Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň
//Sopka přes Sněžné velehory

Plácala jsem se kupředu pod horami. Nehodlala jsem do nich šplhat a zlomit si ještě další nohu. To tak! Navíc se mi k horám vázaly dost nepříjemné vzpomínky, které bych si snad raději ani nepřipomínala. Trochu mě ale začínalo znervózňovat, že vůbec, ale vůbec nic kolem sebe nepoznávám. Kde jsem to u všech čertů byla? Všude kolem bylo bílo a pod sněhem všechno vypadalo pořád stejně. "Ále, však ono se přitrefí něco, co mi bude povědomý," máchla jsem zdánlivě ledabyle tlapou, i když ve mně byla s každou uplynulou hodinou menší a menší dušička. Obzvlášť, když se začínalo stmívat. "Každou chviličku... Každou chviličku..." ujišťovala jsem sama sebe a napínala oči do bělavé prázdnoty před sebou tak usilovně, až mi začínaly slzet.
A pak se uprostřed bílé pláně cosi vylouplo. Malinko jsem zamrkala a uvědomila si, že koukám na stádo nějakých ne zrovna malých zvířat. Nejen to - ta zvířata se pohybovala, šla přes pláň přímo ke mně. Přikrčila jsem se, oháňka se mi sama od sebe stáhla mezi zadní nohy. Zvířata kráčela dál, vůbec si mě nevšímala, možná, že mě ani neviděla. Vypadali jako nějací nabouraní jeleni. Říkala jsem si, že když budu ticho, prostě projdou okolo a nebudou si mně všímat, ale nakonec to moje nervy nevydržely. Ohrnula jsem pysky a nahlas zavrčela na nejelena, který byl ke mně nejblíž. Zvíře nadskočilo a dalo se na útěk. Tím s sebou strhlo i ty ostatní, kolem mně najednou lítala splašeně kopyta, byl zázrak, že jsem žádným nedostala do kebule. Stádo nakonec proběhlo a já se dala co možná nejrychleji na ústup. Tak tady s tímhle jsem teda fakt nechtěla mít nic společnýho!

//Kiërb

Hoď sněhovou kouli do sopky
//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Nechala jsem strašidelný les za sebou s nemalou úlevou. Nade mnou se tyčily vysoké srázy hor, ale já neměla nejmenší zájem na ně šplhat. Držela jsem se v nižších polohách a i tam někdy nebylo cestování zrovna snadné, terén tady prostě vůbec nebyl rovný... a taky jsem vůbec, ale vůbec nebyla u Asgaaru. Aspoň jsem si to nemyslela. Tyhle končiny mi prostě nebyly ani v nejmenším povědomé.
Přede mnou se do výšky tyčila hora, která se ale od ostatních dost lišila. Popravdě mě to zaujalo. Co byla zač? Když jsem začichala, ve vzduchu se vznášel podivný pach, který mi nic nepřipomínal. A když jsem zkusila kousek vyšplhat po svahu, zjistila jsem, že některé kameny jsou příjemně vyhřáté, dokonce i když kolem všude leží sníh. "No tyyyjo," protáhla jsem s úžasem a vylezla o něco výše, k prasklině, ze které stoupaly podivně smrduté výpary. Naklonila jsem se blíž, ale z toho smradu se mi po chvíli začala motat hlava. "Bleh," odfrkla jsem si. Zajímalo mě, co je úplně nahoře, ale bylo mi jasné, že až tam se se svojí nožkou nikdy nevyškrábu. Uválela jsem aspoň sněhovou kouli a skopla ji do smrduté praskliny. Trochu napjatě jsem čekala, jestli se něco nestane, ale koule jen zasyčela a v obláčku páry zmizela. Trochu jsem si povzdechla a po zadku doklouzala zase dolů.

//Ledová pláň přes Sněžné velehory

Odvděč se někomu za poskytnutou pomoc
Prosinec 3/10 - Reonys

Možná, kdybych po druhých neprskala jako načuřená kočka, byli by více nakloněni tomu mi pomoct, ovšem to byla skutečnost, kterou jsem si nepřipouštěla. Nebo nechtěla připouštět. A navíc, tenhle vlk se tím odradit nenechal. Byl klidný jako... jako... jako něco, co je hodně klidné. Mými výlevy se vůbec nezabýval a pustil se mi rovnou na pomoc. Nejdřív jsem se napjala, připravená začít kousat, kdyby zkoušel něco nekalého, ale on se k tomu neměl. Jen mě vyhrabával z té sněhové koule, ve které jsem byla zaseknutá. Během pár chvilek jsem byla venku, i když jsem se cítila docela potupně, že bylo něco takového vůbec potřeba. Opatrně jsem vstala a otřepala se, čumákem jsem si přejela po křivé přední nožce, která mě pobolívala, ale jinak mi nic nebylo. "No... hm... teda, dík," řekla jsem s pohledem zabodnutým do země. Byla jsem mu vděčná, ale moc jsem to neuměla ukázat.
"Hele, víš co, počkej tady chvílu," vybídla jsem vlka znenadání, když mi hlavou bleskl nápad. Odpajdala jsem kousek dál podél jezera a očima zvědavě rejdila po břehu. Muselo tu něco být. Něco, cokoliv, co by se dalo použít! Aha! Tamhle! Srdce mi radostně poskočilo a čapla jsem zmrzlou rybu, která ležela na břehu, do tlamy. Tohle byl určitě ten nejlepší dárek. Nebo aspoň já bych skákala radostí, kdyby mi tohle někdo věnoval. Se svým "úlovkem" hrdě v tlamě jsem se vrátila zpět ke svému zachránci a s jistým sebezapřením jsem mu rybku položila k nohám. Měla jsem co dělat, abych ji nesežrala sama a pysky měly tendenci se mi tak trochu samy od sebe ohrnovat, jako bych vlka chtěla od ryby odehnat. Byl to vnitřní boj s mou vlastní přirozeností. "Tady máš. Jako dík, žes mně vykopal," prohlásila jsem a potlačila nepříjemné zavrčení, které se mi dralo do hrdla. Radši jsem se zadívala na nebe, nemohla jsem na tu rybu koukat, nebo po něm ještě skočím! Doufala jsem, že si ji rychle sní.

Obdaruj božstvo
//Severní Galtavar

Doplácala jsem se nakonec z kopců na pláň a z pláně zase do lesa, kde jsem se rozplácla pod stromy a oddechovala. Tenhleten výlet začínal být o hodně dobrodružnější, než jsem si objednala. "Ale Lorna se nikdy nevzdává," procedila jsem skrze zuby, zatímco jsem si olizovala nožku, která byla chudák ze všeho toho pobíhání celá zdřevěnělá. Byl čas na delší pauzu. Schovala jsem se do prohlubně mezi kořeny a během pár chvil jsem podřimovala. Jenže se mi nespalo zrovna dobře. Hlavou se mi míhaly obrazy divných ruin a nějaké tmavé postavy, která se mezi nimi procházela. Byly tam zelené plameny a planoucí pronikavé oči. No hrůza!
Nakonec jsem se ze své dřímoty probrala. Z lesa jsem ale už neměla tak dobrý pocit, jako předtím. Něco tady nesedělo... Atmosféra byla hustá, panovalo tu až příliš velké ticho. Ani ptáček nepípl. Dovedete si asi taky představit, že mě sakra vyděsilo, když jsem zašla dál mezi stromy a spatřila ruiny, o kterých se mi zdálo. Přeběhl mi mráz po zádech. Jestli bylo skutečné tohle... pak určitě i ten duch, který v nich přebýval. A já teď chodila po jeho trávníku! Nebo jejím, v tom snu mi to kdoví proč přišlo spíš jako vlčice.
Musela jsem si nějak pojistit, že mě neodkrágluje. Chvíli jsem pajdala po lese a i když toho nebylo moc, povedlo se mi najít pár docela pěkných věciček. Scvrklé šípky, lesklý oblázek a modré sojčí pírko. Tohle jsem položila před brány zříceniny (dost, dost daleko před brány zříceniny). "Paní tohohle domu, přijmi prosím moje dárečky a nežer mně, dík," pomodlila jsem se, jak nejlíp jsem uměla a pak jsem už radši z lesa vypadla. Jeden nikdy neví.

//Sopka přes Sviští hůrky

//Vodopády přes Armanské hory

Vzdálila jsem se od vodopádů a mířila "k domovu", i když mi docela rychle došlo, že k žádnému domovu nejspíš nemířím. Nepamatovala jsem si aspoň, že bych šla do Asgaaru nebo z Asgaaru přes takovéhle kopce. Jestliže je tady někdo nepostavil přes noc, tak existovala jediná možnost, a to sice že jsem byla totálně v háji. Ne, nee, ne totálně. Dobře jsem si pamatovala na matčiny lekce. Zachovat klid. Zůstat, kde jsi. Jenže já už nebyla malé vlčátko, které muselo zůstávat na místě. Věřila jsem, že to dokážu najít. Ale zachovat klid, jo, to znělo jako dobrá připomínka. Nepanikařila jsem, aspoň ne zatím, jen jsem byla docela nesvá.
Přes kopce se mi šlo blbě. Hledala jsem si co nejrovnější a nejkratší cestu, ale stejně jsem musela dost často odpočívat, abych dala nožce oddech. "Hernajs horší cesta už tady bejt nemohla," prskala jsem, ale pokračovala jsem dál, protože jinak to ani nešlo.

//Jedlový pás

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
//Rozkvetlé louky

Nakonec jsem to spatřila - a byl to výhled, který mi přímo vzal dech. Byly to vodopády, akorát já samozřejmě netušila, že se tomu tak říká. Slyšela jsem hučení řeky, která padala po skalách dolů. Už i sám o sobě by to byl jistě impozantní pohled, ovšem tentokrát tu čarovala nejen voda, ale i zima. Skály byly pokryté ledem a rampouchy. Na krajích řeky se tvořila ledová krajka, výš zase hotové ledopády. Voda nebyla zamrzlá všechna a řeka dále tekla, ovšem to, co jsem viděla, bylo... kouzelné. Nedokázala jsem nějakou chvíli nic jiného, než na to s otevřenou tlamou zírat. Jednoduše jsem neměla slov. To je nádhera! Hned jsem vzala v duchu zpět své stěžování na to, že jsem neviděla žádné krásy kraje. Dobře, musela jsem se prodrat křovím, abych sem došla, ale pro tenhle pohled to stálo za to. To bych klidně prošla křoviskem ještě desetkrát!
Chvíli jsem si tam sedla do sněhu, koukala na vodopády a nechala nožku, aby si odpočinula. Na takovéhle túry nebyla zvyklá a už mě dost bolela. Už jsem se s tímhle ale smířila. Vždycky stačilo dát si chvíli pauzu a bylo to oukej. Pak se budu moct vypravit domů, pomyslela jsem si, jenže... Jenže kde vlastně je domů, huh? Kudy se šlo zpátky do Asgaaru? Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že tohle okolí vůbec neznám. Byla jsem někde v čudu. Sakra! Vyskočila jsem na tlapky a snažila se odhadnout, kudy se nejlíp vrátit k Wylanovi s Jessiem, ale každý směr se zdál být stejně dobrý. Nepropadala jsem ovšem panice. Prostě jsem si zvolila směr a tím jsem se vydala. Ono to nějak dopadne, nemůže to tu být až tak velký, ne?

//Severní Galtavar přes Armanské hory

//Velká houština přes Mahtae jih

Hurá, houští nakonec skončilo! Povedlo se mi z něj vymotat a octla jsem se u řeky, kde ale bohužel žádné další rybí nanučky nebyly. Snažila jsem se je vyčuchat, ale bohužel, neměla jsem štěstí. Přesto jsem se ale u řeky držela, aniž bych k tomu měla zvláštní důvod. Prostě mně to kolem vody tak nějak táhlo. Odpojila jsem se od ní až u další rozlehlé louky, ale i tu jsem jen tak přešla. Cosi jsem totiž slyšela. Takové... divné... hučení? Šumění? Tahalo mě to za uši a přímo mě to lákalo k sobě. Byla jsem hrozně zvědavá, co by to mohlo být. Neuměla jsem si to totiž představit, ale jestli to dovedlo dělat takový rachot, určitě to muselo být něco velikýho. Velikýho a hustýho.

//Vodopády

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Jo... Krásy kraje. To určitě. Sotva jsem přešla louku a octla se zase ve skrytu lesa, zamotala jsem se do roští a křoví tak hustého, že to ani pěkné nebylo. Stěží jsem se prodírala kupředu, trní se mi zarývalo do kůže, vůbec to nebylo příjemné. Pfuj, někdy byla příroda vážně na nic. Ale někdy zase super, třeba když jsem našla rybí nanuk... Jó, rybí nanuk, kéž bych ho jedla právě teď! Mlsně jsem se olízla, ale v křoví jsem nic k snědku na můj mlsný jazýček neviděla. Jen pár ptáků posedávalo v křoví a poskakovalo. Jenže lovit ptáky v křoví, to bylo na mě trochu moc pokročilé. A tyhle malé opeřence se skoro jíst ani nevyplatilo, bylo na nich víc peří, než masa. Jen taková jednohubka. Doufala jsem, že až se z křoví vymotám, najdu něco mnohem chutnějšího. Třeba jelení nanuk! To by byl přímo sen.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë jih

Vlastně jakmile jsem po ní tu kouli hodila, došlo mi, že tady asi nechci trávit čas s někým, kdo mě nazval paranoidní a měl legraci z mého leknutí, které bylo teda zcela určitě oprávněné. Kdo by se nelekl, když mu za zády vybafne takový... takový... mamlas! Takže sotva koule vyletěla k vlčici, dala jsem se na útěk. Nebo na to, co se tak v mém případě dalo nazvat. Pajdavě jsem se valila kupředu a zmizela v křovinách kolem potoka. Nebyl to rychlý a už vůbec ne tichý ústup, ale vzhledem k tomu, že jsem neucítila cizí zuby na ocase jsem tušila, že se mi to povedlo úspěšně.
Nechala jsem vlčici vlčicí. Škoda, že to tak dopadlo... Nemuselo by být zlý mít nějakou kámošku ve svým věku, ale hele, tahle holka má nějaký standardy, jasný? Nebudu se kámošit kde s kým, jenom proto, že byli zrovna po ruce. Pah. Radši jsem zamířila poznávat krásy toho našeho nádherného kraje, v němž žijeme. Nebo tak něco.

//Velká houština přes Roh hojnosti

Prosinec 3/10 - Reo

Prásk! Byla to tedy pořádná šlupka. Kdoví, jestli jsem toho vlka dočista nezabila... Ale úplně jsem to nemohla zkontrolovat, protože jsem sama byla zašprajcovaná ve sněhové závěji a nemohla jsem kloudně ven. Vlk, kterého jsem srazila, to navíc asi přežil. Za chvíli jsem ho totiž slyšela mluvit. Kopala jsem marně nohama jako brouk převrácený na krovky. "Vypadá to, že jsem v pohodě?" prskla jsem ne zrovna přátelsky, ale já za to nemohla! Byla jsem uvíznutá a pořád ještě dost otřesená z toho nárazu, nemluvě o tom, že mě pěkně bolela přední tlapka. "Nemůžu vůbec ven, krucinál, ten sníh je tak hrozně blbej," stěžovala jsem si a přestala sebou po chvíli mrskat, protože jsem viděla, že to k ničemu nevede. Zhluboka jsem si povzdechla a začala se vrtět trochu víc promyšleně, abych se ze závěje dostala ven. Cítila jsem, že to půjde, ale pomalu. Možná by mi vlk mohl pomoct... ale měla jsem v sobě až moc hrdosti, než abych ho o to přímo požádala.

Vyválej někoho ve sněhu
Prosinec 2/10 - Reonys

Se zimou byl jeden zásadní problém, a to sice jak strašně se to někdy pod tlapkami klouzalo. Obzvlášť, pokud jste byli jako já a měli jste použitelné jenom tři ze čtyř. Ani pořádně nevím, jak se mi ten můj karambol vlastně přihodil, ale hlavní je, že se to stalo a... byla to docela jízda. Prostě jsem si jen tak pajdala po vrcholku svahu nad jezerem, nad ničím jsem moc nepřemýšlela a najednou fííí! Pevná zem se změnila v ledovatku, tlapky se mi rozjely na všechny strany a už jsem se řítila z kopce nezadržitelnou rychlostí. Nejdřív to připomínalo spíš bruslení, ale pak se z toho staly všemožné kotouly a přemety, když jsem ztratila rovnováhu.
"Jááu!" zakvílela jsem, když jsem si narazila křivou tlapku, ale zastavit se to nedalo. Kopec byl prudký. Aspoň, že sníh trochu tlumil nárazy, takže jsem si nic nového nezlámala. Chvíli bylo nebe dole a zem nahoře, pak byl všude jen sníh, pak... pak byl přede mnou nějaký vlk! Vůbec jsem si ho předtím nevšimla, ale jestli nebyl hodně pohotový, bylo jasné, co bude následovat. Kolize! "BACHA!" zařvala jsem asi tak půl vteřiny předtím, než jsem do vlka nabourala. Musel by to být hodně velkej frajer, aby to ustál. Pravděpodobnější se zdálo, že se bude během chvilky válet ve sněhu taky.

Zkus zahrát písničku na rampouchy
Prosinec 1/10

Procházela jsem se po lese a neměla úplně jasný cíl. Čmuchala jsem kolem, šťouchala do sněhu a hledala něco, čím bych se mohla zabavit. Kdybych tak mohla někoho pořádně zkoulovat nebo vyválet ve sněhové závěji! To by byla aspoň sranda! Ale Jessieho, který se samozřejmě nabízel jako ideální kandidát, jsem nikde neviděla. Škoda. Musela jsem vymyslet něco jiného.
Jak jsem se tak procházela, narazila jsem nakonec na zlomený strom, na jehož větvíc visely dlouhatánské rampouchy. Čenichem jsem do jednoho šťouchla, pak jsem jeden zkusila olíznout, ale nechutnalo to nijak zajímavě. Prostě jako studená voda, nelišilo se to moc od sněhu. Eh, nic moc.
Zkusila jsem po rampouších přejet drápkem a zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Vydávaly docela zajímavý zvuk a každý zněl trošku jinak. Bylo to takové cinkání, zvonění... Když jsem se soustředila, dokázala jsem z toho udělat i docela solidní melodii. Tiše jsem si broukala a cinkala na rampouchy, bylo to vlastně docela zábavné. Za chvíli jsem měla celou písničku! Dokonce jsem k ní vymyslela i slova, i když můj zpěv byl něco, co byste možná slyšet nechtěli. "Zimo, zimo mraziváááá, proč jsi tak moc hroziváááá, my se hladu bojímeeee, když tu v zimě stojímeeee-" No, všechna zvěř v okolí zcela jistě v hrůze utekla, ale já se zabavila do sytosti.

Uspořádej s někým koulovačku

Byla to automatická reakce, nepromyšlená, prostě instinktivní - tmavá vlčice měla kliku, že jsem jí neurafla čumák. "Co děláš ty?" štěkla jsem po ní. "Takhle se za někoho připlížit! Nemůžeš se divit, že ti někdo dá po tlamě!" cvakla jsem podrážděně zuby. Srdce mi ještě bušilo až v krku a nohy se pode mnou lehce klepaly, ale viděla jsem, že tahle vlčice není žádná kradačka kůží. Dobře... dobře. Ale pořád mě pěkně naštvala tím vylekáním.
"Paranoidní? Já? Vůbec," vystrčila jsem bojovně bradu. "Jen nemám ráda překvápka, to je celý." Copak ona žila tak bezstarostný život, že jí připadalo paranoidní hlídat si záda? Bránit svoje bezpečí? Pf. Skoro bych jí to i záviděla, musel to být fajnový život, ale... vlastně ne. Bylo určitě lepší být někdo, kdo je pořád ve střehu, kdo ví, co se kolem děje. Kdo si umí poradi i sám. Taky by se měla naučit dávat si bacha. Jinak by se jí to taky mohlo šeredně vymstít, až by narazila na nějaké kradače kůží nebo na jiné vlky, kteří nemají zrovna čisté úmysly. A kdo jiný by ji to mohl naučit, než já? Křivou tlapkou jsem nenápadně uplácávala kouli a když to vlčice nejmíň čekala - teda aspoň jsem si to myslela - prásk! Odpálila jsem ji přímo po ní.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Koukala jsem do tekoucí vody, na níž se zdeformovaně odrážel můj obličej. Skoro bych se až zděsila nad tím, jak jinak teď vypadal! Jak... dospěle? No, ne úplně dospěle, ale o hodně dospěleji, než kdy dřív. Teda. Až se budu na sebe dívat ve vodě příští zimu, už budu asi úplně vyrostlá. To je teda něco, přeběhl mi trochu i mráz po zádech. Čas hrozně letěl. Pravda ale byla, že teď spíš moje tvář víc odpovídala tomu, jak jsem se uvnitř cítila už delší dobu - na to být doopravdy vlče jsem moc času nikdy neměla. Co mě asi v tom příštím roce čekalo? Koukala jsem do vody a představovala si, co se asi všechno stane. Určitě potkám nové vlky, třeba se i naučím nějaká kouzla-
Hlas, který se mi náhle ozval za zády, mě pořádně vylekal. Byl blízko a ten, komu patřil, na mě svůj pozdrav doslova vybafl. Bohužel pro mladou vlčici, mou naučenou reakcí na leknutí nebylo zaječet a skočit dopředu - mou prvotní reakcí byl vždy a pouze útok. Otočila jsem se tak rychle, jak mi to zmrzačená tlapka dovolila a než jsem si uvědomila, že na mě mluví vlče ne o mnoho starší, než já sama, už jsem se proti ní s vrčením a vyceněnými zuby ohnala.

Najdi nebo si vyrob a ochutnej rybí nanuk
//Středozemka

Přešla jsem pláň, na které už leželo docela dost sněhu a dopajdala až k potoku, který protínal krajinu. Pořád jsem se rozhlížela, abych se někde neztratila, ale docela jsem svému oritentačnímu smyslu věřila. Jéžiš, nejsem blbá ne? zakoulela jsem očima a došla až k okraji potoka. Nebyl na něm ještě led, jen kolem okraje taková křehká zmrzlá krajka, ale na břehu ve sněhu cosi leželo. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to je ryba. Měla to už za sebou, i když těžko říct, jestli chcípla ve vodě a jen ji to tady vykoplo na břeh, nebo jestli nejdřív vyskočila z vody a potom umřela ve sněhu. Tak či tak, bylo po ní a byla úplně tuhá.
Jídlu bez práce jsem nemohla říct ne. Kousla jsem do ryby a zjistila, že je pěkně zmrzlá. Byl to úplný rybí nanuk, takže nebylo úplně tak snadné ji jíst. Nejdřív jsem ji chvíli okusovala a ožužlávala, aby se rozpustila, ale až po notné chvíli se mi povedlo si jí vážně pořádně ukousnout. Zabavila jsem se touhle činností na docela dlouhou dobu, až nakonec z ryby nic moc nezůstalo. Olízla jsem si spokojeně čenich a protáhla se. Koukala jsem do tekoucí vody a uvažovala, co mám podniknout dál. Byla asi jen otázka času, než se Wylan a Jessie začnou strachovat, jestli jsem někde neumřela v pangejtu, i když jsem je varovala, že jdu ven, takže bych ten čas měla nějak využít!