Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ageron přes Tajgu

Už. Jen. Malý. Kousek! Kousíček! Už jsem byla skoro tam. Skoro jsem vyhrála! Porazila jsem ho! Ráda bych si myslela, že jsem ještě i teď uháněla s větrem o závod, ale už to byl dost pomalý poklus, na víc jsem se nezmohla, i když jsem se fakt snažila. Můj cíl byl tak blízko! Úplně blizoučko! Musela jsem se do toho pořádně opřít, abych to zvládla, ale už jsem zahodila veškeré pochyby o své prohře. Prohra neexistovala. Bylo tu jen vítězství.
A pak… mi došlo, že už v horách jsem. Jsem! “AAAAAA!“ zaječela jsem v naprosté extázi. Já to zvládla! ZVLÁDLA JSEM TO! “Vidíš, Duncane!“ znova jsem zavřískla, jen aby to celé hory slyšely, že já, Lilith, jsem porazila Duncana v obroském závodě. Chvíli jsem stála a vítězně se culila naokolo, než se mi najednou podlomily nohy a já se svalila do sněhu. To mi ale vůbec nevadilo. Nic na světě mi nemohlo smáznout vítězný škleb před očima, i když se mi motala hlava a před očima se mi objevovaly mžitky. “Vyhrála jsem. Vyhrála jsem. Já jsem vyhrála. Já jsem vyhrála,“ tiše jsem si prozpěvovala, chechtala se u toho a vyhlížela Duncana, který se tu musel každou chvílí objevit, chudáček, v prachu cest a DRUHÝ. Ostudně druhý. Protože jsem byla první. Úplně první na světě jsem oběhla úplně celou Gallireu. Pokořila jsem ji a teď jsem se jí už nemusela bát.

← VVJ přes ZG

Ještě kousek! Ještě kousek! Upřela jsem celé své bytí na výhru, která už byla fakt jenom hrozně malinký kousíček. Ještě chvilku! Ještě! Tak trochu se mi zdálo, že jsem ji ve své hlavě pasovala na něco víc, na to, co mě spasí, takové tlačítko výhry. Restart. Jo. to bylo ono. Nejsi hloupá? Nezačal tvůj nový začátek už před nějakou dobou? rýpnul si do mě vnitřní hlas. Ale kuš. Prostě jsem chtěla vyhrát. Hrozně moc. Ukázat Duncanovi, že jsem dobrá, že jsem v nějakém ohledu lepší.
Pokud vyhraju tohle, tak už do něj nebudu tolik rýpat. Slibovala jsem si. Protože už budu mít ultimátní páku, kterou mu budu vhazovat do obličeje ještě po hodně let, dokonce když už budeme staří a nemohoucí a všechno nás bude bolet a nebudeme moct běhat. I tehdy mu budu připomínat, že jsem rychlejší. Šťastně jsem se křenila, i přes sílící bolest v nohou. Vzpomněla jsem si na původní myšlenku, že pokud tohle doběhnu, tak umřu a najednou se mi to zdálo docela dost možné. Rozhodně se nebudu moct pořádně hýbat. Ale co na tom záleží. Vyhraju! Protože já určitě vyhraju. Žádná jiná možnost není. A pak se mu budu moct do konce Života smát. Potože to byla popravdě ta nejlepší výhra. Mít kamaráda navždy. Do dneška to byla naprosto neznámá představa, na kterou bych nikdy nepomyslela.

→ Sněžné hory přes Tajgu

← Orlí dráp přes Kiërb

Byla jsem si docela jistá, že jsem už proběhla kolem té severní smečky. A ještě víc jistá jsem si byla faktem, že jsem v dálce zahlédla tmavý obrys Borůvkového lesa. Jsem na to dost silná? Měla jsem strach. Hrozný strach. Jenže, dokázala bych sama se sebou žít, kdybych s tím vůbec nic neudělala? Jedno mě Makadi potká, pokud tu plánuju zůstat a nebylo by to lepší, než kdybychom se potkali úplně náhodou? Duncan. Nebyla jsem si jistá, jestli ho můžu posadit na trůn mého zachránce, který vyřeší všechny problémy. Zaprvé, nepřišlo mi to moc fér a zadruhé… Duncan nejspíš nebyl ten nejlepší na řešení problémů.
Sám byl problémový až dost. Možná bych se s ním mohla rozloučit. Potkat jiné vlky. Zjistit, jak fungují, uvažovala jsem. Opravdu jsem plánovala experimentálně mluvit s vlky, abych si natrénovala debatu Makadim? Zasmála jsem se té představě a znělo to trošku hystericky. Ale na druhou stranu, bylo na tom něco špatného? Nebyla jsem si tak úplně jistá. Třeba to není až tak špatný nápad a aspoň mi to dá čas… Si všechno pořádně promyslet. Jo. To není až tak špatný plán. Takhle to udělám, rozhodla jsem se. Teď jsem se ale musela soustředit, nohy mě začínaly pekelně bolet, už jsem asi skoro viděla okraj hor, kde jsme původně byli. Vítězství je na dosah!

→ Ageron přes Západní Galvatar

← Nad kopci přes Ještěří lučinu

Když se mi začalo zdát, že tohle místo už je trochu povědomé, hrozně se mi ulevilo. Konečně. Úleva. Tak mě přece jenom dovnitř pustila, oddechla jsem si, třebaže jsem si nebyla jistá, jestli vůbec nějaký takový klíčník Gallriejských bran skutečně existuje. Pokud náhodou ano, zrovna jsem mu posílala své tiché díky neurčitým směrem.
Byla jsem zpátky. …doma? Ne, na to bylo brzo. Necítila jsem se tu doma, na to jsem tu skoro nikoho neznala a kdesi se tu také musela potulovat Wizku. A Makadi, nepříjemně mě bodlo u srdce. Kdo ví, jestli se už nevydal dál, beze mě, zatímco jsem se tu poflakovala po okolí. Beze mě je mu určitě líp, řekla jsem si v duchu rozhodně. Potřeboval smečku, která by ho měla ráda. Mě tam nesnášeli. Určitě se tam má dobře. Určitě. Jo.
Nevěděla jsem, jestli se snažím přesvědčit samu sebe, nebo ne. Měla jsem chuť sobecky udělat čáru za svým předchozím životem a snažit se vybudovat si pro sebe něco nového, lepšího. A taky jsem měla strach se tam vrátit a čelit svému selhání. To… Jsem si stále nedokázala připustit. I když bych měla. Nemyslela jsem si ale, že jsem tak silná. Třeba bych se o tom měla s někým pobavit. Pomohl by mi Duncan, kdybych ho o to požádala? Nevěděla jsem, jestli mu to chci přiznat. Možná by ale menší rada neuškodila.

→ VVJ přes Kiërb

← Les pod horizontem před Travnaté výšiny

Už jsem byla zase zpátky? Nebo ne? Nepřekročila jsem snad náhodou nějaký bludný kořen, díky kterému jsem Gallireu ztratila nadobro? Nepřesouvá se Gallirea sem a tam a sama se rozhoduje, koho do sebe vpustí a koho ne? Už jsem si to nemohla víc vymlouvat, měla jsem strach. Měla jsem sakra strach opustit něco, co prakticky neexistovalo – moje spojení s touto zemí. Bylo to docela bizarní, jak jsem se snažial držet i toho nejmenšího stébla, abych se náhodou nedostala do víru událostí, kde bych se utopila. A kdo ví, proč jsem si myslela, že bez těch několika málo velice pochybných jistot, bych umřela.
Nebo bych se aspoň cítila ztracená. A já se nechtěla cítit ztraceně. Chtěla jsem být šťastná a uvolněná a… Tak jsem se posledních pár měsíců cítila. S Duncanem. Nečekala jsem, že bych v něm mohla najít kamaráda a asi už bylo načase, abych si to doopravdy přiznala. Mohla bych mu to říct. Až se potkáme v cíli,[/mys] napadlo mě, i když jsem už teď tušila, že to asi nepůjde tak lehce.
Stejně se asi už bude chtít rozloučit. Nebo to udělám sama, ještě mě začne mít plné zuby a už mě nebude chtít nikdy vidět. Ale neodejdu. Neodejdu. Zůstanu v Galliree, alespoň ještě nějakou dobu, rozhodla jsem se a neuvědomila si, že se mi z toho běhu už trošičku začíná točit hlava a motají se myšlenky.

→ Orlí dráp přes Ještěří lučinu[]

← Kopce Tary přes Borovicovou školku

Třebaže jsem si řekla, že tuhle prokletou zemi neopustím, běžela jsem dál, přímo od močálů. Asi moje tělo ještě nestihlo pochopit, že jsem mu řekla, ať zůstane. Protože tu, překvapivě zůstat chci. Povedlo se mi najít jednoho kamaráda a nechci ho ztratit a taky kdo říká, že si nemůžu najít nové? Zjevně to asi nějak jde. Mohla bych najít Rez. Nebo Kayu, napadly mě vlčice, které mi v uplynulém roce pomohly a zdálo se mi, že by možná nebylo špatné navázat další kontakty. A taky, závod, připomněla jsem si. Byla jsem už zase u konce?
Netušila jsem, jak bych to měla poznat. Zas a znova jsem se v duchu vrátila k proklínání Duncanových instrukcí, ze kterých jsem nevyčetla vůbec nic. Nikdo tu nechodí, ani živáčka, uvažovala jsem. To by mohlo být ono. Mohla bych nýt na okraji Gallirey, nebo dokonce i kousek za ním.
Můžu se vůbec vrátit? přepadla mě myšlenka, ze které se i žaludek sevřel hrůzou ještě víc, než jsem původně čekala. Nemyslela jsem si, že se toho budu tak obávat, třebaže jsme si před chvílí říkala, že bych tu ještě chvíli – aspoň chvíli – zůstat chtěla. Raději bych se měla co nejdřív vrátit, abych si byla jistá, že se ještě vůbec dokážu. A taky abych se nakonec nepřesvědčila, že další nový start je ta nejlepší volba; což není.

→ Nad kopci před Travnaté výšiny

←Bažiny přes Zarostlý les

Chvíli mi byl náš závod docela jedno. Utíkala jsem o život, protože jsem si byla docela dost jistá, že mě to něco chce zabít. Chtělo mě to zabít předtím a neslíbila mi ta věc, že si pro mě přijde? A já blbá jí vlezu rovnou do zelí. Skvělý. Fakt skvělý. A kdo za to může? Duncan. Jo. On za to může. Kdybychom neměli tuhle hloupou hru, kdo dokáže víc vypéct toho druhého, tohle by se nestalo.
Cítila jsem se pošpiněná. Jako kdyby, přestože jsem už z toho prokletého místa byla dávno pryč, na mě lpěl tan hrozný zápach a měla jsem strach, že se ho už nezbavím. Potřebovala jsem najít řeku, ale v těchto končinách jsem byla snad jen jednou. Nepřenesla jsem se odsud k Duncanovi? Nechtěla jsem si to přiznat, ale skoro jsem toužila, aby se to stalo znova, protože jsem měla sakra strah. Co když to po mě znova jde? Kdo říká, že se ta věc nedokáže z močálů dostat? Tehdy byly setsakra rychlé. Proboha. Už abych byla co nejdál odtamtud. Je možné si podruhé slíbit, že se tam už nikdy neobjevím? Tentokrát doopravdy? Můžu už navždy protestovat proti tomu, aby mě tak měndo zatáhnul? Na to je jednoduché řešení. Stačí opustit Gallireu navždy. Co tě tu drží? Můžeš jít rovnou hned teď a stejně tě nikdo hledat nebude, podbízel mě vnitřní hlas a há zuřivě potřásla hlavou. Ne. Závod. Duncan.

→ Les pod horizonzem přes Borovicovou školku

← Kaňon řeky přes Říční eso

Stále jsem ještě dumala o svých možnostech podvádění, ale ty jsem musela postupně zavrhnout. Kdo ví, jak blízko vlastně Duncan byl ode mě. Moje krátká pauza v pekelné výhni by mě dost dobře mohla stát vítězství. S takovou blízkostí rozhodně bude cítit, pokud se vzdálím až moc od určeného plánu, ještě mě osočí z podvádění. Třebaže to bylo přesně to, co jsem chtěla udělat. Tiše jsem zavrčela.
Duncan byl silný a měla jsem dojem, že dokonce i silnější než já, to mi moc nenahrávalo. Určitě prohraju, začalo mi nepříjemně docházet. Kde ale pak do háje byl? Už se tu měl dávno zjevit, profrčet kolem mě a v horách se mi posmívat. To já jsem z toho udělala závod, on třeba chtěl běžet ve dvojici? uvažovala jsem. Neměla jsem na něj počkat? A nebo jsem radši měla běžet dál a čekat, ať mě doběhne?
Z toho všeho přemýšlení jsem nevnímala, kam to běžím, dokud nebylo už pozdě. V náhlém uvědomění se mi najednou obrátil žaludek a kdybych tu rybu jedla nedávno, byla by už venku. Sakra. Sakra. Sakrasakrasakrasakra, nadávala jsem v duchu. Byla jsem na TOM místě. Do háje. Tohle mi chybělo. Okamžitě jsem se otočila na patě a vystřelila slepě neurčitým směrem, jen abych byla co nejdál od toho prokletého místa, kterému jsem slíbila, že se k němu už nikdy nepřiblížím. Nečekala jsem, že svůj slib poruším tak brzo. Ať jsem běžela, co mi síly stačily, nedokázala jsem setřást pocit, že mě sledují něčí oči. Sakra.

→ Kopce Tary přes Zarostlý les

← Poušť Ararat přes Tekutý písek

Konečně se mi povedlo z té pekelné díry se vymotat. Trochu mi nešlo do hlavy, jak se tam vzala. Možná jsem měla vnímání trochu zkreslené rychlým během, ale zdálo se mi, že Duncanova smečka je tomu až překvapivě blízko. To bylo rozhodně velké mínus do seznamu, o kterém jsem ani nevěděla, že si vedu. Jak tak můžou ŽÍT? Nechápala jsem. Možná pro to měl Duncan tak rád teplo a usadil se právě tam. Třeba tohle pro mě nebylo a měla bych prostě přijmout svou přirozenost a najít si nějaký pěkný úkryt na severu. Nebo smečku? ponoukal mě vnitřní hlas. Protože jednu smečku na severu jsem znala.
A taky jsem kolem ní možná měla cestu, ne? Pokud ovšem Gallirea nepokračovala dál, pak bych musela jít ještě dále. Opravdu musela? uvědomila jsem si. Duncan mi pořádně nevysvětlil, jak to tedy s těmi hranicemi funguje a dostala jsem z toho skoro dojem, že tomu ani on sám moc nerozumí. Třeba kecal a Gallirea vlastně hranice nemá, jenom magický vliv prostě postupně vyšumí, dumala jsem. Pak by oběhnutí země byl trochu oříšek. Kdo ale říká, že s takovým náskokem si nemůžu dělat, co chci? Mohla bych se v tuhle chvíli otočit, střihnout si to přímo do hor a kdo by mi pak mohl říkat, že se můj pach už jenom nesmazal?

→ Bažiny přes Říční eso

← Starý ostrov přes Pouštní oázu

Ach bože, kam jsem se to dostala? Najednou se mi velmi zachtělo vrátit zpátky do hor, klidně na tu nejvyšší, kde se tulili ti dva malí vlci. Cokoliv. Cokoliv, jen ne tohle. Z tohohle mi bylo přímo odporně, tak hrozně sucho a vedro, že se to nedalo vydržet. Tady Gallirea musí skončit, řekla jsem si odhodlaně, když jsem se poprvé od vyhlášení závodu zastavila na okraji nově objeveného pekla. Tohle nemohlo být reálné. Není to zase nějaká halucinace? Tak trochu jsem pochybovala. Třeba jsem jen přehřátá. “Tady by se ti, Duncane, líbilo, co? Větší výheň nikde nenajdeš,“ prohlásila jsem znechuceně směrem ke svému společníkovi, který mě ještě pořád nedoběhl.
Až tenhle závod dokončím, určitě umřu. Přijatelná cena za vítězství, zahihňala jsem se tiše a byla ráda, že mě tu nikdo neslyší. “Jasně, že mě tu nikdo neslyší, vždyť v takovém pekle NIKDO NEMŮŽE ŽIT!“ zakřičela jsem do žlutavého prázdna, jen tak, z legrace, protože jsem mohla. Protože jsem si mohla dělat, co chci. Ten koncept byl pro mě pořád ještě docela těžko představitelný, ale i toulky Gallireou s jedním lehce otravným hnědým vlkem by pro mě byly kdysi jen prchavým snem. Můžu si dělat, co chci a můžu být, kým chci. Můžu být jen tím, co si opravdu přeju a ty věci, které nechci, prostě odhodím, řekla jsem si velkolepě a zoufale se snažila tomu věřit bez pochyb. Už jsem tu ale nechtěla zůstávat ani o vteřinu déle. Měla jsem přece závod, kdytý jsem chtěla vyhrát.

→ Kaňon řeky přes Tekutý písek

← Kopretinka přes Tenebraë

Stáhla jsem se trochu víc na jih a zdálo se mi, že jsem minula i Duncanovu smečku. Chm. Nevěděla jsem, co si o ní myslet, nečekala jsem, že bude tak prázdná a ještě k tomu ta brečící vlčice a světlo. Podvědomě jsem se otřásla a nesnášela se, že mi připomínala mě samotnou, jenom před pár měsíci. Nebo to už bude rok? Někdy se mi zdálo, že čas ubíhá hrozivě rychle a já mu vůbec nestíhám, ať běžím, jak rychle chci.
Jak dlouho jsme s Duncanem byli spolu? Děsivě dlouho. A děsivě krátce? Měla jsem pocit, že ho ještě nemám dost, ale ne v tom smyslu, že bych ho měla plné zuby, ale v tom, že… Bože, já se to bojím říct i v duchu, jen sama před sebou… Dobře, jinak. Duncan byl zjevně, asi, nejspíš můj kamarád. Měla jsem ho ráda a tak nějak jsem tušila, že to je jeden z důvodů, proč si ho snažím zároveň držet u těla a zůstat v jeho blízkosti. Velmi logické, Lilith. Můžu ti zatleskat? Protože to je velmi rozumné chování. Jsi si jistá, že ti není jen půl roku? suše se mě ptal můj vnitřní hlas, který, jak už jsem poznala dávno, dělal vše pro to, aby mě zradil. Tyhle až moc upřímné myšlenky se mi nelíbily. Ostatně taky kvůli tomu, že jsem tušila, že se na mě za chvíli Duncan vykašle. Ale možná bychom se mohli potkat zase někdy později, ne? snažila jsem se chytit nějaké nadějee, abych neztratila kamaráda.

→ Poušť Ararat přes Pouštní oázu

← Náhorní plošina přes Středozemku

Nemohla jsem si pomoct s znova jsem se ohlédla. Byl za mnou? Zdálo se mi, že v dálce vidím jednu skoro černou tečku, jak uhání po pláni, kterou jsem před chvílí opustila. Divoce jsem se zazubila. A máš to. Když už jsem si byla skoro jistá, že je to on a rozhodl se se mnou závodit, cítila jsem se o moc líp. Už jsem se nemusela bát o jeho mrtvé, nehybné tělo, jak leží kdesi v lesíku, kde jsem ho nechala, ale jen se pomalu šourá za mnou. Už jsem se viděla, jak vítězně probíhám cílem a on je teprve kdesi v půlce. To mi přidalo novou krev do žil a ještě jsem zrychlila tempo.
Byla jsem na sebe docela hrdá, že už matně poznávám místa, kudy jsem běžela. Necítila jsem se totálně ztraceně, i když jsem si nebyla jistá, jestli teda běžím vůbec kolem Gallirei. Neměla bych to stočit trochu víc na jih? Docela jsem si pamatovala, že když jsme sem s Makadi dorazili, nevěděli jsme, kde jsme, dokud nám o tom někdo neřekl. Jak že se jmenovala ta vlčice? Její jméno mi už snad vyšumělo z hlavy, ale ještě jsem si vzpomínala, jak nás nakrmila. Tehdy jsem si říkala, jak je hloupá, ale když jsem se nad tím zamyslela, teď bych se k tomu stavěla asi trochu jinak. Ale to nikdy nezjistím, mezitím se stalo až moc věcí, pomyslela jsem si hořce a radši se snažil soustředit na své velmi potřebné vítězství nad Duncanem. Škoda, že jsem už přestala počítat, jaké jsme měli skóre.

→ Starý ostrov přes Tenebraë

← Magický palouk přes Údolí morény

Skoro jsem ani nečekala, že můj skvělý plán opravdu vyjde. Myslela jsem, že Duncan okamžitě varazí dopředu a já mu zůstanu kdesi vzadu za zadkem, za několik dní se dopachtím zpátky do hor, vypustím duši a on se bude smát mému mrtvému, nehybnému tělu, že to zvládl za jeden den. Opravdu jsem čekala tenhle výsledek a pro to mě překvapilo, když jsem ho neviděla. Vůbec.
Nestalo se mu něco? proletělo mi hlavou a skoro jsem se otočila, abych se vrátila zpátky, než jsem si připomněla, že je to dospělý, dost schopný vlk, který je navíc takový zmetek, že by rozhodně neumřel. Nebo aspoň ne hned. A hlavně, co je to s tou představou, že padne mrtvý k zemi ve chvíli, kdy ho ztratím z očí? Netušila jsem, jak je starý, ale nebyl to žádný mladičký floutek. Pokud se o sebe dokázal postarat celou dobu, než jsme se potkali, zvládne to i teď. A zvládneš to i ty? zeptal se nepříjemný hlásek, který jsem měla chuť pomalu a sadisticky zardousit. Jistě, že ano! Přesně pro to jsem se rozhodla vyrazit kupředu, dokázat jemu, ale i sobě, hlavně sobě, že to zvládám v pohodě i sama. Protože se chci změnit a taky jsem se už změnila. K lepšímu.

→ Kopretinka přes Středozemku

← Ostrůvky přes Přímořské pláně

Naštěstí jsme docela rychle změnili směr, jen k těm malým prokletým ostrovům přičuchli a Duncan dostal dost rozumu na to, abychom se hodně rychle odporoučeli. Skoro bych ho pochválila, kdybych se neobávala toho, že mu až moc naroste hřebínek. A čert ví, že to už rozhodně nepotřeboval. “Jo?“ zahučela jsem prázdně. Slíbila jsem si, že už budu mlčet a jednoslovo bylo maximální přesažení tohoto předsevzetí. Už zmlkni, požádala jsem ho v duchu.
“Hmmm,“ zahučela jsem zamyšleně. “To zní docela děsivě. Jsi si jistý, že Gallirea nevcucává všechno živé?“ zašklebila jsem se pobaveně, ale uvnitř mi nebylo úplně příjemně. Měla bych se snažit pochopit podstatu tohoto světa? Nebo spíš přijít na to, proč tu ještě pořád oxiduju? Když se začal bránit proti mému „osočení“, vyprskla jsem smíchy. “Jo jo, jasně, říkej si to, pokud ti to pomůže,“ nehezky jsem se uchechtla. Trochu mě mrzelo, že na moje přiznání nereagoval víc, ale v konečném důsledku to asi bylo i dobře. “Ty tu už máš tak zapuštěné kořeny, že kdybych tě teď popadla za kůži na krku a táhla pryč, vřískal bys a při první příležitosti by ses vrátil zpátky,“ vrhla jsem na něj posměšně vědoucí pohled. V tuhle chvíli jsem se potřebovala trochu cítit na koni, ať to už bylo jen tím, že jsem se tvářila jako zkušený světák, kterého tu absolutně nic nedrží. Odmítala jsem vůbec vzít an vědomí, že by to v mém případě mohlo být jinak. Rozhodně nebylo. Ne. Ani omylem.
“Hele, víš co, ty chytráku?“ otočila jsem se na něj. Říkal oběhnout, ale zatím to byla skoro spíš jen taková hezká procházka, když jsme u toho zvládali i tlachat. A taky, naštvalo mě, když mi řekl, že se bojím. Já se nebojím. Já jen dobrovolně nechci, vrhla jsem po něm zamračený pohled. “Uvidíme, kdo se bojí,“ přivřela jsem oči v tiché výzvě. “Kdo bude poslední v cíli, prohrává.“ Nečekala jsem na jeho odpověď a prudce vyrazila dopředu. POTŘEBOVALA jsem ho porazit.

→ Náhorní plošina přes Údolí morény

//Ústí přes Mušličky

Tiše jsem zafrkala a usilovně se soustředila na dopad mých nohou na zem, abych se na něj nevrhla. “To je zvláštní věc, která vlka zajímá jen tak,“ zabručela jsem a slíbila si, že pokud se mi o tom bude snažit něco dalšího říct, budu se tvářit, že jsem ho neslyšela. Co to vůbec bylo za hádku? Házeli jsme po sebe jojo a nene jako malá vlčata a ani jeden nechtěl ustoupit. Proboha, povzdechla jsem si mírně zhrozeně. Do takového stavu přátelství jsem se nechtěla dostat a ani jsem si nebyla jistá, jak se to stalo. Přála jsem si vrátit se do té chvíle, kdy jsme se oba jen tak ze srandy laškovně pošťuchovali a především si to oba užívali.
“Za který se nechodí? Jakože to nejde nebo se nesmí? Jsou tu nějaká pravidla?“ vyptávala jsem se jako dotěrné vlče, ale ani mi to nepřišlo, protože mi to už v hlavě šrotovalo a snažila jsem se jeho neurčitá slova pochopit. “Uh,“ vydala jsem ze sebe. Jak mu vysvětlit, jaký vztah jsem měla vůči téhle zemi? “Ty tu aspoň máš smečku. Já se tu jen tak bezcílně toulám… Ani by se nedalo říct, že bych tu někoho pořádně znala. Prostě jsem se tu náhodou vyskytla, ale pořád se cítím jako přivandrovalec, který se může kdykoliv zvednout a jít zase o dům dál a za pár dní si na Gallireu ani nevzpomene,“ přiznala jsem upřímně a trochu s bolestí v hlase, protože jsem věděla, že na tohle místo budu vzpomínat jako na to, co mi vzalo Makadiho. Ale na to jsem myslet nechtěl. “Hm, Smrt,“ zahučela jsem. “Tak to se asi budu muset smířit s tím, že si žádnou magii nepořídím.“
Po první a poslední zkušenosti jsem neměla sebemenší chuť za tím stvořením ještě někdy jít. “Pokud se tu na tebe vrhne další zrůda, já tě zachraňovat nebudu,“ prohlásila jsem, když mi došlo, kde jsme to vlastně byli. Naštěstí se Duncan rozeběhl dál a nehodlal hladit roztomilá monstra.

//Magický palouk přes Přímořské pláně