Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že žádné debaty ohledně mého podvádění jeho maličkosti se konat nebudou. Nespokojeně jsem se zamračila. Zůstala jsem uraženě sedět, s hrdě vypnutou hrudí a odvrácenou hlavou směrem od něj, aby mou uraženost hezky poznal, ale jako by mu to bylo jedno a začal mlet pantem. Byla to jeho úvaha. Mýlil se, samozřejmě, jako vždy, protože pravdu jsem vždy musela mít já, ale kdybych mu měla říct pravé okolnosti, proč jsem se s ní musela začít bavit, určitě by se mi smál. Schopný toho byl. „Prostě jsme na sebe náhodně narazily,“ zažbleptala jsem stále tím uraženým tónem. „To stále nemění nic na tom, že jsi mě předtím ignoroval, čímž si mě donutil odejít, abych se setkala právě s touhle vlčicí a ty následně dělal, že vůůůbec neprocházíš,“ protáhla jsem jedno ze slov ironicky a švihla po něm ocasem.
Pak se začal různě kroutit, poskakovat a házel na mě pohled, kterými si nejspíš myslel, že mě obměkčí, opak byl ovšem pravdou, to jeho poskakování mi dráždilo nervy ještě víc. Zvedla jsem svůj elegantní a samozřejmě úžasně vypracovaný zadek a hodila po něm významný pohled, když řekl, že se o de mně nechá i utopit. „Mmmm,“ zavrněla jsem spokojeně a nakonec ho vyzvala k náskoku. Musel tu nacvičovat ještě nějaké kreace, než vyběhl, zatímco já jsem stála a sledovala ho tím svým chladným pohledem beze zájmu. Pozorovala jsem jeho běh a přemýšlela, jestli má blíže k vlčeti, nebo retardaci, nakonec jsem se musela uklidnit tím, že třeba prostě má ještě pubertu a neochotně jsem se rozklusala za ním.
Než jsem k vodě doběhla, on tam byl zřejmě už tak třikrát. Doufala jsem, že tímhle je jeho hravý duch aspoň trochu zažehnán a já nebudu nucena do dalších takových her. Jen aby ho nenapadlo něco horšího a on se třeba neutopil bez mé pomoci. Rozhlédla jsem se okolo. Nebylo rozeznat, kde je jezero a kde pevná zem. Byla hustá mlha a to se mi nelíbilo.

„Jistě,“ zabručela jsem. „Podváděla. Podváděla jsem tě na každém kroku,“ odvětila jsem mu naprosto klidně a upírala na něj ledový pohled. Prohlížela jsem si ho, jestli má stejný počet končetin a vůbec všechno, co by vlk měl mít. Když jsem zjistila, že se na mém partneru vůbec nic nezměnilo, nechala jsem to být, zašvihala jsem nervózně ocasem a hodila hlavou po Ashe, jakožto náznak rozloučení. Ten bílý vlk mi už byl dávno ukradený, akorát jsem postřehla, že vážně stylově odmítl Ashe a možná, že kdybych se více rozhoupala, zkusila bych se s ním dát do řeči já, protože ten vlk to měl očividně aspoň trochu v pořádku a s šedočernou vlčicí se vážně nepatlal. Koukla jsem na Chichiriho a zamračila jsem se. „Jasně, kamarádkou,“ odfrkla jsem si pohrdavě a pozorovala, jak ta vlčice odchází. Kamarádi jsou trapní, usmyslela jsem si následně a pořád koukala někam do ztracena.
Náhle jsem byla oslovena, na což do mě zelenooký šťouchl packou. „Co chceš?“ Zeptala jsem se ho zostra, protože jsem se jako vždy neovládla při cizím doteku a pocit nechuti ve mně stoupl rapidním způsobem, aniž bych chtěla a aniž bych si uvědomila, že na mě vlastně hmátl můj partner, kterému bych to měla aspoň trochu tolerovat. „Závod k vodě?“ Zopakovala jsem podrážděně. „Ty v té vodě chceš utopit?“ Zeptala jsem se s o něco větší zájmem, nakonec jsem si povzdechla a šťouchla do něj čumákem. „Vezmi si náskok,“ vyzvala jsem ho pak. Sledovala jsem, jak zareaguje a vyčkávala, jestli vyběhne.

Trošku jsem na něj po jeho slovech přitlačila. „To je vašemu pohlaví velice podobné,“ zavrčela jsem znovu a dívala se upřeně do jeho zelených očí. Ostatně jako vždy. Pak se začal vymlouvat. Trochu jsem nadzvedla hlavu a oddálila se od něj, přičemž jsem jej s otráveným výrazem poslouchala. „Jak milé,“ protočila jsem očima a když s sebou začal škubat, připevnila jsem ho k zemi ještě více. Ashe se přiblížila a hned se mému partneru představila. Následně jsem zaslechla Chichiriho námitku. Až děsivě pomalu jsem na něj otočila pohled zpět, opět vycenila tesáky a přiblížila se k němu. „Drzoune drzá, ignoroval jsi mě!“ Vyštěkla jsem po něm a uraženě pohodila hlavou. „Měl by sis mě všímat, ne snít nad kouskem masa,“ odfrkla jsem si napruděně a cvakla zuby po jeho škádlivé pacce. V životě bych jej do ní ovšem nekousla.
Jeho informace mě ovšem zarazila. Zastavila jsem se v konání a spočinula v mlčení. Ucítila jsem cizí pach. Přitiskla jsem uši k hlavě a pohlédla na partnera. „Víš, tohle je naše partnerství, drahý,“ zavrněla jsem na oko sladce. „To znamená, že i MÉ partnerství a když budu chtít, toho vozemboucha z tebe prostě udělám, srozuměno?“ Řekla jsem vážně, ovšem s provokativní jiskrou v očích. Aby si nemyslel, spratek! Poučovat mě o tom, co mám dělat, tse! Sám to neví, skrček jeden! Nadával ten hlásek v mé hlavě. „A teď vstávej, blíží se sem další otrapa,“ zamumlala jsem podrážděně a pustila jej ze svých spáru. Koukla jsem na šedou vlčici. „Říklas, že jenom možná? Já myslela, že vlk v takové věci potřebuje jistotu,“ pověděla jsem a probodávala odměřeným pohledem příchozího. „Vidíš? My si jsme s Chichirim naprosto jistí,“ pověděla jsem naprosto sebevědomě.
Ten cizí vlk dorazil a začal mluvit. „Gallirea,“ řekla jsem ihned tónem bez záchvěje emocí. Byl momentálně obětí mého ledového pohledu. Ten cizák byl sakra vysokej. Ale kdyby se mi chtělo, do krku bych se mu zakousla, ani by nevěděl jak. Stačil pouhý pokus o to se jednoho z nás dotknout. Napružená agresivitou jsem byla dost. A dát jí volný průchod by nebylo úplně tak od věci.

//<- Řeka Mahaë

Ohlédla jsem se na šedivou vlčici. „Zatím?“ Zeptala jsem se jí a chladný pohled stočila před nás. „Nějaký objev?“ Nadhodila jsem. Pouze jsem si těmi otázky a poslouchání jejích odpovědí zkracovala dlouhé chvíle. Pročesávala jsem zlatým zrakem okolí a elegantním klusem jsem pokračovala dál. Byla jsem v plné síle, díky Jashinu. Cítila jsem se dobře. Na krku mi po vážném zranění zůstala pouze jizva, aby mi toho lotra připomněla pokaždé, když se na sebe kouknu. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě. Měla jsem vztek, který mi začal kolovat celým tělem. Udělala to pokaždé myšlenka na toho podivně odporného vlka. Probudil mě až hlas Ashe. Střelila jsem po ní pohledem a ten zase odvrátila.
„Vypráším kožich partnerovi,“ oznámila jsem jí, jako kdyby se nechumelilo. „A pak se s ním můžeš seznámit,“ dodala jsem ledově. Třeba se mu bude hodit někomu, komu si popláče na rameno, pomyslela jsem si. Dorazily jsme k jezeru. Celé jsem si ho prohlédla. Měla jsem pocit, že už jsem tu byla, ale muselo to být dávno, protože už jsem si to moc nevybavovala. Jediný, co mě zaujalo, byl pach Chichiriho. Přivřela jsem oči ve zlém úmyslu a s Ashe v patách pokračovala, dokud jsem jeho kožich nezahlédla. Byl otočen zády a zasněně koukal před sebe. Ach, jak sladké, proběhlo mi hlavou. Zpomalila jsem do kroku, koukla na Ashe a naznačila jí, ať se zastaví. Následně jsem se začala plížit zezadu k Chichirimu. Vítr mi hrál do karet a zanášel můj pach pouze k Ashe za mnou. Když jsem byla u vlka, naklonila jsem hlavu do strany.
„A mám tě, ty prašivče,“ zavrčela jsem znenadání, blesklo mi v očích a já chytla partnera za srst na týlu, přičemž jsem s ním smekla z kamene dolů, ihned jsem si ho podstrčila pod sebe, přišpendlila jsem ho na lopatky, odhalila bělostné tesáky a hrdelně na něj zavrčela. Sklonila jsem se blíž k jeho čumáku. Celý můj čin musel vypadat naprosto krutě, ovšem já si dávala pozor, abych na něm nezanechala ani škrábnutí. Jen ta něžnost nešla tolik vidět. „Snažíš se mi vyhýbat… Chichiri?“ Zeptala jsem se ho varovně a upřeně mu hleděla do očí.

Tyhle vlčice vždy ohrnovaly čumáky nad mým způsobem živení se. Až jednou budou nemocné, pochopí to. Bohaté živiny a vitamíny bylo potřeba dodávat stále, ne až je pozdě. Nehodlala jsem jí to ovšem vysvětlovat, sama musela vědět, c je pro ni dobré. Po její otázce jsem jen mlčky přikývla, ač se na to vůbec nemusela ptát, protože to samozřejmě ani jedna z nás nepotáhne někam pryč. Raději jsem to nekomentovala. Vstoupila jsem do vody, pouze předníma nohama po kolena. První jsem si nechala smýt krev z tlapek, následně jsem si ve vodě čvachtala i čumák. Sem tam jsem ho protřela packou, abych tomu trochu dopomohla.
Ashe za chvíli dorazila ke mně. Stála kousek opodál a opět si dala pozor na to, jak daleko ode mě je. Za to u mě měla jedno malé, bezvýznamné plus. Pokud se se mnou chtěl někdo bavit, tak právě dodržování osobního prostoru pro mě bylo důležité. Pak začala mluvit. Zeptala se mě na smečku, což bych přežila, ale jakmile přišlo téma partner, stále mě to jaksi děsilo. Zvedla jsem hlavu a od tlamy mi odkapávala voda. Zamrkala jsem. „Smečku nemám,“ odpověděla jsem krátce. Ucítila jsem jeho pach, ale můj výraz zůstal stále stejně chladný. Blížil se. „A partnera mám,“ dodala jsem na její druhou otázku a hleděla před sebe. Myslela jsem, že přijdeš, ty skrčku, pomyslela jsem si a ohlédla se.
Couvla jsem z vody ven a oklepala jsem se. Takže se mi vyhýbáš? Vyřídíme si to, pomyslela jsem si. „Co ty? Jak jsi na tom?“ Zeptala jsem se odměřeně a hleděla na řeku. Pak jsem se otočila směrem, kterým jsem ho cítila. „Jdeš se mnou?“ Zeptala jsem se pak chraplavě a aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se podél řeky na sever. Bylo mi jedno, jestli půjde, nebo ne. Její společnost nebyla zase tolik obtěžující, uměla se chovat.

//-> Velké vlčí jezero

Když jsem jí oznamovala, co má dělat, vypadala překvapeně. Nevím, jestli kvůli tomu, že jsem očekávala její zapojení se v lovu, nebo o sobě pochybovala. Každopádně jsem ji již nenechala mluvit, nebyl na to čas a já na to ani neměla náladu. Výmluvy by jen zdržovaly. Vyběhla jsem za liškou a Ashe běžela na své místo. Je rychlá a odhodlaná, uklidnila jsem tou myšlenkou spíše samu sebe. Schovala se za hustým keřem a díky svému přírodnímu zbarvení, kdy vypadala jako kupa kamení, nebyla skoro vůbec k postřehnutí. Po celou tu dobu, co jsem hnala lišku k ní, jsem si udržovala stále stejný, ledový výraz. Jen ve zlatavých očích mi krvelačně blýskalo. Milovala jsem, když jsem mohla něco děsit. A ta liška byla vyděšená dostatečně. Dovolila jsem si ji dohnat a slabě ji kousnout do zadku. Zvláštně kníkla a zrychlila, čemuž jsem se musela nepěkně ušklíbnout. Ale další blbosti už jsem si nedovolovala. Blížili jsme se ke keři.
Liška probíhala a Ashe skočila. Bez zaváhání ji zardousila. Zpomalila jsem do kroku, hrdě zvedla hlavu a dorazila k mé učenkyni. Hned můj nápad pochválila. „Byla to tvá zásluha. Skvělé načasování,“ mrkla jsem na ni. Nejspíš si musela domyslet, že pochvalu ode mě neuslyší často, takže by si toho měla sakra vážit. „Teď už by pro tebe lov ve dvojici nemusel být problém,“ pronesla jsem bezemočním tónem. Jen jsem doufala, že nějakého partnera k lovu bude mít. Nakonec mi řekla, že si vezme jen kousek. Nic jsem nenamítala. Přitáhla jsem kořist k sobě. Je docela vypasená, na to, že je zima. Tedy, měla by být zima. Asi měla dobrou sezónu, uznala jsem ve svých myšlenkách a pak jsem se do ní pustila.
Zkušeným trhem jsem otevřela dutinu břišní. Lišky byly můj obor, jejich lov a maso jsem zbožňovala a vždy dala přednost lišce, než vysoké zvěři. Stejně jako s Chihirim jsem vyjedla nějaké vnitřnosti, protože byly bohaté na spoustu živin a vitamínů. Masa jsem snědla minimum, takže toho pro mou společnici zbylo dost. „Posluš si,“ vyzvala jsem ji nakonec a kořist přenechala jí. Zatím jsem šla k řece zahnat žízeň a očistit si srst od krve.

Dle kroků jsem zaslechla, že jde Ashe za mnou. Přitiskla jsem uši skoro až na krk, protože jsem nesnášela, když někdo byl za mnou. Měla jsem pocit, že mi brzy skočí na záda a bude mi chtít ublížit. Téhle šedivé vlčici bych se stejně nejspíš ubránila, ale i tak jsem měla nepříjemný pocit. Pak se ke mně přiblížila. Než jsem stihla jakkoliv odměřeně reagovat, oznámila mi, že je napravo liška. Střelila jsem po zrzavém stvoření rychlým pohledem a kývla jsem. Zkušeným pohledem jsem přelétla okolí a pak jsem pohodila hlavou kupředu. „Poběž napřed a skryj se támhle za to křoví,“ nařídila jsem jí, pohled stále přikován na naší potencionální kořisti. „Naženu ji k tobě. Až bude u tebe, skočíš po ní a zardousíš ji,“ oznámila jsem jí naprosto klidně, ovšem když jsem viděla její předchozí skok na zajíce, trochu jsem se toho děsila. „Musíš to odhadnout a skočit jakoby před ni. Přeci jen bude běžet, takže až dopadneš, měla bys dopadnout přesně na ni. Kdyby ses o to pokusila hned, zdrhne ti,“ vysvětlila jsem jí.
Nechala jsem ji vyběhnout napřed a já změnila trasu a běžela přímo na lišku. Ta se polekala, celou dobu nás kupodivu nečekala. Zřejmě byla sama hladová a zaneprázdněná. Po celou tu dobu jsem ji udržovala ve směru takovém, aby byla nucena proběhnout kolem toho keře. Otázkou bylo, zda Ashe doběhne včas a liška ji nezmerčí. V horším případě by ji taky mohl prozradit pach, což by bylo absurdní. Samozřejmě, kdybych chtěla, to zrzavé stvoření chytím sama. Jenže jsem chtěla tu vlčici něco naučit. V podstatě jsem za ni byla ráda, mohla jsem si na ní natrénovat učení lovu a pak to aplikovat na Chichiriho.

Jak jsem tak v rychlosti uznala, její společnost nebyla otravná, nýbrž už docela dost nudná. Zadívala se na mě a očividně nad něčím přemýšlela. Přivřela jsem oči a probodávala ji ledovým pohledem, snad abych ji varovala, že by si neměla dovolovat a nic na mě zkoušet. Kdo ví, co se jí honí v hlavě, ksakru! Je nějaká pofidérní! Došlo mi podrážděně. Fakt mě znervózňuje, jak na mě civí… Něco jí ulovím a vypadnu od ní! Uznala jsem pak ve svých myšlenkách. Pohlédla jsem po vlku, který prošel, a byla jsem ráda, že se zde nezastavil. Rozhodně jsem nestála o společnost dalšího. Ocenila bych pouze Chichiriho a to jen kvůli tomu, abych měla záminku, proč odejít. Jinak byl pro mě odchod něco jako vzdávání se a to mi má hrdost nedovolovala. Pak jsem se zadívala na řeku a poslouchala její šum. Opravdu jsem se nudila. A to nebylo dobré.
Konečně z ní něco vylezlo. Byla to hloupá otázka, co že si to ulovíme. Zafuněla jsem a zvedla pozadí ze sněhu. „To, na co narazíme,“ zavrčela jsem podrážděně. „Vybíravost v tomhle období není zrovna dobrá volba,“ objasnila jsem a koukla, kterým směrem bychom mohly jít, abychom měly nějaký úspěch v lovu. Už jenom to, že jí zdrhl ten zajíc, je plýtvání! Nemusela by na dalšího narazit týdny, došla mi krutá skutečnost. Pohlédla jsem na ni, zda je připravená a následně jsem vyběhla tím směrem, který se mi prostě líbil více. Sever byl moc zalesněný a já neměla chuť lovit v lese, spíše v otevřené krajině.

Konečně aspoň jeden vlk za advent, který pochopil, že se mi nelíbí, když někdo poruší můj osobní prostor. Na tom jsem si sakra potrpěla. Byla podivně mlčenlivá. Ne že by mi to vadilo, aspoň mě nekrmila otravnými žvásty, ale připadala mi tak trochu jako kapr. Ten ze sebe taky nikdy nevydal ani hlásku a to jsem si jich něco nachytala! Každopádně to byla její věc. Najednou se Ashe rozeběhla za zajícem, kterého jsem spatřila vyběhnout kupředu. Byla nějaká hyperaktivní a připadala mi, jako kdyby si něco šlehla. Například perník. Zavrtěla jsem nad ní hlavou a usadila své pozadí do sněhu. Pozorovala jsem její snahu chytit zajíce. Vypadala to docela nadějně, jenže pak po něm naprosto bezmyšlenkovitě skočila. Zajíc nejspíš udělal jednu ze svých šikovných kliček a jejímu tělu se šikovně vyhnul. Pokud měla chuť na zaječí párek, měla vskutku smůlu. Projashina, to je vánočka… Pomyslela jsem si posměšně.
Pozorovala jsem, jak se vrací zpět ke mně a tím mi naprosto zkazila vizi toho, že by za zajícem běžela dál a já již byla vysvobozena z její přítomnosti, ačkoliv jsem si o ni vlastně řekla sama. Ale pouze jsem něco potřebovala! Vlastně skoro jako vždy. Sledovala jsem její nohy a zaujala mě jedna její tmavší ponožka na přední noze. Byla celkově zvláštně zbarvená. Určitě by se skvěle skryla ve skalách. S úsměvem mi oznamovala, že v lovu není moc dobrá. Tihle sladcí vlci jsou jak… Ze soli… Ehm, cukroví…. Jo, cukrový vlk se vždycky takhle přihlouple usmívá, uznala jsem ve své hlavě a kývla s bezemočním výrazem na to, co pověděla.
„Můžeme jít něco ulovit spolu. Přeci jen ti dlužím službu,“ pověděla jsem chladně, naprosto bez emocí, aby si nemyslela, že je to nějaká přátelská výzva. Ale takový krocan by bodl, hmmm, pomyslela jsem si a bezděky jsem musela spolykat tvořící se sliny. A to jsem jindy opeřence moc nemusela, ale krocan byl krocan. Mňam!

Ashe mi pověděla, že to, co po ní žádám, nikdy nezkoušela. „Tak se stanu obětním králíkem, čert to vem,“ zabrblala jsem podrážděně, protože se mi ta představa rozhodně nelíbila, ale co se mi nelíbilo více, byla právě představa tu umrznout. Vypadalo to, že se soustředí. S výrazem, aby si laskavě pohnula, jsem ji sledovala, ale pak jsem se dočkala a ovinul mě teplý vítr. Spokojeně jsem mu nastavit obličej a nechala si čechrat svou zlatavo bílou srst. Náhle ale přidala na intenzitě, tudíž jsem hlavu sklonila a zavřela křečovitě oči, snažíc se udržet na nohou v náporu větru. Přeci jen, vypadala jsem mohutněji, než jsem byla. Měla jsem opravdu bohatou zimní srst a vypadala mohutně, ale pod tou srstí bylo poměrně štíhlé tělo.
Vysušila mě rychle a poměrně mě ušetřila větších útrap. Otevřela jsem oči a zase hrdě zvedla hlavu do výše, sledujíc ji chladným pohledem. Ovšem ten její mě překvapil. Vypadala, že je z toho vcelku paf. „Užitečná to věc. Děkuji,“ pronesla jsem naprosto klidně. To už byla u mě a prohlížela si mou srst. Sevřel se mi žaludek, když byla tak blízko, jen sotva jsem se ubránila tomu, aby se mi na týle naježily chlupy náhlou nechutí. Naštěstí jsem se ovládla a polkla tak i varovné zavrčení, přeci jen mi prokázala službu. Vypadala trochu vedle z mého jména. „Můžeš si to nějak zkrátit,“ nabídla jsem jí pak neochotně.
Otázky skrze magii mi vždy vadily. Nenáviděla jsem svou magii, nechtěla jsem se s ní chlubit a už vůbec ne ji ukazovat. „Ne, zlaté oči mají ti, kteří ji ještě neobjevili, nebo objevili, ale jejich oči se nezbarvily,“ vysvětlila jsem ji naprosto bezbarvým tónem, tak trochu, jako kdybych říkala, že je to naprosto hloupost. Pro mě byla.

Pohlédla na mě a mě hned bylo jasné, že její oči rozhodně dle magie ohně zbarvené nejsou. Sakra, tak to jsem na ni mluvila úplně zbytečně, pomyslela jsem si podrážděně. Bez náznaku jediné emoce jsem si ji prohlédla a musela uznat, že její nezvyklý kožich se opravdu povedl. Nemá na můj, samozřejmě, ale tyhle přírodní barvy jsou prostě sympatické. Ač taková Chichiriho hnědá je mnohem… Nad čím to zas přemýšlíš, ty potrhlá koule chlupů?! Upozornila jsem se, že bych na svého partnera neměla myslet a když už tedy, tak ne v dobrém slova smyslu. Přeci jsem nebyla žádná zamilovaná puberťačka! Vyrušila mě z dohadů právě ona, která mi pověděla, že má magii větru. „Už jsem postřehla,“ zamumlala jsem podrážděně, ale pak mě napadlo, že by přeci jen mohla být její magie užitečná. „A vyfoukat srst bys mi zvládla?“ Zeptala jsem se a vyšla na břeh úplně. Oklepala jsem se a nespokojeně zamračila, což už v kombinaci s mým ledovým výrazem vypadalo, jako kdybych se chystala vraždit.
Pohlédla jsem na ni. Zeptala se mě na magii a trefila se přesně do bodu, který jsem ze srdce nesnášela. „Jsem Lylwelin a nemám magii,“ odpověděla jsem a shledala, jak si ona prohlíží mě. Měla jsem nutkání si skrýt jizvy na noze, které jsem brala jako vady na kráse a měla kvůli nim komplexy, ale bylo mi jasné, že si jich nejspíš už všimla. Navíc by ji to třeba mohlo odradit a ona si dá v mé společnosti pozor na tlamu. Což by rozhodně měla, nebo si pár jizviček odnese taky, dodal k myšlence můj vnitřní hlásek. Měla jediné štěstí, že jsem od ní něco potřebovala a byla to vlčice. Být opačného pohlaví, už dávno bych nemusela být tak „vstřícná“.

// <- Západní louky

Byla jsem zvyklá opouštět někoho, s kým jsem byla delší dobu a měla k němu nějaké pouto. Přeci jen, opustila jsem rodinu, opustila jsem Yriela a později i smečku. Na odchody jsem byla již zvyklá. Navíc jsem tušila, že tenhle podpantoflák Chichiri si mě zase najde. Nemusela jsem se obávat, že by toho nebyl schopen. Zívla jsem a elegantním klusem pokračovala dál. Celý můj výjev ovšem kazily nevrle přitisknuté uši k hlavě, kamenná tvář a ledové oči, které na všechno shlížely s jakýmsi opovržením. Až moc dlouho jsem v sobě držela negativní pocity. Nevěděla jsem ovšem, jak je momentálně dostat ven. Ještě víc se ve mně nahromadily, když jsem stanula před řekou a nejspíš mi nezbývalo nic jiného, než ji přejít. Jak jsem tak pozorovala, ještě nezamrzla. Ale já bych zajisté zmrzla. Takže co hodláš dělat, chytračko? Vysmál se mi v hlavě můj vnitřní hlas.
Sama pro sebe jsem zavrčela, abych své dotěrné myšlenky umlčela a prostě si hledala místo, kde by voda nemusela být hluboká a já ji v pořádku přešla. Přeci jen se takové místo našlo. Rozmrzele jsem se přebrodila řekou na druhou stranu. Voda mi byla po část břicha, ale i to mi stačilo k tomu, aby mi zima ovanula celé tělo. Vybrodila jsem se na druhé straně a snažila jsem si namlouvat, že mi není taková zima, jaká mi ve skutečnosti je. Jashinužel své tělo neoblafnete, tudíž jsem se vážně chvěla zimou. Nevrle jsem naprázdno přežvýkla a švihla ocasem. Tu mi do očí padla vlčice, která ode mě byla sotva pár metru. To sis jí nevšimla dřív?!
Vydala jsem se k ní. Očividně podřimovala. Důležitě jsem si odkašlala a snažila jsem se dělat, že mi vůbec zima není, ale bylo to stejně nic platné. „Neovládáš náhodou magii ohně?“ Zeptala jsem se chladným tónem, s pohledem přikovaným na šedou vlčici.

Ti dva se na nás zahleděli také. Poznala jsem tedy, že konečně o naší přítomnosti ví, ale nijak mě to netrápilo. Stočila jsem chladný pohled na Chichiriho, který se zdál nějaký zaražený a neodpovídal mi. Nechala jsem ho být a sledovala odchod jeho bratra a neznámé vlčice o lokál dál. Začínala jsem se tu značně nudit. Pohlédla jsem na svého partnera, jestli se k něčemu chystá, nebo tady dál bude stát jako solný sloup. Očividně si vybral tu druhou možnost, protože byl nezvykle zamlklý a klidný. Zafuněla jsem.
„Mluv se mnou,“ vyzvala jsem ho s krátkým zavrčením, ač to vlastně byla prosba. Ale ty já jsem formulovat neuměla. V jeho zelených očích jsem ovšem nezahlédla nic. Jako by to byl čirý úder do hlavy bleskem, dostala jsem chuť opět někam jít. Něco dělat. Být chvíli sama a možná najít toho šmejda, abych mu konečně mohla dát správnou lekci a ukázat mu, že rozhodně nejsem tak neschopná, jak si nejspíš myslel. „Poslyš…“ Chtěla jsem mu možná říct něco, co by vyznělo aspoň trochu jako partnerské rozloučení, ale slova se mi zadrhla v krku. „Pak mě najdi,“ pověděla jsem nakonec ledovým tónem.
Otočila jsem se a tím svým elegantním klusem jsem se rozeběhla někam pryč. Padal sníh a sem tam mi jedna z vloček padla do očí. Nepříjemná záležitost. Zamrkala jsem a ještě se ohlédla za Chichirim. Možná byl ze svého bratra opravdu rozhozený, kdo ví.

//-> Řeka Mahtaë

// Napiš a podle toho se pak budeme řídit. :)

Byl očividně rád, když jsem pověděla, že si se svým bratrem není podobný. No což, byla to pravda. Byli si podobní asi tak, jako já s Yrielem. S Yrielem jsme se nazývali sourozenci, ve skutečnosti jsme neměli ani krapet stejné krve. Takže aspoň po vzhledové stránce mohl být naprosto klidný. Nevěděla jsem, jak to mají s povahami, což už z něj pomalu lezlo. Pověděl mi, že mi o tom vlku musí něco říct. Nevypadal, že by byl z toho nadšený, ale proč bych ho měla zadržovat? Chtěl to říct, tak ať si to řekne. Mohl se kdykoliv zarazit, do řeči jsem ho nenutila. Ale nejspíš se chtěl svěřit, co jsem mu neměla za zlé. Každý si zřejmě někdy potřeboval od něčeho ulevit. V tomhle jsem si připadala sice jiná, na druhou stranu jsem pro to měla jakýsi druh pochopení.
Z počátku začal nejistě, snažila jsem se být trpělivá, ale i tak jsem měla chuť po něm štěknout, aby začal mluvit. Nevím, jestli to bylo z toho, jak jsem byla napjatá a zvědavá, co od něj přijde, ale prostě se jednalo o netrpělivost, které jsem měla až až. Začal mi vyprávět o Razzakim, že jednou uvízl za bouře v jeskyni, kde neměl k ničemu přístup a později zešílel. Pak že se dostal ven. A následující informace mě poměrně překvapila, ačkoliv by se nedalo říct, že by mě šokovala, či mi přímo vyrazila dech. Vlastně je to přirozený instinkt… Pokud to vlče bylo první, co se mu přichomejtlo do cesty, není divu. Prostě to bylo maso a on to sežral, uznala jsem. Zvedla jsem hlavu z jeho kohoutku a pohlédla mu do očí. „Ovšem, to, co udělal, není nikterak vlčí,“ pověděla jsem chladně a hodila další pohled směrem k Razzakimu.
„Taky se to asi nedá jen tak odpustit, fajn…“ Dodala jsem ještě a pak mi cukl koutek v sotva postřehnutelným úšklebku. „Každopádně, ty se bojíš, že tě teď sní taky?“ Popíchla jsem ho, sice jako vždy bez náznaku emoce, ale i tak ta otázka ode mě musela znít vtipně. Přeci jen jsem ne vždy valila podobné řeči.