Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Borovicová školka

"Jsi pěkně mazaná, malá roztomilá cizinko!" zazubil se na ni. Bavilo ho hrát tyhle kočkovací hry. Koho by to jen nebavilo? Když je ten druhý dostatečně chytrej a dokáže dobře okecávat, dá se tahle hra hrát snad donekonečna, pomyslel si spokojeně. "Pravda. Třeba si to tvé jméno někdy vysloužím... Chmm, jako pravý gentleman," nonšalantně na ni mrkl.
Líbilo se mu též, jak ho provokovala. Věděla, že by ho fyzický dotek potěšil, ale zatím mu ho nedopřávala. To je potvůrka! "Toulám se zdejšími krajinami už nějakou řádku let. Vlastně ani nevím přesně. Ale občas se tu děsně nudím. Víš, je těžké tu sehnat pěknou mladou slečnu, která umí být tak dobrou společností," naklonil hlavu a tak trošku zasněně si ji prohlédl. "Přijde mi, že jsou zdejší vlci až moc upjatí. Neumí se bavit. Na to je ale život moc krátkej, no ne? Pověz, umíš se bavit?" pomaličku a zvídavě pozvedl obočí. Docela ho zajímala její reakce. "Já to totiž dělám velmi rád..." houkl skoro až zamyšleně s pohledem před sebe.
Vlastně ani netušil, kam je vedl. Tady to moc neznal. Aniž by ale cizinku nějak extra varoval, zničehonic se na ni otočil, přiskočil k ní a bez ostychu jí olízl nosík. "Máš babu!" zlomyslně se zasmál a vzal nohy na ramena. Jen pojď! Pojď si pro mě! vybízel ji.

Pozvedl obočí a pousmál se. "Přesvědčit? Vlastně ani ne," zamyslel se nahlas. "Nechám to na tobě," mrkl na ni. Zkrátka jí nechal možnost volby. Samo sebou, že měl fyzický kontakt moc rád, ale měl taky rád určité napětí a posloupnost... Nemusel mít hnedka všechno naservírované. Pak to totiž nebyla taková sranda.
Uchechtl se. "Jestli máš ráda zábavu, pak jsi narazila na toho pravého!" vybídl ji pokývnutím hlavy, jako by snad bylo ideální počasí na nějaké super romantické obchůzky. Nebylo. Upřímně se Lothielovi tohle nechutné podzimní počasí vůbec nelíbilo. Když zmokl, nabalil se do různého bodláčí, do bahna, sem tam uklouzl a ve finále se na konci dne stočil do velké vlhké koule, připadal si jako nějaká super shnilá hlupatá dýně. Fakt že jo. A on ten pocit neměl rád. On si liboval v pohodlíčku a pěkném zevnějšku. Chtěl působit reprezentativně. Byly vlčí dýně reprezentativní? Nebyly. Letí samičky na nereprezentativní vlčí dýně? Neletí. Zkrátka myslím, že se chápeme. Kdo se nechce líbit druhým? Nikoho takovýho neznám! Navíc teď měl možnost si zas užít společnost po dlouhé době, takže odmítal smýšlet negativně a hrát si na nějakou pitomou zeleninu. Na to nebyl čas! Ledaže... Ledaže by měla neznámá vlčice ráda dýně. Můžou mít vlci rádi dýně? Nehodlal se ptát. Ještě by působil střeleně.
"Tak jo, pojď se mnou, ty moje malá roztomilá cizinko. Někam se schováme," pobídl ji a rozhodně zhoupl ocasem. Věřím, že by nám oběma prospěl úkryt a... Teplo." Teplo, teploučko! Tělesné teploučko! Hehe. "Mimochodem, nějak jsem přeslechl tvoje jméno," naklonil kebuli a pozorně nastražil ouška.

>>> Kopce Tary

Zasmál se. Jeho hlas byl zvonivý, podmanivý, tak čistý. Sympatický. Na oko, samozřejmě. Ale to ještě vlčice nevěděla. Stejně tak, jako toho on nevěděl moc o ní. To však ničemu nevadilo. Třeba se za pár hodin budou navzájem bez ostychu proklínat, jaký je ten druhý naprostý budižkničemu a pitomec.
Hned po těch jejích vyzývavých slovech se nezdráhala narušit vlkův osobní prostor a provokativně se dotknout jeho čenichu. No konečně! Konečně nějaká mazlivá! jásal v duchu. Doposud gallirejské kraje spíše proklínal, než opěvoval, neb zde nenalézal dostatečné množství spontánních vlčic. Jenže tohle mu o dost zlepšilo náladu. Zapomněl již na chmury ve své hlavě. Dostalo se mu patřičného rozptýlení.
Naklonil hlavu a pomalu pozvedl pravý koutek tlamy. Svou radost samozřejmě nesměl dát příliš jasně na odiv. "Koukám, že jsi mazlivější, než se na první pohled zdáš," pronesl skoro až zamyšleně, jako by ji hodnotil. Vlčice vypadala docela bídně, ne že ne. On měl sice raději pěkné samice pevné konstituce a krásných agilních tvarů, nicméně ho napadlo, že zrovna hlad a nedostatek úspěšných zakončení lovů přeci jen bývají prokletím tuláků.
"Ráda bys výlet, chm?" beze spěchu si ji začal obcházet. Měl tak možnost ji pěkně ze všech stran očichat. "Jestli se nebojíš s cizími vlky chodit do neznáma..." skoro až pokrčil rameny, jako by se snažil předstírat, že se ho to vlastně vůbec netýká a vše záleží jen a pouze na jejích pocitech.
Zastavil se. Pár sekund jí koukal do očí. Pak se naklonil rychleji, než by jeden čekal, a skoro až přiložil svou líci k té její. Nedotkl se jí. Zatím ne. Provedl slastný akt nádechu - zblízka voněla trošku jinak než "zpovzdálí". "Voníš jako někdo, kdo se nebojí," špitl jí do ucha a nepříliš spěšně se odtáhl, aby se znovu mohl podívat do šedých oček.

Nad Kopci <<<

Konečně! Konečně ho do čumáku praštila vůně. Byla čerstvá a co víc, patřila zjevně nějaké vlčici. No vida! Rozptýleníčko je na dosah, ušklíbl se a samovolně zrychlil. Tohle bylo přesně to, po čem toužil. Už nechtěl být jen sám se sebou a s tou svou umyšlenou hlavou. Tímhle tempem by se velmi brzy mohl cítit zdeptaně. I když si to samozřejmě nechtěl přiznat.
Zvedl hlavu a zavětřil. Už ji skoro mááááám. V tomto lesíku se parfém vlčice linul do vícero stran, snad jako by se tu na nějakou chvíli zabydlela. Ježíš, doufám, že nelezu někomu na smečkové území. A jestli jo, tak ho má fakt bídně označený. Napadlo ho taky, že si to tu mohli osvojit vyloženě i nějací tuláci, ale to mu pak přišlo jako nepříliš pravděpodobné, protože krom toho jednoho pachu nezaznamenal nikoho jiného. A jako poslední variantu též zvažoval, že si s ním jen hraje aktuální počasí a odér vlčice prostě bravurně rozfoukal vítr. Ať už tak či onak, již měl konečně možnost to zjistit.
"Zdravím, slečno," vřele se usmál na bílou vlčici s příměsí šedých chlupů. "Copak tady děláš tak osamocena?" starostlivě naklonil hlavu a rozhlédl se, jako by hledal nějakého jejího ochránce. Se ví, že vlčice mají rády svoje ochránce. "Snad... Ses neztratila?" Jeho zlaté oči vyhledaly ty stříbrné a zcela bez ostychu se do nich neohroženě zakously. Vlkův pohled nebyl zlý ani nijak extra negativní. Naopak naznačoval, že o vlčici jevil zájem a nebál se navázat kontakt.

Kiërb <<<

Lothiel se čertil tak dlouho, že vlastně zapomněl dávat pozor, kam ho ty jeho vlčí tlapy nesou. Ne, že by mu to nějak extra vadilo. Jen mu docvaklo, že se vlastně dostal někam, kde asi nebyl. Nebo že by si o nepamatoval?
Nakrčil nos. Došlo mu, že tady to fakt neznal. Ale což. Ničeho se nebál, tak proč zastavovat? Přeci si nedávno dal za krátkodobý cíl najít nějakou přítulnou společnost. Pupek měl stejně relativně plný, takže ke spokojenosti by mu to rozhodně stačilo.
Prodíral se hlouběji do lesa. Ač se nezastavitelně blížila zima, přišlo mu, že na tomto území to ještě dost hýřilo barvičkami. Dokonce cestou zahlédl velmi zajímavě zbarvený mech. Zaujalo ho to natolik, že se dokonce pozastavil. Odbočil od původní trasy a sklonil hlavu.
Čenichal. Vonělo to... Jako mech. Páni. Překvápko, co? Mech většinou voní jako hlína a voda. Takže ano, to je asi ten nejkvětnatější popis, který by vám byl Lothiel schopen říci o tomto konkrétním mechu. I když vlastně - vlastně ne. Ještě by dodal, že "jsou nějaký divný, protože nejsou obyčejně zelený".
"Modrá? Fialová?" zahučel. Dloubl do toho tlapou. Nic se nedělo. "Fíha, to je měkký jak vlčecí prdýlka." V ten okamžik se rozhodl. Lišácky se usmál, párkrát se protočil a ulehl. Ryšavé klubko se uvelebilo na měkkém koberečku a na následující dvě hodiny se nehodlalo pohnout ani o píď.
Po poklidném a velmi velebném šlofíku se vlk protáhl jako kočka a plouživým tempem pokračoval v hledání společnosti.

>>> Borovicová školka

VVJ <<<

Nabubřelý vlk si to štrádoval dál krajinou. Děsně ho štvalo, že zrovna ta jeho extra inteligentní palice - s krásným obličejem, jen tak mimochodem - vymýšlela takové prkotiny. Nejsem žádnej cíťa. Nikdy jsem nebyl a ani nebudu! hlásal si pro sebe. Hochu, hodně štěstí s potlačováním myšlenek, jež se derou na povrch.
Svoji existenci přilepil k jakési řece, které vedla do jezera. Hnusná velká louže, ohlédl se za sebe a naštvaně si odfrkl. Mračil se, snad jako by to mohlo mít nějaký efekt na to, co se mu právě odehrávalo v hlavě.
Nikdy jsem neměl cíl, takže se neztratím, zopakoval si ještě jednou. Marná snaha. Nejsem mátoha. Nepotřebuju ve svém světe žádnou pitomou milost, smysl života, rodinu, smečku, ani přátele. Zvlášť při pomyšlení na to poslední slovo vyplázl jazyk a zašklebil se. Nikdy nepochopil, jak se někdo mohl přilepit na někoho jiného a udělat ten hnusný akt, kterému se říká "spřátelení se". Oklepal se. Týhle maškarádě nevěřil. Ani trošinku. Již zamlada se naučil, že všichni jsou proti němu a on je proti všem. Neměl nikoho na své straně. Nikdy. Nebo to tak alespoň cítil. A tak tedy není divu, že si k sobě nikoho nepustil. Kdo by taky stál o přátelství s tak podlou existencí? Samo sebou všichni na Lothielovi viděli to zlé - a že toho bylo sakra dost! -, ale skoro nikdo neobjevil tu jeho pěknou stránku. Uznávám, prozatím byla vážně dost zakrnělá, ale s dostatečnou péčí a snahou by se snad jednoho dne mohla vyvíjet k lepšímu, nemyslíte?
Lothiel si to samozřejmě nemyslel. A tak se jen dál nesl podél břehu a hudroval na dnešek a včerejšek a předvčerejšek i na zítřek.

>>> Nad Kopci

Ryšavec se rozvaloval u jezera jako vyvržený tuleň. Chcíplý sladkovodní tuleň. Sexy tuleň. Bylo mu to šumák. Hlavně, že měl nacpaný pupek. Jop, přesně to je jediná věc, co mě zajímá. Jsem spoko vlček. Hehe. Myslel si, že si to myslí. Dokud se mu do hlavy nevecpala podivná myšlenka. Měl ji pak doopravdy plnou jen jednoho jediného slova.
Ztracený. To já přece nejsem... Vím, co je tohle pitomý jezero zač. Už jsem tu byl. Sám proti sobě argumentoval. Moc dobře věděl, v jaké souvislosti se to slovo ukázalo. A ne, nebylo to v rámci zeměpisných pojmů. Že bych byl... Ztracený ve svém životě? Naaah, pitomost. Já přeci nikdy neměl nějaký směr, tak jak bych se ksakru mohl ztratit? Nijak, žejo. Moc se neuklidnil. Snažil se sám před sebou tvářit, že je v pohodě. Nechtěl si přiznat, že ho to užíralo.
Pitomej mozek. Vymýšlím hovadiny, protože se nudím. "Ueeeeh," zívl si, div se nevykloubila ta prostořeká čelist. Když se zvednu a půjdu něco dělat... někoho najdu... nějak zabiju tu spoustu času... Bude to lepší. Líně se zvedl a protáhl se jako znuděná kočka.
Ztracený. I když vykročil a už si představoval, jak si nabrnkne nějakou pěknou vlčici, nedalo mu to. Zavrčel si sám pro sebe. Začínal lehce polevovat v neústupnosti a zjišťovat, že se tomu pocitu asi nevyhne. Že má asi nějaký podstatný důvod. Možná to je tím, že jsem nechal minulost daleko za sebou, vykašlal se na svou rodinu, hodil bobek i na smečku a... Nikoho nemám?

>>> Řeka Kiërb

Vlk zahučel a vyplázl jazyk. "Hrozný dusno," zanadával na momentální počasí. Seriozně - uměl se snad někdy někdo trefit do šálku kávy tohoto zrzouna? Jednou bylo moc horko, jindy moc zima, pak zas příliš foukalo anebo pršelo... Kdyby bylo po mém, nastavil bych teplotu tak akorát, aby to nikoho nesralo. Jako vážně, kdo má tam nahoře na starost počasí tu dole? Vyčítavě pohlédl do nebes. Hvězdy. Hafo hvězd. Odfrkl si. Doopravdy neuměl ocenit krásu noční oblohy.
Jeho žaludek se hlasitě ozval. Jo, ještě tohle mi scházelo. Dlouze nasál pachy okolního světa. Spoustu žrádla - stačilo si vybrat. Kdyby neměl tak línou prdel, mohl si toho nalovit na týdny dopředu. Odplivl si a ušklíbl se. Rozhodl se chytit onu stužku vůně, jenž se vinula vzduchem. Představovala lákavý příslib zaječího masíčka a tudíž i půlnoční sváči.
V jeho egoistických myšlenkách byl na tohle profík, i když ve skutečnosti lovecký um ryšavce nepředstavoval žádný nadstandard. Zkrátka vzato kolem a kolem, stačilo to na to, aby se uživil a nechcípl hubený jak špejle. Až jednou skapu, musí to být epický. Nějak... Třeba při záchraně světa. Nebo aspoň hezké vlčice... Zamračil se nad tou představou a pak zavrtěl hlavou. Ne, jedna vlčice mi za to nestojí. Musela by to být tlupa sexy šťabajzen.
Sklonil se a jeho srdce se najednou rozpumpovalo. Bylo to tu! Přiblížil se natolik, aby měl pěknou šanci. Prudce se nadechl a vystartoval. Zajda se zorientoval velmi rychle a donutil vlka, aby pořádně zabral. Chvíli se honili a prudce kličkovali, nicméně nakonec zrzavochlupý vyhrál svou véču. Zvířátko nemilosrdně zakousl a ihned se do něj pustil.
Spokojen se svým výkonem, samolibě si uchrochtl a zvedl frňák k nebesům. Co na tom, že měl hubu ještě lehce do ruda. Škoda, že mě při tom nikdo neviděl. Byl jsem skvělej.

<<< Mahtaë (sever)

"Do vlčí díry, co to je za pitomý počasí?" Zrzoun se prodíral sněhem a nadával jako smyslů zbavený. "Ty retardovaný zimy už by někdo měl vážně zrušit," úpěl a dramaticky trhal ocasem, jak se batolil haldami bílé břečky.
Došel k Velkému vlčímu jezeru, kde se chtěl samosebou napít. "To aby si jeden pořídil další plíce, aby stíhal nadávat na tuhle celou pitomost," dál si brumlal pod vousy. Položil jednu tlapu na led. Jeho obličejem se mihla útrpná, odsuzovačná grimasa. Měl žízeň. A chtěl vodu. Vodu jakože fakt vodu. Ne sníh. Avšak sám brzy pochopil, že tudy cesta nevede. Obrazně i doslova. Hodil tam zpátečku, nehodlal ze sebe dělat debila stepujícího na velkém podiu v podobě ledové jezerní pláně.
Vyplázl jazyk. Alespoň už tak pitomě nefouká ten ohavný severní vítr. Povzdechl si, párkrát zopakoval malé, vlastnotlapkově vyťapané kolečko, sklonil hlavu, začenichal. A pak nabral do huby sníh. Nevkusně zamlaskal; rázem se z toho stala voda. Pěkně studená. "...mi byl čert dlužen, tohlecto!"

Lothiel dostal, co chtěl. Svobodu. Sám totiž ještě netušil, jak ta proklatá magie fungovala. Jak by také mohl, že? Myslel si, že to hloupoučké pobláznění jinak drzé Athame způsobil úplně, ale úplně sám. Jako velký kluk. Velký flirtující kluk. K jeho zděšení však Athame rázem procitla a to velmi rychle.
Zamračil se. Co to bylo za skok? Skoro jako by ji pleskl tlapou do tváře a ona se probudila. Tak náhle! Něžná, vlčatchtivá krasotinka byla pryč. Definitivně. Teď tu stála rozzuřená fúrie. Hudrovala, čertila se, nadávala, urážela, ječela a vřískala. Dobrotivý bože. Co to je za harpyji?! "Ty mrško," uculil se na ni. Bavilo ho si hrát s ohněm. "Jeden by do tebe neřekl, že máš tak nevymáchanou tlamu. Jsi pěkně drzá, abys věděla. Ale neboj, nikomu neřeknu, co se mezi námi stalo. Nechám si to pro sebe. Alespoň prozatím," vyplázl na ni jazyk a chraplavě se zasmál.
Doslova se nechal vláčet. "Och, ano. Pojď, udus mě, má krutá královno," provokoval dál. "Můj bídný život je ve tvé tlamě," nepřestával se hihňat. Athame - ačkoli dělala velká ramena - ve skutečnosti moc síly nepobrala. A Lothiela už to přestalo bavit.
Vymrštil se na nohy, cukl svou hustou hřívou a povalil ji na zem. Rozkročil se, vycenil na ni zuby a hrdelně zavrčel. "Obvykle jsem gentleman, ale ty, moje drze sprostá Athame, si nic takového nezasloužíš. Nechám tě jít s myšlenkou, že ses do něčeho takového, jako jsem já, zamilovala," samolibě se usmál, věnoval jí horké olíznutí na nos a nonšalantě se zas stáhl, aby mohla vstát. Byl rozhodnut odejít a víc se tou mrchou nezaobírat.

>>> VVJ

Škádlilo ho, jak Athame rychle dýchala a říkala mu tím, že se jí líbilo jeho rejdění čumáku v hnědé srsti. Samosebou, že věděl, že je v tom borec. Měl už to tolikrát natrénované, že už to málem považoval za rutinní činnost. A cvičení dělá mistra! Přesně věděl, kam nosíkem zabrouzdat, aby ji donutil alespoň párkrát vzdychnout a zavrtět sebou.
Na druhou stranu ho zajímalo, copak v Athame dřímalo. Zatím se nechala poslušně přišpendlit k zemi. Dokázala by to napodobit a Lothiela povalit na záda? Přesně to zrzavce interesovalo. K jejím prosbám a hrabání tlapkou se tvářil lehce odtažitě, aby ji vyprovokoval. Pojď si pro mě, kočičko. A tak se i stalo.
Lothiel - aniž by čekal, že rozněžněná Athame vůbec zvládne vstát - byl velmi bleskově zasažen hnědou hroudou chlupů. Zalapal po dechu, párkrát zamrkal a už ležel na zemi. "Co prosím?" rozechvěle, ale velmi spokojeně zapředl. Tak se mi to líbí! Pozorně natočil ouško a poslouchal, co rozpalujícího mu vlčice poví! Jenže k jeho překvapení z ní vypadlo něco docela jiného. Budu s tebou navždycky. Suše polkl a v tu chvíli se jeho magie naprosto, dočista vypnula. Za pár minutek se její účinek na Athame totálně vynuluje. "Navždy?" vydechl. To je sakra dlouhá doba. Hlas Athame se třásl. Zněla skoro jako nějaký fanatik. O-ou. Čas tam hodit zpátečku. Zavrtěl sebou a usmál se, jakoby nic. "Ale to víš, že ne, drahoušku." Flirtovací nálada se vypařila jako pára nad hrncem. "Budu tvůj a ty budeš moje," usmál se a velmi nenápadně se poposunul, aby se pak pokusil přehoupnout těžiště Athame někam níž. Nyní se cítil dosti nekomfortně. Vlčice s emocemi, které v ní nechtěl probudit, vypadala, že vše myslí naprosto vážně. Ay dios mio. "Poslyš, květinko. Co kdybych ti šel na posilněnou ulovit nějakou dobrůtku?" oblízl jí nosík. "Určitě ti vyhládlo, krasotinko. A já přeci nemohu moji lásku nechat hladovět." Opět se "omylem" poposunul směrem dál od Athame.

Co si budem, tenhle ryšavec byl aktuálně sám se sebou nadmíru spokojen. Athame mluvila jako poslušná zamilovaná vlčice a neskutečně tak zvyšovala Lothielovo ego. Jsem fakt borec. Myslel si, že mohl mít, kteroukoliv by si zamanul. A teď tu měl Athame, která ani malinko neodporovala. Měl rád vlčice všeho druhu, ale občas byla větší sranda, když se některé tak snadno nedaly. Athame oplývala obezřetností a drzostí jen ze začátku, teď už by ji označil za beránka. Ovšem byla jen otázka času, kdy ho tahle hra přestane bavit.
Letmý vzdech poškádlil jeho ouška a spustil roztomilé šimrání motýlků v jeho břiše. Stále hluboce nasával ten dokonalý pach bezbranné oběti. Líně mrkl a víčka nechal lehce přivřená. Zlaté panenky se malinko zaleskly. Je krásná, napadlo ho, když nemotorně vykoktala pár slůvek. Nenápadně si přejel jazykem po horních řezácích, jako by se chystal slupnout nějaké lahodné libové maso. Pozvedl hlavu. Při tom úkonu omylem letmo škrtl svým nosem o ten její. Měl pocit, jako by se mu z místa doteku rozsypala po celém těle statická elektřina. Zbožňuju to. Byť svou tvář vzdálil, jeho tělo naopak velmi pomalu začalo klesat. Teď už se o uzemnění nebohé vlčice nedalo pochybovat. Uvědomoval si svou váhu, a tak se jen částečně opřel o její hruď. Přesto dokonale cítil, jak jí splašeně bilo srdce. Jen se neboj, kočičko. Pozvedl koutek tlamy. "Buď se mnou," šeptl a natáhl se, aby jí vlepil malinký, skoro až nevinný polibek na krk. Pak ale udělal přesný opak. Dal si velmi záležet, aby se pomalinku, zlehka posouval čím dál níž. Svým rejdivým, teplý vzdoušek funícím nosem kroužil v jejím kožichu a obdarovával ji hřejivými polibky. Tímto důkladným, neuspěchaným procesem se dostal až k pupíku, kde ovšem nehodlal za žádnou cenu zastavovat. Dělal však mezi jednotlivými dárečky čím dál větší přestávky... Až se dostal k vnitřku jejího pravého stehna. Tam ji lehce kousl, aby se vzápětí samolibě zasmál a úplně se od vlčice odtáhl. Nechal ji tam. Jen tak - rozpálenou, naelektrizovanou, možná i vzrušenou. Zajímalo ho, copak podnikne.

Vnitřně se tetelil blahem. Svádění vlčic mu nesmírně chybělo. Zbožňoval tu cestu k lásce, ne lásku samotnou. Byl to sobec, který si prostě jen rád hrál s city ostatních. A právě teď mu to s Athame vyšlo krásně.
Dlouze vdechoval její vůni. Pozorně poslouchal, zdalipak něco málo nešpitne. Cítil se jako pán světa - donutil, aby se s ním pěkná vlčice mazlila. To byl panečku úspěch! "Jsi moje?" tiše se přeptal. Tvrdila to, ale doopravdy to tak cítila? "Jenom moje?" Ono zájmeno vyslovil podivně sebejistě, chraplavě. Chtěl slyšet další ujištění. Ach, jak moc to chtěl! Jeho převeliké ego po tom vysloveně prahlo.
"Pokud jsi moje," zašeptal a krátce sebou zavrtěl, "znamená to," odtáhl se, aby jí koukl do oček, "že si s tebou můžu dělat," poposkačil a něžně ji shodil k zemi, "co se mi zlíbí?" Rozkročil všechny čtyři nohy, aby si tak Athame hezky zabezpečil. Bylo mu jedno, kdo co všechno uvidí. Právě teď se královsky bavil. A nehodlal přestat.
Sklonil hlavu a znovu hluboce přičichl k srsti na její hrudi. Zdálo se mu to, nebo doopravdy slyšel tlukot jejího srdce? Bez ostychu nechal hlavu skloněnou, aby pomaličku, přímo labužnicky pokračoval nosem od hrudi výš. Sem tam se zastavil a vhrnul horký dech do jejího kožíšku. Vzápětí pak ale pokračoval dál, aby se dostal až k líci. Zde - aniž by ji jakkoliv varoval - jí vlepil horký, ale něžný polibek. "Chmmmh," zapředl jako kocour. "Moje," sotva znatelně zašeptal k jejímu oušku. Moje a nikoho jiného! Alespoň pro tento okamžik.

//Doufám, že moje reakce na tornádo bude ještě platná. :D

Klidně, velmi jemně pozvedl koutky tlamy. Jeho teplá vřelá očka Athame přímo volala, ať se k nemu přiblíží. Co přiblíží, rovnou nalepí! Chtěl cítit teplo jejího kožíšku a užít si každou křivku jejího těla. Tiše pokývl, když po něm zopakovala důvěrná slova. Věděl, že nemusel nic říkat. V této situaci zkrátka stačilo ticho a hypnotický pohled.
Nechal ji, ať se k němu přivine. Jeho ješitné ego zas o kousek vyrostlo. Joooo, jsem v tom prostě dobrej. Nechal ji, ať se pořádně zaboří do jeho rezavého kožichu a sám položil svou hlavu na její roztomilé čelíčko. "V tom největším bezpečí, jaké si jen dokážeš představit," zašeptal a hluboce se nadechl její omamné vůně. Zlaté panenky se na chvíli obrátily vsloup - tak moc si tento okamžik zrzoun užíval.
Bohužel mu ho zkazila jiná vlčice. Normálně by se ji snažil zlákat a vytvořit si harém, ale šedivá se zjevně s Athame znala. A ani jedna tu druhou neviděla v dobrém světle. Stačil se jen trhaně nadechnout, než se od něj hnědochlupá odlepila, aby mohla za neznámou vystartovat. Notak, to vůbec nebylo potřeba! zaúpěl v myšlenkách. Teď tě zase budu muset lákat, postěžoval si.
Vyvalil oči, neboť sebou Athame zničehonic plácla na zem. Musel se vážně moc ovládat, aby z něj nevyklouzl škodolibý smích. Namísto toho nahodil ustaraný výraz a přiskočil k ní. "Jsi v pořádku, drahá?" Dvojitá dávka bolesti jistojistě nebyla moc příjemná, proto se vlčice brzy stáhla zpět k Lothielovi. Počasí se jednoznačně zbláznilo. Kdesi kousek opodál se najednou vzedmul velký vítr a začal se točit dokola, až to Lothiela rozhodilo.
"Pojď blíž ke mně, Athame," něžně ji oslovil. "Ničeho se neboj, jen se drž u mě," konejšil ji a pomalu se začal vzdalovat od toho hnusáckého přírodního úkazu. "Jsem jen tvůj," ujistil ji. Alespoň na dalších pár hodin. Oblízl jí tvář a nevědomky tak posílil již rozjetou magii, která se mermomocí snažila přehoupnout na druhý stupeň. Uvidíme, jak moc příjemný bude pro Lothiela.

"Nevytáhl jsem se?" pomalu, lehce provokativně zopakoval slova, jenž vyšla z úst drzé vlčice. Chtěla zajíce? Chtěla! A když jednoho dostala, aniž by pro to hnula prstíkem, ohrnovala nos. Ó, vlčí bože, ty to vidíš. Co ty vlčice teda chtějí? Řeknou si o jedno, ale myslí na něco úplně jiného! Anebo že by Athame jen záměrně hrála divadélko? To jí zjevně šlo velmi dobře! Třeba zvládala stejné taktiky jako mistr Lothiel.
Jeho obočí velmi pomalu, přímo požitkářsky vyjelo nahoru. Pravý koutek tlamy - ještě stále lehce zkrvaven - jako by byl povytažen neviditelným háčkem na ryby. "Tebe," nadechl se, načež vláčně vstal, "bych si ulovil moc rád," oblízl se. Než však stačil cokoliv dalšího dodat nebo dokonce učinit, hnědochlupá spěšně zabořila své tesáky do masa. Vypadala lehce otřeseně. Lothielovi se však náhlý obrat v jejím přístupu velmi zamlouval. Vypadala mnohem svolněji.
Spokojeně ji pozoroval. Nic nenamítal, úlovek jí přenechal dočista celý. Vypadala a zněla opravdu hladově. A to by přeci nebyl Lothiel - všemi (vlčicemi) uznávaný dobrák od kosti -, kdyby ji nenechal pořádně nažrat. "Bylo mi ctí, má nejdražší, že jsem mohl posloužit," galantně se usmál a vyfikl krásnou úklonu, jako by se snad vrátil do dob minulých. Srdce (a taktéž možná něco trošku jiného) mu poskočilo, když si uvědomil, že se zelenooká začala přibližovat. Její krůčky nesahaly nikterak daleko. Byly velmi drobounké, naprosto roztomilé. "Jsem tu pro tebe," ubezpečil ji medovým hlasem. Možná by býval dodal ještě něco. Možná by býval udělal něco. To už se však nikdy nikdo nedozví, neboť iniciativu přebrala Athame. Bez servítek svou hlavu doslova vsunula Lothielovi pod bradu. Zrzavý se jen beze slov usmál od ucha k uchu. V jeho očích poskočily hazardní jiskry spokojenosti zkombinované s odleskem tajemných plánů.
Střihl ouškem; vyslechl její otázku ohledně kousnutí. "No, technicky vzato-" načal, neb měl v plánu odvětit opravdu jen v rovinách teorie. Avšak větu nedokončil. Namísto toho se z něj vydralo naprosto překvapené, ale blažené: "Ohhhh!" Lothiel by lhal sám sobě, kdyby tvrdil, že tohle ho nepřekvapilo. Ono ho to doslova zaskočilo. Příjemně. Velmi příjemně. "Přesně tam, drahá," spokojeně špitl. Každou milisekundou si užíval její vůni a teplo kožíšku. Fyzický kontakt s vlčicemi prostě zbožňoval. A o to víc, když si uvědomoval, jak se Athame chovala na začátku. Cítil se jako pán tvorstva. Jeho ješitné ego už z tak vysokých hodnot stouplo ještě výš.
K jeho smůle však Athame snad procitla. Se zavrčením uskočila a zmateně blekotala. "Nic se neboj, Athame." Její jméno vyslovil něžně, skoro až konejšivě. Pozorně sledoval každý její krok. Bránila se tomu, nechtěla Lothielovi propadnout. "Nic ti se mnou nehrozí. Nech se unášet proudem svých emocí. Nebraň se tomu," pomalu vykročil k ní. "Se mnou jsi v bezpečí," hluboce jí hleděl do očí; jeho zlatá kukadla působila až hypnoticky. Bylo zvláštní, že když sám Lothiel opravdu moc chtěl, jeho aura dokázala působit tak klidně. Jako jezero ukryté mezi jehličnany, jehož hladina se tiše nechává laskat prvními ranními paprsky světla.

//Omluva za zdržení. :c Teď už má Savo zase co číst! :3