady Mlhahulí, kterou ale neznala a skoro si neuvědomovala, že tu vůbec tahle malá vydra je přítomná. Vody u nich ve smečce se podivně změnily. Voněly tolik, že Mari měla šílenou chuť napít se. Samozřejmě to udělala, stejně tak její bratři. Z toho všeho se jí ale začala za malou chvíli motat hlava a nakonec na místě usnula. Probudila se až za pár dalších dní z velkým bolehlavem a smazaným pamatováčkem. Bohužel si na den své dospělosti nepamatuje, zapomněla ho.