Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděla jsem a nějakou chvíli jsem prostě a dobře nevnímala nic. Začala jsem se soustředit až ve chvíli, kdy se okolo začaly ozývat nějaké zvláštní zvuky a ve finále jsem si všimla i ohně, který vyšlehl jenom nedaleko ode mě. Podle všeho tu byl někdo další, koho jsem si doteď nevšimla. Meinere? Tomu by koneckonců odpovídalo i to zvláštní prásknutí na začátku. Ach, jak já jsem to jeho práskání nenáviděla. Dokonce jsem mu to i řekla. Omlouvalo ho snad jenom to, že to tentokrát vlastně neudělal v mojí přítomnosti, protože nevěděl, že tady budu.
Okamžitě jsem se zvedla a začala jsem k němu štrádovat. Měla jsem mu toho vlastně tolik co říct! Od stěžování si na Kyklopa až po hovor se Rzí, se kterou jsem teď byla kamarádka. Musím mu říct, že na mě složila ódu. A že mi olízla čumák! Co na tom, že to bylo omylem?
To bych ale nebyla já, abych na vlky byla jen tak hodná a jen tak si s nimi chtěla povídat. "Co tady rušíš noční klid?" obořila jsem se na něj spíš s nadsázkou, hned co se mi objevil v zorném poli. Mě přece koneckonců z klidu vyrušil, a to mi stačilo. Pozdravit jsem úplně zapomněla. "Ty děláš tolik hluku, že tě musej slyšet až úplně na jihu," postěžovala jsem si ještě. "A to tvoje práskání... odpráskávání se... od... no prostě to nedělej, když jsem poblíž! Už jsem ti to říkala několikrát," vyčetla jsem mu dodatečně. Ráda jsem ostatním něco vyčítala a hádala se s nimi, když mi chyběli. Líp se pak předstíralo, že mi na nich nezáleží. Jak jsem si ho tak měřila, očividně ani nebyl v dobrém rozpoložení, takže byl na hašteření ideální čas. Náš vztah si musel zachovat dynamiku, jinak by to přeci nebylo zajímavé.

Tohle se mi líbí, přijde mi to jako fajn řešení :)

//Od Tasy a Rzi jsem dostatečně daleko, takže se nemusíme vůbec všímat :D

//Nad kopci přes Kierb

Došla jsem zpátky k jezeru. Teď už jsem nemusela řešit opravdu nic. Byla jsem mentálně i fyzicky unavená, jednak z dlouhého výletu a druhak z toho všeho přemýšlení, co jsem na něm musela absolvovat. Byl čas si trochu oddechnout. Okamžitě mě do čumáku trefil pach Rzi a... Kyklopovy ségry? Nastražila jsem uši a zavětšila ještě jednou, abych to pořádně zkontrolovala. No opravdu! Byly tu, a nejspíš spolu. Minule to nedopadlo moc dobře. Třeba je Rez v nebezpečí. Třeba potřebuje pomoct. Pokusila jsem se někde na obzoru vyhledat ve tmě aspoň jejich siluety, ale nebyla cítit krev, ani nic takového. Podle všeho měly jenom pokec. O čem asi? Najednou jsem byla náramně zvědavá, ale i když jsem měla Rez ráda, nestálo mi za to tam chodit. Její aktuální společnici jsem totiž ráda neměla, a slíbila jsem jí, že až se příště uvidíme, nakopu jí zadek, na což jsem v tuhle chvíli asi zatím nebyla dost silná. Kdyby se ale něco mělo stát Rzi, výjimečně bych zvedla zadek k činnosti a šla bych jí na pomoc.
Takhle jsem se jen posadila kousek od jezera, přivřela jsem oči a snažila jsem se chvíli jen tak sedět, meditovat, přemýšlet... a hlavně dát odpočinout nohám. Dneska v noci bylo v severních částech Gallirei rušno.

//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny

Když už se teď moje noční procházka výrazně protáhla, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Tedy – přemýšlela jsem už celou tu dlouhou cestu, kterou jsem pře Gallireu absolvovala, ale jak mi pomalu v šuplíčkách v mozku docházely nové podněty, moje myšlenky se pořád motaly kolem zvláštnějších a zvláštnějších témat. Proto by princezna nikdy neměla cestovat sama. Aby se nemusela namáhat s přemýšlením. Potřebuju si pořídit šaška. Co jsem to předtím říkala o tom, že šašci jsou k ničemu? Štěstí, že na Gallirei byl šašek každej druhej. Všichni to byli šašci. Oproti mě byli nic, a mohla jsem je mít akorát pro zábavu.
A tak to jelo… proud myšlenek. Dokonce jsem zabloudila i k tomu, kolik je mi vlastně let, a jestli… no ovšem! Někdy v tuto dobu jsem přeci měla narozeniny. Ano, docela určitě! Narodila jsem se přece úplně na začátku března, a soudě toho, že na Gallireu pomalu přicházelo jaro, nebo se minimálně lehce oteplilo a zima trvala už dlouho, muselo to být někdy teď. Já jsem se přece narodila asi jen dva týdny před začátkem jara, to jsem moc dobře věděla. Matka si mé narozeniny přirozeně pamatovala. Jediná protivná věc bylo to, že jsem je musela sdílet s takovýma idiotama, jako byli Fiér a Izar. Nejraději bych jejich narozeniny přesunula na úplně jiný den, abych s nimi neměla nic společného.
A potom mi přišlo na mozek počítání. Vůbec jsem totiž nevěděla, kolik let mi vlastně je. Snažila jsem to spočítat podle událostí, co se mi v životě staly. Narození, život ve Smrkové smečce. První dva roky na Gallirei… strašně to utíkalo, všechno. Kolik mi teda bylo? Pět? Šest? Tak to ne. Pět mi být nemůže, a už vůbec né šest. Vždyť mi teprve před nedávnem byly tři. Princezna je nesmrtelná. Ještě jsem ani nic nestihla. Ještě jsem ani neovládla Gallireu. Ještě nejsem alfa, ani královna, ani polobohyně, ani bohyně! Nemůžu dopustit, aby mi někde vyrašil šedý chlup. Nebo nedejbože vráska! Kolik bylo matce, když si začala své šedé chlupy hlídat? Určitě si je na tajňačku v noci hledala a vyškubávala. To se mně stát nemůže. Já… já nechci šedivět. Musím si od Života koupit něco na omládnutí. Bože, tři už mi určitě nejsou. Proč mi nemůžou být tři? Ne, určitě mi jsou tři… Assassíni žijí věčně. Určitě jsem se na tom věku zasekla. Ach… musím se stavit za Životem a probrat to s ním. Proč mě jenom nevaroval? To je hrůza! Nutno říct, že mě to značně znervóznilo. Normálně jsem nebyla vůbec zvyklá nervozitu pociťovat, ale tady šlo o něco, co se mě osobně opravdu hodně dotýkalo. O vzhled mi šlo vždycky, o věk taky… šlo mi prostě a dobře o dokonalost, které jsem jako stará bréca určitě dosáhnout nemohla, jestli jsem stárla, stejně jako všichni ostatní smrtelníci. Najednou jsem měla pocit, že nestíhám. Vzpomněla jsem si na matku a na pár jejích zvláštních komplexů, když… stárla vlastně? Stárla matka? Stárla, aniž bych si toho všímala? A stárla jsem teď já? Vůbec jsem si šedé chlupy nekontrolovala! Úplně jsem vypustila, že by se mi něco takového mohlo stát.
Nachvíli jsem se musela zastavit na místě a… v tu chvíli to začlo. Začala jsem se zběsile celá prohlížet, snažíc se najít šedý chlup. Mrskala jsem sebou tam a sem, ohlížela se do všech stran a srdce mi začalo bít jako o závod. Vypadalo to jako nějaký zvláštní záchvat. Samozřejmě jsem se nejprve pořádně ujistila, že nikde poblíž nikdo nestojí, a musela jsem si také stoupnout trochu do měsíčního svitu, abych něco viděla. To ne… nemůžu šedivět. Není mi deset, abych šedivěla. Je mi určitě dvakrát míň. Nemůže mi být šest, to ne. To už je hrozně moc. I tak jsem prohlížení nenechala. Začala jsem hrudníkem, poté jsem se otočila na jeden bok, na druhý, prohlédla jsem si tlapky a ocas a překroutila jsem se do všech možných pozic, jenom abych se mohla zkontrolovat opravdu všude, a abych věděla, že nikde žádný šedý chlup nemám. Ještě obličej. Musím se na sebe podívat někam do odrazu. Šla jsem sice okolo řeky, ale žádný klidný vodní zdroj tu nebyl. A i kdyby byl, vítr by jeho hladinu nejspíš rozfoukal tak, že bych se v něm neviděla. Ach, to je hrůza. Co když… ale na to by mě přece někdo upozornil. Rez by mi to uričtě řekla. To by byla naprostá nehoráznost, kdybych měla někde na obličeji celou tu dobu šedý chlup.
Ale… naštěstí jsem si vzpomněla na moment před týdnem, kdy jsem se na sebe koukala v pouštní oáze. Tehdy jsem se prohlížela pořádně pečlivě, a kdybych měla někde na obličeji takovou malou zrůdnost, jako byl šedivý chlup, určitě bych si toho všimla. Díky tomu se mi aspoň trochu ulevilo a začala jsem zase dýchat normálně, pravidelně. Navíc – na těle jsem taky nenašla nic, což bylo dobré znamení. Ještě jsem to mínila zkontrolovat za normálního, denního světla, ale jinak už jsem byla v rámci tohohle docela v klidu. Horší byla ta věková otázka celkově. Nemůže mi být šest. Zeptám se Života. Ten to bude vědět. A pomůže mi. Jestli je mi šest, tak jsem prakticky nad hrobem. Nemůžu dopustit, aby se to někdo dozvěděl. Musím zjistit něco o nesmrtelnosti. Může být jeden na Gallirei nesmrtelný? Určitě jo. A jestli to má někdo být, tak určitě já. Prostě a dobře jsem nehodlala akceptovat, že bych měla být tak stará. Kdybych byla, měla bych mít touhle dobou minimálně správného partnera, smečku a bodyguardy a uctivatele, a z toho všeho jsem neměla skoro nic. Ne… nestíhám?
Jedno bylo jasné – příštích pár měsíců jsem musela intenzivně pracovat na tom, aby po mně zůstal nějaký odkaz. Cokoliv. Musela jsem pořádně šířit svoje jméno, snažit se rozšiřovat svůj vliv, sílit, mládnout, najít spojence a nepřátele a tak vůbec. Udělat to lépe než matka, která si jen tak zmizela ze světa a nechala nás tady všechny za sebou. Vůbec jsem nevěděla, kde je. Já jsem ale podvědomí ostatních opouštět nehodlala. Hodlala jsem žít na věky, a dát o sobě všem vědět. Být známější než Život, obávanější než Smrt a krásnější než kdokoliv, kdo po naší říši chodí. Kdo jiný by mohl všechno tohle dokázat, když ne já? Bylo prostě na čase se dát dohromady a začít znovu pracovat na tom, co jsem začala už když jsem byla malá. Byla jsem přece Assassín. Mohla jsem cokoliv.
A tak jsem se pomalu rozťapala západním směrem, teď už s o něco klidnějšími myšlenkami. Potřebovala jsem si to v hlavě všechno přeskládat, smířit se s pár věcmi a hlavně se pustit do vymýšlení plánu, který se mi v hlavě začal pomalu rodit.

//VVJ přes Kierb

//Nad kopci přes Travnaté výšiny

Asi jsem se až moc ponořila do myšlenek, protože když jsem se z nich probrala, byla jsem zase v tom zvláštním lese, který jsem byla asi před týdnem prozkoumat, když jsem hledala své nové letní sídlo. Byl to ten les, co měl pod sněhem tak zabahěnou půdu, že jsem si tu posledně pořádně zamazala tlapky a musela jsem si je jít očistit do sněhu. Teď, když byla sněhová vrstva nižší a teploty vyšší, byla zdejší situace ještě mnohem horší.
Ono koneckonců… kdyby tenhle les měl být letní sídlo, možná by to šlo. Třeba byl jeho povrch v létě v pořádku. Testovat jsem to ale nechtěla. Už jsem si našla lepší letní sídlo, kdesi úplně na jihu, takový velký opuštěný les, který dříve nejspíš obývala nějaká smečka. Vryla jsem si ho hezky do paměti, abych ho potom mohla jít znovu zkontrolovat.
Co jsem ale věděla bylo to, že někde severně i východně za tímto lesem Gallirea končí… minimálně pomyslně. Pachy tu končily, za les víceméně nikdo nechodil, koneckonců ani do tohohle lesa. Podle pachu se sem po mojí návštěvě ještě někdo málo přimotal, ale krom toho jsem byla posledním návštěvníkem já.
Zůstala jsem už od začátku stát jenom na hranici. Nemínila jsem si tlapky zamazat a znovu je čistit. Uměla jsem to dobře, ale byla to zbytečná práce. Asi byl čas se opravdu vrátit do smečky, nebo minimálně najít Meinera a zeptat se ho, jestli se děje něco nového, o čem bych měla vědět.

//Nad kopci přes Travnaté výšiny

//Východní Galtavar přes Kierb

Když už jsem byla v tom, rozhodla jsem se svojí půlnoční procházku ještě o malinko prodloužit. Nevím proč, možná jsem se něčemu vyhýbala. Možná někomu. Možná návštěvě smečky. Co taky ve smečce? Stejně byli určitě všichni rozlítaní, Launee někde nabírala nový sirotky, Therion se schovával před světem, Shao se tvářil jako kakabus, Sirius někde někoho psychicky mučil a zbytek… zbytek jsem prakticky neznala. Ještě Rez, ale ke Rzi jsem víceméně neměla výhrady. Jediná podezřelá věc na ní bylo to kamarádství se ségrou Kyklopa, ale tu jsem koneckonců neznala. Ráda jsem si vůči ostatním vytyčovala různé předsudky, ale kvůli Rzi jsem byl schopná to smazat a počkat, až jí doopravdy potkám. A pak tu někde asi byl Izar, ale o něm už jsem nevěděla vůbec. Nechala jsem ho za sebou v úkrytu a nelitovala jsem. Bylo mi docela fuk, kde je.

//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny

//Západní louky přes Mahtae

A zase jsem byla někde, kde jsem byla ještě před pár hodinami. Jenom to dokazovalo, že když jeden chtěl, technicky vzato si svižným krokem mohl obejít skoro celou Gallireu za jeden večer. Odteď jsem tady mohla klidně dělat stopařku, průvodkyni, nebo tak něco. Jakože… mohla, ale určitě bych to nedělala, protože princezna přece nepracuje.
Ani jsem se neskláněla, abych podle čichu zkontrolovala, kdo všechno tu je, nebo kdo je v okolí. Pořád tu mohl být někdo, s kým jsem se potkala jenom před pár momenty, a přišlo mi vrcholně trapné se znovu potkávat s někým, s kým už jsem se rozloučila. A navíc foukal poměrně silný vítr, který s pachovými stopami lomcoval sem a tam, a já jsem se určitě nehodlala namáhat je hledat.

//Nad kopci přes Kierb

//Sněžné hory přes Dlouhou řeku

Nakonec jsem musela svou chůzi místo výhradně východního směru stočit více na jih, protože jsem si vzpomněla, že kdybych šla rovně, došla bych na území té náramně ubohé smečky, co si zkonfiskovala mech a teď předstírá, že je její a že ho nemůže vydávat. Rozhodně jsem se nechtěla vykecávat s ani jedním z těch trapáků, co tam žili. A už vůbec ne s okřídlencem. U většiny z nich jsem už i zapomněla jejich jména. Zato oni to moje určitě ne… já jsem byla slavná po celém okolí.
Sebevědomě jsem zvedla hlavu, zkontrolovala jsem, kde se tak na obloze nachází měsíc, a zase jsem se začala dívat před sebe, abych někde o něco nedejbože nezakopla. Princezna prostě nezakopávala. I kdybych zakopla, nějaká neviditelná síla by mě nejspíš prostě zvedla zpátky do vzduchu.

//Východní Galtavat přes Mahtae

//Ledová pláň

Dostala jsem se až do jednoho z nejsevernějších bodů Gallirei. Nebo jsem předpokládala, že to je jeden z nejsevernějších bodů Gallirei. Jednak jsem nevěděla, co je za nimi, druhak jsem nechtěla vědět, co je za nimi a druhak nebyly pachy pomalu ani tady, natož na severu za hranicí. Já sama jsem ke Galliree přišla ze severní strany, takže jsem to věděla moc dobře. Tady někde naše magická země určitě končila.
Když jsem rozvážně sklonila čumák k zemi, cítila jsem prakticky akorát pach mě a Rzi, protože jsme tu spolu byly jenom pár hodin zpátky. Byly to čerstvé pachy, i když ne tolik znatelné, protože od západu slunce foukal poměrně silný vítr. A já jsem koneckonců nebyla nejlepší stopař. Možná jsem měla dobrý čich, ale netrénovala jsem ho, protože jsem sama prakticky vůbec nelovila. Vždycky za mě lovil někdo další, koho jsem k tomu přemluvila, zmanipulovala nebo přinutila. Nebo jsem jedla zbytky, ale v tom případě to musely být výhradně čerstvé zbytky. Princezna určitě nehodlala žrát nějakou hnusnou mršinu.
Zvedla jsem hlavu od země, hluboce jsem se nadechla a zima mě zaštípala do čumáku a očí. Pořád bylo uričtě několik stupňů pod nulou, ale podle mě bylo jaro za rohem. Tady na severu to bylo s teplotou horší. Nechtěla jsem tu proto zůstávat extra dlouho. Věděla jsem, že teď musím zatočit směrem na východ, abych se dostala k naší smečce. Teď už stačilo jít pořád jenom rovně.

//Západní louky přes Dlouhou řeku

//Bukový sráz přes Stepní pláň

Teď už jsem cestovala na sever, takže se postupně ochlazovalo, vítr foukal víc a chlad se mi snažil dostat pod kožich. Přišlo mi, že se blížím k místům, ve kterých jsem předtím byla se Rzí, a až se tam dostanu, mohla bych se do smečky dostat stejnou cestou jako předtím. Teď už jsem aspoň přibližně věděla, kde jsem, takže jsem se rozhodla už nijak nescházet z cesty a prostě zabočit k východu až ve chvíli, kdy to bude potřeba.
Nesoustředila jsem se na nic konkrétního. O to pomaleji mi ta cesta utíkala, ale ve finále to bylo jedno, protože jsem opravdu jednak nespěchala a druhak neměla nic v plánu. Chtěla jsem se akorát zastavit ve smečce a dát o sobě vědět Launee a Therionovi, ale to mohlo taky počkat.

//Sněžné hory

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

O něco složitější to potom bylo, když jsem se chtěla dostat z ostrůvků směrem k severu. Tenhle přechod nebyl nikdy moc snadný, a vlastně jsem tudy nechodila, takže jsem místní prostředí neznala. Byla jsem zvyklá chodit po velkých pláních uprostřed gallirejské říše, ne po jejích odlehlých územích a oblastech. Nebo minimálně ne sama. Sem tam jsem narazila na nějakou slepou uličku a musela jsem to obejít jinudy, což mě značně zdrželo, ale koneckonců jsem nikam nespěchala. Sem tam mě popohnal šramot ve křoví, protože jsem neměla náladu na další zvířátka, ať už větší či menší. Celkově jsem neměla moc náladu na nic, na nikoho. Byla jsem sociálně vyčerpaná. Šíření svého jména po zdejších končinách skrz známosti asi pro dnešek stačilo.
Jakmile jsem obešla všechny překážky a dostala se na stezku, na kterou jsem potřebovala, prostě jsem jen bezmyšlenkovitě pokračovala severním směrem.

//Ledová pláň přes Stepní pláň

//Magický palouk přes Přímořské pláně

A byla jsem tu. U moře jsem to znala, párkrát jsem byla na pláži, a na přímořských pláních, ale na tyhle zvláštní ostrůvky jsem se nikdy pořádně nepodívala. Těžko říct, jestli to byl v tuhle roční i denní dobu dobrý nápad, pohybovat se v těchto místech - jednak byla zima, takže bylo všechno ještě pořád relativně zamrzlé a klouzalo to. Druhak byla noc a měsíční svit mi nepomáhal tolik, jak bych potřebovala. Nebylo moc dobře vidět. Mohla jsem uklouznout a spadnout do ledového moře, nebo tak něco. A navíc jsem tu byla sama, takže mě ani neměl kdo zachránit. Jediné štěstí, že jsem vždycky byla náramně obratná a šikovná, co se pohybu v prostoru týkalo.
Osobně jsem se dostala jen na jeden z větších ostrovů. Dál jsem si netroufala. Už takhle to byla poměrně riskantní cesta. Byla jsem si docela jistá, že přes den tu byl krásný výhled, a tak jsem si v hlavě poznamenala, že se sem někdy v budoucnu budu muset vrátit. Nebo sem někoho vzít s sebou, ukázat mu tohle místo. Teď ale nebylo vidět skoro nic.
Pomalu jsem přeskákala zpátky na pevninu, aby můj průzkum neskončil katastrofou, a jakmile jsem byla zpátky na pevné půdě, s úlevou jsem vydechla. Byl čas pokračovat severně. Na západ to nešlo... byl tam oceán.

//Bukový sráz přes Mušličkovou pláž

//Jižní hornatina přes Vrbový lesík

Nachvíli jsem se podívala na oblohu, abych zkontrolovala, že jdu pořád správně, a dokonce to vypadalo, že ano. Příjemný to večer, když tady na jihu momentálně vlastně ani nesněžilo. Foukal vítr, ale víceméně se mi opíral do zad, takže to šlo vydržet. Srst jsem si mohla srovnat později, až někoho potkám. Kdybych si jí srovnala teď, stejně se mi znovu načechrá.
Čím dál západně jsem byla, tím více mě ovládal pocit, že se blížím k moři. Nevím, čím to bylo. Možná tím, že díky silnému foukání větru se ke mně solné částečky snášely až sem, i když jsem od něj pořád byla relativně daleko. Nebo jsem si aspoň myslela, že od něj jsem relativně daleko. Když jsem chodila a byla jsem ponořená do myšlenek, čas mi ubíhal výrazně rychleji, nebo naopak pomaleji, a střídalo se to tak zvláštně, že jsem nebyla schopná určit, kde je pravda. Tady na jihu mi v noci aspoň trochu pomáhal měsíc. A hvězdy. Sice jsem netušila, jak to s nimi je, kudy se pohybují a kdy mají být kde, ale jako každé zvíře jsem to tak nějak intuitivně cítila. Noc byla teprve na jejím začátku, to jsem si uvědomovala i vzhledem ke svému zvláštnímu a roztěkanému mentálnímu rozpoložení, které jsem nabrala během večera.

//Ostrůvky přes Přímořské pláně

//Kraj světa přes Ronherský potok

Byla jsem v místech, která jsem až tak dobře neznala. Zvláštní – s Meinerem jsem prochodila všechno možné, se Siriusem taky, se Rzí hlavně sever, ale nikdy jsem nebyla tady úplně na jihu. Aspoň kromě oázy, od které jsem se právě vzdalovala a nechávala jí někde za sebou na východě. Neměla jsem tušení, kde naše země končí a kde začíná, ale něco mi říkalo, že dál na jih za tyhle kopce už pokračovat nebude. Jednak by se přes ně těžko dostávalo, stejně jako přes kopce, kolem kterých jsem procházela před chvílí, druhak jsem tu necítila vůbec žádné pachy a třeťak to směrem na jih podle pachů všeobecně vypadalo, že se tu pohybuje míň existencí. Byla jsem docela všímavá, když jsem chtěla. Sem tam se mi to i vyplatilo, a navíc to přicházelo automaticky, takže jsem si s tím nemusela dávat skroro žádnou práci.

//Magický palouk přes Vrbový lesík

//Ararat přes Tmavé smrčiny

Ulevilo se mi, když jsem zmizela z pouště. Myslela jsem si, že odejdu severním směrem, ale úplně jsem zapomněla, že je tam taková ta zvláštní vysoká strž, ze které jsem ostatním pořád vyhrožovala, že je shodím, když mě zrovna naštvali. Později jsem svůj směr chůze stočila zpátky na západ. Nejenom že jsem měla jistotu, že když půjdu západním směrem, tak v poušti nezabloudím, ale taky se mi nechtělo chodit přímo severně, protože se tam jeden prostě těžko dostával a bylo to pořád do kopce. Místo toho jsem se to všechno rozhodla vzít oklikou, ještě se nachvilku projít, vydechnout si, být sama… protože jsem měla pocit, že mi posledních pár dnů hráblo. Musela jsem si v mozku porovnat všechny šuplíčky myšlenek a uklidnit se. A dobrá procházka koneckonců nemohla nikomu uškodit. Měla jsem procházení ráda. Pomáhalo mi si udržovat hezkou štíhlou linii, abych byla tak krásná, jak jen to jde.

//Jižní hornatina přes Ronherský potok