Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přišlo mi, že každá kapka vody, která mi dopadla na tělo, byla jako kamenem, která se mě pokoušela dostat k zemi. Celé tělo jsem mělo rozlámané, zničené, jako kdyby bylo jenom špatně sešité dohromady a nepatřilo k sobě. Možná tam také něco špatné bylo, však ani nevím, co se mi přesně stalo, kromě toho, že moje existence na pár chvil prostě... skončila. To nebyla existence, nebyla to ale ani smrt, bylo to něco mezitím, co mi stále nedocházelo. Mám hlad, mám strašný hlad, chci spát, chci řvát. Jedna myšlenka se mi honila za druhou, když to rezavá navrhovala, že by se o to postarala. Ale to nešlo. Přišlo mi, že si z toho nic nezasloužim. Nebo že si to nemám brát od cizích, protože si svoje problémy mám řešit vlastními zkušenostmi a schopnostmi a nebrat si věci od vlčat, co si myslí, že se jim tyhle dobré skutky vrátí. Jenže jediná věc, která v té chvíli šla, bylo osušení srsti bez toho, aby tu byla magie ohně. Stačil vzduch. Sice byl takový o ničem a moc s nim nešlo, tak osušení srsti šlo a taky se to stalo. Srst byla osušená, ale kapající voda z nebe tomu moc nepomáhala. Furt to ale bylo lepší. Hladový, hladový... Ten Makadi, šeptalo jsem si pro sebe, ale cuklo nad tím hlavou do strany, že ne. „Nemám hlad, jenom prostě potřebuju chvilku,“ povzdechlo jsem si. Asi by bylo lepší, kdyby mě z moře vyplavily jenom vlny nebo já, protože společnost mi v téhle chvíli nebyla po chuti. Jak mám vůbec reagovat?
Sineád? zaznělo mi v uších. Zvedlo jsem o trochu víc hlavu, našpicovalo uši a hledělo na rezavé stvoření. „Ne, mám vzduch,“ odpovědělo jsem jako první, „Sineád má oči po ohni,“ přitakalo jsem lehce, „odkud ji znáš?“ zajímalo mě. Ale asi to překvapivé nebylo, ta vlčice byla tulačka, mohla si lítat, kde se jí zachtělo.
Zadek mi padl k zemi. Bylo to únavou a strháním. Chtělo se mi řvát pro to všechno, co se stalo, ale bylo třeba to v sobě zase držet, protože řvát před jinými nebylo přípustné. Hlavu jsem mělo sklopenou, ale oči jsem nechalo zvednuté, abych na rezavou vidělo a vnímalo, co říká. Že se také ztratila, ale někdo jí očividně pomohl. Jeskyně? Ty jeskyně, co jsou u Borůvkového lesa? napadlo mě. Zamrazilo mě – byla ze stejného lesa? Ne, to nebylo možné. Však jsem ji neznalo, nebyla tam, nemohlo mi takhle živé vlče proběhnout. Ale možná byla z lesa vedle? „Ty seš... Z Asgaaru?“ zeptalo jsem se nenápadně.

S očima zalitýma slanou vodou bylo těžké něco vidět. Šlo mi však rozeznat, že mladá vlčice přede mnou je skutečně mladá, rezavá jak nikdo a oči zlaté, jako to dříve bývalo u mě. Jo a taky byla mokrá až na kost kvůli tomu, že se pokusila jednu vlčí trosku vytáhnout z vody.
Nešlo mi ale pořádně pochopit, o čem to mluvila hned z počátku. Mořský vlk? To měl být Makadi? Další monstrum, tentokrát z hlubin. Chce mořského vlka, chce Makadiho, jeho, toho, utlačovaného chudáka. Jenže tohle nic a všechno nechtělo být tím oným Makadim, ale ničím, co mi náleželo. To, tamto, ono, bylo to jedno. Vlastně bylo jedno jestli i on nebo ona. Ve výsledk vše mířilo právě k tomu onu. Nebýt ničím je nejlehčí, vydechl jsem. Vydechla? Vydechlo? Vydechli?
Buď nikým, prošlo mi hlavou a to se nějak stalo cílem toho všeho. Nebýt nikým, neprojevovat se jako někdo. Prostě nic. To a tamto. „Nemám energii udělat ani krok,“ vydechlo jsem k vlčici zoufale. Připadalo mi, že mám na zádech tíhu celého oceánu, který mě vyplivl zpátky do světa. „Nejsem z moře,“ dodalo jsem polohlasem a ztěžka zvedlo jednu nohu, která byla normální nohou normálního vlka, za kterého jsem se moc považovat nemohlo. Nic a vše.
Mluvila jako vlče. Někdo, kdo ještě nebyl dospělým, jehož pohled na svět byl nezkažený a viděl jenom malé trable a problémy, které mohly přijít. Jako rýma. Nezajímala mě rýma, když ještě před chvílí byla na řadě smrt. Udělalo jsem několik kroků z vody, beze slov a pouze se šploucháním jsem došlo na pláž, kde se vzduch začal ohřívat do až letní teploty. Aspoň trošku k něčemu jsem.
Trvalo dlouho, než srst nějak proschla, ale já nikam nespěchalo. A vlčice se asi taky nikam nehnala, protože měla kupu otázek na moji přítomnost ve vodě, která rozhodně nebyla ke koupání. Dlouze jsem vydechlo, posadilo jsem se do studeného písku a zrak zabodlo do zlatých drobných zrnek. „To nejde říct,“ zlomil se mi hlas v polovině, „byla to asi nehoda.“ Netušilo jsem, jak to podat, protože nešlo říct, co se stalo. Byla to nehoda nebo ne? Těžko říct.

Bojovat proti světu a vlkům byla dlouhodobá záležitost, která se táhla roky a stejně nikdy nekončila. Byla to cesta dlouhým životem, kdy se muselo bránit to, kým vlk je, kým se chce stát a aby nezapadl do toho, jakého ho chtějí mít ostatní.
Bojovat proti vlnám a studené vodě byla krátkodobá záležitost. Boj na život a na smrt, kdy vodě nezáleželo na tom, zda přežiju nebo zemřu. Byla přirozená, mlátila vlnami sem a tam a přesně to by dělala i ve chvíli, kdyby se v té chvíli v jejích útrobách nikdo netopil. Slaná voda byla všude – v očích, čenichu, v tlamě, v uších –, ale oproti těm křečím a zimě to bylo nic. Stejně bylo třeba s tím bojovat, plivat vodu, zavírat oči na co nejdelší dobu to šlo a dostat se ke břehu, kam se mě pokoušely odnést vlny.
Nechtělo se mi umírat. Temnota mě jednu odmítla a poslala mě sem a mým úkolem bylo dostat se na břeh, přežít a postavit se ostatním. Nebylo na čase umírat, ještě ne, ale až to přijde, uvítám temnotu. Jenže kopat a držet se bylo těžké, bylo třeba se i zastavit. Dostat tělo na hladinu a pokoušet se jenom držet na její hladině a nechat vlny dělat svou práci, jenže... ani to nešlo. Všechno bylo už moc složité a i zavřít oči bylo namáhavé. Jenže přesně to se stalo – víčka se zavřela a boj s vlnami byl ukončen. Nebyla na to síla, prostě bylo třeba to... pochopit. A přijmout všechna fakta.
Tak možná ten dnešek je o smrti, napadlo mě. Vlny se mnou házely, tíha těla mě táhla dolů, něco mě zase táhlo nahoru, ale už bylo těžké čemukoli rozumět. Prostě jsem to... snášelo. Ne malá Makadi, ne uzurpovaný Makadi. To, co vzniklo mezi těma dvěma, které svět odmítal. To ničemu nerozumělo a snad ani nechtělo, prostě čekalo na záchranu nebo na smrt.
Ne, něco mě táhne, došlo mi. Ta tíha na srsti a udržování jednoho směru mi to prozradilo. Stačilo otevřít oči, nadechnout se podívat se, kdo mě vytáhl z mého utrpení. A přesně to se i stalo.
Nejdříve otevření očí. Obloha byla stále šedá a zrak zakalený slanou vodou. Pak nádech, sípavý a doprošující se vzduchu. Pak už jenom zmatek ve ztuhlém těle, které se kroutilo a pokusilo se dostat na nohy. Pod tlapama byl mokrý písek a kousek odtud pláž, kde posledně ten Makadi, co si říkal Rollo, byl se Sineád. Kdo sakra seš, padla myšlenka na jediný rušivý element, který byl zcela promočený a oranžový jako zapadající slunce. Podařilo se mi stát na vlastních nohou, ale bolelo to. Celé tělo mě bolelo a déšť nepomáhal tomu, jaký chlad mě objímal. Nepodařilo se mi ani tělem pohnout, furt bylo po kolena ve studené vodě, kterou už ani nešlo vnímat, dech nepravidelný a všude smrděla sůl. A pohled upřený na rezavou vlčici, která neměla důvod mě tahat ven a vytrhnout smrti z pařátů.

//Ústí

Umírání je krátká záležitost, ale smrt je zdlouhavá a bolestivá. Ten žár, který spaluje tělo, které ani neexistuje, tak nekonečná temnota, která je všude okolo, ale vlastně nikde. Přijde mi, že se choulím v klubku, ale jak mohu, když nemám žádné tělo, které by to udělalo? Jsem všude a nikde. Jsem vše v tomhle ničem a vlastně nic v tomhle všem.
Takhle to má být, myslím si. Svět okolo má být volný od ničemného červeného vlka s hnusnou jizvou pod okem a divnýma očima, u kterých si myslel, že bude výjimečný. Ve skutečnosti je ale ničemný, protože takový vždycky byl. Všechno je už minulostí, šeptám si pro sebe a cítím, že temnota se mnou hýbe. Vše stále pálí, ale přijde mi, jako kdyby mne kolébala. Houpala na vlnách a pokoušela se mě uspat jako malé vlče, ale tentokrát se nebude jedná o malý odpočinek, ale spánek nekonečný, který mi byl světem přichystán. Nechce se mi spát, odpovídám temnotě, ale ta nepřestává houpat mým tělem a zpívat tichou šumivou melodii, která má překonat syčivé pálení.
Temnota šeptá v ukolébavce mé jméno. Makadi. Jméno, které dala máma tomu samci, co se narodil, nebo samici, kterou vychovala? To jméno měl nést někdo, kdo by světem možná nebyl milován, ale akceptován. Nemělo připadnout někomu, jako jsem já, nezasluhuji si ho.
Ale proč vlastně? přepadá mě otázka. Vnímám, jak se mé tělo vlní v až moc mírumilovné harmonii, kterou si nezasluhuji. Vím, že takhle přesně se cítí ptáci, kteří svobodně plachtí po obloze – volně a nespoutaně, jako všechno v ničem a nic ve všem. Pokud jsem ale tak strašná osobnost, která má shořet v pekle, proč mi smrt připravila něco tak mírumilovného a nádherného? Proč by dávala svobodu tomu, kdo trýzní a tráví?
Možná kvůli tomu, že já nejsem ten trýznitel. Že nejsem ten kat, který popravuje a muší všechny okolo sebe. Možná jsem ten, komu vždy jiní lhali do očí. Jsem ten, komu tvrdili, že je ta, protože to byla prohnilá hra. Jsem ten a ta, kteří chodili tak, jak jiní pískali. Jsem ten a ta, kterým nikdo nikdy neřekl pravdu do očí, protože byli stejně zbabělí jako já. Jsem ten a ta, kdo byl napadán, protože nikdy nebyl naučen, co je vlastně zač. Jsem ten a ta, co je pouze pěšákem v cizí hře bez toho, aby měl šanci se sám za sebe rozhodnout.
Proč mám shořet v pekle za to, že jsem prohnilý a jedovatý, když ostatní jsou úplně stejní?
Jako bych to právě pochopila a temnota to ví. Stále mě pálí a vaří zaživa, ale také mne kolébá ve vlnách a tanci, který pro mne připravuje. Vnímám, jak mě objímá, jak se mne dotýká a dává mi tvar. To pálení pomalu ustupuje, ale přichází tíha kterou jsem ztratila. Už nejsem všude a nikde zároveň, jsem na jednom místě, kde je má duše a na ni se napojuje vše, co jsem ztratila. Mohu hýbat nohou, cítím svaly, které se napínají v děsivém chladu a sůl se mi zařezává do očí, které rozmazaně hledí přes vodu na šedou oblohu. Vidím, jak na rozvlněnou hladinu dopadají kapky deště a vím, že musím mířit k nim.
Kopu nohama, zadržuji dech a ignoruji sůl ve své tlamě a očích, oproti tomu žáru to je ničím. Celý svět je prohnilý, opakuji si a vychutnávám si poslední chvíle, kdy poslední zbytky temnoty kolébají mé tělo a posílají ho k hladině, abych se mohla nadechnout, nesejde na tom, jak moc jsem já.
S tou myšlenkou přichází i nádech. Hlasité zalapání po dechu v hluboké slané vodě, která se mnou mrská ze strany na stranu. Sladká voda mi teče po tlamě, která těžce nabírá vzduch do plic a celé tělo se zmítá v křečích ze studené vody, do které mne temnota uvalila. Nenechám tenhle svět radovat se, že se zbavil mé prohnilosti.
Nemohu se zorientovat v tom, kde jsem. Nade mnou je zatažená šedá obloha, pode mnou slané moře, které stahuje mé tělo. Vlny mi zamezují ve výhledu a nevím, kde je zem, je vůbec na dohled? Ztěžka se točím okolo sebe, ignoruji slanou vodu, co mě pálí v očích a hledám zem, která se mě pokusila zbavit jako malého červa.
Vidim ji. Žlutý písek, vysoké hory v dálce, zelené planiny, kde se jiní prohnilí vesele baví se svými ještě horšími druhy. Všichni zde budeme trpět společně, říkám si, než nutím své promrzlé tělo k pohybu směrem k pevnině. Ten a ta. Všechno a nic – já

//Jako kaluž vody přes Mahtaë jih ze Severu ~

Měla bych panikařit?
Život skončil. Na konci toho všeho není žádné světlo, za kterým bych měla jít. Je to pouze pustá černá tma, která mě pohltila a tančí s mým tělem podle tance, který si sama zvolila. Jemně se mne dotýká svými ledovými prsty a není slyšet jediného hlásku kromě toho malého skomírajícího mého. Měla bych panikařit, že? Však tohle je smrt. Ale nepanikařím. Poprvé v životě cítím mír a klid, který mi nikdy nebyl dopřán. Nikdo mi neříká, kým jsem a kým mám být, nikdo na mě nehledí jako na monstrum, nikdo nešeptá za mými zády, protože já ani žádná záda nemám.
Tohle je asi to, co mělo celý můj život přijít – konec. Daleko od všech, kteří mě znají, daleko od všech, které mám ráda. Nikdo to neměl vidět, nikdo to neměl vnímat, měla jsem pouze jako vlna přijít a následně odejít ze životů ostatních a nechat na nich pouze malý šrám, který se brzy zahojí a nezanechá žádnou jizvu, která by jim hyzdila tvář. Borůvková smečka nikdy nebude musel mluvit o členu, který jim tam dělal hanbu. Žádný malý hloupý vlk, co si myslel, že je samička a mluvil skřípavým vysokým hláskem a svou mužskou chloubu schovával za stále staženým ocasem. Nikdy nikomu nebudou muset říct, že tam žil hloupý červený vlk, co si naivně myslel, že svou červenou zaujme alfu, který červenou měl rád. Už nikdy si nebudou muset vzpomenout na hlupáka, co nepomohl hořícímu lesu a nepohlídal vlče, protože žádný Makadi v tom lese nikdy nežil. A už vůbec žádná Makadi, kdo to vůbec má být? Nikdo takový nikdy neexistoval.
Proč to začíná bolet?
Nejdříve vše bylo poklidné. Smrt byla mírumilovná, objala mě jakou starou přítelkyni a tančila se mnou v ledové vodě, ve které mě pohltilo na věčnost. Ale tenhle poslední tanec je pryč, proč to tak moc pálí? Jako by do každičké části mého rozpadlého těla padal oheň. Spalující žár, který se zahryzával do pozůstatků mojí existence a ukazoval mi, že smrt není mírumilovná a zbytek existence své černé a zvrácené duše prožiji v pekelné agónii, kterou si za své hříchy zasluhuji.
Vnímám, jak se mi tělo kroutí v bolesti, ale nemohu ani vykřiknout, nemám jak a okolí je furt tiché. Je to odplata za vše, co jsem komu provedla. Vím, že to tak je. Provedl. Odčinění všech hříchů, špatností a křiváctví vůči ostatním – mé vlastní narození a odsouzení vlastní matky, aby byla nucena vychovat podlou bytost, která se ze mě měla stát. Znepřátelené Rolla vůči mé matce a krádež jeho identity, abych mohla lhát Sineád, která nikomu nic neprovedla, přesto musela trpět a nechávat si vlévat do žil můj jed. Lilith, kterou jsem donutila opustit smečku a přidat se do jiné. Držela jsem ji jako vězně, dokud nepochopila, že může utéct a poznat svobodu, která jí náleží. Wizku, kterou jsem si chytla poté, co mi Lilith utekla a pomalu trávila i ji. Blueberry, kterému jsem nikdy nedokázala říct ne a zrovna tak ano, pouze jsem si užívala jeho přízně, kterou mi dával a nezvládla, když to už plně nedělal. Cashmere, kterou jsem vyhnala, Taenarana, kterého jsem ztratila. Flynna, o kterého jsem se nepostarala, Naomi, kterou jsem ani neuměla pořádně zahrabat. Jerry, kterého jsem ignorovala a Night Sea, které jsem nepomohla.
Jak někdo tak hloupý může ublížit tolika vlkům?
Protože to nejhorší zlo nebude vždy černé s planoucíma očima a tesáky od krve. To největší zlo bude skryté a nevinné. Bude útočit zezadu a nenápadně, nebude si ani uvědomovat, co vlastně dělá. Přesně jako já. Vždy považována za oběť, ale ve skutečnosti ta, která všem ubližovala.
A teď mi trestem je peklo, které požírá mé tělo v plamenech, které nejsou vidět. Spalují mé tělo, které nemá tvar. Pohltila mě voda a přivítalo peklo.
Shoř v pekle, Makadi.

//Mušličková pláž (more like to moře tam)

//Borůvkový les

Každý krok byl těžší a těžší. Tělo se mi propadalo, blbě se mi dýchalo a nechápala jsem, co se děje. Proč vůbec tohle všechno? Protože se objevil někdo, kdo tu byl první a přestože odešel, byl vlastně na stejné úrovni jako já? Možná někde výš... Možná jsem skutečně tak k ničemu, nepotřebná a nahraditelná, že není třeba se mnou zabývat. Máma se rozhodla ze mě udělat někoho jiného, protože se jí nelíbilo, jako kdo jsem se narodila. Lilith raději odešla a nikdy se už nevrátila, protože nebyl nikdo, kdo by jí v té smečce chyběl. Snad byla i ráda, že existoval někdo, kdo si mě nechal, aby ona mohla být svobodná. Wizku odešla beze mě. Blueberry se musel rozmyslet. Jestli mu za to stojí někdo starý nebo mladý, nový a hloupý. Jenže ono bylo jedno, jak se rozhodne, protože ve výsledku se musel rozhodovat a to stačí.
Venku mrholilo a řeka byla po zimě už docela klidnější, ale stejně bych se nejraději vrhla do jejích vod a už nikdy nevyplavala. A co mi v tom brání, zašeptala jsem si pro sebe v koutku své mysli a přistihla se, že jdu skutečně blíž k té vodě. Nevrhla jsem se však dovnitř. Zůstala jsem stát na břehu, hleděla do špinavé vody a vnímala ten divný pocit, který mi doslova tekl v kapkách po zádech. Nedovolila jsem si brečet, prostě ne, ale přesto tu bylo něco divného. Ten pocit, že dešťová voda smývá i mé tělo, které stéká po mých zádech a nohou a míchá se s vodou v řece. Nejdříve jenom pocit, ale pak už to bylo až moc reálné. Voda, která tekla do řeky byla bílá, červená – přesně jako já – a od zad jsem měla pocit, že kus mě chybí, že se svět zmenšuje a následně je i temný a před očima není nic. Žádná voda, žádný les, pouze nic, kromě studené vody, která obklopila tu rozteklou břečku, která se stala z mého nuzného těla.
Jsem pryč.

//Plaveme si Mahtaëm do Ústí

Přišlo mi, že si hraju na hrdinu, kterým nejsem. Chtěla jsem se tvářit vážně, že jsem tomu všemu nad věci a zcela přesně chápu to, co se děje a vím, jak na to mám reagovat. Jenže tak to nebylo. Cítila jsem, že se hroutím. Že ze mě opadávají malé části a brzy se zbortí celá ta rozviklaná osobnost, která se pokoušela jenom přežít v silném větru, dešti, chladu a vedru. Nejdříve jsem to borcení pocítila v čelisti, dolní čelist se mi třásla, chtěla jsem drkotat zuby, ale nechtěla jsem si to dovolit. Potom zadní nohy – připadalo mi, že vypovídají službu a brzy se složím k zemi a bylo jedno, jak velkou sílu jsem do nich dávala, furt to vypadalo jako to, že stojím na dvou stébléch trávy. Potom hrdlo, stáhnuté, že jsem nemohla dýchat a tak bolestivé, že se mi z toho chtělo brečet. A pak zbytek těla – vypadalo to, že se každou chvíli rozpadne a já nevěděla proč.
„Omluvte mě,“ řekla jsem polohlasem a i do toho všeho jsem musela dát veškerou sílu, abych se udržela na nohou a nerozpadla se rovnou před Blueberrym a tím Suzumem, který mi přišel jako ta nejodpornější věc, která chodila po tomhle světě. Ale já nejsem lepší, že? A ani Blueberry. Ani Wizku. Ani Lilith. Každej je odporný v tom svém pohledu.
Udělala jsem jeden krok pryč. Potřebovala jsem se sebrat a pokud to nezvládnu, musela jsem se složit někde jinde, kde nebudu jiným na očím.
Hlavně nebreč, přikazovala jsem si. Proč jsem měla brečet? Nebyl k tomu důvod, ne?

//Mahtae sever

Všude pod mýma nohama jsem měla malé oblé kamínky, které mi klouzaly pod tlapkami a bortily se při každém kroku. U řek jsem tyhle kamínky viděla skoro vždycky, ale tohle okolí jimi byli poseto, že kam mé oko dohlédlo, tam bylo jenom malé šedé kamení a řeka. Ačkoli mě každý krok do malých tlapek docela bolel, jak se mi všechno dostávalo mezi polštářky, bylo to dost příjemné místo, které se mi líbilo – nikdo nás tam neobtěžoval, byl tam klid, slyšeli jsme jenom řeku a ani máma na to nic nenamítala, což byl zázrak. Konečně jsem se mohla chvíli bavit, nepokřikovala na mě, neříkala mi, ať se uklidnil, schovám o keře nebo jsem ticho a dělám, že neexistuju. Už mě to ani nebavilo dělat, proč se furt schovávat? Týdny jsem už nikoho neviděla, kdo by nám mohl ublížit. Tak proč jsme to furt dělali, když to nemělo smysl? Ledaže tu jsou, ale já je prostě nevidím, napadlo mě, ohlédla jsem se okolo, ale žádný vlk v okolí nebyl. Letmo jsem pohlédla k mámě, která stála po kolena v říčce a rozhlížela se okolo. Opravdu je to skvělá lovkyně, za chvíli budeme jíst, pomyslela jsem si a zavrtěla do toho ocasem. Máma vždycky něco chytla, i když jí nikdo nikdy nepomohl. Lehce nám chytla zajíce, hlodavce, dokonce i ryby uměla chytat. Taky si občas troufla na něco velkého, ale to nikdy nepřinesla, protože to bylo moc velké sousto, ale to byla moje chyba, že jsem jí nikdy nepomohla. A ona chtěla, abych jí pomohla, tak jsem to dělala, ale vždycky jsem u toho selhala, protože nejsem moc rychlá a silu také nemám. Moc málo se podle ní snažím, ale už nevím, jak donutit nohy více kmitat. Třeba až ještě vyrostu, tak to bude lepší a chytíme si nějakou malou srnku nebo tak?
Kamínky pod mou nohou uklouzly a já padala společně s nimi na zem, kde jsem se rozplácla a hluk rozptýlil mámu, která sebou prudce trhla a vycenila zuby, které mířila na mě, místo toho, aby je brzy zasekla s cílem lovu do vod. „Do háje, Makadi! I když máš být jenom ticho, tak to nedokážeš, k čemu vůbec seš?“
Špitla jsem jenom tichou omluvu, než jsem se přikrčila k zemi a sledovala, jak se naštvaně pouští znovu do lovu, který jsem zkazila svojí nešikovností a tím, že jsem byla dle všeho moc hloupá, abych sama pomohla s tím vším. Máma ví nejlíp...

Každou postupující vteřinu mi přišlo, že vše, co jsem řekla, bylo ve skutečnosti strašně stupidní fňukání, kterým jsem si myslela, že něco dokážu, ačkoli to jenom ukázalo to, že nemám tolik schopností, abych přežila sama a vůbec cokoli udělala pro smečku. Na území je cizinec a vyváznu z toho akorát já s malou jizvou a s těma nejhoršíma myšlenkama, které jsem kdy mohla mít. Ale... zjistila jsem a pochopila něco, co mělo přijít už před lety. Uši jsem pomalu stahovala vzad, když Blueberry mluvil, ale srdce mi bušilo rychleji. Byla to divná směsice hrdosti a studu, která se ve mně míchala. „Dobře,“ hlesla jsem s přikývnutím a nespouštěla z vlka zrak.
Celá ta situace ale byla divná, taková nepříjemná a netušila jsem, co je vlastně na tom všem tak nepříjemné. Občas jsem těkla pohledem k hnědému vlkovi, ale ten nemluvil, jenom tam tak postával dál od Blueberryho, který také nějakou chvíli nemluvil.
Sklopila jsem oči k zemi. Chtěla jsem něco říct, vlastně jsem toho chtěla říct skutečně moc, ale přítomnost toho vlka mě od toho odrazovala. Nevěřila jsem mu, nemohla jsem tak před ním říct vlastně nic. Protože... Vlastně to bylo docela jedno. Musel slyšet, jak ke mně Blueberry mluví, musel slyšet malé A na konci slov, která Blueberry používal a už si musí myslet, že stojí proti naprostém hlupákovi, který ani neví, co má mezi nohama. Ví, ale mlčí. Možná zírá, ale neječí. Jako většina vlků na tomhle světě, zatnula jsem zuby, zvedla zrak a trochu nechápavě těkla mezi dvěma vlky, když Blueberry řekl, že chce něco říct.
Posadila jsem se, čekala jsem, co řekne, ale bylo to neočekávané. Cítila jsem, že se mi v těle něco pohlo – strach, zklamání, možná trochu žárlivost. Otočila jsem zrak k tomu hnědému vlkovi, který byl dříve jeho partnerem a netušila, co na to říct. Proč jsi tady. Slyšela jsem jedovatá slova, která jsem tomu vlkovi chtěla říct, ale zůstalo pouze mlčení, protože Blueberry hned na to mluvil s tím hnědým Suzumem.
Přišlo mi, že to ani není reálné. Že svět není tak krutý a podlý, aby jediné, co dělal, bylo házet mi klacky pod nohy, protože mé zakopávání je jedinou zábavou, která je na tomhle světě. Do té sopky nemělo padat kamení, řekla jsem si pro sebe, když mi to všechno začalo docházet. Není důležité, že jsem na tomhle světě, není důležité být v něčím životě. V tom Lilith jsem byla léta, ale přesto odešla. Mámu jsem milovala a dělala, co chtěla, ale přesto nepřijala, kdo vlastně jsem. K Blueberrymu jsem si pomalu budovala vztah, který mohl být nádherný, když jsem pochopila, že svět není jenom o mlčení a nechání se vést. Měla jsem tam skočit já, dokončila jsem svou myšlenku, pevně zatnula zuby a na krátko pohledem přeskočila k hnědému vlkovi, než jsem upřela zrak na Blueberryho a jeho otázku. „Nemám k tomu co říct, to já nemám skoro nikdy,“ řekl jsem polohlasem, než mi došlo, že tohle ticho není správné. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla trochu hlavu a mluvila hlasitěji. „Jsem tu, ale nevim, jestli tu jsem jako ta, kdo tu byl při našem posledním setkání, nebo ten, kdo tu stojí nyní a cítí neskutečný hněv vůči němu,“ pokývla jsem hlavou směrem k tomu vlkovi, kterému říkal Suzume. Ale bylo jedno, jak se jmenoval, protože jsem věděla, že to je další jméno, které je hořké jak jed.

Připadalo mi, že jsem vlezla někam, kam jsem neměla. Takový ten nepříjemný pocit, který jsem beztak měla celý život a teď se akorát ozval, že tu stále je a nesmím na něj zapomínat. Taková ta chvíle, kdy jsem tušila, že si šuškají za zády o divném vlkovi, ale ten divný zrovna přišel a oni musí dělat, že nikdy nic neřekli.
Hnědý vlk, který byl na území cizincem, pozdravil. Pokývla jsem jenom jemně hlavou, ale podobně jako on jsem pohledem sklouzla k Blueberrymu, který se posunul od vlka dál a pozdravil. Chtěla jsem něco říct, hodně věcí, které jsem měla na srdci a potřebovala jsem je ze sebe vyplivnout, ale netušila jsem, kde začít. U vlčice, která vše způsobila? A tim myslim mámu nebo ji? Nebo tím, že ačkoli jsem stále hloupé stvoření, už nějakým věcem rozumím? A zcela se těším o tom mluvit před cizím, polkla jsem. Možná bylo lepší prostě mlčet, jako jsem to dělala celý život. Jenže mlčení bolelo a mně přišlo, že na to místo ani nepatřím a musím tak obhájit svou existenci.
Podle zvuku, který Blueberry vydal, jsem pochopila, že se jedná o jakési vyžádání pozornosti... Nebo mu třeba jenom zaskočila. Představil mi však toho vlka – Suzumeho –, který byl původně členem smečky. Takže se znali, on se po nějaké době vrátil a nebyl tu tak úplně cizincem. „Těší mě,“ řekla jsem klidně směrem k vlkovi, ale pak zrak vrátila k Blueberrymu. Zeptal se na otázku, udělal krok směrem od vlka a já netušila, jak odpovědět. Cítila jsem se mizerně, pod psa, na umření. A teď jsem ani nemohla nic pořádně dělat. Nemohla jsem k němu jít blíž, nemohla jsem se ho dotknout, nic. Protože tu byl ten vlk. „Bylo už lépe,“ přiznala jsem, nadechla se a rozhodla se trochu rozpovídat. „Byl tu... jeden problém. Nevím, jak to krátce říct, ale byla tu u hranic vlčice, řekla jsem jí, ať počká, ale místo toho se opřela nejdříve do slovní a pak i lehce fyzické hádky. Odešla, ale kdyby se vrátila...“ Zasekla jsem se. Co kdyby se vrátila? Chci, aby mi s ní někdo pomohl, protože jsem fňukna, co si neporadí? Neporadí.

//Mahtae

Bylo to divné. Prvních několik kroků na území smečky bylo jako vkročit do medvědího doupěte, kde mě zcela jistě čeká roztrhání zaživa. Ale ono se nic takového nestalo. Vkročila jsem tam a svět byl úplně normální. Okolí bylo tiché, byla jsem tam sama, nikdo se za mnou nehnal. Ale je to správné? přemýšlela jsem. S dlouhým nádechem jsem šla dál, hlouběji do lesa, ve kterém jsem už nějakou dobu žila, ale kde jsem musela být okolím brána jako to a tamto, co nemůže nikdo chtít ve své blízkosti. Chybí mi mít nějaké přátele, povzdechla jsem si. Připadalo mi, jako kdybych byla furt sama, minimálně mentálně od té chvíle, co Lilith odešla a já ji už neviděla. Okolo sice vlci byli, měnili se, ale prostě to nebylo ono. Něco tomu všemu chybělo a sžíralo mě to zevnitř.
Zastavila jsem se někde dál od hranic. Okolo furt nikdo nebyl, ale cítila jsem přítomnost jiných vlků, jen asi... mi nebylo souzeno, aby to byla má společnost. Můžu si možná tak hrát s klacky, povzdechla jsem si, když mi jedna menší větev padla do očí. Stáhla jsem uši vzad, vzala ji do tlamy a trochu odtáhla dále z borůvčí, které by kvůli ní nemuselo v létě plodit. Uklízím tu spadlé větve, ale k čemu? Podobných věcí si nikdo nevšimne a není to nic chvályhodného. I vlčata toho dělají víc jak já. Pevně jsem zatnula zuby, trhla hlavou a odhodila větev, která spadla na jinou, co se válela okolo. Sledovala jsem, jak se větvičky do sebe kroutí, zapadávají a naštvaně dupla na jednu větší, která se zlomila a hrouda se podlomila. Prachprostá uklízečka, pomyslela jsem si, otočila hlavu a vzala ještě jednu větev, která se podobně válela a hodila ji na hromadu, po které jsem několikrát dupla, aby slehla.
Pokračovala bych v tom dále, dupala bych na ty větve jenom kvůli tomu, abych uvolnila vztek, ale něco mě od toho odradilo. Vytí, které se ozývalo po lese a hnulo se mnou jako vichřice se spadlým listím. Blueberry, hlesla jsem, zvedla hlavu a vnímala, jak se mi srdce zrychluje. Bylo patetické tam hned jít? Skutečně bylo, bylo to snad i trapné, ale chtěla jsem ho vidět.
Vyběhla jsem tím směrem, nejdříve rychle, hnala jsem se lesem a začala zpomalovat až ve chvíli, kdy jsem ho viděla mezi stromy a společně s ním ještě jednoho hnědobílého vlka s modrým kamenem na hrudi. Neznala jsem ho, ale možná se přidal ke smečce, když jsem tu nebyla, možná se teprve přidat chtěl, to bylo jedno. „Blueberry? Ahoj,“ hlesla jsem. Cítila jsem, že se mi hrdlo stáhlo, hlas byl zase vyšší než se Sineád... Hloupá malá Makadi.

Kým vůbec chci být? otázala jsem se. Tím, koho ze mě chtěla máma? Kým jsem se měla narodit? Vlastní osobou, která se rozhodne dle svého cítení? Ne. To třetí nebylo možné, protože jsem mohla celou svou osobnost brát ze všech stran a hledat to, co je správné, ale nic takového tu nebylo. Neviděla jsem, že bych měla nějaký tvar, pouze jsem existovala jako něco, co vrhalo stíny a možná zapadlo do koutu mysli ostatních vlků jako prapodivnost, na kterou by rádi zapomenuli. „Nevím, jestli můžu všechny svoje problém řešit tím, že je hodím do sopky,“ přiznala jsem se Sineád s pochroumaným úsměvem. Bylo to úsměvné, ale nelíbila se mi představa, že bych měla někoho vrhat do sopky, protože mu vadí, kdo jsem.
Vždycky tací budou, třeba vadím i jí. Jakmile se otočím, bude se jenom vysmívat, napadlo mě. Rychle jsem si Sineád prohlídla a jenom doufala, že tomu tak není. Jenže má mysl stejně nebude myslet na nic jiného než na to, že mě ve skutečnosti nesnáší, opovrhuje mnou a přijdu ji nechutná, až ke zvracení.
„Už to říkám asi potřetí, ale budu muset jít,“ řekla jsem. Tentokrát už rozhodnutá a navíc jsem z tohohle rozhovoru odcházela bez toho, abych lhala. „Bylo to s tebou zábavných pár dní,“ usmála jsem se lehce na vlčici s rudýma očima. „Třeba se někdy uvidíme a zkusíš si létat... Vykopej mě třeba někdy z lesa, ať se nadechnu čerstvého vzduchu,“ pokývla jsem jí.
Udělala jsem konečně několik kroků směrem k lesu, ale ještě rychle otočila hlavu k vlčici a před dalšími kroky řekla: „Měj se dobře, Sineád.“

//Borůvkový les

Seděla jsem tam s terči všude po těle, připravená na to, co mělo přijít ze všech stran a od každého. Teď už jsem to chápala, už jsem tomu rozuměla, byla jsem na to docela i připravená. Buď budu lhát sobě nebo světu. Nazývat se samcem a cítit odpor od sebe? Nazývat se samicí a cítit ho od jiných? Slepé uličky ze všech stran, žádné východisko nebylo správné.
Musela jsem se však pousmát na jeden koutek, když Sineád řekla, že ostatní jsou pitomci a na jejich názoru nezáleží. Ale tihle pitomci byli moji blízcí, byli to všichni vlci, kteří kdy byli okolo mě. Někteří měli více slušnosti, aby to neřekli nahlas, jiní zase byli otevřenější a naznačili to. A někteří, kterří mi nebyli blízcí, to řekli co nejbolestivěji mohli a započali celou tuhle šarádu zmatení a bolesti, kterou jsem přinášela zejména v sobě při cestě najít odpověď na všechny otázky, které jsem zde měla. Je odporný ublížit jiným, zopakovala jsem si pro sebe, protože jsou jiní. Ale co když ti jiní ubližují tím, kým jsou? Co když pohled na ně je nepříjemný a odpudivý? „Nemyslím si, že mi jde poradit,“ skočila jsem Sineád do řeči předtím, než vůbec dopověděla to, co řekla. Ale ten konec mě zarazil. Seděla jsem, tupě na ni hleděla a přemýšlela, jak rychle se přešlo z mého lživého představení až k tomuhle. A co vše to mělo hlavně znamenat. „Děkuji,“ šeptla jsem. Znamenalo to hodně, jenom jsem nevěděla, jak přesně to vyjádřit.

Připadalo mi, jako kdyby na mém těle byla špína, která nešla smýt. Jako když má srst byla hnědá jako bahno, které se mi lepilo na tlapy a vždy jsem se zdála špinavá. Teď jsem už hnědá nebyla, ale ten pocit zůstával. Ta špína byla někde na mě, ve mně, na srdci, na mysli, v očích, úplně všude, kam se mohl někdo dostat a poznat mě. Sineád se teď prohrabovala nechutným bahnem, které jí sahalo po kotníky a čvachtalo, když nohu zvedla, aby ji dala pryč. Byla v obrovské louži, do které skočila, protože si myslela, že to bude zábava, ale přitom to bylo jenom nechutné.
Nechápe to, ale proč by měla? řekla jsem si pro sebe a cítila, jak se mi za krk hrabe nepříjemný pocit, který mi přišel jako stísnění. Žaludek se mi stahoval, bolel, plíce se sotva nafukovaly. Jo a chtělo se mi brečet. Zase. Furt se mi chtělo brečet. To je celý? Podala to, jako kdyby to nebylo nic. A přitom jsem kvůli tomu byla označena nechutnými slovy. Nebo to bylo tím, že jsem byla tak stupidní, že jsem ani nevěděla, co se děje? „Jiným to vadí,“ osvětlila jsem krátce to, proč je to takový problém. „Nevadí jim, když jiní mají křídla, když se rvou do krve s každým, koho potkají, ale na mě vždycky hledí divně, když se jím představím. Jako bych byla monstrum. Nebo byl? Ani já nevím, co je vlastně správné.“ Musela jsem nad tím pokrčit rameny. Deprimovalo mě to, zžíralo zevnitř, ale zároveň na tom ani nezáleželo. „Třeba tohle?“ zvedla jsem tlapu a poukázala na malou jizvu pod okem. „Bylo mi řečeno, že jsem odporný a potom přišlo tohle.“

Možná mě vyhodí, chtěla jsem říct. Furt jsem si tím nebyla jistá. Co když se tam ta vlčice vrátila a prostě vše řekla? Že jsem ji... napadla? Udělala jsem to vůbec? Malá jizva pod okem říkala, že se něco stalo, ale za to mohla ona. Já nic neudělala a pokud ano, nepamatovala jsem si to. „Nikam se neplánuju přemístit, neboj,“ ujistila jsem si klidně. A kdybych k tomu byla donucena... Asi bych moc daleko nedošla, než bych někde zahanbeně zakotvila a pokoušela se na vlastní pěst přežít.
Věděla jsem, že si potřebuju s někým promluvit o tom, co se děje. Co se stalo, co jsem si myslela, že všechno zapříčinilo, ale chtěla jsem, abych tohle mohla probrat s někým blízkým. Ale s kým? S Lilith, kterou jsem neviděla už více než rok? S Wizku, která chtěla opustit smečku a já opustila ji, když to chtěla udělat? S Blueberrym? Mohla jsem snad s někým jiným? Nikdo takový tu nebyl. A jediný, kdo na tohle kdy navedl konverzaci, byl Rollo, kterému jsem nevěřila ani slovo. A pak tu byla máma, která mohla za vše. Ona vytvořila lež, ona ji pěstovala a chránila, ale nechápala jsem, proč tak udělala. A asi to ani nikdy nepochopím. K čemu by bylo mlčení? nechápala jsem. Každý, kdo mě potkal, o tomhle věděl. Že hloupá Makadi si hrála na samičku, ale přitom byla nechutným lhářem a hlupákem, který ničemu nerozumí. Co je mé tajemství? Že jsem si léta hrála na samici? Nebyla to ani hra, když jsem tomu věřila, ne? Byla jsem v tom sama zmatená. „Radši bych... byla tím vrahem“ hlesla jsem po delším rozmyslu. „Vlastně to můžeš říct komu chceš,“ došlo mi. Hlavu jsem zvedla krátce k černé obloze a přemítala. Měla jsem to říct? Asi už jo. Jak jsem to měla říct? „Už od... Asi odjakživa bych rád byl samicí.“ Chtěla jsem to? Nejspíše ano. Přišlo mi to prostší, přišlo mi to snadnější. Protože jsem tušila, jak jednou z nich být, ale samcem?