Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dlouhá řeka přes Mahtae

Kdybychom neběželi a já měla víc prostoru an přemýšlení, asi bych se znova začala hádat, protože tohle bylo absurdní. Možná ale pro to, že jsem si aktuálně pročišťovala hlavu, se mi to jako až tak dobrá nápad nezdálo. Rozhodla jsem se, že radši budu ten rozumnější. (Což asi nebylo až tak těžké, protože Duncan byl pitomec.) “Hele, já se nechci hádat, dobře? ‚Nechceš mi to říct, nechceš. Tečka. Nebudeme se už o tom bavit, dobře?“ prohlásila jsem a přemýšlela, jestli k tomu ještě něco dodat. Asi bych měla, ale necítila jsem se zrovna příjemně na nějaká přiznání. Už se ale stejně mračil, tak to bylo asi fuk.
“Takže prostě náhodně poběžíme a budeme doufat, že z ní nezmizíme?“ zasmála jsem se, odhodlaná ignorovat předchozí vztek. “To zní jako hodně špatnej plán,“ zazubila jsem se, kdo ví proč se mi to momentálně docela zamlouvalo. “Nemáte vy gallirejští nějaký šestý smysl, abyste náhodou odtud neodešli? Nebo není tohle místo past pro vlky, kteří sem zajdou a už je to nikdy nepustí?“ filosofovala jsem.
Vyprskla jsem smíchy, když si do mě rýpnul a vyplázla na něj jazyk. Jasně, že ho to žralo. Koho ne? “No jo, pán magický,“ zafrkala jsem a snažila se netvářit moc závistivě. V jeho přítomnosti se mi začínalo zdát, že magie vlastně můžou být i docela zajímavé. Skoro bych taky chtěla něco pořádného umět.

//Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

//Tajga přes Úzkou rokli

Odfrkla jsem si. Horší výmluvu si snad nemohl vymyslet a nebyla jsem si jistá, jestli má o mě až tak nízké mínění, že si myslí, že mu na to skočím. “Hele, když mi to nechceš říct, nemusíš,“ zavrtěla jsem hlavou. “Nemusíš mi na nos věšet bulíky,“ zabručela jsem a moc se snažila necítit se uraženě. Uražená jsem byla, to jo, už z prostého důvodu, že mi to říct nemohl, ale taky trochu zklamaná, že mi nechtěl říct, že mi to nechtěl říct. Ale co. Byla to jeho věc a i když mě nevědomí nepříjemně svědilo, pokud nechtěl spolupracovat, já si to místečko sama poškrábat nemohla. Ale riskovat naše kamarádství se mi úplně nechtělo.
“Pokud to opravdu oběhnem, možná na ni narazíme, byla hodně na severu. V zimě tam bylo hodně sněhu,“ prohodila jsem jen tak, ale při zmínce sněhu jsem se zašklebila. Bylo mi trochu líto, že jsem znova neviděla ufňukaného Duncana tam nahoře na hoře, mohla to být zábava. “Ale věřím, že takovému statnému jedinci sníh nedělá nejmenší problémy,“ ujelo mi, třebaže jsem si už předtím slíbila, že se nebudu chovat jako kráva. Zjevně mi ale nebylo pomoci.

//Ústí přes Mahtae

“Jo tak nezávazně,“ uchechtla jsem se. Tenhle kec bych asi nevěřila nikomu, ale Duncanovi už vůbec. Nejspíš to mělo co dočinění s tím jeho tajným plánem, který jsem mu já šla pomoct řeit a nakonec mě tam nechal. Už na to nemysli, přikázala jsem si, protože pak bych byla zase protivná, on by mi to začal vracet a rozhodně ničemu by to nepomohlo. “A přesně pro to ti nevěřím, že bys to chtěl vědět jen tak nezávazně,“ mrkla jsem na něj, ale nechtěla dál rýpat. Na to bude čas za chvíli, když mezi námi nebude viset nepříjemná pachuť.
“To zní jako plán,“ zazubila jsem se. Aspoň bych se třeba dozvěděla, kam se poděla Rez. Jestli tam zůstala. A jestli třeba očekávali, že se tam přidám. Očekávala jsem to já? to byla asi taky dobrá otázka, nad kterou jsem se ale neměla moc čas zamyslet. Zvědavě jsem na Duncana koukla, když mu znova zasvítila očka. Co zase plánuje? Hned na to jsem se rozesmála. Nemohla jsem si pomoct. Bylo jeho ego až tak ublížené, že se mermomocí rozhodl pro ještě větší kravinu? Máš něco lepšího na práci? “Proboha, ty jsi blázen,“ zazubila jsem se. “Kdy začnem? Hned?“ úsměv se mi ještě rozšířil a kdyby on nevyrazil okamžitě, mohla jsem ho předběhnout. Kdo by býval tušil, že se mi tahle spontánnost začne zamlouvat.

// Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

← Sněžné hory

Scházeli jsme mlčky a nebyla jsem si jistá, jestli je to pro těžkou atmosféru, kterou jsem nebyla schopná detekovat a nebo to mělo být pohodlné ticho. Rozhodla jsem se, že bud radši věřit té druhé možnosti, zdála se být příjemnější. Cestou mě napadlo, že nakonec na Duncanovo slíbené stěžování nedošlo. Buď zase kecal a přeháněl, nebo se hrdinsky držel. Hodila jsem po něm očkem, ale on upřeně sledoval, kam šlape. Šikula. Skoro jsem sama zakopla, když jsem se snažila si vštípit do paměti jeho výraz, když se o nic nesnažil a s nikým zrovna nemluvil. Kdo ví proč se to zrovna zdálo tak důležité.
Nejdřív jsem na jeho první otázku neodpověděla. Dělal blbého nebo si na to opravdu nepamatoval? Třeba si to rozmyslel a rozhodl se o tom nemluvit. Nedala jsem najevo, co jsem měla původně na mysli a hrála s ním. “Na druhou stranu proč by tak spořádaný člen jiné smečky chtěl vědět, kde mají v tamtom lese úkryt?“ zeptala jsem se zvědavě jako naivka. Nějak jsem ztratila potřebu do něj rýpat. Alespoň prozatím. “Chm,“ zamrmlala jsem nezaujatě. Pořád jsem byla uražená, že mě nechal, aby si probral tajné věci a pokud jsem tam nemohla být, k čemu mi to bylo vědět teď? Už jsem ale na další scénu neměla náladu.
“Čtyři?“ zeptala jsem se a snažila se vzpomenout, jestli znám čtyři smečky. Určitě jsem znala míň. Borůvku, teď Asgaar, Duncanova smečka a… vlastně ještě ta smečka, kam jsme odešly s Rez. A já se pak vzbudila v jejich úkrytu úplně sama. Kdo ví, kde je jí konec. To byla ale dobrá historka, kterou by se dalo vytahovat. “Asi máš pravdu. Nebo aspoň i já vím o čtyřech. Úplně na severu je smečka, která nechává v úkrytu spát i tuláky,“ prohlásila jsem s uličnickým výrazem. “Mají tam moc měkký mech a snad by mě nechali si kousnout do kořisti, kdybych hezky poprosila,“ pokračovala jsem a v očích mi jiskřilo. A vlastně to i byla pravda. Už jsem si nevybavovala jméno alfy, ale doteď mi nešlo do hlavy, jak rychle mi dovolila u nich strávit zimu a definitivně se oklepat z noční můry v močálech.

I když i mě samotnou trochu žralo, že jsme tu nebyli první, zjevně jsem nebyla až tak podrážděná jako tady kámoš. Jemně jsem se pousmála nad tím výrazem, který se mu objevil na tváři, a dokonce na chvíli zadoufala, že je třeba vyhodí. A nebo začne hádku. Sledovat cizí hádky byla vždy větší zábava než se v jedné nacházet. “Jasně,“ vydechla jsem s pohledem pevně zabodnutým do jeho očí. Moc jsem mu nevěřila. Měla jsem dojem, že kdysi v začátcích našich lápálií nad tím fňukal. Nebo jsem si o vymyslela. K čemu ale byly všechny ty kecy o nabalování vlčic? “Ale notak, nekaboň se tak,“ pokračovala jsem sladce. “Však víš, že já jsem jen taková dobrá duše, co chce pomoct kamarádovi,“ vesele jsem se zazubila a snažila se nemyslet na všechny ty věci, co z té věty plynuly. Rozhodně jsem na ně nemyslela.
Nebyla jsem v takové výšce ráda, ne že by mi to vadilo, a hlavně jsem nehodlala před Duncanem ukazovat svou nespokojenost. Pokoušela jsem se si ponechat na tváři spokojený úšklebek, abych ho naštvala, ale moc se mi to nedařilo. Ale fuj, zmizte, hnusné vzpomínky, dětinsky jsem se snažila obrnit vůči blížícímu se traumatu. Na druhou stranu, když jsme se vyloupli nad mraky, tak špatný to zase nebylo. Skoro nikdy jsem se nedostala až za tuhle hranici. “Tohle není až tak špatný pohled,“ povzdechla jsem si zasněně a bokem šťouchla do Duncana. “Koukej, ty mraky vypadají tak nadýchaně. Škoda, že po nich nejde skákat,“ zazubila jsem se nad tou hloupou myšlenkou, na chvíli jsem si chtěla užit čistou radost z okolí, kterou jsem moc často necítila.
Pak jsem si všimla ty dva vlky. “To ne,“ souhlasila jsem zklamaně a zamračila se na dvojici, jako kdyby mě snad mohla vidět. Jeden vlk menší než ten druhý a vypadalo to, že mají zrovna nějakou intimní chvilku. Už jsem skoro chtěla Duncana popíchnout, že jsou tak mladí a už se našli, zatímco on se honí za neexistujícími vlčicemi, ale radši jsem se zarazila. Beztak bych to řekla jen kvůli tomu, abych trochu otupila hořkost, která směřovala vůči mé osobě. Která si nejenže nebyla schopná najít svou polovičku, ale ani prakticky žádné přátele. “Jo, to beru,“ souhlasila jsem přiškrceně. “Já si vezmu toho menšího, jestli můžu. Věřím, že toho druhého tvoje ocelové svaly zvládnou,“ řekla jsem smrtelně vážným tónem. Ale jasně, že se nic nedělo. Jen si musel ještě trošku postěžovat. “no jo, ty věčně nespokojený,“ vyplázla jsem jazyk, abych dala najevo, že mě tahle situace rozhodně vůbec nepřekáží.
Po chvíli tichého postupu jsem se tiše ozvala. “Um… V tom lese… Slíbil jsi mi, že mi o tom něco povíš,“ nadhodila jsem nejistě, tón bez jakéhokoliv hrotu.

→ Tajga přes Snažné hory

← Sněžné hory

Sledovala jsem Duncanův pohled a taky uviděla, že zjevně naše ne moc příjemné intimčo asi brzy končí. “Zjevně nás už někdo předběhnul,“ ušklíbla jsem se a přemýšlela, jestli si rýpnout, že to třeba bude nějaká sexy roštěnka, ale to mi přišlo až moc hnusné. I na náš standard. Kdo ví, jestli i náš standard není moc hnusný. Teda, můj standard, uvažovala jsem. “Tak fajn,“ přikývla jsem, skoro spokojeně, ale uvnitř spokojená, že už jsme se přestali dohadovat. Třebaže jsem za to vlastně mohla já.
“Mmm, no jo. To už je moc velkej závazek,“ pronesla jsem zamyšleně a obešla jeden větší šutr opačnou stranou od Duncana. Asi jenom tak na truc. “Na druhou stranu, není dobý mít nějakou jistotu? Vybrat si taťku, kterýho děti jsou už odrostlý…“ pokračovala jsem ve filosofování a ani se radši neptala, proč se zase chovám jako kráva. Asi jsem kráva byla.
Hrabali jsme se do kopce a mě to začínalo trochu nepříjemně připomínat věci dávno zažité, pohřbené a bohužel nezapomenuté. Nedělalo mi až takový problém lézt do prudkého kopce, aspoň že jsem to pořád měla v krvi. Snažila jsem se trochu odragovat střílením letmých pohledů po Duncanovi, kteý fňukal i v hezčí počasí. “Tak jak se držíš, frajere?“ zazubila jsem se a letmo do něj šťouchla. Bylo to spíš takové otření, nechtěla jsem ho shodit. Co bych bez něj dělala.
Až pár sekund potom mi došlo, že to vlastně byl původní plán. Což mi Duncan taky rychle připomenul. “Už teď?“ zeptala jsem se s hraným překvapením. “Ne ne, až hezky nahoře, ať je to správně dramatický,“ ušklíbla jsem se, plně si vědomá toho, že kdyby náhodou začal samovolně padat, nejspíš udělám vše, co bude v mých silách, abych ho zachránila. Co bych bez něj dělala.
“No, já ti nevim,“ ozvala jsem se suše s pohledem upřeným vzhůru. “Vypadá to, že už přicházíme na křest pozdě a můžeme maximálně oslavně tleskat,“ povzdechla jsem si. Docela jsem se těšila, že někde budeme první, ale to nám zjevně nebylo souzeno.

Proboha. Musel dál pokračovat? Protočila jsem oči s odfrknutím, protože argument, že jsem ho neměla nechat jít, byl fakt ubohý. Na druhou stranu začínala jsem mít dojem, že po něm vrhám jenom naštvané poznámky, které on debilně odpálkovává a vyústění není v dohledu. Dostala jsem trochu strach, že to přeženu a nebudu vědět, jak to skončit. “Tak příště, až tě napadne odejít, tě čapnu za ocas a nepustím, ani kdyby mě od tebe trhali,“ prohlásila jsem, pořád trochu ostře, ale snažila jsem se o trochu smířlivější tón.
Nelíbily se mi jeho argumenty, které se zarývaly pod kůži hlouběji, než bylo zdrávo. Fakt to začínalo bolet. Je to tvoje blbost, že jsi tam zůstala. “No, nejspíš nejsem jako ty,“ zamrmlala jsem a radši se zadívala na druhou stranu. Začínalo mi docházet, že mě dost vyděsila moje vlastní reakce na to, že Duncan na chvíli odešel. Že by mě mohl opustit, což bylo naprosto iracionální a hloupé, ale náhle jsem získala nového a v aktuální chvíli jediného kamaráda, bez kterého bych se už cítila ztraceně. Jenže mohla bych se na něj pověsit a nikdy nepustit? Měla bych si najít i další přátele… Zjevně asi nejsem až tak ztracený případ. Snad, pokoušela jsem se povzbudit, ale škody již byly napáchány.
Najednou jsem se cítila hrozně unaveně a vůbec se mi nechtělo se hrabat do nějakého kopce. Po delší době jsem si vzpomněla, že vlastně s Duncanem se nebudeme potulovat po okolí navždy a popravdě, tenhle čas se už blíží ke konci. Dva měsíce? Proboha… “Taky jsme za tu dobu skoro nikoho nepotkali. A netipovala bych, že se tvůj vkus točí kolem svobodných taťků s malými prcky,“ prohodila jsem se a snažila dovnitř vložit humor, vyšlo to ale dost slabě. Nechtěla jsem se už hádat, protože jsem viděla, že není výsledek, ze kterého bych vyšla spokojená a stejně se mi zdálo, že jsem prohrála. Možná ne nutně tuhle menší potyčku, ale celkově… Něco jsem podělala a to vědomí mi zkazilo potěšení s trávení času s ním. Možná je už opravdu čas, abychom si šli každý svou cestou.
Duncan nás opravdu vedl do hor. Kdy asi začne to stěžování? letmo mi proletělo hlavou. “To zní jako plán,“ přikývla jsem bezbarvě, ale představa, že se Duncan pokusí mě shodit ze skály, mě paradoxně trochu nakopla. “Pokud to nestihnu udělat já dřív,“ neodolala jsem dodat s mrknutím, ale pořád tomu chyběla jiskra.

→ Zubatá

← Západní louky přes divokou řeku

Nemohla jsem si pomoct. Možná, kdyby se mi rovnou omluvil, tak moc by mě to nežralo a konečně bych to nechala být, což jsem už v této chvíli měla v úmyslu, ale popravdě měl tak hloupé výmluvy, že mě to dopalovalo ještě víc. “Tak jsi mě ale neměl nechávat s tím trubcem!“ bránila jsem se. “Nemyslela jsem si, že mě necháš na prahu jako nějakého pitomého psíka,“ zahučela jsem potichu a docela ublíženě. Asi mě dost žrala ta poznámka s využíváním. Už jsem tušila, že mi to bude hlodat v hlavě ještě dlouho a vůbec jsem se na to netěšila. “Tak rozhodně chvilička to nebyla. Už jsem si skoro myslela, že jsi toho alfáka svedl a za keříčkem provádíte kde co,“ zabručela jsem podrážděně, protože jo, chtěla jsem být hnusná a možná mu trochu ublížit, i když jsem nevěděla, jestli je tohle ta správná cesta. Jenže už předtím jsem používala rýpání do jeho sukničkářských choutek , i když nejspíš už přiznal, že takový není. Samý kecy.
Potěšilo mě ale, že souhlasil s nabančením tomu vlkovi. A, stejně jako já, když jsme to navrhla, se nepozastavil nad tím, že to uděláme spolu. Nechtěla jsem si přiznávat, že vyhlídka na to, že spolu strávíme víc času, je tak lákavá. Uklidňovalo mě to. Z nějakého důvodu.
Trochu jsem sebou trhla, když odsekl, že už se mě na názor ptát nebude. “Tak jsem to nemyslela,“ namítla jsem zdráhavě. “Jen se úplně nevyznám v místech úkrytů. Tak úplně se nevyznám ve smečkách celkově,“ zamrmlala jsem tišeji a napadlo mě, jestli se zase nesvěřuju až moc. Jenže když svěřování se Duncanovi se nezdálo jako tak špatný nápad, třebaže to byl zmetek. A kecka.
“No… Takhle. Netvař se, jako kdybys nevěděl, o čem mluvím,“ rychle jsem naskočila na starou známou písničku. “Neříkej, že ve svém repertoáru nemáš nějaký skvělý příběh, jak ses pod rouškou noci připlížil do smečkového úkrytu a pomiloval ses s nejhezčí vlčicí,“ nevinně jsem se zazubila. Nebo jsem se aspoň o tu nevinnost pokoušela, nejspíš jsem se ale křenila jako měsíček na hnoji. Tohle mi šlo. A především hned těsně po chvílích, kdy to začínalo vypadat trochu intimněji.
“Pff,“ odfrkla jsem si. “Nezapomínejme, že jsi mě nechal samotnou, samotinkou v té zlé smečce. Co kdyby se na mě někdo vrhnul? Třeba ten hnědej blbec? Co bys dělal, kdyby ses vrátil a našel moje mrtvé tělo v tratolišti krve?“ teatrálně jsem vzlykla a hodila na něj velice ublížený pohled. Vypadala jsem jako nakopnuté štěňátko. “Skoro lituju, že jsem ti ten ocas opravdu neurvala,“ dodala jsem s povzdechem, ale hned na to na něj vesele mrkla. Tyhle výhružky s násilím mi moc nešly, neuměla jsem je dostatečně procítit.

→ Sněžné hory

← medvědí řeka přes Mahtae

Nechtěla jsem se jen tak vzdát. “To jsi ale zapomněl říct, že mě tam necháš jako zapomenutou hračku a pak mě jen tak ledabyle vyzvedneš,“ zabručela jsem a napadlo mě, že mě taky trochu žere i to, že mě prý Duncan využívá. Já jsem s ním ale šla dobrovolně. Sama. Povzdechla jsem si. “To by bylo moc hezký,“ zasněně jsem se zadívala do dálky. “Třeba někdy příště,“ navrhla jsem a už cítila, že vztek pomalu odchází. Nemohla jsem se na něj zjevně zlobit moc dlouho. Byl to můj jediný kamarád a tohle zjištění docela zabolelo. Kamarád, vrhla jsem na něj tichý pohled. A to je takový pitomec.
“Tak pán je taktik?“ zvedla jsem pobaveně jedno obočí, ale v hlase se mi ještě pořád ozývaly zbytky naštvání. “Když to máš tak skvěle promyšlený, proč se musíš ptát?“ Přeskočila jsem větší kládu a snažila se moc nenípat ve faktu, že se mi tenhle typ procházek dost zamlouvá. Takové uklidňující. “Někdo by si mohl myslet, že v tom už máš nějaké větší zkušenosti,“ uchechtla jsem se. “Kolik nebohých vlčic jsi už takhle přefiknul?“ neodpustila jsem si rýpnutí, které si teda rozhodně zasloužil. I když jsem už v sobě nenacházela páru na další vztekání, neznamenalo to, že mu to nechci dát vyžrat jiným způsobem.
Po jeho smršti nápadů jsem na něj chvíli mlčky zírala, než jsem se rozesmála. “Super hec?“ chechtala jsem se. Tohle byla jeho představa odčinění? Chtěla jsem být trochu pohoršená, možná uražená nebo cokoliv jiného, ale najednou se mi představa nějaké kraviny s Duncanem zdála ohromně lákavá, až jsem zapomněla, že jsem na něj pořád naštvaná. “Nefňukal pán ještě nedávno, že je mu hrozná zima a musíme se schovat na sopce, aby mu neumrzly nožičky?“ zeptala jsem se s pobaveným šklebem. Tohle mi šlo. Provokace, laškování a zábava. Kdo by to byl do mě řekl, že zrovna já se budu vyžívat ve vtípcích.

→ Tajga přes Dlouhou řeku

← Asgaar

Chvíli jsme šli mlčky a já si představovala, že je to kvůli tomu, že uraženě mlčím. Což… Byla vlastně pravda, ale ani Duncan nic neříkal, a tak moje trucování se poněkud ztratilo. Tak jsem se jenom mračila a zarytě zírala dopředu. Štvalo mě, že mě tam dotáhnul a pak nechal s tím blbcem, co zjevně věděl, kdo jsem. Nejspíš mě to tak naštvalo, protože tenhle les byl dost blízko Borůvce a kdo ví, třeba už o mě slyšel. Třeba teď o mě poví všem v tamtom lese. Na to jsem ale nemyslela. Velmi jsem se snažila na to nemyslet a raději se soustředila na svůj vztek na Duncana.
Když do mě šťouchnul, odhodlání mlčet mě hodně rychle přešlo. “No fakt perfektně,“ prskla jsem. “Totální pitomec. Polovinu času se tváří, že vůbec neexistuju, a pak má chytrácký poznámky,“ vrčela jsem vztekle. “A ty se tváříš jako že to bude nějaký hrozný dobrodružství a pak se odklidíš pryč a mě necháš samotnou,“ snažila jsem se, aby to nevypadalo, že fňukám a stěžuju si, ale zcela zjevně se to moc nepovedlo. Tak to je asi fuk. BYLA jsem uražená. A pak si ještě ten hnědej dovolí říct, že mě prý Duncan nemiluje. Páni. To mi nedošlo.
Radši jsem znova obnovila svůj truc v mlčení, ale mělo mi dojít, že bych to prostě měla vzdát. Po jeho otázce jsem se ohlédla ke stromům. “Co já vím?“ utrousila jsem, ještě pořád ne úplně v pohodě s jeho chováním v lese. Čekala jsem zábavu a ne bezohledné odhození, zatímco on si užije všechnu srandu. “Je tam hodně kopců. Takže někde uprostřed lesa ve skryté dolině?“ zamrmlala jsem tónem mě to vůbec nezajímá, i když jsem už přemýšlela, o čem mluvil s alfou. Plánoval nějaký nájedz na smečku? Určitě ne sám. Možná celá jeho smečka? Nemluvil o ní ale jako o bezproblémové? Ach, tolik otázek. Naštěstí. Takhle jsem si aspoň mohla zachovat uraženou mazku, zatímco mi to v mozku šrotovalo.

→ za Dušanem

Zůstala jsem s tím hnědoušem sama. Jak že se jmenoval? Nemohla jsem si vůbec vybavit, aktuálně jsem měla větší problémy. Kde jsem ho potkala? Neřekla bych, že jsem ho někdy viděla, ale rozhodně nebyla náhoda, že se mu povedlo trefit zrovna to správné. Moje přiblblá odpověď tomu nejspíš moc nepomohla, kdyby měl ještě nějaké pochyby, teď už by to bylo jisté. Ale co si namlouvám, když mi řekl Lilith, šel na jistotu. Mluvil s Borůvkou? Zná odtamtud někoho? šrotovalo mi v hlavě, zatímco on mlčel.
A mlčel. Jen beze slova zíral, mračil se a já nevěděla, co říct. Neměla jsem sebemenší důvod, proč se mu omluvit (až na to, že jsme mu vlezli na smečkové území), a tak jsem se rozhodla taky mlčet. Je úplně dementní? napadlo mě, když nevypadal, že by se chtěl nějak projevit. Jako kdyby mu stačil fakt, že jsem se prakticky přiznala a teď kdo ví. Třeba to byl jen sadista, který se momentálně moc vyžíval v mojí nejistotě. Kde do háje jsi, Duncane? zaskučela jsem. Pán si odejde s alfou a mě tu nechá s… tímhle. Prej sranda. Prej problémy. Namísto toho jsem se tu cítila jako pod drobnohledem, zmatená absencí jakékoliv reakce od hnědého vlka.
Ve chvíli, kdy jsem už myslela, že se rozklepu, se objevil Duncan jako velký pán, s širokým úsměvem, jakoby se nic nedělo a ještě si dovolil mi říct miláčku. Vrhla jsem na něj vražedný pohled a zalitovala, že jsem mu tehdá ten ocas opravdu neurvala. Pořád ale tu chybu můžu napravit. Nehodlala jsem tomu hnědému cokoliv říct, když mě tak dlouho bavil úplným tichem, ale když náhle promluvil, překvapeně jsem sebou trhla. Chvilku jsem na něj mlčky zírala a – ještě ten jeho úsměv! Jako kdyby mi dělal službu! Mírně jsem sklopila uši dozadu a obšťastnila ho stejně zuřivě vraždícím pohledem jako svého „milého“ před chvílí. Prý poskok! “To tak,“ odsekla jsem jedovatě, ale zrovna mě nenapadla žádná vhodná urážka, tak jsem se na něj ještě víc zakabonila. “Doufám, že se už nikdy nepotkáme,“ prskla jsem chabou poznámku, ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych dokázala vymyslet něco květnatějšího. Radši jsem se otočila a vyrazila za svou lásko, která si tu už spokojeně štrádovala z lesa. “Pitomec,“ zavrčela jsem a náhle si nebyla jistá, jestli mluvím o hnědém vlku, kterého jsem nechala za zády nebo o tom, po jehož boku jsem zrovna šla.

→Medvědí řeka

Jen jsem po něm němě loupla očima. Pokud by byli po tatínkovi, už by je někdo dávnou zakousl, uchechtla jsem se v duchu. Celá ta představa potěru byla mírně podivná, ale naštěstí jsem neměla moc času se jí nějak podrobně zabývat. Nejradši bych přenechala vedení Duncanovi, ale ten si zjevně užíval to, že může jen na moje kecy jen přikyvovat.
Nemohla jsem se ale jen tak nechat zastrašit, ne? Polkla jsem, když jsem zaslechla zavytí, ze kterého čišela autorita. Neznělo to jako hlas, ze kterého by vlk neměl obavy a jen jsem doufala, že si to alfa nepřijde vyřídit s námi, i když kdo ví. Třeba tohle Duncan čekal. Radši na to ale nemyslet, nebo si ještě vzpomenu na to, že Duncan má plán, o kterém já vůbec nic nevím. Vůbec nic, z čeho bych se měla znervózňovat. Klídeček. Pohodička.
Tak trochu jsem doufala, že se vlk před námi nějak projeví a já budu moct více vklouznout do role, ale spíš na nás mlčky zíral. Nevím, proč jsem čekala něco jiného, než studený čumák. A nebo to bylo prostě mnou, neměla jsem si dělat naděje na nějakou hereckou kariéru. Do háje. Nemysli na to. Nemysli na to. Nemysli… A zrovna ve chvíli, kdy jsem se uklidňovala, že je všechno v pohodě, se všechno podělalo. Teda, podělalo se to, co ještě podělané nebylo.
Na pár vteřin jsem měla v hlavě úplně prázdno, jen jsem na hnědého vlka tupě zírala načež se dostavila vlna paniky a naprostá hrůza. Co? Kdo? Kdy? Jak? “Kdo?“ zeptala jsem se jako pitomá, zoufale jsem se snažila udržet charakteru „Eviry“, ale zároveň jsem panikařila tak moc, že jsem nebyla schopná vymyslet cokoliv inteligentnějšího. Ale aspoň jsem dostala odpověď na svou otázku, jestli jsem dobrá herečka. Nejsem.

Ach, jak hrozně moc jsme byli zamilovaní! Úplná dokonalá idylka. Zatlačila jsem myšlenku na to, že bych se nejspíš měla bát, a radši jsem se rozhodla si užít aktuální situaci. Skoro jsem po něm loupla očima, když začal mluvit o potomcích, ale možná měl pravdu. Co víc by si zamilovaný páreček mohl přát? Namísto toho jsem se usmála. “Myslíš, že budou spíš po tatínkovi, nebo po mamince?“ zeptala jsem.
V té chvíli se objevil vlk a já začala Duncana mírně proklínat, že to mluvení nechává na mě. Nebyl to snad jeho plán? Nemá náhodou nějaký vlastní plán? “Oh, ale my jsme žádali,“ namítla jsem a nejradši bych se plácla do čela. “Teda, myslela jsem tím, chtěli jsme požádat, jenomže šli jsme a šli a pořád se nám nezdálo, že bychom pořádně narazili na hranici smečky,“ řekla jsem nevinně a zamávala ocasem. “Pak se nám ale už zdálo, že je tu smečka cítit, tak jsme se zastavili,“ dodala jsem bezelstně. Cítila jsem, jak se mi pomalu zrychluje tep srdce a kdybych tu byla sama, nejspíš bych už utekla. Nebo způsobila něco, díky čemu by se na mě ten vlk vrhl.
Jenže jsem tu byla s Duncanem, který už v tom uměl chodit a fakt, že jsem se pořád opírala o jeho bok, mi pomáhal si udržet i stabilitu v mysli. S Duncanem to byla zábava. Jenže pak se představil svým pravým jménem. O co mu šlo? Nebyli jsme tu inkognito? Nepochopila jsem snad něco? Polkla jsem. Už jsem to ale zpátky vzít nemohla. “A…“ ozvala jsem se skoro nejistě. “Prozradíš nám, jak se ty jmenuješ?“ zeptala jsem se s nakloněnou hlavou na stranu. Když už jsme byli tak slušní, mohl by to taky nějak oplatit. Protože jsme nebyli nic než slušnost, že. Poctiví zločinci.
Duncanovi tyhle hry ale šly. Kdybych ho neznala, skoro bych i řekla, že takhle hezky plyšový byl pořád. Jenže to nebyl on. Vůbec mu to nesedělo. Víc mu sluší, když je zmetek, napadlo mě. Trochu nepohodlně jsem se zavrtěla, když se ozvalo zavytí. Doufala jsem, že nás tu za chvíli celá smečka neobklíčí, ale musela jsem ještě udržet fasádu, byla jsem zvědavá na ten tajný plán. “My si taky nehrajem. Chtěli jsme najít hezkou smečku,“ poukázala jsem, lehounce podrážděným tónem jako naprosto pitomá. Bože, proč mě hra na úplnou blbku tak bavila?

Odfrkla jsem si. “Jasně, že může, ale myslela jsem… Tady. V téhle… zemi, chápeš?“ netrpělivě jsem mu vysvětlila. Nebyla jsem tak blbá, jak si myslel. Pořád jsem nebyla úplně přesvědčená, že byl dobrý nápad tu zůstávat a jen tak oxidovat, a tak jsem všechny negativní emoce přenesla na svůj vztah s Gallireou. “Jasně,“ pokývla jsem, ale moc to neznělo, že mu věřím. Ostatně, vždy docela kecal, ne? “Divím se, že se ti na takovém místě líbí,“ dodala jsem necitlivě, než jsem se stihla zastavit. Radši jsem už zmlkla a jen pokývla, vlčice vypadala, že má toho hodně. Někdy bych si měla radši kousnout do jazyka.
Zachytila jsem jeho pohled a měla jsem co dělat abych ho hned nepřerušila. Jeho tón byl… lehký, skoro konverzační, ale vypadalo to, jako kdyby něco hledal. Nebo možná na něco čekal. Kousla jsem se do jazyku, ale moc to nepomohlo. “Já nevím. Pověz mi to ty,“ odpověděla jsem prostě, protože jsem nevěděla, co na to říct. Taky jsem se na něj dívala a hledala… Něco. Znak, který by mi napověděl, co si o tom myslet. Ve chvíli, kdy slíbil, že si o tom promluvíme potom, řekla jsem jen “Dobře,“ s přikývnutím a přemýšlela, jestli tohle není naše nejintimnější chvíle. Až podivně upřímná.
Na upřímnost ale teď nebyl čas, protože jsme se chystali dělat všechno, jen ne být upřímní. Lhát jiným, lhát sami sobě a já se na to iracionálně těšila. Spokojeně jsem si povzdechla jako neskutečně zamilovaná nanynka. “A pro to tě tak hrozně miluju,“ zavrkala jsem a rádoby laškovně na něj zamrkala. “Jasný, lásko,“ povzdechla jsem si a opřela si o něj hlavu, jako kdyby mi právě neříkal, že má plán, proč si z téhle smečky chce vystřelit. Já ti to pak nechám vyžrat, neboj, dodala jsem v duchu, ale byla jsem si poměrně jistá, že to do určité míry pochopil.
Nemuseli jsme ani moc dlouho čekat a objevil se hnědý vlk. Čas na akci! Byla jsem ráda, že ani nemusím nijak krotit svůj úsměv, protože byli jsme přece zamilovaní, ne? “Ahoj,“ řekla jsem jemným hlasem, který nebyl tak úplně můj vlastní, ale chtěla jsem vypadat… Co nejvíc přívětivě. A neškodně. “Slyšeli jsme o téhle smečce a chtěli jsme se na ni podívat. Že, broučku?“ pootočila jsem hlavu na Duncana, o kterého jsem byla ještě pořád opřená. Věnovala jsem mu jeden hluboký pohled do očí. Do háje. Krycí jméno. Krycí jméno! uvědomila jsem si a abych získala trochu času, ještě jsem do Duncana šťouchla čumákem. “Mimochodem, jsem Evira,“ řekla jsem vlkovi bezelstně. “Musím říct, že se nám tu docela líbí,“ pochválila jsem les, který vskutku nebyl nijak hrozný, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že se mi zdá povědomý a taky faktu, že Duncanův les vypadal líp.

← Středozemní pláň přes medvědí řeku

“Oh, tak to gratuluju,“ uchechtla jsem se, pobavená z toho, jak hrdě u toho vypadal. Kdybychom seděli, skoro bych ho i poplácala po hlavě jako šikovného vlčka. “Potom se nedivím výběru smečky, jižnější místo už asi ani být nemůže,“ zamrmlala jsem zamyšleně a uvědomila si, že to skoro znělo jako urážka. Překvapeně jsem zamrkala, ale naštěstí se debata stočila směrem k jeho lesu. Na druhou stranu, kdo ví, jestli to byla změna k lepšímu. “Oh,“ vydala jsem ze sebe slabě a na chvíli zmlkla. “Musíte tam mít opravdu veselo,“ řekla jsem tónem, který o veselost nezavadil ani z dálky několika kilometrů. “Pak se jí asi nedivím, že vypadala takhle,“ povzdechla jsem si a snažila se to hodit za hlavu. Duncan zjevně o tom víc mluvit nechtěl a já bych taky neměla.
A neměla bych se asi ani zmiňovat o další myšlence, která se už drala ven. “To jsi zemřel ty?“ ozvala jsem se tiše, hlas přetékající nejistotou a do jisté míry asi i zranitelností. Vyhýbala jsem se té otázce, jak to šlo, ale nakonec mi z tlamy vylétla úplně sama bez mého vědomí. Raději jsem se zahleděla někam do dálky, ale vůbec to nevnímala. Měla jsem pocit, že bych asi měla prohodit něco vtipného, abych odlehčila atmosféru, ale nic mě nenapadalo, sotva jsem se dokázala přimět nepanikařit. “Jo, to vidím,“ jemně jsem se pousmála a byla ráda, že to vyznělo trochu pochybně, jako kdyby napůl posměšná urážka a napůl upřímný souhlas.
Polkla jsem zbytek nepříjemné atmosféry a otočila se na něj s pobaveným úsměvem. “Takže hrozně zamilovaný, jo?“ zašklebila jsem se. “Jsem ráda, že náš vztah už pokročil od ubohé chudinky, kterou si zlý vlk tahá do doupěte k velké lásce,“ pobaveně jsem zamrkala a zavrtěla se. Jo, to by šlo. Trochu roztřeseně jsem se nadechla, když se do mě najednou opřel, pocítila jsem jeho tělesné teplo a pohyby svalstva. Polkla jsem, ale přitiskla se k němu taky. Nebylo to až tak hrozné, jak jsem čekala. Prvních pár vteřin jsem myslela, že vyletím z kůže, ale uvědomila jsem si, že vlastně neumírám. Zatím.
“Och, ta slušnost! To jsi celý ty, drahoušku,“ zavrněla jsem a ocasem se otřela o ten jeho. Kdo ví, kde jsem brala tu odvahu, ale doufala jsem, že se mi povede Duncana zase trochu vykolejit. A adrenalin tomu rozhodně dost pomáhal.