Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když udělal neznámý vlk pohyb směrem k Lylwelin, okamžitě se jí naježila srst na týle a jemně poodhalila bělostné tesáky, které na sobě ještě měly stopy krve z kořisti. Naštěstí se jednalo jen o krok, kterým předstoupil před vlčici, která tam jen tak ležela. Když ji sjela pohledem, povšimla si, že asi těžko bude něčeho schopná, ale paranoidní zlatavka byla jen těžko někým, kdo by byl empatický. Vyslechla si mluvícího vlka, který také jevil nějaké známky boje. Kdo ví, co se kde odehrálo. Buď absolvovali stejně náročný lov jako já, nebo se někde s někým servali. Jestli sem přitáhnou někoho, kdo může být nebezpečný, můžou smečku rovnou obsadit, protože jsem na to tady evidentně sama. A já vydržím sotva pár minut boje. A jsem momentálně v nevýhodné pozici, přemýšlela. Vlk vypadal čileji, než obyvatelka této smečky. Lyl se cítila být v nevýhodě, ačkoliv její chladný výraz nedával vůbec nic znát.
"Chmrrrr..." zabručela pak podrážděně a zamyšleně. Propalovala zraněnou pohledem. Ta ji za nedlouho ujistila, že jejich nepřítele její doprovod zabil. "Tím lépe, aspoň nepřijde oxidovat sem," odfrkla si palčivě a odmlčela se. Nechci je tu, co s nimi mám dělat? Přemýšlela. Nerada to uznávala, ale potřebovala by na pomoc Sigyho. Ten věděl o sociálních vztazích více a hlavně v tom uměl chodit. Lyl by se je tak maximálně mohla pokusit vyprat ze smečky. "Všude je mrtvo..." zopakovala tiše a zhluboka se nadechla. Nemůžu jim říct, že je mrtvo i v téhle smečce. Mohli by toho zneužít. Musím něco vymyslet, přemýšlela stále, ač na venek vypadala stále ledově klidná. "Vždyť máte oba magii. To si neumíte poradit sami?" zeptala se jich pak krapet výsměšně. Věděla, že vlci, co mají magii, ji použijí téměř vždy a na všechno. Tak proč ne na tohle? A jak to, že Lylwelin uměla celý život žít bez užití magie a vždy si ulovila, vždy se o sebe postarala?

//<- Zarostlý les

Konečně! Jásala ve své hlavě s úlevou, když se svou kořistí překonala hranice smečky. Byla to hrozná úleva. Chvílemi ji dokonce napadlo, že to nezvládne a bude muset někde divočáka nechat, no to se naštěstí nestalo. Pustila divočáka a znovu lapala po dechu. Nehezké zranění ne jejím boku způsobilo, že měla celé okolí té rány od krve, která se rozpíjela do mokré srst. Byla vyčerpaná. Nasála do čumáku okolní pachy, aby zjistila, kdo se ve smečce nachází. Jemně cítila Sigyho. Nejspíš je v úkrytu, napadlo ji. Poté cítila další pach, který pomalu mizel, byl cizí. Ze smečky nepostřehla nikoho, za to dva cizí, čerstvé pachy téměř okamžitě. Její výraz ztvrdl. Drapla divočáka znovu za nohu a s vypětím všech posledních sil ho táhla co nejrychleji k úkrytu. Nestála o to, aby svou kořist tak pracně dotáhla sem, na území smečky a přímo na ní o ni byla okradena. V žádném případě.
Kančí tělo nechala ležet před úkrytem a vydala se takovým tempem, aby se stihla vydýchat, směrem k cizincům. Jestliže tu nikdo nebyl, hodlala se o to postarat sama. Nebyla zvědavá na nějaké drzé hladové spratky. Přitiskla uši k hlavě, i přes bolest se narovnala a vydala se ke vzdáleným siluetám. "Co tu chcete?" zavrčela na ně ledově hned, co byla na doslech. Byli dva, vlk a vlčice. Když si je oba přeměřovala chladným pohledem, zjistila, že vlčici možná kdysi dávno krátce potkala, ale vlka vůbec neznala. Nic to neměnilo ovšem na tom, že je tady nechtěla. Ne teď, když byla vyčerpaná, zraněná a více méně sama ve smečce, protože se sem prostě nikdo neuráčil vracet.

//<- Nad kopci

Věděla, že už je blízko, ale musela si dát další mezi pauzu. Její tělo se přehřívalo a dech s ní vůbec nespolupracoval. Pustila kance a ulehla vedle něj do chladivého sněhu. Její hrudník se vzdouval v rychlém tempu dechu a jazyk měla vystrčený ven. Z hrdla se jí ozývalo tiché chrčení, jak byla vyprahlá. Musela počkat, až popadne aspoň trochu dechu, aby mohla do tlamy nabrat sníh a nechat jej rozpustit. Při tom slastně zavřela oči. Krásně to chladilo a zároveň i osvěžovalo, ačkoliv by samozřejmě spíše ocenila vodu k pití. Rozhodla se ale, že to již nějak vydrží. Dlouze vydechla a zase pomalu vstala. Neubránila se krátké, bolestné grimase. Když se ohlédla na své místo, byl na něm krvavý flek, který se ve sněhu rozpíjel. Jen sykla, popadla mezi zuby kančí nohu a vydala se dále. Už zbýval jen kousek, pak sebou může klidně někam praštit.

//-> Mahar

//<- Mechový lesík

Bylo to náročnější, než předpokládala. Zranění jí vše komplikovala a tím, jak kořist táhla, se krvácení nezastavovalo, ba naopak, ještě zhoršovalo. Musela na chvíli zastavit a divočáka pustit. Chladným zrakem si jej přeměřovala. Musím ho tam prostě nějak dostat. Celou zimu smečka neměla ani sousto. Doufám, že Sigy něco našel a tohle bude už jen takové zpestření, ale na to nemohu spoléhat, uvažovala. Snažila se popadnout zrychlený dech. Ani zima jí nebyla, spíše jí bylo horko, jak se namáhala. Možná její tělo sužovala horečka? Silná vlčice si to samozřejmě moc nepřipouštěla, ale její zranění mohlo komplikovat spoustu věcí. Zavrtěla nad tím ovšem hlavou. Nechtěla se zabývat sama sebou, ačkoliv přemýšlela, proč se s tím vůbec tak obětavě tahá. Byla si jistá, že té poloprázdné smečce stejně nikdo ani neocení. Znovu popadla divočáka za nohu a pokračovala dále. Nehodlala se vzdát.

//-> Zarostlý les

Překvapilo ji, když se vlčice dala do pohybu a šla vlkovi pomoci. Káča pitomá. Mohla se nažrat a zbytečně se víc neunavovat. No, její volba. Aspoň zbude více pro Sigyho a třeba i někoho dalšího, uvažovala, zatímco hltala maso. Snad to ani pořádně nekousala, jaký měla hlad a chtěla co nejdříve hladový žaludek naplnit. Na těle cítila, že už není taková zima, což byla dobrá zpráva. Přesun divočáka nebude tolik náročný, jako mohl být ještě před pár dny. Přesto byla neuvěřitelně vyčerpaná a ještě k tomu zraněná. Když cítila, že je nasycena, přestala žrát a položila si hlavu na přední tlapy. Dlouze vydechla.
Po krátkém odpočinku, kdy nabírala aspoň trochu sil a snažila se vyrovnat s ostrou bolestí v boku, vstala a oklepala se. Bez jakéhokoliv slova, či pohledu na ostatní vlky drapla kořist za nohu a začala ji táhnout směrem k domovu. Nebylo to vůbec nic jednoduchého, ale byla pevně odhodlaná jídlo do smečky dopravit. Nebyla tam sice nikomu nic dlužná, ale chtěla se minimálně aspoň se Sigym rozdělit. Doufám, že už se vrátil, pomyslela si.

//-> Nad kopci

Pouze vzdáleně slyšela zápas cizího vlka s bachyní. Jinak se plně soustředila na to, aby kance udržela a tentokrát usmrtila. Periferně zahlédla, že se jí jala pomoci i její kolegyně, která po divočákovi skočila. Obě urputně trhaly. Lylwelin zabrala na svou stranu vší silou, co jí ještě zbyla, když v tom se ozvalo masivní křupnutí. V tom momentě padl divočák na zem. Vlčice mu vzájemnou spoluprací zlomily vaz, což zapříčinilo nejspíš hlavně to, že divočák na sobě neměl nadbytek něčeho, čím by mohl být pevnější a odolnější. Zlatavobílá vlčice v rychlosti zkus povolila a uskočila, aby divočákovo tělo nepadlo na ni a chladným pohledem si vychutnávala, jak se z jeho očí vytrácí život. Stále to rozdýchávala. Polkla krev, co měla na jazyku a ohlédla se za zraněným bokem. Měla tam hlubokou ránu a dost to krvácelo. Dlouze vydechla a podívala se po její kolegyni. Jemně na ni kývla a uchem cukla za sebe, aby zjistila, co se tam děje.
Když mu pomůžu, co z toho budu mít? Dva divočáky domů nedotáhnu. A ta šereda dle dohody nedostane nic. Takže jestli si chce něco vzít... Ať mu jde pomoct sama, pomyslela si a upřela na Wizku pohled. Očekávala, že vlčice už nebude mít sílu na to, aby porazila ještě jednoho divočáka. Lyl ji sama neměla. Viděla rozostřeně, bolela ji noha a v boku jí přímo řezalo. O vlčeti ani pořád netušila. I kdyby, vůbec by ji pravděpodobně nezajímalo, kdo ví. Prostě se rozešla k ještě teplému, mrtvému tělu a bez okolků se hladově zahryzla.

Ze všech sil zůstávala zakousnutá do divočáka a zapírala se zadními. Na sněhu jí to ale klouzalo a v momentě, jak se divočák rozzuřil, smýkl s ní a okamžitě jí obdaroval kopačkou, čímž se z jejího sevření vymanil. Lyl znovu spadla do sněhové pokrývky a ztěžka vydechla. Z boku krvácela a braly ji chvílemi mrákoty. Její noha sice také bolela, ale byla to věc, co se naštěstí dala ještě rozchodit. Až se skoro seřvala, že neměla pevnější vůli a toho hubeného kance prostě nějak neudržela. Zvedla se, co nejrychleji její stav dovoloval a dezorientovaně se rozhlédla. V momentě, co se jí rozostřil zrak a zahlédla, co zde nastal za zmatek, se snažila rychle vymyslet nějakou taktiku. Musíme dostat toho kance. Dělá tady větší paseku. Kam běží ta proklatá vlčice?! Změnila směr myšlenek, když zahlédla odbíhající Wizku. Nevšimla si, že nese vlče, které se tu vzalo kdo ví kde.
Zahnala tedy myšlenky, ve strachu, že přijdou o obě kořisti, protože ten druhý vlk tam očividně zápasil s bachyní a bylo jasné, že když zlatavobílá nezakročí, přidá se k samici i její druh a rozpářou toho neznámého na maděru. No, zas na druhou stranu by za mě udělali nezbytnou práci, napadlo ji. A bylo by to rozhodně snadnější, než se snažit ulovit tady ty dvě vyzábliny, přemýšlela stále, ale to už běžela přímo k divočákovi. Využila chvíle, kdy se soustředil na ostatní a bez váhání po něm skočila. Nesnažila se ho srazit k zemi, neútočila tentokrát ani na první místo při tlapce, prostě skočila přímo po krku, do kterého se zahryzla. Několikrát zacukala hlavou ze strany na stranu, aby se jí podařilo napáchat co největší újmu.

Sežehla ji nevraživým pohledem, když měla blbou poznámku na to, že by měly vymyslet plán. „Drž jazyk za zuby, slečinko, pořád je pro mě jednodušší skočit po tobě, než po těch divočácích,“ sykla na ni pak tiše, no o to ledovějším tónem, než snad uměla vyřknout nahlas. Náhle ale zahlédla periferně pohyb. Přitiskla uši k hlavě a jemně na neznámého vlka natočila hlavu, aby mu dala najevo, že o něm ví, ale zase pohled upřela na svou kořist. Nechtěla ji spustit z očí. Jako kdyby se snad bála, že tam každou vteřinou nemusejí být. Zaslechla ovšem po chvíli pohyb. Ten vlk se přibližoval. Těkla pohledem ke své nynější kolegyni, aby jí naznačila, že vyrazí. Netušila, zda se vlk chystá napadnout je, ačkoliv to jí přišlo méně pravděpodobnější, když vlčice měly přesilu, nebo se chce přidat k lovu. Však pokud se bude chtít přidat a je aspoň trochu schopný lovec, bude sám vědět, co má dělat. Není čas na nějaké zbytečné tlachání. Může se v momentě otočit vítr a prozradit nás.
„Souhlasím,“ odkývla návrh vlčice. „Jdeme,“ sykla jen a plíživě se rozešla dále. V trošku rychlejším tempu, než předtím. Veškeré svaly se jí napínaly k prasknutí, byla nachystaná vyrazit co nejrychleji. Nehodlala kořist nechat za žádnou cenu utéct. Divočáci zaujatě ryli v zemi a snažili se něco najít k snědku. Zatím neměli o lovcích pravděpodobně žádné potuchy. To se změnilo, když už byla Lyl vcelku blízko. Nespokojeně zachrochtali a zvedli rypáky od země, přičemž se okamžitě podívali směrem, odkud vlci přicházeli. Ve stejném momentě, jako se prasata dala na útěk, se i Lylwelin mohutně odrazila od zadních nohou a vyrazila. Pohyb ve sněhu nebyl jednoduchý ani pro ni, ale ani pro ně. Mohutnými skoky doháněla samce, ale cítila, jak jí ubývá sil. Šlapala mu téměř na paty a uvědomovala si, že už jí nezbývá ani kapka energie na to, aby po něm mohla skočit a zahryznout se na nějaké rizikové místo, nebo ho aspoň srazit k zemi. Proto divočáka čapla na jednu ze zadních noh, na což se v té rychlosti obě těla zřítila k zemi do sněhu. Zlatavobílá dostala ránu do hlavy druhou zadní divočáka, ale v náporu adrenalinu si to moc nepřipouštěla k tělu a hned co se trochu stihla zorientovat po pádu, chňapla bělostnými tesáky do prvního místa, které bylo nejblíže. Zakousla se, co nejpevněji to šlo a celým okolím se rozneslo děsivé kvílení divočáka, který se okamžitě ohnal velkými kly. Zlatooká ucítila ostrou bolest na břiše a donutilo ji to divočáka pustit. Uskočila před dalším útokem a ve vhodnou chvíli zase přiskočila, aby se kořisti zakousla do vhodnějšího místa, kde už nebude tak ohrožená. Sníh se zbarvoval jejich krví a oběma docházela síla, ale komu dojde dříve?

//<- Nad kopci

Cynicky se ušklíbla. "Tak z toho bych neměla vůbec obavy. Každej rozumnej vlk se na podzim nažere, aby zimu zvládl. Tos očividně ty pořádně neudělala," sežehla ji ledovým pohledem a znovu začenichala. Mám to! Pomyslela si vítězoslavně. Pachy totiž zesílily a to dokonce tak, že věřila tomu, že už je musí cítit i vyčerpaná Wizku. V lese pak dvojice vlčic narazila na nějakou snahu o rozrytí země. "Divočáci," hlesla potom, jako kdyby tomu sama nevěřila. Rozhlédla se chladnými zraky okolo a vydala se po stopách. Její tempo bylo pomalé a opatrné. Celé své tělo přenastavila do plíživé pozice, protože nechtěla případnou kořist vyděsit. Jen občas střihla uchem za sebe, zda ji neznámá následuje také a stejně tak tiše. Za nedlouho zaslechla nějaký pohyb. Zastavila se a přikrčila se. Musely být blízko. Zhluboka se nadechla a dlouze vydechla, aby trochu zklidnila svůj zrychlený dech. "Musíme vymyslet nějaký dobrý plán," pošeptala a zase se o kousek přiblížila. V nepříliš velké dálce viděla dvě siluety. Ten větší kus ji znepokojoval. Bylo jí jasné, že teď všechno bojuje vší silou o holý život. "Musíme se vyhnout tomu, aby nás zranili. Jinak jsme nahraný," šeptala i nadále a loupla zlatavým očkem po své společnici, zda ji dobře poslouchá. "A úplně nejlepší by bylo, kdyby každá zabavila jednoho. A minimálně jednoho prostě musíme dostat," navrhla. Jenže skolit divočáka samotná, to bylo opravdu velké sousto. Předpokládala, že ta zvířata jsou také znavena a oslabena, ale i vlčice byly unavené. Lylwelin cítila, jak se jí rozbušilo srdce v návalu adrenalinu. Tohle nebyl běžný lov. Tohle bylo už fakt vážné.

//Nevím jestli pak nenechám prostor i ostatním hráčům, jestli někdo chce přijít, aby to bylo zajímavější. Proto možná hodím ještě jeden post a pak až po práci, v cca 11 večer.

//<- Výletové místo

Vypadalo to, že ta vlčice ani nevěděla, o co jde. Lyl sice také mrzl čumák, ale ještě na tom nebyla tak špatně, aby necítila potravu, která byla poměrně blízko. Byla tak hladová, že její instinkty pracovaly na sto procent. Opravdu pevně doufala v tom, že už si z ní ale nedělají dobrý den. Třeba jí hlad zastíral vnímání? Mohlo si s ní hrát její vlastní tělo. Třeba nikde nic není. Zafoukal vítr a na chvíli pachovou stopu ztratila. Zastavila se tedy a zamračila se, přičemž naštvaně sykla. "K sakru," ulevila si s vrčením. Aniž by stopu byla schopná ucítit znovu, vydala se prostě směrem, kterým šly doposud. Doufám, že ten pach znovu chytíme. Jinak jsme v prdeli, pokračovala v negativitě ve své hlavě. Mrznoucí tlapky už ji opravdu zábly, ale snažila se udržovat energetičtější tempo, aby se její svalstvo neustále prohřívalo. Nemohla ke kořisti dorazit celá ztuhlá. "Pořádně se rozhýbej," nakázala jí přísně. "Nebo budeš k ničemu," dodala ještě. A to jsi beztak už teď, dodal vtíravý hlas v její hlavě. Ještě že se naučila občas držet tu svou krutou upřímnost. Doufala totiž, že vlčice přeci jen nějak přispěje k úspěšnému lovu.

//-> Mechový lesík

Byla vcelku podpantoflák a to Lyl vyhovovalo. Kdyby byla obdobně vzpurná, tak by to tak možná maximálně skončilo rvačkou a to už by rozhodně jedna z nich domů nepřišla. A dle aktuální kondice zlatavobílá soudila, že ona je ta, co by měla navrch. Jooo milá zlatá, takhle funguje potravní řetězec. Moje sourozence taky sežrali hladoví, tak co bych nemohla já tebe, pomyslela si. Po těch letech ji ten stesk už asi i přešel, ale zatrpklá povaha zůstávala pořád. To už ji asi nikdy nepřejde. Náhle něco ucítila. Cukla sebou a zastavila se. "Jdeme!" zahlásila pevným tónem a rozběhla se směrem, odkud pachy ucítila. To vypadalo nadějně.

//-> Nad kopci

Větřila usilovně a soustředěně. Naprosto ignorovala, že na ni vlčice upřeně hledí. Až po její otázce na ni přesunula svůj otrávený pohled. "Buď chcípneme hladem, nebo někde za hranicemi, protože ani jedna nevíme, co nás tam čeká," zavrčela nespokojeně. "Ale raději půjdu tam, než se mi požere žaludek sám," dodala ještě. Vypadalo to totiž, že pach směřuje tam. Lylwelin si ještě jednou vlčici prohlédla. Měla zbarvené oči, to znamenalo, že magii má. Nerada to uznávám, ale hodilo by se, kdyby měla něco, co nám lov usnadní. Leč to fakt nesnáším, tady není zbytí, uvažovala.Jenže tady ošklivka nevypadá moc schopně. A pokud by použila magii, tak to s ní asi sekne. Ale tím líp pro mě, že jo.

Hleděla po stromech, protože kůra nebo větvičky stromů musela být jediná možná obživa něčeho, co tu možná ještě nějakou chvíli vydržela. Nakonec to byla Wizku, která si nějakých stop všimla jako první. Bez zbytečných řečí se vydala za vlčicí, která do teď odpočívala v jejich stopách. Lyl se rozhodla že teď je řada na ní, tak šla ve vyšlapaných stopách. Možná měly přeci jen šanci něco najít. Za nedlouho ucítila slabý pach nějaké lovné zvěře. Zbystřila a zavětřila, zda se jí nepodaří pach ještě jednou zachytit.

Lylwelin se nad ní krátce pozastavila. Nebude tak blbá jak vypadá, pomyslela si a poté se zase věnovala cestě. Snažila se zachytit jakoukoliv stopu, sebemenší, buď ve sněhu, nebo pachovou, ale všechno bylo hrozně vyčpělé. Cítila ale, že hranice se neuvěřitelně rychle blíží. Běžně ji absolutně nic neznervózňovalo, ale tohle ano. Proč? Zeptala se, když jí žaludek, krom toho, že už snad požíral i sám sebe, udělal jeden nervózní kotoul. Na jejím neměnným výrazu nešlo samozřejmě poznat nic, jen možná krapet zvolnila tempo. Zaprvé se hlad podepisoval už i na únavě, zadruhé se jí opravdu přes hranice nechtělo. Ale stiskla zuby pevně k sobě a prostě se odhodlala.

Pozvedla "obočí" a pohlédla na ni s výsměšným výrazem. "Nemůžu uvěřit, že jsi na to přišla sama," řekla posměšně. Samozřejmě, že je to tady na hovno. Všude je to na hovno, dodala ve své hlavě naštvaně. Švihla ocasem a pokračovala dále v cestě. "Docela," odpověděla krátce. "Jenže si myslim, že všechno šlo spíš na jih. A my jsme fakt fest na severu," dodala potom. Nenacházely se vůbec na dobrém místě. Ale teorie té bačkory zněla vcelku obstojně, což uznat nahlas nemohla. Stále si udržovala kamennou tvář a její oči vyhlížely chladněji, než bylo počasí. Pokračovala ovšem směrem, kde tušila hranice této země. Naposledy je překročila několik let dozadu a už je nikdy nepřekročila zpátky. Proč vlastně? Co mě tu drží? Ptala se sama sebe. Sigy... Poradil jí druhý hlásek. Protočila sama nad sebou oči. To je nesmysl.