Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Padl tu nápad, že bychom se mohli o své výtvory podělit. A mě se ten nápad hrozně líbí, takže bych zúčastněné chtěla poprosit, jestli by sem do odpovědi nehodili svůj obrázek/text. ^^

Ostatní by třeba mohli hádat, o které vlky jde, nebo jednoduše práci ostatních pochválit :) Trochu pozitivního ducha ^^

Pokud se někdo najde, tak předem moc děkuji ❤

Oky, díky moc c:

Díky moc za akci, bylo to super ^^
O lístečky moc stojím a za cenu děkuji c:

Je tu možnost si prohlédnout tvorbu ostatních? :D

<< Náhorní plošina

Můj názor a nadšení na nové místo mě hodně rychle přešel, jakmile jsem ucítila ten otřesný pach. „Co to proboha je…?“ zeptala jsem se zmateně nahlas. Směsice rybiny a kdo ví čeho hnusného. Jistě, stále jsem k místu určení došla, abych místu dala šanci, ale bylo to opravdu hnusné. Z dálky jsem neměla ponětí, co se pod vrstvou sněhu skrývá. Až pak když jsem vešla se mi noha propadla mezi kamení. Naštěstí ne úplně, stihla jsem nohu zavčasu vytáhnout. Rozhodně bych si tu měla dávat větší pozor. Bylo to tu vůbec bezpečné? Možná jsem věděla, proč jsem sem nikdy nezavítala. A musel to být dost dobrý důvod. Který sebevrah by sem taky dobrovolně lezl?
Neměla jsem nervy na tento hazard s kamením. Díky mé magii jsem ohřála vzduch kolem mých tlap natolik, aby se pode mnou sníh začal rozpouštět. Tak jsem vždy věděla, kam šlapu, než jsem udělala další krok. Ale i tak to tu nestálo za nic. Žádný magický poklad. Jen sem tam pár hezkých kamínků. Ale i má taktika se úplně nevyplatila. Kameny byly pěkně hnusně slizké a klouzavé. Měla jsem toho už tak akorát. Zalezla jsem zpět na pevnou zem a obešla tuhle hloupou past k dalšímu území, kde to snad nebude stejná katastrofa.

Velké houští >>

//lot 5

Zdálo se, že se v okolí někdo objevil. Ale jak rychle přišel, tak i odešel. Nebylo důvodu se o něj zajímat. Svého zajíce jsem proto v klidu spořádala, poté se usadila a řádně si očistila kožich. A ne jen kvůli tomu, že jsem se od zajíce zasvinila. Dlouho jsem svému kožíšku nevěnovala řádnou pozornost, neustále jsem měla myšlenky někde jinde a má srst na to doplácela. Po řádné očistě jsem se opět zvedla a vydala se dál. Ve vzduchu jsem znatelně cítila rozdíl. Už nebylo takové chladno, vlastně už bylo oproti minulým teplotám přijatelně. Alespoň něco dobrého.
Vydala jsem se tedy směrem k řece, kde jsem již opakovaně byla. Zdálo se, že se neustále k tomuto místu vracím. Ale jak jsem tak procházela a rozhlížela se po okolí, zahlédla jsem v dáli místo, kterému jsem se naopak vždy statečně vyhýbala. Jaktože jsem nikdy nezahnula doleva a neprohlédla si to tam? Působilo to skoro, jako by se mi to místo skrývalo. Otočila jsem tedy na místě přímo k místu. Vlastně jsem teď z mého „objevu“ měla velkou radost. Už jsem se nemohla dočkat, až si to tam pořádně prohlédnu. Třeba se tam skrývá nějaký poklad!

Kamenná pláž >>

//lot 4

<< Údolí morény

Byla jsem tu už někdy? Zdálo se mi, že ano. Ale jistá jsem si opravdu nebyla. Tedy, byla noc a já byla pořád trochu díky tomu všemu sněhu pořádně dezorientovaná. Tohle místo bylo ale pořádně rozsáhlé, bylo mi jasné, že minutka na průchod nebude stačit. Spíš celá věčnost. Že bych se dokopala si tu něco ulovit? Chce to se nahecovat. Pokud neulovím prvního tvora, co se tu mihne, jsem bačkora. A mám to. Přece ze sebe neudělám vola. Teď už si jídlo najít musím.
Jenže ono tu nic nebylo? Nevzdávala jsem to ale, pořád jsem pokračovala kupředu doufaje, že se přeci jen něco najde. Nebo že se dostanu na jiné území a má výzva končí. Vlastně jsem spíš doufala v tu druhou možnost, opravdu se mi teď nic dělat nechtělo. Možná tak si najít úkryt, kde bych si zdřímla a tu šílenou zimu přečkala. A pak našla Suerta, to především. Ale přeci jen se mé přání nevyplnilo, do čenichu mě udeřil pach jídla. Zatím jsem to ještě neviděla, pokud se otočí, pořád se to nepočítá, pomyslela jsem si a pak se jen v duchu napomenula. Má lenost dnes byla neuvěřitelná.
Neotočila jsem se, ba naopak. Přikrčila jsem se a pomalu se blížila za pachem. Ani jsem to nemusela vidět, abych mohla zaútočit. Měla jsem výhodu, vítr vál od jídla. Sice slabý, ale stačilo to. Čenich přeci ví, není blbec. Jakmile jsem byla opravdu ale opravdu blízko, až jsem si říkala že ten ušák musí být snad sebevrah, vyběhla jsem přes vrstvu sněhu a zajíce chytla. Víte, jak je namáhavé v tom běžet? Neustále se mi tlapy ponořovaly až po trup, takže to spíš byl závod ve skoku ve sněhu. A já vyhrála nad zajícem sebevrahem. Svůj úlovek jsem si okamžitě zakousla a začala na něm hodovat. Nebyl velký, vypasený, ani moc dobrý. Byl to nějaký starý králík, který by stejně asi zimu nepřežil. Byl zakrslý a špatně živený. Ale já měla hlad a bylo mi to úplně jedno. Nebyla jsem bačkora.

<< Zlatavý les

Tak jsem tedy došla na nové území. Tedy, nebylo pro mne nové, už jsem tu přeci jen byla. Jen už to bylo poměrně dávno, co jsem tudy procházela. I cesta sem trvala dlouho, za tu dobu už slunce opravdu zapadlo úplně a teplota šla do hodně pod bod mrazu. Nebýt mého kožichu, nevím, co bych si počala. A to ho mám pořádně hustý! Co by pak dělali nebožáci s kožichem řídkým? Ti už by tu snad dávno leželi zamrzlí. Dokonce i vítr se uklidnil, jen tu pomalu padaly vločky. Vše působilo jakoby zpomaleně. Byla jsem tu sama a když jsem se zastavila a porozhlédla se kolem, viděla jsem jen jak se vločky líně snáší k zemi. Jako by je nic netlačilo k rychlosti. Měly čas, žádný stres. Sněhu bylo všude spousty, tak proč taky spěchat, že? Takhle by vše napadlo hned a celá zima by byla za den hotová. Co by se stalo, kdyby všechny vločky spadly z oblohy naráz? To by byla příšerná lavina z nebe. Určitě by to každého zabilo.
Nikde v okolí jako by nebyl žádný strom, křoví jak by smet. Stejně tak ani zvěře tu moc nebylo. Všude byla jen vysoká pokrývka sněhu. Ach jo, povzdychla jsem si. V dálce asi proběhl zajíc, ale za celou tu dobu, co jsem tady stála to bylo to jediné, co se tu pohnulo o něco rychleji. Ta lenivost sněhu byla nakažlivá. I když jsem měla hlad, nechtělo se mi za zajíci běhat. Nemělo to smysl. Nikde tu nebylo kde se schovat, všude byl jen sníh. Povzdychla jsem si a rozhodla se tedy pomalu údolí projít. Stejně jsem nespěchala a plýtvat energií v zimě byl opravdu špatný nápad. Už před chvilkou jsem si přece zahrála na honěnou s nějakým zvukem po lese, já myslím že blbostí stačilo. A to na dlouhou dobu.

Náhorní plošina >>

<< Ronherská skála

Ach ano, jak hloupý to byl nápad. Hnala jsem se za zvukem jak smyslů zbavená. Jako bych snad byla přesvědčená o tom, že to, za čím se ženu je poklad. Nebo celoživotní štěstí. Naivní, že? To jsem celá já. Kličkovala jsem mezi stromy, obíhala je, motala se. Jednou jsem běžela doprava, jindy doleva. Pak zase kus zpět. Jako by mi tu něco motalo hlavu. A to nejhorší? Ze vteřinu na vteřinu zvuk přestal. Zastavila jsem se a zmateně se rozhlížela, špicovala ouška a hledala i ten nejslabší náznak té věci. Nic. Bylo tu naprosté ticho, jen vítr skučel mezi stromy.
Nastal tu ale jiný problém. Když jsem se nažila najít cestu zpět, viděla jsem jen moje bludiště stop, jak jsem po lese běhala sem a tam jako hlupák. Ach ne… Jistě, mohla jsem tu běhal po své trase a snažit se najít cestu podle směru tlap, ale nemohla jsem si nevšimnout toho, jak mi zlomyslně vítr kazí mé plány a mé stopy pomaloučku zahlazuje. Stáhla jsem uši a jen si v duchu začala nadávat. To byl zase jednou nápad, to jsem ale blbec!
Co mi ale zbývalo teď, že? Cestu zpátky najdu jen velice těžko. Pokoušela jsem se už normálně dojít někam jedním směrem, nikoli kličkováním, ale už z dálky jsem rozeznávala to údolí, přes které jsem se sem na začátku dostala. Začínala jsem mít hlad, proč svou chybu nevyužít k něčemu užitečnému, že? Mám teď možnost zkusit něco ulovit. Teď už jsem se cítila mnohem lépe, stačila chvilka v tom úkrytu. Třeba až pak vítr přejde a sníh trochu roztaje, cestu zpět najdu.

Údolí morény >>

Bylo to tu opravdu uklidňující, jako by tu kdysi dávno přebýval samotný Život. Možná proto byl Suerte tak znavený, zdálo se, jako by začínal usínat, nebo co. Možná se jen zamyslel? Jakékoliv odpovědi jsem se zatím nedočkala. Sama jsem byla dost utlumená, proto mi to vlastně nevadilo. Naše cesta nebyla nejkratší, docela jsme si oba zasloužili trochu odpočinku, a hlavně to teplíčko, které tu bylo. Kdyby bylo jen a jen na mě, nikdy bych z tepla přes zimu nevylezla. Hlavně hlad mě z úkrytů vždycky vytáhl.
Byla bych i usnula, ale zaslechla jsem nějaký zvuk, který mne z ospalosti ihned vytáhl. Co to bylo? Pomyslela jsem si a okamžitě směrem otočila překvapeně hlavu, uši našpicované a byla v pozoru. Zdálo se mi, jako by tam něco bylo. Že by nás něco sledovalo? Možná to byl opravdu hloupý nápad, ale po minutě uvažování jsem se zvedla, podívala se k Suertevi a řekla: „Půjdu to omrknout, pokusím se co nejdřív vrátit, zatím si třeba zdřímni, ano?“ Chvíli jsem se odmlčela, pak dodala: "A pokud mi to potrvá, tak mě to asi sežralo," a vyplázla na něj ze srandy jazyk. Pak jsem ho ale jen olízla mezi oušky a rychle vyběhla pryč. Možná ze strachu z jeho reakce, možná kvůli zvědavosti ze zvuku.
Teď už jsem ale sbíhala pomalu dolů, abych to našla. Sníh tu byl stále, jen docela dost foukalo. A zima byla taky pořádná. Možná to, že tu vítr zahlazoval stopy pro mě měl být dost jasný signál, že tento výlet není nejlepší nápad. Přesto jsem se ale nadechla studeného vzduchu, pomalu vydechla s přivřenými očky a pak se se sebevědomým výrazem vydala směrem, kde se mi zdálo, že zvuk pořád slyším.

Zlatavý les >>

//Omlouvám se, ale akce zní až moc lákavě Moc ráda bych si s tebou zase brzo zahrála c:

Pokud má vlk delší jméno (jako třeba Nox), musí se použít obě jména? ^^

Jakmile jsme se dostali do jeskyně, Suerte se očividně víc uvolnil a dokonce se zase i usmíval. Nijak mě to ale nepřekvapilo. Tohle místo působilo takovým podivně uklidňujícím dojmem. Byl tu klid, taková spací atmosféra. Tady by se dalo perfektně zdřímnout. Není divu, že si smečka vybrala tohle místo jako úkryt. Je to odlehlé, mají tu klid a navíc je tu cítit taková pohoda. Trochu mi to dokonce připomínalo atmosféru, která vládla u Života. Nevím, jestli to bylo jen tím, že jsem byla unavená, nebo tohle místo bylo opravdu zvláštní. Třeba už mám opravdu jen toho počasí absolutně plné zuby, a tak ocením naprosto cokoliv, kde je teplo a nikdo nám společnost dělat nebude. Nikoho jiného než Sueho jsem nepotřebovala, ať si táhnou někam jinam. Tady je to teď naše.
Zjevně toho měl už dost, proto si lehl ke stěně a mě pobídl, abych se také přidala. Jako by mi četl myšlenky. Po cestě jsme museli být oba absolutně unavení. Pomalým krokem jsem došla k němu a lehla se hned vedle něj. Když jsem dolehla, pořádně jsem si zívla a zadívala se k východu. „Teď už na nás ta hloupá zima nemůže,“ řekla jsem a spokojeně se usmála. Pak jsem ale otočila svůj pohled zase k Suertovi. „Něco na ní ale je. V zimě jsme se poznali, pamatuješ?“ zeptala jsem se. Byl víceméně prvním, s kterým jsem se tady potkala. Páni, už je to rok. To to tak rychle uteklo? Připadá mi to jako by to bylo včera kdy jsme do sebe narazili. Nebo to, jak mi ukázal to rudé jezero a jak jsme soutěžili v potápění. Bylo to skvělý. Ještě nikdy jsem se s nikým tak nebavila.

<< Zlatavý les

Sue ve mně asi umí číst jako v knize, protože hned poznal, že mě jeho nápad překvapil. Měl pravdu, někdy jsem všem přehnaně důvěřovala. Jako bych zapomněla, že ještě před chvílí by nás nejraději zardousila. Na jeho poznámku jsem pohled zaryla do země, hlavu trochu svěsila, stáhla ouška a přikývla. Samotnou mě mé chování štvalo a bylo jen otázkou času, kdy se díky tomuto dostanu do průseru. Ale třeba taky měla vlčice ve výsledku dobré úmysly. Co by taky získala tím, že by nás zavedla úplně jinam? Navíc tím směrem přišla, nehnala se z t toho místa celý vyděšená. A pokud opravdu byla členem bývalé smečky, musela vědět, kde se nachází jejich už prázdný úkryt.
Suerte v podstatě celou dobu nepromluvil ani slovo. Vlastně asi díky mému nadšení neměl ani možnost, což mě dodatečně mrzelo. Dokonce se mi zdálo, že je nějak otrávený. Že by ho štvalo to, že ho tahám někam, aniž bych věděla kam? Jistě, to by naštvalo každého. Nebo by ho to asi úplně nelákalo. Přesto mě ale následoval. Byla jsem mu za to vděčná, protože až ji najdeme, nahřeje si kožich a mručení ho určitě přejde.
Když jsem jeskyni přece jen objevila, došli jsme ke vchodu a já se ohlédla, jestli mě následuje. Byl mi hned v patách. Na jeho gesto jsem se zeširoka usmála. Opatrně jsem vešla a porozhlédla se. Opravdu tu bylo pusto, zato teploučko. „Mnohem lepší, že?“ řekla jsem a hned na to opět svůj pohled věnovala Suemu. Tohle místo působilo tak podivně klidně a útulně. Jako by se tu nikdy nemohlo stát něco špatného.

Ani Suerte neměl v úmyslu se s vlčicí dál vybavovat, jen jí poděkoval za radu. Rozhodně z něj ale nešlo cítit, že by chtěl v konverzaci dál pokračovat. Oba jsme její další poznámky víceméně ignorovali. Jakmile ale zelená odešla, Sue se otočil kolem dokola,asi aby se ujistil, že tu opravdu jsme sami a pak s mým návrhem souhlasil. Když ale zmínil, že by mohla lhát, zarazilo mě to. Měl pravdu. Že mě to nenapadlo. Vždycky jen ostatním slepě důvěřuji. „Snad ne,“ řekla jsem nakonec. Doufala jsem, že snad nebude ve výsledku tak protivná a agresivní. Třeba je ve skutečnosti hodná, jen se snaží zranitelnost maskovat tou agresivitou.
Když se mě zeptal, jestli to zkusit chci, kývla jsem hlavou. To byl přeci náš cíl, ne? „Když jsme zvládli tu potvoru, zvládneme už všechno,“ zhodnotila jsem a zářivě se usmála. Sněhu ale bylo všude ještě víc než předtím.Kam že to říkala, že máme jít? Víc na jih, že? A podle zurčení potůčku. „Tak pojď, jdeme si nahřát kožich,“ řekla jsem a šťouchla do něj čumákem. Hned na to jsem se vydala na jih s nadějí, že přeci jen ten potok najdeme. Nebo tedy uslyšíme. Cesta rozhodně díky sněhu netrvala chvíli. Byli jsme sice poměrně blízko, ale sníh nám to neulehčoval. Už jsem si začínala říkat, jestli to opravdu nebyl jen hloupý vtip zelené vlčice, když tu jsem zaslechla slabý zvuk. Střihla jsem oušky, jestli mě nešálí, zastavila se a naslouchala. „Je to ono! Určitě to tu někde bude,“ řekla jsem nadšeně a místo brodění se sněhem jsem v něm začala skákat jako polární liška. Chtěla jsem se k jeskyni dostat co nejdříve, protože už mám toho studeného čehosi plné zuby. Celou dobu jsem však dávala pozor, aby se mi Sue neztratil. Nebo já jemu. Byla tu nějaká skála, ale byla pěkně zarostlá. Kdybych sem nepřišla s úmyslem, že ji chci najít, určitě bych si té jeskyně nevšimla. „Tak tedy kupředu,“ vyzvala jsem svého společníka s úsměvem a vešla dovnitř.

Ronherská skála >>

Suerte si z vlčice zřejmě dělal jen srandu, což ji asi víc a víc rozzuřovalo. Že bych se ale přidala i já pravděpodobně nečekala. Na její poznámku jsem nereagovala. Vím moc dobře co říkala, jen se odmítala smířit se skutečností a dělala ze sebe důležitou. Určitě ví, že tu je na vše sama. Obrátila jsem oči v sloup a mrskla ocasem. Asi bude nemocná, ta barva se mi opravdu nezdá.
Jakmile z ní vyšla další odpověď, musela jsem se pobaveně pousmát. Naivka. Tvářila se sice jako rozčílený křeček, ale sama by se rozhodně proti dvěma dalším nepostavila. Navíc copak tohle bylo za obranu území? Povídat si sama s údajnou hrozbou smečce? Proč by si nezavolala posilu, když ví, že nemá šanci to ubránit sama. Jakmile jí ale Sue vysvětlil náš důvod k příchodu, vlčice zcela otočila. Sice se nás zprvu vyptávala na všemožné lumpárny, co bychom tu mohli páchat, ale pak nám nakonec poradila. Nevěřila bych, že tu mají zlato. Nebo nějaké Kardinály a sovy pálené. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že tohle v plánu v žádném případě nemáme. Vlčice nám dokonce poradila cestu ke skále, ke které jsme měli asi původně namířeno. Nadšeně jsem se podívala na Sueho a vrtěla při tom ocáskem. Přeci jen jsme ji našli. Teda… víme kde hledat. Pak se ale vlčice zvedla a šla vrčet na někoho dalšího.
Ještě chvíli jsem stála a nedůvěřivě sledovala směr, kudy odešla, ale pak se trochu uvolnilo. Vtom mě udeřil do nosu známý pach, byl blízko, ale slábnul. Wolfi? Copak tu dělala? Doufám, že jí vlčice nenajde a nebude si vyskakovat i na ni. Otočila jsem se opět ke Suertovi. „Tak co teď, zkusíme najít nějaký ten úkryt, který nám navrhla?“ zeptala jsem se ho.

Náš původní plán šel očividně ke dnu. Nejenže jsme náš úkryt nenašli, ale celé to překazila nějaká liška v přestrojení za vlka. Navíc podle Sueho byla jeskyně zarostlá, takže bylo bez šance se k ní dostat. Byla to škoda. Nebylo přeci jen lepší se vydat k jezeru? Možná by tam pár vlků bylo, ale rozhodně by si to jezero nepřivlastnili a nehráli si na něco víc.
Z příchodu vlčice jsem opravdu radost neměla. Částečně jsem se jí zalekla hlavně kvůli tomu, že jsem čekala, že se něco špatného stane. Navíc mě zaskočila. Na rozdíl ode mne se Suerte malé potvoře postavil. Jednoduše zopakoval její nesmyslnou poznámku a ušklíbl se. Měl pravdu, byla tu sama. A ani nikde kolem nebyl cítit nikdo jiný, jen někdo, kdo už dávno odešel. Vlčice ale neměla na jeho poznámky očividně nervy. Jakmile začala mluvit o smečce, jen jsem ji nechápavě poslouchala. Když ale zaryla pohled do mě, jen jsem se na ni zamračila. „A kdepak ji pak máš? Všichni ti dávno utekli, čumák nemáš?“ řekla jsem suše, jako by ze mě veškerý strach opadl. Bylo to hloupé. Nikoho tu neměla, jenom si vyskakovala. To že se jí Suerte postavil mi dodalo odvahu. Udělala jsem opět krok kupředu. Prát jsem se nehodlala, ale proti nám sama šanci nemá. Jestli není úplně hloupá, nebude se o nic pokoušet.