Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Mušličková pláž

Co tím vůbec sledoval? Nejdřív se chová jako nepozorný blbec, pak mě švihne ocasem a nějakým kouzlem se mu povede na mě přilepit a nakonec není ani schopný říct pitomý promiň. Kdyby to zrovna nebyl ocas na krk, myslela bych si, že za to může on, ale to bychom byli spíš přilepení boky. Abychom se museli tulit i za chůze, skoro jsem se nad tou myšlenkou pousmála, kdybych nebyla naštvaná. Naštěstí jsem se rychle zarazila. Kdyby se otočil a viděl mě, zradila bych svoje odhodlání.
Ale opravdu jsem doufala, že se ozve. Tenhle typ ticha jsem hrozně nesnášela, ale i kdybych chtěla mluvi,t nemohla jsem. Zdálo se mi, že se mi knedlík zasekl v krku a já skoro nemohla ani polykat sliny, natož se ozvat. Ticho mě naprosto uzemnilo, přitisklo k zemi a bušilo na hlavu. Přála jsem si, abychom se zase vrátili k tomu lehkému laškování, ale kdo ví, co za tím předtím bylo. S bodnutím jsem si uvědomila, že jsem zase udělala tu chybu, o které jsem si myslela, že se nikdy nestane.
Střelila jsem k němu pohledem, ale díval se dopředu. Pod nohy. Přirozeně. Proč jsem si myslela, že to s ním bude jiné? Že mě vezme takovou, jaká jsem a můžeme být přátelé? Myšlenky mi spirálovitě klesaly to temných hloubek a já se zase cítila hrozně. Kdybych byla sama, mohla bych se to pokusit aspoň během dostat z hlavy, ale teď tempo, které určil Duncan, bylo na to až příliš pomalé. Jenže on stále nemluvil a já to taky odmítala. Prosím, ať to skončí, modlila jsem se k neexistujícím božstvům. Bylo smutné, že i po tak krátké chvilce všechna moje sebekontrola padala jako domeček z karet a já byla ochotná zahodit za hlavu všechno, z čeho jsem ho obviňovala, jen abychom si mohli povídat. Líbila se mi ta verze mého já, když jsme se spolu smáli.

→ Bukový sráz

Byla jsem fakt naštvaná. Myslela jsem, že jsme v tom spolu, ale ve chvíli, kdy jsem mu začala vyčítat věci, totálně se na mě vykašlal zmetek jeden. Už jsem se připravovala na hlasitou hádku, dokonce jsem měla i vyhlédnuté nejlepší místečko na zadku, kde bych se mohla zakousnout, ale sama jsem nikdy moc na páře jet neuměla. Potřebovala jsem vztek toho druhého, abych se mohla vztekat sama. Jenže v Duncanovi najednou přepnulo a už ze sebe nevydal ani hlásku.
“Takže teď budeš radši všechno ignorovat, co?“ zavrčela jsem. Nelíbilo se mi, že se mu nemůžu podívat do tváře, předchozí dohoda mi vyhovovala víc. Mohla jsem si ho prohlížet, jak jsem chtěla, protože on zatvrzele zíral dopředu. A i tahle dohoda byla porušená. Kdy se to vůbaec stalo? Někdy, když jsme byli na kopci a v příjemné atmosféře z toho sešlo? “Fajn,“ odsekla jsem. Pokud odmítá mluvit on, já s tí nemám problém.
Já můžu mlčet klidně i do konce života a vadit mi to rozhodně nebude. Nebo to jsem si aspoň říkala. Chvíli jsme jen tak stáli v tichu, které už nebylo ani zdaleka tak příjemné, jako před chvílí. Asi jsem to měla čekat. Vždy jsem věděla, že je to jen otázkou času, kdy ho omrzím. Tak jako všechny. Nejspíš se jen celou dobu přetvařoval, že ho zajímám, ne? A teď mu konečně došla trpělivost a radši než aby se se mnou bavil, je pro něj lepší zbytek našeho nedobrovolného soužití mlčet.
Když se pohnul, na chvíli jsem jen tak stála na místě a přemýšlela jsem, co by udělal, kdybych se nehnula. Byla to ale dětinská hloupost a já jsem přece už dávno dospělá, ne? Neochotně jsem vyrazila za ním, jako jakási podivná vlčí housenka. Chtěla jsem mu říct, opovaž se prdnout, nebo se to opravdu do zádele zakousnu! Ale nakonec jsem si to rozmyslela, jako by to chtěl slyšet.

→ Ústí

“Opravdu? Lepší odpověď nemáš? Děkuju pěkně, ale já jsem se o tohle neprosila! Nepamatuju se, že bych chtěla být slepená s takovým sobeckým zadubencem!“ prskala jsem mu do kostnatého, ale chlupatého pozadí. Už jsem ani nevěděla, jestli to myslím vážně. Nejspíš to pro mě byla v té chvíli pravda. “Nečekala jsem, že nás budeš dobrovolně tahat do smrtelnýho nebezpečí,“ zavrčela jsem a pokusila se škoubnout sebou dozadu, abych mu ten zatracený ocas klidně i utrhla. Nic se ale nestalo, pořád byly oba konce jeho ocasu pevně na svých místech. Do háje.
“Tak když je tak hrozný, nemáš být pitomec a vrhat se do situací, který o tomu přímo vybízí,“ odsekla jsem a až po několika vteřinách mi začalo docházet, o čem mluví. Pomalu, pomaloučku. Ne dost rychle, abych zastavila proud slov, který se znova hrnul ven. “Asi tak jak já dobrovolně netrajdám celou zimu po téhle prokleté zemi a celou dobu hladovím? Jako kdybych si to dobrovolně vybrala,“ vrčela jsem podrážděně, ale jeden červík už do mě hlodal a říkal, že se nechovám fér.
Jenže jsem už byla tak sakra unavená. Snad psychicky víc než fyzicky. “No,“ vydechla jsem po svém zoufale trapném smíchu. “Po tom, co jsem viděla cetek na krcích vlků, ani by mi to nepřišlo divný. A mohla bych se vychloubat všem tvým známým, hele, koukněte, utrhla jsem vašemu skvělému kamarádovi Duncanovi ocas. To je, co,“ zasmála jsem se, ale znělo to až moc unaveně a moc hořce. Nechtělo se mi to přiznat, ale svým nezájmem mi ublížil. Ne že bych si za to nemohla sama, vložila jsem do něj až moc velkou důvěru, protože jsem myslela, že… Ah, mohla jsem si za to prostě sama.
“Takhle už asi nic neulovíme, co,“ zamrmlala jsem namísto odpovědi „jo, fakt tu pomoc potřebujeme“, protože to bylo zbytečný. To jme věděli oba, ale pokud Duncan už nevěděl, co s tím, já už tuplem ne. “Zatracená můra, k čemu ta vůbec byla?“

Už dávno jsem nepocítla tenhle typ strachu. Neustále jsem se bála jiných vlků, co řeknou, co si o mě myslí… Ale bát se o svůj život kvůli jinému zvířeti se sakra dlouhou řadou zubů, to tu už fakt dlouho nebylo. To ale neměnilo nic na faktu, že za tuhle situaci mohl jeden konkrétní vlk. “Byla jsem to snad já, kdo se rozhodl kouknout se na hezký zvuky?“ prskla jsem po něm.
“Tak ale do háje, jsi vlk, nebo pomatená veverka s otřesem mozku, která neví, že by se neměla hnát za vším, co se jí líbí, ale třeba to nejdřív zkontrolovat, co to vlastně slyší?“ znova jsem si na něm vybíjela frustraci, ale tentokrát to bylo zasloužené. “Na to, jak rád mluvíš o umírání, teď jsi tomu byl fakt sakra blízko,“ zamračila jsem se a chtěla jsem pokračovat, ale byla jsem unavená. Vyčerpaná z dlouhé zimy, z hladu, z faktu, že se s jedním vlkem tahám tak dlouho a ani nevím, proč.
Roztřeseně jsem vydechla. Chtěla jsem mu ještě říct tolik věcí, o tom, jak je nezodpovědný, že mohl zabít nejenom sebe, ale i mně, že si mohl ublížit a já bych se musela tahat s jeho mrtvolou, že se mu mohlo něco stát a já bych možná přišla o jednoho z mála kamarádů, které jsem měla. Už jsem ale neměla sílu. Vnímat jsem začala, až když vyjekl a já prudce zvedla hlavu. Napůl jsem čekala, že si najednou uvědomil, že mu třeba ta potvora ukousla tlapku, nebo mu chybí půlka hlavy.
O to byl můj šok větší, když se začal kroutit a pak najednou s hrůzou prohásil, že se už nemůžeme tulit. Spolu. V malý díře. Chvíli jsem na něj beze slova zírala, netušila jsem, co na to říct. A pak postupně, jak šok pomalu opadával, jsem se začala hihňat. Byla jsem tak sakra unavená, tak znechucená vším, co se dělo, že jsem už neměla kapacitu na nějaké další zlostné emocionální výlevy. Hihňání přešlo ve smích. Opravdu byla tohle jeho největší starost? Ne to, že jsme málem umřeli? Zdálo se mi to, nebo byl můj smích už trochu hysterický?
Naštěstí už utichal. Pomalu jsem vydechla a jen napůl vědomky si opřela bradu o jeho zadek. “No,“ vydechla jsem s tónem, který byl stejnou měrou pobavený a nebezpečný. “Pokud o to tak moc stojíš, mohla bych ti ten ocas ukousat a pak by to šlo, ne?“ zase ta hraná nevinnost, která vůbec nevinně nezněla. Pořád jsem na něj byla naštvaná a chtěla jsem mu to nechat vyžrat.

← Ostrůvky

Uháněla jsem, co mi síly stačily, všechno se motalo a já pomalu nevěděla, kde jsem. Zpomalovat jsem začala, až když jsem cítila, že jsem nohama bezpečně na pevné zemi, daleko od moře. A v té chvíli mě něco zatahalo na obličeji a trhlo mnou dozadu. Až teď mi došlo, že jsem celou dobu zírala na Duncanovo pozadí. Škubla jsem hlavou do strany a jeho ocas šel se mnou. “Co… se to… do háje stalo?“ dostala jsem ze sebe mezi hlubokými výdechy. Chtěla jsem se ohlédnout zpátky, ale něčí ocas mě stále držel na místě.
Postupně se mi střípky událostí dávaly dohromady. “Co jsi to do háje dělal? Proč jsi za tou potvorou šel?“ vyjekla jsem, stále dost v panice nad obrovskou zrůdou, kterou jsem ještě nikdy neviděla. “Nenapadlo tě, že tě to bude chtít sežrat? Co bych potom dělala já?“ Jo, rozhodně jsem ještě panikařila, ale to neznamenalo, že jsem nemohla opět nalezený vztek přesměrovat na svého společníka. Chtěl sis předčasně vyzkoušet, so se stane, když se rozdělíš na dvě části? Za kterou mě to potáhne? Za tou, co by měla ta zrůda v tlamě, nebo ta, která zůstala na zemi? Tohle FAKT nebylo vtipný!“ pokusila jsem se k němu přiblížit a důrazně se mu podívat do očí, ale povedlo se mi jen mu narazit do zadnice. Tiše jsem zavrčela. Možná to ale bylo dobře, protože jsem se ještě stále třásla strachy.

Za ty pitomý kecy jsem si chtěla naplácat. Měla jsem takové tušení, že mě v blízké nebo i daleké době budou hodně mrzet. Udržím svou neodolatelnost na uzdě? Proboha… Jediné, co mě ještě jakž takž drželo pohromadě byl fakt, že se Duncan usmíval úplně stejně. Bral to jako srandu a kdybych se teď stáhla, byl by zklamaný. Nebo bych se možná já cítila jako loser a srab. Co budu dělat, až mi řekne, že je pravá chvíle? Jako kdyby měla někdy nastat. Má tu svou divokou děvu, přece.
Co mě bavilo nejvíc na naší konverzaci byl fakt, jak byla nepředvídatelná. Byla jsem vděčná, že neodpovídal podle tabulkových konvencí. “Děkuju. Ty taky nejsi špatná společnost. Jsem rád, že jsem nebyl spojený s někým jiným.“ Zdál se mi pak víc živý, než žijící v mantinelech správných mravů. “Neboj, nikomu neřeknu, že jsi uvnitř měkota,“ mrkla jsem na něj. “Ale pokud bys chtěl, nahoď téma a můžeme se zase začít hádat. Cokoliv, pokud ti to udělá radost,“ nevinně jsem se na něj culila, celá ochotná k nějaké drsnější debatě. Přišlo mi vtipný, jak se snažil zdráhat „klidnějších“ debat, ale ostatně, já zase nechtěla zabíhat do vážnějších témat.
Rozhlížela jsem se společně s ním, zatímco mi popisoval, co tu vidí. Byla jsem toho někdy schopná i já? Nebyla jsem si jistá. Po jeho slovech se mi ale okolí měnilo před očima a už to tu nevypadalo tak nepřístupně. “Mmm, možná máš pravdu,“ hlesla jsem s nepřítomným úsměvem. “V létě je všechno hezčí.“ Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že jsem pronikla zase o něco hlouběji pod jeho slupku. Docela mě tahle jemná intimita noční debaty těšila.
Skoro jsem se lekla, když na mě najednou zakřičel. Úsměv se spíš rozšířil. “Ale prosím tě. Až se do tebe pustím, už nebudeš moct protestovat. A nepotěšilo by tě, kdybys mi mohl naposledy pomoct?“ nahodila jsem zase ten nevinný kukuč. Nevěděla jsem, co si o jeho smečce mám myslet. Zněla docela nudně. Ne nic, co by mě mohlo zajímat, ale zároveň by mě nevyrazili při první příležitosti.
Jeho dalším slovům jsem se rozesmála. Myslel to jako další vtip? Ani kdybych chtěla, nemůžu. “Myslím, že tu nejsi jediné hovado,“ zašklebila jsem se. Bylo na čase si přiznat, že veškerou vinu za situaci v poslední smečce nenesli jen oni. Byla jsem až tak zabraná do vzpomínek, že jsem si ani nejdřív neuvědomila ten zvuk, který přitáhl Duncanovu pozornost. Až když vstal, jsem zvedla oči. “Kam to jdeš?“ zasmála jsem se. Ne že by se mohl jít jen tak projít beze mě.
V následující sekundě jsem už ale zahlédla něco ve vodě. Něco hodně velkého. “Duncane!“ všechno se stalo hrozně rychle. Ta obrovská věc se vymrštila z vody, Duncan uskakoval a ve mně se nakopl instinkt přežití a zbaběle vyrazila směrem ke břehu. V panice jsem si ani neuvědomila tah na tváři, zdálo se mi, že to prostě patří k tahu magie, která nás poutala. “Dělej, dělej dělej!“ slyšela jsem se volat na svého společníka.

→ Mušličková pláž

“Oh,“ vydala jsem ze sebe. Jako kdyby si nebyl vědom všech tech poznámek, které mě celou dobu. Zazubila jsem se. Nežrala jsem mu to ani trochu. Chtěla jsem mu jeho chytráckou odpověď nějak dobře odpálit zpátky, ale zrovna ěm nic nenapadalo. Musela jsem mu tuhle výhru připsat. Kolik že jich bylo. Skóre jsem zjevně přestala počítat už před nějakou dobou a jen si užívala hru. Pokud to vůbec hra byla. Jediné, čím jsem si byla jistá byl fak, že mě to těšilo a to bylo to hlavní.
Jeho škleb jsem brala jako úspěch. Zasténala jsem, jako kdyby mě něco silně bodlo. “Tak když nedáš. Já se pokusím svou… neodolatelnost ještě chvíli udržet na uzdě,“ mrkla jsem na něj spiklenecky. Jako kdybychom jen my dva věděli, o čem je řeč. Nevím, čím to bylo, že jsem se úplně přestávala kontrolovat. Nejspíš to byl postupný vývoj příjemné společnosti společně s dočasným zatměním mysli. Podivné. Pociťovala jsem ale morbidní zvědavost nad tím, co se stane, až zjistí, kdo vlastně jsem. Nikdo. Nula. Naprosto nezajímavá a nudná. Přece jenom se možná dobrovolně sám zakousne.
Zvedla jsem hlavu, když jsem od něj zaslechla tiše pronesenou větu. Chvíli jsem na něj mlčky zírala. Znova jsme přecházeli do víc vážné debaty? “Myslím,“ začal jsem, ale znělo to hrozně chraptivě. Odkašlala jsem si. “Myslím, že existuje spousta vlků, se kterými by tohle soužití mohlo být mnohem horší,“ řekla jsem trochu nejistě, jako kdybych se přiznávala ke něčemu velmi soukromému. “Možná…“ zasmála jsem se, ale znělo to docela křečovitě. Taky jsem chtěla říct dost pitomou věc. Možná to byl přece jen osud, který nás spojil. Možná jsme se vzájemně potřebovali. Možná jsem tě potřebovala. “Možná to byla jen blbá náhoda, ale fakt, že se nechceme vzájemně zabít o něčem vypovídá, ne?“ usmála jsem se. Takovou věc bych nedokázala říct. Nikdy.
“Nemůžu se dočkat,“ zářivě jsem se usmála na jeho báječnou excelenci. Opravdu jsem se těšila na chvíli, až se vydáme vstříc něčemu novému. A i když tohle jednou třeba skončí, tak bychom se možná mohli dál poznávat. “Docela obdivuju tvůj pozitivní přístup ke světu,“ vydechla jsem s křečovitým úsměvem a zavrtěla se. Nebylo mi moc pohodlně a ani déšť tomu nijak zvlášť nepomáhal. “Možná postrádám tenhle tenhle typ představivosti. Řekni, co si tu teď představuješ?“ nadhodila jsem. Možná jsem potřebovala trochu víc slunce do života. Nebo jsem potřebovala víc Duncana do života? Kdo ví.
“Ohh, já taky,“ vydechla jsem a vzápětí si uvědomila, co to v našem kontextu znamená. Pomalu jsem k němu otočila hlavu a široce se zazubila. Nechtěla jsem to říct nahlas, taky kdo ví, co bych řekla, o naší předchozí debatě, kdy jsme mluvili o tom, že bych ho sežrala kdyby umřel. On by ale udělal to samé, ne? “No, pokud by mě nezakousli hned u vchodu…“ nechala jsem vyšumět do prázdna. Opravdu jsem o té jeho smečce uvažovala? Vždyť mě z jedné nedávno vyrazili, protože jsem se o ni dost nezajímala. A dobrovolně neskočila do ohně. “Ovšem, pokud zase rychle vypadnem, vzduch ve smečkách je hrozně zatuchlý,“ zasmála jsem se.

Ach, jaké to neviňátko z něj najednou byo Všechny nenápadné lichotky při našem žertovném laškování jakoby ani nebyly. Uchechtla jsem se. “Ale jistě, ty jsi nevinnost sama. Ty nikdy,“ zazubila jsem se a zamávala ocasem. Byla jsem ráda, že ta nepříjemně tíživá chvilku přešla. Bylo jasné, že každý z nás měl bolestivá témata a to, že jsem mohla mírně nahlédnout do těch jeho ho dělalo jaksi… Víc reálným. Dokázala jsem s ním soucítit.
Tahle myšlenka mě dokázala víc nakopnout, abych se znova po hlavě pustila přes čáru. Pousmála jsem se. “Budu si pak dávat pozor, abych nebyla příliš neodolatelná, když budeme někde na kamenech,“ zasmála jsem se. Co jsem to plácala? Neodolatelná? Proboha, opravdu jsem vypustila z tlamy takovou žumpu? nadávala jsem si v duchu, ale navenek se smála. Duncan mě neznal. Vůbec. Nevěděl nic o mém nuzném bytí a tak jsem mohla vytvořit svoje já úplně od píky. Být někým jiným. Tím, kým jsem chtěla být.
Neměla jsem čas tyhle myšlenky rozvést dál, protože se rozhodl prozradit, čím byl tak naprosto báječný. Nutný dlouhý pohled do dálky a čekala jsem něco opravdu dobrého. Docela mě zklamalo, že se to rozhodl utnout. Já jsem zvýšila laťku o několik čísel a on couvá? Pche, srab. “Mmm, tak to si na to asi budu muset počkat, co?“ mrkla jsem na něj. “Stejně to vypadá, že se od sebe ještě nějakou dobu nehnem,“ povzdechla jsem si, ale ta myšlenka mě vlastně vůbec netrápila.
I ta tichá chvilka byla vlastně docela příjemná. Neměla jsem potřebu ji vyplňovat trapnými kecy, které stejně nikoho nezajímaly a nikam nevedly. Duncan se zjevně rozhodl, že je to vhodné místečko na odpočinek. “Ty si rád leháš na dost nepříjemných mistech, co?“ zasmála jsem se a ještě chvíli stála. Kde byla ta zatracen můra? Nikde nic. S mírně frustrovaným výdechem jsem těžce dopadla na zem. “Aspoň někomu,“ povzdechla jsem si v reakci na jeho předchozí poznámku. “Ty, Duncane,“ ozvala jsem se nejistě. “Jak jsi mluvil o tom lovu… Zkusili bychom to… Společně? Ve pojení?“ zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem nahlas mluvit o tom, že netušíme kdy a vůbec jestli se nám povede rozpojit. “A nebo by nás mohla nakrmit ta tvoje tolerantní smečka,“ zakřenila jsem se.

← Magický palouk

Že bych zasáhla nějaké citlivé místečko? Bože, jak dlouho jsem do toho citlivého místa kopala? Vůbec se mi nezdálo to, jak rychle zmlknul. Žádné velké kecy, žádné výmluvy, sotva tři slova. Otočila jsem hlavu k němu a snažila se vyčíst něco z obličeje. Ne že by mi to někdy moc šlo. Chvíli jsem mlčela, stejně jako on a ubíjela se svou neschopností komunikovat. Mluvil teď o své vlčici? Nelíbilo se mi, jak se najednou nálada změnila na mnohem více ponurou. Kde se stala chyba? Vytáhla jsem já nějaké téma, které nám oběma nesedlo? Pokusila jsem se slíbit si, že ať se bude dít cokoliv, už náladu nezatáhnu temnými uličkami.
“Oh, doopravdy? Takže ty mě tu celou dobu taháš za nos a mažeš med kolem huby?“ pohoršeně jsem se ptala. Nikdy jsem neměla ráda doteky cizích, zdálo se mi, že je za tím vždy skrytý úmysl, ale od Duncana mi to jaksi nevadilo. “Jen abys to ustál i ty,“ zasmála jsem se a šťouchla do něj na oplátku, jen mnohem jemněji. Možná až příliš jemně, skoro to vypadalo jako otření. Sakra.
“Hmmm,“ zamručela jsem, abych zakryla nervozitu. Když jsme se bavili o neexistujících obdivovatelích, byla to ještě teď srandička, ale mluvit o jeho pádu… “Kdo ví? Přichází to vždy v tom nejméně očekávaném okamžiku,“ mrkla jsem na něj, ale nechtěla to dál rozebírat, ještě bych se do toho zamotala víc než teď. Bylo sladký ho sledovat, jak byl celý uražený. Ach, to velké ego. “Ah jistě, rozhodně ti věřím. Pověděl bys mi tedy, mistře, v čem jsi tak neskutečně báječný?“ usmála jsem se. Chtěla jsem ještě něco provokativního dodat, ale tahle cesta mi začínala dávat zabrat.
Vyjménovávání známých bylo fiasko. “Fakt ne,“ falešně jsem se usmála. Nemohla jsem uvěřit, že mi na to skočil. A nebo neskočil, ale jen to ze mě nechtěl tahat. Vděčně jsem se na něj usmála. Ani jsem nestihala vnímat, jak rychle stoupal na mém žebříčku oblíbenosti. Tiše jsem se zasmála. Možná jsem nebyla úplně marná a měla ještě naději. Rozhlédla jsem se. Kde byla ta zatracená můra? “Co je to do háje za místo?“ zabručela jsem podrážděně. Otočila jsem se na Duncana. “Chceš… Zkusit přeskákat na další ostrůvky?“ zeptala jsem se ho, ale můj tón jasně říkal, že si nemyslím, že je to nejlepší plán.

← Vrbový lesík

“Oh,“ vydechla jsem. “To muselo být fakt příjemný.“ Chtěla jsem si z něj dělat srandu, ale nebyla jsem úplný necita. Jenom trochu. “Takže tě hnal naštvaný bratr? Ach, ty Casanovo,“ povzdechla jsem si. “Ta divoká děva musela být fakt něco, když jsi byl ochotný takhle riskovat,“ pousmála jsem se, ale uvnitř mě něco bolestivě píchlo. Kdo ví, co to bylo. Pokývala jsem hlavou na jeho tajemství úspěchu jako kdybych přesně věděla, o čem mluví. Možná jsem to ale opravdu věděla, utíkat jsem přece teda uměla až moc dobře.
“To pověz těm smečkám,“ zašklebila jsem se kysele. Kdyže jsem před ním začala mluvit tak volně? Normálně bych si tyhle věci nechávala pro sebe, kdo ví, co do mě vjelo. “Jo takže takhle to soudíš?“ znova jsem se rozesmála. “Nezapomínej, že já tě začala šikanovat jako první. Určitě se jen bojíš, že bych ti to vrátila ještě dvakrát tak víc,“ vyplázla jsem jazyk. Kecy v kleci. Rozhodně mu takový lichotky sežeru.
Možná jsem se svými kecy zacházela moc daleko. Nevěděla jsem, kde je ta hranice. “Už jsi zapomněl na naši první debatu? Jsem asi tak magická jako prd tvojí tetičky po dobrým kolouchovi. Možná vypadám magičtěji, ale hádám, že bys víc kouzel vyždímal i z tohohle trsu trávy,“ nakopla jsem pomalu bující zeleň. Však už měla na čase. Proč jsem si Duncanovi čím dál tím víc stěžovala?
“No jo,“ pohodila jsem hlavou. “Začínám si říkat,“ probodla jsem ho zkoumavým pohledem. “Že možná nejsi tak úžasný, jak všichni povídají. Půl dne? Páni. Čekala jsem, že mě budeš mít prokouklou… do hodiny? Tsk, Duncane, zklamal jsi mě. Nevím, jestli tě vůbec má smysl zneškodnit.“ Proč mě do háje tak moc bavilo plácat blbosti? Možná pro to, abych nemusela mluvit o něčem podstatném.
Začal vyjmenovávat jména, ale ta mi jen tak prolétala přes mysl, žádné jsem neznala. Wizku. Moje dobrá nálada byla ta tam. Znal Wizku? Snažila jsem se na ni nemyslet, ale mísila se ve mně kombinace nenávisti a strachu. “Ehm,“ odkašlala jsem si, když jsem si uvědomila, že jsem už dlouho nemluvila. “Bohužel, nikoho ze tvých známých neznám. Smůla,“ pokusila jsem se o omluvný úsměv, ale do háje, jak jsem byla nepřesvědčivá. Vymýšlení, to jo, ale když šlo o to lhát o reálně věci, byla jsem totálně marná. Radši jsem upřela zrak na mouru v dálce a podvědomě přidala do kroku, jako kdybych chtěla od Duncana utéct jako od všech svých problémů.

→ Ostrůvky

← Zlatavý les

“Mmmm…?“ zamručela jsem. Ten minulý čas v sobě skrýval nějaký skrytý příběh, se kterým se ale odmítal podělit. “Nějaká divoká děva si do tebe kousla trochu víc, než by bylo zdrávo?“ rýpla jsem si ještě jednou. Nějak jsem nemohla odolat. Už včera večer jsem se rozhodla, že si z něj nebudu dělat boxovací pytel, ale takové malé, nenápadné, skoro až šetrné šťouchnutí se nepočítalo, ne? I když jich bylo už několik v řadě. Docela mě překvapil tím, když se mnou skoro soucítil. “Jojo, pokaždý je to fakt zábava, co?“ uchechtla jsem se se stejnou hořkostí jako před chvílí. Tentokrát jsem to už ale nezakrývala, byla jsem ráda, že tu je se mnou někdo, kdo mi v tomhle rozumí. Všichni ostatní byli tak nechutně smečková zvířata, až mi bylo na zvracení.
Zvědavě jsem se na něj otočila. Přijít se podívat. To neznělo jako návštěva, ale spíš pozvánka na prohlídku. Opravdu? Mohla bych to zkusit…? Znovu. Po kolikáté už by to bylo? “Děkuju za nabídku,“ řekla jsem spěšně, abych zakryla svoje rozpaky. Možná až příliš spěšně. “Ale asi bych neřekla, že jsem smečkový typ. Nikdy jsem… Neuměla zapadnout,“ hlesla jsem tiše. Až moc vážně. A to jsem se zařekla, že se klidně rozkrájím, jen abych udržela náladu lehkou a žertovnou. Do háje. Co jsem od sebe asi tak mohla čekat?
“Oh tak samozřejmě,“ pokývla jsem hlavou. Bylo fajn změnit téma zase na něco lehčího, kdy jsme oba dva moc dobře věděli, že to není pravda. To na tom bylo to nejzábavnější. “Nevšiml sis náhodou, že se mi všichni samci vrhají pod nohy? Úplně na každym kroku. Je to skoro k nevydržení,“ úplně jsem zářila radostí, když jsem mu to vyprávěla. Hrozně mě bavilo malovat si absurdní scénáře.
“Nebudu lhát, mluvíš fakt hodně,“ pokývla jsem hlavou. Já jsem naopak nemluvila skoro vůbec. Bylo divný, že teď to tak vůbec nebylo. Když mi začal yprávět zase svojí naprosto šílenou historku, začala jsem se smát. Bože, jak já se už dávno tak moc nesmála. Cítila jsem se jako úplně proměněná, ale za svým starým já mi vůbec smutno nebylo. “Ano, přesně, úplně jsi mě prokoukl. Byla jsem pověřená kolegiem smeček, které se rozhodly, že takový… Dokonalý samec jako ty je NAPROSTO nepřípustný. Víš jak se cítí ostatní, ubozí samečci, když tě uvidí? Úplně jim ničíš sebevědomí a to se úžasnému kolegiu smeček vůbec nelíbí Duncane!“ chtěla jem hrát svou roli, ale místo toho jsem jen zvládala jakž takž držet svůj smích na uzdě. “Jsem tu,“ pohlédla jsem mu do zlatých očí se smrtelně vážným výrazem. “Abych tě zničila,“ použila jsem svůj nejhrdelnější hlas a možná by to i mohlo být aspoň vzdáleně děsivé, kdybych se u toho široce neusmívala. Ono to nějak jinak nešlo. Úplně jsem ztratila kontrolu nad mimickými svaly.
“Mmmm,“ zamručela jsem. Věřil mi. To jsem nečekala. A nebo tu hru hrál o něco lépe ne já a já tuhle ironii nepostřehla. Nezažila jsem tu skoro nic, až na ten oheň, mé nemrtvé já, které se mě snažilo zabít a pár opravdu přítulných vlků, kteří nechtěli nic jiného, jen udělat můj život co nejpříjemnější. A Rez. Rez byla jediným světlým bodem mého pobytu tady. A teď jím byl i Duncan. Zvláštní. “Co kdybys mi řekl, koho znáš ty a já ti řeknu, jestli je taky znám?“ navrhla jsem. Cokoliv, jen abych o sobě nemusela mluvit.

→ Magický palouk

← Ronherský potok

Doteď konverzace mezi námi plynule neskutečně hladce, jako kdyby ani nebylo místo, kde by to drhlo. Já jsem vždy něco odpálila a on mi to vrátil s takovým stylem, že jsem nemohla jinak, než další slova zase střelit zpátky. Najednou se mi ale zdálo, že je nějak podezřele ticho. “Ale copak, pan výřečný nějak nemůže najít slova?“ rýpla jsem si do něj pobaveně. “Neříkej mi, že se ti nelíbí, když do tebe někdo kouše,“ mrkla jsem na něj. A zase to bylo tu. Zase jsem překračovala tu linii. A královsky se bavila. Skoro jsem i litovala toho, že nechtěl zůstat se mnou navždy. Navždy. Takové zvláštní slovo. Byla jsem překvapená, že jsem to vůbec zvážila. Že jsem uvbec uvažovala o tom, že by Duncan, vlk, kterého jsem potkala teprve včera, mohl být dobrým parťákem do konce života. Beztak bys ho omrzela do třech dní, krutě a upřímně poznamenal vnitřní hlas.
Na chvíli jsem opět toužila se schovat někam do díry, než jsem se jakž takž vzchopila. Nemohla jsem mu ukázat tuhle stránku. Po příjemném pokecu by byl rychle konec. “Takže tolerantní smečka, hm? To vidim snad poprvé,“ zamrmlala jsem a vyznělo to až moc hořce. Až moc upřímně na to, jakým tónem jsme vedli tuhle konverzaci. Měla bych s tím přestat. Nejspíš jsem ani neměla začínat s těmi obdivovateli, taký kecy. Nikdo mě tu neznal a teď si o mě myslel, že jsem kdo ví co. “To víš, jsou jich mraky, občas se musím vyválet v bahně, abych od nich měla na chvíli pokoj,“ pokračovala jsem dál v chvástání, o kterém musel vědět, že není pravda. Tak nafoukaný by nemohl být nikdo. Jeho kompliment – ať už pronesený z legrace nebo upřímně – mě donutil k malému úsměvu, který jsem ale potlačit nedokázala. Něco mě zahřálo na hrudi. Žeby to byla hrdost?
“Hádám jen podle toho, jak o sobě mluvíš. Nezapomeň, potkali jsme se nedávno a všechno, co jsem o tobě zjistila, je jen ze tvého povídání,“ provokativně jsem zahýbala obočím, aby mu bylo jasné že na mě tu vinu házet nebude. “Tak to věřím,“ vyprskla jsem smíchy po jeho ublížené poznámce o vzhledu. Byla pravda, že byl vyšší, hnědé, skoro černé chlupy se kdysi mohly docela hezky lesknout. Kdysi.
Nepřiznala bych to, ale těšilo mě, jak se o mě zajímá. A těšilo mě, že o mě vůbec nic neví. to bylo jen dobře, mohl by být hodně zklamaný. “Zas takovou spoustu ne,“ zakoulela jsem očima, ale hned jsem nahodila extrémně ublížený výraz. “Ach, ty mi nevěříš? Po tom všem, co jsme spolu prožili?“ Sakra, já byla dobrá herečka. Škoda, že slzičku asi na povel neuroním. “Neřeklo ti toho dost, že jsem tě ještě nezakousla?“ mrkla jsem na něj, ale v duchu už přemýšlela o tom, jak jsem hnusná lhářka. Dělala jsem se tajemnější a zajímavější, jen aby se se mnou nenudil. Co udělá, až zjistí pravdu?
“Ach, Duncane, úplně pořád!“ vykřikla jsem, jako kdybych už byla k smrti znechucená častostí podivností. “Jednou jsem si takhle šla a najednou zjistím, že jsem vlastně vyletěla do vzduchu! A nebo jsem jednou potkala vlka celého ze sněhu, pod kterým se tvořil led. A nebo jsem viděla hořet les úplně zeleným plamenem!“ Do háje. Sakra. Na co jsem to myslela? Proč jsem měla takovou potřebu se před ním předvádět? Povedlo se mi do svých imaginárních dobrodružství zase zasadit moje nejmilejší místo na Galliree. Skvělý.

→ Vrbový lesík

← Kraj světa

Proč bylo scházení prudkých kopců vždy tak náročné? Jako malá jsem to nikdy nechápala, cesta nahoru se mi vždy zdála neskutečně náročná, ale pak jsem lezla dolů a měla co dělat, abych si nezlámala hnáty a klouby. Asi to byla jen jiná podoba pekla. “To pro to si z tebe už někdo ukousl?“ Příběhy o jizvách byly vždy zajímavý. I kdybych o vlku nic jiného nevěděla, od jizev se dalo odvodit hodně věcí. “Mm, já nevím, líbil by se ti takový osud?“ vycenila jsem na něj zuby v širokém úsměvu. Zatím byl překvapivě dobrá společnost i pro mou ubohou maličkost a mít někoho, s kým si povídat by nebylo špatné. Někdy se mi už chtělo zvacet z neustálých hlasů v hlavě bez slýchání těch zvenku.
“Vypadáš jako vlk, který rád odpočívá,“ přikývla jsem a vyhnula se jednomu z větších kusů kamene. Skoro jsem do něj vrazila, ale stihla jsem se vyhnout trapnému otření o bok. “Líbí se to tvojí smečce? Tenhle pohodářský život s průsery?“ Potřebovala jsem trochu odlehčit atmosféru. Něco mi říkalo, že spolu budeme ještě hodně dlouho a kdybych dobrovolně nechala dohnat naši… hru daleko moc brzo, nedopadlo by to dobře. Pro mě.
“Ach, to víš,“ vzdychla jsem jako rozmazlená slečinka. “Každej se může kvůli mně utrnout, všichni hrozně touží po mojí přítomnosti… Nejspíš to byl nějaký žárlivý obdivovatel, který nesnesl, že s ním nechci trávit čas,“ řekla jsem nafrněně. Kašlat na to, že by mě žárlivý obdivovatel nespojil zrovna s někým jako je Duncan. Spíš se mě chce někdo zbavit, kysele jsem se zašklebila. Nevěděla jsem, co si o tom jeho Amorkovi myslet. Kdyby ho původně nezmínil společně s Životem a Smrtí, myslela bych, že je to jeho kamarád šprýmař. Fakt debilní jméno.
Jeho vysvětlení ale znělo docela zajímave. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela o té formulaci. “Spíš to teda zní jako něco, co používáš, abys vysvětlil svoje chování,“ zašklebila jsem se. “Jak často se s tebou dějí divný věci, Duncane?“ provokativně jsem se na něj zašklebila. Překračovala jsem zase čáru, kterou jsem si vyznačila, abych nespustila něco, co jsem nechtěla? Ano. Záleželo mi na tom? Ne. “Nevypadáš jako mlaďas, se kterým třískají hormony a otočí se za každým ocasem,“ prohlásila jsem vědoucně. Ztráceli jsme z dohledu toho podivného křídlatého tvora? Trochu, ale stále jsem měla aspoň trochu tušení, kde se třepotá. “Povídej mi o svých průserech, zní to jako skvělá zábava,“ vybídla jsem ho, abychom náhodou nepřišli o témata k hovoru. Tohle vypadalo dost slibně.

→ Zlatavý les

Chvíli mlčel. Čekala jsem, jaké moudro nebo uštěpačná poznámka z něj vypadne a doopravdy nezklamal. Usmála jsem se. Občas byl vlastně docela milý. “Ach, děkuji, děkuji,“ teatrálně jsem si povzdechla. “Ale abys věděl, pokud doopravdy v nějaký nejbližší době umřeš, určitě tě sežeru,“ mrkla jsem na něj, ale myslela to smrtelně vážně. Hehe, smrtelně. “Přece nebudu pomalu strádat u rozkládajícího těla, zatímco se na tobě budou krmit jiní. A navíc, pořád by mě zajímalo, jestli bych se pak s kouskem tvého těla mohla už sama hýbat,“ přemýšlela jsem nahlas a neúspěšně plašila myšlenku na to, že se mi povedlo vyslovit moc pěkný dvousmysl. Pořád to ale byla zábava. “Tak aspoň něco. Příště už ale vybíráš místo na odpočinek ty,“ zamrmlala jsem a protáhla se, až mi kosti hlasitě zapraštěly.
Opravdu, relax měsíce. Nebo rovnou roku. “Jojo, jsi moc přitažlivá mrtvola,“ zašklebila jsem se. Opravdu jsem řekla přitažlivá? Chtěla jsem použít úplně jiné slovo. Stočila jsem radši pohled stranou. Už jsem byla unavená, přecitlivělá a asi až moc dlouho v přítomnosti toho stejného vychrtlého vlka. Slova mi ujížděla jak na běžícím pásu. “Nikdy jsem tak… živě vypadající mrtvolu neviděla.“ Co s tím pořád měl? Mohly za to snad mindráky, že byl tak dlouho někde zašitý, že se vyhladoval skoro na hranici smrti? Nepřišlo mi, že by to s jeho přístupem k životu byla zrovna pravděpodobná možnost, jak trávit čas.
“Hm. Nepokoušej mě, nebo to fakt udělám,“ varovala jsem ho a zkusmo sešoupla kamínek dolů. Nebyl to až tak hrozný svah. Nejspíš bychom se ani nezabili. Už začínám být fak unavená. Kde je ta provokativní nálada? položila jsem si nohu na tlapky a zrak stočila k Duncanovi. Nebyla jsem schopná říct, jetli se baví nebo ne. Se zaujetím jsem poslouchala jeho teorie a nechtěla ho přerušit, jen jsem se pobaveně usmívala. Všechny byly dost divoké, ale popravdě naše situace taky nebyla žádná normálka. “Pokud to má být souboj na smrt, někdo si vybral dva velmi schopné jedince,“ rozesmála jsem se. “A nebo si to chtěl udělat lehčí… Víš co, oba jsme k tomu náchylní. A možná to mohl být jen souboj na smrt a smrt. Třeba se nás chce někdo zbavit. Oba dva jsme možná velmi důležití pro budoucí události a aby se tomu předešlo, jsme odsouzení ke smrti,“ rozvášnila jsem se se smíchem. Ani nevím, co mě to napadlo, takhle se před ním rozjet. Už jsem to asi nutně potřebovala.
“Kdo je ten tvůj Amorek?“ mírně jsem se zamračila, ale slovo harém jsem znala. Rozhodla jsem se, že se chytnu výzvy. Líně jsem se přetočila na záda. “Oboustranně výhodný? Pověz mi víc,“ nahrála jsem mu na smeč. Nějak mi už všechno bylo fuk, kašlala jsem na všechno. Natočila jsem hlavu na stranu a zahlédla něco podivného. Černá barva nikdy neznamenala dobrou věc. S pootevřenou tlamou jsem pozorovala, jak se pohybuje a přetváří a na chvíli zapomněla na Duncana a naši malou hru. “Vypadá to jako můra a oprav mě, ale takhle můry normálně nevypadají, ne?“ Ta věc se pomalu vznesla a vyrazila opačným směrem, než jsme přišli.
“Dělej, vstávej, lenochu,“ dloubla jsem do něj tlapkou, když jsem se sama vyhrabala na nohy. Něco… Něco mi uvnitř říkalo, že bychom tu potvoru měli chytit. Třeba to bylo něco jako Duncanovo tušení předtím. A nebo jsem už začínala být tak zoufalá, že jsem se potřebovala chytnout každého stébla. Počkala jsem na něj a pomalu vyrazila zase dolů kopcem za třepetajícím se stínem.

→ Ronherský potok

“To je dobře,“ zopakovala jsem jeho slova. “Byla by tě škoda.“ Myslela jsem to upřímně. Kde bylo moje podráždění nad tím, jaká byl osina v zadku? Hledala jsem ho v sobě, ale našla už jen pár zbytků. Zajímavé. Celá tahle situace se mi tak moc vymykala z normálu, že jsem byla neustále překvapená svým chováním. Byla jsem to vůbec ještě já, nebo jsem si nevšimla, že mi v nedávné době přemontovali povahu? Bylo by to hezký.
Měla jsem strach, že se urazí. Nemusela jsem se bát toho, že by odešel, nemohl, ani kdyby chtěl, ale o to víc by byl jeho ublížený výraz horší. No jen si do něj ještě kopni… Naštěstí to vzal vcelku dobře. Nebo se to snažil nedávat najevo? “Budu na to myslet,“ řekla jsem mírně. Asi to bylo nejsprávnější rozhodnutí po všech těch ošklivých rýpancích. Měla bych mu to nějak vynahradit. Ale měl pravdu, aspoň se snažil a ten nápad popravdě byl docela dobrý. “Ale nemusíš se bát, já jsem nás dovedla do svahu, kde není vůbec nic, takže bych řekla, že s nápady furt vedeš,“ zazubila jsem se.
Já a mrtvá veverka. Jak kouzelné. Nejhorší na tom byl fakt, že jsem nebyla ani trochu znechucená. Celá situace mě docela rozesmávala, představa brečícího Duncana jak se mazlí s nehybným veveřátkem byla sice naprosto nereálná, o to ale roztomilejší. “Ach jistě, jistě chápu. Já a mrtvá veverka jsme naprosto neodolatelná dvojka. Romantika,“ zavrněla jsem s širokým úsměvem. Myslela jsem, že ke konverzaci potřebuju mít nad ním navrch, neustále ho ušlapávat a odrážet se od něj výš a výš, ale tohle bylo poměrně neškodné, avšak úplně stejně příjemné.
Když takhle ležel na zemi, jako pytlík smutných kostí, byl docela roztomilý. “Hmmm,“ zamručela jsem a pohlédla dolů kopcem. “Myslíš, že kdybych se teď vrhla dolů, povede se mi tě stáhnout taky? Mohli bychom být dva kutálející se balvany,“ zakřenila jsem se. Být vlče vyrůstající v normálním prostředí, možná by mě to tak nadchlo, že bych to chtěla zkusit. Teď mi stačila představivost. Chvilku jsem váhala nad jeho nabídkou, ale nakonec jsem svou netlustou prdel taky složila na zem. Nejdřív jsem ještě pohledem přeměřovala, na jakou vzdálenost si ještě můžu lehnout, ale nakonec jsem se na to vykašlala a rozvalila se blíž Duncanovi, než bylo nezbytně nutné. Spokojeně jsem zamručela. Netušila jsem, jak mě bolí nohy, dokud jsem je nepřestala používat. “Jojo, těžkej den,“ vydechla jsem s pohledem upřeným vpřed.
Chvíli bylo ticho. “Ne že bych byla pověrčivá nebo tak, ale… Proč se tohle stalo? Ne že bychom kolem sebe prošli a nalepili se na sebe,“ nadhodila jsem zamyšleně. Jak jsem tu myšlenku měla formulovat aby to nevyznělo pitomě „byl to snad osud, který se rozhodl zrovna nás dva spojit dohromady?“. Bleh. Jenže mě nenapadal jiný způsob, jak to říct.