Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 9

Napadla mě pouze jedna věc, která mě bavila, ale ta zněla pateticky a to jsem to ani nemusela říkat nahlas. Bavilo mě být s mými blízkými, trávit s nimi čas, ale k čemu to? Oni o mě zcela určitě nestáli, jednalo se pouze o tiché trpění mé přítomnosti a spíš jsem byla jenom závažím, které si museli nést, protože nechtěli něčemu, jako jsem já, ublížit. Alespoň mysleli na mé city, někteří, pomyslela jsem si trpce. Pootočila jsem hlavu do strany, hleděla někam do zvedajícího se sněhu ve větru a trochu přimhouřila oči. To počasí se mi ani trochu nelíbilo. „Asi jsem spíš jenom nudný patron,“ řekla jsem nahlas smířeně s tím, že brzy odeženu další společnost, která mě zastavila na mém útěku do neznáma.
Přenechala jsem Sineád kormidlo, aby rozhodla, co budeme dělat, protože při mém vedení bychom čuměli právě do toho stromu a jak sama říkala, to zrovna nechápe, takže by ji to na dlouhou dobu nezabavilo. „Najdi úkryt?“ zopakovala jsem, jestli jsem dobře slyšela. Rozhlédla jsem se okolo, měla jsem relativní tušení, kde se nacházíme, tušila jsem, jak se vrátit do Borůvky a jak vypadalo okolí. Taky jsem měla nějaké mínění o naší nynější poloze a směru na sever. „Jeden úkryt mě napadá,“ pronesla jsem spíše zamyšleně. „Pojď,“ pokynula jsem jí a vydala se po proudu řeky směrem na sever. Snažila jsem se přitom udržovat vzduch okolo nás klidný, protože se mi nelíbilo, jak se na nás hnal. „Vidělas někdy... sopku?“ zeptala jsem se po krátké chvíli, když mi došlo, že tam nahoře vlastně jí. „A zkoušela do ní někdy házet věci?“ Třeba mě.

//Východní úkryt

Loterie 8

Když už chceš být někým novým, rozhodnutí padlo na to, stát se lhářem? slyšela jsem posměšek ve své hlavě, který se smál a smál, zatímco vnější schránka jenom koukala na tmavou vlčici s rudýma očima. S rudou barvou, která mi myšlenky neustále vracela k někomu jinému, kdo mě drtil v mysli, protože jsem cítila pouze to, že je konec. Přestože o ničem nevěděl, přestože jsme nic neřekli... Cítila jsem konec, protože se mnou byl konec. Mohu se vůbec vrátit? Beztak mě tam nikdy nechtěli, kousla jsem se do jazyka. Ta myšlenka mě neustále přepadala, přepadala mě myšlenka na to, že sama zemřu, ale to bylo asi to, co jsem si zasloužila v tomhle mizerném životě, který jsem nevedla o moc lépe.
Den byl mizerný, zatažený, hnusný a ani později se nic nelepšilo. Naopak se stahovala mračna, začal padat sníh a vítr nepříjemně kvílel. Nelíbilo se mi, co se hnalo, akorát mě to myšlenkama hnalo zpátky k zimě, která tu už byla a nebyla o moc příjemnější. „Nerad –“ to je tak odporné„„ ti to říkám, ale já nejsem zábavný společník, co by se moc bavil.“ Bylo mi ze všeho na zvracení. Jiným se ze mě chtělo zvracet, protože jsem si hrála na něco, co nejsem. Mně se chtělo zvracet, protože jsem měla být tím, za koho mě ve skutečnosti všichni berou. Chtělo se mi nad tím ošít, takže jsem to i udělala, vždycky jsem to mohla svrhnout na zimu. „Něco navrhni. Nechám se strhnout,“ pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co bude s mým životem.
Přišla však řada na jméno. Jméno, které bylo... Té Makadi. Tak řekni jiné, napadlo mě. Vymyslet si nové jméno, dát si ho, vytvořit okolo toho svou novou osobnost, se kterou se budu moct ztotožnit. Jenže... jaké jméno? „Rollo,“ vyšlo ze mě. A litovala jsem toho sekundu předtím, než jsem to vyslovila.

Loterie 7 (5/5)

„Jo,“ přitakal jsem polohlasem, „škoda, že to skončilo.“ Dělalo se mi mdlo. Ani ne tolik z té lži, i když jsem předtím nikdy nelhala, spíše se mi dělalo zle z toho, že... to skončilo. Ten samotný fakt, to jádro, ta pravda na celém tomhle nesmyslu mě ranila a přebírání si toho jako vztahu mi dávalo pocit, že jsem ztratila skutečně něco důležitého. Ale samotné vztahy? Věděla jsem, že jsem tímhle ztratila vše. Přátelství s Wizku, potenciální... vztah s Blueberrym. I Lilith byla už přes rok pryč. Hlavu jsem měla lehce sklopenou, když jsem nad tím vším přemýšlela, ale až slova vlčice mě donutila ji zvednout. Stále jsem chtěla brečet, chtělo se mi řvát, musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí, co se každou chvíli sesype. „To máš pravdu,“ odtušila jsem jí. Nebylo nic složitějšího než to, co jsem tady prožívala. Nebo možná ano, ale... to už muselo být neskutečně zamotaný a složitý.
Trochu mi neseděla poznámka k dnešnímu dni. Byl nic moc, nepříjemný, studený, ani trochu sluníčka přes den, ve které jsem stejně nedoufala. Jenom jsem chtěla, aby celé tohle období skončilo. „Docela mi na tom záleželo, víš,“ šeptla jsem, „takže si tím asi den nechám zkazit.“ Jak by někomu taky nemohlo záležet na celé své existenci? Musim vybudovat novou... Znova, od základu, uvědomila jsem si. Jenže já nechtěla novou osobnost. Chtěla jsem tu, kterou jsem si vypěstovala a opečovávala. Hlavu jsem naklonila lehce do strany, když vlčice zmínila, že to chce přijít na nové myšlenky. Jenže já nikdy nebyla stvořena pro hru a zábavu, nechtěla jsem se rozptylovat. Měla jsem ráda svůj klid a pohodlí. „Když já nevím...,“ kroutila jsem se z toho.

Loterie 6 (4/5)

Pokoušela jsem se uklidnit bez toho, abych to dala nějak najevo. Snažila jsem se soustředit na dýchání, pomalu jsem očima přejížděla po všem, co bylo v okolí, abych chytla nějaké záchytné body, na které jsem se mohla upnout a nesoustředit se na hloupé myšlenky. Kámen, větev v řece, vyšlapané stopy, opakovala jsem si pro sebe. Očima jsem těkala po všech třech věcech až do chvíle, kdy vlčice opět promluvila.
Z běhání? nechápala jsem. Úplně jsem zapomněla, co jsem dělala před pár minutama, že mi trvalo pár vteřin, než jsem na to byla schopná zareagovat. „Jo, běhání. V tom sněhu to je děs,“ odsouhlasila jsem té vlčici. Nebylo to z běhání. Bylo to z té depky, která přicházela, z té ztráty vlastní identity a toho všeho, co mě deptalo na mozku. Doufala jsem, že tím to skončí, že prostě zůstaneme u toho, že běhání je únavný, bolí mě nohy, blbě se mi dýchá v té zimě a nic víc. Ale ona s tím nepřestala. Prý mě něco muselo žrát, že se s tim určitě dá něco dělat. „Klasika, nic zvláštního,“ pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem to celé sfouknout nechat to být ale to jsem to musela něčím sfouknout, aby to zmizelo. „Ukončený vztah, nic zvláštního, netrval dlouho,“ zalhala jsem. Mohlo to zabrat? Snad jo... Teoreticky to bylo jedno velké ukončení. Ukončila jsem jednu velkou etapu života, kterou jsem žila s jednou vlčicí, která se mnou byla odjakživa. Nemohla jsem ji dostat z hlavy, furt jsem na ni musela myslet, ale bohužel... Její existence byla pryč. Skončila. Ale chybí mi, polkla jsem.

Loterie 5 (3/5)

Přišlo mi, že mi něco sžíralo vnitro, ale nechtěla to zůstat pouze tam. Štvalo mě, že se takhle cítím já, že to musím snášet já a nikdo jiný. Bylo to nespravedlivé, nefér, ponižující a akorát mi přišlo, že společnost nějakého dalšího vlka mi vaří krev. Protože kdo tohle mohl být? Úplně kdokoli, mohla mít svoje problémy, mohla ji štvát miliarda věcí, které jsem neznala a ani poznat nechtěla, ale byl tu jeden problém, který ona neměla, ale já se v něm topila a nebyla jsem schopna se v něm dostat na hladinu. Seš samice, co? chtěla jsem říct nahlas. Samice, která se tak narodila, kterou tak vychovali, která byla normální a nehrotila nic takového, že by na ni divně koukali. Máš štěstí, kousla jsem se do jazyka, hlavu lehce pootočila pryč a dlouze jsem vydechla.
„Nikoho jsem... neviděl,“ odpověděla jsem po delším rozmyslu, jestli vůbec odpovídat a pokud ano, jakým způsobem. Je to jiné, je to divné, nelíbí se mi to, kousla jsem se zase do jazyka, protože mi přišlo, že každou chvíli vykřiknu to a na konci, abych se cítila klidněji. Necítila, bylo by to stejně špatné jako ho neříct. Z hluboka jsem se nadechla, doufala jsem, že mě to uklidní, ale akorát se mi zase chtělo brečet. Vydechla jsem, chtěla odejít, prostě někam pryč, abych se zbavila jakýhokoli okolního vjemu, ale vlčice se zajímala, jestli jsem v pohodě. Zdála jsem se v pohodě? „Je mi fajn,“ zalhala jsem, „jenom na mě padá únava,“ zalhala jsem podruhé. Jenom jsem potřebovala nějak obhájit to, jak mi je. Je mi na nic, k ničemu, chtěla bych, aby má existence skončila, ale to je jedno, to není cizích věc.

Loterie 4

Nenáviděla mě. Už to nebyla otázka, bylo to konstatování. Musela to být pravda. Nenáviděla mě, ale ne natolik, aby mě zabila nebo oputila. Nechtěla mě ve svém životě, nechtěla, abych byla, kým jsem měla být a udělala ze mě tak monstrum a kašpárka pro ostatní. Tak tomu bylo. A teď... nevíš, co se svým životem, konstatovala jsem prostě. Protože jsem možná nechtěl život, do kterého jsem se dostala? Byla jsem v něm tak daleko, že začít znovu by bylo nemožné? Tohle je pátá zima, kterou znám. Pět let je už pozdě na to, abych začala znova. A ani nevím jak? Co vlastně jsem a kým mám být? ptala jsem se na to stále dokola, ale žádná odpověď nepřicházela. Cítila jsem akorát vztek vůči všemu a každému, nedokázala jsem se uklidnit, chtělo s mi zase řvát a brečet, protože jsem byla furt mentálně malé tupé vlče, které nic jiného nedokázalo.
A do toho přišla rána. Další sníh, další koule z něho utvořená mě trefila do krku. Cítila jsem, jak se do mě hrne vztek. Blbá vzpomínka na tu vlčici, která mi koulí udělala ránu pod okem. Zatnula jsem pevně zuby, abych nezařvala, nerozbrečela se na místě, ale rychle jsem otočila hlavou k vlčici, která vylezla z křoví. Nebyla to ona. Tahle měla oči rudé jako Blueberry, Blueberry, ach. Vlčice mluvila o nějaké Jiskře, o něčem, co měla schytat za oba... Jak jsem v tomhle do háje figurovala já? „Kdo je Jiskra?“ zeptala jsem se polohlasem. Neměla jsem náladu na... cokoli. Neměla jsem náladu na nic. Chci jen padnout do nějaké díry, hlesla jsem už zoufale, a doufat, že mě nikdo nikdy nenajde.

Loterie 3

//Východní hvozd

Útěk je to jediné, co umíš, slyšela jsem ve své hlavě, ale jak se ti utíká před tím, co máš ve své vlastní hlavě? Mělo to pravdu. Slyšela jsem to každou vteřinu, co jsem se hnala skrze stromy a dělala, že svět nechávám za svými zády. Utíkala jsem před těmi, kterým jsem ubližovala svou přítomností a hnala se pryč s tím, co způsobovalo veškerou bolest... Kde v tom byla logika? Proč jsem tohle všechno dělala? Protože nebylo co jiného dělat. Neměla jsem na to, abych vstala a postavila se problému, to nebylo to, co jsem dělala. Já pouze utíkala. Bylo to vypořádání s problémem, strachem, s konfrontací, bylo to řešení všeho, co bylo potřeba.
Poprvé v životě jsem utíkala sama. Bez pomoci jiných, bez opory a vědomí, že mě někdo nakrmí a postará se. Záleželo na tom? Pokud se nenajím, pokud si nedám pozor... akorát to urychlí to, co mělo přijít už dávno – smrt. Když mě nenechala zemřít matka, proč ne Lilith? přepadla mě jedna otázka. Ta podstatná otázka, kde především ta první část byla problém. Zabrzdila jsem, přede mnou se rozprostírala dlouhá řeka a všude okolo bílý sníh. Zhluboka jsem dýchala, slzy pořád plné slz a na mysli jedna otázka. Proč mě matka držela na živu v tomhle stavu? Sklopila jsem hlavu k zemi, když jsem nad tím přemýšlela. Proč jsem... v její mysli ona? Proč jsem vždy musela být v mysli jiných ona? Nenáviděla mě?
Musela jsem se zastavit. Zvedla jsem hlavu, hleděla přes řeku, kterou jenom tak lehce nepřekročím a netušila jsem, co dělat. Vítr se mi opíral do srsti, ale ani se mnou nehnul. Stála jsem tam spíš jako socha, která neměla kam jít. A proč být.

Loterie 2

//Vyhlídka

Jediná věc, která mě doprovázela při pochodu z hory do lesů byl kvílející studený vítr, který metal sníh všude okolo. Hleděla jsem pouze před sebe, nijak neuhýbala zrakem, pouze mířila vpřed a snažila se neutíkat. Ne... tohle nebylo o útěku. Už nebylo od čeho utíkat, protože to, před čím jsem chtěla uprchnout, jsem byla pouze já. Já, on, ona, všechno to, co se ve mně rvalo zuby drápy na život a na smrt. Přitom nebyla prolita ani kapka krve, pokud se nepočítala malá zacelující se rána pod okem. Ta, která vše započala, ale poté? Ani kapka nebyla prolita, přestože jsem cítila, jak uvnitř probíhá souboj, který drtil kosti a trhal kůži. Bolelo to, chtělo se mi brečet a řvát, ale pokoušela jsem se přinutit k tomu, abych to nedělala. Musela jsem pouze jít vpřed, nehledět na to, co je za mnou, co může být přede mnou. Nikdy před tím neuniknu, protože si to nesu v sobě, je to tak? Jsem to já... Je to přesně to, co bych měla být. Nebo měl? Proč na tom vůbec záleží. Pevně jsem zatnula zuby. Všude okolo byly stromy, zcela mě pohlcovaly a krajina byla mrtvá. Ani živáčka, prostě nic.
Zastavila jsem se, stále hleděla před sebe a cítila celý ten nápor v těle, jak se mi žene do hrdla a očí. Nesmíš, nesmíš, zakazovala jsem si to, nechtěla jsem, aby se to stalo, ale... pozdě. Zakřičela jsem. Hlasitý a bolestný výkřik, který byl doprovázen pláčem a zoufalým voláním po okolí. Sotva jsem popadala dech, nohy se mi třásly, hlava padla k zemi a třásla jsem se. Patetické postavení na patetickém místě a patetický projev toho, co jsem ani neuměla popsat. Svět mi lhal. Celý život mi lhal o tom, kdo jsem. Už nechci existovat, už nechci, fňukala jsem jako malý pitomý vlče.
Nebo prostě utíkej, ozval se ještě jeden hlas uvnitř. Neunikneš před tím, kdo seš, ale před těmi, co se ti smějí za zády. Běžela jsem.

//Kierb

Loterie 1

Přišlo mi, že jsem v nějakém špatném vtipu. Vysoko nad smečkou, kam mi přišlo, že nepatřím, zabořená ve sněhu a hlavou mi procházel hlas neznámý a pokoušel se mi radit. Říkal slova, jako kdyby byl všemu nad věcí a nepatřil žádnému živému tvoru, protože nikdo normální by takhle nemluvil. Ale celá ta situace nebyla normální.
Mlčela jsem, nic jsem neříkala, pouze jsem poslouchala, co mi říká a nevěřila ani slovu. Všechno to byl kec a nesmysl, který jsem nemohla brát vážně. Důvěra slovům, napadlo mě. Důvěra komukoli. Důvěra ve svět, život a všechno, co existovalo... Jak to vůbec mohlo existovat? Po tom všem, co se stalo, jsem nemohla věřit ničemu. Ne matce, ne vlkům okolo, kteří na mě mluvili a nehleděli na mě zcela jako na monstrum. Možná tak za mými zády, ale nikoli do tváře. Nešlo jim věřit. Nešlo věřit těm, se kterými jsem byla měsíce svého života, nemohla jsem věřit těm, se kterými mě pojila krev... Nemohla jsem věřit ani tomu, kdo jsem ve skutečnosti já.
Seš monstrum, ozvalo se ve mně. Tenhle hlas nepatřil tomu, kdo tu ve skutečnosti nebyl. Tenhle hlas patřil jenom mě. Byl to ten hlas, který jsem občas slyšela, když mi tohle poprvé řekl Rollo. Tohle byl ten hlas, co mi měl patřit. Nesnáším ho, uvědomila jsem si. Zvedla jsem hlavu, koukala někam na tu zamračenou oblohu a uvědomila si jednu důležitou věc. Ten hlas jsem já. Vstala jsem, pomalu se sunula dál od hlasy, který před chvílí zmlknul. Nesnáším se, uvědomila jsem si. Mířila jsem někam pryč z hory, daleko od smečky, daleko od hlasu, daleko od všeho, co jsem znala. Jak může jeden ukončit svou existenci?

//Východní hvozd

Nelíbilo se mi, jak ten hlas mluvil. Nelíbilo se mi, že někdo mluvil, někdo to zcela určitě musel být, protože jsem sice mohla být jakkoli divná a nechutná, ale určitě jsem nebyla blázen, abych slyšela hlasy okolo sebe. Nebo jo? Bylo to možné... Už tak jsem byla dost k ničemu a kdo by se mnou chtěl být? Prostě si vytvořit hlásek, který bude jediným společníkem znělo docela logicky. Ale já nechci, zasténala jsem zoufale.
Na krku jsem furt zoufale cítila vztyčené chlupky a dávala to za vinu vzteku, který jsem cítila vůči té vlčici, vůči sobě, ale i vůči hlasu, která si ze mě akorát dělal hloupé blázny, protože jsem k ničemu jinému nebyla. Jenom k pobavení publika, které muselo opovrhovat a zároveň liovat někým tak směšným, jako jsem byla zrovna já. „Nic nevim,“ procedila jsem skrze zuby. Otočila jsem hlavou okolo sebe, pátrala jsem v ránu po hlase, který tu prostě někde musel být, protože takhle nezněl hlas, který by se mnou měl mluvit. V m é hlavě by měl znít někdo zcela jiný, ne... tenhle. „Nejsem nic, nic víc třeba netřeba říct,“ vydechla jsem. Nechci někým být. Neexistence by byla snažší, byla by krásnější... Byla by vhodnější k někomu, jako jsem já. Hloupé malé stvoření, které bylo vytvořeno pro pobavení publika. A potlesk byl už sklizen, mohu zmizet?

Opět jsem ležela ve sněhu, na břiše už zcela promočená a oči zavřené. Nechtěla jsem nic vidět, nechtěla jsem být nikým viděna. Byla jsem tu pouze já a moje svědomí, které se mě snažilo přesvědčit o lži, ale asi jsem byla lží už tolik otupělá, že jsem jí ani nemohla věřit. Každá lež pak akorát v mé hlavě tvořila hloupou iluzi, které jsem věřila, ale ten oblak se rozplynul. Byl pryč, ale lež zůstala. A také zůstal následek – jedovatý opar, který mě dávil, mučil a trhal mi tělo. Zůstával po něm následek, že jsem nemohla odpovědět na jednoduchou otázku, kdo vlastně jsem. Ani jsem netušila, jak o sobě mám vůbec mluvit. Bylo by lepší neexistovat, hlesla jsem předtím, než jsem vyletěla na nohy.
Ten hlas zase promluvil. Nebyl můj, vycházel někde okolo mě, mluvil ke mně a patřil někomu. Otáčela jsem se dokola, sníh se odrážel od sněhu a pálil mě do očí, pár vlků bylo v dálce, ale žádný u mě, kdo by mohl mluvit tak blízko, jako hlas přicházel. „Kdo jsi,“ vyhrkla jsem rychle, ale pak svou nepřímou otázku opravila, „kde jsi?“ Cítila jsem, že se mi na krku zvedá srst. Nebála jsem se, spíše to byl počínající vztek z dalšího přeludu, který mi byl vtloukán do hlavy. „Jak by mi mohl hlas poradit, když... sám neznám problém.“ Bylo to. Řekla jsem to. Nebo spíš neřekla.

Zůstala jsem ležet ve studeném sněhu, zabořený hluboko ve vánici a nevnímala ten chlad. Nějaké fyzické cítění bylo úplně vedlejší, stejně jako pocit, že se můžu nachladit, následně z toho pořádně onemocnět a třeba i umřít. V té chvíli byly všechny věci budoucí zcela irelevantní, protože jsem nechtěla na nějakou budoucnost pomyslet. Snad jsem ani budoucnost nechtěla, když už přítomnost sama o sobě byla neskutečnou bolestí, ve které jsem nechtěla nadále existovat. Zmizet a nikdy se nevrátit, napadlo mě. Jednoduché řešení všech problémů, které jsem tak mohla vyřešit. Mohla jsem se vytratit, mohla jsem navždy zmizet z životů ostatních bez toho, abych na nich zanechala větší jizvu. Mohla jsem být jenom matnou vzpomínkou ostatních na to, že kdysi tu byl vlk divnější než kdokoli jiný, ale naštěstí je už dávno pryč a nikdo se jím nemusí zabývat.
Držela jsem při těch slovech tlamu pevně zavřenou, abych zadržela jakékoli slzy, které mohly přijít. Nebyl důvod brečet. Však je to vše pravda, ne? Jsem nechutné odpudivé stvoření, které si hraje na něco, čím není. Jsem hlupák, který nepoznal, že s ním něco není v pořádku a jsem naivní, když jsem si myslela, že na mě navždy budou jiní brát ohled. Kdy tohle vůbec začalo? napadlo mě. Kdy přišel ten zvrat, že se stalo... tohle? Ani jsem si nepamatovala. Kdo vůbec teď můžu být? nechápala jsem. A proč stále to... a? zalkla jsem se. Nějak jsem netušila, jak říkat slova bez toho, jak je vypustit na konci. Byla to jenom jedna hláska, ale přesto znamenala tolik.
Někdo okolo mě promluvil. Že přijdou lepší časy, ale jak takové mohou přijít, když jeden nevěří v budoucnost. Otevřela jsem oči, zvedla jsem hlavu, abych tušila, před kým ležím jako poražená troska, ale nikdo tam nebyl. Vstala jsem, několikrát se rozhlédla okolo sebe, ale... byl to přelud? Myslela jsem si, že ano, ale ten hlas byl neznámý a vždycky každá myšlenka přišla hlasem, který znám. „Žádné časy nejsou lepší,“ odpověděla jsem mu přesto, než jsem se zase složila zoufale k zemi.

//Borůvkový les

Ráda bych řekla, že jsem z lesa vypálila, ale bylo to spíše zoufalé šourání se mimo hranice do kopců, kde jsem doufala, že budu sama a nebude tam nikdo, kdo by dále kousal a škrábal. Ne fyzicky, ale psychicky. Vlastně ani jedno. Chtěla jsem prostě jenom někde spadnout a dělat, že neexistuju až do chvíle, kdy všichni zapomenou na moji existenci a já budu moct někde začít znova. Chtěla jsem mít sílu vstát a utéct, abych mohla dělat, že se nic nestalo, stejně jako se nestalo nic předtím, než jsem přišla sem a tehdy tam, odkud jsem už také utekla.
Pomalými kroky jsem kráčela stále výše a výše. Špatně se mi dýchalo, chtělo se mi brečet a řvát, ale přišlo mi, že ani jedno z toho nejde. Pouze jsem mělce dýchala, popotahovala a po nějaké době se prostě svalila na zem, protože mi přišlo, že už nemám na to, abych šla dál. Chtěla jsem se vším skoncovat, ale nějak jsem netušila, co vlastně všechno je. A co jsem vůbec já. Vlastně jsem nechtěla být nic, kdyby mi to život dovolil. Prostě malá nicka, kterou jsem měla už dávno být.

Furt mě obviňovala. Furt byla všechno moje chyba. Furt se chovala, jako kdybych jí snad zabila rodiče. Furt jsem za všechno mohla já. Furt jsem nechápala, co se děje, ale snad prvně v životě jsem poznala hořkou emoci neskutečného vzteku, kdy jsem chtěla jenom to, aby ta vlčice zmizela z mýho života a už nikdy se nevrátila, protože do něj nesměla patřit a už vůbec ne do tohohle místa, kde jsem žila. Vypadni, vypadni, vypadni, vrčela jsem na ni až do chvíle, kdy skutečně odešla. Neodpustila si poznámku, že jsme spolu neskončili, ale já věděla, že ano. Pevně jsem zatnula zuby a dívala se jejím směrem až do chvíle, než konečně odešla z lesa a já si byla jistá, že tu bude chvíli klid.
Jenže odešla a... něco se zhroutilo. Něco v nitru polevilo po tom všem napětím a vzteku, zlomilo se to a najednou se mi zase hůř dýchalo, očima jsem těkal...a do všech stran a přišlo mi, že se i svět točí a já nevím, kde se v něm přesně nacházím. Ne, ne, ne, skučela jsem ve své mysli, kdy jsem se otáčela do všech stran a hledala nějaký pevný bod, jenže jsem nic neměla. Před očima možná tak jedině temno a bílé problikávající hvězdičky, které mě donutily konečně utéct.

//Vyhlídka

„To je sněhová bouře,“ odsekla jsem, protože jsem už necítila sebemenší důvod, proč se snažit být milá. Něco ve mně se hroutilo, kácelo a bylo meteno silným zimním větrem do všech stran. Ta vlčice mě obviňovala ze všeho, všechno byla má vina a dokonce i vítr? Mohla to stejně tak být i její vina, ostatně měla také světle modré oči.
„Já nic nedělám!“ zařvala jsem. Mezi stromy jsme byli relativně schováni, ale tahle schovka náležela mně. Ne jí. Byla vyzvána, aby odešla a neuposlechla. „A ty už si měla dávno odejít,“ dodala jsem klidněji. Nespouštěla jsem z té vlčice zrak, ale všechno, co k ní směřovalo, byl jenom vztek, zloba a zášť.
Vítr dále burcoval, i když se schylovalo k večeru, ale zdálo se mi, že je trochu mírnější, i když teplota tomu nijak nepomáhala. Ale co, mně to mohlo být jedno. Já měla úkryt, kam jít. Já měla jídlo, co žrát? Jí to muselo štvát, ale sem nepatřila a kdyby ano... Nechtěla jsem ani pomyslet. Vypadni, řekla jsem si.