Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kierb přes Jezevčí hájek

Krok za kulhavým krokem jsem si klestila cestu skrze les, rozhlížela se, jestli neuvidím něco povědomého, ale zatím jsem neměla štěstí. Jenže les začal řídnout a najednou jsem před sebou spatřila krajinu, která byla povědomá. Zasypal je teď sice sníh, ale splést se s ničím nedaly. Dokonce i ten smrad se tu pořád nenápadně vznášel. "Močály! Nekecej, to fakt jsou močály... a já mám, sakra, radost že je vidím!" zvolala jsem užasle a zasmála se. Nikdy bych si nepomyslela, že se budu radovat, když objevím bažinu, ale život byl plný překvapení. Chvíli jsem si odpočinula ve skrytu velkého stromu na kraji mokřin, abych dala noze šanci se trochu zregenerovat, i když jsem věděla, že bude potřeba delší odpočinek, aby bolet úplně přestala. No a pak jsem se vydala domů. Už jsem i docela věděla kudy.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

//Ledová pláň

Sice jsem unikla smrti pod kopyty sobího stáda, ale můj hlavní problém přetrvával. Furt jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Začínalo to být celkem znepokojivý, protože zima byla větší a větší, tlapka mě po brodění sněhem už dost bolela a navíc jsem začínala mít hlad. Do prkýnka dubovýho, bukovýho aji březovýho! Přece jsem se neztratila, nejsem tak blbá! Jenomže mi to trochu, malinko, lehounce připadalo, jako že přesně to se stalo. Jako že jsem se ztratila, ať jsem blbá byla nebo ne. Nemohla jsem ale být až tak daleko... nebo jo? Byl fakt, že už jsem se toulala docela dlouhou dobu. Asi jsem se mohla dostat někam hodně daleko. A jako na potvoru nikde kolem nebylo ani živé duše, které bych se mohla zeptat, kudy se dostanu zpátky do Asgaaru. Musela jsem se spoléhat na svůj vlastní rozum. Jisté bylo, že se musím dostat dál od těch hor. A tak jsem následovala řeku po proudu, dokud mě neobklopovaly z obou stran lesy a pak jsem si vybrala směr, který se mi zdál pravděpodobnější a prostě jsem doufala v to nejlepší.

//Mahar přes Jezevčí hájek

Prosinec 7/10 - Reo

Reonys začal cosi ve sněhu hrabat, což mě docela zaujalo. Co to tam ten hošan asi kutí? Koukala jsem mu přes rameno, ale připadalo mi to prostě jako díra. A do ní se Reonys brzo celý vměstnal. "Jo, vypadá to jako fajn úkryt," přikývla jsem, ale neměla jsem v nejmenším úmyslu se tam taky cpát, ať už tam Reonys byl taky nebo ne. Na mě to byl až moc malý prostor a to já neměla ráda. Takže jsem nechala hnědého vlka, ať si to užije sám. Stejně bychom se tam asi oba nevmáčkli, zas takový štíhlý proutek jsem taky nebyla.
Zajímavější byla kůra, kterou jsem vyhrabala ze sněhu a přetvořila ji v sáňky. Stačilo se vyšplhat do kopce, což s pajdavou tlapou nebylo úplně nejsnazší, ale zvládla jsem to. No a pak tradá dolů! Svištělo to fakt skvěle, to jo. Dokonce se mi povedlo předhonit Reonyse! "Hahahááá! Nažer se sněhu, saláte!" chechtala jsem se triumfálně, zatímco moje kůrové vozítko nabíralo nebezpečné rychlosti. Rovinka už se blížila a sáňky značně zpomalily, ale nakonec jsem stejně chytla nějaký hrbol a vysypala se do sněhu. Už podruhé během jednoho dne, pf! Ale tentokrát jsem se nezasekla do závěje, zase jsem se hrabala na nohy. "Je to jedna jedna," zazubila jsem se na Reonyse. On vyhrál s koulí, já zase v sáňkování. Klidně bych nám dala ještě nějakou disciplínu na rozstřel, ale v tlapce mi po všem tom pobíhání pulsovala bolest, která už se nedala ignorovat. Potřebovala jsem oddech. Kecla jsem si na kůru a nechala nožku odlehčenou, ať teda popadne druhý dech - i když já sama bych klidně v hrátkách pokračovala.

Dej si s někým závod na sáňkách
Prosinec 6/10 - Reonys

Vlk se představil jako Reonys, ale jinak toho moc nenakecal. Vlastně vůbec nic. Mlčel jako ta ryba, ale narozdíl od ní byl aspoň trochu živější, protože přistoupil na moji hru. To mi stačilo, momentálně jsem od něho nic víc nepožadovala. Kouleli jsme a kouleli, ale Reovi to šlo líp. No jasně, to se mu to machruje, když je chlap a není krypl, bručela jsem si v duchu, i když tohle celé byl můj nápad. Sněhová koule se mi začala rozpadat pod tlapami a celé to šlo jaksi do háje, avšak mělo to jednu výhodu - jak jsem se ji snažila udržet pohromadě a uválet ji, něco jsem přitom pod sněhem odkryla. "No dobře, dobře, vyhrál jsi!" zavolala jsem na Reonyse.
V tu chvíli mi totiž bylo jasné, že už nevyhraju, ale zaujala mě ta nová věc. Vzala jsem to do zubů, zatáhla... a zjistila, že jde o opravdu obří kus kůry. Čert ví, jak tady vlastně skončil. Měla jsem ale okamžitě nápad, co s ním podniknout. "Koukej na tohle. Už jsi někdy sáňkoval? Já totiž ne," informovala jsem ho a začala kůru porcovat na dvě půlky, až z ní byly dvě ne zrovna stabilní, ne zrovna symetrické placičky. "Ale můžem to zkusit. Vlastně myslím, že spíš musíme," pohlédla jsem na něho vážně - jak by mohl odmítnout? Nemohl! To je to! Neměl, hošan, na výběr! Čapla jsem svoje "sáňky" a táhla je na vrcholek kopečka, ze kterého jsem se předtím skutálela. Počkala jsem na Reonyse, pokud se tedy rozhodl přidat, a pak jsem to odstartovala jako předtím. "TřidvajednaTEĎ!" Odpíchla jsem se zadníma a fíííí, už to svištělo! Jo, sakryš, to je vono!

Zahraj si s druhým vlkem nějaký zimní vlčí sport
Prosinec 5/10 - Reonys

Pomalu jsem se modlila, aby Reonys rybu sežral a já už na ni nemusela koukat. Dělit se o jídlo mi drásalo nervy a sliny mi málem tekly z tlamy, takže vlkovo zdržování a upejpání se mě dohánělo k šílenství. S očekáváním jsem na něj koukala... ale nevypadalo to, že by o můj dárek nějak stál. Pokud odmítal jenom ze slušnosti, měl hoch docela smůlu, protože jakmile navrhl, že bych si rybu mohla nechat pro sebe, veškeré poslední zábrany, které jsem měla, šly naprosto stranou. "No když myslíš," řekla jsem spěšně a pustila se do ryby, než si to rozmyslí. Skoro jsem ani neslyšela, že navrhoval případě se rozdělit. Schramstla jsem rybu tak rychle, že během pár chvil nebylo vůbec poznat, že tu kdy nějaká byla. Olízla jsem si šupinu, která se mi přilepila na čenich a z hrdla se mi vydral hlasitý krkanec, který se k mladé vlčí slečně asi nehodil, jenže tohle nikdy nebyly věci, které bych řešila. Naopak jsem se tomu od srdce zasmála. "Hmm, ani nevíš, o cos přišel," ušklíbla jsem se na vlka.
"Jak se vlastně jmenuješ? Já sem Lorna," představila jsem se mu a očima jsem rejdila kolem. Přemýšlela jsem, co vyvádět dál. Měla jsem takovou... energickou náladu a chtěla jsem nějak využít toho, že jsem odchytla tohohle vlka jako nic netušící oběť. Nevypadal totiž vůbec nebezpečně. "Heleee, když nerad ryby, nechceš aspoň třeba zkusit soutěž o to, kdo uválí větší sněhovou kouli?" napadlo mě a nedala jsem vlkovi prakticky možnost protestovat. "Třidvajednateď!" A už jsem nahrnovala sníh na kupičku, ze které se stala kulička a potom koule, jak jsem na ni nabalovala sněhu víc a víc.

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň
//Sopka přes Sněžné velehory

Plácala jsem se kupředu pod horami. Nehodlala jsem do nich šplhat a zlomit si ještě další nohu. To tak! Navíc se mi k horám vázaly dost nepříjemné vzpomínky, které bych si snad raději ani nepřipomínala. Trochu mě ale začínalo znervózňovat, že vůbec, ale vůbec nic kolem sebe nepoznávám. Kde jsem to u všech čertů byla? Všude kolem bylo bílo a pod sněhem všechno vypadalo pořád stejně. "Ále, však ono se přitrefí něco, co mi bude povědomý," máchla jsem zdánlivě ledabyle tlapou, i když ve mně byla s každou uplynulou hodinou menší a menší dušička. Obzvlášť, když se začínalo stmívat. "Každou chviličku... Každou chviličku..." ujišťovala jsem sama sebe a napínala oči do bělavé prázdnoty před sebou tak usilovně, až mi začínaly slzet.
A pak se uprostřed bílé pláně cosi vylouplo. Malinko jsem zamrkala a uvědomila si, že koukám na stádo nějakých ne zrovna malých zvířat. Nejen to - ta zvířata se pohybovala, šla přes pláň přímo ke mně. Přikrčila jsem se, oháňka se mi sama od sebe stáhla mezi zadní nohy. Zvířata kráčela dál, vůbec si mě nevšímala, možná, že mě ani neviděla. Vypadali jako nějací nabouraní jeleni. Říkala jsem si, že když budu ticho, prostě projdou okolo a nebudou si mně všímat, ale nakonec to moje nervy nevydržely. Ohrnula jsem pysky a nahlas zavrčela na nejelena, který byl ke mně nejblíž. Zvíře nadskočilo a dalo se na útěk. Tím s sebou strhlo i ty ostatní, kolem mně najednou lítala splašeně kopyta, byl zázrak, že jsem žádným nedostala do kebule. Stádo nakonec proběhlo a já se dala co možná nejrychleji na ústup. Tak tady s tímhle jsem teda fakt nechtěla mít nic společnýho!

//Kiërb

Hoď sněhovou kouli do sopky
//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Nechala jsem strašidelný les za sebou s nemalou úlevou. Nade mnou se tyčily vysoké srázy hor, ale já neměla nejmenší zájem na ně šplhat. Držela jsem se v nižších polohách a i tam někdy nebylo cestování zrovna snadné, terén tady prostě vůbec nebyl rovný... a taky jsem vůbec, ale vůbec nebyla u Asgaaru. Aspoň jsem si to nemyslela. Tyhle končiny mi prostě nebyly ani v nejmenším povědomé.
Přede mnou se do výšky tyčila hora, která se ale od ostatních dost lišila. Popravdě mě to zaujalo. Co byla zač? Když jsem začichala, ve vzduchu se vznášel podivný pach, který mi nic nepřipomínal. A když jsem zkusila kousek vyšplhat po svahu, zjistila jsem, že některé kameny jsou příjemně vyhřáté, dokonce i když kolem všude leží sníh. "No tyyyjo," protáhla jsem s úžasem a vylezla o něco výše, k prasklině, ze které stoupaly podivně smrduté výpary. Naklonila jsem se blíž, ale z toho smradu se mi po chvíli začala motat hlava. "Bleh," odfrkla jsem si. Zajímalo mě, co je úplně nahoře, ale bylo mi jasné, že až tam se se svojí nožkou nikdy nevyškrábu. Uválela jsem aspoň sněhovou kouli a skopla ji do smrduté praskliny. Trochu napjatě jsem čekala, jestli se něco nestane, ale koule jen zasyčela a v obláčku páry zmizela. Trochu jsem si povzdechla a po zadku doklouzala zase dolů.

//Ledová pláň přes Sněžné velehory

Odvděč se někomu za poskytnutou pomoc
Prosinec 3/10 - Reonys

Možná, kdybych po druhých neprskala jako načuřená kočka, byli by více nakloněni tomu mi pomoct, ovšem to byla skutečnost, kterou jsem si nepřipouštěla. Nebo nechtěla připouštět. A navíc, tenhle vlk se tím odradit nenechal. Byl klidný jako... jako... jako něco, co je hodně klidné. Mými výlevy se vůbec nezabýval a pustil se mi rovnou na pomoc. Nejdřív jsem se napjala, připravená začít kousat, kdyby zkoušel něco nekalého, ale on se k tomu neměl. Jen mě vyhrabával z té sněhové koule, ve které jsem byla zaseknutá. Během pár chvilek jsem byla venku, i když jsem se cítila docela potupně, že bylo něco takového vůbec potřeba. Opatrně jsem vstala a otřepala se, čumákem jsem si přejela po křivé přední nožce, která mě pobolívala, ale jinak mi nic nebylo. "No... hm... teda, dík," řekla jsem s pohledem zabodnutým do země. Byla jsem mu vděčná, ale moc jsem to neuměla ukázat.
"Hele, víš co, počkej tady chvílu," vybídla jsem vlka znenadání, když mi hlavou bleskl nápad. Odpajdala jsem kousek dál podél jezera a očima zvědavě rejdila po břehu. Muselo tu něco být. Něco, cokoliv, co by se dalo použít! Aha! Tamhle! Srdce mi radostně poskočilo a čapla jsem zmrzlou rybu, která ležela na břehu, do tlamy. Tohle byl určitě ten nejlepší dárek. Nebo aspoň já bych skákala radostí, kdyby mi tohle někdo věnoval. Se svým "úlovkem" hrdě v tlamě jsem se vrátila zpět ke svému zachránci a s jistým sebezapřením jsem mu rybku položila k nohám. Měla jsem co dělat, abych ji nesežrala sama a pysky měly tendenci se mi tak trochu samy od sebe ohrnovat, jako bych vlka chtěla od ryby odehnat. Byl to vnitřní boj s mou vlastní přirozeností. "Tady máš. Jako dík, žes mně vykopal," prohlásila jsem a potlačila nepříjemné zavrčení, které se mi dralo do hrdla. Radši jsem se zadívala na nebe, nemohla jsem na tu rybu koukat, nebo po něm ještě skočím! Doufala jsem, že si ji rychle sní.

Obdaruj božstvo
//Severní Galtavar

Doplácala jsem se nakonec z kopců na pláň a z pláně zase do lesa, kde jsem se rozplácla pod stromy a oddechovala. Tenhleten výlet začínal být o hodně dobrodružnější, než jsem si objednala. "Ale Lorna se nikdy nevzdává," procedila jsem skrze zuby, zatímco jsem si olizovala nožku, která byla chudák ze všeho toho pobíhání celá zdřevěnělá. Byl čas na delší pauzu. Schovala jsem se do prohlubně mezi kořeny a během pár chvil jsem podřimovala. Jenže se mi nespalo zrovna dobře. Hlavou se mi míhaly obrazy divných ruin a nějaké tmavé postavy, která se mezi nimi procházela. Byly tam zelené plameny a planoucí pronikavé oči. No hrůza!
Nakonec jsem se ze své dřímoty probrala. Z lesa jsem ale už neměla tak dobrý pocit, jako předtím. Něco tady nesedělo... Atmosféra byla hustá, panovalo tu až příliš velké ticho. Ani ptáček nepípl. Dovedete si asi taky představit, že mě sakra vyděsilo, když jsem zašla dál mezi stromy a spatřila ruiny, o kterých se mi zdálo. Přeběhl mi mráz po zádech. Jestli bylo skutečné tohle... pak určitě i ten duch, který v nich přebýval. A já teď chodila po jeho trávníku! Nebo jejím, v tom snu mi to kdoví proč přišlo spíš jako vlčice.
Musela jsem si nějak pojistit, že mě neodkrágluje. Chvíli jsem pajdala po lese a i když toho nebylo moc, povedlo se mi najít pár docela pěkných věciček. Scvrklé šípky, lesklý oblázek a modré sojčí pírko. Tohle jsem položila před brány zříceniny (dost, dost daleko před brány zříceniny). "Paní tohohle domu, přijmi prosím moje dárečky a nežer mně, dík," pomodlila jsem se, jak nejlíp jsem uměla a pak jsem už radši z lesa vypadla. Jeden nikdy neví.

//Sopka přes Sviští hůrky

//Vodopády přes Armanské hory

Vzdálila jsem se od vodopádů a mířila "k domovu", i když mi docela rychle došlo, že k žádnému domovu nejspíš nemířím. Nepamatovala jsem si aspoň, že bych šla do Asgaaru nebo z Asgaaru přes takovéhle kopce. Jestliže je tady někdo nepostavil přes noc, tak existovala jediná možnost, a to sice že jsem byla totálně v háji. Ne, nee, ne totálně. Dobře jsem si pamatovala na matčiny lekce. Zachovat klid. Zůstat, kde jsi. Jenže já už nebyla malé vlčátko, které muselo zůstávat na místě. Věřila jsem, že to dokážu najít. Ale zachovat klid, jo, to znělo jako dobrá připomínka. Nepanikařila jsem, aspoň ne zatím, jen jsem byla docela nesvá.
Přes kopce se mi šlo blbě. Hledala jsem si co nejrovnější a nejkratší cestu, ale stejně jsem musela dost často odpočívat, abych dala nožce oddech. "Hernajs horší cesta už tady bejt nemohla," prskala jsem, ale pokračovala jsem dál, protože jinak to ani nešlo.

//Jedlový pás

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
//Rozkvetlé louky

Nakonec jsem to spatřila - a byl to výhled, který mi přímo vzal dech. Byly to vodopády, akorát já samozřejmě netušila, že se tomu tak říká. Slyšela jsem hučení řeky, která padala po skalách dolů. Už i sám o sobě by to byl jistě impozantní pohled, ovšem tentokrát tu čarovala nejen voda, ale i zima. Skály byly pokryté ledem a rampouchy. Na krajích řeky se tvořila ledová krajka, výš zase hotové ledopády. Voda nebyla zamrzlá všechna a řeka dále tekla, ovšem to, co jsem viděla, bylo... kouzelné. Nedokázala jsem nějakou chvíli nic jiného, než na to s otevřenou tlamou zírat. Jednoduše jsem neměla slov. To je nádhera! Hned jsem vzala v duchu zpět své stěžování na to, že jsem neviděla žádné krásy kraje. Dobře, musela jsem se prodrat křovím, abych sem došla, ale pro tenhle pohled to stálo za to. To bych klidně prošla křoviskem ještě desetkrát!
Chvíli jsem si tam sedla do sněhu, koukala na vodopády a nechala nožku, aby si odpočinula. Na takovéhle túry nebyla zvyklá a už mě dost bolela. Už jsem se s tímhle ale smířila. Vždycky stačilo dát si chvíli pauzu a bylo to oukej. Pak se budu moct vypravit domů, pomyslela jsem si, jenže... Jenže kde vlastně je domů, huh? Kudy se šlo zpátky do Asgaaru? Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že tohle okolí vůbec neznám. Byla jsem někde v čudu. Sakra! Vyskočila jsem na tlapky a snažila se odhadnout, kudy se nejlíp vrátit k Wylanovi s Jessiem, ale každý směr se zdál být stejně dobrý. Nepropadala jsem ovšem panice. Prostě jsem si zvolila směr a tím jsem se vydala. Ono to nějak dopadne, nemůže to tu být až tak velký, ne?

//Severní Galtavar přes Armanské hory

//Velká houština přes Mahtae jih

Hurá, houští nakonec skončilo! Povedlo se mi z něj vymotat a octla jsem se u řeky, kde ale bohužel žádné další rybí nanučky nebyly. Snažila jsem se je vyčuchat, ale bohužel, neměla jsem štěstí. Přesto jsem se ale u řeky držela, aniž bych k tomu měla zvláštní důvod. Prostě mně to kolem vody tak nějak táhlo. Odpojila jsem se od ní až u další rozlehlé louky, ale i tu jsem jen tak přešla. Cosi jsem totiž slyšela. Takové... divné... hučení? Šumění? Tahalo mě to za uši a přímo mě to lákalo k sobě. Byla jsem hrozně zvědavá, co by to mohlo být. Neuměla jsem si to totiž představit, ale jestli to dovedlo dělat takový rachot, určitě to muselo být něco velikýho. Velikýho a hustýho.

//Vodopády

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Jo... Krásy kraje. To určitě. Sotva jsem přešla louku a octla se zase ve skrytu lesa, zamotala jsem se do roští a křoví tak hustého, že to ani pěkné nebylo. Stěží jsem se prodírala kupředu, trní se mi zarývalo do kůže, vůbec to nebylo příjemné. Pfuj, někdy byla příroda vážně na nic. Ale někdy zase super, třeba když jsem našla rybí nanuk... Jó, rybí nanuk, kéž bych ho jedla právě teď! Mlsně jsem se olízla, ale v křoví jsem nic k snědku na můj mlsný jazýček neviděla. Jen pár ptáků posedávalo v křoví a poskakovalo. Jenže lovit ptáky v křoví, to bylo na mě trochu moc pokročilé. A tyhle malé opeřence se skoro jíst ani nevyplatilo, bylo na nich víc peří, než masa. Jen taková jednohubka. Doufala jsem, že až se z křoví vymotám, najdu něco mnohem chutnějšího. Třeba jelení nanuk! To by byl přímo sen.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë jih

Vlastně jakmile jsem po ní tu kouli hodila, došlo mi, že tady asi nechci trávit čas s někým, kdo mě nazval paranoidní a měl legraci z mého leknutí, které bylo teda zcela určitě oprávněné. Kdo by se nelekl, když mu za zády vybafne takový... takový... mamlas! Takže sotva koule vyletěla k vlčici, dala jsem se na útěk. Nebo na to, co se tak v mém případě dalo nazvat. Pajdavě jsem se valila kupředu a zmizela v křovinách kolem potoka. Nebyl to rychlý a už vůbec ne tichý ústup, ale vzhledem k tomu, že jsem neucítila cizí zuby na ocase jsem tušila, že se mi to povedlo úspěšně.
Nechala jsem vlčici vlčicí. Škoda, že to tak dopadlo... Nemuselo by být zlý mít nějakou kámošku ve svým věku, ale hele, tahle holka má nějaký standardy, jasný? Nebudu se kámošit kde s kým, jenom proto, že byli zrovna po ruce. Pah. Radši jsem zamířila poznávat krásy toho našeho nádherného kraje, v němž žijeme. Nebo tak něco.

//Velká houština přes Roh hojnosti

Prosinec 3/10 - Reo

Prásk! Byla to tedy pořádná šlupka. Kdoví, jestli jsem toho vlka dočista nezabila... Ale úplně jsem to nemohla zkontrolovat, protože jsem sama byla zašprajcovaná ve sněhové závěji a nemohla jsem kloudně ven. Vlk, kterého jsem srazila, to navíc asi přežil. Za chvíli jsem ho totiž slyšela mluvit. Kopala jsem marně nohama jako brouk převrácený na krovky. "Vypadá to, že jsem v pohodě?" prskla jsem ne zrovna přátelsky, ale já za to nemohla! Byla jsem uvíznutá a pořád ještě dost otřesená z toho nárazu, nemluvě o tom, že mě pěkně bolela přední tlapka. "Nemůžu vůbec ven, krucinál, ten sníh je tak hrozně blbej," stěžovala jsem si a přestala sebou po chvíli mrskat, protože jsem viděla, že to k ničemu nevede. Zhluboka jsem si povzdechla a začala se vrtět trochu víc promyšleně, abych se ze závěje dostala ven. Cítila jsem, že to půjde, ale pomalu. Možná by mi vlk mohl pomoct... ale měla jsem v sobě až moc hrdosti, než abych ho o to přímo požádala.