Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zarostlý les

Byla jsem celkem ráda, že přede mnou les slábl. Konečně to vypadalo, že z tohohle zapeklitého lesa, kde každou chvíli o něco zakopávám dostanu. Fůůůh. Konečně, konečně les končil a mě přestaly tolik klouzat tlapky a schovaných liánách pod sněhem.
Dostala jsem se na jakousi pláň, o které jsem neměla ani tušení, že existuje. Páni, tady jsem ještě nebyla! Hlesla jsem ve své mysli a přitom se rozhlížela kolem sebe. Měla jsem projitých tolik území a přitom tohle neznala. Pod tlapkami jsem cítila vyvýšené místa. To byly nejspíše drny. Trsy trávy, která byla tvrdá, z toho jak moc byla prorostlá.
Jenže mě se do čumáčku dostal pach, tak známý a mnou tak zatím nenáviděný. Cože? To je ten puchlavec! Co ten tady dělá? Hm! Najdu si ho. A nebylo to tak těžké. Šla jsem jednoduše po čichu. Fakt páchl na sto honů a každý by ho našel hned.
V dáli jsem viděla siluetu. To bude on. Rozešla jsem se tím směrem. Chtěla jsem mu totiž ještě pár věcí říct, které jsem na něho nemohla vykašlat ve smečce. Měl tam přeci velkého obránce. Svou sestru. Cítila jsem, jak se mi vaří krev a já byla už zase dost naštvaná. "Ale, ale ale. Koho to tu máme!" Co? On je tady s vlčetem? Ani bych se nedivila, kdyby bylo jeho. Začala jsem svůj proslov. "Smraďoch, kterému se už smečková jeskyně nehodila?" Řekla jsem jedovatě a pomalými krůčky se dostala před něho, abych k němu stála čelem. Normálně se mi snad kouřilo zpod tlapek. To bylo tím, že se mi vařila krev a já stála na studeném sněhu.
Pohled jsem přesunula na vlče. "To je tvoje jo." Znechuceně jsem se nad vlče naklonila a ohrnovala čumák. Ale to vlče alespoň nepáchlo jako on.

// Nad kopci (Přes kopce Tary

Přede mnou jsem viděla krásně hustý, jehličnatý les. No páni! Rozběhla jsem se a doslova do lesa skočila šipku. Les krásně voněl. Všude bylo ale dost vody. Sníh co tál tvořil poměrně dost břečky. Měla jsem tlapky a bříško zamáčené. Ale co se dalo dělat, alespoň to už konečně mizelo. Lepší, než aby byla pořád taková zima a všude velké hordy sněhu.
Hodila jsem poměrně slušnou držku na zem. Jak to? Podívala jsem se na své zadní tlapky. Byly zamotány do nějaké lijány. Ušklíbla jsem se. Nejspíše tady toho bylo více než dost, ale pod sněhem to vidět nebylo. A jelikož já neviděla, kam se mi boří tlapka, zamotala jsem se.
Zvedla jsem se ze země a pořádně si vyklepala kožich. Fuj, teď budu ještě více mokrá. Tlapku jsem si zkontrolovala. Až na to, že jsem si málem tlapku vymkla a bolelo to jako čert, byla v pořádku. Zprvu jsem našlapovala opatrně. Cítila jsem bodavou bolest. Ale když už jsem byla tak v půli lesa, tlapka mě téměř nebolela. Páni, co kdyby se mi něco stalo a já tady uvízla? Ptala jsem se sama sebe. Neměla bych se jak dostat do smečkového lesa a nejspíše bych tady někde umřela. Ta představa byla děsivá.
Raději jsem nad tím tolik nepřemýšlela a jednoduše šla kulhajíc dál. Ale kulhání samo odeznělo. A po chvíli jsem zase mohla běžet dál. Potřebovala jsem se dostat domů. A abych si užila ještě trošku radovánek, vzala jsem to delší cestou.

// Zubří vysočina

Jeho pochvala mě samo sebou hřála na srdíčku. Jak jinak, když pochválíte vlčici, která by to neocenila? Usmívala jsem se na něho. To jo, ale dobře ovládat umím spíše jenom zemi. Zbytek mi moc nejde.
"Přesný počet vlků ti neřeknu. Každou chvíli se to mění. Někdo odejde, někdo přijde. Ale jsme dost velká smečka." Usmála jsem se na vlka. Vypadalo to, že ho informace ohledně smečky poměrně dost zajímají. A já byla ráda, že můj nový kamarád, by se mohl stát o členem třeba zrovna naší smečky. To by bylo super!
Ale naše cesty se pomalu rozcházely. Měla bych se pomalu vracet zpět domů. "Bylo mi s tebou fajn. Počítám s tebou na léto. Projdeme všechny řeky, co tady jsou! Nezapomeň na mě. Buď si tě najdu já, nebo si najdeš ty mě." Věřila jsem totiž, že když vlk chtěl, intuitivně si dokázal toho druhého najít.
"Tak ahoj." Řekla jsem smutně a přitom mu zamávala ocáskem. Následně jsem se otočila a své kroky mířila na další území tak, abych se přiblížila ke svému domovu. Ještě několikrát jsem se otočila, abych viděla onoho vlka. Už teď mi bylo po něm smutno. Jenže co se dalo dělat.

// Mikro post pardon a díky za hru :) - přechod ->Zarostlý les (přes kopce Tary)

Byla jsem ráda, že jsem Alexe potěšila. Z vesela jsem mu přikývla hlavou. Usmívala jsem se na něho. V jeho přítomnosti jsem se cítila dobře. Jestli to nebyl tak trošku druhý Takeru. Ne Takeru je jenom jeden. Koukla jsem koutkem očka po vlkovi. Ale byl fajn. Na nic si nehrál. Bylo to asi tím, že byl ze Sibiře. Nejspíše tam vlci byli jiní. Mnohem přímější a otevřenější.
Vlastně jsem netušila, cože to tady zrovna hrabě. Ale po chvíli mě požádal o pomoc. Já jsem ale... Taky mě to mohlo napadnout. Protočila jsem oči v sloup. Tohle byl trošku trapas. Zatím co jemu zapadla noha, já si seděla vedle něho a usmívala se. Tohle můžu udělat jenom já. "Nech to na mě." Mrkla jsem na něho vesele. Přeci jen, ovládala jsem magii země. Donutit, aby se kořeny uvolnily by měla být hračka. Chvíle soustředění a bylo to na světě. Kořen uvolnil tlapku Alexe. Ještě jsem pro jistotu jeho tlapku řádně zkontrolovala, jestli není nějaká pohmožděná či se jí nedostalo újmy. Ale vše vypadalo, že je v pořádku.
"A je to. Teď se nemůžeš divit tomu, že jsem i já uvízla... ale na rozdíl od tebe, já získala tohle." Smála jsem se hlasitě a přitom zvedla levou tlapku, na které byly šátečky.
Když se mě Alexei ptal, jak jsem si kdysi vysvobodila tlapku já, začala jsem vzpomínat. Ale v hlavě se mi promítla pouze scéna, jak ječím na všechno a všechny a tu tlapku tak moc páčím, div jsem si jí nezlomila. "Em, už si nevzpomínám." Raději jsem to zamluvila. Tohle nebyla historka, kterou chcete někomu vykládat. Ještě k tomu, když máte být budoucí vůdkyní všeho a všech.
Zamyslela jsem se. Přesto, že Alexei asi vlčata úplně nemusel, pro mě byly poměrně dost podstatné. Já je zbožňovala. Asi nejspíše proto, že jsem sama byla přerostlé vlče. Ani jsem nedoufala, že někdy dospěji. "Já vlčata zbožňuji." Zazubila jsem se něho. Ale né vystelu, že bych je sama chtěla. Spíše tak nějak jsem je brala za své sourozence. Měla jsem k nim blízko. Docela jsem si s nimi rozuměla. Ale mít vlastní? Brr. Nepostarám se ani o sebe. Ušklíbla jsem se.
Mezi řečí jsme se přesunuli myšlenkami do léta. "V létě jsou super koupačky! Musíš mi slíbit, že se ještě uvidíme a zajdeme se vyřadit k vodě." Usmála jsem se na něho od ucha k uchu.
Ale on přišel s jinou otázkou. Jak poznáš, naše území? Jednoduše. "Přeci tam ucítíš můj pach!" Začala jsem se smát. Ale neutahovala jsem si z něho. Byla to pravda. "Navíc, naší smečku poznáš určitě. Máme šíleně prudérní alfu Elisu. Taková šedá pořád naprděná vlčice. A pak hrozně hodného alfáka Arcanuse. To je černý vlk s bílými znaky. To poznáš. Jsme Asgaarská smečka, což ti asi moc neřekne... ale jenom kdyby náhodou." Kdyby jsi nás chtěl navštívit a potkal někoho místního. Nasměroval by tě za námi.
Ani se mi loučit nechtělo. Přitom jsem měla pocit, že Alexei si chce jít svou cestou. Věděla jsem, že se budu muset přeci jen vrátit co nevidět. Ale nechtělo se mi. A o to více se mi nechtělo, když jsem věděla, že tam máme cizáka. Udělala jsem úšklebek. Aniž bych si to uvědomila, s Alexem jsem se dost uklidnila. Najednou ze mě byla opět klidná a vyrovnaná vlčice.

// Orlí dráp (cez Jašteriu lúčinu)

Následovala jsem Alexe. Ani nevím kam to šel. Ale ani bych si to uvědomovala, já byla čím dál tím více od svého domova. Nevědomky jsem se ohlédla za sebe s velmi špatným vnitřním pocitem. Drug. Drug zní dobře. Drug je kamarád. Fajn, tohle bych si mohla pamatovat. "Prohlašuji že tedy za svého nového druga!" Zasmála jsem se u toho. Znělo to vtipně. Ani nevím co přesně mi přišlo na slově drug vtipné.
Malčik? Zvedla jsem svůj pohled od země. Ach ano, asi myslí mladé vlky. Vlčky, vlčata. No jo. Malčik dobře, to se bude taky hodit. Tohle můžu říct Sionnovi. Heh. "Myslela jsem si to, ale zmínit jsem to musela." Dodala jsem krátce. Jasně Alex nevypadal jako vlk, který se bude horlivě snažit pomáhat vlčatům, starat se o ně a chtít vůbec být v jejich přítomnosti. Spíše vypadal jako vlk, který když uvidí vlče, se sebere a ve velmi poklidné náladě zaleze někam, kde ho vlče nebude otravovat.
Alex mi poděkoval na poslední události, které se odehrály. V lovu jsme měli štěstí. Říct ti, jak to tady chodí je hračka. A projít se s tebou o nějaké to území dál, není problém." Jenom jsem se na něj usmála a pokynula hlavou. Pro mě to nebylo nic, co bych dělala z donucení. Prostě jsem chtěla.
Bříško jsem měla krásně plné. "Ty máš rád sníh? A vůbec zimu? Ble, já ne. Je to vždy nejhorší období v roce." Podotkla jsem. A už vůbec netušila, co jeho na té zimě tak baví. Zima a hlad a pak zase zima. Jak tohle může mít někdo rád.
Alex se po chvíli zastavil. Já ještě chvíli bezmyšlenkovitě pokračovala. Však vzápětí jsem si všimla, že jdu sama. Zastavila jsem se a podívala se kde je. Zůstal stát na místě. Vrátila jsem se k němu líným krokem. Hrabal ve sněhu. Nevím jestli zachytil nějakou stopu, pach či něco takového.
Posadila jsem se u něho a čekala, až si vyhrabe tu svojí díru ve sněhu. "Ještě si pár území projdu a pak se budu pomalu stahovat domů. Jako smečka jsme byli nedávno na lovu. Zásoby nějaké jsou, ale víš jak to je." Vlk nikdy neví. Koukala jsem jak bezmyšlenkovitě hrabě ve sněhu.Co tam má? Chytl nějakou stopu myši? Jako by nebyl dost nažraný. Olízla jsem si tlamičku a zívla si.

Možná mě jen napadaly špatné slova. Ty co mi odpovídal byly v podstatě podobné nebo stejné jako ty, které jsem znala. Hm, chtělo by to vážně něco velmi těžkého. Něco, co prostě nikdo nebude vědět. "Severnoje sijanie? Co je to?" Ale hned mi na to odpověděl. Zvedla jsem hlavu a sama se podívala na oblohu. To slovo bylo těžké. Nebo, byly to dvě slova, ale byla těžká. Nevěděla jsem, jestli si je zapamatuju. "A co třeba kamarád? Jak se u vás řekne kamarád?" Zeptala jsem se zvědavě. U nás to bylo celkem dlouhé slovo. U nich to mohlo být slovo ze třech písmen. Tohle vlk nikdy nevěděl.
Když mi povídal jeho větu, kterou si dobře zapamatoval, zamyslela jsem se. Bylo to opět tady. Můj sen. Ach... kdybych tak byla vládkyní všech vlků. Páni, to by byla legenda. O vlčici jménem Ljucy, která dobyla celý svět! Svou magií ohně, spálila všechny neposedy a všechno území, které se jí nehodilo! Ovládla všechno a všechny! Měla moc nad vším a to dokonce i nad Smrtí a Životem! Teď sídlí se svou nejpočetnější smečkou na Orlím drápu a podmaňuje si i to nejméně podmanité! Joo! Pohled jsem přesunula na Alexe. Ten zatím čekal, co já snila. Zavrtěla jsem hlavou. Kdyby tak věděl, co se mi honilo hlavou. Měla bych začít s podmaňováním Asgaaru. Ale s Elisou to bude těžké.
"A nebo můžeš mít funkci pečovatele. Stará se o vlčata." Ale to by Alexei asi tak úplně nechtěl.
"Smrt i Život." Podotkla jsem. Oba dva žili tady. Oba dva měli své území, kterému vládli. Jeden dobrý a druhý zlý. Nebudu ho strašit. Olízla jsem si čumák, na co ho strašit. Zbytečné.
"Tak já ještě kousíček půjdu s tebou." Málem jsem zapomněla, proč jsem ze smečky na okamžik utekla. Cizák, blé. Beztak tam ještě je a roztahuje se v úkrytu fujky. A to si tam mám po něm lehnout. Ještě chytnu nějakou blechu. Nebo něco horšího.
Vydala jsem se ve stopách Alexe. "Ano, konečně ten bílý hnus roztaje a bude zase teploučko." Měla jsem ráda teplo. Milovala jsem léto a koupání ve vodě. Bylo to něco úžasného. Jako velký milovník vody jsem v ní byla snad pořád. Kdybych mohla, zůstala bych ve vodě ležet celé hodiny.

// // Nad kopcami (cez Jašteriu lúčinu)

Já teda chtěla hnedka začít machrovat nějakým těžkým slovem, ale Alexovi se to moc nelíbilo. Netušila jsem proč. Já s nikým až tak komunikovat nechtěla v jeho jazyce. Spíše jsem jen chtěla zamachrovat na někoho cizího či známého. Třeba mu říct sprosťárnu aniž by věděl, co to vlastně říkám hahaha. Smála jsem se v mysli. Jenže jeho pohled byl spíše vážný. A tak jsem jen těkla pohledem někam pryč a po chvíli zase zpátky, když začal mluvit. "Privjet... Spasiba." Zopakovala jsem po něm. Spasiba přivítám a Privjet poděkuji. Ne! Počkat naopak. Ach jo, měla bych se více soustředit.
Dostala jsem ale zelenou, abych se mohla ptát já. Vyskočila jsem na tlapky a běžela k prvnímu stromu. Ukázala jsem na něj. "Strom?" A zvědavě jsem se na něj podívala. Hned na to jsem začala hrabat ve sněhu. Snažila jsem se dostat k zemi. Vyhodila jsem z pod sněhu kámen. "Kámen? Skála?" Ptala jsem se zvědavě a opět chvíli počkala. Začala jsem přemýšlet, na co bych se mohla zeptat. "Jaké je nejdelší, nejtěžší slovo u vás a co znamená?" Vrátila jsem se zpět k němu a natočila zvídavě hlavu do strany. Chtěla jsem být prostě za borce.
Když jsme přešli na debatu s magií pousmála jsem se. Možná nebylo špatné, že svou ještě neobjevil. "Víš tady u nás máme dva takové Bohy... kteří ti výměnou za něco pomůžou s magií." Usmála jsem se na něj. Chtěla jsem se předvést. Takže jsem nechala z půdy vyrůst mega kopretinu naší velikosti výškově a hlavičku měla v průměru jako by ta naše hlava. Kývla jsem na něj hlavou a hned pokračovala. Elektřinu jsem teda neměla nijak zmáknutou, ale zkusila jsem. Chtěla jsem vytvořit elektrický výbor, ale vznikl spíše elektrický pšouk. Podívala jsem se na něho. "Tuhle ještě ovládat moc neumím." Zasmála jsem se, protože ten zvuk, co můj pidi mini elektrický výbor udělal, byl vážně divný. Uměla jsem více věcí, ale nechtěla jsem tady na něho machřit.
Do smečky hned nechtěl, přesto mě potěšilo, že ho zajímalo, jak to u nás chodí. Jako v každé smečce, pochybuji, že u vás smečky fungují jinak. Ale třeba jo. "Přidáš se, pomáháš s lovem, případně kontrolou hranic. Záleží co tě více baví. Každý vlk má své místo. Někdo je zdatným lovcem, někdo ochráncem." Usmála jsem se na něj. Myslím, že stejné je to i u vás, nebo ne? Ale otázku jsem nepoložila. Prolétla mi jenom myslí. Protáhla jsem si kosti. Sedět jenom na tom studeném sněhu delší dobu, pro mě nebylo nic moc. Rychle jsem prochladla. Ale mé tělo nebylo nikdy dostatečně zásobeno tukem.

Po chvíli co jsem ve sněhu ležela jako placka a Alexei vedle mě, jsem se posadila.Tohle byla málem moje smrt. Vybavila se mi scéna s mým otcem, jak lovíme spolu. Jak jsem udělala svůj obří skok pro kořist, abychom se mohli společně nažrat.
Odfrkla jsem si. Podívala jsem se zvídavě na Alexe. A jo! Slova. Chtěl mě naučit pár jeho slovíček, abych se lépe orientovala v jeho řeči. Počkala jsem chvíli a pak se zvedla a šla si ještě urvat kus masa. Po té honičce jsem nebyla ani schopná se tak nějak pořádně nažrat.
Zatím co jsem přežvykovala, jsem začala odpovídat. "Jo, to by bylo fajn, komunikace pak bude snažší." Pousmála jsem se na něho. "A chci znát něco důležitého, nebo nějaká těžká slova, co nikdo nezná, abych pak mohla machrovat." Že jsem prostě boží a nikdo jiný mi nerozumí a budou se mě muset doptávat, cože jsem to vlastně říkala.
Žvýkala jsem poslední sousta. Bříško jsem měla poměrně nafouklé. Tak moc jsem byla nažraná. A jestli něco zbude, tuláci za to jen poděkují. Ušklíbla jsem se, přitom jsem byla ráda, že poslouží i někomu dalšímu.
"Co? Jo tohle." Odpověděla jsem, když se mě Alex na něco ptal a já ho moc nevnímala. V hlavě jsem měla radostného tuláka. Ale zpět k věci. Jop zírala jsem na tebe, protože chci tvojí magii a s ní ovládnout svět! Dobyvatelka a vládkyně Lucy! Povzdechla jsem si. Přesně to jsem chtěla jednou být.
Ale já se musela vrátit do reality. "Jen mě zaujaly tvé oči. Taková ta krvavě rudá. Ráda bych taky ovládala magii ohně, ale bohužel, se mi jí ještě nepodařilo získat." Mlaskla jsem si naštvaně. Hatilo to mé plány na život.
"Jsem v pořádku, ta krev je od sviňky." Pousmála jsem se. Ale potěšilo mě, že se zajímá. Ono totiž se to všechno semlelo tak rychle, že jsem ani nestíhala vše vnímat. Ani bych se nedivila, kdyby byl jeden z nás raněný. Naštěstí to tak nevypadalo a my si mohli v klidu odpočinout.
Tohle místo bylo poměrně příjemné i na odpočinek. "Nevím jestli jsi mi stihl odpovědět, ale nechystáš se přidat do nějaké smečky?" Třeba do naší? Přivedla bych tě k nám já... Elisa by nám spálila zadky. Co? Nechceš? Usmívala jsem se na něho vřele.

Utrhla jsem další kousíček kůže a zakousla se znovu. To už byl u mě Alexei a šel sviňce po krku. Jo! Dej jí co proto. Konečně zpomalila. Trošku jsem si oddychla. Bylo to náročnější, než jsem čekala. Alexei na ní zautočil z boku a myslím si, že dostala jedno z posledních ran. Chudák tolik se snažila ubránit mladého, až za něj sama položila život. Po očku jsem se dívala, jestli ho neuvidím, ale nejspíše vzal roha. Dalším slovům jsem nerozuměla. Netušila jsem co se mi snažil říct.
Ale to už jsem seskočila ze sviňky a začala jí okusovat bok. Snažila jsem se jí stáhnout k zemi, ale pořád měla tolik síly, pořád se tolik bránila, že jsem z toho byla sama šokovaná.
Nakonec se přeci jen zastavila. Zastavil jí Alexei. Přiskočila jsem k němu. Drtil jí rypák a trhal s ním hlava nehlava. A já se zakousla rovnou do hrdla a dělala to samé. Trhala a trhala. Dokud chudák nepadla na kolena a následně se nesvalila na bok.
Ještě chvíli jsem držela čelist zavřenou na jejím hrdle. Pak jsem povolila a sama si sedla. Krev mi stékala po bílé náprsence. "Tak... tohle... byla teda... fuška." Řekla jsem a lapala po dechu. Byla jsem vyřízená. Prostě mimo. Vůbec jsem se nemohla nadechnou a přední tlapky se mi celé klepaly. Byla jsem rozklepaná šíleně. Znovu jsem se dívala po malém divočákovi, ale nikde jsem ho neviděla. Musel vzít nožky na ramena a utéct.
Odkašlala jsem si a pár chlupů vykašlala. "Tak... směle do toho." Řekla jsem vyčerpaně. Vážně jsem dlouho takhle vyčerpaná nebyla. Předpokládala jsem lov mláděte. Tohle v plánu vůbec nebylo. Nakonec jsem se zvedla a přišla blíže ke sviňce. Díky tobě přežijí další vlci. Řekla jsem si v mysli a ulehla k ní. Začala jsem trhat kůži, kterou měla snad jako hroch a propracovala jsem se k masu. To bylo výborné. Šťavnaté, bohaté na živiny a já do sebe dostala další kus energie.
Když jsem dožrala, svalily jsem se na zem a bezvládně ležela. Ztěžka jsem stále oddechovala. Motala se mi hlava. Potřebovala jsem to všechno vstřebat.

Proběhla jsem společně s divočákovou mámou okolo Alexe. Malý svišť se někam ukryl. A Alexei se věnoval dospělé naštvané samici. Ne tuhle nechce nikdo lovit. Běhala jsem ze strany na stranu, doufajíc, že Alex sebere sílu, najde toto malého zmetka a sejme ho. Jenže on se věnoval mé záchraně. Sem tam naštvanou sviňku kousl. Primárně však byla zaměřená na mě. Nevím proč, jestli ve mě viděla větší hrozbu, tím že jsem do toho křoví vletěla.
Potřebovala jsem změnit strategii. Nemohla jsem do nekonečna před ní utíkat. Pověsit se jí na krk taky nebyl dobrý nápad. Divočáci je měli hodně hrubé a tak nějaký pokus o prokousnutí, by vůbec nemusel vyjít. Udělala jsem ještě pár úskoků, smyčku a otočku. Na okamžik jsem se zastavila. Sviňka nebyla tak pružná jako já. Trvalo jí, než se zastavila, změnila směr a znovu nabrala rychlost. Já tedy měla čas si vše promyslet. Nejlepší by bylo jí dotlačit někam, kde budou kořeny či cokoliv schované pod sněhem, aby o ně zakopla.
Jenže to už jsem se musela dát do pohybu. Znovu dělala nájezd. Ale tak jak začala, tak i skončila. Neviděla totiž své mládě. To bylo někde zalezené a schované. Otočila se ke mě zády a utekla do houštin hledat caparta.
Ztěžka jsem lapala po dechu. Bylo náročné se jí vyhýbat. Jenže my měli štěstí. Zatím co matka malého divočáka šla hledat svého potomka v houštinách, já uviděla malý třepající se zadeček, kousíček od nás. "Alexei." Zavolala jsem na něj a ukázala tlapkou před sebe. Tak tohle bylo v podstatě snadné. Vydala jsem se směrem k malému. Nespěchala jsem, spíše jsem se snažila tiše kráčet. Hlavu měl snad zabořenou ve sněhu, jak se chudák malý bál.
A přesně v ten moment se vrátila naštvaná matka. Ach jo. Rozběhla se přímo naproti mě. A jelikož jsem nestála o čelní srážku, vyčkala jsem si na ten správný okamžik, vyskočila do výše, ve výskoku se přetočila a dopadla sviňce přímo na záda, do kterých jsem se hned zakousla a začala škubat vše, do čeho jsem se zakusovala znovu a znovu. Čekala jsem, kdy mi pomůže Alexei. Dlouho bych se totiž neudržela.

Ani jsem si neuvědomovala, že je tma. Až na to Alexei upozornil, zvedla jsem hlavu. Och no jo. Mě tma na lov nevadila. Někdy byla spíše k přínosu. Podívala jsem se na svého společníka. Myslela jsem si, že bude chtít počkat do rána. Já byla schopná zapojit sluch i čich natolik, že lov byl dost úspěšný. Jenže teď bylo stále napadáno spousty sněhu. Ale Alexei lov odložit na ráno nechtěl. Ňom, tak snad to dáme. Změřila jsem si ho očkem.
Na poznámku, ohledně lekce jeho zvláštního jazyka jsem hlavičkou pouze přikývla. Ono, kdo by se chtěl učit jazyk při lovu. Bylo by to vtipné. V hlavě jsem si představila, jak běžím na divočákem, Alexei řekne slovo v jeho jazyce a pak v mém a já ještě za běhu opakuji. To by nedopadlo dobře. Ani lov a ani učení. Olízla jsem si čumáček.
Moc se mi do těch křovisek nechtělo. Přesto, že jsem slyšela, že si tam něco pochrochtává a o nás zatím ani netuší... jsem se spíše děsila toho, kolik jich tam může být. "Většinou jsou ve větším stádě. A když se do nich vletí, všichni se rozprsknou do všech světových stran. Snad budeme mít štěstí a podaří se nám, aby se něco dostalo i k tobě." Podotkla jsem a trošku znervózněla. Nebylo to lehké. Divočáci byli chytří, rychlí a navíc nebezpeční. Jen tak se sežral rozhodně nechtěli nikdy dát.
Kývla jsem na společníka hlavou. A až teď si všimla, že jeho oči jsou rudé.Cože? Jak to, že jsem si toho dříve nevšimla? Asi jsem věnovala pozornost jeho celku, né jen detailům. Kožíšek měl krásně zbarvený, ale já milovala magii ohně a on jí měl! Ty oči najednou tou nocí zářily. Mohlo se zdát, že na něho civím a asi to ani jemu nebylo příjemné. Ale on ani netušil, jak mě fascinovala magie ohně a jak moc bych jí jednou chtěla ovládat.
Šla jsem na to. Alexei si musel najít nějaký úkryt, v kterém bude v záloze čekat. Já se vydala na svou okružní jízdu kolem houštin. I když jsem se snažila být potichu, divočák mě musel slyšet. V tomhle sněhu nelze jít zcela tiše. Nebylo to reálné. Jenže divočáci když něco slyšeli a ať to bylo sebe blíže, ve velkém procentu zalezli k zemi a tiše čekali, až se jdoucí zvíře vytratí. Snad mi nenabančí.
Po chvíli jsem se zastavila a ohlédla. Svého společníka jsem neviděla. Taky v té tmě šlo prd vidět a on měl takový ten přerývavý kožich, kde ti splyne se stínem. Dala jsem se do pohybu a po chvíli byla na druhé straně houštiny. Zvedla jsem hlavu vzhůru. Mami ty to vidíš... potřebuji tvoji pomoc. Šťastnou tlapku, která mě povede. Svůj zrak jsem sklopila opět do houštin. Nevěděla jsem, co mě tam čeká a moc se mi tam nechtělo. V houštinách uvidím ještě větší kulové, než tady. Nadechla jsem se a vydechla. Odrazila se z místa a jedním mohutným skokem se dostala do houštin. Hned první věc co jsem na svém těle pocítila, byly jakési trny. Au, Au, AU! Otevřela jsem oči. Mé ouška zaznamenaly pohyb. A já tím směrem vyrazila téměř v mžiku. Hledalo si to cestičku ven. I kdybych se teď snažila nějak ovlivnit cestu, kudy poběží, akorát bych se více zmrzačila. Spíše jsem ho následovala, protože mi razil cestu.
Jenže nemilé zjištění bylo, když jsem uslyšela dusot za sebou. Otočila jsem hlavu a uviděla velkou nasranou mámu. No do háje. Mladý divočák sice vyběhnul u Alexe, ale já vyběhla chvíli za ním a za mnou jeho matka. "Bacháá, má tu mámu!" Zajíkla jsem. Bylo jasné, že půjde po mě, ale i tak jsem ho raději upozornila. Stejně by si všiml, že jsem kolem něho proběhla s nějakým doprovodem.

Vlastně, nebyla jsem si jistá, jestli se ještě někdy za mě stane tulák. A pokud ano, bude to jen na základě rozpadu smečky a já jim nebudu dlouho. Leda že by se mi stalo něco podobného. Nenadálý rozpad země, smeček a všeho co tu. Wau to je zní trošku jako apokalypsa! A přesně v apokalyptických scénářích, jsem se já stala alfou. Tedy v mé hlavě. "Nechystám se být znovu tulákem, ale vlk nikdy neví." A co víc, kdybych znala pár jeho rodných slůvek, mohla bych dělat chytrolína na ostatní. Musí mě naučit něco těžkého, co si vlk nedokáže odvodit. Budu pak vypadat za ultra super chytrou vlčici. Mé vidiny byly jasné. Já jakožto geniální vlčice vedoucí smečku na Sibiř v roli alfy a mluvit jeho jazykem. Všichni by byli paf.
Z jeho dalších slov o ovlivnění budoucnosti mě zamrazilo. Měl pravdu, minulost se změnit nedala. Nedalo se s ní pohnout. Ale budoucnost? Ta je napsaná snad ve hvězdách. "Máš pravdu!" Pokývala jsem souhlasně hlavou. A když mi zalichotil ohledně šátky, zavrtěla jsem se a kdyby to šlo vidět, začervenala bych se. Moc vlků nelichotilo. Byli to takoví ti přímočaří jenom já já já a zase já. Aby pochválili někomu něco, to né. "Já si taky myslím, že mi to ladí s očíčky! Děkuji." Mrkla jsem na něho z vesela a hledala něco, co by se dalo uhnat a sežrat. Jenže kde nic, tu nic. Jako po vymření. Divočáci jsou přeci odolné zvířata a množí se rychle no ne? Tak kde jsou?
Chudák musel být hladový, kdo ví jak dlouho byl na cestě sem. A ještě je zde bída s nouzí, co se týkalo zvířat. Vyslechla jsem si ho. Jestli nebyl mrštný a rychlý, raději bych ho nenutila, aby běžel se mnou a zvěř štval. Spiše se více unaví. "Hele víš co, já jsem mrštná i rychlá. Jestli něco najdeme, naženu ti to zvíře. Tvoje práce bude vyčkat, zaútočit a dokončit to." Já se v tomhle sněhu pohybovala lépe než on. Byla jsem o hodně lehčí.
"Členů máme hodně, nechceš se přidat?" Zeptala jsem se zvědavě. Zajímalo mě, jestli náhodou vlastně nechce do smečky. Kdyby jo, naše by pro něho byla fajn. Až na Elisu. Nevím jak by zvládl jí. Ale když jsem to dokázala já. Ušklíbla jsem se. V poslední době ten vztah mezi námi nebyl až tak špatný. Vrátil se do bodu, kdy jsem byla vlka.
Uslyšela jsem nějaké zvuky. Nějaké divné zvuky z houštiny. "Pst, koukej a poslouchej." Čumáčkem jsem ukázala na houštiny, což byly vždy domovem divočáků. Určitě tam minimálně jeden je. Ne-li víc! Máme šanci. Podívala jsem se na svého společníka, zdali ví, co má dělat.

// Řeka Kiërb

Naklonila jsem hlavu na stranu. Asi mě chce něco naučit. Jo kývnu že jo. Až jsem se divila, že on rozumí každé slovo co vlastně řeknu. Jen já jemu až tak zcela nerozuměla. Né že bych vůbec věděla o co jde. Ale dost jsem tápala v některých věcech. Jako je třeba Noga. To zní tak blbě. Jak tomu můžou říkat noga. "Dobře, můžeme se učit vzájemně. Ale jestli ty problém nemáš." Jemně jsem pokrčila ramínky. Ale mě se jeho pár slovíček hodit bude. Obzvlášť jestli chceme jít spolu na lov, tak si rozumět budeme muset.
Když se rozpovídal o smečce, bylo mi ho hrozně líto. A jeho pohled do země mi jasně naznačoval, že ta událost nebude až tolik stará a bude ještě velmi bolestivá. "Ou, promiň, nevěděla jsem..." Chtěl jsem z toho nějak vybruslit a zahrát do na nějakou pohodičku. Jenže mě nic nenapadlo. Přijít o rodinu bylo dle mého to nejhorší, co vlk mohl zažít. Co by mohlo být horší? Povzdechla jsem si. Mírně se pousmála, když se opravil a místo nogy, což znělo fakt divně, řekl tlapka. "Nene. Né mezi kameny, ale do kmene. Kmen, spadlý ztrouchnivělý strom. Víš?" Snažila jsem se mu napovědět, co že jsem to vlastně měla na mysli a tlapkou se dotýkala stromu, u kterého ležel. Zraněná jsem tehdy nebyla. Ale byl to pro mě velký šok. Pocit, že tam už zůstanete navždy nebyl příjemný. Ale zůstala mi památka.
Šlapkali jsme si to podél zamrzlé řeky a už se blížili k Orlímu drápu. Doufala jsem, že se tam kus žvance najde. Bývali tam divočáci. Jestli tam budou pořád, kdo ví.
"Duncana neznám, zní to spíše jako nějaké zaklínadlo. Já jsem členem Asgaarské smečky. Smeček tady bude určitě dost." Patřil tedy někam jinam, netušila jsem o koho že to vlastně jde. A ani mě ten cizinem moc nezajímal. Švihla jsem ocáskem. Musela jsem uznat, že mé jméno z jeho úst znělo mnohem lépe. Ten přízvuk tomu dodával prostě takový zvláštní nádech. Pousmála jsem se na něho. Ale to už jsme se dostávali do území zvané Orlí dráp. Nasála jsem vůni lesa.
"Uvidíme, kdysi se tady proháněli divočáci. Snad ještě nevymřeli." Řekla jsem s rozvahou a přemýšlela kudy se vydat prvně. A tak jsem to vzala podél hranic tohoto lesa. "Jaký jsi v lovu? Vynikáš v něčem?" Zeptala jsem se nového známého a změřila si ho pohledem.

Vlček se mi snažil vysvětlit, jak se věci mají. Možná že jsem na něho koukala jako kdyby přiletěl z vesmíru a měl pět tlapek, tři hlavy, ale sedm očí, jedno ucho, dvě tlamy ale jeden jazyk a šest ocásků. Neuměla jsem se tolik ovládat v projevech a výrazech. Prostě jsem to na vlka vybalila tak jak jsem to uvnitř cítila, aniž bych si uvědomovala, že to na toho druhého může působit dost blbě. Kak ja? Mu se chce kakat?! Asi bych se měla otočit. Jenže on nedělal hrb, že by se chystal na potřebu. Možná že má zácpu. No ono jestli dlouho nežral, to je pak prostě ucpané. Ale zaznamenala jsem i slovo Sibiř. "Jo tak ty budeš z daleka!" Kakat se mu asi nechce, znamenalo to nejspíše něco jiného. "Sibiř, tu já neznám. Ale tam všichni mluvíte takhle divně co? Moc ti nejde rozumět. My tady mluvíme takhle..." Podotkla jsem, že nejspíše bude mít více vlků problém. "Co tě sem vlastně přivedlo? Musela to být dálka!" Prožívala jsem to. Jako úplně všechno co se kolem mě děje.
Když se mě zeptal, proč se o něho tolik zajímám, jenom jsem pokrčila rameny. Vlastně jsem to ani já nevěděla. Byl dost divný, asi proto. Mluvil mluvou, které nešlo moc rozumět. Mlaskla jsem. Ale nechtěla jsem ho urazit.
Noga? Zopakoval znovu a zvedl svou tlapku. "Ach ták! Tlapká! Jó, tak tohle. Vlastně... jsem se kdysi dávno zašprajcla v jednom kmeni a když se mi podařilo tlapku vytáhnout, už jsem to na ní měla." Vysvětlila jsem s úsměvem na tváři. Ono ta událost zase tak úsměvná nebyla. Měla jsem tlapku uvízlou v kmeni a vypadalo to, že si jí budu muset amputovat. Nakonec to dobře dopadlo. A mě zbyla vzpomínka.
Tvářila jsem se, že přesně vím o čem mluví. Ale zachytila jsem jen pár slov, které říkal. Zajímalo by mě, kde se takhle neadrtalština používá. Na Sibiři jenom? Nebo i někde jinde? Fuf, je těžké do domluvit a nikdy mě nenapadlo, že někdo může mluvit takhle. Olízla jsem si čumák a mile se na něho usmála. Vnímá on náš jazyk stejně divně jako my ten jeho? Prolétlo mi hlavou. Trošku jsem se nad touto otázkou pozastavila. Bylo to zvláštní.
Ale další otázce jsem poměrně dobře rozuměla. Chtěl žrádlo. To chceme všichni. Před chvíli jsem okusovala zmrzlou rybí hlavu. Ale bohužel jsem jí tam musela nechat. "Zima je letos hodně krutá a vybírá si svou daň. Zvěře je velmi málo." Řekla jsem mu. Bohužel jsem sama přesně nevěděla, kde by se teď dala narychlo sehnat halda masa. V létě to bylo super, v podstatě zvěř lítala do tlamy. Ale teď? Všichni bojujeme. Bohužel. Přemýšlela jsem, kam ho vzít. Kde bude snad něco na sežrání. Zajíci byli někde zalezení, po těch nebylo ani stopy. Napadalo mě už jen pár území, která byla v blízkosti.
Když padla řeč na mou rodinu vyprsila jsem se. "Ano, jsem potomkem alf." Tvářila jsem se důležitě. Žádní tuláci! Pche, za co máš mé rodiče? Vedli smečku! Táta už je sice vypelíchaný starý pardál, ale... kdysi vedli smečku.
Úplně jsem zapomněla na to, že jsem se nepředstavila. On to ale v hlavě měl a představil se jako Alexei. Nebo tak nějak. Jeho koutek se zvedl do mírného úsměvu. Přimhouřila jsem oči. "Lucy. Pojď za mnou." Vyzvala jsem ho, abychom se společně přemístili a podívali se po něčem, co by mu mohlo zaplnit bříško. Aniž bych si to uvědomovala, pomáhala jsem cizákovi s lovem a nebylo to poprvé, co jsem něco takového dělala.

// Orlí dráp

Mlaskla jsem si. Než se ten chudák trošku vzpamatoval, že na něho někdo mluví a vůbec, že při něm někdo je... nějaká chvilka uběhla. Chudáček malý sebou škubl, když jsem na něho promluvila. A to jsem se snažila jít jako slon. Aby mě zaznamenal. Asi mu zamrzl sluchovod. Ani bych se nedivila, je taková zima že zamrzá úplně všechno.
Jenže když promluvil, trošku jsem se vyděsila. Ani né tak vyděsila, spíše jako cože co? Byla jsem překvapená. Některá slova jsem mu rozuměla v pohodě, ale konec věty tak nějak zkomolil.
A další slova co z něho lezla, zněla doslova příšerně. "Co to máš s mluvou? Přimrzl ti jazyk na zuby?" Naklonila jsem se k němu a ve chvíli kdy zíval mu zírala do tlamy. No co, chtěla jsem zjistit, jestli je na tom tak špatně, že mluví jako mamlas. Jenže jeho jazyk vypadal v pořádku. Jo byl o něco více bledý, než jazyk vlků bývá, ale tipovala bych to spíše na mírné podchlazení, než na to, že jazyk přimrzl k zubům. Ona toho chudáčka nenaučili mluvit! Jak tohle můžou rodiče udělat.
Snažil se mě se na něco zeptat. Ale já v podstatě nevěděla o co jde. A tak jsem na něho čučela jako čerstvě vylíhnuté kuře, které se proklove ven ze skořápky. "Promiň, ale co je noga?" Zatvářila jsem se, že to slovo je hodně divné a neměl by ho používat, jestli je to urážka. Ale takhle vlk vlastně ani nepoznal, jestli ho uráží, nebo si z něho dělá srandu. Noga? Co by to mohlo být. Noga. "S tou mluvou bys měl něco dělat. Je to děs, moc ti nejde rozumět." Zavrtěla jsem hlavou s úšklebkem.
Další jeho otázku jsem se snažila vydedukovat. "Úkryt? No Jasně, tady je možností!" No dobře, zase tolik jich nebylo. Ale věděla jsem u úkrytě kousíček od nás. "Já jsem se tady narodila! Znám každé stéblo a každou vločku! Máš štěstí, úkryt je kousíček od nás. Zavedu tě tam chceš?" Usmála jsem se na něho. Bavilo mě se o někoho starat. Milovala jsem vlčata, protože potřebovala menší oporu v druhém vlkovi. On už byl sice dospělý ale v jakých si uvozovkách mě potřeboval. No prostě, mohla jsem mu nabídnout pomoc. A to jsem přijala s radostí. Moc ráda ho odvedu do bezpečí, kde se bude moct prospat.