Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 43

Sledovala jsem Wizku a každý její pohyb těla, jestli se náhodou nezkácí nebo se jí něco nestane. Měla přeci zraněnou nohu a... já ji táhla lovit. Naštvaně jsem stiskla zuby, proč jsem si to neuvědomila? Proč jsem ji nutila do něčeho takového, co ji muselo bolet? Protože jsem sebestředná, došlo mi. Nehleděla jsem na ostatní a to, jestli jsou zdraví. Prostě šlo jenom o mě a nikoho jiného. Cítila jsem, jak na mě dopadá tíha celého okolí. Mohla jsem za to já. Že jí je zle a musí lhát, aby nevyznívala slabě. Vadí, řekla jsem si, ale jenom jsem lehce sklopila uši, protože jsem netušila, co bych na tohle mělo říct nebo udělat. Mohla jsem za to já a bylo to zřejmé.
Hleděla jsem na udupaný níh, přes který jsme se hnali zbytečně. Nebo ne zbytečně. Hnali jsme se přes něj, aby mohla Wizku trpět, protože to bylo to nejlepší, co jsme skutečně v té chvíli mohli udělat. Nezodpovědně a nehledíc na ostatní. „No... Asi nebudeme jíst,“ řekla jsem na odlehčenou. Byl to jakýsi pokus o vtip, které jsem já nikdy neříkala, ale tak doufala jsem, že by nějak mohl přeci jenom vyjít, když nic jiného. Ale co jinak dělat? Netuším. Zalézt někam se staženým ocasem a vědomím, že ani lovit neumím. To jsem mohal jít dělat. Měla jsem v těch věcech praxi. V lenosti, selhání a v nepřímém ubližování ostatním, protože jsem nikdy nehleděla na jejich potřeby a to, co je trápilo.

//Loterie 42

Periferním viděním jsem zaznamenala to, co jsem vidět rozhodně nechtěla. Wizku zpomalovala, její běžící postava se mi ztrácela pomalu někde za mnou a znamenalo to, že vše zůstalo jenom na mně. Na mně. Na někom, kdo netušil, co má dělat. Začala jsem se mnohem více bát, netušila jsem, co dělat, ale to jsem netušila ani předtím. Chtěla jsem zpomalit, zastavit se, vydat se za Wizku a uznat, že tohle je prostě ztracené a můžeme to zkusit příště. Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku a něco se jí nestalo, chtěla jsem udělat cokoli, abych se nemusela nadále hnát za tím stádem, u kterého jsem věděla, že ho nikdy nechytím a snažím se zbytečně. Jenom se ponižuješ, ozvalo se mi v hlavě cizím hlasem.
A tak jsem zastavila. Rychlost mého běhu rapidně klesala, do pár vteřin jsem pouze šla a nakonec jsem stála na místě a sledovala, jak stádo mizí za horizontem. Jsou v bezpečí, přežijí den, lovci je nechytli, nezvládli to. Suše jsem polkla. Čí byl ten hlas v mé hlavě? Koho jsem to slyšela říkat zlou pravdu, o které jsem vlastně celou dobu věděla? Nechtěla jsem vědět.
Pomalu jsem se otočila. Wizku byla za mnou. Nejdříve jsem na ni hleděla z dálky, poté jsem se za ní pomalu rozešla. Poníženě, že jsem neuspěla, ale ani jsem nemohla. Prostě to nešlo. Nejdříve jsem ani nic neříkala, přišlo mi, že není třeba slov, ale... ta chvíle nebyla stvořena pro mlčení. Muselo se něco říct. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě.

//Loterie 41

Nic jsem neříkala, pouze jsem Wizku věnovala jede tázavý pohled, který říkal vše, co jsem si myslela a chtěla říct. A ona to pochopila. Bez jakýchkoli slov, pouze vyběhla, ani nemrkla nebo nepřikývla, prostě vyběhla a já ji následovala. Ale má rychlost nebyla závratná, nebyla jsem běžec, lovec, neměla jsem sílu. Neměla jsem vůbec nic a neskutečně mě to ničilo. Přesto jsem se snažila běžet, co mi síly stačily. Hnala jsem se za kořistí skrze vysoký sníh, modlila se, že si náš nikdo nevšimne a pokud ano, bude už pozdě na to, aby nám utekly.
Dech jsem měla zrychlený, srdce mi chtělo vyskočit hrudníkem, ale mozek mi nedovolil zpomalit nebo zastavit, avšak ten běh byl neskutečně namáhavý a nejraději bych utekla někam jinam, schovala se a dělala, že neexistuji, tenhle nápad nikdy neproběhl a nic nezvořu.
Snažila jsem se ohlížet za Wizku, nějak jsem doufala, že v ní budu mít oporu, že se ujme toho, co jsem já nebyla schopná dokončit a ani dobře po celou dob zvládat, ale nezdálo se Když neuspějeme, co se stane? zeptala jsem se sebe samého, stiskla zuby a donutila se přidat ještě na rychlosti, ale zaznamenala jsem, že si nás srny všimly. Srdce se mi na sekundu zastavilo strachem, ale pokoušela jsem se běžet dál. Nemohla jsem je nechat uniknout, aniž bych se je pokusila alespoň jednou chytit. To nebylo přijatelné. Ale stane se to, ty to víš. Prostě se to stane, nic s tím neuděláš, říkala jsem si zároveň zlou pravdu a doufala, že se tomu tak nestane. A pokud ano, tak aspoň s nějakým malým úspěchem. S nějakým zaznamenaným pokrokem.

//Loterie 40

Mému mozku trvalo zpracování toho faktu mnohem déle. Když mě učil lovit Rollo, byla to katastrofa, která vedla k tomu, že jsem pak dlouho kulhala a nic nejedla, protože jsem neuspěla a poté jsem vždy jenom přihlížela tomu, jak loví jiní, což znamenalo... Že jsem musela něco odkoukat, ne? Suše jsem polkla, zhluboka se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila a rozhlédla jsem se okolo sebe. „Tak fajn,“ zašeptala jsem si pod čenich, protože jsem furt nechtěla zpracovat ten fakt, že to je skutečně reálné a já mám jít něco lovit, mám to svým způsobe vést a tedy zodpovědnost padá i na má bedra. Pohled jsem sklopila k zemi, ale ne ze strachu, i když z toho taky, ale hlavně jsem musela hledat stopy kořisti, které by nebyly tak staré.
Rozešla jsem se dál. Pozorovala jsem sníh a stopy v něm, nasávala pachy, rozhlížela se okolo sebe, třásla se strachy, občas se musela uklidnit, že všechno bude v pořádku a přemáhala jsem se, abych se staženým ocasem neutekla zpátky do Borůvkového lesa, že na tohle nemám a prostě budu žrát jenom listí a kůru, protože toho je všude dostatek a netřeba to lovit. Ale na tom bych dlouho nepřežila.
Zvedla jsem zrak. Vítr moc nefoukal, ale něco jsem cítila ve vzduchu, ale až docela daleko od lesa, od kterého jsem vyšla. V dálce jsem viděla malé stádo. Možná tak pět, šest kusů mladých laní, které šly přes pláň někam do míst, kde by mohly najít něco k jídlu. Suše jsem polkla, podívala jsem se k Wizku a čekala tak nějak... na svolení. Nebo ochotu přebrat to.

//Loterie 39

Rozhlížela jsem se po okolí, ani jsem vlastně netušila, jaké části jsou potřeba k úspěšnému lovu, na který bude vlk i pyšný, že ho úplně nezvoral a vlastě se u toho i vyznamenal. Zlatýma očima jsem pátrala po okolí, přejížděla jsem po nekonečné sněhové pláni, kde bylo několik sto vlků, zajíců, ale i nějakých kopytníků, kterého bych ráda strhla k zemi, ale moc velké naděje jsem si nedávala. Vlastně jsem se dost bála, že nejenom selžu a ztrapním se před Wizku a ukážu ji, že jsem skutečně zbytečná, ale bála jsem se i o její zdraví, že ji moje neschopnost přivede k problému. A k její ndávné zlomenině... Nebyla by vůbec nadšená a já bych se nejspíše vrhla z nějakého útesu do prázdnoty, kde bych nikomu už neublížila a při troše štěstí bych svým dopadem ani nikoho nezabila. Ale to také nebylo úplně vyloučené.
„Já?“ vyhrkla jsem překvapeně, trochu vykulila oči a uši poníženě a vyděšeně stáhla zpět. Doufala jsem, že to udělá Wizku, že je zkušená v tom, co plánujeme dělat, ale přiznala se, že to moc neumí. Suše jsem polkla, začala jsem mít pocit, že to bude hodně špatná věc, co se nám stane. Kolena se mi začala třást a zuby drkotat, než jsem se donutila tlamu silně zaklapnout. „Můžu... to zkusit,“ vysoukala jsem ze sebe bez kapky sebedůvěry. Tohle dopadne zle, zasténala jsem si pro sebe. Byl snad jiný možný konec než neúspěch?

//Loterie 38

Nějak jsem se začala cítit o trochu lépe, když jsme vyšli z lesa a přitom jsem ani nevěděla, že jsem se cítila nějak divně, když jsem tam byla. Snad ten pocit z blízké Smrti a toho, že někdo, koho jsem do ndávna považovala spíše za stav, je skutečnou mocnou osobností, která chce vzácné kameny za to, že jiným dává magie a sílu, pro mě bylo něco nevysvětlitelného a divného. A hlavně svírajícího a pomyslná tíha na bedrech, která ustoupila, když jsem ten jedlový les nechala za zády a vyšla na otevřenou planinu, kde slunce bylo již vysoko na obloze a na zimu byl skutečně příjemný den, který jsem si chtěla v rámci možností užít, i když jako užívání si zrovna nezněl lov, který jsem považovala spíše za utrpení a psychické mučení. Přesto jsem do toho šla, abych si něco dokázala.
Zuby jsem měla pevně sevřené nervozitou, stahoval se mu žaludek při pomyšlení, že mě někdo uvidí lovit a snad to pokazím. Určitě to pokazím. Při lovu se smečkou jsem měla podpůrnou roli společně s vlkem, tkerý byl mnohem starší a... to asi dostatečně vypovídalo o mých schopnostech a důvěře od smečky. Trochu jsem si povzdechla, sklopila uši a podívala se na Wizku. „Něco... menšího?“ řekla jsem tiše. Nemyslela jsem zajíce, ale malou srnku? Nebo něco takového, protože na nic většího jsem si nedovolila a netušila jsem, jak moc je Wizku schopná. Lovit jsem ji ostatně se smečkou minule neviděla, protože se s Aranel starala o vlčata. Škoda, že ne já.

//Loterie 37

Začala jsem si myslet, že ticho mezi mnou a Wizku není už ani tak jako... očekávané. Předtím jsem ho nepovažovala za trapné, protože ani jedna z nás nebyla tou, která chtěla mluvit, jsme ti, co naslouchají a pouze odpovídají. Připadalo mi, že ticho mezi námi bylo něco, co každý měl čekat, protože jsme neměli důvod mluvit a hodně si povídat, ale začalo mi pomalu připadat, že to ticho je prostě přirozené. Je divné mluvit, vést dlouhé rozhovory, protože v téhle společnosti má být ticho. Máme přemýšlet, srovnávat si myšlenky, občas nějakou prohodit nahlas, ale mělo být ticho. Být ve společnosti někoho, ale přesto být sama, bylo vzácné a pro mě dokonce i nové. Nepamatovala jsem si, že bych s někým dokázala tímhle způsobem existovat a fungovat bez toho, abych měla žaludek stáhnutý studem nebo ztrapněním z toho, že nemluvím. Tady bylo tiché a mlčenlivé chování prostě povolené a uctívané.
Jenom jsem se hloupá navedla do lovu. Do aktivity, která mi nejde a neumím ji. Dříve za mě lovila máma, poté smečka, následně Lilith a potom zase smečka. Myslela jsem si, že jsem lovecké geny zdědila po matce, ale nebylo tomu tak. No a pak jsem samozřejmě chtěla chránit smečku, ale jsem malý stvoření bez sebedůvěry a cizinci by díky šepotu neodešli. A proto nechci být ničím.
Wizu nás vedla prý z lesa tím směrem, odkud jsme přišli. Nic jsem na to neříkala, věřila jsem, že ví, kde se má lovit.

//Západní Galtavar

//Loterie 36

Trochu jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách poté, co jsem vyslovila svou teorii o samotě. Kdo by chtěl být sám? Mělo to dva významy. Někdo chtěl být sám, užívat ty samotu, kterou mu svět nadělil. Třídil své myšlenky, pozoroval oblohu, užíval si klid a harmonii, kterou mu nabízela pouze samota a nic jiného. Jenže tu pak byl i ten druhý druh samoty, který se nazýval osamění a to bylo něco zcela jiného. Vědomí, že tu není nikdo, kdo by pomohl, o koho se lze opřít, nebo si s ním promluvit, když vlka něco trápí. Byla to samota, která ničila, drtila zevnitř, ale na povrchu nebyla nikdy vidět, protože je neviditelná a ti, co jsou osamělý, to nechtějí nikdy říct nahlas, protože si přijdou zahanbení, že se do takového stavu dostali a neví, jak se z něho sami dostat. Nejhorší, co bylo, byla osamělost ve chvíli, kdy okolo bylo mnoho vlků, ale všechny jejich slova zněla jako přes stěnu, tlumená a cizí. Těžko říct, jestli jsem nikdy zažila osamělost. Vždy jsem byla s matkou, ale ta byla moji matkou, ne přítelkyní.
Wizku se zajímala, kam jít, jestli za Životem, když ne z Smrtí, ale ani k němu jsem nechtěla zrovna jít. Necítila jsem se na to a určitě jsem nechtěla zůstat v jeho kopcích a zahodit vše, co jsem se nějakým způsobem pokoušela budovat. Sice pomalu, ale... jistě. Nenápadně, bez nějakých větších skoků, pouze pomalými kroky. „Myslím, že návštěvu Života i Smrti nechám na později,“ vydechla jsem do zimy. „Můžem jít někam... dál. Jestli tu znáš místa okolo,“ navrhla jsem. Jsem takový srab, vydechla jsem. Blueberrymu jsem řekla, že půjdu za Smrtí. A přitom se toho bojím. „Můžem něco... zkusit chytit,“ polkla jsem. Proč to říkám?

//Loterie 35

Nechápala jsem, jak jsem mohla říct taková slova, když jsem nikdy v životě nenarazila na nikoho vyloženě zlého. Narazila jsem na takové, kteří mi nesedli. Třeba Nori, který byl hrubý a drzý, ale nebyl zlý. Nebo jsem ho zlého nepotkala. Stejně tak Ayshi, která byla podobně hrubá a pro mě někdo, koho jsem moc ve své společnosti nechtěla, ale stejně tak nebyla zlá. Nikdy jsem na nikoho zlého nenarazila, pouze mi o takových vlcích bylo vykládáno, ale že bych je viděla na vlastní oči? Ne. Byli to pouze bubáci v mých snech a představách, které jsem nedokázala podložit ničím jiným než máma říkala. Ale taky toho věděla o světě mnohem více a v hodně věcech měla pravdu. Třeba v tom, že jsem divná a jiní si toho všímají, takže bych se měla chovat co nejnormálněji to jde, abych na sebe neupozorňovala a hlavně nijak nevyčnívat.
Zajímalo mě, co je špatného na Životu. Myslela jsem, že bude v pořádku, pak jsem se začala domnívat, že je stejný jako Smrt, ale slova Wizku mě zabolela u srdce. „A kdo by chtěl?“ šeptla jsem do větru. Samota někdy byla osvěžující a uklidňující, ale osamělost bolela. A jestli ji cítil, bylo normální, že chtěl někoho u sebe výměnou za to, že mu něco nabídne. „Takže... je opak Smrti, hádám,“ zamyslela jsem se nahlas. Protože jsem nečekala, že by si Smrt chtěla u sebe jiné nechávat jako společnost. Možná jako koberec. Nechtěla jsem ale být koberec a bohužel ani společnost někde, odkud se už nikdy nevrátím. Chtěla jsem být v Borůvkovém lese. Vedle Blueberryho.

//Loterie 34

Všimla jsem se jakým pohledem se na mě Wizku a donutila jsem se odvrátit hlavu. Co jem to jenom řekla? napomenula jsem se. Jak vůbec někdo já mohl říct něco takového a obvinit celý druh z toho, že je prostě převážně špatným? Bylo to zlé, podle a rána pod pas, kterou jsem zasadila všem, které jsem znala, ale také těm, které měli to štěstí, že mě nemuseli poznat. Ale přesto byli mými slovy zrazeni a uraženi. Chtěla jsem se za ta slova omluvit, ale nějak jsem na to už nenašla odvahu. Jenom jsem nechala hlavu lehce sklopenou k zemi a napomínala se, že jsem hloupá a máma měla pravdu. Měla jsem prostě mlčet, nic neříkat, protože o neumím. Možná znám slova, ale neumím je dávat dohromady, aby to dávalo smysl. Mlčení je to jediné, co snad nikdy nepokazím. Pevně jsem zatnula zuby a nejraději bych se i praštila, ale nic jsem neudělala. A bolelo mě ještě více, když se Wizku musela obhájit, že se snaží. „Proimiň,“ hlesla jsem omluvně se staženýma ušima.
Začala jsem chápat, že jsem skutečně neznalá ve všem. O čem jsem věděla? Trochu o Smrti, o tom, že Borůvka má jakousi dohodu s vedlejší smečkou, že můžeme přecházet po území. Ale to bylo vše, pokud jsem nepočítala, co mi Wizku říkala a objasňovala mé mezery. Jako třeba o kamenech a Životu. „Proč není?“ nechápala jsem. Už podle jména zněl mnohem lépe jak Smrt. Ale než Smrt znělo snad všechno na světě.

//Loterie 33

Očima jsem i nadále bloumala po zelených kamenech a stromech, které rostly okolo. Netušila jsem, jak hluboko to místo vede, ale nechtěla jsem udělat ani krok vpřed, abych to zjistila. Co kdybych na n narazila? A co kdyby po mně hned něco chtěla, když jsem u sebe však nic neměla? Mohla bych dopadnou špatně jenom kvůli svojí nezdravý zvědavosti vědět o všem a kde se co šustne. Udělala jsem jeden krok vzad a pohled stočila k Wizku. Převrátila trochu mou otázku, ale já měla na jazyku ještě jednu obecnější, která byla trochu krutá ke všem na světě, ale zároveň byla i docela reálná. „Jsme vlci, co dobrého jiným provádíme my?“ Protože ne všichni byli milí a hodní. Byli tu ti, co opouštěli svá vlčata, nechávali je uprostřed zimy, aby se o sebe postarala. rvali jsme se, ubližovali, chtěli jiné zabít a blížit si navzájem. A ještě mnoho dalších menších útoků vůči sobě, slovních, urážlivých, ty, které jsme pronášely sami sobě za zády. Byli jsme i dobří, ale... zkaženost byla všude. Ne jenom u Smrti.
Zakroutila jsem hlavou, když se Wizku zeptala, zda půjdu dovnitř a ještě jsem trochu odstoupila od těch kamenů a raději se vydala trochu lesem dolů, abych dala najevo, že tam nechci vůbec jít. „Nemám žádné to kamení,“ vysvětlila jsem. Zaujalo mě však to, že Wizku řekla ještě jednoho. „Život?“ Zněl jako opak Smrti. A musel být. Ale co dělal? Za tím bych šla raději, docvaklo mi.

//Loterie 32

//Západní galtavar

Wizku si byla cestou nějak jistá tím, že dostanu, co si žádám, ale nějak jsem si přesně furt nebyla jistá tím, co vlastně chci. Chtěla jsem nebý zbytečná, ale co to všechno obnášelo? Umět mnoho magií? Mít sílu přeprat koně? Být větší než ostatní? Co všechno jeden potřeboval, aby si začal myslet, že ve světe, kde byl každý jiný, je někým vím? Nebo ne víc, ale někým, kdo je na stejné úrovni jako ostatní?
Z širé pláně, kde svítilo slunce, jsme se dostali zpět do lesa, ale místo vůně smrků jsem cítila jedlové jehličí a celý ten les mi dával zcela jiný pocit. Bylo to trochu divné, docela jsem si začala i myslet, že se blížíme ke Smrti, ale to byl jenom můj hrubý odhad. „Co nejhoršího může provést, když nebudu mít dostatek kamení?“ zeptala jsem se tiše, ale litovala jsem toho, že jsem tu otázku vůbec řekla nahlas. Nebylo to zřejmé? Jmenovala se Smrt. Smrt rozdávala to, jak se jmenovala. Mohla mě prostě zabít máchnutím tlapy a ani u toho nemrknout, pokud nedám dostatek toho, co žádá. Potupně jsem svěsila uši a zamumlala: „Nic jsem neřekla.“
Skrz les jsme se dostali k nějakým podivným kamenům. Měly taková zelený divný nádech a v okolí se linul takový divný pach zatuchliny a něčeho, co jsem nedokázala popsat. Rozhlédla jsem se okolo, očima jsem pátrala po okolí a suše polkla. Nechtěla jsem jít dovnitř, ještě jsem to neplánovala. Navíc jsem neměla všechno to kamení, které chtěla. „Divné místo,“ vydechla jsem polohlasem. Skutečně bylo divné, ale tak nějak jsem si ho podobně představovala. Určitě nic pěkného a příjemného na pohled.

//Loterie 31

//Erynij

Vyrazili jsme směrem k lesa na volné planiny, kde se rozlévalo zimní slunce. Bylo docela teplo a příjemně, žádný hnusný vítr, který by sekal nepříjemně do tváří a podlamoval těla. Ten den se mi líbil, začínal pěkně a byl takový příjemný a nějak fungoval jako důkaz, že mnozí mohou mít rádi zimu právě kvůli podobným dní. Ne všechny letní dny byly příjemné, ne každý podzim byl krásný a barevný a zima mohla naopak být právě takhle krásná, jak se slunce odráželo od napadaného sněhu a plulo po lesklé ledové ploše jezer. Krátce jsem vedla hlavu nahoru, hleděla jsem na čistou oblohu a lehce se usmála.
Pak jsem slyšela slova Wizku, že nejsem zbytečná. Ale tomu jsem nevěřila. Doufala jsem, že se to všechno změní, pokud navštívim Smrt a získám odvahu si o něco říct. Ale jak se ukázalo, ani to neblo úplně nejlehčí, bylo třeba mít nějaké lesklé kamínky, které jsem musela někde sehnat. Lehce jsem se zamračila. Nějaké jsem viděla, narážela jsem na ně, ale... měla bych je nashromáždit a najít dostatek. „Myslela jsem si, že to nebude úplně zadarmo,“ vydechla jsem s hloupým úsměvem, který značil, že musím být úplně naivní a byla jsem ráda, že mi tohle bylo oznámeno dřív, než jsem došla ke Smrti. Protože bych se určitě už nikdy nevrátila. „Děkuju,“ vydechla jsem s úsměvem a podívala se na Wizku, „nevěděla jsem o tom.“

//Jedlový pás

//Loterie 30

Ta slova, která jsem si myslela, cítila a věděla jsem, že na mě tak hledí i ostatní, protože to byla pravda, která byla snadno ostatními viditelná, byla vyřčena. Řekla jsem je bez ladu a skladu, prostě tam, jak řečená být měla. Nemohla jsem pomoci se záchranou lesa, protože jsem byla k ničemu, co bych udělala? Zafoukal větříkem, který by ani nebyl cítit a pokud ano, nijak by nepomohl nám proti ohni, nýbrž jemu samému? Všichni věděli, že ve skutečnosti nejsem k ničemu, pouze měli tolik hrdosti a byli tak milí, že to neříkali nahlas. Ale chtěla jsem to změnit, o tom žádná. Chtěla jsem jít za Smrtí a říct, že chci být pro smečku lepší, abych jim mohla pomoci a očekávala jsem, že se mi vysměje. Bude na mě hledět z výšky a křenit se, že zrovna já chci někomu pomoci, když to jediné, co v životě umím, je prosit o pomoc jiné. Ale už jsem nechtěla... Chtěla jsem také něco sama umět a dokázat. Nebo někoho ochránit.
Jenže Wizku nechtěla, abych ta slova říkala, ale proč? Byla to pravda a ta nemohla být snadno umlčena. Sklopila jsem však hlavu k zemi a řekla: „Už to nebudu říkat,“ Ale stále si to všichni budeme myslet.
Pak mě v němče zarazila. K čemu jsou třeba kamínky? Naklonila jsem hlavu do strany, udělala několik prvních kroků směrem, jakým se vydala Wizku a zeptala se nahlas. „K čemu jsou?“ Protože jsem to netušila a... znělo to, že jsou důležité. Jinak by o nich nemluvila, ne? A kde je mám sehnat? dodala jsem si v hlavě.

//za Wizku

//Loterie 29

Nějaká moje část snad celou dobu věděla, kde se Smrt nachází. Znala jsem směr, kudy se Bleuberry k ní vydal, ale nějaký přesný směr jsem říct nemohla. Mohla jsem bloumat zdejším okolím, hledat místo, kde by se mohla zdržovat a najít ho hned. Nebo nikdy. Oboje bylo dost možné a těžko říct, čeho jsem se více bála. Nikdy ji nenajít, zatímco jiní jo a být navždy slabá? Nebo snad ji najít a nemít odvahu k ní vstoupit, protože... ji prostě nikdy mít nebudu? Nenajdu odvahu, řekla jsem si pro sebe prostý fakt, kterého jsem se děsila snad více než Smrti. Dlouze jsem se nadechla, chtěla jsem se uklidnit, zahnat myšlenky na Smrt a to, jaká je, a že vůbec existuje. Ale když o ní jeden věděl, už bylo těžké její existenci ignorovat. Zatímco tu mou bylo jednoduché, zvláštní.
„Mohla bys mi, prosím, ukázat, kde přesně?“ zeptala jsem se Wizku a sama jsem nechápala, že ta otázka ze mě vylezla. Ještě jsem se necítila připravená, abych tam šla, ale chtěl jsem vědět, kam se budu muset odebrat, až jednou ano. Jednou. Musím. Přemlouvat sebe samou bylo těžké, ale ještě těžší snad bylo říct, co od Smrti chci. Trochu jsem klopila hlavu k zemi a řekla to, co jsem nemohla říct Blueberrymu. Minimálně ne tak, jak jsem to řekla Wizku. „Nebýt tak moc zbytečná.“ Jiným bych řekla, že chci být silnější a rychlejší, abych pomohla v lovu. Chtěla bych se zdokonalit v magii, aby alespoň vypadalo, že nějakou mám, což se teď říct vůbec nedalo. Chtěla jsem prostě jenom být řádný člen společnosti, který nebude pro všechny úplně podřadný.