Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Údolí morény

Překlusala jsem údolíčko směrem k dalšímu lesu. Sice byla noc a nemusela jsem se zrovna nijak skrývat před sluncem, ale i tak bylo nepříjemné dusno. Jak moc jsem toužila po tom, aby zapršelo! Zajíc se mi pohupoval v tlamě a jsem nemohla zabránit slinám, které bláznivě tekly z mé tlamy přímo na jeho kožich. Ach jak já se na něj těším! Pomyslela jsem si hladově a v momentě, když jsem v lese, ve kterém pro mou úlevu bylo trochu chladněji, objevila pohodlné místo, které mi pro jídlo bylo sympatické, neváhala jsem hned ulehnout a do zajíce se pustit. Překonala jsem první vrstvu kožešiny, kterou jsem trochu stáhla bokem. Odhalila se přede mnou tedy růžová svalová hmota, do které jsem se hladově zakousla. Mé chuťové buňky se mohly přímo zbláznit, když ucítily na jazyku horkou lahodnou krev. Utrhla jsem první velké sousto a s labužnicky přivřenými zraky jsem jej žvýkala. Ještě jsem u toho samou slastí vydechla.
Cpala jsem se ještě hodnou chvíli. Vyjedla jsem vnitřnosti, které mi chutnali a nakonec jsem ležela jen u kostí, které jsem ještě ohlodávala od masa. A úplně nakonec, abych se ještě dorazila, jsem pokřoupala i nějakou tu kost, abych dodala zubům nějakou sílu a trochu je obrousila. Nakonec jsem již se spokojeným pupkem pečlivě čistila svou krásnou srst jazykem od krve a oblizovala se skoro až za ušima. To byl úžasný relax... Dlouze jsem vydechla. Po tomhle občerstvení jsem ještě chvíli odpočívala, ale měla jsem stále ještě velký problém... Byla jsem žížnivá. Proto jsem se ztěžka zvedla a vydala se hledat vodu.

//-> Les ztracených duší

//<- Zlatavý les

Na okraji lesa jsem se zastavila a pohlédla na údolíčko, které se přede mnou rozprostřelo. Chladnými zraky jsem mlčky obdivovala jeho krásu, ačkoliv se mi v obličeji nemihla žádná emoce. Vše, co jsem cítila, zůstávalo pevně zapečetěné uvnitř mě, ačkoliv jsem to momentálně neměla před kým skrývat. Ale taková jsem už byla. Následně jsem se zhluboka nadechla okolních vůní a pachů. Krom smradů z otravných květin jsem také ucítila líbeznější pach. Pach kořisti. Mlčky jsem stála mezi stromy, ještě stále skryta a pohledem vyhledávala možný oběd. Nemusela jsem hledat dlouho. Za nedlouho jsem totiž spatřila mihnutí. A pak další. Bylo to okolo menších keříků, které v údolíčku rostli. Skrývali se pod nimi zajíci. Sem tam některý přeběhl z pod jednoho pod druhý a bylo poměrně vtipné je sledovat. Netrpělivě jsem přešlápla. Byla jsem hladová a chtěla jsem si nějakého ulovit.
Skrčila jsem se tedy do lovecké pozice a rychlým, leč opatrným krokem jsem se přibližovala blíže k nim. Zatím jsem si nevyhlédla, o kterého mám zájem nejvíce. Samozřejmě jsem toužila po větším kousku, ale cokoliv teď přišlo vhod. Ale vyčkala jsem, který po mém přiblížení zůstane nejvíc na dosah. Nakonec to byl velký, ale nepříliš vykrmený kousek, který mi přišel skvěle do rány. Byl zjevně starý, pravděpodobně starý samec, kterému dělala problémy letošní horka. Jsi můj. Tuhle zimu bys stejně už nepřežil, pomyslela jsem si, napnula všechny svaly v těle a mohutným skokem jsem se rozeběhla přímo za kořistí. Ten starý prašivec vypadal neschopně, ale běžet ještě panečku uměl! Zavrčela jsem a přidala na tempu. Blížila jsem se, ale musela jsem si dávat pozor na jeho náhlé kličkování. Pro mé štěstí se ale právě to stalo zajíci osudné. Změnil náhle směr a tím zkrátil trasu, která nás od sebe oddělovala. Neváhala jsem se statně odrazit a velkým skokem jej přirazit k zemi. Ve vteřině jsem se podívala do jeho vyděšených očí. Milovala jsem ten pohled plný strachu... Poté se mé špičáky zabodly do jeho kůže na krku a rychlým pohybem hlavy jsem mu zlomila vaz. Zakřupání kostí byla další věc, ve které jsem se vyžívala. Poté jsem bezvládné tělo pustila na zem a oblízla jsem si čumák od krve.
Usadila jsem se a vydýchávala se. Přeci jen jsem za ním musela běžet nějakou chvíli a dost rychle. Samozřejmě mě to stálo nějakou námahu a vyčerpání, ale vzhledem k tomu, že jsem byla příjemně odpočatá z lesa, jsem věděla, že to na mém těle téměř žádnou újmu nezanechá. Když jsem se vydýchala, bylo na čase jít si sníst zajíce někam do soukromí.

//-> Zrádcův remízek

// <- Ohnivé jezero

Těšila jsem se do toho stínu snad jako nikdy na nic. Na tom slunci jsem už pomalu umírala. Jo, umírala, byla jsem si jistá. A moje Veličenstvo přeci nemohlo zemřít. Musela jsem tu být a prudit život sama sobě. Nakonec se mé tlapky konečně dotkly lesní zeminy. Byla o poznání měkčí, než v okolí, což bylo také úlevné. Hned, jakmile mě pohltil stín, jsem si oddechla a zvolnila jsem tempo do kroku... Byl čas si odpočinout. Pokračovala jsem dál a hlouběji do lesa, hledajíc co nejchladnější místo. Jindy hrdě zvednutá hlava byla teď téměř u země a kráčela jsem jako vlk na pokraji smrti. Upřímně, opravdu jsem na pokraji smrti nebyla, ale cítila jsem se tak. To slunce mě úplně vyflusalo. Proto, když jsem našla ideální místo, ulehla jsem a prudce oddechovala. Potřebovala jsem se vydýchat. A měla jsem hroznou žízeň. A je mi hrozné horko. Pleskla jsem s sebou na bok a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Hrudník se prudce vzdouval v mém těžkém dechu. Po chvíli se dech začal uklidňovat, dokud jsem neoddechovala pokojně v mírném spánku...

Probudila jsem se za nedlouho. Byla jsem zase odpočatá, ale stále žíznivá. Horko už nebylo tak šílené... Stmívalo se totiž. Je čas vyrazit zase na toulky a to dokud je večer! Pomyslela jsem si a rychle vstala. To není špatný nápad! Cestovat v noci, když je lépe a přes den odpočívat někde ve stínu. Odkývala jsem si svůj geniální plán a vyrazila jsem. Ladným poklusem jsem se proplétala mezi stromy směrem na druhou stranu lesa.

//-> Údolí morény

//<- Středozemní pláň

Tuhle červenou placku jsem viděla už z dálky. Chtěla jsem původně běžet k lesu, ale zajímavý lesklý objekt červené barvy mě nakonec přilákal blíže a nutil mě zdržet se ještě na chvíli na slunci. To začínalo být ale opravdu nesnesitelné. Vzhlédla jsem k nebi a zjistila, že je pravé poledne. Slunce bylo vysoko na obloze a hodlalo mi ztěžovat tenhle zatracený tulácký život... Tedy, vychvalovala jsem si ho, jenže jsem chtěla cestovat a to tak nějak nebylo možné!
Zpátky k tématu... Když jsem se k té červené placce v dáli blížila, zjišťovala jsem, že se pravděpodobně jedná o vodu. Nějaké jezero, respektive. Zvídavě jsem nastražila uši a přidala krapet na tempu. Bylo jasné, že jsem se už tak trochu táhla, rozhodně se tohle tempo nedalo rovnat tomu, než když jsem vyrazila. Slunce mě prostě zpomalovalo a pomalu ubíjelo. Měla jsem poměrně hustou srst, jelikož jsem byla seveřan, tudíž více stavěná na zimu než na horko. Těšila jsem se tedy, že pokud se opravdu jedná o jezero, aspoň se příjemně zchladím a napiju. Pak bych ihned vyrazila někam do stínu, kde bych si odpočinula. Možná zamířit do toho lesa opodál a a zkusit něco malého ulovit? Kdo ví.
Jenže když jsem dorazila k té červené louži, nakrčila jsem jen zhnuseně čumák. "To jako vážně?" Pronesla jsem sama pro sebe nabroušeně a vztekle švihla ocasem. Jaká nechutná špína! Tohle myslí někdo vážně? Jak tohle proboha může existovat! To je hnus všech hnusů! Nadávala jsem pro sebe v hlavě a hleděla na jezero jako opařená. Jo, ta barva byla super, připomínala krev, ale zbytek? Ta špína? Zkusmo jsem dloubla packou do hladiny. "Fuuuuj!" Vyjekla jsem a stáhla packu zpátky k sobě. Nechutně teplá voda! A ještě k tomu se mi za packou táhla nějaká nechutná řasa. Panicky jsem se ji snažila třepáním končetinou setřást, až se mi to nakonec povedlo. Úlevně jsem vydechla. Takový hnus bych nesnesla...Rychle odsud pryč.

//-> Zlatavý les

//<- Řeka Midiam

Dobře vyspaná, osvěžená a plna energie jsem se vydala na další ze svých tuláckých cest. Jak ten svět byl ale velký... Příliš velký na to, abych se někde uvazovala. Nechápala jsem ty smečkové blázny. Nechápala jsem Sigyho. Nevolky jsem se otřepala při vzpomínce na ten sen. Modlila jsem se, aby můj přítel byl v pořádku. Doufala jsem, že ten sen nebyl nějaké varování. To těžko, jsi paranoidní. Ten vlk má více štěstí než rozumu. Jen ho máš prostě plnou hlavu... Ale jakto? Jak to mám asi vědět... Prostě je to Sigy, no. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po okolí. Můj pohled byl ledový jako vždy, ale taky z něj čišela otrávenost... Otrávenost z toho, že i navzdory tomu, že jsem měla svůj dokonalý kožich ještě mokrý, bylo mi horko jako snad nikdy v životě.
No jo taky... Jak dlouho jsi proboha tulák, abys věděla, že v takovém horku nemáš lést na otevřené prostranství? Nadávala jsem sama na sebe a dlouze si povzdechla. Konala jsem poslední dobou jako malé vlče. Bylo to pro mě frustrující. Potřebovala bych někomu vyprášit kožich, napadlo mě. Jenže jak se zdálo, bylo tady prostě mrtvo. Žádný život. Všichni chcípli na vedro nebo co?
Mé tempo nebylo rychlé, abych se v tom horku neuhnala, ale také nebylo pomalé, abych na tom slunci nemusela být dlouho. Přeci jen bylo moudré zase zalést někam do stínu. Zcela jsem cítila, jak mě na tom slunci ubývají nově nabité síly. A to byla škoda, protože co kdybych náhodou narazila na někoho, kdo by mi padl do rány? Potřebovala jsem se šetřit. Jeden nikdy neví, co může objevit, na co narazit nebo koho potkat. A já musela být stále perfektně připravená. Je tak.

//-> Ohnivé jezero

Sledovala jsem, jak padá sníh. Krajina byla zasněžená se vším všudy, foukal vítr a padaly další masy sněhu. Přesto mi nebyla zima. Bylo mi přímo hrozné vedro. Co tady sakra dělám? Co se to stalo? Nebylo náhodou léto. Náhle jsem zaslechla varovný štěkot. S trhnutím jsem vstala a rozhlédla se. Co se děje? Jako bych tu někdy byla. Všechno bylo zmatené, ale zahlédla jsem v dálce siluety běžících vlků, kteří se střetli s dalšími. Ti stáli v obranné pozici. A pak jsem zaslechla zvuky boje. NE! Vždyť tady už jsem jednou byla. A tohle se stalo, jen... Jen jsem byla hrozně malá! A teď mohu určitě všechno změnit! Vrátila jsem se do minulosti, určitě... Ale Lylwelin neblouzni... Uklidně se laskavě. Jdeme na to... Vyběhla jsem střemhlav za bojem. Tlapky mě ve sněhu kupodivu vůbec nestuděly a vítr, který foukal, jakoby se mě netýkal. Vyběhla jsem na bojiště a poznávala vlky, které jsem znala jako vlče. Poznávala jsem i bastardy, co mi zhuntovali rodinu. Zhluboka jsem se nadechla a zlostně zavrčela, když v tom... Zaslechla jsem bolestné zakvílení plné zoufalosti... Když jsem se ohlédla, spatřila jsem tmavě hnědého vlka, který držel v tlamě zakouslého... Sigyho!!!
S trhnutím jsem se probudila, vylétla na nohy a zalapala po dechu. Rozhlédla jsem se a když jsem zjistila, že jsem tu sama, práskla jsem sebou na zadek a lapala po dechu. Co to sakra mělo být? Zavrčela jsem sama pro sebe. Slunce mě pálelo do kožichu. Bylo hrozné horko. Měla jsem v krku saharu, ale naštěstí jsem ležela poblíž řeky. Hned jsem se k ní rozešla a dychtivě se z ní napila. Pila jsem snad věky, že už mi ani dech nestačil. Ta žízeň byla snad neukojitelná. Nakonec jsem neváhala a do řeky vstoupila. Úlevně jsem vydechla. Božsky osvěžující, pomyslela jsem si spokojeně a brodila se vodou. Tohle bylo fakt skvělé. Ani se mi nechtělo ven, ale po tom, co jsem si dokonale omyla svůj ještě dokonalejší kožíšek, jsem se z vody vybrodila a vyrazila kdo ví kam.

//-> Středozemní pláň

Zeptala jsem se ohledně Darkie, zda náhodou nepatří do té smečky, kde jsme jednou v zimě spolu se Sigym přečkali jednu z krutých zimních nocí. Nakrčil čumák a pověděl, že si moc míst nepamatuje podle jmen. Poté dodal, že Darkie je vlče, které se tam narodilo a on si prý nepamatuje, že by tam nějaké bylo. "Hm... To je fakt, žádná vlčata tam nebyla. Ale kdybys ji náhodou chtěl někdy navštívit, myslím, že si ještě pamatuji, kudy vede cesta. Možná že se jedná o tu smečku," řekla jsem a pozastavila se sama nad sebou. A mám tě plný zuby, Lylwelin. Jsi jak cukrová vata, měla bys okamžitě přestat, okřikla jsem sama sebe a odvrátila zrak. Netušila jsem, od kdy jsem byla tak vstřícná. Nebylo to normální. Možná že jsem jen byla vstřícnější s plným žaludkem, kdo ví.
Poté jsem navedla řeč na Sigyho magie, protože co jsem si pamatovala, posledně ještě neměl zdání o tom, jak se používají a zda vůbec nějakou má. Dozvěděla jsem se, že vládne magii země a asi i vody. Pokývla jsem hlavou a prohlédla jsem si ho. Poté jsem položila hlavu na přední tlapy a dlouze vydechla. "U mě nic. Nepotřebuji to k životu a nechybí mi to," odpověděla jsem odtažitě. Magie nebyla moje přítelkyně. Neměla jsem na ni hezké vzpomínky a věděla jsem moc dobře, jaké magii vládnu, už jen z toho důvodu jsem o ní nechtěla ani slyšet. "Co vlastně plánuješ? Míříš už domů?" zeptala jsem se ho.

// loterie 19

Nevypadalo to, že by Sigyho fyzický kontakt potěšil. Také jsem si na to nepotrpěla, ale dalo se říct, že jsem se asi... Nechala unést? Ano, nejspíš tak to bylo. Na omluvy jsem každopádně nebyla, takže jsem to nechala tak, jak to je a dělala, že jsem si jeho náznaku o tom, že mu to bylo nepříjemné, nevšimla. Byla jsem ale určitě poučena a věděla, že to víckrát už raději neudělám. Pro jeho i mé dobro. Nechal mě v klidu najíst a když jsem mu poté nabídla zbytek, bez váhání se zakousl také. Měl snad stejný hlad jako já a i přesto mě nechal najíst, došlo mi a skoro až opařeně jsem ho sledovala. Opravdu jsem nechápala, co se to děje. Po letech kdy jsem všem byla ukradená a hlavně neměla kamaráda, či kohokoliv, kdo by se o mě aspoň trochu staral, to pro mě byl prostě šok a hrozný nezvyk.
Poté jsem si ještě vzpomněla na Darkii. "Říkala Sarumenská smečka?" zeptala jsem se po tom dlouhém tichu, které mezi námi po dobu jídla vládlo. "Není to ta smečka, kde nás kdysi nechali přespat, když byly v zimě mrazy a my se potřebovaly ukrýt?" vzpomněla jsem si na tu roztomilou zrzavou potvůrku. Myslela jsem, že si skočíme po krku. Ale přežily jsme to obě, jaké štěstí... Pomalu jsem ulehla a položila si hlavu na přední tlapy. Zmáhala se mě únava, ještě s tím plným bříškem. Teď už jsem měla v Sigym opravdu jistotu a věděla jsem, že si mohu dovolit v jeho blízkosti bezostyšně odpočinout. Po ničem jiném jsem teď také netoužila. Takže jsem se pohodlně uvelebila a sledovala svého společníka. Zaměřila jsem se na jeho oči. "Ty... Sigy? Ty jsi už objevil magie? Tvé oči... Mění barvu," vylezlo ze mě trochu dosekaně, neboť jsem byla překvapená změnou na tomto hnědém vlčkovi, navíc jsem si nikdy nevšimla, že by se někomu takhle měnily barvy v očích. A navíc jsem byla trochu zostuzena, že jsem si toho všimla až teď.

// děkujeme za odměnu :)

// loterie 18

Plížila jsem se opatrně směrem vpřed a nespouštěla oči ze zajíce. Sem tam jsem omrkla i Sigyho, jak je na tom, ale zatím to vypadalo dobře. Doufala jsem, že ho chytíme, jinak bych musela zase dlouho přežít hladová. A to se mi už zrovna dvakrát nechtělo. Náhle nás zajíc zavětřil a rozeběhl se pryč. Napnula jsem veškeré svaly a odrazila se k běhu, ale to se již můj společník za letu řítil k zajíci a srazil ho k zemi. V momentě jej zakousl. Zase jsem zvolnila tempo do elegantního klusu, než jsem se zastavila a s výdechem sledovala jak ke mě Sigy přichází.
Bylo fajn, že se o mě zase pro jednou někdo stará. Když mi donesl toho zajíce, byl to hřejivý pocit, který nemohlo nahradit snad nic na světě. Snad už jen ten pocit, až se zakousnu ještě do teplého masa. "Děkuji," špitla jsem a otřela se krátce hlavou o jeho krk na náznak vděčnosti. Bylo to ode mě velké gesto, vzhledem k tomu, jak moc jsem si potrpěla na osobní prostor, který jsem zřídkakdy narušila. Mrkla jsem na něj a pustila se hltavě do zajíce, ale dávala jsem si jako vždy pozor, abych si příliš neumazala světlý kožíšek. Když jsem byla jakž takž najezená, spokojeně jsem vydechla a ještě vcelku velkou část zajíce přišoupla čumákem Sigymu. Byla to jeho práce a rozhodně jsem nestála o to, aby tu na mě jen tak koukal.

// loterie 17

Takže chodící kámen k jídlu nebyl. Ryby tu prý kousaly. Tak jsem začínala být už vcelku zoufalá, vzhledem k tomu, že jsem byla opravdu hladová. A hladová samice nevěstí nic dobrého, že ano? Sigy se mě ptal, zda někde něco nevidím. Rozhlédla jsem se už vcelku dost bez nálady a přemýšlela nad tím, že se nejspíš budeme muset kvůli lovu přesunout, což se mi už příliš nechtělo kvůli tomu, jak jsem byla unavená. Nakonec jsme oba zahlédli zajíce. Opětovala jsem pohled Sigymu, nebo jsem spíš zkoumala, zda si ho všimnul taky. Nakonec jsem na jeho otázku kývla hlavou. Nebylo to na nějaké přežrání, ale musel nám stačit. Však jak nabereme síly po pořádném odpočinku, určitě ulovíme něco, z čeho se najíme pořádně.
Rozešla jsem se tedy taky a od Sigyho jsem se odpojila do boku. Byla hloupost, abychom šli oba vedle sebe a snažili se o lov, když ten ušák mohl kdykoliv někam uhnout. Takže jsem šla tak, aby mi ho Sigy popřípadě mohl nahnat, kdyby se náhodou cokoliv zvrtlo. Kdyby šlo vše podle plánů, měl větší šance jej ulovit můj přítel, až takovou jsem do něj vkládala důvěru! Ale nějak jsem si to přeci jen pojistit musela. Jinak bych ho možná vyslala i samotného.

// loterie 16

Sigy začal mluvit o rybách, což mě přešlo chvíli předtím, než jsem na Sigyho narazila. Byly v té řece více na sever nějaké divoké a malé. Než bych se najedla, potřebovala bych jich sníst tak pět. V této řece prý zase pro změnu koušou. Protočila jsem očima. "No to jsou výmysly," řekla jsem otráveně. "Si v dnešní době vlk nemůže ulovit už ani rybu," dodala jsem ještě stále poněkud podrážděně. Měla jsem opravdu hlad. I kdyby to měla být i ta jedna ryba, rozhodně by mi to pomohlo. Rozhodně více, než tu sedět a polemizovat, co si ulovím a nechat, ať se mi zatím žaludek požere zevnitř.
Pak si Sigy všiml nějakých pohyblivých kamenů. Pozvedla jsem obočí a podívala se na něj jako na blázna. Jemu snad opravdu haraší v bedně, pomyslela jsem si a přesunula pohled tam, kam jej zaměřoval on. Ušklíbla jsem se a rozešla jsem se za ním. Sice do toho strčil čumákem, ale nijak to nereagovalo, tak mi to nedalo a šťouchla jsem do toho tlapkou. Tu jsem pak pro jistotu rychle stáhla. Co když to čeká na vhodnou příležitost k útoku? Nic se ale nestalo, tak jsem po tom chodivém kameni zkusmo hmátla zuby. Ty po něm přejely. Bylo to opravdu tvrdé jak kámen. "No, jíst se to očividně nedá," zkonstatovala jsem nakonec.

//Loterie 15

Vypadalo to, že Sigy pochopil mé popíchnutí přesně tak, jak měl. Vážila jsem si toho, že někdo uměl pochopit srandu i bez toho, abych se smála. Nějak mi to přes ty zatuhlé koutky prostě nešlo, ale jak se zdálo, u Sigyho jsem měla dostatek porozumění. Musela jsem uznat, že je to opravdu skutečný přítel. Jak se tady tak válel, máchal tlapkama a slintal, přičemž mě se smíchem ujišťoval, že je dokonale dospělý vlk, byl opravdu k popukání. Zajiskřilo mi v očích a koutky, o kterých jsem si myslela, že umějí tak maximálně cynický úšklebek, mi najednou pobaveně cukaly. "Promiň, ale asi ti nevěřím," pověděla jsem mu lechce chvějícím se hlasem. Náznak smíchu? Nejspíš, sama jsem si nebyla vůbec jistá. Bylo to již roky, co jsem se naposledy zasmála. Ani jsem se nepamatovala, abych pravdu řekla. Poté mi Sigy pověděl, že bych neměla být tak vážná a měla zkusit nějakou tu vlčí lehkovážnost. Povzdechla jsem si a krátce zavrtěla ocasem. "Časem třeba," odkývala jsem spíš abych od něj měla pokoj, protože jsem měla strach, že mě bude přemlouvat do nějakých hloupostí, než že bych to opravdu měla v plánu, ale kdo ví?
Poté přišlo na téma hlad a že ten jsem měla opravdu strašlivý. Už jsem z toho byla poněkud nevrlá a vyčerpaná. Doufala jsem, že se nám podaří ulovit něco snadno. Sigy se zvedl a zavelel k odchodu. Hned na to se mě zeptal, co bych ráda. Zastříhala jsem ušima v zamyšlení. "Cokoliv, z čeho se oba pořádně nadlábnem," pověděla jsem pak a vzhlédla k nebi. Citelně se oteplovalo a jak se zdálo, slunce již také začínalo hrát svou roli. Zima za chvíli bude zahnána do úskalí. Škoda, i když tahle byla už až nepříjemná, dumala jsem.

// loterie 14

Neuniklo mi, jak si mě prohlíží. Musela jsem přiznat, že mě to krapet znervózňovalo a to jsem s troufala říct, že mu nejspíš i důvěřuji. Těžko říct, co přesně mě nutilo být nervózní. Samozřejmě jsem zvenčí nedala najevo nic krom toho, že jsem si nenápadně zakryla jizvy na na zadní noze. Jistě je Sigy už viděl spoustukrát, ale byl to spíš takový reflex, až zlozvyk, skrývat tuhle mou vadu na kráse. Pověděl, že z toho ten vlk možná vyroste a daroval mi úsměv. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že při jeho úsměvu ve mě tají ledy. Až bych sama sebe zakousla za to, že mi snad trochu pookřál i pohled. "Mám takový pocit, že tihle z toho nevyrostou nikdy," pověděla jsem poklidně. "Něco jako ty," prohodila jsem ještě, trochu s nadsázou.
Pamatovala jsem si právě až moc dobře, jak se v močálech Sigy málem utopil, na to se zapomenout nedalo už jen protože se jednalo o naše první legendární setkání, proto jsem kývla a poslouchala jej dále. Kdybych ho tam tenkrát nechala jak jsem měla původně v úmyslu, tak tam teď někdo ze smečky žužlá jeho kosti, pomyslela jsem si krapet pobaveně. "Máš pravdu, někdo tam cítit byl. Je to dost možné," odvětila jsem zamyšleně a odmlčela se, dumajíc nad tím, jestli je přeci jen Gallirea tak malá, že si nějaká socka musela založit smečku zrovna tam. Nakonec mě Sigy dostal pro někoho jiného nejspíš normální otázkou, pro mě naprosto nezvyklou. Nebyla jsem už dávno zvyklá, že by se o mě někdo staral či zajímal. "Mám. Šílenej," řekla jsem skoro až zoufale.

// loterie 13

Švihla jsem mrzutě ocasem a sledovala jsem Sigyho, jak si sedá. Vypadal, že by si taky potřeboval odpočinout. Určitě by nám to oběma prospělo, proto jsem se to chystala navrhnout hned po tom, co probereme spolu to nejnutnější. "Tohle nebylo vlče," pověděla jsem stále poněkud rozhozeně. "Ale byl o něco mladší," usoudila jsem a dál to nerozváděla. O mě si vlastně taky spousta vlků musela myslet, že jsem nevychovaná a to třeba jen kvůli tomu, že nesnesu jejich společnost a jednám po svém. Byl mi každopádně názor ostatních u zadku, to bylo snad jasné. Sama o sobě jsem měla to nejlepší mínění a hlavně jsem svým chováním ještě jakž takž nepřišla k újmě na psychice či úrazu. A to pro mě bylo nejdůležitější.
Sigy poté začal vyprávět, že většinu zimy strávil ve smečce a vylíčil mi, s kým vším se stihnul seznámit. Při cestování prý narazil na smečku v močálech a prý v okolí smečky zažil s otcem perné chvilky. "Jaké?" zeptala jsem se bez okolků a zamrkala. "V těch odporných močálech někdo založil smečku?" nakrčila jsem zhnuseně čumák a zavrtěla hlavou. "Já jsem byla většinu zimy schovaná a ukrývala se před tou zimou. Vylezla jsem poměrně nedávno, takže jsem vlastně kromě támhleté Vyhlídky neobjevila nic zajímavého a nového," vydechla jsem dlouze.