Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Les ztracených duší

Ta neznámá obrovská věc byla daleko, ale přesto šla vidět na sto honů. Šla vidět snad úplně odevšad a to bylo výhodou pro mě. Nemohla jsem tak ztratil směr. Spěchala jsem. Můj líný krok se změnil v rychlý klus. Nehodlala jsem se uhnat, ale nechtěla jsem meškat. Ne že bych byla příliš zvědavý tvor, ale tohle bylo opravdu zvláštní. Věci, které se objevovaly jenom tak zčista jasna byly podivné a byla třeba se jim věnovat. Jeden nikdy nevěděl, co mu z toho kápne. Navíc jsem měla další výhodu... Držela jsem se téměř stále v lese. Veškerá má cesta jím z většiny vedla a díky tomu jsem se nepekla na slunci. Mohla jsem tedy držet stále své přiměřené tempo.
Náhle jsem narazila na řeku. Byla obrovská, ale díky horku v ní nebylo tolik vody. Ochlazení jsem naprosto uvítala. Na břehu jsem se pořádně plnými doušky napila. Konečně! Spokojeně se vydechla a našla si nejvhodnější místo na přebrodění.

//-> Křovinatý svah

Zaffylu se rozloučila a odešla pryč. Vyprovázela jsem ji ledovým pohledem a sledovala ji, dokud se úplně nevytratila. Poté jsem dlouze vydechla a nakrknutě jsem se usadila. Co si o sobě frajerka vůbec myslela? Zastříhala jsem ušima ze strany na stranu a potom jsem je zase přitiskla zpět na krk.
Stále bylo hrozné horko. Cítila jsem to i v lesním stínu, který zde panoval. Nechtělo se mi moc pryč, ale chtěla jsem se hnout dále. Líným krokem jsem se vydala napříč lesem a uznala za vhodné, že bude fajn se držet ve stínu lesů. Jo, tak to bude úplně idelání. A přesunu se na sever. Tam bude lépe, uznala jsem. Když jsem již stála na okraji lesa, zaslechla jsem obrovskou ránu. Našpicovala jsem uši před sebe a zpozorněla. Hrozilo mi nebezpečí?
Chladné zlatavé oči zahlédly něco, co ještě neznaly. Nevěřila jsem neznámu, ale tohle tu před chvílí nebylo a teď... Se to tam najednou objevilo. Sama pro sebe jsem znepokojeně zavrčela a se švihnutím ocasu jsem se rozeběhla směrem k novému a nepoznanému.

//-> Velké houští

Zdálo se, že zase ztratila řeč. Na nic mi neodpovídala, nijak se netvářila, prostě byla nudná. To její počáteční startování bylo zábavnější. A to, jak se jí potom třásla řiť také. S nevrlým zabručením jsem se usadila pohodlněji a obtočila ocas kolem zjizvené nohy. Byl to už instinkt, zakrývat si tu nohu. Byla to pro mě vada na kráse. Stejně jako otisky zubů na mém krku. Kéž já bych ho zase potkala…. Ten by to nepřežil! Zmetek jeden… Zuřila jsem ve své hlavě na Proxyho. Taková nechutná žijící špína! Nadávala jsem nadále ve své hlavě. Opravdu jsem ho nenáviděla. Nikoho horšího jsem v životě nepoznala. Já jsem proti němu byla svatoušek! Při těch myšlenkách jsem se nespokojeně zavrtěla.
Z myšlenek mě probudila zase ona, když mi odpovídala. Prý kousek na sever je řeka. Oddechla jsem si a kývla na ni. Něco jako náznak díku, či něco takového asi. Jestli jsem vůbec něco takového uměla. Když už jsem myslela, že naše konverzace končí a já tedy půjdu zase po svých, pravděpodobně tedy na sever, někam k řece, pověděla, že má otázku. Ne že by mě to zaujalo. Spíš mě překvapilo, že ještě konverzuje. „Hm?“ Broukla jsem pouze bezduše. Zeptala se, jak si vlk vyslouží mé přátelství. Zaskočila mě tou otázkou.
Dlouho jsem mlčela a přemítala. „Víš že ani nevím? Yriel se mnou byl od malička, byl jako můj bratr. Sigymu se to povedlo… Vlastně ani nevím jak. Tvářil se, že naprosto ignoruje to, že ho zahlcuji ošklivými slovy a že ho vlastně nemám ráda. Prostě se mě nepustil a když už se naše cesty rozešly a po čase jsme se znovu našli… Kupodivu se ke mně s radostí hlásil,“ udělala jsem gesto, jako kdyby dvounohá bytost pokrčila rameny. Od kdy tolik kecáš? Zavři hubu, Wel.

// Promiň mi to čekání

Pověděla jsem jí, že Sigy můj nejlepší přítel není, že nejlepší přítel se mi před lety ztratil. Začala se hned omlouvat, že to nevěděla a doufala, že se mě moc nedotkla. A prý jestli by mi to mohla nějak vynahradit. Ledově jsem se ušklíbla a odvrátila pohled. „To sotva,“ odpověděla jsem pouze odměřeně. Kdo by mohl Yriela vynahradit? Byť jen trošičku? A ona? Ona sotva… Ale ta její snaha byla roztomilá. Docela mě to udivovalo po tom, co jsem ji málem srovnala se zemí.
Pak zase začala mluvit. Heleďme jak se hezky rozmluvila, napadlo mě, když jsem k ní vrátila zpátky pohled. Prý že ji mohu považovat za kamarádku a že prý jsme nezačaly nejlépe, ale prý se chyby dějí a ona je schopná mi odpustit. Už jsem určitě jednou zmínila, že kdybych se uměla smát… Tak teď by to bylo podruhé, co se směji. Ale v mých očích se jistě na kratičkou chvíli zjevilo pobavení. „Takhle se tam u vás nabízí přátelství? Jako smluvní dohoda?“ zeptala jsem se trochu výsměšně. „Taková věc se musí vysloužit,“ poučila jsem ji pak naprosto vážně. Takhle to přeci nefungovalo. Druhý vlk si u mě musel získat důvěru a musel mě něčím zaujmout. Ona zatím splňovala tu druhou věc, protože mě čímsi zaujala.
„Hele, nevíš o něčem, kde se zchladit? A teď nemyslím tuhle louži,“ pohodila jsem hlavou směrem k tůni, ze které jsem před pár chvilkami pila, než mě tady tahle vyrušila útočným postojem. Umírala jsem vedrem. To horko už se táhlo několik dní a jak to tak vypadalo, nehodlalo přestat. Chtělo mi nejspíš otravovat život ještě hooodně dlouho! Jenže v mém seveřanským kožichu... To bylo k zbláznění...

Nadále jsem seděla vedle Zaffylu a oblizovala si tlapku, jako kdyby se předtím absolutně nic nedělo, a celou dobu jsme byly naprosto v klidu. Čekala jsem, než se tmavá vlčice rozhoupe, protože mi připadalo, že je trošinku zabržděnější a potřebuje čas. Nebyla jsem zrovna jedna z těch nejtrpělivějších, to bylo jasné. Však kdyby jí to trvalo už moc dlouho, jistě bych ji určitě zase nějakým způsobem popohnala. S nezájmem jsem na ni pohlédla, ačkoliv uvnitř mě se všechno zajímalo o důvod, proč se mi smála přímo do obličeje. Proto, když jsem se jí zeptala na důvod, neváhala s odpovědí.
Prý že se nesmála tomu, že jsem tulák. I ona jím je. Povytáhla jsem „obočí“, položila tlapku na zem a věnovala jsem jí veškerou svou pozornost. Potom z ní nakonec vylezla ta pravda. Že prý se smála tomu, že někdo jako já může mít nejlepšího přítele. Nešlo se ubránit tomu, aby se mě tahle slova dotkla. Někde hluboko uvnitř mě, pod tou ledovou maskou, mě její slova zasáhla jako horký trn. „Ale?“ Vybídla jsem ji, aby pokračovala, zatímco jsem byla ponořena do svých zmatených myšlenek. Má pravdu. Co když si Sigy na mého přítele jen hraje? Protože je mi dlužný za záchranu života? Uvažovala jsem a začínala se ponořovat do deprese. „Není můj nejlepší přítel. Mého nejlepšího přítele jsem ztratila před lety. Kdo ví, kde je mu konce,“ uvedla jsem pak na pravou míru.

Cítila jsem, jak se pode mnou zavrtěla ve snaze se mi vymanit. Věděla jsem, že nemá šanci. I kdyby byla momentálně silnější, z tohoto sevření se dostávalo jen horko těžko. Zaúpěla bolestí a já se na to samou libostí poušklíbla. Ve spojení se strachem v jejích očích to byla naprostá symfonie. Ano, vyžívala jsem se v utrpení ostatních. To o mě bylo jakživ známo a nestyděla jsem se za to. Jak se zdálo, stále nějak nenacházela slov. Očividně jsem ji dost zaskočila, čemuž jsem se nedivila. Ale nehodlala jsem pro ni mít porozumění. Celé tohle si začala jen a jen ona a teď si za to měla nést následky. Tak to prostě bylo.
Nakonec z ní vylezlo, že když ji teď na místě nezabiji – o což vyloženě prosila, což ve mně zase vyvolalo krásný pocit, udělá pro mě všechno, co budu chtít. Krátce jsem se zarazila. Přestala jsem vrčet a tolik jí zarývat drápy do kůže. Ale stále jsem ji držela. Poté jsem se ušklíbla a v očích se mi zaleskla podlost. „Co budu chtít?“ zopakovala jsem líbezným tónem. Oddálila jsem od ní hlavu a chladným pohledem zkontrolovala okolí. „Jsi nechutně bezpáteřní, víš to?“ Položila jsem jí spíše řečnickou otázku klidným tónem. „Protože se neustále vyhýbáš mým otázkám a myslíš si, že ti to bude neustále procházet!“ štěkla jsem po ní zase náhle.
Nakonec jsem své sevření povolila a seskočila z ní. Elegantně jsem své pozadí usadila kousek od ní a začala si čistit tlapku. „Takžeee… Když uděláš cokoliv, začni tím, že mi řekneš, co ti připadlo tolik k smíchu,“ vybídla jsem jí. Byla jsem zase zničeho nic ledově klidná. Ty změny ji musely asi děsit. Ale hold už jsem byla taková. „Protože jestli ses smála tomu, že jsem tulák… Tak si uvědom, že takovej tulák je mnohem zkušenější a odolnější vlk, než srab, co se přidá do smečky a nechá se obskakovat ostatními. A to říkam jako někdo, kdo si zažil obojí.“

Vypadalo to, že jí došla slova. Na jednu stranu dobře, že mlčela, aspoň jsem nemusela poslouchat její nesmyslné žvatlání. Za celou tu dobu z ní totiž nevyšlo vůbec nic kloudného. Možná to sama ví a proto zavřela zobák, cukl mi koutek v úšklebku. Dala jsem se zase do pohybu. Začala jsem kolem ní opět kroužit a pohledem, který ji probodával skrz na skrz, jsem zkoumala její slabiny. Přestávalo mě to tady s ní bavit. Zdálo se, že mě naprosto cíleně ignoruje. Jen hloupě civěla a držela jazyk za zuby. "Co je, ukousla sis jazyk?!" zavrčela jsem na ni vztekle, čímž jsem se ji donutila mluvit. Krátce mi pohlédla do očí, ale to byly veškeré její reakce, které mě přestávaly bavit.
A náhle... Zdálo se, že se neubránila smíchu. Kdo ví, nad čím celou dobu přemýšlela, ale narovinu prskla smíchy. Zastavila jsem se. Uvnitř mě stoupl vztek k nepoznání. Místo krve jsem snad měla lávu a kdyby to šlo, jde mi snad z uší dým. Ona se mi normálně směje do ksichtu! Došlo mi to v momentě. V jednom opravdu rychlém momentu se odehrálo spoustu věcí. Má srst se opět naježila, pysky nakrčily, špičáky se zablyštěly a hrdlo vydalo bublavý zvuk hrdelního vrčení. Svaly v celém mém těle se napnuly v mohutném skoku a tu náhle... Skončila nebohá Zaffylu pod mým mohutným tělem. S nevraživým vrčením jsem jí zaryla drápy do hrudníku a přišpendlila ji k zemi. Zadní nohou jsem jí bez okolků přidupla tu její, abych jí nedala možnost se vymanit. Sklonila jsem se k ní a vztekle štěkla. "Co ti tady ksakru připadne k smíchu?!" zaburácel můj nenávistný hlas. Měla jsem chuť ji zabít. Rozkousat na cucky, utrhnout jí končetiny od těla. Ona se mi normálně vysmívala! Věc kterou jsem smrtelně nesnášela.
"Dej mi jediný důvod, proč bych tě právě neměla zabít, ty ošklivá drzá pobudo!" Vybídla jsem jí drsně a zaryla své drápy na její hrudi hlouběji. No zpívej, holubičko! Hleděla jsem jí stále bez uhnutí do očí a nepřestávala vrčet. Hrudník se mi zvedal v rychlém dechu, který vznikl samým rozčílením. Takhle mi už dlouho nikdo nehnul žlučí. Tohle si slečinka odskáče.

Zdálo se, že se jí velmi ulevilo, když se dozvěděla, že krev, která špiní mou krev, není žádného nebohého vlka, ale pouze ušáka, na kterém jsem si před chvílí smlsla. Mohla jsem ji chvíli tankovat. Byla roztomilá, jak se bála, že by to mohla být něčí krev, napadlo mě pobaveně, ale v mém výrazu samozřejmě nešlo rozpoznat nic. Můj výraz byl stále kamenný a nečitelný. Jen chladné oči proklínaly celý tenhle svět. Po tom, co jsem jí pohrozila, že další krev by mohla být její, s sebou zděšeně cukla a hned se uvolnila. Podvolila se. V očích se mi krvelačně zablesklo. Švihla jsem ocasem a znovu přešlápla. Musela jsem ji přece ještě trochu vyděsit. Nemohla to ode mě dostat zadarmo. Ale měla jsem nějak čest a nehodlala jsem zbytečně cuchat vlka, který věděl, kde je jeho místo. „Šikovná,“ pronesla jsem ironicky jejím směrem a krapet jsem si dala pohov. Stále ze mě ale vyřazovalo napětí.
Poté mi zodpověděla otázku. Jmenuje se Zaffylu a prý pochází daleko odsud. Protočila jsem očima. „To mi došlo, nedělej ze mě hlupáka,“ zavrčela jsem na ni zase přísně. „Ještě ani zdaleka nejsi načichlá Gallireou, takže předpokládám, že jsi tu krátce,“ uvažovala jsem nahlas. Jen jestli nejsi seveřan, víš. Mohla bys znát pár vlků tam, kdo ví…
Potom zaútočila otázkou, kterou jsem ze srdce nesnášela. Proč všechny zajímá ta zatracená magie?![/b] Přivřela jsem oči ve vražedném pohledu. „Magii mám, to se neboj. Nejsem žádné vlče abych nevládla magií,“ řekla jsem jí odměřeně. „Ale ta přece není důležitá,“ použila jsem stejnou techniku odpovědi, jako ona ke mně. To jen aby věděla, že bez zodpovězené otázky nezodpovím tu její. „Do smečky nepatřím. Jsem tulák srdcem i duší. Ale můj velmi dobrý přítel do jedné patří…“

Vlčice se mě lekla. Kdybych se uměla smát, snad bych i začala. Takhle jsem se jen krátce a jen sotva zahlédnutelně ušklíbla sama pro sebe. Hltavě jsem pila a extra jsem si jí nevšímala. Jen jsem stále dávala pozor, abych ji měla v periferním pohledu. Náhle udělala ale prudký pohyb. Vyskočila na nohy a hleděla na mě jak na ducha. V tom mžiku jsem přestala pít a prudce se k ní otočila. V útočné pozici jsem ji probodávala ledovým pohledem, který vypadal, jako kdyby jí hleděl přímo do duše. Předtím se v jejích očích zračil strach. A ten přede mnou neměla dávat najevo, protože jakmile stáhla uši dozadu a zavrčela, nezalekla jsem se jí. Vlastně bych se jí pravděpodobně nezalekla ani tak. Namísto toho, abych nějak ukročila, či se stáhla, celá jsem se naježila, přitiskla uši ještě více na krk a vyhrnula pysky, čímž jsem odhalila bělostné tesáky. Z hrdla se mi vydralo hluboké vrčení. Zlehka jsem přešlápla z jedné přední nohy na druhou a dala tak náznak, že bych mohla zaútočit naprosto bez váhání. A pravděpodobně bych byla rychlejší jak ona, protože ona zaváhala už dávno předtím.
Potom se mě zeptala, koho je ta krev. Hned na to mi položila otázku, kdo vlastně jsem. Cynicky jsem se ušklíbla a v očích mi skákaly nebezpečné jiskřičky. "Ta krev je zajíce, kterého jsem ulovila," pronesla jsem odměřeně. Vykročila jsem. Začala jsem kolem ní chodit v kruzích, jako chodí lovec kolem své kořisti. Byla v pasti. Utéct nemohla, mohla se možná pokusit zaútočit. S tím jsem však počítala. Zkoušel to téměř každý, kdo byl zahnaný do kouta. Buď se podřídil, nebo se pokusil zaútočit. "Ta další by ovšem mohla být tvoje, jestliže nezměníš postoj, který si ke mě zaujala!" Štěkla jsem po ní výhružně. Neváhala bych jí skočit po krku. Ale líbila se mi. Zdála se být odvážná, přestože měla strach a celkově měla zajímavou jiskru v očích. Fialové oči? Sakra... Pomyslela jsem si, když jsem se do nich zahleděla. Možná by si přeci jen zasloužila další jizvu, napadlo mě.
Zůstala jsem stát naproti ní. V útočné pozici jsem byla stále, ale znatelně jsem se uklidnila. Možná mě barva jejích očí zastrašila? Kdo ví, jak je ve své magii zdatná, napadlo mě. "Jsem Lylwelin," pověděla jsem nakonec. "A ty jsi? Odkud pocházíš?" Ptala jsem se. Nikdy mě ničí jméno ani původ nezajímal. Jenže ona byla krom stařičké Haruhi jediná majitelka magie iluzí, kterou jsem za celou tu dobu potkala. Byla o poznání mladší, jak já. Co kdyby pocházela z mých krajů? Mohla to být třeba vzdálená příbuzná. Vyvolala ve mě touhu ji poznat. Snad jako jediná z jediných.

//<- Zrádcův remízek

Měla jsem neblahé tušení, že jsem od vody ještě pěkně daleko. Už jsem ale poměrně padala žízní a začínala být poměrně nevrlá. Přešla jsem z jednoho lesa do druhého a přemýšlela nad tím, že abych našla nějakou vodu, budu muset pravděpodobně opustit skrýš stromů a vydat se na otevřené prostranství. Teď v noci mi ta myšlenka tolik nevadila, ale nevěděla jsem, jak daleko může nějaká vodní plošina být a kdo ví, jak dlouho bych musela po loukách jít. A pokud by mě zastihlo slunce, bylo by to opět hrozně ubíjející a vyčerpávající. Musela jsem prostě najít něco v okolí a to co nejdříve. Přeci tu musí být nějaký potok, nebo lesní tůň. Tenhle kraj není drsný, přemýšlela jsem a zlatavýma očima jsem vyhledávala cokoliv. I jakoukoliv kaluž. Jenže v těchto vedrech toho taky může být spousta vyschlá. Nebo to bude vypadat jako ta červená louže tam kdesi...
Ucítila jsem cizí pach. Zamračila jsem se a stáhla uši dozadu, přičemž jsem znepokojeně mrskla ocasem. Nestála jsem o nikoho, ale na druhou stranu jsem byla zkušeným tulákem, který je obdařen blahodárnými zkušenostmi. A věděla jsem, že v těchto vedrech budou všichni vyhledávat vodu. Sama pro sebe jsem zabručela a trochu přidala na tom líném kroku. Tak, aby se vrátila zpět má dokonalá ladnost. Vypnula jsem hrdě hrudník a hlavu vysoko zvedla. Zavětřila jsem a čerstvá stopa mi věrně udávala směr. Ten vlk nebyl daleko, to jsem věděla. Nešlo mi o nic jiného než jen projít a zjistit, zda se nezdržuje někde u vody. Kdyby tomu tak nebylo, pouze bych prošla a hledala marně dál.
Mezi stromy prosvítal sluneční svit a má srst se leskla krásně do zlatava. Jediné, co mé dokonalé image kazilo, byla ta krev na tlamě a mohutných tlapách. Už jsem se blížila ke svému cíli a tak jsem tempo zvolnila z klusu do kroku. Mezi stromy jsem zahlédla siluetu vlka. Mé kroky byly tiché a nenápadné, jako vždy. Byla pravděpodobnost, že pokud vlk vyloženě nesledoval okolí a nevěděl o mě už dříve, mohl by se mě leknout. Sledovala jsem jej ledovým pohledem a s kamennou tváří, která pro mě byla obvyklá. Když jsem byla ještě blíže, zjistila jsem, že to je vlčice a úplně to nejlepší zjištění bylo, že je právě u vody. Uvnitř mě se všechno radovalo, ale přes tu nečitelnou masku nešlo vidět vůbec nic. Žádná emoce se nedostala ven. Jako stín jsem prošla kolem vlčice bez jediného slova a začala hltavě pít. Ale ji sem stále koutkem oka sledovala. Musela jsem si hlídat záda.

//<- Údolí morény

Překlusala jsem údolíčko směrem k dalšímu lesu. Sice byla noc a nemusela jsem se zrovna nijak skrývat před sluncem, ale i tak bylo nepříjemné dusno. Jak moc jsem toužila po tom, aby zapršelo! Zajíc se mi pohupoval v tlamě a jsem nemohla zabránit slinám, které bláznivě tekly z mé tlamy přímo na jeho kožich. Ach jak já se na něj těším! Pomyslela jsem si hladově a v momentě, když jsem v lese, ve kterém pro mou úlevu bylo trochu chladněji, objevila pohodlné místo, které mi pro jídlo bylo sympatické, neváhala jsem hned ulehnout a do zajíce se pustit. Překonala jsem první vrstvu kožešiny, kterou jsem trochu stáhla bokem. Odhalila se přede mnou tedy růžová svalová hmota, do které jsem se hladově zakousla. Mé chuťové buňky se mohly přímo zbláznit, když ucítily na jazyku horkou lahodnou krev. Utrhla jsem první velké sousto a s labužnicky přivřenými zraky jsem jej žvýkala. Ještě jsem u toho samou slastí vydechla.
Cpala jsem se ještě hodnou chvíli. Vyjedla jsem vnitřnosti, které mi chutnali a nakonec jsem ležela jen u kostí, které jsem ještě ohlodávala od masa. A úplně nakonec, abych se ještě dorazila, jsem pokřoupala i nějakou tu kost, abych dodala zubům nějakou sílu a trochu je obrousila. Nakonec jsem již se spokojeným pupkem pečlivě čistila svou krásnou srst jazykem od krve a oblizovala se skoro až za ušima. To byl úžasný relax... Dlouze jsem vydechla. Po tomhle občerstvení jsem ještě chvíli odpočívala, ale měla jsem stále ještě velký problém... Byla jsem žížnivá. Proto jsem se ztěžka zvedla a vydala se hledat vodu.

//-> Les ztracených duší

//<- Zlatavý les

Na okraji lesa jsem se zastavila a pohlédla na údolíčko, které se přede mnou rozprostřelo. Chladnými zraky jsem mlčky obdivovala jeho krásu, ačkoliv se mi v obličeji nemihla žádná emoce. Vše, co jsem cítila, zůstávalo pevně zapečetěné uvnitř mě, ačkoliv jsem to momentálně neměla před kým skrývat. Ale taková jsem už byla. Následně jsem se zhluboka nadechla okolních vůní a pachů. Krom smradů z otravných květin jsem také ucítila líbeznější pach. Pach kořisti. Mlčky jsem stála mezi stromy, ještě stále skryta a pohledem vyhledávala možný oběd. Nemusela jsem hledat dlouho. Za nedlouho jsem totiž spatřila mihnutí. A pak další. Bylo to okolo menších keříků, které v údolíčku rostli. Skrývali se pod nimi zajíci. Sem tam některý přeběhl z pod jednoho pod druhý a bylo poměrně vtipné je sledovat. Netrpělivě jsem přešlápla. Byla jsem hladová a chtěla jsem si nějakého ulovit.
Skrčila jsem se tedy do lovecké pozice a rychlým, leč opatrným krokem jsem se přibližovala blíže k nim. Zatím jsem si nevyhlédla, o kterého mám zájem nejvíce. Samozřejmě jsem toužila po větším kousku, ale cokoliv teď přišlo vhod. Ale vyčkala jsem, který po mém přiblížení zůstane nejvíc na dosah. Nakonec to byl velký, ale nepříliš vykrmený kousek, který mi přišel skvěle do rány. Byl zjevně starý, pravděpodobně starý samec, kterému dělala problémy letošní horka. Jsi můj. Tuhle zimu bys stejně už nepřežil, pomyslela jsem si, napnula všechny svaly v těle a mohutným skokem jsem se rozeběhla přímo za kořistí. Ten starý prašivec vypadal neschopně, ale běžet ještě panečku uměl! Zavrčela jsem a přidala na tempu. Blížila jsem se, ale musela jsem si dávat pozor na jeho náhlé kličkování. Pro mé štěstí se ale právě to stalo zajíci osudné. Změnil náhle směr a tím zkrátil trasu, která nás od sebe oddělovala. Neváhala jsem se statně odrazit a velkým skokem jej přirazit k zemi. Ve vteřině jsem se podívala do jeho vyděšených očí. Milovala jsem ten pohled plný strachu... Poté se mé špičáky zabodly do jeho kůže na krku a rychlým pohybem hlavy jsem mu zlomila vaz. Zakřupání kostí byla další věc, ve které jsem se vyžívala. Poté jsem bezvládné tělo pustila na zem a oblízla jsem si čumák od krve.
Usadila jsem se a vydýchávala se. Přeci jen jsem za ním musela běžet nějakou chvíli a dost rychle. Samozřejmě mě to stálo nějakou námahu a vyčerpání, ale vzhledem k tomu, že jsem byla příjemně odpočatá z lesa, jsem věděla, že to na mém těle téměř žádnou újmu nezanechá. Když jsem se vydýchala, bylo na čase jít si sníst zajíce někam do soukromí.

//-> Zrádcův remízek

// <- Ohnivé jezero

Těšila jsem se do toho stínu snad jako nikdy na nic. Na tom slunci jsem už pomalu umírala. Jo, umírala, byla jsem si jistá. A moje Veličenstvo přeci nemohlo zemřít. Musela jsem tu být a prudit život sama sobě. Nakonec se mé tlapky konečně dotkly lesní zeminy. Byla o poznání měkčí, než v okolí, což bylo také úlevné. Hned, jakmile mě pohltil stín, jsem si oddechla a zvolnila jsem tempo do kroku... Byl čas si odpočinout. Pokračovala jsem dál a hlouběji do lesa, hledajíc co nejchladnější místo. Jindy hrdě zvednutá hlava byla teď téměř u země a kráčela jsem jako vlk na pokraji smrti. Upřímně, opravdu jsem na pokraji smrti nebyla, ale cítila jsem se tak. To slunce mě úplně vyflusalo. Proto, když jsem našla ideální místo, ulehla jsem a prudce oddechovala. Potřebovala jsem se vydýchat. A měla jsem hroznou žízeň. A je mi hrozné horko. Pleskla jsem s sebou na bok a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Hrudník se prudce vzdouval v mém těžkém dechu. Po chvíli se dech začal uklidňovat, dokud jsem neoddechovala pokojně v mírném spánku...

Probudila jsem se za nedlouho. Byla jsem zase odpočatá, ale stále žíznivá. Horko už nebylo tak šílené... Stmívalo se totiž. Je čas vyrazit zase na toulky a to dokud je večer! Pomyslela jsem si a rychle vstala. To není špatný nápad! Cestovat v noci, když je lépe a přes den odpočívat někde ve stínu. Odkývala jsem si svůj geniální plán a vyrazila jsem. Ladným poklusem jsem se proplétala mezi stromy směrem na druhou stranu lesa.

//-> Údolí morény

//<- Středozemní pláň

Tuhle červenou placku jsem viděla už z dálky. Chtěla jsem původně běžet k lesu, ale zajímavý lesklý objekt červené barvy mě nakonec přilákal blíže a nutil mě zdržet se ještě na chvíli na slunci. To začínalo být ale opravdu nesnesitelné. Vzhlédla jsem k nebi a zjistila, že je pravé poledne. Slunce bylo vysoko na obloze a hodlalo mi ztěžovat tenhle zatracený tulácký život... Tedy, vychvalovala jsem si ho, jenže jsem chtěla cestovat a to tak nějak nebylo možné!
Zpátky k tématu... Když jsem se k té červené placce v dáli blížila, zjišťovala jsem, že se pravděpodobně jedná o vodu. Nějaké jezero, respektive. Zvídavě jsem nastražila uši a přidala krapet na tempu. Bylo jasné, že jsem se už tak trochu táhla, rozhodně se tohle tempo nedalo rovnat tomu, než když jsem vyrazila. Slunce mě prostě zpomalovalo a pomalu ubíjelo. Měla jsem poměrně hustou srst, jelikož jsem byla seveřan, tudíž více stavěná na zimu než na horko. Těšila jsem se tedy, že pokud se opravdu jedná o jezero, aspoň se příjemně zchladím a napiju. Pak bych ihned vyrazila někam do stínu, kde bych si odpočinula. Možná zamířit do toho lesa opodál a a zkusit něco malého ulovit? Kdo ví.
Jenže když jsem dorazila k té červené louži, nakrčila jsem jen zhnuseně čumák. "To jako vážně?" Pronesla jsem sama pro sebe nabroušeně a vztekle švihla ocasem. Jaká nechutná špína! Tohle myslí někdo vážně? Jak tohle proboha může existovat! To je hnus všech hnusů! Nadávala jsem pro sebe v hlavě a hleděla na jezero jako opařená. Jo, ta barva byla super, připomínala krev, ale zbytek? Ta špína? Zkusmo jsem dloubla packou do hladiny. "Fuuuuj!" Vyjekla jsem a stáhla packu zpátky k sobě. Nechutně teplá voda! A ještě k tomu se mi za packou táhla nějaká nechutná řasa. Panicky jsem se ji snažila třepáním končetinou setřást, až se mi to nakonec povedlo. Úlevně jsem vydechla. Takový hnus bych nesnesla...Rychle odsud pryč.

//-> Zlatavý les

//<- Řeka Midiam

Dobře vyspaná, osvěžená a plna energie jsem se vydala na další ze svých tuláckých cest. Jak ten svět byl ale velký... Příliš velký na to, abych se někde uvazovala. Nechápala jsem ty smečkové blázny. Nechápala jsem Sigyho. Nevolky jsem se otřepala při vzpomínce na ten sen. Modlila jsem se, aby můj přítel byl v pořádku. Doufala jsem, že ten sen nebyl nějaké varování. To těžko, jsi paranoidní. Ten vlk má více štěstí než rozumu. Jen ho máš prostě plnou hlavu... Ale jakto? Jak to mám asi vědět... Prostě je to Sigy, no. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po okolí. Můj pohled byl ledový jako vždy, ale taky z něj čišela otrávenost... Otrávenost z toho, že i navzdory tomu, že jsem měla svůj dokonalý kožich ještě mokrý, bylo mi horko jako snad nikdy v životě.
No jo taky... Jak dlouho jsi proboha tulák, abys věděla, že v takovém horku nemáš lést na otevřené prostranství? Nadávala jsem sama na sebe a dlouze si povzdechla. Konala jsem poslední dobou jako malé vlče. Bylo to pro mě frustrující. Potřebovala bych někomu vyprášit kožich, napadlo mě. Jenže jak se zdálo, bylo tady prostě mrtvo. Žádný život. Všichni chcípli na vedro nebo co?
Mé tempo nebylo rychlé, abych se v tom horku neuhnala, ale také nebylo pomalé, abych na tom slunci nemusela být dlouho. Přeci jen bylo moudré zase zalést někam do stínu. Zcela jsem cítila, jak mě na tom slunci ubývají nově nabité síly. A to byla škoda, protože co kdybych náhodou narazila na někoho, kdo by mi padl do rány? Potřebovala jsem se šetřit. Jeden nikdy neví, co může objevit, na co narazit nebo koho potkat. A já musela být stále perfektně připravená. Je tak.

//-> Ohnivé jezero