Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po nekonečném cestování přes močály, kdy bylo všude kolem jen vlhko, bláto a zima zalézající až do morku kostí, bylo pro mě mé nové okolí vítanou změnou. Příchod jara navíc maloval svět do úplně nových barev, o kterých jsem neměla ani ponětí. Předtím jsem povětšinou znala jen šeď, umatlanou hněď a nechutnou brčálovou zeleň. Pátrat po bělostně čistém sněhu bylo v mokřinách marné, všechno bylo proměněné v břečku a všechno se zdálo být smíchané do sebe. Pokud byl zrovna pěkný den, mohli jsme někdy zahlédnout modré nebe, ale to bylo dost vzácné. Po většinu času bylo všechno prostě šedivé.
Proto mne těšilo snad až neuvěřitelným způsobem, když jsem nad sebou měla najednou nádherně modré nebe a pod tlapkami jemnou zelenou trávu. Podivovala jsem se nad nejrůznějšími barvami a tvary kvítí, které vykukovalo mezi zelenými stébly. Poletující motýli byli jako živé drahokamy a tajil se mi nad nimi dech.Přála jsem si teď se o všem poučit, abych věděla, co je co.
Pohltila mne touha znát jména a životy všech těch tvorů a rostlin a hlavně vědět, jak fungují. Proč je tahle květina modrá? Proč čmeláci a včely sbírají pyl? Poznání bylo něčím, pro co jsem úplně zahořela. Pokud budu znát všechno o světe kolem, třeba dokážu sama vymyslet a vytvořit něco úžasného. Počkejte, však uvidíte!

//Prosím oblázky nebo mušličky

Tentokrát jsem měla i docela radost, když se mi jeden zub začal v tlamě hýbat. Snaživě jsem do něj jazykem strkala, ohryzávala jsem všechno možné a kývala s ním sem tam, abych už mohla znovu za Zuběnkou. Ne, že bych si ji tolik zamilovala, ale byla jsem skutečně velmi zvědavá na to, co mi řekne. Chtěla jsem po ní posledně nějaký důkaz toho, že je skutečně dobrá víla a ne nějaká jiná bytost, co se za vílu jenom maskuje a dělá s vlčecími zuby kdoví co.
Pak ten den konečně přišel. Zub mi z tlamy vypadl a já si ho držela pod tlapkou, zatímco jsem spala. A sotva jsem usnula, octla jsem se na tom známém plácku pod javorem. "Zuběnko! Huu-uuu, jsem tady," zavolala jsem. "Vítám tě, Lorno," vykoukla její tvář z díry ve stromě. "Tak co? Nezapomněla jsi?" vyzvídala jsem dychtivě. "Kdepak, nezapomněla. A myslím si, že mám přesně takový důkaz, jaký potřebuješ, abys mi uvěřila." Zuběnka se vyhoupla ze své dutiny ve stromě a sletěla dolů ke mně. Nastražila jsem uši. "Fakticky? Tak sem s ním, jsem jedno ucho."
"Dobrá. Stoupni si tady," naznačila mi tlapkou. Poslušně jsem se tam postavila, i když jsem dávala dobrý pozor, abych se nechytila do nějaké levárny. Mohlo to být nebezpečné, o tom žádná. Kdyby víla nebyla víla, jak jsem ji podezírala, mohla se mě pokusit odstranit, protože jsem jí přišla na její podvod.
"Tak. A teď pozor." Víla vzlétla nad mojí hlavu, zatřepotala křídly a z nich se mi nasypala do tváře záplava třpytek. Protože jsem koukala nahoru, napadaly mi do očí i do čenichu. Tlumeně jsem se rozkuckala. "Ehm-ehm, no tohle, to je mi teda pěkný důkaz! Tohle dělají kladné bytosti?" durdila jsem se a protírala si oči, protože jsem viděla jen samou duhu. "Tak se podívej pod sebe," zasmála se Zuběnka.
Udělala jsem to a málem se mi zastavil dech. Vznášela jsem se pěkný kus nad zemí. "Huh?" Zatápala jsem tlapkami a povedlo se mi plavat vzduchem. "Co to má- Uznávám, že tohle je super, ale co to má dokazovat?" "Vílí prášek," culila se spokojeně Zuběnka. "Tohle dokáže jedině on." Chvíli mě nechala plavat vzduchem, než přilétla blíž, lehce mě tlapkou klepla přes čumák a já jemně klesla zpátky na zem. "Whoa. No, to bylo... to bylo skvělý!" vydechla jsem. Lítání bylo super!
Ale nesměla jsem se nechat unést. Jiná vlčata by to určitě spolkla i s navijákem, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, byl to opravdu důkaz? "Ale jak mám vědět, že tohle byl opravdu vílí prášek? Mohla sis ho vymyslet. Klidně to můžou být čertovy třpytky." Zuběnka protáhla obličej. "Nic takového jako čertovy třpytky není." "A vílí prášek je?" "No jistě, ale- Ughh, dobře," plácla se víla do čela, když viděla, že se nadechuju, abych se dál hádala. "Příště ti ukážu důkaz, který už nebudeš moct zpochybnit. Dobře?" "Paráda, už se nemůžu dočkat," zamávala jsem ocasem a umínila si, že hned začnu pracovat na dalším zubu, jen co se probudím.

+ 7 + 3

Duben 1/10 - Nickolas

Modrák pokyvoval hlavou a cosi huhlal. Jeho tón se mi vůbec nezamlouval. Myslel si, že jsem úplně tupá. Viděla jsem mu to na čumáku! "Byla," odfrkla jsem si a dupla zadní nožkou jako rozhořčený králík. Mně bylo jedno, čemu věří on, já jsem to viděla a věděla jsem, jaká je pravda. Byla bych mu to vytmavila víc, ale pořád jsem z něj měla docela strach. Byl to konec konců cizinec.
A že jsem udělala dobře, když jsem se ho bála. Kdyby nebyl nebezpečný, určitě by mě takhle nečapnul. Vážně si musel myslet, že jsem hloupá a bezmocná, ale já jsem mu ukázala. Předvedla jsem mu, jak umím být nebezpečná a že by si se mnou neměl zahrávat. Kousla jsem ho hluboko do tlapy. Vlk zakvílel a vysmekl se mi. S bušícím srdcem jsem od něj hned odcouvala do uctivé vzdálenosti, ušiska připlesknutá k hlavě a zuby vyceněné. "To se teda koušou, to mě maminka naučila!" zavrčela jsem na něj. Co mi to tady vykládal? "Ale mou kůži nedostaneš," varovala jsem ho. "Na co ji vůbec chceš, huh? Proč tak pasete po vlčecích kůžích, to vám nestačí, co už jste- co už jste- provedli?" Tlama se mi zavlnila, ale zuřivě jsem zamrkala. Nemohla jsem před ním brečet.

Bylo to moje první jaro a vůbec nevypadalo, jak jsem si ho představovala. Stala jsem se obětí klamavé reklamy. Všechno mělo kvést, zelenat se, sluníčko svítit, tak proč najednou začal z nebe padat sníh? Fučelo, chvíli pleskal déšť, chvíli mi kolem hlavy vířily vločky, až se to venku už nedalo vydržet. Naštěstí jsem byla mistryně schovávaček a zalezla jsem si do dutiny vykotlaného stromu. Bylo mi tam teplo a příjemně. Mohla jsem čekat, až se fujavice přežene.
Ale tu jsem venku zaslechla tichý nářek, zoufalé pípání. Vykoukla jsem a spatřila malého ptáčka. Byl tak mrňavý, že chudák ani nestál za sežrání. "Víš co, pojď se taky ohřát dovnitř," povzdechla jsem si a postrčila ptáče dovnitř do dutiny stromu. Přitisklo se ke mně. "Hele, ale mámu ti dělat nebudu," varovala jsem ho a doufala, že jenom hledá teplo. Na mateřství jsem nebyla připravená. Seděli jsme tam spolu snad celé hodiny, ale když přišel večer, zase vysvitlo sluníčko. S jeho paprsky se venku ozval velký povyk a krákorání. "To musí být vaši! Tak šup," vystrčila jsem ptáče zase ven. Opravdu. Táta pták mu hned strčil do zobáku žížalu a máma ptáková mu hubovala. Rodinka se zase šťastně shledala. Docela jsem jim záviděla.

I didn't really know many wolves before I came here. Not that I know a lot of them now, but there certainly seems to be more of them everywhere. Before, I only knew a few and most of them were my family. There was, of course, mommy, and my siblings - five of them, at least at the start. And then there was uncle York. Now, uncle York wasn't really our uncle, but we called him that because there wasn't anything else to call him.
Our mommy didn't really like York a lot. She told us not to listen to him too much because he was cracked in the head. Which is true, I suppose, but it's also not really fair. If York wasn't cracked in the head, he never would've taken us in and then all of us would be dead. But at the time I didn't think about it like that because I was tiny and stupid. I didn't even know what it meant - to be cracked in the head. I never saw any cracks on Yorks head, so what was mommy on about? Stupid pup, like I said.
So anyway, mommy didn't like York, but I kind of did. York was fun. He told us stories and taught us how to make silly faces and brought us a lot of sticks for chewing and playing. He also smelled really interesting. Mommy would wrinkle her nose and say he smells like an old billy goat. This I cannot confirm or deny because I have never smelled a goat in my life. Billy or otherwise. York sure did smell funny but I kind of liked it, too. It was a smell of safety and shelter. The smell of the only home I ever had. Well - before coming here, of course. But at the time I didn't know I would and on the road through wilderness I often wished I could smell that funny York smell again and be back in that dark, but cozy cave with him and my other siblings.

Sice jsem radši utekla, než mě to sežere nebo zašlape do země, ale musela jsem potom na to pořád myslet. Takové zvíře jsem ještě nikdy neviděla a strašně ráda bych věděla, co je zač. Čiperné to tedy zrovna nebylo, trvalo mu hrozně dlouho, než vůbec vystrčilo nohy a hlavu. Ulita to asi chránila, pokud to byla ulita. Ale nějak mi to nesedělo, ulity nosili šneci a tohle tutově nebyl šnek. Kromě toho, že šneci neměli nohy (nebo měli jen jednu, záleží, jak počítáte), měli taky oči na šťopkách, byli malí a nikdy, nikdy v životě na mě žádný nepromluvil. Leda že by mluvili tak potichu, že jsem je neslyšela.
Ale jaká další zvířata tedy nosila svoje příbytky s sebou? Uvažovala jsem o tom, ale nic mě nenapadalo. Ovšem, moje znalosti zvěře byly dost omezené a bylo taky hodně možné, že tohle mluvící chodící kopco-zvíře u nás ani nežilo. O něm by se maminka určitě aspoň mezi řečí zmínila, kdyby hrozilo, že na něj někde narazíme, aby nás nekleplo, až se to přihodí.
I když mě to hrozně vylekalo, uvažovala jsem o tom, že se vrátím. Mluvit to přece umělo, třeba by mi to samo řeklo, co vlastně je za tvora? Avšak když jsem pomyslela na ty zvláštní, smutné, stoleté a divně... suché oči, kterýma to na mě mrklo, radši jsem si to zase rozmyslela. Až tak nutně jsem to asi vědět nepotřebovala. Asi to byl stejně nějaký ohrožený druh, skoro vyhynulý, protože jsem jich nikde kolem víc neviděla a docela se mi kvůli tomu ulevilo. Objevovat svět mohl být pěkně strašidelný podnik, to vám tedy povím.

Došla jsem až na vrcholek toho podivného kopečku. Dojít tam, to vlastně nebyl nikterak těžký úkol, protože kopeček byl celkem malý. Dalo by se to možná spíš popsat jako velký šutr, než malý kopeček, ale kdo by se tím zabýval? Drobnosti tohoto typu jsem mohla nechat stranou. Důležité bylo, že to nevypadalo ani jako šutr, ani jako kopeček a možná proto mě to tolik zaujalo. Divné ornamenty a takové pravidelné obrazce pokrývaly celý povrch toho zvláštního útvaru, na omak to bylo docela hladké a ne tak úplně studené. Dloubla jsem do toho. Drápkem jsem však nemohla udělat žádnou rýhu, vážně jako bych se snažila rýt do kamene.
Dole, jak jsem si všimla až teď, když jsem se po kopečku prošla (bylo tam tak akorát místa na jednu malou otočku), to mělo jakési díry. Docela dobře by to mohlo být dutý, napadlo mě. Dutý kámen, dutý kopec - jeskyně? Dupla jsem a pak ještě jednou, pořádně, abych zjistila, jestli se ozve dutý zvuk. Dočkala jsem se však něčeho úplně jiného. Díry dole se zaplnily a začaly se z nich soukat šeredné nohy. Dole pode mnou se země zatřásla, jak se začala zvedat, neboť to nebyla vůbec země, ale nějaký obří tvor. Dva páry nohou podepřely to tělo, na jehož hřbetě jsem stála a z poslední z děr se vytáhla hlava. Dlouhý krk se otočil a prastaré, unavené oči na mě zamžouraly. "Dítě, to už je odpoledne? Dřív jsem říkala, aby mě nikdo nebudil," zahuhlalo to. "D-dobrej, a nashledanou," vykoktala jsem. Dolů mě nikdo pobízet nemusel, sama jsem skočila do trávy, natloukla si nos a odpajdala pryč, jak rychle jsem dokázala.

Vyšla jsem si do lesíčka, že se projdu trošku, ač to za moc nestojí, když taháte nožku. Kožíšek mi navlhnul, když padala rosa, i když slunce svítilo, pořád byla kosa. Šla jsem ale dál a dál, nevzdávám se lehce! Ve všem můžu pokračovat, i když se mi nechce.
Kde se vzala, tu se vzala, liška na mě zamrkala. Než jsem se já rozkoukala, už se ke mně tryskem hnala. "Dítě, dítě, propánička, však ty taháš nohu! Můžu ti dát umělou mám ji doma v rohu!" Uším svým jsem nevěřila, to měl snad být žert? "Nechci žádnou cizí nohu, fuj, vezmi tě čert!" "Ale dítě, poslyš přece, není vůbec cizí. Je úplně dřevěná, tvé trápení s ní zmizí." "Já mám ale svoji nohu," třepla jsem jí zlehka. "Ale křivou, než vyrosteš, klepne tě z ní pepka."
To už jsem se zamračila - co ta liška zkouší? "Po tom ti přece nic není, šup, ať už jsi v houští." Tesáky jsem vycenila, ona se však nedala. Dál přede mnou trdlovala, vůbec se mě nebála. "Aspoň podívat se můžeš, mám ji doma v noře." Jenže já jí nevěřila, rezavé potvoře. "No tak poslyš, ty seš cizí a k těm já domů nesmím." "Nejsem cizí, vždyť jsem liška - notak, já tě nesním!" "A co kdybych náhodou chtěla sníst já tebe?" Kousla jsem ji do ocasu, "dobrotivé nebe! Jau, ty zvíře, to se dělá, nemáš vychování?" A odběhla do křoví bez dalšího stání.

//Prosím oblázky nebo mušličky

A tak se to zase stalo. Jakmile jsem ucítila, že se mi jeden tesák kýve, věděla jsem, že se tomu nevyhnu - a tak to taky bylo. Opět jsem se octla na Zuběnky teritoriu. Byla jsem odhodlaná zjistit, co je vlastně zač a co sleduje tím svým sbíráním zubů. Čím víc jsem na to myslela, tím ujetější mi to připadalo. Možná to ani nebyla fakt víla, ale nějaký démon. Kdoví, k jakým rituálům by takové stvoření mohlo vlčecí zuby použít? Asi nám to nijak neubližovalo, to byl fakt, ale stejně. Jestli někdo dělal s částmi mého těla, byť mrtvými, nějaké čáry máry, chtěla jsem to vědět.
"Zuběnko!" zabušila jsem zdravou tlapou na javor bez okolků. Tentokrát už jsem se víle (nebo snad "víle"?) nechtěla vyhnout, stejně byla nevyhnutelná, takže jsem na to šla zpříma. "Tady Lorna, polez ven." "Á, Lorno! Vítej, vítej, čekala jsem tě. Ráda vidím, že už se se mnou chceš bavit. Ještě se skamarádíme," culila se kouzelná bytost sladce. To zrovna. Viděla jsem jí až do žaludku.
"Ne tak zhurta. Přemýšlela jsem, od posledně. Vzpomínáš si, co bylo minule?" "Samozřejmě. Chtěla jsi vědět, na co sbírám zuby," pronesla Zuběnka a vypadala teď o dost víc rozmrzele, než před chvilkou. "To tě to ještě nepřešlo?" "M-m," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a rychle pokračovala, než stačila víla něco namítnout. "Takže, přemejšlela jsem a myslím si, že s těma zubama děláš rituály. Čerpáš z nich sílu? Nebo s nimi děláš ještě něco dalšího?"
Zuběnka se opřela o strom jako ve smrtelném vyčerpání. "Lorno. Lorničko. Tak ještě jednou," nadechla se. Hrát to uměla dobře, to se jí muselo nechat, škoda, že jsem jí nevěřila ani čumák mezi očima. "Nejsem zlá bytost, jsem víla. Víly jsou kladná stvoření, která nekonají rituály ani nic podobného." Povytáhla jsem jedno obočí, abych dala jasně najevo, co si o tom myslím.
"Tak to dokaž." "Huh?" "No dokaž, že seš víla. Dokaž, že jsi kladné stvoření." "Lorno, to je směšné, jak mám něco takového dokázat? Jak bys ty dokázala, že jsi vlk? Že jsi kladné stvoření?" "Vlk je snadnej," odfrkla jsem si. Zaklonila jsem hlavu, pozvedla zraněnou nožku a z plných plic zavyla. Tady jsem si to mohla dovolit, nikoho to nepřiláká, ale protože jsem v tom neměla cvik, neznělo to nijak pěkně. Ale to bylo fuk, pointu to splnilo.
"No a jestli jsem kladný stvoření- To já vlastně nevím," zamyslela jsem se nad tím, ale pouze krátce. "Jenže já to dokazovat nemusím," dodala jsem triumfálně, "protože nejsem ta, co krade mláďatům zuby." "Ale-" "Až mi příště vypadne zub, třeba už budeš vědět, jak to dokázat?" protáhla jsem s nadějí. "Dobře," povzdechla si Zuběnka. "Zkusím něco vymyslet, ano?" "Super. Tak se měj," zamávala jsem jí křivou nožkou a puf, byla jsem pryč.

+7 a +3

Březen 3/10 - Nickolas

Modrovlk byl suchý a ještě dělal hloupého. "Tys neviděl tu vlnu? Odplavila toho obřího ptáka!" Zavrtěla jsem nad tím hlavou, musel tu vlnu vidět, musel, jen si ze mě dělal srandu, protože jsem byla malá. Musel si myslet, že jsem kvůli tomu i hloupá a skočím mu na všechno. "Já jsem se nekoupala, to byla ta vlna," vyslovovala jsem pomalu a pečlivě ve snaze mu dokázat, že moje vnímání je zcela v pořádku a že se nenechám nachytat. Přemrzlá srst ani zima mě netrápily, chtěla jsem vědět, jakto, že ten vlk je úplně vysušený, když se tudy přehnala potopa.
"Takže proč jsi- OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ!" zavřeštěla jsem. Ani jsem se nenadála, už jsem byla v jeho tlamě a tlapy se mi odlepily od země. Tohle byl tedy ten vlk, před kterým mě varovala máma. Ten, co chce moji kůži. Začala jsem sebou divoce zmítat, vrčet a chňapat kolem sebe zuby, avšak ze své pozice jsem byla zcela bezmocná a vydaná Modrovlkovi na milost a nemilost. Zachvátila mne naprostá hrůza, jediné, na co jsem se soustředila, bylo uniknout z jeho sevření.
To se mi povedlo. O kus dál mě upustil a začal blekotat cosi o trávě, ale já jsem nechtěla poslouchat nic z toho, co mi říkal. Sotva jsem ucítila pod sebou zase pevnou zem, vyskočila jsem na své tři zdravé nožky a zahryzla se mu svými bělostnými perličkami hluboko do přední nohy.

Docela těžko se mi věřilo tomu, že by se na mě skutečně mohlo usmát cosi jako štěstí. Jakkoliv podezíravým pohledem jsem ale zkoumala tuhle dvojku vlků, neviděla jsem na nich žádný úmysl mi ublížit. Aspoň ne teď, musela si samozřejmě přisadit ta rýpavá část mojí mysli. Stejně nebyla jiná možnost, než jim věřit. S každou minutou to bylo jasnější a jasnější. A příslib jídla od Wylana mě uchlácholil možná ještě víc, než cokoliv předtím.
Hnědý vlk si samozřejmě povšiml mojí tlapky. Rychle jsem si ji obranářsky přitáhla k té druhé a pokusila se ji schovat před jejich pohledy, ale bylo to samozřejmě nemožné. "Už dávno," pípla jsem. Měla by být už skoro zahojená a asi i byla, jen stále vypadala... takhle. Vzápětí mě ale Wylan pochválil, jak jsem se zvládla dobře schovat a to mě pošimralo příjemně u srdce. Byla jsem na svojí schovávačku hrdá. Trochu jsem se narovnala. "To mě naučila maminka," pravila jsem hrdě a musela jen věřit, že jeho slova o tom, že mi nikdo neublíží, budou pravdivá. Tihle dva ale vypadali v pohodě. Vážně. Nemyslela jsem, že si to jen namlouvám.
Slzy se mi pořád snažily vydrat z očí. Jessie je viděl a nejspíš mě chtěl utěšit. Pomalu napřáhl tlapku a já stejně pomalu našpicovala uši. Část mě chtěla přijmout objetí a útěchu, ale větší část se tomu pořád ještě vzpírala. "Radši- radši ne," zavrtěla jsem pomalu hlavou, ale maličko, na vteřinku, jsem se na Jessieho usmála. Bylo toho na mě i tak moc, s objímáním by to bylo zcela jistě až příliš.
Hnědý vlk měl navíc plán. Znělo to dobře, hlavně jídlo a teplý úkryt a možnost vlastní volby, ale dvě věci mi dělaly trochu vrásky na čele. "Ale jenom podívá, žejo? Nechci, aby se na ni šahalo, už je to dobrý," zavrtěla jsem rychle hlavou a znovu se bezmyšlenkovitě pokusila křivou tlapku schovat. Vždycky to hrozně bolelo, když se s ní máma snažila něco dělat. Mou druhou obavou byla smečka. To jsem si ale zatím nechala pro sebe. Smečka znamenala víc vlků a taky něco, co máma neměla ráda. Slovo, které pro mě nemělo přesně určený význam, ale bylo něčím neurčitě strašidelným, Ale co jiného mám dělat? "Tak jo," vydechla jsem nakonec a zpečetila tím patrně svůj osud - ať už bude jakýkoliv.

//Prosím mušličky/oblázky c:

Už to bylo potřetí, co jsem se na tomhle místě octla a tak mě to už ani moc nepřekvapilo. Začínala jsem v tom vidět vzorec. Pokaždé, když se mi nějaký zub začal kývat či vypadl, octla jsem se tady. Ani teď to nebylo jinak. Zatlačila jsem si jazykem na vyviklaný špičák a zamračila se. Proč mě sem víla pořád vodila, když musela vědět, že se mi tu nelíbí a nechci se s ní bavit?
Teď jsem ale vílu nikde neviděla. Rozhlédla jsem se kolem a zhluboka si povzdechla. Možná by stálo za to zkusit tohle místo víc prozkoumat. Možná... bylo hloupé tu jen tvrdohlavě sedět a předstírat, že jsem hluchá a němá. Pořád jsem ale víle neodpustila a moc jsem si s ní povídat nechtěla. Nevěřila jsem jí. Celé tohle bylo jakési... divné. Přijdu tomu na kloub, usmyslela jsem si a začala pajdat kolem vysokého javoru a hledat stopy. Jaké, to jsem ještě nevěděla. Až je objevím, určitě budu vědět, že to je to, co jsem chtěla.
"Vida, Lorna. Ahoj!" ozval se mi nad hlavou hlásek víly. Ugh, doufala jsem, že jí tentokrát zabere delší dobu, než mě odchytne. "Ahoj," odpověděla jsem škrobeně, aby viděla, že se na ni pořád ještě zlobím a že by si měla patřičně vážit každého slova, které s ní prohodím. "Copak tu hledáš?" ptala se zvědavě. "Stopy." "Jaké stopy?" "Ještě nevim," pokrčila jsem rameny a odhrnula křivou nožkou vrstvu starého listí. Nic. Hm. Tohle rozhodně neneslo takové ovoce, jak bych si představovala.
Zaměřila jsem svoji pozornost na vílu, která bzučela někde u mého ramene a sledovala, co podnikám. "Poslyš, Zuběnko, co děláš se všema těma zubama?" zeptala jsem se. "Inu, beru si je a vyměňuji je vlčatům za dárečky," odvětila víla zpěvavě a já zakoulela očima. "To vím," vážně se mnou musela mluvit jako s mrnětem? Už mi nebyl měsíc, děkuju pěkně. "Ale co s těmi zuby děláš pak? Jíš je, něco z nich stavíš, všechny je asi na přívěšky využít nemůžeš," zamžourala jsem na náhrdelníky a náramky ze zubů, kterými se víla zdobila. Přišlo mi to trochu morbidní. "Zkrátka je sbírám." "No ale proč? Proč dáváš takové vzácné věci za obyčejné zuby? A proč je vůbec sbíráš?" "Protože jsem víla Zuběnka a takové je moje poslání. A teď už nad tím nedumej, kdo se moc ptá, moc se dozví."
Nabručeně jsem si odfrkla, to jsem si mohla myslet, že od Zuběnky se dozvím prd. "Jenže já bych se chtěla moc dozvědět," zamrmlala jsem si pod vousy. "Musí v tom být ještě něco dalšího." Byla jsem si tím jistá. "Ujišťuji tě, že není. Nemusíš nad tím tolik dumat, někdy věci prostě jen jsou." Tomu jsem ale nechtěla věřit. Muselo to mít nějaký důvod! Přece nešlo jen o náhodný nesmysl. Dneska už jsem ale z toho bádání byla nějaká unavená. "Dobře, no. To je fuk. Zubů mám ještě spoustu. Spousta příležitostí na to přijít." Tentokrát byla řada na víle, aby si ztěžka povzdechla.

+ 7 + 3

Březen 2/10 - Nickolas

Ten pták mě zabíjel. Prostě a dočista mě zabíjel, byla jsem o tom přesvědčená. Přežila jsem všechny útrapy, jen aby mě teď mutantská sýkorka uštípala k smrti. Chtělo se mi z toho brečet, ale neměla jsem na to čas, protože jsem dál zkoušela zároveň utíkat i odhánět opeřence, aniž bych byla úspěšná aspoň v jednom z toho.
A najednou se asi protrhla obloha, protože na mě i na ptáka chlístla obrovská spousta vody. Úplně mě povalila na zem. Byla jsem mokrá od hlavy až po ocásek. Po opeřenci ta náhlá potopa jen neškodně sklouzla. Jeho vražedný hněv se v ní ale asi utopil. Zmateně se otřepal, načechral si peří, naposledy na mě vztekle zasyčel a odkvačil. Já pořád ještě ležela v kaluži na zemi, kuckala a vytírala si zdravou tlapkou vodu z očí. Celé tělo, ale hlavně jeho zadní půlka, mě pálilo, jak mě to hnusné zvíře poštípalo. Nesnáším je, nesnáším, až budu velká, všechny je sežeru!
Tu jsem se ale zarazila. Až teď můj mozek plně zaregistroval přítomnost vlka. Nejspíš bych si ho všimla už předtím, museli jsme běžet skoro na něj, ale šlo mi o život, takže jsem neviděla skoro nic. Zacouvala jsem tak rychle, až jsem to přehnala a překotila se na zadek do bláta. Celá jsem se naježila, varovně zavrčela, ale se zmáčenou srstí jsem vypadala uboze, jako utopené kotě. Přikrčila jsem se a podezíravě na modrého cizince hleděla. "Kdo- kdo seš?" ptala jsem se opatrně, zatímco jsem se štrachala na nohy, abych byla připravená na... no, na cokoliv. "A proč seš suchej?" Protrhla se obloha, ale on tu stál bez jediné kapičky v kožichu. To bylo krajně podezřelé.

Březen 1/10 - Nick

Octla jsem se na břehu velikánské kaluže, ani jsem nevěděla, jak vlastně. Sotva se přede mnou rozestoupilo křoví a já uviděla tu hroznou spoustu vody, zůstala jsem chvíli jen vyjeveně zírat. V močálech bylo kaluží hodně, taky spousta jezírek a pramínků, ale tohle? Tohle bylo něco docela jiného. V takové obří kaluži budou taky obří ryby! napadlo mě okamžitě a v břiše mi souhlasně zakručelo. Nějaká obří ryba by se právě teď moc hodila. Hned jsem se přičinlivě rozpajdala ke břehu a začala čenichem zkoumat, co najdu. Co chvíli jsem se rozhlížela, jestli je pořád čistý vzduch a jestli jsem pořád sama.
Abych se vydala ryby lovit do vody, na to jsem si netroufla. Neuměla jsem plavat. I po břehu se ale dalo často leccos najít, jak jsem dobře věděla. Našla a chytila jsem několik různých brouků. Někteří byli sice dost hnusní, ale já měla hlad a kdo je vybíravý, ten hladem zdechne, jak ráda říkala maminka, když jsme nad něčím zkoušeli ohrnovat čumáčky. To ale bylo málokdy. Cokoliv, co zahnalo hlad, bylo dobré. Nevadilo mi jíst ani žížaly, ale ty jsem žádné nenašla. Narazila jsem na žábu, jenže na mě byla moc rychlá. Nějaké zvíře mi ale vonělo v rákosí opodál. Začala jsem se tam plížit, jak jsem jsem to se svou nemotornou chůzí dovedla, a uviděla jsem, že tam sedí veliký bílý pták s dlouhým krkem a oranžovým zobákem. Mlsně jsem se olízla, to by bylo, ulovit tohle! Měla bych jídlo snad na celé dny!
Začala jsem přemýšlet, jak to udělat. Na to se muselo chytře... Jenže než jsem něco vymyslela, pták si mě všiml. Neuletěl však jako všichni ptáci které jsem dosud potkala. Vůbec ne. Vztyčil se na nohy, roztáhl křídla a se zlověstným syčením si to ke mně namířil. Zavrčela jsem na něj a přikrčila se - ještě jsem se nebála, byl to přece jenom pták! Ohnala jsem se po něm zuby a vytáhla mu pár pírek z hrudi. Čekala jsem, že teď už určitě uletí. Místo toho se strhla hrozná mela. Pták mě začal mlátit křídly, štípat a dál syčel. Snažila jsem se bránit, ale všechno byla jen změť bílých perutí. Zachvátila mě panika a chtěla jsem utéct, ale byla jsem moc pomalá. Ten démon byl pořád za mnou, tloukl mě křídly a štípal a štípal. "NECH MĚ BEJT!" zavřeštěla jsem z plných plic. Ptáka ale ani tohle nezastrašilo. Nejspíš se rozhodl, že mě prostě uštípe k smrti. A já věřila, že by se mu to mohlo povést.

//Prosím mušličky nebo oblázky <3

Doufala jsem, že ten divný sen o víle byl záležitostí, která se už nikdy nebude opakovat. Vůbec se mi to totiž posledně nelíbilo. Nejen, že si ta víla vůbec neviděla do tlamy, ale celé to bylo podivné... Na sen až příliš skutečné a na něco doopravdového zase příliš zvláštní. Měla jsem ale klid jen krátkou chvíli. Brzy po našem prvním setkání jsem se opět probudila pod vysokým stromem.
Jen, co jsem se rozhlédla kolem a zjistila, kde to jsem, tiše jsem zavrčela. "To snad ne! Já už sem nechtěla, co to má být?" Jako na zavolenou z dutinky ve stromě vyletěla víla a s tichým bzučením křídel začala slétat ke mně. "Á, Lorna! To jsem ráda, že tě vidím. Mám dojem, že jsme posledně vykročily špatnou tlapkou, tak bychom to snad dnes mohly napravit, že?" Neměla jsem vůbec žádný zájem. Otočila jsem se čelem ke stromu, k víle zády. Byla jsem tady proti svojí vůli, ale to neznamenalo, že budu dělat, co mi poručí vlk menší než můj ocásek.
"Ale tak Lorno, nebuď taková," vemlouvala se víla do mojí přízně. Poletovala kolem mě, ale já měla čelo připlácnuté na hrubou kůru a dělala, že ji nevidím, i když z koutků očí jsem ji trošku pozorovat mohla. "Já vím, že jsem to minule pokazila, ale budeme se teď vídat častěji a tak by bylo pro obě lepší, kdybychom byly kamarádkami." Častěji? Jak to myslí, častěji? Otázka mě svrběla na jazyku, ale zlehka jsem se do něj kousla. Zařekla jsem se, že na vílu nepromluvím a tak to taky dodržím. Může mi lítat kolem hlavy klidně celý den, já měla času dost, hlavně proto, že tohle se nedělo doopravdy.
Zdálo se však, že se víla nevzdá tak lehce. Byla odhodlaná mě přemluvit, že se spolu budeme kamarádit... a já byla zase odhodlaná nenechat ji dostat se mi pod kůži. Měly jsme tu střet dvou neobyčejně tvrdých lebek. Kdo z nás bude vítězem? "Lorno. Všechna vlčata se se mnou baví. Já jsem tady pro vaše dobro, víš? Ty kytičky, kamínky a mušličky, které vám dávám, jsou hodně užitečné. Zeptej se někoho dospělého, určitě ti to poví." Jenže já nejsem jako ostatní vlčata, já se nenechám oblbnout barevným haraburdím, myslela jsem si tak intenzivně, že to snad musela Zuběnka slyšet. Zarývala jsem čelo do kůry... a mlčela.
Nakonec si víla povzdechla. "Dobrá. Je to na tobě. Kamínky za tvůj další zoubek dostaneš i tak, jen... by to bylo mnohem příjemnější, kdybychom si mohly i trošku popovídat, ne? Vážně mě moc mrzí, jak jsme posledně začaly. Byla to moje chyba." To teda byla. Slyšela jsem, jak do trávy vedle mých tlapek dopadly kamínky nebo nějaké jiné harampádí, ale ani jsem se na ně nepodívala. Zuběnka odletěla a já zavřela oči a doufala, že se brzy probudím.

+ 7 + 3