Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory přes Kojotí břeh

Jen jsem na Leszkova slova souhlasně zamručela. Asi se nedopídíme pravdy jen tak, když jsme neměli ani důkazy ani nic podobného, ale celé to bylo krajně podezřelé. Vypadnout odtamtud, někam hodně, hodně daleko, se zdálo jako ta nejmoudřejší a nejrozumnější možnost. Doufala jsem, že najde nějaký místečko, kam by se mohl upíchnout. Bohužel jsem toho o místních smečkách moc nevěděla, protože mi popravdě byly úplně ukradený, takže jsem mu nemohla poradit. 
Aspoň jsem mu ale mohla ukázat místo, kde by mohl pohřbít ostatky svého bratra a tak jsem na tom taky odhodlaně pracovala. Už to naštěstí nebylo nijak daleko - těžko říct, kolik toho moje tlapka mohla ještě snést. Když jsme konečně dorazili do blízkosti jezera, měla jsem ji už v jednom ohni. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, ale kulhala jsem mnohem hůř, než když jsme vyrazili. "Tak jsme tady. Tohle... vlastně vypadá jako celkem hezkej kout," poznamenala jsem, když jsem okolí zhodnotila kritickým okem. Nebylo to moc daleko hor ani moc blízko vodě, křoviny to tu trochu oddělovaly od okolního světa, takže by tu ani nemuselo slídit tolik vlků, kteří se chodili k jezeru koupat nebo lovit ryby nebo co tam vlastně dělali. Ať už se Leszkovi to místo líbilo nebo ne, já si kecla na zadek, protože jsem prostě nutně potřebovala ulevit bolavé noze.

//Esíčka

Leszek toho o smečkách asi věděl o krapánek víc než já. Aby taky ne, když to byl alfácký synek a to všechno. K vlkům s vysokým postavením jsem chovala celkem nedůvěru, ale u Leszka jsem si byla docela jistá tím, že je spíš oběť, než cokoliv jiného. Rozhodně nebyl nebezpečnej... A kradač kůží z něj snad taky nevyroste. Ne po tom, co zažil. Co vlastně ještě pořád zažíval. "Chm," zabručela jsem zamyšleně po jeho vysvětlení. "Je to divný. Možná ji k tomu přinutili? Nebo jí něco nabídli, něco, čemu nedokázala říct ne." Neznala jsem Leszkovu mámu, ale o té svojí jsem se domnívala, že by nás byla schopná za něco vyměnit. Asi ne jen tak za nějakou blbost, ale svoji cenu určitě měla. Nikdy se netajila tím, že jsme jí zkomplikovali život.
"Tak to je dobrý," kývla jsem hlavou, když se ukázalo, že je Samael asi v bezpečí. Jeho bratr se o něj moc nestrachoval a tak to asi bylo v pohodě. Spoléhala jsem na to, že Leszek ví, o čem mluví. Mezitím jsme se přiblížili na dohled Asgaaru, který jsem vlčeti ukázala, ale nezamlouval se mu. "Hmm, asi máš pravdu, že by tě tam mohli vyčuchat snadno. My bysme jim sice vyprášili kožichy, ale..." V duchu jsem si představila, jak bychom se asi snažili bránit. Arcanus by se rozpadl v prach, Wylan by se asi rozplakal, Jessie byl někde v tahu. Možná madam Chytrá by někoho dokázala kousnout, ale bylo to bez záruky - třeba by měla jen další blbý kecy. Ještě Hyetta byla taková divoká karta, těžko říct, co od ní čekat. "Ale lepší bude to nepokoušet," dořekla jsem a cvakla nespokojeně zubisky do vzduchu. Vždycky jsem věděla, že když se něco semele, jsem v tom sama za sebe, ale stejně jsem z téhle připomínky nebyla moc nadšená.
Prošli jsme kolem řeky, která byla dost rozvodněná a já se od ní držela dál. Když jsme došli k horám, naše tempo se ještě zpomalilo. Šplhat do kopce a po kamení mi s mou tlapkou šlo o poznání hůř. Navíc se stmívalo a tak nebylo tak jednoduché najít cestu. Veliké jezero jsme ale ještě v posledních paprscích dne zahlédnout stihli, když jsme vyšplhali dost vysoko. "Tamhle jdeme, k tomu velikýmu jezeru," řekla jsem. "Jestli teda myslíš, že to je dobrý místo?" otočila jsem se na něj tázavě, ale takhle z dálky několika kilometrů se to dalo posoudit těžko. Neztrácela jsem čas kocháním se krajinou a začala jsem hledat cestu zase dolů, i přesto, že už mě tlapka docela pobolívala. Byli jsme blízko. Pak si budu moct odpočinout.

//VVJ přes Kojotí břeh

//Ohnivé jezero

Zamyslela jsem se nad vzdáleností Asgaaru od jezera a lehce pokrčila rameny. "Nijak zvlášť." Vlastně je dělila jen jedna planina, která byla sice hodně velká, ale taky hodně placatá a nudná. Nebylo moc těžké ji přejít. Hádala jsem, že Leszkova smečka bude asi někde poblíž.
"Já nevěděla, že to vůbec jde," podotkla jsem. "Myslela jsem si, že se to postavení předává v rodině. Teda aspoň tak to bylo... tam, kde jsem se narodila." Nechtěla jsem říct u nás, protože jsem se k našemu skvělému rodnému kraji nijak nehlásila a k otcově urozené rodině už tuplem ne. Leszek měl podezření, že to celé mohlo být plánované. "Jo, máš pravdu, celý to jaksi smrdí," přikývla jsem vážně. "Jestli je někdo fakt zaujatej proti vaší rodině, bude pro tebe asi nejbezpečnější vypadnout a neohlížet se," řekla jsem s vážností. Možná už to Leszkovi bylo jasné, pokud byl aspoň tak chytrý, jak vypadal. "I pro tvýho druhýho bráchu," dodala jsem a rozhlédla se, jako bych čekala, že toho Samaela zahlédnu každou chvíli. Ale ať se nacházel kdekoliv, tady to nebylo.
Dali jsme se pomalu do pohybu. "Náš les je tamhle," kývla jsem čenichem směrem, kde se vynořily vysoké stromy Asgaaru, ale nezamířila jsem tam. Brala jsem to oklikou směrem k horám, které se tyčily nad lesem. To byla cestička, kterou jsem prošla během zimy.

//Zrcadlové hory

Pokývla jsem hlavou, určitě nemohl bloudit světem sám. Však byl ještě malej. Teda, ne zase úplně, ale byl mladší, než já a to stačilo k tomu, abych ho korunovala na prcka. "Hej, možná budeš mít kliku. Já teď bydlím v jedný takový, co... není asi úplně blbá, no, možná by tě tam vzali taky? Ale moc nevím, jak tohle funguje," pokrčila jsem rameny. "Ale dokud seš se mnou, bude to v pohodě," prohlásila jsem sebevědomě. "Já už mám s kradačema kůží nějaký zkušenosti a nikdy mě nedostali." Já věděla, že se tady taky pohybujou. Wylan o nich možná neví, nebo chce věřit, že tohle je mírumilovná země, ale tady je jasnej důkaz, že to tak vůbec není.
Přikývla jsem, když mi Leszek představil jména svých bratrů. "Huh, alfa, jo?" Takže to byl alfácký synek... akorát, že teď už asi ne, když jeho máma z té pozice odešla. Snažila jsem se dát si to nějak v hlavě dohromady. "Ta, co to tvýmu bráchovi udělala... bylo to kvůli postavení nebo tak?" Možná se nehodilo takhle vyptávat, ale na to já moc nehrála. Byla jsem prostě zvědavá.
Pokrčila jsem rameny. "Nevim, znamenaj většinou jména něco? Jestli to moje něco znamená, tak mi to nikdo nikdy neřek." Pro mě byla Lorna prostě Lorna, náhodný shluk hlásek, který mě označoval. Pomalu už jsem se vydala nějakým směrem, kde bychom mohli pohřbít Leszkova bráchu. "Vlastně... jo. Jo, znám! Je hodně velký a je to tam fakt pěkný. Někde poblíž by se tam určitě našel klidnej koutek pro Valariona," pokývla jsem hlavou. "A je to i docela blízko hor a tak. Tudyma," kývla jsem hlavou a začala pajdat směrem, který jsem už znala celkem dobře.

//Esíčka přes Středozemku

Vlk toho měl na srdci víc. Vysypal na mě rovnou celej svůj příběh, jehož každá zatáčka byla snad horší, než ta předchozí. Nejen, že jeho brácha byl po smrti, dokonce byl zavražděnej a jeho vražedkyně se teď hřála v jeho smečce, zatímco on tu seděl na mraze vyhozenej s ostatky svého rodinného příslušníka. "Nekecej? To je strašný!" zvolala jsem pohoršeně, než jsem se vzápětí suše uchechtla. "No i když... vlastně to docela odpovídá tomu, co já vim o smečkách. Existuje i pár normálních, asi," i když jediná relativně normální, o které jsem věděla, byla ta Asgaarská a i tam jsem měla občas pořád svoje pochybnosti, "ale většina jich je fakt divnejch. Nevím, proč se tak vyžívaj ve vraždění vlčat, ale... Jo. Vyžívaj." Dořekla jsem to potichu a na chvíli sklopila zrak ve vzpomínce na vlastní sourozence a mámu. V duši mi doutnal vztek. Já věděla, že tohle místo není tak civilizovaný, jak se tváří. 
Potřásla jsem hlavou a začala radši přemýšlet o tom, kam bychom mohli pohřbít ostatky zavražděného chudáka. "To by se mu líbily třeba hory nebo tak něco... Jenže v horách hrob nevykopem," zavrhla jsem svůj návrh dřív, než jsem mu dala šanci o něm začít přemýšlet. Když jsme pohřbívali sestru, nemohli jsme si dopřát luxus toho jí vybírat nějaké pěkné místečko. Adina odpočívala v močále v hrobě bez jakékoliv značky. Najednou mi přišlo hrozně důležité, aby bratr tohohle pomalu neznámého vlčete měl něco lepšího, jako bych to tím mohla vynahradit i jí. Jessie si na svých potulkách musel poradit sám, tohle bylo naléhavější.
Mladý vlk se představil jako Leszek. "Leszek," zopakovala jsem zamyšleně - zvláštní jméno s příchutí jehličí. Ale celkem fajnový. "Tak to tě ráda poznávám," stříhla jsem ušiskama. "Teď z hlavy mě žádný dobrý místo nenapadá, ale můžem se podívat kolem. Nějaký najdem," pronesla jsem s jistotou. "Jak se jmenoval tvůj brácha?" chtěla jsem ještě vědět, než jsem se vydala na cestu prvním směrem, který mne napadl a který se mi trochu líbil.

Přimhouřila jsem pochybovačně oko. Jo tak on nebulí. Ale nahlas jsem neřekla nic, protože jsem chápala, že asi nechce, aby to někdo rozmazával. Teda aspoň já jsem nikdy nechtěla, aby se v tom ostatní rejpali, když jsem bulela. "Tak to jo," odkývla jsem to prostě a očima zajela k té hromádce pozůstatků čehosi, kterou měl u nohou.
Už už jsem se na ně chtěla zeptat, ale vlče se kupodivu docela rozpovídalo samo od sebe. Nebyla to odpověď, kterou bych úplně čekala, ovšem do šoku mě to neuvrhlo. Se smrtí jsem měla už nějaké ty zkušenosti. Ne, že by se mě vůbec nedotýkala, ale byla to součást života, ať se nám to líbilo nebo ne. "Jo. Tak to je hodně blbý," přikývla jsem a prohlížela si těch pár zbytků, co zbylo z jeho bráchy. Přijít o sourozence bylo na nic, to jsem věděla moc dobře, takže jsem s vlčetem soucítila, i když jsem to asi nedávala najevo úplně tak, jak by se čekalo. "Chceš pomoct ňáký místo najít?" nabídla jsem se. "Určitě tady bude kolem nějakej kout, kde bude moct odpočívat v pokoji," nebo aspoň jeho pozůstatky.
Skoro jsem zapomněla, že jsem vlastně sama něco hledala. Teda někoho. "No... Jessieho. Mýho kámoše. Vytratil se, když jsme lovili se smečkou - náhodou jsi tady kolem neviděl černýho vlka s puntíkatým zadkem?" zeptala jsem se, i když jsem si moc naděje nedělala. Vlk měl asi trochu jiné starosti. "Ale to je fuk. On se objeví. Jsem Lorna, mimochodem," představila jsem se ještě a doufala, že mi na oplátku taky řekne svoje jméno.

//Asgaar přes Středozemku

Wylan asi neprotestoval proti tomu, abych šla Jessieho hledat. Jestli jo, tak jsem ho neslyšela. Nebo jsem to vytěsnila. Nebo schválně ignorovala. Zkrátka a jednoduše, já už byla rozhodnutá jít a tak jsem šla. Neexistovala žádná síla ve vesmíru, která by mě zastavila. Pajdala jsem rozměklým sněhem a hledala nějaké stopy po Jessieho přítomnosti. Přece nemohl být nikde daleko, ne? "Jessie? Hej, kovboji, kde seš?" Nic.
Po mé levé tlapce cosi zašramotilo v křoví. Na tváři se mi objevil vítězoslavný škleb, když jsem si to namířila tím směrem. "Aha!" zvolala jsem triumfálně a rozhrnula větve, přesvědčená, že tam najdu Jesaiaha, jak tam na mě číhá (nebo možná pokládá kabel), ale pod nohama mi proběhl jen vyplašený zajíc. Chňapla jsem po něm, ale byl na mě moc rychlý, ani jsem se ho nedotkla a ušák nezraněný pelášil pryč. "Kde kurnik vězíš," povzdechla jsem si a šla dál. Rozhlížela jsem se po stopách, po čemkoliv, ale Jessie prostě nebyl. Věřila jsem, že se nakonec ukáže, prostě ho popadla toulavá nálada a zdrhnul na nějaké dobrodružství... Cítila jsem se ale dotčeně, že to udělal beze mě. To nemohl aspoň chvíli počkat?
Pomalý pochod mě nakonec dovedl až k rudému jezeru, které nebylo zamrzlé ani trochu a od vody tu netáhla zima, jak bylo zvykem. To ale nebyla záhada, kterou bych chtěla zkoumat - mou pozornost totiž upoutal hnědě strakatý vlk sedící na břehu. Byl to docela prťous, což mě přimělo se na moment pozastavit nad tím, že já už žádný mrně nejsem. Že už jsem skoro dospělá. Což bylo celkem blbý, protože to znamenalo, že v téhle situaci jsem já ta zodpovědnější a možná, že to tu nějakou zodpovědnou osobu bude vyžadovat. Když jsem totiž přišla blíž, ukázalo se, že vlk brečí. U nohou se mu válely nějaké ohlodané kosti a kusy kůže. "Čau, mladej, všechno v pohodě?" zeptala jsem se bez okolků a přemítala, komu nebo čemu ty kosti asi patří. "Proč bulíš?"

A bylo po lovu. Kamzík ležel na zemi úplně tuhej v kalužině krve. Zazubila jsem se na Wylana, když mě pochválil. "No jasně, jídlo já vyčuchám všude, na to se můžeš spolehnout," ujistila jsem ho. Jenže brzo moje pozornost odplula jinam. K někomu, kdo tu nebyl, ale měl být. Jessie se vypařil jako prd ve větru, beze slova se sbalil a odešel. "To je mamlas," zamračila jsem se nespokojeně a mlaskla. "Však mi sliboval, že po lovu někam půjdem spolu! A on takhle." Neobávala jsem se, že se mu něco stalo, myslela jsem, že se prostě sebral a šel si po svém, jako jsme to ostatně udělali spolu už několikrát. Ale spolu! Tohle byla přímo zrada!
Kamzík ležel ve sněhu, bylo po něm a já neviděla důvod, proč bych neměla uposlechnout Wylanovu výzvu. Však i alfa nás pobídl, abysme se najedli, takže jsem se neupejpela. Zakousla jsem se do kamzíka a urvala si pořádný kus. "Sssože?" zahuhlala jsem s plnou tlamou, zatímco Wylan mluvil dál. S námahou jsem protlačila obří sousto do krku. "Cos mu řek? Jestli jsi mu neříkal o nějakejch příšerách, určitě ho to nevylekalo," usoudila jsem a utrhla si další kus kamzíka. "Jessie se jen tak něčeho nebojí. Pudu se po něm pak podívat, nebude určitě daleko," pokoušela jsem se vlka uklidnit, protože vypadal jako hromádka neštěstí. Bože, dospěláky bylo tak těžký udržet šťastný. Ve všem se hrozně rýpali. Mě stačilo nacpat si břicho a byla jsem v pohodě.
Když už jsem nedokázala pozřít kamzíka ani kousek, rozplácla jsem se opodál do sněhu a vypustila spokojený krkanec. Olízla jsem si špinavou tlamu a očistila si krev i z jiných míst kožichu, na která se dostala. Chvíli jsem si jen tak po jídle odpočívala a nechala jsem oddechnout nožku. Ale pořád mi vrtalo hlavou, co asi Jessie vyvádí a kde je. "Wylane? Já ho půjdu hledat, jo? Nepudu daleko," dodala jsem okamžitě, než by měl nazrzlý vlk čas chytnout amok, že se někde ztratím nebo zabiju nebo tak něco. "Budu za chvílu zpátky. S Jessiem nebo bez něj," pokrčila jsem rameny, vydrápala se na nohy a vyrazila. Já mu vypráším kožich, až ho najdu!

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Dopajdala jsem ke skupince naháněčů až ve chvíli, kdy se už kořist válela po zemi a Madam Chytrá se ji snažila užužlat k smrti. Jako první se ke mně otočila Hyetta a zajímala se, jestli jsem v pohodě. "Jo," odvětila jsem prostě, nechtěla jsem, aby se z toho dělalo nějaké velké haló. Maličko jsem se zamračila, když poukázala, že nahánění mi moc nepůjde. Už už jsem se nadechovala, abych něco odsekla, ale s dovětkem hnědé vlčice jsem si uvědomila, že to asi neměl být úplně kopanec do mých nedostatků. "Jde? A ty víš jak?" vyhrkla jsem okamžitě, zájem o poznání dokázal moji uraženost okamžitě překonat. Chtěla jsem to slyšet. Zatím jsem viděla jen lovení, které vyžadovalo obratnost a rychlost, dvě vlastnosti, ve kterých já prostě nikdy vyniknout nemohla.
Koukala jsem na scénu, která se odvíjela před námi, vypadalo to, že muflon to má spočítané. Jenže počty nějak nevycházely. Chyběl mi tu jeden černobílý flekatý kožíšek, všetečný čumák, který se do všeho zapojoval. Bylo dost divné, že tady nebyl. "Hej!" zvolala jsem, když jsem si tuhle skutečnost uvědomila a pohledem zabrzdila na Wylanovi. "Kde je Jessie? Neměl jít s váma?"

Ta druhá mladá vlčice měla nějaké až moc chytré poznámky. Bohužel nebyl čas jí srovnat fasádu, tak jsem se spokojila s tím, že jsem na ni vyplázla jazyk - snad mimo zraky dospěláků, ale vlastně mi to bylo jedno. Pak už jsem na ni kašlala a začala stopovat.
Nebylo to lehký, ale kamzíky jsme našli. Arcanus začal vysvětlovat, že se mají vybírat mláďata nebo pajdové. Poušklíbla jsem se nad tím v poněkud morbidním pobavení. "Takže vybírat ty, co mi jsou nejpodobnější, chápu." Podívala jsem se na kulhajícího kamzíka a I když jsem o tom vtipkovala, stejně se mi trochu stáhlo srdce, když jsem pozorovala, jak se belhá sněhem. Ale jen, než se opět ozvalo zakručení v mém žaludku. Pak šla lítost stranou.
Wylan a Madam Chytrá čekali na místech, ale kde byl Jessie? Neviděla jsem ho, musel být moc chytře schovaný. S hrdým šklebem jsem zašvihala ocasem, jo, na Jessieho si nepřijdou! Kývla jsem na Arcanuse, že jsem připravená a když dospělí vyběhli, dala jsem se taky do pohybu. Téměř okamžitě jsem ale zůstala pozadu, svým kulhavým poklusem jsem jim nemohla stačit. Dokonce ani Arcanusovi, který byl starší, než stromy. Holt jsem musela doufat, že to zvládnou.

"Lorna," odvětila jsem alfákovi prostě a dál jsem si je oba zkoumavě měřila pohledem. Nevypadali nebezpečně, ale jeden nikdy neví! Každopádně se podle všeho zrovna chystali vyrazit hledat něco k jídlu, což jsem si nemohla nechat ujít a tak jsem je holt musela vzít na milost. "Bezvadný! Tak to já pudu s váma," pozvala jsem se okamžitě a otočila zprudka hlavu, když se za mnou ozvalo zamlaskání. "Á! Nazdar!" zakřenila jsem se na Wylana a Jessieho a hned se zařadila k nim, s těmi dvěma po boku jsem si přece jen byla hned jistější. "Jasně, že dělala, že se vůbec ptáš," špitla jsem spiklenecky k Jessiemu a hrcla do něj ramenem. "Ráda," dodala jsem ještě k jeho druhé otázce. Sice jsem se teď vrátila a byla jsem docela ráda, že se mi vůbec povedlo les najít, ale s Jessiem bude určitě ještě větší sranda prozkoumávat okolí. 
Brzo se tady objevila ještě jedna mladá vlčice, kterou jsem neznala, i když jsem ji možná zahlédla, když se smečka potýkala s tou obludou? Byla nás tady tím pádem pěkných pár a z toho se mi lehce ježila srst na krku, ale zaťala jsem zuby a připomínala si, že na konci bude čekat sladká odměna v podobě neskutečnýho množství žrádla. 
Arcanus už začal rozdělovat role. Dokonce i já jednu dostala - stopování a vybírání kořisti. "Jasnačka, to zmáknu," kývla jsem hlavou, ve stopování jsem ještě až tak dobrá nebyla, ale určitě se to poddá. Jen jsem na vlka koukla trochu, jako by se praštil do hlavy, když mi řekl o těch skalách. "No... no tak jo, já budu asi radši čenichat. Abych si to procvičila a tak," řekla jsem, i když jsem byla jen kousek od toho, abych alfákovi vmetla do tváře, že mele úplně z cesty. Boží, děda má pocit, že si s ním šutry povídají. Asi se fakt nemám čeho bát.
Každý dostal svoji úlohu. Arcanus a hnědá Hyetta měli nahánět, Wylan, Jessie a ta třetí měli zase vraždit. A já měla být vrchní čuchač. To jsem brala! Sotva Arcanus dal povel, rozpajdala jsem se mezi stromy a čmuchala jsem s čenichem chvíli nahoře, chvíli u země. "Cejtíte to tamhle? Jsou to kamzíci?" ujišťovala jsem se, když jsem zachytila pach... něčeho. Ještě jsem v tom nebyla tak zběhlá a tak jsem trochu kroužila a jednou se musela i o kus vrátit, ale nakonec jsem cosi spatřila před námi. A to kamzíci nepochybně byli. "Tam jsou!" zašeptala jsem potichu, ale triumfálně. Hřbet se mi naježil jako pilka a ohrnula jsem bojovně pysky, jako bych to měla být já, kdo je zamorduje. "Jak se pozná, kterýho vybrat?" chtěla jsem vědět, bylo jasné, že o lovu vím prdlajs, ale chtěla jsem se učit.

Magická síla, kterou vládli vlci gallirejší, mi přišla naprosto fascinující. Možnosti se zdály být nekonečné a výběr rozmanitý. Mezery v pochopení kouzel jsem, pravda, měla, avšak o to více jsem se těšila na to, až je sama dokážu ovládat. Musí to přijít už brzy, nebo ne? Malá jsem už dávno nebyla. Měla jsem v sobě jistě dost síly a zodpovědnosti na to, aby mi už brzy mohla být nějaká ta magie svěřena. Mezitím mi ale nezbývalo než čekat a přemýšlet. Magií bylo tolik, že jsem je ani všechny neznala a pochybovala jsem, že je vůbec někdo dokáže vyjmenovat úplně všechny, přesto jsem si však v hlavě neustále převracela, kterou asi dostanu já.
Měla jsem pár favoritů, samozřejmě. Mezi těmi největšími byl oheň. Mohutné rudé plameny, které by šlehaly na můj povel? Mmm, ano, prosím! Mohla bych si s nimi opéct, co jsem chtěla. Mráz by mě netrápil, protože bych se kdykoliv mohla zahřát a kdyby na mě byl někdo drzý, klidně jsem ho mohla trochu opražit. Místo druhé v mém žebříčku magií zabírala země, která měla zase jiné výhody, skoro stejně lákavé, jako oheň. Možná i více. Magie země vám totiž mohla zajistit jídlo, kdykoliv jste si vzpomněli. Maliní, borůvčí, klidně i nějaký malý stromek, to všechno dovedla zařídit. Mlsný jazýček, jako byl ten můj, ani po ničem jiném netoužil.
Moje největší přání ale bylo, aby se ta magie projevila už brzo. Moc mi ani nezáleželo na tom, jaká bude. Měla jsem zaručené informace, že se totiž dají sehnat i další, pokud byste náhodou skončili s nějakou blbou, jako byl třeba vzduch. Musela se ale nejdřív objevit ta první. Moje trpělivost byla zkoušená každým dalším dnem, který uplynul bez mé schopnosti kouzlit...

Keeping yourself fed when you only have three fully functioning legs is not an easy task, I can tell you that much. It might be easier if I could use magic. Actually scrap the "might" - it would be easier, no doubt about it. Unfortunately I was still too young for it. Or something. Ugh! Why does it take so long to grow up? And when will I finally be old enough to be considered grown up? I felt like I've lived a full life of bullsh...crap already and yet I somehow still wasn't mature enough so that the gods or the universe or o mighty squirell fairy (or whoever was in charge of such things) would let me use magic. Life truly is so terribly unfair, you wouldn't even believe it. Or maybe you would, since you're alive as well... presumably.
So, anyway. Until I am granted acces to fu...freaking cool and epic magic powers, which I will use totally responsibly and which I will of course never abuse or use to prank someone, I have to get by somehow. Depending on the adults to feed me is easy, don't get me wrong - most wolves seem opposed to the idea of letting a crippled pup starve to death, which is certainly nice. What troubles me is the fact that they may not always be around. And I don't ever want to end up in a situation where I can't help myself ever again.
So I started teaching myself. First with fish - they're easy enough to catch if you don't mind getting wet. Which I kind of do mind, but what can ya do, you know? Also there's frogs and lizards and other weird critters around lakes and rivers, so that's a nice bonus. You can even catch a dragonfly sometimes. They don't really fill you up but it's fun to crunch them. Later on I started trying to catch mice. That's a bit harder, but sometimes I would run into a mouse stupid enough that it would let itself be caught even without much running on my side. Even later I tried some rabbits and that's where I hit my limit. Never did I ever run into one that I could catch without sprinting. And since that's a thing I cannot do, well... I'm kind of screwed. But don't worry! I'm working on building a rabbit trap as we speak. It's goingo to be epic once it's done. You'll see!

Prosinec 10/10

V kombinaci s temnotou a uzounkou chodbou, ve které jsem se octla, jsem začínala pochybovat, jestli mi ten poklad za to vlastně stojí. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí, ve všeobjímajícím šeru moje fantazie běžela na plné obrátky a mohlo v něm číhat naprosto cokoliv. Než jsem se rozmyslela, jestli se pokusím jít jinudy nebo najít nějakou cestu přes řeku, bylo rozhodnuto za mě. Z některé z postranních chodeb se ozvalo zaškrábání. Nevěděla jsem jistě, co to je, ale evokovalo mi to představu velkých drápů škrábajících po kamení - a tím bylo jasno. Otočila jsem se na patě a pajdala zpět cestou, kudy jsem přišla. Nezastavila jsem ani na chviličku, dokud jsem nedosáhla denního světla. Vzpomněla jsem si totiž na to, že v pohádkách poklad často hlídal drak. No a jestli nějaký drak spal v jeskyních pod horami... tak ať si tam klidně zůstane. I s pokladem. Já toho měla tak akorát dost! Moje kůže mi přece jen byla pořád dražší, než nějaký nejistý příslib bohatství.

Prosinec 9/10

Ušla jsem ještě pěkný kus cesty, než jsem řeku skutečně spatřila. Zajímavé to vskutku bylo - málem jsem do ní totiž spadla. Tady byla tma temnější, chodbičky užší a moje nervozita tím pádem mnohem větší. Dlouho jsem stála na břehu a mžourala do tmy. Voda uhánějící přede mnou se zdála černá jako půlnoc a valila kupředu takovou rychlostí, že jsem si nedělala nejmenší iluze o své schopnosti ji přeplavat. Proud by mě rozmlátil na kamenech, než bych řekla "jeskyně". Bez ohledu na to, jak dlouho jsem vejrala do tmy, nedokázala jsem dohlédnout na druhý břeh. Voda zkrátka pokračovala a pokračovala, dokud se nerozplynula v temnotě. Váhavě jsem přešlápla. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, tohle vypadalo jako překážka, kterou jen tak překonat nedokážu. Ne bez toho, abych přišla k úhoně.