Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čím více se neznámá vlčice smála, tím více Lylwelin vrčela. To jí opravdu tolik připadne vtipné, že někoho málem vyděsila k smrti? Pomyslela si rozhněvaně a švihla ocasem. Hlavu skrčila na úroveň svých lopatek a sledovala vlčici, jak se svíjí na zemi ve smíchu.Teď by stačilo skočit a zakousnout se jí do krku, poradila jí její mysl. Když ale zaslechla pardon, hlavu zase narovnala do své výšky a znovu ji celou sjela pohledem. "Tak to máš tedy vcelku ubohý styl, jak se bavit," odfrkla si pohrdavě a zavrtěla na ní hlavou. Jak ji tak sledovala, uznala, že z ní nemusí mít žádné obavy. Tahle vlčice by ji ani zdaleka nemohla ohrozit. Už jen kvůli tomu, jak dětinsky se chovala. Takový vlk má sotva myšlenky na to, aby na někoho útočila, zamyslela se. Ale její plíživá schopnost by se k tomu dala dokonale využít... Třeba je to jen přetvářka, třeba je schopná zaútočit... Jenže to kdyby chtěla udělat, tak už ti rozsápe hrdlo, místo toho aby tě lekala, vedla uvnitř sebe konverzaci, dělajíc si na Lucy názor.
Přestala vrčet, hrdě se narovnala, ale uši do pozoru nedávala. Stejně tak se neměnil ani její ledový pohled, který jakoby hleděl přímo do duše. Prý se chtěla seznámit. Lylwelin protočila zlatavýma očima, ale nadále je z ní nespouštěla. Co kdyby náhodou. "Dlouho jsi nikoho neviděla? To jsme dvě. Ani jsem netušila, zda jsem ještě schopná konverzovat," pověděla s krátkým cynickým úšklebkem. "Lylwelin," představila se jí v krátkosti a pohled jí sklouzl na její šátky na nohou. (//má je na obou, že? :) Nevím, zda špatně nevidim :D) Tyhle serepetičky ji vždycky hrozně fascinovaly. Přemýšlela, kde se takové věci hledají, chtěla svůj vzhled také něčím přikrášlit. Ale muselo to být něco fakt bezva, nešla by do nějaké laciné cetky. Šátečky Lucy se jí líbily, ale na nohou jí to přišlo nepraktické. Už jen to, jak se na ně momentálně lepil sníh muselo být nepříjemné. Ale pěkné, to jo.

Chladným pohledem sledovala padající sněhové vločky z nebes. Jupijupijéééj. Děsně ji to uklidňovalo. V jejím masivně hustém kožichu jí konečně nebylo horko, ale přijatelně. Nějakou chvíli se takhle kochala, když tu náhle zaslechla nepochopitelný zvuk za svými zády. "Uíííí!" Vylétla polekaně na nohy. Během momentu stála rozkročená do stran, naježená a vrčíc. "GRrrrrr..." Ozýval se hluboký hrdelní hlas. Ledový pohled si přeměřoval drobnou vlčici, která kolem ní potrhle poskakovala. "Přinde ti normální, takhle děsit své okolí?! Wrrraaf!" Štěkla po ní nepříčetně. Nejspíš měla Lucy jediné štěstí, že byla Wel zrovna vyklidněnaná momentálním počasím.
Zlatavýma očima plnýma agresivního žhnoucího ohně si neznámou prohlížela. Jako kdyby vyhlédavala místo, do kterého by se mohla zakousnout. Povšimla si jejích jizev přes hlavu. Přitiskla své uši ještě více ke krku a odhalila bělostné tesáky. "Dah, mohla bych tě přikrášlit o dalších pár jizev, tssk," sykla opravdu naštvaně. Musela uznat, že jí neznámá opravdu vyděsila. Většinou si záda hlídala a nikoho by takhe nepozorovaně přijít nenechala, ale tentokrát se zapomněla a nechala se unést okolím.

//<- Smrkový les

Klusala svižně dál. Byla už vcelku pokojnější, když už věděla, kde se nachází. Když byla v takovém cestovatelském zápřahu, napadlo ji, že by mohla jít navštívit Sigyho do smečky. Jenže pak si její děravá hlava vzpomněla na Lennie a o tom, co o smečce říkala. Smečka se rozpadla. Wel si dlouze povzdechla. Měla takové tušení, že Sigyho už v životě nepotká, ale nevěděla proč. Chtěla by ho najít, ale nevěděla, kde začít. Věděla, že je to sice takový záprtek, co se někde chce usadit, ale měl také docela toulavé tlapky a mohl teď být kdekoliv. Zamračila se a sklopila uši ještě více ke krku. Tyhle myšlenky ji ubíjely, stejně jako ji začínala ubíjet ta samota. Měla ráda samotu, ale všeho moc škodilo. Kdyby často nenadávala a neklela, už by ani nevěděla, jak zní její hlas. Byla to už nějaká doba, co naposledy s někým mluvila. Pokud to ještě šlo, pravděpodobně se uzavřela ještě více do sebe. Rozhlédla se okolo sebe po otevřené krajině. Držela se poslední dobou hlavně v lesích. Nebylo to tak dlouho, co v nich náruživě vyhledávala stín. Skrývala se před parným sluncem. Teď pro ni bylo cestování lesem pohodlnější z toho důvodu, že tam bylo méně sněhu. Když tlapala tou vílou peřinou, uznala, že je ho na otevřené pláni mnohem více, než očekávala.
Musela se na chvíli zastavit a vydychat.

// No, počkám, jestli se k tomu někdo vyjádří a kdyžtak na to házím taky bobek, protože je to fakt příšerný :D

// Nemá se psát ve zdrobnělinách celý den? :)

//<- Vodopády

Tady už to poznávinkala. Měla pociteček, že když tu byla naposledoučky, byla tady smečička. Teď už tady nebylo nic. Žádně vůněčky, žádná přítomečka vlčičků, prostě prázdňoulinký lesíček. Mohla tedy hezoučce procházet lesíčkem, spokojeňoučká, že všechno probíhankuje bezproblemovoučce. Těšilinkala se z toho, že tahle území už poznávinkala. Teď už vědinkala, kudy má pokračovinkat ve své cestičce. Uznalinkala, že bude nejlepšejší, když půjde do nějakého úkrytečku. Oceninkala by, kdyby po cestičce narazinkala na nějakou kořistečku a mohla by se napapinkala. Při téhle myšlenečce vyrazinkala rychleji, nabrala příjemňoučké tempíčko, kterým zahřívinkala svoje tělínečko a zároveň chtěla, aby cestinečka rychleji utíkala. Rozhlížinkala se okolo sebe, zda by něco nezahlédla a větřinkala čumáčečkem, jestli něco neucítinká. Kručinkalo jí v žaludečku, jak byla hladovoučká, hlavně měla na něco velinečkou chutinečku.

//-> Západní Galtavar

//<- Západní louky

Začínala být trošilinku unavinkaná. Šla už docelinka dlouhou dobičku a bolinkali ji pacinečky. Chladňoučkým pohledíčkem prozkoumávala okolíčko a zdálo se jí, že je tu ještě větší ziminka, než byla předtím. Oklepinkala ze sebe bělotinkový snížeček a cítinkala se lehoulinčeji. Netušinkala, kde se právě nacházinkuje, tedy neměla nejlepšejší pociteček, ale těšilinkala se, až dorazinkuje na nějaké známinkovanější místečečko. Byla vcelku otráveňoučká, už ji to nebavinkovalo, nikdo nikdičko tadydynky nebyl. Ne že by se jí stýskalo, ale hodil by se jí nějaký otročíček.
Dorazinkala k vodopádečkům a sledovinkala zlatavoučkýma očičkama fascinovaně jeho toček. Musela uznalinkat, že je to moc hezký vodopádeček a celkově mocinky hezoulinké místečečko, na kterém by mohla nabrat sílečky. Posadinkala tedy svou krásňoulinkou sedinečku do mokroučkého snežínečku a zasněně pozorinkovala okolíčko. Oddychovala spokojeňoučce. Strávinkala tadydynky nějakou dobinečku a potom se zvedla a vyrazila na dalšinkou cestilinečku.

//-> Erynijský les

//<- Úzká rokle

"To jako vážně?!" Zaburácel její vrčivý hlas tichou zimní krajinou, když stála nedaleko řeky, kterou právě spatřila. Zrovna rozehřála své tělo pohybem a teď má lozit do studené vody?! "Sakra!" Štěkla nevrle a proklínala vodu pohledem. Jenže si byla jistá, že směr, kterým má jít, je správný a prostě by přes tu řeku přejít měla. Přešlápla z jedné nohy na druhou. Nesnáším svět, opravdu, pomyslela si otráveně, stále hledíc na vodní hladinu, jako kdyby si propočítávala pro a proti. Určitě nebylo rozumné tam lozit, to si snad může dovolit jen vlastní magie země. Wel ale magie nepoužívala vůbec žádné.
Řeka se zdála být opravdu divoká. Zdálo se jí, že má silný proud a to se jí opravdu nelíbilo. Nelibě zabručela a dala se do pohybu. Po břehu klusala proti proudu řeky, aby našla vhodnější místo pro přejití. Netušila, jak dlouho šla, než se začaly na divoké řece objevovat první náznaky ledu. Občas to bylo jen malé místečko, občas větší, ale stále byl proudem narušený. Ale nakonec se přeci jen dočkala. Poklidné místo, širší než do teď. Zjevně tam nebyla taková hloubka a takový proud a řeka zde byla zamrzlá. Zlatavobílá vlčice na něj vkročila velmi opatrně. V této situaci o sebe měla vážně strach. Šla opatrně, občas jí to podjelo, někdy tuhla strachem, když pod ní lede zakřupal. Nakonec to ale zvládla, proběhla lesem a po otevřené louce pádila dále.

//-> Vodopády

//<- Stepní pláň

Měla pocit, že ten zmrzlý kožich váží aspoň tunu. Milovala svůj hustý kožich, to bylo přeci jasný, ale tím, jak na ni nasněžilo a ona celá promokla, to nebylo úplně nejlepší. Samozřejmě si celou cestu pro sebe něco tiše klela a nadávala. Nešetřila ostrými slovy, to opravdu ne. Její podrážděnost vystoupala snad až na vrchol. Měla pocit, že neujde už ani metr. Jenže jí připadalo, že je až moc daleko od civilizace a chtěla se vrátit do míst, kde to aspoň trochu zná. Ne že by jí chyběla společnost neustále otravujících vlků, ale občas potřebovala pro své ukojení touhy někomu zvednout žaludek. A tady byla už kdo ví jak dlouho a krom té vlčice, která ji prachprostě využila k lovu, nažrala se a odešla, nikoho jiného nepotkala. A už tomu bylo sakra dlouho.
Procházela se zimní krajinou a hleděla okolo sebe chladným pohledem. Poté se na chvíli zastavila a dlouze vydechla, přičemž jí od čumáku šla pára, kterou bedlivě sledovala. Nabrala směr do výšky a pomalu se rozplývala do okolí, až zmizela úplně. Lyl nad sebou protočila oči a vykročila dále. Nesměla moc ztrácet, potřebovala se hýbat. Rozhýbat promrzlé svaly a celkově se dát do pohybu. Nesměla se přece jen válet! Co kdyby ztloustla?!

//-> Západní louky

Z pod čerstvě napadaného sněhu se ozvalo nespokojené zabručení. Zlatavobílá vlčice se právě probouzela z dlouhého, leč únavného spánku. První z bílé kopky vykouklo jedno zlaté očko, poté i druhé. Sníh ji zebal všude po těle, musela řádně promrznout. Zvedla pomalu hlavu a rozhlédla se okolo sebe. Jak dlouho jsem zase spala? Ptala se sama sebe. Zamračila se a vstala. Otřepala ze sebe bělostnou peřinku a s úpěním se protáhla. Dlouze zívla. Mám asi nějakou spavou nemoc. Měla bych se někdy stavit za Životem a konzultovat s ním svůj stav. Nebo už je to zralé rovnou k Smrti? Přemýšlela nadále, zatímco rozespale hleděla před sebe. No počkat, počkat, žádná Smrt! Jsem stále mladá a krásná. Může se jít zahrabat, ta protivka protivná! Uvažovala.
Pak se hrdě narovnala a zaujala svůj odměřený postoj. Pohled ve zlatavých očích byl ledovější, jak cokoliv v tomto okolí. Zavrtával se pod kůži vlezleji, než kterýkoliv severní vítr. Dlouze vydechla a sledovala obláček páry vycházející z jejího čumáku. Byl to spokojený povzdech. Milovala zimu více, než cokoliv jiného. Oceňovala to ticho bez otravného zpěvu ptáků. Milovala tu bílou peřinku, která začínala pokrývat daleké okolí a nejvíc z toho oceňovala, že jí v tom huňatém kožichu konečně není zima! A s touhle myšlenkou se rozhodla, že kašle na celou spavou nemoc a vyrazí do světa. Zase někomu znepříjemňovat život ostrými slovy a uhrančivým pohledem.

//-> Úzká rokle

Bylo jí objasněno, že co zmizel nějaký Kessel, alfa smečku nezvládala sama udržet a asi se všichni rozutekli. Lylwelin se vnitřně ulevilo. Opravdu měla strach, že se Sigymu něco stalo. Po tom, co ho zachránila před utonutím v bažinách, by asi hodně zuřila, kdyby ho nakonec někdo zakousl. A bylo jasné, že ten někdo by to asi jen tak nerozdýchal.
Poté proběhl lov, kdy Wel musela absolvovat pár kotrmelců po zemi a proto, když si byla jistá, že Lennie se postará o dodělání té antilopy, začala se oklepávat a starostlivě čistit. Nemohlo v jejím kožíšku zůstat jediné smítko. Věděla, že se ušpiní od krve, ale kousky jehličí, hlíny a kdo ví, jakých ještě nečistot, to přeci nebylo to samé! To byly naprosto nepřípustné věci. Takže věnovala náležitou péči očistě, zatímco po oku stále sledovala Lennie a její počínání. Byla zaujatá, ale rozhodně ne ohromená. Byla si naprosto jistá, že Lennie by, již v této fázi lovu, byla schopná ulovit kořist i bez té zatracené magie. Protočila očima, a když bylo dílo dokonáno – a tím je myšleno jak usmrcení antilopy, tak ta očista kožichu, zvedla se a přešla k nim.
Bylo jí nabídnuto první sousto, což určitě neodmítla. Neohlížela se na nějakou galantnost, to je snad jasné. Zakousla se do měkkého masa a slastně přivřela oči, když ucítila čerstvou, ještě teplou krev tekoucí mezi zuby. Urvala první sousto a se skvělým pocitem si ho vychutnávala. Dlouho nebyla tak spokojená, jako právě. Lennie jí položila otázku, ale než se Lyl dostala k odpovědi – přeci jen čekala, až sousto dojí, než aby mluvila s plnou tlamou – zvedla se její společnice s tím, že odchází. Lylwelin si olízla čumák a pouze ji doprovodila ledovým pohledem. Nijak ji netrápilo, co si o ní vlčice myslí a že odešla. Vlastně jí k dokonalé spokojenosti stačila právě samota. Dlouze vydechla a pokračovala v pojídání masa.

Lylwelin se pozastavila a probodla Lennie chladným pohledem. „Jak jako… Když smečka ještě existovala?“ zeptala se takovým způsobem, že snad maličko šlo znát váhání, se kterým se ptala. Co se stalo? Ptala se sama sebe takřka panicky. Netušila, že smečka, ve které Sigy žil, již zanikla. Napadaly ji ty nejhorší scénáře a nemohla zapřít… Že má o svého přítele strach. Tak, jak byla momentálně rozhozená, už nejspíš dlouho nebyla. Její kamenný výraz neprozradil nic a ledová okna do duše v podobně zlatavých očí už vůbec ne, ale uvnitř ní byl jeden velký chaos.
Zatímco její myšlenky stále kolovaly zběsile kolem Sigyho, vyrušila ji spíše řečnická otázka. Kývla. „Země. A když jsme u toho, magie mě vlastně absolutně nezajímají,“ dodala nakonec zostra. Nehodlala se plácat v tématu, které se jí hnusilo. Navíc jak se zdálo, sympatie Lennie se týkaly spíše jiných magií a upřímně, Wel jich ani tak moc neznala. Znala jen některé, se kterými se setkala zde. A že jich bylo sakra málo. Proto, když Lennie začala popisovat plán lovu, příliš nerozuměla. V hlavě jí to šrotovalo, no naštěstí ji to přivedlo na jiné myšlenky. Pořádnou peckou… Dotek… Usmažit, zopakovala si tři klíčová slova. Takže si dokázala spojit pár věcí. Za chvíli kývla na souhlas a než by vůbec musela přemýšlet nadále o tom, oč se bude jednat, zahlédla kožich Lennie, ve kterém lítaly jiskřičky přes její nohy až do země. Lyl ucítila brnění i ve svých nohou.
Nespokojeně se zamračila a sama pro sebe zavrčela, po čemž bez váhání vyrazila. Plížila se tiše, ale rychle různými zákryty, aby se ke stádu dostala co nejblíže. Její kroky byly jisté, přesto tiché, že by jí mohla myš závidět. Zlatavýma očima vyhledala kus, který jí byl sympatický. Byl to kus, který se držel trochu bokem od stáda, a bylo tak jasné, že jeho odloučení nebude tak těžké. Ještě chvíli se plížila, byla vcelku blízko, napínala svaly k prasknutí, až se nakonec mohutným skokem odrazila k běhu. Celé stádo antilop se dalo panicky na úprk. Kus, který měla vyhlídnutý Lylwelin se pokusil k němu připojit, ovšem marně. Zlatavobílá vlčice jí zatarasila cestu a donutila ji běžet opačnou stranou. Samozřejmě se antilopa pokusila několika nehezkými úskoky vymanit a dohnat stádo, ale Wel ji v rychlosti následovala. Nebyla si sebou ale úplně jistá. Antilopa byla rychlá a Lylwelin jako seveřanka nebyla zvyklá lovit takovou kořist.
Nakonec se stalo to, co se u takové povahy vlka dalo očekávat. Praskly jí nervy a ona se vzteklým vrčením letěla velkým skokem přímo na antilopu. Už v tuto chvíli věděla, že udělala chybu. Samozřejmě svůj skok mířila rovnou na krk, ale mrštná antilopa uskočila. Když vše vypadalo tak, že kořist bude svobodná, naštěstí to Lylwelin tak tak vyšlo, aby se zakousla aspoň do zadní nohy. Antilopa pod váhou mohutné vlčice zavrávorala a společně udělaly několik kotrmelců po zemi. To už ale měla Lylwelin vypočítáno, že by tam měla být Lennie a zasáhnout, takže se okamžitě posbírala na nohy a od kořisti se vzdálila tak, aby výboj neschytala i ona.

Lylwelin postřehla její náhlé ušklíbnutí. Pokud byl někdo mistr v pozorování ostatních, byla to právě ona. Neuniklo jí téměř nic. Každé napnutí svalu, lehká změna v mimice, prostě nic. Byla naučena dávat si pozor na ostatní. Dalo se říct, že její ostražitost přesahovala meze normálnosti.
Lennie jí oznámila, že stříbrné oči značí magii myšlenek. Zlatavobílá vlčice zpozorněla. „Hezké. Kde byste bez těch magií byli,“ odfrkla si opovržlivě. Možná by bylo lepší, kdyby Lennie nepřiznávala barvu. Welin názor se totiž obrátil o několik stupňů a bylo jasné, že momentálně už vlčici věřit nebude. Kdo to kdy viděl, vrtat se druhému v hlavě. Svět magií je opravdu nepochopitelně zvrácenej… To je celý svět, Lylwelin… Jo, to máš pravdu, nechápu nic, proběhl v její hlavě jeden z klasických monologů s jakýmsi jejím druhým já. Alter ego? Možná. Možná prostě jen konverzovala sama se sebou, protože byla poblázněná samotou.
Pozorovala Lennie, téměř z ní nespustila oči. Nakonec se bez váhání vydala následovat vlčici, kterou poznala pouze před pár momenty a stále nevěděla, co si o ní myslet. Dělat unáhlené závěry je zbytečné. Asi tak podobné jako skočit do řeky, u níž neznám hloubku, přemýšlela, sledujíc pohupující se ocas Lennie. Sem tam omrkla terén, aby se nepřerazila. Přeci jen by těch dlouhých elegantních nohou byla škoda. A Lylwelin by zuřila, kdyby si byť jen zalomila drápek. Ach, jak jen byly opečovávané. Jistě by jich byla škoda. A také by byla škoda prvního vlka, co by byl na ráně, což v tuhle chvíli byla Lennie.
Chvíli své drápky během cesty sledovala. Zlatavé oči jí přeskakovaly z jedné tlapky na druhou, dokud nezaslechla známé jméno. Rychle zvedla pohled na Lennie. Její výraz zůstal chladným, ale nitro zlehka roztálo. „Sigyho? Ano, znám,“ odvětila pouze. Co víc taky říct? Když naposledy zmínila, že je její přítel, bylo to k smíchu. Ona a kamarádi? Nemožné. Jak to Sigy udělal, do dnes nevěděla, věděla ovšem jediné… Chyběl jí.
„Jak ty ho znáš?“ zeptala se nakonec taky. Přeci jen ji něco zajímalo, krom toho, jak si nacpe báchor a neumaže opečovávaný kožich. Za chůze větřila kořist, než ji opravdu zahlédla. Zlatavýma očima přejížděla terén a v hlavě si dělala výpočty pro dobrý lov. Jak se zdálo, byla zkušeným a vášnivým lovcem. Nic jiného jí také nezbývalo, když byla většinu života tulákem, který musel spoléhat pouze sám na sebe a své dovednosti.
A zase ta magie. Wel protočila očima, protože tohle téma opravdu neměla v oblibě. „Umm… Země… Ta mi přijde atraktivní,“ odpověděla odměřeně a srovnala s Lennie krok. Krátkým chladným pohledem ji vybídne k tomu, aby vyjádřila svůj vlastní názor a jinak se jala zase tímto pohledem pročesávat okolí.

//-> Stepní pláň

Lylwelin nadále sledovala hybající se křoviska. Čím více se k ní pohyby přibližovaly, tím více byly její svaly po celém těle napnuté. Pravděpodobně byla připravená k pohotovému útoku, jestliže by se jednalo o někoho, kdo by přišel ve zlém. Tak to také v první chvíli vypadalo. Z křoví vyskočilo vlčí tělo. Zlatavobílá vlčice se přikrčila, když se připravovala k odrazu, který by v jejím případě znamenal útočný skok. Naštěstí se zarazila stejně včas, jako Lennie. Nervózně mrskla ocasem a zase se narovnala do své výšky. Po tom, co neznámá vlčice pronesla, že Lylwelin není koroptví, brala to jako menší omluvu pro to, co se právě stálo. Sice byla její srst stále naježená a tělo napnuté k prsknutí, ale neútočila. Mlčky neznámou sledovala zlatavýma očima, které jakoby snad hleděly až do duše. Nemohla popřít, že měla chuť vlčici pocuchat kožich za to, jak ona jí pocuchala právě nervy.
Neznámá se ovšem jevila přátelsky a ještě více Wel překvapila otázkou. Jestli má hlad. Odměřená vlčice cukla v zájmu jedním ouškem a stále sjížděla vlčici pohledem. Pěkná cetka. A ty oči jsou také zvláštní, přemýšela, zatímco chudák Lennie musela vyčkávat na odpověď. "Jo, asi mám," pravila nakonec Lylwelin poklidně. Jestliže kdy na někoho reagovala okamžitě tímto způsobem, byla to nejspíš jenom Lennie. Nejspíš se jí zalíbila tím, že nechodila okolo horké kaše, nesnažila se za každou cenu vetřít do přízně a hlavně kdo ví jak dlouho seznamovat, šla prostě hned k věci a tím byl návrh na lov. A co může tuláka, který měsíce loví jen malé potvory, potěšit více, než myšlenka na maso z vysoké?
"Dobrá. Budeš vést?" zeptala se. Nemluvila nikterak přátelsky, její hlas byl jako vždy ledový jako kus ledovce a ani její kamenný výraz neměnila, ale aspoň kolem sebe neprskala nepěkná slova a nebyla extrémně nepříjemná. "Lennie..." zopakovala sama pro sebe tiše. Spíše to tak procedila mezi bělostnými tesáky. "Lylwelin," pověděla pak o něco hlasitěji stručně své jméno. Na formality si rozhodně nepotrpěla a říct toho víc, než by bylo třeba? To nebylo nic pro ni.

//<- Velké houští

Zlatavobílá vlčice se na své cestě nějak pozastavila. Těžko říci, zda se dlouze zamyslela, zahleděla do krajiny, či se jí prostě nechtělo brodit přes řeku, kterou nakonec stejně musela překonat. Když přešla na druhý břeh, byla celá zmáčená. V tuto dobu již nebylo moc teplo a jí z toho nebylo zrovna dobře po těle. Tiše zaklekla a celá se oklepala. Začala si starostlivě oblizovat tlapky a nakonec se rozhodla, že než se pustí do překonávání nepříjemného svahu, který byl plný kdejakého křoví, očistí si svou nádhernou srst.
Strávila nad tím pár minut, když tu najednou zaslechla nadávání. Nechala očisty a zvedla prudce hlavu. Na moment na stražila i uši směrem, odkud hlas vycházel, ale poté je, klasicky, přitiskla zpět ke krku. Chladným pohledem vyhledávala jakýkoliv pohyb. Až sem tam zahlédla, jak se nějaké křovisko pohnulo. Sama pro sebe tiše zavrčela. Netušila, zda jen někdo trpí samomluvou, nebo ji někdo zahlédnul a nadávky jsou mířené na ni. Vstala a hrdě se narovnala do své výšky. A jen tiše, ač velice ostražitě vyčkávala, kdy a kde se vetřelec vynoří.