Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděla jsem na kopci a sledovala ptáka kroužícího nad loukou. Už jsem si zase nepamatovala, který to je, jestli orel nebo káně nebo něco docela jiného. Optala jsem se na to nějakého dospěláka a on mi to řekl, ale samozřejmě se mi to už z hlavy vykouřilo. Ovšem to nebylo to hlavní, co mě trápilo. O jméno opeřence mi vůbec nešlo, pro mě za mě to mohl být klidně bájný fénix, ale strašně jsem mu záviděla. Ano, záviděla jsem ptákům, že můžou lítat a koukat na celý svět hezky z nebes. Snažila jsem se představit si to, jak skvělé a úžasné to musí být. Teplý vítr pod křídly, pod sebou celý svět jako na dlani tlapky, nikdo vás nemohl zastavit. Tam, kam jste chtěli, jste si mohli prostě doletět. Tlapky vlků ani ostatních zvířat se nemohly měřit s tím, jak mocná byla křídla. Ach, jak bych si přála taky taková! A už by mě nemuselo vůbec trápit, že se svou křivou nožkou nevyškrábu do kopce nebo že nedojdu tak daleko. Okřídlenou by mě už nikdo nechytil. Lehce bych se vznesla do nebes a předvedla pro jednou taky trochu obratnosti. I mně by potom mohli vlci závidět, že zažiju něco, co jen málokterý čtyřnožec. Co však musel vlk udělat pro to, aby se mu dostalo křídel? Leda jít prosit u bohů, ale u nich jsem pořád ještě nevěděla, jestli jsou opravdoví nebo to je podobný výmysl, jako Vlčíšek, kterým se jen oblbují malá vlčata. Asi to budu muset ještě zjistit. Třeba se mi podaří nějakou entitu přemluvit, aby mi křídla přičarovala. A pak už mě vůbec nic a nikdo nezastaví v mojí cestě za naprostou svobodou.

Listopad 4/10 - Tundra

Jakmile vlčice zkřivila obličej, bylo mi jasné, že jsem si naběhla. Asi nebyla až taková přebornice, jak jsem myslela. Ale už jsem do toho šlápla. Nedalo se vycouvat. "Jasně, že jo. Je to lehký," zubila jsem se, zatímco jsem ji pajdavě vedla kolem jezera a doufala, že svou neschopnost dokážu nějak zamaskovat. Třeba se nade mnou rybí bozi na poslední chvíli smilujou a nechají obří rybu, aby mi skočila rovnou do tlamy.
Vlčice začala cestou mluvit něco o tulácích. Proč to teď vytahovala? Možná se chtěla nafařit k nám do smečky? Jak mluvila dál, začalo mi to docházet. "Hele, ale já přece vím, co to je zima, už jsem jednu zažila!" vytáhla jsem se div ne na špičky, aby bylo vidět, jak jsem velká a dospělá. "A navíc nejsem žádnej tulák ani samotář." Nevěděla jsem, jak se úplně nazvat, na člena smečky jsem se taky úplně necítila, ale žít jsem tam mohla. Otočila jsem se na vlčici a zkoumavě ji přejela pohledem. "Máš ty kde zůstat během zimy?" vyzvídala jsem. Mrznout a hladovět nebylo dobrý. To jsem znala z vlastních zkušeností. Tahle vlčice vypadala celkem fajn, bylo by blbý, kdyby v zimě neměla kde být. Možná proto se tak ptala.
Mezitím jsme i mým ne zrovna rychlým tempem došly na místo u břehu, které se mi líbilo. "Tady to je," prohlásila jsem, jako bych tady lovila běžně, i když většinou jsem u jezera na ryby jen koukala a přála si, abych nějakou měla. "Já jsem Lorna," představila jsem se vlčici na oplátku a šmikla ušima. "Taky na mě můžeš volat." Rozhodla jsem se, že tahle vlčice je asi v pohodě, i když jsem se měla pořád na pozoru. Jeden nikdy neví!
Přišoupla jsem se blíž ke břehu a podívala se do vody. Ryby líně plavaly přímo mimo můj dosah. "Tak co? Soutěžíme? Snad se nebojíš, že prohraješ," zazubila jsem se svým aligátorským úsměvem. "Jediný, co musíš udělat je prostě... počkat a pak tu rybu chňapnout," řekla jsem s moudrým pokýváním hlavou. Přesně to jsem dělala na lovu s Jessiem, jenže pak jsem se málem utopila a... No. Prostě to nebyl zrovna úspěch. Ale teď už jsem nebyla mrně! Postavila jsem se ke břehu a začala ryby hypnotizovat pohledem, aby připluly blíž. A přitom jsem pokukovala po Tundře, co bude dělat ona, protože jsem chtěla od starší vlčice tam trochu opisovat.

Look, I'm not a picky eater. If it's at least somewhat edible, I will eat it. Sure, there might be wolves who turn up their noses at eating frogs or bugs. I guess they just don't know what real hunger is. And besides, who cares? I'm not forcing them to eat it. If it offends their delicate taste buds and turns their sensitive stomachs to see me crunch on some grasshoppers, they don't need to watch me do it!
There is however one thing I just absolutely cannot bring myself to eat - and that's mushrooms. I have no idea who came up with them or why, but they must have been stoned out of their mind. What even is a mushroom? It's not an animal. That much is clear. But is it a plant? I don't think so. It has no leaves, no flowers and it's... sort of fleshy, like it should maybe be some sort of a creature but it never quiiiite got there. If that doesn't creep you out I don't know what will.
But even if you get over this somehow and force yourself to bite into it, it doesn't get much better. The texture is absolutely horrible. It tastes like woodshavings and dirt, sometimes with weird overtones I can't even liken to anything. And that is if you're lucky and you don't bite into one of the bitter ones. Why are there even bitter ones, you might ask? I don't know. The gods are just evil, I suppose, that's the only way I can explain it. Some of them are at least pretty to look at. But guess what, the prettiest ones you can't even eat because they might poison you. No, I didn't try that, I heard it from someone and I fully believe it. Because mushrooms are weird and you cannot trust them. I'm sure they'd kill you if you gave them a chance.

Nikdy nevěřte nikomu, kdo vám bude tvrdit, že jsou zajíci hloupí. Naopak, jsou to asi ty nejvíc mazaný zvířata, jaký vůbec existujou. Není vůbec fér, že něco, co chutná tak dobře, dokáže tak rychle běhat, obratně kličkovat, má to uši, co zaslechnou nejmenší zašustění, vykulený očiska, kterým nic neunikne - zkrátka, že jsou úplně nepolapitelní. Někteří vlci je chytit dokážou, ale co si potom mám počít já? Na třech zdravých nohách nemám proti zajíci šanci. Nikdy jsem ani nepočítala s tím, že bych ho mohla porazit ve férovým závodě.
Napadl mě ale jednoho dne skvělý nápad. Ne, v běhu zajíce neporazím, ale v chytrosti? Neměla jsem nejmenších pochyb, že jsem chytřejší, než nějaký ušák. Našla jsem prohlubeň v zemi poblíž místa, kde jsem je často vídala se pást. Nebylo to nejdřív nic moc, ale když jsem tu díru trochu víc vyhrabala, zvětšila a prohloubila, už to začalo vypadat jako past. No, ale žádný zajíc není tak tupý, aby sám od sebe skočil do díry. Nahoru jsem proto naaranžovala suchou trávu, větvičky a mech, abych svou past schovala. Nezbývalo nic dalšího, než čekat. Nudila jsem se, to vám povím. Na chvíli jsem si dokonce zdřímla.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, uviděla jsem ušáka, jak se ochomýtá v místech, kde číhala past. Napjala jsem se. Nechtělo se mi už dál čekat. Naženu ho tam, rozhodla jsem se, skočila dopředu... Najednou pevná zem pod mýma nohama zmizela! Nohy mi projely do země a já se propadla do vlastní pasti. Na zaječí váhu byla ještě silná dost, ale jak jsem na ni stoupla já, prolomila se. Nadávala jsem a škrábala se ven hrozně dlouho. Nemohla jsem ale volat o pomoc. Nikdy bych nepřiznala, co se mi toho dne přihodilo.

Listopad 3/10 - Tundra

Super, fungovalo to. Bylo vidět, že se mi povedlo vlčici vysvětlit, že můžu být děsně nebezpečná, kdybych chtěla a tak si se mnou nemá zahrávat. Docela se mi ulevilo, i když jsem se měla pořád ještě na pozoru. "Mně se musej bát jen kradači vlčecích kůží. To ty nejseš, že ne?" ujišťovala jsem se ještě. Radši. Jistota je jistota.
Polekaně jsem uskočila o něco dozadu, když vlčice skočila dolů ze skalky. Asi jsem tím trochu narušovala svoji drsňáckou fasádu, ale nemohla jsem s tím moc dělat - byla to automatická reakce. Cizinka prohlásila, že rodiče nikdy neměla. "No, já..." Ale nemohla jsem se přimět k tomu, abych začala vysvětlovat, že já rodiče dřív měla, aspoň mámu, než se všechno tak strašlivě podělalo. "To je fuk," zavrtěla jsem hlavou a zamrkala, protože mě oči podezřele pálily. Fakt jsem nechtěla brečet. Teď jsem měla Jessieho a Wylana, ty jsem brala za svoji novou rodinu.
"Tyjo, to seš tady ještě novější, než já," podivila jsem se, já tu byla už od zimy. Vlčice docela hrála na moji notu těmi pochvalami a samozřejmě i tím, že chtěla řešit jídlo, což bylo jedno z mých oblíbených témat. "Ha, no to bych mohla! Akorát teď na podzim to je s tím jídlem mnohem horší. Bývaj tady kolem jezera žáby a ještěrky a tak, ale ty teď všechny někam zalezly. Ale ve vodě je i spousta obrovskejch ryb," olízla jsem si mlsně čenich. Jenže jak je dostat ven a přitom se nezmáchat od hlavy až k patě? Zadívala jsem se na vodu a pak zamžourala na dospělačku. Mozek mi pracoval, určitě měla nějaké triky na rybolov! Ale jak na to, aby mi je ukázala a přitom jsem nemusela přiznat, že jsem na lov úplně levá? "Víš co? Zkusíme, kdo chytne větší rybu," bleskla mi inspirace a s očekáváním jsem se na ni zahleděla, jestli bude souhlasit.

//Močály přes Hadí ocas

Vyplázla jsem na Jessieho jazyk, když nás pokáral za to, jak vypadáme. "Ty taky nejseš zrovna ze škatulky," vrátila jsem mu to, bylo mi úplně jedno, jak vypadám, hlavně, že jsme byli naživu! "Kdybys viděl to, co my..." Otřásla jsem se, už jsem tady nechtěla být ani chvíli. Radši jsem se rovnou rozpajdala pryč. Mlha se trochu rozplynula a tak jsem aspoň malinko viděla na cestu. "Já tě taky ráda vidím," dodala jsem přes rameno už smířlivěji.
Zase tak moc rychle, abych vlkům utíkala, jsem nešla. Byla jsem unavená z toho honu na příšeru, moje tlapka byla taky unavená a ke všemu jsem cítila, že na mě něco leze. Moc jsem toho nenamluvila, jen jsem natáčela uši k Wylanovi a Jessiemu, kteří šli za mnou a poslouchala jsem, co si to povídají. Ten Sirius, kterého jsem zatím pořádně ani neviděla, se podle mě zachoval jako pěknej blbec. I když jsem k tomu neměla skoro žádný kontext. "Ať si nakašle," okomentovala jsem to a pak sama zakašlala. Otírala jsem si čumák o kdejaké listí a kapradí, co jsme míjeli a snažila se to dělat nenápadně. Já nejsem nemocná, a nejsem a nejsem. Ale loudala jsem se čím dál víc, protože mě nějak opouštěla chuť cokoliv dělat.
Možná největším indikátorem, že všechno není, jak by mělo být, byla moje vlažná reakce na zprávu o jídle. "Tak jo," řekla jsem jednoduše, ale nenatáhla jsem krok a ani se mi nadšením nerozzářila očka. Ze všeho nejvíc jsem chtěla spát, ne jíst.

//Asgaar přes Vyhlídku

Listopad 2/10 - Tundra

Bohužel to nevypadalo, že by se mi povedlo vlčici zastrašit. Dokonce se usmívala, jako by snad bylo na mém děsivém projevu něco vtipného! Hned mě začala poučovat o tom, jak nebezpeční můžou cizí vlci být. Jako bych to snad nevěděla. "To já dobře vím. Ale nebojím se, protože... protože se umím prát," ukazovala jsem vlčici své krokodýlí tesáky. Ve skutečnosti jsem měla srdce až v krku, pořádně jsem se jí lekla a protože byla cizí, měla jsem z ní docela nahnáno, ale věděla jsem, že to nesmím ukázat. Musela jsem vypadat jako co nejobtížnější cíl. Ježila jsem se jako ježek a snažila se co možná nejvíc schovat křivou nožku, aby jí nedošlo, že nemůžu moc utíkat.
Vlčice ale zatím moc nebezpečně nepůsobila. "Já žádný rodiče nemám a ztracená taky nejsem," informovala jsem ji a polkla knedlík v krku. Nechtěla jsem se bavit o rodičích. Hrozilo dost velké nebezpečí, že bych se tady před tou cizinkou rozbulela a to by byla hrůza. "Domů trefim. Co tu děláš ty? Ještě jsem tě tady neviděla," začala jsem se radši vyptávat já, přišlo mi to jako bezpečnější volba. Aspoň mi to dávalo pocit, že mám otěže konverzace ve svých tlapkách.

Listopad 1/10 - Tundra

Jezero jsem už dobře znala. Bylo to dějiště zajímavých věcí, většinou se tady potloukali ještě další vlci nebo ty zatracené labutě, ale já jsem se nebála. Nikoho a ničeho! K jezeru mě to táhle hlavně kvůli tomu, že se tam dalo vždycky najít něco k jídlu nebo aspoň nějaká zábava, když byla dlouhá chvíle. Společnost cizích vlků mě až tak moc nebrala, ale muselo se to někdy přežít, pokud jsem chtěla to dobrý, co jezero přinášelo.
S čenichem u země jsem pajdala po břehu a nenacházela jako na potvoru skoro nic. Už byla docela zima, takže většina ještěrek a žab a hmyzu zalezla kdoví kam a já měla totální smůlu. "Hmpf," odfrkla jsem si a zvedla krátce pohled od země, protože se mi do cesty postavil balvan. No a málem jsem vylítla z kůže! Nahoře na kameni ležela vlčice. Asi tam musela být celou dobu - určitě mě sledovala a mohla mi kdykoliv skočit za krk. Couvla jsem a přikrčila se s varovným zavrčením a cvaknutím zuby do vzduchu. "Já se tě nebojim, i když jsi vejš," informovala jsem ji, kdyby si náááhodou chtěla myslet, že mě vylekala. Byla to zlodějka vlčecích kůží? Nebo byla normální? Jak jsem na ni koukala, spíš to vypadalo, jako by se někdo snažil stáhnout z kůže ji. I vleže jsem viděla tu velikou jizvu, co měla na rameni.

Wylan sliboval, že mě nedá. Že si mě... nechá? Překvapeně jsem zamrkala. Ne, že bych nechtěla s Wylanem zůstat. Jen jsem se domnívala, že když rodinu ztratíte, už jste napořád... ničí. Nebo jen svoji. "Kam bysem chodila," zašeptala jsem s nemalou úlevou - jak nad tím, že Wylan chápal hrozbu kradačů kůží, tak nad tím, že zřejmě nezůstanu na světě úplně sama. Jasně, že bych si poradila i tak. Ale takhle to bylo lepší. I když byl Wylan občas trochu oslík, jako třeba teď. Zavrtěla jsem hlavou a šeptem mu připomněla: "Já přece nemůžu utíkat."
Hluk nás ale obešel, vzdaloval se... až nakonec zmizel. Chtěla jsem si už už oddechnout, když tu se ozvalo hlasité zvolání a já málem vyletěla z kůže, jak jsem měla nervy pořád ještě napjaté. Nebyl to ale hlas příšery ani lovců. Tenhle hlas já přece znala! "Jessie," vydechla jsem a ocásek se mi rozkmital sem tam. Následovala jsem Wylana přes močály a obezřetně se rozhlížela sem tam. "Nikdy," souhlasila jsem s tím, že pro příště močály vynecháme.
Nejhorší stres ze mně opadl a zůstávala po něm divná únava, cítila jsem se úplně vyždímaná. Přesto jsem Jessieho přivítala zamáváním ocasu a přátelským šklebem. "Čau, Jessie," pozdravila jsem ho a odkašlala si, protože můj hlas zněl jaksi nakřáple. Moc to ale nepomohlo, v krku mě nepříjemně šimralo. "Šli jsme se podívat na příšeru, bylo to děsný," vysvětlila jsem a kecla si na pevnou zem. Tlapka mě pobolívala, ale horší bylo to šimrání v krku a v čenichu a jak unaveně a nanicovatě jsem se cítila. Přesně takhle to začínalo i minule... Ale já nechtěla být nemocná, kruciš! A už vůbec jsem to nechtěla přiznat. Jediné, co jsem chtěla, bylo vypadnout z močálů. "Nepůjdem odtud pryč?" navrhla jsem a vlastně ani neváhala. Už jsem měla mokřin po krk a když převezmu velení, nikoho nenapadne si myslet, že jsem nemocná. Ha, skvělý plán.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Trochu jsem se ošila, když do mě Wylan šťouchl, ale jenom trochu. Síla zvyku. Zas tak moc mi to nevadilo, protože Wylan byl v pohodě. Už jsem se rozhodla, že to není kradač vlčecích kožichů. Zbytek smečky, s výjimkou Jessieho, byl pořád ještě na tenkém ledě. "Když je to k jídlu, tak jo," olízla jsem si čenich a pokrčila rameny, já nebyla vybíravá, jeden nikdy nevěděl, kdy zase může udeřit hlad.
Jenže na hlad jsem přestala myslet ve chvíli, kdy události kolem nabraly dost děsivý spád. "Tak dávej bacha," zašeptala jsem Wylanovi naléhavě, nejen, že mě lekal, ale mohl nás oba klidně prozradit. Byla jsem si docela jistá, že se mlhou plíží alíkátor, ale Wylan měl zase vlastní teorii. Ta nebyla o moc optimističtější. "To je možný, protože... znám vlky, co chtěli mou a sourozenců kůži. Ale nevěděla jsem proč. Možná to měli na tohle. Aby udělali tyhlety... příšery." Ztěžka jsem polkla knedlík v krku. "Wylane, jestli to jsou voni, nesmíš... nesmíš jim mě dát, jasný? Ať říkaj cokoliv," pípla jsem tenoučkým hláskem, který se vůbec nepodobal mému předchozímu tónu. "Voni už všechny dostaly a zbejvám jim jen já." Tohle byla přímo noční můra. Nikdy jsme sem neměli chodit, vždyť já přeci věděla, proč močály nesnáším!
I když mi srdce bušilo divoce v hrudi, tlapky se mi třásly a nic jsem si nepřála víc, než odtud vypadnout, zavrtěla jsem pomalu hlavou. "Máma říkala, že je nejlepší zůstat potichu a schovaný. V té mlze a ve tmě schovaný jsme... Snad nás to mine. A když ne, budeme se muset prát. Aspoň já." Protože utéct jsem nemohla, útok byl jedinou obranou, která mi zbyla. Ovšem doufala jsem, že to nebude třeba. Kousala jsem do věcí ráda, ale z tohohle jsem byla tak vynervovaná, že jsem jen chtěla, aby už byl konec. Šramocení z mlhy se pomalu posouvalo kamsi po naší levé tlapce, vzdalovalo se... sláblo.

Tolik chutí k okusení a tak málo času! Život je někdy hrozně nefér, to vám teda povím. Já si totiž dala cíl. Není sice úplně jednoduchej, ale je to můj cíl a já ho chci splnit. Ráda bych poznala všechny chutě světa. Nebo aspoň Gallirei. Gallirea je totiž v jedné věci hodně výjimečná a zajímavá - všude je na ní dost jídla. Prakticky o lovnou zvěř zakopáváte, minimálně v porovnání s místy, kde jsem se já narodila a prvních pár měsíců života žila. Tam jsme trpěli hladem, břicha jsme měli pořád prázdný a když už máma něco ulovila, byl to většinou králík nebo nějaká obdoba myši.
Tady? Tady to je úplně jiný svět. Jeleni, daňci, losi, srnky, mufloni, divočáci, zubři, miliarda druhů ryb, triliarda druhů ptáků, drzý veverky, lišky, jezevci, žáby, ještěrky, hadi... No prostě na co si vzpomenete, a to vůbec nemluvím o ovoci, bylinách a houbách, těch je tady snad ještě mnohem víc. Všechno, co se hemží po zemi, lítá vzduchem nebo se plácá ve vodě, se povětšinou dá sežrat. A já bych hrozně moc ráda znala chuť každé z těch věcí.
Jenomže to není až tak jednoduchý, jak by se to mohlo zdát. Už jen ty všechny zvířata najít může být problém. Ne všechny jsou totiž úplně obvyklý a nebo se rády schovávají. Srnky a jeleni, jasně, ti jsou všude, ale třeba taková kuna? Tu se mi povedlo zahlídnout jen párkrát. A když už je najdete, je tu ten větší zádrhel, aspoň pro mě. Musíte je totiž ještě ulovit. Když máte jednu nohu chromou a sotva se belháte, je pro vás nereálný ulovit i králíka, natožpak muflona. Nemyslete si, že se vymlouvám nebo házím flintu do žita. To vůbec ne. Věřím, že časem se mi povede vykoumat způsob, jak to dělat líp nebo jak si tlapku vyléčit. Tohle je, ostatně, země zatracenejch zázraků, ne snad? Ale do té doby je to tak trochu problém a můj výzkum to dost zpomaluje. Stejně by to chtělo sehnat pár loveckých parťáků, protože takovýho losa bych sama nesundala, ani kdybych byla zdravá jako rybička.
Prozatím jsem tedy zkoumala hlavně ryby, žáby a tak podobně. Ryby mi chutnaj a docela mě překvapilo, že v chuti rozdíly taky jsou, i když ne tak velký, aby to bylo kdovíjaký vzrůšo. Některý chutnaj prostě víc jako ryba, některý víc jako bahno. To je asi celý. Žáby se taky docela daj. Ale ne ty naštvaný! Ty, kterým jsem slyšela, že se říká ropuchy. Už. Nikdy. Víc. Jednou jsem taky chytla vážku a pak velkou tlustou zelenou kobylku. Hmyz je sice křupavej a je sranda, jak se některým vlkům hnusí, když chroupete kobylky (nepochybně nikdy nezažili, co to je hlad), ale zase. Ta chuť není nějak extra.
Pak tu máme houby. Ty mi moc nechutnaj, přiznám se. Nejsem moc vybíravá, když je hlad, sežeru všechno, ale houby... no, nic moc pro mě. Ovoce mám radši, zatím nejlepší byly asi maliny, ale ty trny jsou děsně otravný. Stejnej problém mám s ostružinama. Proč dělají sladký, výborný plody a potom si je brání trnama? K čemu jim jsou? Když to nikdo nesní, akorát to bez užitku shnije nebo hůř, sezobou to ptáci. Ptáci mě pěkně štvou, protože se nedají skoro chytit. Jsou rychlý a ty křídla jim dávaj neférovou výhodu. Jednou se mi ale povedlo ulovit kachnu, která byla úplně blbá a vzlítla přímo proti mě. Jen jsem po ní skočila a byla moje! Pěkně jsem si potom namlela tlamu, ale za tu kachnu to stálo.
No, je přede mnou ještě spousta práce s výzkumem všech možných pochutin. Ale nebojte, nevzdám to, i kdyby to měl být vyloženě celoživotní projekt.

Říjen 6

Prolezla jsem dírou v kůře a nacpala se dovnitř. Místy ještě zbývaly ty oranžové chuchvalce, hlavně vysoko, kam už jsem nedosáhla, ale nevadilo mi to. Pravda, podlaha a zdi tohoto příbytku byly dost ulepené, pravda, asi to moc dlouho nevydrží, než to začne hnít a nakonec z toho zůstane jen kupa kaše, ale pro dnešek? Pro tuto chvíli? Byla jsem si jistá, že mám ten nejhustější přístřešek ze všech gallirejských vlků. No povězte mi, kdo další ještě má pelech uvnitř velkého ovoce? Beztak vůbec nikdo! Kam se hrabaly dutiny stromů, nory nebo jeskyně, tohle byl unikát. "Světovej unikát," broukla jsem spokojeně a stočila se do klubíčka na dně dýně. Doširoka jsem si zívla a chvíli sledovala, jak světlo zvenčí proniká skrz kůru, než jsem nakonec spokojeně usnula.

Říjen 5

K potoku to naštěstí nebylo moc daleko, takže když jsem byla se svou prací spokojená, odpajdala jsem tam a opláchla ze sebe co nejvíc toho lepkavého, co jsem dokázala. Vosy teď na podzim sice už moc nelítaly, ale stejně jsem nechtěla, aby mě sežraly. Co kdyby mě našly! Nebo mravenci! Brr... Ani jsem na to radši nechtěla myslet. Umyla jsem se a napila a pak jsem se otočila zpátky k obřímu ovoci lomeno zelenině, ze které teď už zbývala jenom samotná slupka. Uprostřed měla vyhlodanou díru od mých ostrých zoubků. Spokojeně jsem se zašklebila a zamáchala ocasem, odvedla jsem dobrou práci, to teda vážně jo! Chvíli jsem se ještě dívala zvenčí a potom jsem se rozpajdala zpátky, abych se mohla svým dílem pokochat i zevnitř.

Říjen 4

Nechápala jsem, proč má ten plod tak silnou slupku, když ani není sladký. Byla ale docela sranda ven vytahovat ty chuchvalce a semínka a navíc to nechutnalo úplně odporně. Měla jsem hlad a nebyla jsem zrovna vybíravá, takže jsem něco málo snědla a zbytek jsem prostě roztahala kolem. Rozhodla jsem se totiž, že by mohla být sranda plod vydlabat a nechat jenom tu kůru. Byl tak veliký, že jsem si z něj mohla udělat skrýš.
Trvalo to ale mnohem déle, než jsem předpokládala a byla to docela makačka. Musela jsem zapojit nejen zuby, ale i drápy, abych všechen ten sajrajt zevnitř vyškrabala. Byla jsem od toho navíc celá upatlaná. Lepilo se mi to do kožichu i mezi drápky, byla jsem celá pokrytá semínky a vnitřnostmi toho plodu. Ještě, že jsem si na svém vzhledu moc nezakládala. Stejně to ale nebylo nic příjemného.

Říjen 3

Nebylo nic snazšího, než to zjistit. Zakousla jsem se do oranžové kůry a začala škubat hlavou sem a tam. Povedlo se mi malý kousek vylomit, ale povím vám, že jsem ještě nepotkala ovoce, které by mělo tak silnou slupku. Vážně si dost bránilo to, co mělo uvnitř. Takže bude určitě nejdobřejší a nejsladší, pomyslela jsem si a mlsně si olízla čenich. Sbíhaly se mi sliny. Kousala jsem a kousala, abych se probila dovnitř, až jsem vyhryzala pořádnou díru, do které jsem mohla strčit hlavu. Ta kůra neměla žádnou extra skvělou chuť, ale vnitřek bude určitě mnohem lepší!
Na pohled byl ale zase mnohem nechutnější. Vypadalo to... docela děsně. Oranžová vlákna, všude samá semínka, lepilo to a čvachtalo. A stejně jako kůra to nebyl zrovna výjimečný chuťový zážitek.