Příspěvky uživatele

< návrat zpět

7. Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

Červenec 2/10 | Lorna

Mé povídání si s rybím královstvím ukončilo nečekané nutkání se nadechnout. Naneštěstí jsem nestihl vytáhnout hlavu z vody a docela se zakuckal. Kýchl jsem si, z čenichu mi vyletěla voda a bylo zase dobře. Pobaveně jsem se tomu svému představení zasmál a oklepal se, abych ze své srsti dostal co nejvíc vody. Ušiska mi u toho hlasitě pleskala, ale žádný zvuk nedokázal zakrýt cizí hlas. Překvapeně - a trochu vyděšeně - jsem zaječel a otočil se tváří v tvář cizince. Byla jako já! Teda, nebyla, byla úplně jiná, ale byla podobně stará.
Kamarádka! Napadlo mě okamžitě, načež jsem začal vrtět ocasem a trpělivě si ji vyslechl. Uuu, hra na příšery? Zazubil jsem se a podobně jako ona se přikrčil k zemi. "Ó mocná příšero, jsi na omylu! Já nejsem smrtelník!" Hrdě jsem vypjal hruď a dramaticky si na ni přiložil přední tlapku. Ke zděšení všech a všeho jsem začal zpívat. Jistě, slova se nerýmovala a můj hlas se hodil na cokoliv jenom ne na zpěv. Ale zpíval jsem. "Já, já jsem mocný král moří, siréna všech oceánů! Siréňák... všech oceánů!" Odkašalal jsem si a zamyslel se, zda existuje siréňák a proč jsem si vybral zrovna sirény, ale meh. Moc přemýšlení. Málo zpěvu. "Pojď za mnou, ó mocná mořská dušice Křivá Hnáto! Připoj se k dalšímu monstru!" Můj hlas rezonoval okolím podstatně sebevědoměji než ten její, ale na rozdíl od ní já neuměl tak děsivě kvílet. Je mega cool, usoudil jsem a natěšeně čekal, zda na ni mé volání sirény zapůsobí.

18. Napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.

Červenec 1/10 | Lorna

Mé tlapky byly neustále v pohybu. Prostě jsem nedokázal zůstat klidně stát nebo sedět na jednom místě - ne, já potřeboval akci, pohyb, žít život! A tak není divu, že jsem se opět ocitl daleko od domova. Přiběhl jsem k vodě a bez špetky strachu se do ní vrhl. Věděl jsem, že můžu jen na samý okraj, ale mně to stačilo. Byl jsem pořád ještě malé štěně a voda mi i na břehu sahala po kolena. Kdejaké pískle by se zaleklo vln, které jako by mne lákaly hlouběji do vody - ale já ne! Já byl silnější než to vábení. Já byl...
Ryba! Zavrtěl jsem ocasem a skočil po ní, ale rychle uplavala. "Hej!" Zakňučel jsem, načež jsem zjistil, že je těch maličkých ryb poblíž mých tlapek spousta, a tak jsem se pustil do nekonečného boje o snahu chytit aspoň jednu tu potvoru. Neúspěšně. Určitě bych jim dokázal domluvit. Však to nemůže být tak těžký. Vždyť jsem nejchytřejší vlče pod sluncem, tohle zmáknu! Věřil jsem, že když na ně použiju tu jejich řeč, tak se ke mně vrátí. A tak jsem neustále otvíral a zavíral pusu, mlaskal a čekal, až mi nějaká ta rybka odpoví. Bylo to pravděpodobně relativní ticho a klid co ryby přivolalo zpět, ale já byl přesvědčený, že jsem se právě naučil po rybsky. "Cože? Co?" Zabořil jsem hlavu pod vodu a poslouchal. Zdálo se mi to snad? Nebo se mnou opravdu mluvili? Mluví! Už to slyším! Machiavelli, ty jsi ale úžasnej, nechceš být náš kamarád? Ano, ano, to chci! A tak jsem tam stál a přivolával ryby, které po mém boku zůstávaly maximálně tak proto že se chtěly podívat na prvotřídního troubu.

5. Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

//Delta

Řeka postupně začala téct pomaleji. To mě samozřejmě zaujalo, můj poklad se tak stal nudným a já šutr zahodil do tekoucí vody. Ohlédl jsem se za svá ramena, ale sestru jsem nikde neviděl. Páni. To asi budu mít problém, až se to dozví mamka s tátou. Chvíli jsem přemýšlel, že se vrátím, ale nakonec jsem jen otočil rameny a znovu se vydal kupředu. Poskakoval jsem podél břehu a sledoval, jak řeka líně teče. A hele! Tamhle, zaseknutý o kámen, byl jakýsi předmět. Takový světlý... a když jsem se pro to natáhl tlapkou a vytáhl to na břeh, zjistil jsem, že je to kost! Taková dokulata, s výběžkem. Obratel! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a rozhlédl se kolem, ale majitele jsem nikde neviděl. To bylo logické, ale já smrti a rozkladu ještě moc nerozuměl. Zahleděl jsem se tedy znovu na svůj nález. Odkud se to tady vzalo? Muselo to určitě patřit něčemu kulatému, když to bylo kulaté. A když to bylo v řece, určitě to byla oooobří ryba. A měla velikánský ploutve, aby dokázala plavat. A skoro se nevešla do té řeky! Proto se musela zaseknout o ten kámen. A aby se dostala ven, musela si vyndat tuhle kost. Ta tam zůstala a ryba odplavala, a teď děsí malá vlčata v jiné části řeky. Ta myšlenka mě trochu vyděsila, protože já podél řeky šel a nechtěl jsem, aby mě něco vyděsilo. A tak jsem kost rychle zahodil a pelášil od řeky pryč.

//Kaštanový les

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

//Magický palouk

Hraní na boha mi vydrželo tak akorát dlouho, dokud jsem si nenašel jinou zábavu. Sestřičku jsem nechal někde za mými zády - těžko říct kde - a vydal jsem se vstříc dobrodružství sám. U řeky jsem se, pro jednou s rozumem, zastavil a vykulil na ni oči. Voda tu měla dvě barvy! "Žůžo. To musí bejt nějaký kouzlo!" Rozhodl jsem se. Přiblížil jsem se blíž ke břehu, i když jsem si dával pozor. Řeka vypadala divoce a já byl každým dnem starší a moudřejší, takže mi asi docházelo, že divoká řeka rovná se au.
Na samém okraji mě zaujalo cosi blyštivého. Byl to kamínek! Takový tmavý, lesklý, hezky umytý od vody. Na první pohled vlastně docela obyčejný. Ale to nemohla být náhoda, že něco tak pěkného bylo zrovna tady u dvoubarevné řeky. "Je to poklad!" Prohlásil jsem zvesela a čapl kamínek mezi zuby. "A teď je můj. Můj poklad!" Zahuhlal jsem. Ale co když mi ho Elisa bude chtít vzít? Tak to ne! Rychle jsem se rozhlédl na všechny strany abych se ujistil, že nejsem sledován, a rozeběhl se kupředu i se svým pokladem.
Netušil jsem, kam mě toulavé tlapky táhnou, ale bylo to dál a dál od bezpečí Vrbového lesa. Ale přesně tak jsem to vlastně chtěl! Konečně se vydat na pořádné dobrodružství. Jen koukej, mami! Já to zvládnu sám!

//Mahtaje

10. Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není

Rozplést se od Elisabetty a dostat se znovu na vlastní tlapky bylo opravdu umění, zvlášť pokud jste byli samá noha jako já. Jedna, dvě, tři, čtyři, dobrý, už jsem stál, sice trochu vratce, ale stál. Věnoval jsem ségře zubatý úsměv, až na to že mi asi pět zubů chybělo, ale což. "Eli! Ty jsi mi chyběla," informoval jsem ji a úspěšně tak její popíchnutí ignoroval. Ocásek se mi vrtěl s takovou silou, že mě to vybočovalo z kurzu.
Spadla mi klapačka, když jsem se dozvěděl, že ségra už na výletě byla. V momentě mě přešel smích a místo toho jsem začal fňukat. Dupl jsem tlapkou do země a tváře měl nafouklé jako balón. "To není fér! Proč všichni někam chodí?" Naštval jsem se, ale. V mžiku to zas bylo pryč, když Elisa slíbila, že delfíny taky uvidíme. Teda, ona to neslíbila, ale já si to myslel a rozhodně to byl důvod pro budoucí sourozeneckou neshodu. Poskočil jsem na místě a energeticky pokýval hlavou. "Tak jo tak jo!" Hopsavými kroky jsem se vydal za ségrou a kdykoliv jsem ji předběhl, zastavil jsem se jen proto, abych zas mohl chvíli hopsat.
Bozi? Zvláštní slovo. "A co to je? Ne počkej, já vím, já vím!" Tajuplně jsem se zazubil a pak se zničehonic otočil a začal na ségru vyřvávat. "JÁ JSEM MOCNÝ GALLIREJSKÝ BŮH! VAAAAA! Klaň se přede mnou, pidižvíku!" Domáhal jsem se, zatímco jsem dramaticky máchal ve vzduchu tlapkou. "Nic a nikdo mě nemůže pokořit, neb já jsem mocný, um... statečný! Bůh... bůh vší zábavy! Ne, ne, to je trapný. Bůh vší spravedlnosti!" Prohlásil jsem burácivým hlasem, který ve skutečnosti zněl dost skřípavě. Ale natolik jsem se ponořil do hry, že jsem si jako bůh opravdu připadal. Znovu jsem se vydal kupředu, ale tentokrát naoko ladnou, vážnou chůzí, s hlavou pozvednutou vzhůru. Měl jsem pocit, že mi patří celý svět a kdybych si kýchnul, z nebe se snesou hromy.

//Delta

Zničeho nic odnikud nikde se vynořila moje sestřička. Sestřička! Elis! Její hlas mi propíchl ouška, až jsem je musel sklopit k hlavě, ale nijak jsem to nekomentoval. Jen jsem změnil svůj směr šikmá čára na přímá čára na ségru. A aby bylo jasno - brzdit jsem ještě moc neuměl. Takže Elisy přání nemít modřinu bylo nemožné, pokud tedy na poslední chvíli neuhla a já místo do ní nenarazil čumákem rovnou do krtince. Tak či onak jsem vyprskl smíchy a začal se nemotorně sbírat na všechny čtyři. "Elis, Elis, Eliso! Půjdeme na výlet! Maminka mi to dovolila! Daleko půjdem, dokud nebudou vrby z dohledu! Sami!" Oznámil jsem ihned a vrtěl ocasem tak moc, že mě to převracelo ze strany na stranu. K tomu všemu jsem péroval na tlapkách jak šašek v krabici. "Budeme výprrrrrrrava! Výprava... Megaultravýletnickýduoségraabráchajdoupryč!"

//Slunečná pláž

Motýlek mě opravdu zavedl zpátky k vegetaci. A k jaké! Rostlo tu spoustu pěkných rostlinek, které zářily všemi barvami. Nejví se mi líbily ty modré, ale neodolal jsem a přičichnout jsem si prostě musel ke každé, až mi z toho trochu opuchl nos a začal jsem zběsile kýchat. To už byl motýl dávno tu tam, zapomenut - motýl? Jaký motýl? Já žádného v životě neviděl!
Se smíchem jsem se rozeběhl napříč paloukem. Chtěl jsem doběhnout co nejdál, jakože fakt daleko! Pořád jsem měl v dohledu vrby, a ačkoliv bylo uklidňující vědět, že domov je nadosah, já chtěl zažít pořádné dobrodružství. Mamka asi chtěla zůstat na pláži, ale já, já měl plán! Já... no... no, první fáze byla, že jsem potřeboval dostat z dohledu vrby. A pak... se ukáže!

Maminka neodpovídala - asi byla zamyšlená. A já, v rámci čekání na odpověď, jsem se taky zamyslel. Což nikdy nevedlo k dobrým věcem, ani tentokrát. Zaujal mě motýl, který začal poletovat kolem mé hlavy, a jakmile se vydal jiným směrem, já ho se smíchem následoval. "Počkej! No tak, počkej!" Miloval jsem všechno, co se hýbalo a dýchalo. Byl jsem prostě dítě přírody, no co! Pelášil jsem za motýlem podél břehu dokud malý brouček nezahnul pryč, pravděpodobně v naději, že někde najde květiny. No, tak jsem běžel za ním, nó. Co na tom, že tu na mě čekala mamka? Já měl důležitější věci na práci! A... a vlastně jsem mamku upozornil! Říkal jsem, že chci jít na výlet!

//Magický palouk

Mé tlapky se dotkly vody, což bylo úžasný, ale pak přišla vlna a já spolykal toliko slané vody, že by mě v životě k večeři už nemuseli solit. Naštěstí při mě stál anděl strážný - to tak bývá u těch nejhloupějších, že se jim nic nestane - a najednou jsem tak trochu letěl vzduchem a po chvíli zase seděl na první zemi. Otevřel jsem pusu a chvíli ze mě tekl vodopád vody, načež jsem zdvihl hlavu a na maminku se zazubil. Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a zběsile vrtěl ocasem. "Půjdem znovu? Půjdem? Mami, půjdem?" Domáhal jsem se. Jenže maminka s tím mým nápadem nesouhlasila a spíš mi vysvětlila, proč nemůžu běhat do vln. Dramaticky jsem si povzdechl a znovu se usadil. "To je nuda!" Prohlásil jsem, ačkoliv teprve před minutou mi přišly vlny jako to nejzábavnější místo.
Naštěstí jsem na to všechno rychle zapomněl, když se se mnou začala maminka mazlit. To mi chybělo! Přitulil jsem se k jejímu tmavému kožíšku, proti kterému jsem vypadal jako světelná koule. "Mami, maminko, mami, půjdeme někam?" Zakňučel jsem a vyvalil na ni zlatá očka, kterým nešlo odolat. "Na výlet mami, daleko! Hodně daleko! Nemusí tam být vlny!" Protože zatím jsem byl jen tam, kde jsem měl pořád na dohled vrby. I odtud jsem je viděl, tam v dálce.

//Vrbový lesík

Vážka mě vyvedla až ven z lesa, ale že by mě to nějak trápilo, to ne. Tlapky jsem měl čím dál tím delší a neustále se mi zaplétaly a motaly, takže ačkoliv jsem v lovu vytrval na moje poměry vážně dlouho, nakonec jsem zahučel mezi šutráky a vážka mi navždy zmizela z dohledu. To není fér! Usoudil jsem a rozhodl se, že od této chvíle vážky vážně nenávidím. No, a co že jsem to dělal předtím? No jasně! "MÁÁÁÁÁÁMI!" Zaječel jsem a hrcnul si na zadek, čímž jsem úspěch svého hledání - vzhledem k tomu že mohli být kdekoliv - snížil tak na 0,01%. "TÁÁÁÁTIIII," zaječel jsem znovu a pak si dramaticky povzdechl a zavrtěl hlavou. "A to jsem je jenom chvíli nehlídal!" Prohlásil jsem, ale můj neúspěch byl rychle zapomenut, když jsem spatřil velkou vodu. Jakože fakt velkou. Vyvalil jsem na ni svá zlatá očka a vzhledem k tomu, že jsem neuměl plavat a v životě neviděl větší vodu než řeku, no... klasicky jsem se rozběhl přímo k vlnám, protože terapie šokem byla nejúčinější, žejo.

Život malého trouby byl těžký. Dospěláci si pořád na něco stěžovali, pořád měli nějaké problémy a strasti a nezvládali život - to ale ještě nezažili, jaké to je být Machiavellim di Cosa Nostra z Vrbové smečky. Samotná moje existence byla vyčerpávající, to víte, být cool spaluje hodně kalorií a to se pak musí dohnat spánkem. Není tedy divu, že jsem po chvilce povídání tak nějak usnul. Začínal jsem mít podezření, že moje centrum pozornosti se zcela nedovyvinulo.
Hned co jsem se probudil a zjistil, že moje společnost už je dávno v tahu, pokrčil jsem nad tím rameny a pokračoval životem sám. Mezi vrbami jsem nemohl najít nikoho ze své rodiny, což bylo, pokud se mne zeptáte, nanejvýš nežádoucí. "MAMIIII?" Zaječel jsem. Nic. "TAAAAAAATIIIIIIINKUUUUUU?" Taky nic. V tuhle chvíli by kdejaké vlče začalo panikařit, ale já... Hele, vážka! Zalapal jsem po dechu a nadšeně se rozeběhl za jakousi zdeformovanou mouchou s dlouhým tělem a zářivými barvami. Se smíchem jsem s vážkou hrál na babu, ačkoliv já jen honil a ona pravděpodobně počítala sekundy do konce svého života, ale pro mě to byla sranda, tak co.

//Přechod doplním c:

Únor 1/10 | Odine

Plížil jsem se skrz rákos a pohled jsem měl zaměřený na kachnu, která se rochnila na břehu jezera. Ještě byla pořádná zima, ale jí to očividně nezajímalo. Možná měla teplé peří. Jak teplé asi bylo peří? Bylo teplejší než srst? Proč jsem se nenarodil s peřím, a proč... Soustřeď se! Jo. Takjo. Byl jsem ještě moc malý na to, abych měl vůbec nějakou šanci něco ulovit, natož aby se mi to opravdu povedlo. Ale byl jsem snílek a sny jsem měl fakt velký - a momentálně jsem chtěl dotáhnout do Vrbového lesíka pořádný úlovek a dostat pochvalu. "Mám tě!" Zaječel jsem na celé kolo ještě předtím než jsem po kachně vůbec skočil, takže jakmile jsem dopadl na místo, kde předtím byla, ona už letěla napříč oblohou jinam. "Hej! Vrať se! Máš být oběd!" Dupnul jsem si. Kachna mě samozřejmě neposlechla, ale alespoň jsem se naučil neříkat hop, dokud nepřeskočím. Nah, nikdy jsem se to nenaučil. Navíc mě v dalším momentu zaujalo něco naprosto jiného a kachna skončila v zapomnění.

//Ronherská skála

S veselým křikem, který museli slyšet všichni v lese, jsem pelášil mezi vrbovými stromy a následoval Danteho. Naštěstí mělo starší vlče dobrý smysl pro humor, protože jsem musel svůj křik porušit, abych se mohl smát. "Prodloužit si nohy? Dante, to přeci nejde!" Upozornil jsem ho. Ale umrznout, to neznělo hezky, a tak jsem si nestěžoval a pokračoval dokud on sám nezastavil. S doširoka otevřenými zlatými očky jsem k němu s očekáváním vzhlížel, ale on se zeptal mě co bych chtěl dělat. Mě! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a začal usilovně přemýšlet, což vedlo k tomu, že jsem vyhrkl to první, co mě napadlo. "Hm... nechceš se rvát?" Se smíchem jsem mu skočil na záda a pokusil se ho tak povalit na zem, ačkoliv Dante mě mohl jednoduše shodit a zůstat sát. Tak či onak jsem určitě skončil na zemi a zubil se na něj, čímž očividně bylo mé rvaní u konce, neb jsem se nesnažil zvednout.
"Víš, vždycky jsem chtěl bráchu!" Trochu jsem se zarazil a zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou. "Teda, já vlastně bratry mám, ale vždycky jsem chtěl, no... staršího bráchu!" Ve skutečnosti jsem nikdy neměl na starší sourozence ani pomyšlení. Sotva jsem věděl, co to nějací sourozenci jsou, natož abych věděl, že se dělí na mladší a starší. Ale postupně jsem na to začal přicházet a prostě to znělo správně. Dante, starší brácha. Mhm. Možná bych se spokojil i s faktem, že je to můj bratranec, ale hele, každý někde začínal. Má znalost rodinných pojmů momentálně končila u tet a strýců. Pobaveně jsem Danteho ucho čapl mezi ostré zoubky a zatáhl.

Přitiskl jsem se k zemi, zadek pořád nahoře, a pomalu se začal plížit. Už už jsem se viděl, jak nesu mámě obrovského vypaseného zajíce a jak mě všichni chválí. Jó, to by byl sen, napadlo mě. No ale než jsem se stačil vydat za Elisou a ulovit zajíce, Dante mě čapl za krk a táhnul mě sněhem pryč. "Ale co Elisa?" Zakňoural jsem, protože jsem byl ještě prcek a neměl jsem takový rozhled jako on. Nespokojeně jsem zabručel a nechal se vláčet jako pytel brambor dokud mě on sám nepustil. Měl štěstí, že vážně začalo přituhovat, jinak bych se beztak rozběhl napříč sněhem za svou sestrou. Takhle jsem se akorát rychle sesbíral ze země a rozeběhl se za ním. "Počkej! Vždyť mám malý nohy!" Postěžoval jsem si, a protože jsem měl pocit, že mě tu Dante nechává, začal jsem pořádně křičet. No, alespoň si mohl být jistý, že mě snadno najde, kdyby mě ztratil.

//Vrbový lesík

Loterie 22 (5/5)

"Ale vůbec! Elisabetta je naprosto průměrný jméno," odtušil jsem a hrdě pozvedl bradu. Vlastně jsem byl rád, že jsem byl Machiavelli jenom já. Nikdo se nemohl pyšnit tak skvělým jménem. "Pfff, ale nebudeš se bát, že ne?" Vyplázl jsem svůj jazyk ještě víc, až mi visel z papuly a společně se slinou se kejval nad Elisy obličejem. Pobaveně jsem se rozesmál, takže můj slint odletěl někam kdo ví kam.
Vlci odešli a Elisabetta si ihned chtěla přivlastnit zásluhy za jejich odehnání. No tak to ne! "Hele! Já jsem to řek první!" Dupnul jsem si, což v mém světě byl naprosto dostatečný důkaz toho, že mám pravdu. "Tak, a teď ten průzkum!" Zvolal jsem a rozběhl se na vratkých tlapkách hlouběji do skály. Byl jsem dost šílený na to, abych utekl až kdo ví kam, ale pro jednou zapracovaly mé mozkové buňky a neztrácel jsem se Dantemu z dohledu. Nebo teda, dal jsem si záležet na tom, aby se Dante neztratil mně z dohledu! Musel jsem ho pohlídat. Prozatím jsem ale čenich přitiskl k zemi a zavětřil. Tolik různých pachů, z kterých se mi motala hlava. Cítil jsem králíky, nějaká další zvířata, cizí vlky.
"Žůžo," zazubil jsem se a huňka mi lítala ze strany na stranu jako splašená. Otočil jsem se zpět směrem k Elisabettě a v očích se mi zalesklo. "Eli, že nezvládneš chytit zajíce?" Ušklíbl jsem se. Realita byla, že bych to nejspíš nezvládl ani já, ani žádné jiné vlče v našem věku. Ale instinkt byl instinkt a když jsem cítil zajdu, moje hlava říkala chyť!